Středověk
Dnes je: 26. 09. 2016  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
31.01.2016: Nižší šlechtic
Poslední komentáře
  • Hezký článek, ale v případě Karla IV se mluví pouze o jednom nemanželském dítěti. Guillaume je franc . . . (Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám)
  • Neviem skade beriete takéto hovadiny!Rod Čák,alebo predok rodu bol Sabolč,ktorý bol jeden so 7 vodco . . . (Matúš Čák Trenčiansky)
  • Nádherný článek. Děkuji. (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • Jestli se nemýlím, autor vychází z toho, že v roce 1203, kdy došlo k udělení Čech v léno Děpoltovi, . . . (Vratislav, syn Přemysla Otakara I.)
  • Historici uvádějí rok narození Vratislava kolem roku 1180, ne o deset let později, jak se uvádí v . . . (Vratislav, syn Přemysla Otakara I.)
  • Sociální sítě a ostatní






    coupona.com.ua

    Lucemburkové

    * Ermesinda - pramáti rodu Lucemburků

    Autor: Acoma . Vydáno dne 28. 10. 2007 (11296 přečtení)

    Téměř „pravěké“ počátky rodu
    Počátky lucemburského rodu sahají údajně až do 10. století, kdy jistý Siegfried, syn moselského hraběte Wigericha, získal od opata kláštera sv. Maximina v Trevíru hrad Lucemburk, na kterém se usadil. Siegfried se stal prvním lucemburským hrabětem. Jeho potomstvo vymřelo po meči v roce 1136 Konrádem II. a lucemburské panství přešlo po ženské linii osobou Ermesindy I., manželky Gottfrieda I., hraběte z Namuru na francouzský rod namurských hrabat. Ačkoli potomci rádi odvozovali původ rodu od bájné víly Meluzíny, vlastní zakladatelkou rodové prosperity rodu byla Ermesinda II., jediná dcera Jindřicha IV. Slepého.

    Jediné dítě bojovného starce
    Bojovný Ermesindin otec Jindřich IV. zv. Slepý (*1113 - †1196) byl ženat celkem třikrát. Z prvních dvou manželství se kupodivu žádný potomek nenarodil a třetí manželství uzavřené roku 1168 s Agnes z Geldern skončilo rozlukou. Po čtyřech letech neplodného manželství byla Agnes pro nedodržení smlouvy o věnu poslána zpět k otci, hraběti z Geldern.

    Lucemburský erb O panství stárnoucího bezdětného Jindřicha IV. projevil (mezi jinými „supy“) eminentní zájem také císař Fridrich I. Barbarossa. Zájem sousedů a příbuzných byl umocněn zejména poté, co Jindřich IV. po těžké nemoci v zimě 1182-1183 zcela oslepl (v pozdějších dobách se v kronikách uvádělo, že pro rod namurských jsou poruchy zraku typické, tak lze předpokládat, že o otravu nešlo). Dědicem majetku v Namuru a Lucembursku byla stanovena již v roce 1163 (po smrti Jindřichovy druhé manželky Laury) mladší sestra Alix (Adelhaid) společně s manželem, hennegavským hrabětem Balduinem IV. a synem Balduinem V. Synovec Balduin byl Jindřichem roku 1184 znovu potvrzen jako dědic veškerých statků a lén a podařilo se mu se s ostatními dědici dohodnout po dobrém. Po zaplacení nemalé částky císaři, získal Balduin nejen smluvní potvrzení zřízení markrabství namurského, sahajícího od Lucemburska až po Hennegavsko, ale i příslib povýšení do stavu říšského knížete. Hrozící mocenský vzestup šikovného souseda ovšem vyděsil kolínského arcibiskupa, flanderského hraběte a brabantského vévodu natolik, že rychle podpořili smíření mezi Jindřichem IV., který již měl na zádech sedmý křížek a jím zavrženou manželkou Agnes.

    V červenci 1186 se tak narodil jediný Jindřichův potomek, dcera, která byla pokřtěna Ermesinda. Jako dvouleté batole byla Ermesinda zasnoubena s Jindřichem II., hrabětem ze Champagne, který jí jako synovec a leník krále Filipa II. Augusta měl zajistit následnictví po otci. Ze sňatku v roce 1189 sešlo a již rok předtím Jindřich IV. znovu uznal Balduina V. jako svého dědice, převedl na něj správu Namuru, což mu ovšem nebránilo, aby s ním nezačal téměř okamžitě válčit. Po zrušeném zasnoubení s hrabětem ze Champagne byla Ermesinda otcem zasnoubena ještě téhož roku (1189) s dvakrát ovdovělým hrabětem Theobaldem I. z Baru.

    V září 1190 římský král Jindřich VI. Štaufský spojil hrabství Namur, Laroche a Durbuy v markrabství namurské a udělil je v léno Balduinovi V. Lucembursko se součástí markrabství nestalo. V červenci 1194 chtěl osmdesátiletý Jindřich IV. získat zpět otcovské dědictví v bitvě u Noviale-sur-Mehaigne, ale byl Balduinem V. drtivě poražen. Oba protagonisté vleklého sporu zemřeli pár měsíců po sobě. Balduin V. v prosinci 1195 a Jindřich IV. Slepý v srpnu 1196 (stejný rok jako jeho o mnoho let mladší žena Agnes).

