Příchod Slovanů na české území - několik poznámek

Ačkoliv Slované nepatří mezi typická etnika, která jsou nositeli pojmu „stěhování národů“ kvůli zaměření jenom na ta etnika, která formovala Evropu západní, výrazným způsobem ovlivnili podobu celé Evropy, neodmyslitelně tak k stěhování národů patří – stejně tak jako ostatní národy podnikly dobrodružnou cestu do své konečné domoviny.

Pravlast Slovanů
První jasné zprávy o Slovanech máme z počátku letopočtu, prvních dvou staletí, od Tacita, kdy jsou zmiňováni Venedi mezi Vislou a Karpaty – toto pojmenování provází Slovany několik století a je používané ještě déle v němčině (die Wenden). Tento název nebyl slovanský, šlo o v neznámém časovém horizontu zaniklý národ, žijící zhruba na stejném území (více na západ – mezi Odrou a Vislou) jako pozdější Venetové, kteří již byli Slovany. Případné starší ztotožnění s Neury, Budiny či tzv. „Skyty oráči“, etniky, která žila v oblasti východní Evropy, nelze nijak doložit

Archologové se Slovany spojují tzv. zarubyněckou kulturu, která se objevuje zhruba ve 2. st. př. n.l a trvá asi 300 let v oblasti západní Ukrajiny a jižního Běloruska – existují i názory, že se jednalo o baltskou nebo baltsko–slovanskou kulturu. Základem této kultury je zemědělství a chov dobytka, vyskutují se i specialisovaní řemeslníci, kteří že zabývali prací s železem. Jejich příslušníci obývali malé rodinné příbytky, občas zahloubené. Tato kultura své mrtvé spalovala.

V 2. století našeho letopočtu se v jižní části oblasti (a až k Černému moři) tehdy již zaniklé zarubyněcké kultury se objevuje kultura nová, nazývaná také podle specifického naleziště kulturou černjachivskou, trvá zhruba do roku 400, kdy je násilně ukončena. V nálezech se objevuje větší procento železných předmětů a také řada výrobků z Římské říše, což svědčí o dálkovém obchodu. Pohřbívání se liší od předchozí kultury – nyní už je smíšené. I o slovanskosti této kultury se vedou spory, zda tato kultura není gótská, nikoliv slovanská. V pátem století našeho letopočtu byla tato oblast vylidněna, znovu zalidněna byla až v následujím století. Otázkou je, co se stává se Slovany, pokud jejich kultura zanikla. Řešením bylo bylo ztotožnění kultury Koločin-Tušemla (předpokládá se jejich baltská příslušnost) se Slovany. Tato kultura existuje ve 3. – 5. století v oblasti dnešního Běloruska, využívá žárový ritus pohřbívání a žije v polozemnicích. Po zániku kultury typu Černjachiv by se měla přesunout v 6. století do ukrajinských stepí a založit skupiny kultur Korčak (východně od dnešního Kyjeva) a Pěnkovka (jižně od dnešního Kyjeva).

Narodíl od všech předchozích kultur jsou kultury typu Korčak a Pěnkovka již prokazatelně slovanská – mrtvé spalují žehem, žijí v polozemnicích s kamennou pecí a používají keramiku tzv. pražského typu. Obě kultury jde zřejmě ztotožnit s označením Slovanů názvem Antové (Pěnkovka) a Sklavíni (Korčak).

Keramika pražského typu byla vyráběna ručně, nikoliv na hrnčířském kruhu, zdobená byla různými vrypy a vpichy. Mimojiné sloužil jako tzv. popelnice – schrána na popel mrtvých –Slované stále spalovali své mrtvé.

Příchod Slovanů do české kotliny – politické podmínky
Slované užívající keramiku typu Praha-Korčak (Sklavíni), ale také používající keramiku typu Pěnkovka (Anté), i Veleti (ze severu) podle archeologických nálezů přišli zřejmě ve dvou vlnách – první v 3O. letech 6. století a ta druhá na přelomu 6. a 7. století.

Ve střední Evropě na počátku 6. století, předtím, než sem měli dorazit první Slované, žilo několik různorodých etnik. Západně od Čech existovala Říše Durynků, ještě více na západ Franská říše. Ve východním Podunají vládli Gepidé, na západ od nich se necházeli Herulové, kteří zřejmě obývali i území dnešní České republiky. Z jihu zasahovali do střední Evropy Ostrogóti, nepřátelé Gepidů. Na počátku století proběhla válka mezi Heruly a Langobardy, kteří přišli z území dříve obývané Rugii a Heruly poráží, vzápětí vyhání a obsazují jimi obývané území, v tom i Moravu. Herulové odchází v roce 512 do Byzance, část z nich se vrací do Skandinávie, přechází přitom přes území Slovanů (zřejmě přes Karpaty, přechod nepřátelského území Moravy, kontrolované Langobardy, by byl těžko možný).

