NOVÝ VĚK A NOVÝ SVĚT II. AMERIKA OBJEVENÁ, DOBYTÁ

Dominikánský mnich Jakub de Voragine sepsal ve 13. století sborník legend s názvem Zlatá legenda. Jedna legenda vypráví o nehezkém obrovi podobnému Goliášovi, kterému rodiče dali jméno Reprobus - Odmítnutý. Silný a pyšný Reprobus hledal ve světě nejmocnějšího vládce, vstoupil do služeb jakéhosi krále, který ale ukázal svou slabost, když se roztřásl před zjevením ďábla. Reprobus tedy vyhledal ďábla a sloužil mu zlem. I ďábel však ukázal slabost, když prchal před křížem, které do země vyrylo malé dítě. Reprobus se tedy rozhodl vyhledat a sloužit Kristu. Jeden poustevník mu poradil, ať přenáší lidi přes silný proud řeky, ať tam spláchne svou vinu. Obr se ujal práce s radostí, přenášel lidi i po dvou. Jedné noci vyslyšel prosbu malého dítěte. Oproti jiným dnům šla cesta ztuha, dítě se zdálo nadmíru těžké. Však se mu na břehu zjevilo jako Kristus, který nese na svých bedrech hříchy světa, proto se zdá tak těžké... Obr tak získal nové jméno - Přenašeč Krista, řecky Christo-phoros, česky Kryštof.

Nějakou shodou okolností vrchní admirál flotily, která přenesla přes rozbouřený oceán Krista Novému světu, nesl také jméno Kryštof...

Politika a náboženství dobyvatelů Křesťanská ideologie a křesťanská politika se prolínaly v příběhu objevu Ameriky od počátku. Španělsko r. 1492 dokončilo reconquistu poloostrova dobytím Granady. Poslední úsek muslimského panství byl křesťanům neškodný, k jeho zkáze zavelela náboženská horlivost, která stejného roku stála za vypovězením všech Židů ze Španělska a kterou rozehrával vlivný muž dvora a jeden z nejslavnějších inkvizitorů Torquemada.
Jako vážnější protivník než Granada se křesťanstvu projevovalo Turecko, které už necelé půl století vládlo územím bývalé Byzance a neúnavně napadalo křesťanské státy na Balkánu. Turkové dál zprostředkovávali obchod Evropy s Východem (Mehmed II. dva dny po vstupu do Konstantinopole potvrdil janovským kupcům status chráněných poddaných), ale vytěžené peníze obratem využili na účely své svaté války. Část peněz šla mj. na obranu akutně ohrožené Granady. Španělé toužili přirozeně nalézt obchodní cestu do Indie, která by se vyhnula Turkům a ještě lépe i konkurenčním Portugalcům. Pod dojmem z pokoření Granady svolil španělský rozradostněný královský pár Kolumbovi, že konečně podpoří jeho plán na dosažení Indie západní cestou.
Kolumbus se po letech dočkal. Portugalský dvůr jeho plány neakceptoval, protože už měl zajištěnu svoji cestu do Indie a opěrné body podél Afriky. Kolumbovým úkolem v rámci španělské politiky bylo otestovat potencionální politická spojenectví. Vyplul vybaven doporučujícím dopisem pro Velkého chána, protože Mongolové od dob křížových výprav stále přežívali v povědomí Evropy jako potencionální spojenci proti muslimům.
Žádnou takovou výbavu ale Kolumbus nepotřeboval. Ač si to do konce života nepřipustil, nedoplul do Asie, ale k novému světadílu. A tam bylo nutno nalézt vzorec chování s lidmi, kteří nehráli žádnou roli v politických, ani v náboženských machinacích v Evropě nebo v Asii. Velmi brzy se rozvinuly dva základní přístupy, jak zacházet s indiánskými pohany.