    Dětská dědička
    Zhruba desetiletá Ermesinda se tak sice stala lucemburskou hraběnkou, ale jen podle jména. Hrabství Lucemburk, Laroche a Durbuy spadla do klína říšského správce Filipa Švábského, který je zabavil pro svého bratra Otu Burgundského. Namur měl připadnout hennegavským hrabatům. O rok později (v roce 1197) se jedenáctiletá osiřelá Ermesinda poprvé provdala. Manželem se stal dlouholetý plánovaný snoubenec Theobald I. z Baru, který se ihned po uzavření sňatku pustil s mnoha svými přívrženci do boje o Ermesindino dědictví. Byl úspěšný. Ota Burgundský bez jakéhokoli odporu ještě téhož roku prodal své nově propůjčené hrabství a Balduin VI. Hennegavský, syn Balduina V., v červenci 1199 souhlasil s vrácením namurského územi na pravém břehu Maasy pravděpodobně za příslib Theobaldova spojenectví proti novému římskému králi Filipovi Švábskému. V listopadu 1200 potvrdila všechny uzavřené dohody i mladá hraběnka Ermesinda a upevnění vlády lucemburského hraběcího rodu nestálo zcela nic v cestě.

    Theobald ovšem 12.února 1214 zemřel . Za doby trvání manželství se Theobaldovi a Ermesindě narodilo několik dětí. Zřejmě jediný syn Rainald zemřel jako dítě, známá je dcera Alžběta – Isabella.

    Ermesinda se ještě téhož roku nápadně rychle (možná z obavy před dalším zasahováním do dědických nároků) provdala za štaufského stoupence, markraběte Walrama III. z Arlonu. Svou dceru Alžbětu – Isabellu dokonce roku 1218 provdala za Walramova syna, Walrama z Montjoie. Lucembursko bylo Ermesindiným sňatkem znovu sloučeno s Durbuy a Laroche. Roku 1221 Walram III. získal po otci vévodství limburské a úspěšně získával nové vazaly až do své smrti. Nepodařilo se mu získat část namurského hrabství na levém břehu Maasy (neúspěšné dobývání proběhlo v letech 1214 a 1216) a po dvanáctiletém manželství Walram roku 1226 zemřel. Z Ermesindy byla ve čtyřiceti letech opět vdova.

    Z druhého Ermesindina manželství pocházeli mimo dcery i malí synci Jindřich a Walram.

    Regentka Ermesinda
    Následník Jindřich V. byl pětiletý a Ermesinda se tak stala regentkou až do roku 1237, kdy byl Jindřich prohlášen zletilým (ve skutečnosti vládla i poté). Na počátku měla Ermesinda zástupce a poradce pro vojenské záležitosti. Nebyl jím nikdo jiný než její nevlastní syn a zároveň ze Walram z Montjoie. Nominálně vykonával úřad „mamburna“.

    Ermesindina vláda byla založená na promyšlené dynastické a lenní politice a snaze urovnat veškeré spory a neshody mírovou cestou. Dopřála tak svým zemím dlouhé období klidu a míru. Podařilo se jí zmírnit panské třenice, postupně došlo k rozmachu měst a obchodu, k zakládání klášterů jako středisek vzdělanosti a kulturního ruchu. Osvícená hraběnka zřídila u svého dvora radu šlechtických zástupců jako svůj poradní sbor a také rytířský soud. Dědičné úřady nahradila sesaditelnými hraběcími úředníky, záměrně podporovala integraci šlechty a měst a provázání ctižádostivé šlechty s lucemburskou dynastií. Svého syna a dědice Jindřicha V. zvaného Le Blond oženila s Markétou z Baru, vnučkou svého prvního manžela Theobalda z jeho druhého manželství. Hrabství Durbuy mělo připadnout mladšímu synovi Gerhardovi.

    Skutečná pramáti lucemburského rodu Ermesinda Lucemburská zemřela 13. února 1247 a byla pohřbena v kryptě v cisterciáckém opatství Clairefontaine, které sama založila jako rodový klášter lucemburských hrabat. Svou životní dráhou potvrdila známé přísloví, že starší rodiče mají děti buď postižené nebo velmi chytré (pokud ovšem nezpochybníme otcovství Jindřicha IV. Slepého). V Ermesindině případě naštěstí platila varianta druhá. Oba Ermesindini manželé byli dobří učitelé a ona sama byla pilnou a dobrou žačkou ve vědní disciplíně zvané“vládnutí“.

    Obrázky:
    Meluzina nad Lusignanem z Hodinek...
    Lucemburský erb
    Ermesinda vitráž

    Použitá literatura:
    Hoensch K. Jörg: Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437, Argo, Praha 2003
    Spěváček Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1346, Nakladatelství Svoboda, Praha 1994
    Spěváček Jiří: Král diplomat (Jan Lucemburský 1296 – 1346), Panorama, Praha 1982
    Vlček Emanuel: Čeští králové I., Vesmír, Praha 1993

    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    VýstavaSeverozápadní Čechy za vlády Lucemburků
    Teplice, regionální muzeum
    13.05.2016 - 30.10.2016

    VýstavaKoruna na dlani: Věčná mince království
    Pražský hrad, Rožmberský palác
    15.05.2016 - 28.09.2016

    Kalendář
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha