Středověk
Dnes je: 23. 11. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Nechci se Vás nijak dotknout, ale ti připomínající mají většinou za sebou již nějaké publikace ;-) (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Samý rejpal tady,zkuste si napsat něco takového sami lépe,když umíte jen hnidopišsky rýpat do každéh . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Zajímalo by mě, kdo ty informace doteď tajil. :-)) (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Vážení, konečně se odtajňují zdroje úžasných informací o nás Slovanech. Kdo má možnost studovat ty p . . . (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Sociální sítě a ostatní






    Dobové dokumenty

    * Kronika tzv. Galla anonyma - kniha první

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 27. 08. 2007 (7601 přečtení)

    První polská kronika, vzniknuvší několik let před dílem Kosmy (mezi l. 1112 - 1117) v originále Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum byla sepsána neznámým mužem, zřejmě členem kanceláře Boleslava Křivoústého, který je později označován jako Gall anonym.
    Dílo se člení na tři knihy. První kniha (úryvky):

    Autor nazačíná obvyklými dějinami od stvoření světa, po věnovaní rozepisuje poloho a bohatství Polska ...

    Předmluva
    Poněvadž na rozlehlých obzorech světa mnoho činů hodných paměti králů a knížat, které z důvodu nechuti a nedbalosti, možná dokonce z nedostatku lidí učených, pokrývá mlčení – uznal jsem za vhodné některé činy knížat polských popsat raději skromným (naším) perem, z ohledu na chvályhodného a vítězného knížete jménem Boleslav, nežli nic z těch událostí hodných úvah nezachovat pro potomky; z toho zvláštního důvodu, že narodil se (on) z daru Božího a na prosby sv. Jiljího, díky kterému, jak věříme, společníci mu přinesou vítězství. Ale poněvadž kraj Poláků vzdálený je od kroků poutníků a málo komu známý, krom těch, kteří za obchodem projíždějí (tamtudy) na Rus, nech se nikomu nezdá to nedořečeným, když pár slov na to téma povím, a nech nikdo neuzná toho za zbytečné, jestli pro popis části pojmu celek.
    (Začínajíc) od severu, Polsko je severní části Slovanie, má sousedy od východu Rus, od jihu Uhry, od jihozápadu Moravu a Čechy, od západu Dánsko a Sasko. Od strany Moře severního, čili Amfitrionálního, má tři se sebou sousedící velmi divoké lidy barbarských pohanů, míníce Selence, Pomořany a Prusy, proti kterým to zemím kníže polský usilovně válčí, aby je na víru (křesanskou) obrátil. Ale ani mečem nedalo se srdce jejich odervat od pohanství, ani mečem zničením nebylo možné to pokolení zmijí úplně vyhubit. Častokrát opravdu náčelníci poražení knížetem polským hledali milost v křtu, ale znovu sebravše síly, odřekli víru křesanskou, a nanovo začínali války proti křesanům. Jsou také za nimi, v okruhu břehů Amfitriona, jiné barbarské lidy pohanů a výspy neusazené, kde leží věčný sníh a led.

    Země slovanská tedy, která na severu dělí se, či též skládá z takových cizích zemí, táhne se od Sarmatů, kteří zvou se Góty, až k Dánsku a Sasku, od Trákie přes Uhry – obsazené kdysi Huny, zvanými též Uhry – v dalším běhu přes Korutany, sahá do Bavor; na jihu konečně podél Moře středozemního počínajíc na Epiru přes Dalmácii, Chorvatsko a Istrii dobíhá k pobřeží Moře jaderského, kde leží Benátky a Aquileja (a tam) hraničí s Itálií. Kraj je to velmi lesnatý, ale nemálo přesto úrodný na zlato a stříbro, chléb i maso, v ryby i med, pod tím zvláštním ohledem zasluhuje vyvýšení nad jiné, přesto, že obklopený tolika výše vzpomínanými národy křesanskými a pohanskými a mnohokrát napadaný všemi naráz i každým zvl᚝, nikdy přece nezůstal nikým ujařmený v úplnosti, země, kde je povětří zdravé, pole úrodná, les meduplný, vody rybné, rytíři bojovní, vesničané pracovití, koně vydrživší, voli vhodní do orby, krávy mléčné, ovce vlnité.
    …

    O slepotě knížete Měška, syna knížete Siemovíta (kap. 4)
    Siemomysl zplodil velkého a slavného Měška, který první nosil to jméno, přes sedm let od narození byl slepý. Když přišlo sedmé výročí jeho narození, svolal podle zvyku sjezd pánů a jiných svých knížat, uspořádal bohatou a slavnostní hostinu; jen uprostřed besedy skrytě z hloubi duše vzdychal nad slepotou chlapce, neztráceje (své) bolesti a studu. A když jiní radovali se a podle zvyků tleskali v dlaně, radost dosáhla vrcholu zprávou, že slepý chlapec získal zrak. Leč otec nikomu z poslů tomu neuvěřil, až matka stojící mimo besedu šla pro chlapce a ukončila nejistotu otce, ukazujíc všem besedníkům vidícího již chlapce. Tehdy nakonec radost stala se úplnou, když chlapec poznal ty, které předtím nikdy neviděl a tím způsobem hanbu své slepoty změnil v nepochopitelnou radost. Tehdy kníže Siemomysl pilně se vyptával starších a moudřejších ze všech, zda slepota a prozření chlapce neznačí nějakého soudného znaku. Oni zas tlumočili, že slepota značila, že Polsko bylo jakoby předtím slepé, leč odtud – předpovídali – má být přes Měška osvícené a vyvýšené nad sousední národy. Tak měla být ta řeč jasná, přesto tehdy jinak mohlo být tomu rozuměno. Zajisté slepým bylo tehdy Polsko, neznajíc ani cti pravdivého Boha, ani zásad víry, ale přes osvíceného (soudně) Měška i ono zůstalo osvícené, nebo když přijal víru, národ polský byl zachráněn od smrti v pohanství. Ve vhodném pořádku Bůh všemohoucí nejprve vrátil Měškovi zrak tělesný, aby přes poznání řeči viditelných doznal uznání neviděných, a aby přes známost řeči (stvořených) sahal zrakem do všemoci jejich tvůrce. Leč čemu kolo předbíhá vůz? Siemomysl v pokročilém věku rozloučil se se světem.

    Po vylíčení mýtických dějin své země, přistupuje k Měškovi a velký prostor ve své kronice nechává zlatým časům Boleslava Chrabrého ...

    Jak Boleslav s velkou mocí vkročil na Rus (kap. 7)
    Nejprve tedy zapsat náleží z událostí, jak slavně a spanile pomstil svoji křivdu na králi Rusů, který mu odmítl oddat svoji sestru za ženu. Pobouřený tím král Boleslav napadl s velkou silou království Rusů, a když se oni snažili mu stavět na ozbrojený odpor, ale neodvážili se na svedení bitvy, rozmetal je před sebou jak vichr ledový. Nezpožďoval svůj pochod ani obsazováním měst a hromaděním lupu, jak to obvykle činí nájezdy, ale pospíšil na Kyjev, aby zabral jeho střed a krále samého. Král Rusů s prostotou vlastní tomu lidu právě chytal z člunu ryby, když se mu neviděné doneslo o příchodu krále Boleslava. Nejprve tomu nemohl uvěřit, ale poté, co mu to jedni s druhými přinesli, překonal se a padl do strachu.
    Tehdy právě vnořil palec do úst několikrát a vzkazující obyčejem rybářů pomazav prut slinou, k hanbě svého národa měl povědět ta památná slova: „Poněvadž Boleslav toho umění nezná, ale přivykl nošení rytířským zbraním, proto Bůh ustanovil vydat do jeho rukou to město, království Rusů a bohatství!” To řekl a netrativ slov více, utekl. Boleslav bez odporu vkročil do velkého a bohatého města a tase z pochvy meč, udeřil jím na Zlatou bránu. Když se lidé divili, proč to dělá, vyjasnil (jim to) se smíchem a dovtípil: „Tak jak v té hodině Zlatá brána města uhozená zůstala tím mečem, tak další noc ulehne sestra nejzbabělejšího z králů, kterou mi nechtěl dát. Jestliže se nesetká s Boleslavem v loži manželském, ale jen jednou, jak konkubína, aby pomstěna zůstala tím způsobem, zneváží nᚠrod, Rusům zas k zbytečné hanbě.” Tak povídal a co řekl, to splnil. Král Boleslav, ovládnuvší přebohatá města a mocné království ruské, přes deset měsíců nevyčerpaně posílal odtamtud peníze do Polska, až jedenáctého měsíce, s ohledem na to, že ovládal mnoho království, syna svého Měška neuvážil za zletilého k spravování států, ustanovil tam pánem ve svém zástupnictví pevného Rusa ze svého rodu a vrátil se s mnohými poklady do Polska.

    Když zas s ohromnou radostí a penězi se vracel a blížil se k hranicím Polska, zběhlý král, sebravší sílu knížat ruských, s Polovci i Pečeněhy spěchal za ním z týlu a usiloval o vítězství, chtěje se střetnout nad řekou Bugem. Soudil totiž, že Poláci – jak bylo zvyklé, lidé chlubící se tak velkým vítězstvím a dobytím – směřují (již) každý do svého domu, jak to vítězové blížící se k hranicím vlastní země, po tak dlouhém pobytu v dáli od vlasti, bez dětí a žen, činili. Ne bez rozumu přemýšlel, protože již velká část vojska polského bez vědomí krále rozešla se. A to král Boleslav vida, že jeho rytířů je nemnoho a nepřátel právě stokrát tolik, promluvil ke svému rytířstvu, ne jako někdo bojácný a bázlivý, leč jako vůdce odvážný a jasnozřivý: „Nemám potřebu dlouho povzbuzovat pravé a osvědčené rytíře a meškat, jak se nám nabízí, ale je čas ukázat sílu těla a mužstvo ducha. K čemu by bylo dobýt tak velká království a nahromadit tolik ohromných cizích bohatství, kdybychom událostí teď pobiti měli ztratit to všechno náhle s naším vlastním jménem? Ale pokládám důvěru v milosrdenství Boží a vaši vyzkoušenou kuráž, jestli se mužně stavíte na odpor ve válce, jestli, jak jste zvyklí odvážně se usmívat, jestli přijmete sobě na pamě vlastní chválu a oběti činěné při získávání lupu u mne na taženích, tak dnes vítězstvím zabráníte stálým potížím, nadto získáte věčnou slávu, triumf i vítězství. Jestli tu – v co nevěřím – přinesli bychom porážku, tak jak teď jste pány, tak budete sluhy Rusů, vy i synové vaši, nadto hluboko přijde vám nesení následků za vykonané křivdy.”