Dominikán las Casas, účastník Kolumbovy výpravy, se stal mluvčím proudu, který dobývání indiánských území podmiňoval evangelizací. Bůh vyslal Kolumba, aby přivedl Indiány k pravé, a tím ke spáse. Las Casas nechal vzniknout představě Kolumba jakožto Christophora a dokonce jako anděla z Janova Zjevení, který letí středem oblohy, aby zvěstoval věčné evangelium každé rase, kmeni, jazyku i národu (Zj. 14,6). Kolumbus ostatně sám věřil v brzký příchod Posledního soudu, naplněné scény z Apokalypsy by patřily do kultury jeho okruhu (viz dále).
Převážil však přístup španělských šlechticů. Obsazení země a podmaňování pohanů chápali jako pokračování reconquisty, akorát s vynechanou předponou "re-". Šíření křesťanství ohněm a mečem, nebo-li conquista, se rovnalo šíření křesťanů na území, odkud byli pohani vyhnáni. Dobývání se stejně jako ve Španělsku účastnili druhorození šlechtici bez práva na pozemkové dědictví, kteří měli dobyté území (ve Španělsku stejně jako v Americe) přiznávané v léno od koruny. Spása pohanů byla druhotná, namísto přimět je k pravé víře šlo nanejvýš o to přimět je k poslušnosti.

Historický rámec conquisty
Kolumbus se vylodil na Karibských ostrovech, kde si Španělé zřejmě ujasnili přátelské chování Indiánů jako jejich slabost a po krádežích a násilnostech museli pacifikovat první indiánská povstání. Po ovládnutí ostrovů se conqueroři ve stejném stylu ujali tažení na pevninu.
První úder vedl Cortés do Mexika, který v letech 1519 - 1521 vyvrátil aztéckou říši. R. 1546 padl po dvacetiletém válčení mayský Yucatán a Španělé obsadili ještě Guatemalu. Za hranicí se nacházely už jen kočovné kmeny a izolované skupiny Indiánů. Druhý směr expanze šel na jih do Panamy. Odtud postupoval na sever, čímž se Indiáni Střední Ameriky postupně dostali do kleští. Panama byla daleko důležitější ještě z jiného důvodu. Území je tam tak úzké, že se dá přejít k Tichému oceánu, odkud pak začalo dobývání Jižní Ameriky. Pizzaro vyrval Inkům Peru a Chile. Z peruánského centra, kde se nacházely tehdejší nejvýnosnější stříbrné doly, proběhla ještě kolonizace dnešní Kolumbie.
Na východním pobřeží se objevili Portugalci. Smlouvou z Tordesillas r. 1494 si v dělení zámořského světa zajistili území ležící do 350 mil od Kapverdských ostrovů, což jim umožnilo uchytit se na území dnešní Brazílie. Hranice vlivu byla v praxi nejasná a Portugalci území Brazílie rozšířili hodně za stanovenou linii. Aby předešli přílišnému rozpínání konkurenta, vyslali Španělé vojsko a kolonisty k ústí La Plata, která tvoří dodnes hranici Argentiny s Brazílií a Argentina od té doby španělskojazyčné území.
Na severu se Španělé dostali nejdále na Floridu (pojmenované podle Květné neděle, na kterou Španělé poloostrov objevili) a založili kolonii Santa Fé v dnešní Kalifornii.
Po heroických výkonech a chytré strategii (hledali a nacházeli spojence mezi Indiány, kterým Inkové či Aztéci vládli) se Španělům povedlo vyvrátit veliké říše. Zastavili se tam, kde vládly nepříznivé zeměpisné podmínky a kočovné, necentralizované kmeny, kterým nešlo dát jeden rozhodující úder. Největším protivníkem byli Španělům na jihu Chile a Argentiny Araukáni, bojovné kmeny, které uměly převzít i zbraně dobyvatelů a stát se rovnocenným protivníkem. Také na severu Mexika se „frontera“, hranice, nesla v duchu vzájemných útoků Španělů a Indiánů (Chichiméků, Apačů, Komančů a dalších). Na počátku vlády španělského krále a německého císaře Karla V. ovládali Španělé ostrovy v Karibiku, na konci jeho vlády rozlohu od jihu dnešních USA po jih Chile.

ŠPANĚLSKÁ SPOLEČNOST A AMERIKA
Nutno ale jedním dechem dodat, že španělská Koruna od počátku nejevila o Ameriku zájem odpovídající jejímu významu, o kolonisty měla zájem ještě menší a o Indiány úplně minimální. Zájem Koruny byl čistě ekonomický. Conqueroři měli odevzdávat pětinu z vytěžených kovů a vůbec ze zisků, pomoc z mateřské země byla minimální, naopak rozsáhlá byrokracie úsilí kolonistů brzdila.
Nezájem o americkou politiku provázelo conquistu už od počátků. Ačkoli mělo Španělsko morální nárok na nově objevené území, smlouvou z Tordesillas z r. 1494, kterou potvrdil papež, přenechalo polovinu předpokládaného světa Portugalcům, kteří se tak mohli uchytit v Brazílii a konkurovat Španělům. Španělsko v té době sledovalo hrozbu vojenského vpádu Francie do Itálie, která se ho dotýkala bezprostředně víc než neznámé chudé končiny za oceánem.
Ke kolonistům se mateřská země chovala spíše macešsky. Karel V. měl nepříjemné zkušenosti s odbojnou šlechtou a bál se přílišné autonomie vládnoucí vrstvy šlechticů ve vzdálené a těžko ovladatelné Americe. Namísto conquerorů dosazoval do úřadů loajální šlechtice. I ostatním vrstvám kolonistů zásahy Koruny spíše překážely. Správu Ameriky vyznačovala nepřehledná změť úřadů, systému daní a byrokratických překážek obchodu a řemeslům.

Šlechta a správa
Španělský šlechtic se doma zaobíral válkou, v časech míru lovem nebo chovem. Ve státních službách bylo respektováno místo u dvora a v úřadu. Šlechtická čest mu naopak zakazovala pracovat rukama a zabývat se zemědělstvím, které bylo jen pro chudáky.
Conqueroři se jali získávat půdu podle principů reconquisty na Iberském poloostrově. Dobyté území patřilo jim a král pouze potvrzoval léno. Conqueroři se stejně jako ve Španělsku titulovali názvem „adelantado“, v českém překladu „předsunutý“. Adelantado tvořil předpolí v nepřátelském území, které sám bránil a spravoval a ze kterého se chystal šířit křesťanství dál. Jednotliví conqueroři v Americe tak měli během pár let k dispozici rozlohy větší než samotné Španělsko. Karel V. v obavě z konkurence vytvořil do r. 1543 systém místokrálovství, která podléhala přímo jemu, a kam dosazoval šlechtice, u kterých předpokládal loajalitu Koruně. Úřední šlechta tvořila ve Španělsku protipól feudální šlechty. Na rozdíl od feudálů byla závislá na státu. Loajalita vůči státu ale byla vyvažována soukromými zájmy šlechtice či jeho rodu, což zavdávalo příčinu k časté korupci.
Korupci a zneužívání moci se král snaží předejít zaváděním nových institucí, které si moc dělily a které se navzájem hlídaly. Další dovezenou institucí byly soudy daného místokrálovství, tzv. audience, a dalšími „hlídacími psy“ vojsko a církevní hodnostáři, cenný spojenec Koruny proti feudálům.
Správu Ameriky řídila od r. 1503 Casa de Contratación, od r. 1524 Consejo de Indias (Rada pro Indie), které dohlížejí na zábor a průzkum území, provozují vrchní trestní právo, registrují všechny vystěhovalce i navrátilce a řídí obchod. Některé záležitosti jako soudy bylo přirozeně těžké vést z takové dálky, systém nebyl zrovna pružný. Neprůhlednost a neefektivnost vykazoval i systém daní, kterých bylo kolem čtyřiceti.
Španělský šlechtic v Americe měl několik málo možností, jak se realizovat. Válka a dobývání také netrvalo věčně, obranu dobytých území časem přebírá pravidelné vojsko, šlechtici museli hledat jinde. Feudální šlechtu se navíc král snažil oslabit prosazováním loajálnější šlechty úřední.
Přes odpor k zemědělství hospodařili šlechtici na půdě, jako feudální šlechta si ji nechala dát v léno. Statek šlechtici provozovali formou tzv. encomiendy, kdy dostali potvrzen zábor půdy i s Indiány, které používali jako nesvobodnou pracovní sílu, svého typu nevolníky. Vzhledem k vymírání Indiánů a malého pracovního výkonu sáhli Španělé poměrně záhy k dovozu černošských otroků. Černoši už sloužili v Evropě jako služebníci nebo v zemědělství, znali evropské plodiny i zvířata, péči o ně i systém zemědělství, což se o Indiánech říci nedalo. Španělé odhadovali, že jeden černoch vydá za pět Indiánů.
Po zlepšení podmínek Indiánů i otroků se prosadil systém haciendy. Feudál investoval zisky do nákupu co největšího kusu půdy s co největší rozmanitostí přírodních produktů s cílem co největší soběstačnosti. V haciendě nesměla chybět pole, pastviny a lesy. Dokonce fungovaly takové, kde se pěstovaly jak subtropické plodiny, tak plodiny mírného pásma.
Rychlejší zbohatnutí sliboval nález drahých kovů. Jak to vyjádřil Cortés: „Nepřijel jsem do Ameriky, abych ryl zemi jako nějaký sedlák. Přijel jsem, abych získal zlato.“ (Dějiny Mexika, s. 56). Doly nebo i půdu, kde bylo naleziště součástí, dostávali vlastníci k plné dispozici, za to museli odevzdávat pětinu kovů Koruně. Práci v dolech přenechali černošským otrokům. Nejvíce bohatství získala Koruna za stříbrných dolů v Peru, zlaté doly byly využívány nejvíce v Mexiku.

Střední vrstva, obchod a řemesla
Na byrokratické zásahy Koruny jak do života v Americe, tak do kontaktů s Amerikou doplatila střední vrstva ještě více než šlechta. Měšťané ve Španělsku netvořili nijak zvlášť se rozvíjející vrstvu, nezapadali do středověké ideologie tří stavů (šlechta, duchovní, poddaní) a neměli sílu se prosadit jako jinde. Typickou postavou středověkého Španělska byl šlechtic nebo nuzák, „často v jedné osobě“.
Městské osídlení Ameriky se leckde omezovalo na vojenskou posádku obklopenou osadami, které jí poskytovaly potraviny a jiné zboží. Za své obchodní artikly vyžadovala Koruna drahé kovy. Dovoz řemeslných výrobků byl zakázán, aby nekonkurovaly domácím výrobcům. Z téhož důvodu byl zakázán i provoz manufaktur, výrobky se měly dovážet a nechat zaplatit, ne vyrábět. A z téhož důvodu bylů zakázán obchod vnitroamerický, kolonisté mohli legálně kupovat a platit pouze za zboží dovezené přímo ze Španělska.
Obchod s Amerikou probíhal za striktní regulace. Mohly se ho účastnit pouze španělské lodě, všechny vypravované v Seville přes Kontraktační dům, který tak měl přímý dohled nad obchodem a kontrolu nad vybíráním cel a daní při návratu lodí zpět. Do Ameriky, konkrétně přes Karibik do Mexika a do Panamy, se jednou nebo dvakrát ročně vypravila flotila se zbožím, které skoupili nejbohatší obchodníci v naději, že ho do připlutí další flotily rozprodají. Zboží naschvál nepokrývalo celkovou poptávku, aby za něj byli kupující ochotni dát horentní sumy. Mezitím obchodní výprava sbírala drahé kovy vybrané místodržiteli a odvezla je do Španělska. Odvoz co největšího množství stříbra opět poškozoval vnitroamerický obchod, kterému se nedostávalo platidla.
Námětem pro Franze Kafku by mohla být přeprava zboží směrem do Argentiny, dosažitelné v pohodě přímou cestou přes Atlantik. Španělské zboží šlo námořní cestou do Karibiku, v Panamě se předalo na souš, v Pacifiku nalodilo, část dovezla do Peru (další část loděmi na španělské Filipíny), tam přendalo na karavany a nebezpečnými cestami se vezlo přes kontinent zpátky k Atlantiku. Zboží se tím samozřejmě prodražilo (což byl ovšem účel). Výsledkem tohoto polovičního embarga byl rozkvět pašování a černého obchodu, ze kterého profitovali Portugalci v sousední Brazílii, kteří dováželi zboží přes oceán přímo, a tudíž levněji.
Nedostatek dovezených kvalitních nástrojů neprospíval ani rozvoji zemědělství. Jako nejjednodušší způsob se ukázal chov dobytka, který stačilo vypustit do pampy, nechat množit a pak lovit. Zvířat bylo tolik, že se k jídlu používaly pouze hřbety a jazyky. Vývozním artiklem se staly hovězí kůže, zpočátku jako doplněk k vývozu drahých kovů (např. do Anglie), od 18. století, kdy zásoby kovů začaly docházet, se na kůže orientovali i bohatší podnikatelé. Z plodin se v Americe uchytilo obilí a vinná réva (argentinská a chilská vína se vyváží do celého světa).
Z obchodu s Amerikou prosperovali nejvyšší obchodníci, zbytek středních vrstev měl minimum příležitostí, jak se do zámořské ekonomiky zapojit. Až od 18. století mohl soukromý obchodník vyslat jednu loď přes oceán, i ta ale musela projít přes Kontraktační dům. V Americe poškozovala hospodářská izolace prosperitu amerických kolonistů. Obchod mohly provozovat pouze španělské lodi, a když Napoleon vpadl do Španělska, došlo k situaci, že lodě nepřipluly vůbec. Takový důkaz, že královská moc je daleko a neschopná zásahu, spolu s absencí potřebného zboží vedl počátkem 19. století k válkám za nezávislost.
Osvobozené republiky otevřely své hranice obchodu, ale i přistěhovalcům z různých zemí Evropy. Ti s sebou vezli zkušenosti, nápady a chuť pracovat, a z Jižní Ameriky se stala prosperující a vcelku šťastná společnost (s výjimkou období vojenských diktatur apod.).

Církev, Indiáni a nižší vrstvy
Španělská církev zaujímala důležitou charitativní roli. Díky silné pozici měla i dost prostředků k péči o potřebné a nuzné, polovina státních výdajů šla na účely církve. Kláštery distribuovaly každý den jídlo, čímž ovšem značnou měrou přispěly k demotivaci, co se týče vlastní snahy nuzných k zajištění obživy.
V Americe se církev záhy postavila na stranu utlačovaných Indiánů. Dobytí Nového světa, pokud mělo jít o spravedlivou válku, mohlo být legalizováno konverzí Indiánů ke křesťanství, aby se zajistila jejich spása. Pro svou opozici vůči indiánské politice conquerorů a feudálů se církev stala přirozeným spojencem Koruny, která hlídala počínání šlechticů.
Nejhlasitějším obhájcem indiánských práv a kritikem zločinů se stal Bartolomeo las Casas. Las Casas vítal objev Nového světa jako příležitosti k bohulibému obrácení nových oveček na víru. Ztotožňoval Kolumba s oním Christophorem, a za jeho zásluhy pro evangelizaci nových národů ho navrhoval ke svatořečení. S otázkou neznámých lidí, kteří neměli možnost poznat evangelium, se vyrovnal tím, že jim přiřknul status potomků ztracených deseti kmenů izraelských ze Starého zákona.
Teologický spor o postavení Indiánů se rozhořel v prudkou bitvu. Podle šalamounského rozhodnutí krále Ferdinanda z r. 1513 měli Indiáni všechna práva včetně práva na sebeobranu proti Španělům, pokud se ale podrobí křtu. Jinak s nimi mohli dobyvatelé nakládat podle své vůle a stát se španělským majetkem stejně jako jejich země, kterou Španělům už přiřknul papež. Obě strany si toto rozhodnutí mohly vyložit ve svůj prospěch a uvádět do praxe. Církevní řády vysílaly misionáře a zakládali osady, conqueroři zotročovali.
Rozhodující střetnutí se mělo konat r. 1550 ve Vallaloidu. Proti las Casasovi stál teolog Sépulveda s Aristotelovou teorií přirozených otroků, kterou vztáhl na Indiány. Las Casas ale za pobytu v Americe nasbíral a sepsal dost informací, jak o španělských zvěrstvech, tak o indiánské kultuře, a filosofii antiky měl nastudovánu také. Las Casas přisoudil Indiánům všechny vlastnosti dobrého národa, jak je definoval rovněž Aristoteles. Jako komparativní historik postavil indiánské civilizace na úroveň starých Řeků a Římanů. Podle něj i bohům obětovali více, takže naplňovali kritéria rozumných lidí, nikoli neoduševnělých otroků. Sépulveda opustil disputaci takříkajíc se staženými kalhotami, jeho dílo o spravedlivé válce proti Indiánům zakázala inkvizice.
Otázku pracovní síly navrhoval las Casas řešit dovozem černošských otroků, čehož pak do konce života litoval. Černoch totiž v evropském pojetí patřil do oné kategorie „přirozených otroků“. Dovoz otroků do Španělska a Portugalska fungoval ještě před obdobím zámořských plaveb, papežové jeho legalitu potvrzovali, sami měli na svém dvoře černošské bezprávné služebnictvo. Naproti tomu Indiány nadále papežský stolec propagoval jako „skutečné lidi“, ve vyznění buly z r. 1557, znovupotvrzené v letech 1639, 1741 a 1839.
Misie mezi Indiány měli na starosti tradičně dominikáni a františkáni, časem ještě augustiniáni. Ve městech pak tyto řády zajišťovaly bohoslužby a křesťanskou výuku. Laskavý a ochranitelský přístup bral za své v otázce původního náboženství. Františkánský mnich Diego da Landa ve svém inkvizičním tažení sbíral a pálil mayské mytologické rukopisy. Kritice se bránil u španělské Consejo, a to tak úspěšně, že byl jmenován biskupem.
Specifický způsob života s Indiány provozovali od počátku 17. století jezuité. V Paraguayi zakládali mezi indiánskými Guaraními misie, což byla v tomto případě náboženská komunita. Hospodářský úspěch spočíval na organizačních schopnostech jezuitských hodnostářů, jejich navyknutí tvrdé práci a osvobození od daní. Misie vyvážely ze zemědělské produkce dobytek, yerbu maté (laicky řečeno druh čaje), cukr, tabák a bavlnu a z manuální produkce indiánských žen keramiku. Práce byla pojata jako slavnostní rituál, za doprovodu hudby a prokládaná slavnostmi. Jezuité nepoužívali donucovací prostředky, naopak se snažili pozitivně motivovat, takže Indiáni zvyšovali produktivitu práce a také vlastní počty, indiánské osazenstvo vyrostlo až nad 50 000 obyvatel. A to v době, kdy počty ostatních Indiánů prudce klesaly a počty kolonistů stagnovaly.
Misie vzbudily nevítaný ohlas konkurence. Portugalští lovci hlav pořádali na misie nájezdy za účelem získání nových otroků na prodej. Španělé pohlíželi nevraživě na ekonomickou konkurenci misií, jejichž pracovníci produkovali zboží lepší kvality a jejichž pracovníky by rádi viděli u sebe jako otrockou sílu, která vinou kolonistů začala být vzácná. Misie se vůči nepřátelům uměly bránit, Indiáni pod dohledem jezuitů vytvořili milice.
Konec misií nastal v souvislosti s politickými machinacemi. V Evropě rostly zvěsti, že jezuité tajně vytěžují stříbrné doly za maskou svých misií a že cizojazyční jezuité slouží jako agenti cizích velmocí. Španělsko vyměnilo s Portugalci za město Colonia de Sacramento sedm misií, které se rozhodnutí postavily na odpor a spojené Španěly a Portugalce odrazily. Úspěšná obrana ale ještě více utvrdila Korunu v názoru o nebezpečnosti misií a jezuity odvolala do Španělska. Majetek misií byl rozchvácen, jezuitský řád i pod vlivem této neposlušnosti zanedlouho zrušen.
Praktické zacházení s Indiány ze strany kolonistů mělo přes všechny změkčující vlivy církve drtivý dopad. Indiáni vymírali vinou válek, zotročování, přesídlování a vinou evropských nemocí, vůči kterým neměli protilátky. Další evropskou chorobou kosící Indiány byl navíc alkoholismus. Z hospodářského hlediska došlo k narušení tradičních způsobů obživy. Kukuřičná pole s důmyslným zavlažovacím systémem neměl kvůli stěhování a vymírání kdo obhospodařovat. Agrární produkce Španělů nesloužila primárně k pokrytí poptávky potravinami, ale byla podřízena těžebnímu průmyslu vyžadujícím kůže, lůj, dřevo (na vyztužení dolů) a tažná zvířata. Pracovní sílu Indiánů ještě Španělé využívali na polích s evropskými plodinami nebo s bavlnou (nepočítaje práci v dolech a jinde) a tyto plodiny uživily sotva kolonisty, natož Indiány.

PORTUGALSKO A AMERIKA Americké pobřeží budoucí Brazílie leželo vzhledem k indickým možnostem na okraji zájmu Portugalců. První flotila se stavila ohledat území získané smlouvou z Tordesillas r. 1500, námořníci zde odsloužili mši a odpluli zpáteční cestou směr Indie. Rok poté se účastníci další flotily museli bránit indiánským útokům, do Evropy dovezli pouze dřevo. Výnosem z r. 1516 měla Brazílie fungovat jako základna pro plavbu kolem Ameriky a plánovaly se založit plantáže s cukrovou třtinou a cukrovary. Flotila s kolonizátory vyplula r. 1530, vezla s sebou jako hlavní náklad sazenice a zemědělské nástroje.
Konflikty s Indiány a konkurenčními velmocemi vedly k nestabilitě, ničení plantáží a ztrátám na životech. Nedostatek lidí řešila Koruna dovozem portugalských sirotků a některých lehčích trestanců, např. zlodějů. Přes všechna tato nouzová opatření se uchoval dopis určený inkvizici, kde si pisatel stěžuje, že vlastníci cukrovarů nutí pracovat zaměstnance i o nedělích.
Koruna díky ovládaným územím v Africe a tamějším trhům nakázala dovážet otroky. Zvláště Angola se může slout „černou matkou Brazílie“. Brazilské cukrovarnictví je zajímavým příkladem nových ekonomických možností novověku. Portugalsko obsadilo území v novém světadíle, objevilo novou plodinu, na její pěstování dovezlo pracovní sílu z černého světadílu, z míst, kde ještě před sto lety nestála noha Evropana.
Správu Brazílie vykonával královský guvernér, který řídil i jednotlivá ekonomická odvětví. Cukrovary řídil jmenovaný úředník, ne vždy s péčí řádného hospodáře, takže Koruna hrozila těžkými tresty. V počátcích se jako výnosnější odvětví ukázal vývoz dřeva. Ohledně nalezišť drahých kovů čekalo Portugalce zklamání, jen chabě vyvážené nálezy nerostů, nejvíce smaragdů, pak ametystů a křišťálů, které vykazují mnohem vyšší hodnotu estetickou než finanční.
Sama Brazílie v počátcích vykazovala spíše ztráty, ekonomické i na životech, než nějaký zisk. Větší stabilitě Brazílie napomohla personální unie Portugalska se Španělskem z r.1580, odpadly tím konflikty na jižní hranici se španělskou Argentinou a spojené španělsko-portugalské síly začaly vytlačovat severní konkurenty jako Francouze a Nizozemce. Porážka španělské Armady r. 1588 ovšem tyto konkurenty vrátila zpět do hry s ještě hroznější silou.