V první polovině 6. století dochází také k etnogenesi Bavorů – zřejmě odnikud nepřišli, ale vznikli na území samotného Bavorska sloučením s ochodem vojenské aristokracie z okolních území. Zde je třeba připomenout pád Durynské říše v roce 531, od příchozích z Čech získali jméno – Baiuwarii – lidé ze země Boia tj. z Čech.

Podle Třeštíka je příchod prvních Slovanů do české kotliny spojen s vyhnáním Hildigise (kolem roku 535), možného nástupce vládce Langobardů Wacha, který chtěl prosadit svým následníkem svého syna Walthariho. Tento Hildigis, díky obratné politice Wacha v neklidném prostoru Evropy, se nemohl uchýlit k žádným jiným sousedům Langobardů, než byli Slované. Ti, vyplnili mocenské vakuum, které vzniklo odchoden langobardských elit z Čech. Wacho brzy poté umírá, místo mladičkého Waltharia vládne jako regent Audoin, který ke konci 40. let vyvolává válku s Gepidy, nepřáteli Byzance.

V čele těchto Slovanů byla zřejmě rada vojenských náčelníků, která se rozhodla k jednorázovému přestěhování značnějího počtu obyvatel do prostoru nejdříve východní Moravy a západního Slovenska, později do Polabí. Tito náčelníci se stali pány i starousedlíků, jejichž většina aristokracie odešla do Bavorska a na jih do centra langobardské říše v západním Podunají.

Charvát naproti tomu předpokládá, že v Čechách zůstala po celé 6. století významná vrstva místní aristokracie (germánského původu), která měla dříve vazby na Římskou říši (sloužili zde na vysokých postech), která nadále vládla příchozím Slovanům (role jsou zde částečně otočeny). Tato aristokracie, mezi níž samozřejmě pronikali Slované a která byla v české kotlině menšinou, potkal stejný osud jako turkické Bulhary – poslovanštění. To byl důvod proč tato společnost není zaznamenaná v franckých kronikách. Pro Merovejce jednoduše nebyla tolik zajímavá. Předpokládá však uznávání francké svrchovanosti nad územím české kotliny, přesněji řečeno na sever od Alp, kterou jim předali Ostrogóti.

Z Jordanových Getik vyplývá, že Sklavíni v polovině 6. století obývali Moravu, Slovensko a země na sever i na východ od těchto dvou zmíněných. Langobardé v roce 568 odcházejí do Itálie (po nich je také pojmenována Lombardie), tím se uvolňuje prostor Slovanům k další expansi na jih, na jižní Moravu, rakouské Podunají atd. Na konci stejného století místní Slované válčí s Bavory – možná při této příležitosti příchází druhá a poslední slovanská vlna do Čech. Dalším důvodem byli nomádští Avaři.

Dušan Třeštík předpokládá počátek zrodu českého kmene v okamžiku příchodu druhé vlny Slovanů z východu – tehdy se nově příchozí museli domluvit se starousedlíky na společné existenci a spolupráci (snad i před vnějšími nepřáteli).Tehdy také má vzniknout tzv. zakladatelský mýtus – cyklus bájí o příchodu Slovanů (tedy už Čechů) do Čech, který má vysvětlit historii, ale také legitimisovat vládu těch, kteří vládnou.

Slované jako válečníci
Jízdní oddíly Slovanů a Antů jsou doloženy k roku 537 v Itálii, kde válčí s Ostrogóty v řadách byzantské armády jako žoldnéři.

Slovanská jízda v roce 548 překračuje dunajskou hranici Byzantské říše (přechod jim umožnili Gepidé, jejichž vztahy s impériem se začaly znatelně zhoršovat) a vyplenili širokou oblast až dnešnímu Drači v Albánii, dobývali zřejmě i menší pevnosti. Byzantská armáda se neopovážila jim čelit, nechala je vyplenit vlastní území a poté odejít. V lednu roku 550 menší jízdní vojsko Slovanů zaútočilo na byzantskou Trákii a Ilýrii, kde porazilo silnější síly Byzantinců a opět dobývalo pevnosti. K civilnímu obyvatelstvu byli prý velmi krutí – naráželi je na kůl. V létě zaútočila další skupina Slovanů na Byzanc – cílem výpravy byla Soluň, tam ovšem se zalekli armády vojevůdce Germana a změnili směr nájezdu do Dálmácie, kterou opět poplenili strašným způsobem, přezimovali a další rok se vrátili. Všechny tyto výpravy měli za úkol uchránit Gepidy, kteří byli ve válečném stavu s Langobardy, před případnými útoky byzantského císaře Justiniána a také pomoci Ostrogótům v Itálii – současně s výpravou na Soluň zaútočilo další slovanské jízdní vojsko ve benátském směru, pod vedením Langobarda Hildigise – po zničení menšího byzantského oddílu se toto vojsko z neznámého důvodu vrátilo. Koncem roku 551 se scénář z několika posledních let opakuje, Slované přecházejí území svých spojenců Gepidů, útočí na Byzanc, která se nebrání, plení a hubí místní obyvatelstvo a bez odporu se vrací s bohatou kořistí zpátky. Tato výprava je na dlouhou dobu poslední – v následujícím roce jsou jak Gepidé, tak i Langobardi vyčerpaní válkou natolik, že uzavírají mír, následník trůnu Hildigis (pobýval po krachu italského tažení v Konstantinopoli) je zavražděn. Gepidé již nepotřebují bránit svoji jižní hranici proti Byzanci (válčí v Itálii proti Ostrogótům), tudíž nemají potřebu posílat na plenící výpravy slovanské jízdní oddíly. Slované válčící, tak mizí z okruhu zájmu západních kronikářů, znovu se objevují na přelomu 6. a 7. století, kdy Langobardům pomáhají dobývat opěevněná města v Itálii. Zde se objevuje pokrok ve válečnické technice Slovanů. V období prvních válečných výprav do Byzance, podle byzantských kronikářů dobývají opevněné body zřejmě poprvé, nyní jsou ke stejným úkolům Langobardy sami vyžadováni. Kromě toho také v určité míře přejímali nejenom bojové umění, ale i zbraně. V několika hrobech bylo nalezeno speciální francké kopí, která je nazýváno angon.

Vojenské výpravy vypovídají o tom, že Slované byli na podobné technické úrovni jako jejich sousedé – dokázali vytvořit úspěšně bojující jízdní vojsko, které dokázalo čelit a předčit bojovníky nejvyspělejšího státu tehdejší Evropy, kterým byla Byzanc. K sestavení několikatisícové armády a koordinaci jejího tažení (případně součinnosti více proudů) je třeba složitější politické struktury, v čele s vrchním vládcem, nebo alespoň radou starších a poté s (alespoň částečně) hierarchicky rozdělenou společnost. Vládnoucí špičky Slovanů v počáteční fási svého působení ve středoevropském prostoru se zřejmě dokázali orientovat v složité politické situaci, nicméně zůstávali spíše subjektem, nikoli objektem – jak se zdá, směry jejich vojenských výprav určovali slovanští spojenci – Gepidové a Ostrogótové. Otázkou zůstává, zda tito bojovníci byli profesionálové (pokud to byli jezdci museli mít lepší a dražší vybavení) a jakým způsobem jim jejich výstroj a výzbroj (a posléze živobytí v dobách míru) byla zajišťována. Zároveň tyto kruté (i na svojí krutou dobu) výpravy rozhodně nesvědčí o mýtu českých obrozenců, že Slované jsou od přírody mírumilovnými národy.

Způsob obživy
Zemědělství a řemeslná výroba se nijak neměnilo a bylo podobné jako u ostatních okolo žijících etnik – Slované pěstovali především pšenici a chovali dobytek. Obyvatelé žli v malých vesnicích, rozptýlených po krajině, později se začaly budovat i opevněné sídliště, později hradiště, která soustřeďovala i řemeslnou výrobu a byla sídlem nobility. Keramika prochází vývojem, je ovlivněna keramickými vzory okolních etnik – Langobardů, Franků, Alemanů a Bavorů, což svědčí o jisté míře kulturních a obchodních kontaktů.

Použitá literatura:
CHARVÁT, Petr: Zrod českého státu. Vyšehrad. Praha 2007.
PETRÁŇ, Josef, Ed.: Dějiny hmotné kultury I/1. SPN.
TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky Přemyslovců. Nakladatelství Lidových novin. Praha 2006.
VÁŇA, Zdeněk: Objevy ve světě dávných Slovanů. Odeon. Praha 1977.