    Skoro tak víceméně promluvil král Boleslav, všichni jeho rytíři jednomyslně vztyčili kopí a odpověděli, že jsou svolní s triumfem vrátit se domů, než s porážkou a hanbou. Tehdy právě Boleslav jménem každého ze svých zaútočil, jak lev (po krvi) prahnoucí, v nejhustší šiky nepřítele. Chybí mi opravdu slov, jak strašnou řež způsobil uprostřed těch, kteří se mu stavěli na odpor a nikdo by nespočítal přesnou cifrou tisíce zabitých nepřátel, kterých, jak známo, nepočítaně stanulo ve válce, a málokterý si zachránil život útěkem. Hodně těch, kteří po delším čase z dalekého okolí přišli na bitevní pole s cílem nalezení přátel nebo příbuzných, tvrdilo, že tam bylo tolik krve, že nikdo nemohl jinak přejít přes (tu) rovinu, než se brodíc v krvi a (stoupajíc) po trupech. Celá řeka Bug nabrala spíše barvy krve než vody říční. Od toho času Rus dlouho platila daně Polsku.

    O žalostné smrti slavného Boleslava (kap. 16)
    …
    Jak tedy král Boleslav odešel z tohoto světa, zlatý věk se změnil v olověný, Polsko, předtím království, ustrojené v koruně blyštící se zlatem a drahými kameny, sedí v popelu oděné vdovskými šaty, zvuk loutny – pláč, radost – smutek a hlas nástrojů změnil se v povzdech. Určitě přes celý ten rok nikdo v Polsku nedosadil veřejná práva, nikdo ze šlechty, ani muž, ani nevěsta, neustrojil se v slavnostní šaty, ani potlesku, ani zvuku loutny nebylo slyšet po hospodách, žádná dívčí písnička, žádný hlas radosti nehřměl na cestách. A to přes rok připomínali všichni všude, ale šlechetní mužové a nevěsty skončili truchlení po Boleslavovi až stejně s žitím. S odchodem krále Boleslava z říše živých zdálo se, že pokoj a radost a také dostatek odešly najednou s ním z Polska. V tom místě položíme konec chválám velkého Boleslava a oplačme smrt jeho aspoň chvilkou písně truchlivé!

    První kniha končí početím kronikářova knížete Boleslava III. Křivoústého, ke ktérému došlo až po předání daru svatému Jijlímu, prostřednictvím kláštera v jižní Francii. Popisuje i Kosma, zde v podání Galla anonyma ...

    O Postech a modlitbách v úmyslu narození třetího Boleslava (kap. 31)
    Pročítajíce tedy list a odeberouce dary, opat i bratři poslali vzájemně dary dárci a odsloužili třídenní půst s litaniemi a modlitbami, žádajíce všemožný majestát Boží, aby splnil pobožné prosby věrných, kteří teď tak velké dary mu poslali a mnoho více ještě slibovali, protože v ten způsob vznesení chvály svého jména u lidí neznámých a slávě svého sluhy, sv. Jiljí rozšíří daleko i široko.

    Tebe prosíme pospolu, ozdobo zemského povrchu
    Sluhů tvých vyslyš proseb v nebi, které schylují se k tobě!
    A dej nám dítě za dítě, za mrtvé živé dej přece,
    Nech si dítě ze zlata, dej živé z matky života!

    Proč (mluvit) více? Ještě mniši v Provence neskončili (půstu), již matka v Polsku těšila se z početí syna! Ještě poslové odtamtud neodešli, a již mniši předpovídali, že paní jejich (vlastně) počala. Proto vyslanci ještě dříve a radši vraceli se domů, věda, že předpověď mnichů se splní a těšíce se z početí syna, leč radost jejich ještě větší bude, když se narodí.

    Mé mnohé díky patří Jurovi za pomoc s překladem neslovníkových slov a Tekle za korekci překladu do čitelného tvaru.

    Diskuse a možnost získat celý text kroniky zde.

    Celý článek | Komentáře: 23 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Listopad  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha