vévoda vábský, král sicilský a jeruzalémský, * 25. 3. 1252 hrad Wolfstein u Landshutu (Dolní Bavorsko), popraven dne 29. 10. 1268 v Neapoli, pohřben v Neapoli, v kostele
Santa Maria del Carmine.
Celý článek ke staení (i s přesnými citacemi) je k disposici
zde
Ich fröï mich manger bluomen rot
die uns der meie bringen wil
die stuonden e in grozer not
der vinter tet in leides vil
der mei wils uns ergetzen wol
mit mangen wünneclichen tage
des ist diu welt gar fröiden vol.
Waz hilfet mich diu sumerzit
und die vil liehten langen tage?
min trost an einer frouwen lit
von der ich grozen kumber trage
wil si mir geben hohen muot,
da tuot si tugentlich an,
und daz min fröide wirdet guot.
Swann ich mich von der lieben scheide,
su muoz min fröide in ende han.
owe, so stirbe ich liht von leide
daz ich es ie mit ir began.
Ichn weiz niht, frou, waz minne sint.
Mich lat diu liebe engelten vil
daz ich der jare bin ein kint.
|  |
Autorem básně, z ní jsme si právě přečetli krátký úryvek, je pravděpodobně mladý princ s lyrickou duí, o něm pojednává tento článek. Jeho jméno
Konradin
Conradinus vzniklo jako soudobá italská zdrobnělina jména Konrád. On sám uíval titulu
Conradus secundus dei gratia Jerusalem et Syciliae rex, dux Sueviae. Narodil se roku 1252
in die annuntiationis sancte Marie (na den zvěstování Panny Marie 25. března) na hradě Wolvestein, u Adelkofen východně od Landshutu, v Dolním Bavorsku, jako syn řádně zvoleného římského krále Konráda IV. a jeho manelky Alběty (Elizabeth), dcery vévody Otty II. Bavorského. Otec byl tedy ze vzneeného rodu taufů, z něho vzeli mnozí císařové a králové, matka pocházela z rodu bavorských vévodů Wittelsbachů. Král Konrád odjel jetě před synovým narozením do Itálie, kde 24. května 1254, zůstávaje v papeově klatbě, v Apulii u Lavella zemřel. Tehdy byly Konradinovi pouhé dva roky. Před svou smrtí jej Konrád IV. svěřil pod ochranu církve svaté a jistě i do péče svého vagra Ludvíka Bavorského, pod jeho dohledem princ vyrůstal. Dětství strávil ve Starém Bavorsku a ve vábsku. Vechny jeho listiny a vládní činy z této doby je třeba připsat falckrabímu Ludvíkovi. Předevím jde o jmenování Konradinova strýce Manfreda, vévody z Tarentu, který byl nemanelským synem princova dědečka, římského císaře Fridricha II., bailivem (regentem) v sicilském království, k němu dolo 20. dubna 1255. Toté lze říci o jednáních s papeem Alexandrem IV., která proběhla poté, co se Manfred s tvrzením, e prý Konradin zemřel, nechal v Palermu 10. srpna 1258 korunovat králem obojí Sicílie.
A o Letnicích (
in pentecoste; 28. května) roku 1262 desetiletý Konrád ... pořádal v Ulmu první dvorský sněm (
Conradus ... undecim etatis agens annum primum curiam in Ulma celebravit) , v něm se formálně ujal vlády ve vábském vévodství. Jako poručník za něj vládl kostnický biskup Eberhard. Převáná větina z Konradinových listin, a u z doby před tímto sněmem nebo po něm, a u je sám vydával nebo byl na nich svědkem, jsou běného charakteru. Jedná se tedy buď o dary církvi (kostelům či kláterům), nebo o udělení či potvrzení lén svým věrným, a na jejich uvedení či dokonce rozbor není v článku tohoto rozsahu dostatečný prostor.
A. Konradinovy kandidatury na římského krále.
Konradin byl svým původem přímo předurčen k tomu, aby se stal kandidátem ghibellinské (taufské) strany na římského krále. Proto se vévoda Ludvík a taufská strana několikrát pokusili jeho kandidaturu prosadit, by byly vechny tyto snahy zmařeny odporem papeů a českého krále Přemysla Otakara II.
Nejprve byli papeové Konradinovi nakloněni. Inocenc IV. listinou z 12. září 1254 prohlásil, e mu chce zachovat království jeruzalémské, vévodství vábské a vechna ostatní práva uvnitř i vně království sicilského celistvá a dovoluje, aby v království sicilském byla vykonána přísaha věrnosti církvi
hocha Konráda bez poruení práva.
Také jeho nástupce Alexander IV. deklaroval 23. ledna 1255 v listě princově babičce Agnes, falckraběnce rýnské, a mamince Albětě, královně jeruzalémské a vévodkyni vábské, e si přeje Konradinova práva nejen zachovat, ale také ho s apotolskou vlídností jetě více povýit. Papeova nepřátelská politika vůči maličkému královskému synovi začala krátce poté, 4. února 1255, kdy vyzývá biskupy, opaty a kníata a dalí lechtu i společenství měst, aby byli nápomocni k získání vábského vévodství kastilskému králi Alfonsovi X. Princovo okolí se nejprve zřejmě pokusilo papeův postoj změnit, a tak Alexander IV. listinou z 15. února 1255 slibuje Bertholdu, Ludvíkovi a Ottovi, markrabím z Hohenburgu, e pokud církev pojme Konradina do své milosti, zahrne je do dohody s ním. A poněvad podle papee vichni tři lnuli ke svaté církvi, neutrpí kodu, přestoe Berthold postoupil svůj úřad bailiva v Sicilském království Manfredovi z Tarentu a slíbil jim i jejich dědicům, e vechno, co obdreli od papeského stolce, jim zůstane nepopíratelně propůjčeno. 20. dubna 1255 potom dolo k výe zmiňovanému jmenování Manfreda z Tarentu bailivem sicilského království.
K urovnání vztahů mezi princem a papeem vak nedolo, nebo kdy byla papei Konradinova kandidatura poprvé navrena (po smrti krále Viléma Hollandského; 28. 1. 1256), píe Alexander IV. 28. července 1256 z Anagni rýnskému a mohučskému arcibiskupovi, e je třeba zabránit tomu, aby byl Konradin římským králem zvolen. Jako důvod uvádí princovu nezletilost. Listem také uvalil klatbu na vechny ty, kdo by jej volili. Po papeově zamítnutí vévoda Ludvík jednal se zástupci Richarda Cornwallského, jemu se rozhodl dát svůj hlas při volbě římského krále výměnou za potvrzení, e Richard nebude zasahovat do Konradinových práv a dodrí je.
26. listopadu 1256 falckrabímu přislíbil Jan z Avesnes, e se Richard po svém zvolení vzdá vech přísluných práv ke království obojí Sicílie a chlapci Konrádovi, v jeho drbě nebude bránit a zachová jeho práva k vévodství vábskému i dalí drby. Richard, hrabě z Gloucesteru a Jan z Avesnes, jako poslové zvoleného římského krále, mu pak výe řečené sliby potvrzují těmito slovy:
Přísaháme na dui výeřečeného pána Richarda, zvoleného za římského krále, e jakmile bude výeřečený pán korunován římským králem, panu chlapci Konrádovi, slovutnému králi jeruzalémskému a sicilskému a také vévodovi vábskému, toto vábské vévodství, ohledně něho přestanou vekeré průtahy a odpor, odevzdá do lénní drby se vemi úřady, právy a tím, co k němu přináleí.
Dalí příleitost k princově kandidatuře na říský trůn přila v první polovině edesátých let, kdy mnozí v Říi začali kritizovat vládu obou zvolených římských králů Richarda Cornwallského a Alfonsa X. Kastilského, kteří se podle nich více zabývali problémy zemí, z nich pocházeli, ne problémy Říe. Historik Josef usta se domnívá, e si na císařský vínek myslel i český král, ale mohučský arcibiskup místo toho, aby jej navrhl, předloil kandidaturu sotva desetiletého prince Konradina. Pape Urban IV. ji zavrhl s odkazem na bulu svého předchůdce. Josef usta dále soudí, e k tomuto papeovu zákazu dolo právě z popudu českého krále. Podle jiného českého historika, Vratislava Vaníčka, bylo u samotné předloení návrhu pouhou prestiní demonstrací pozice Wittelsbachů, by jejich vztahy s Přemyslem byly tou dobou normalizovány. Také on uvádí, e Přemysl před postupem Wittelsbachů (tedy Konradinovou kandidaturou) varoval papee. usta i Vaníček zřejmě přitom vycházejí z listu papee Urbana IV. českému králi, který je datován k 3. červnu 1262.
Kritiku stavu Říe povauje Vaníček sice za oprávněnou, ale uvádí, e volba mladičkého prince římským králem pro ni nebyla tím správným mírovým řeením, pravděpodobně se tak domnívá kvůli dlouholetému nepřátelství čelních představitelů regionu Konradinových bavorských strýců a českého krále. Tehdy také král Richard, jak se dalo očekávat a jak je patrné z Regesta imperii, nedodrel svou úmluvu s falckrabím Ludvíkem, e zachová Konradinova práva ve vábsku, a přidal se na stranu jeho protivníka, českého krále, nebo 20. listopadu 1262 uvádí:
Konradin, syn někdejího krále Konráda, který se nazývá vévodou vábským (Conradin, olim Conradi regis filius, qui se ducem Suevie nominat). Za těchto okolností odeel z Přemyslova dvora na Konradinův dvůr vévoda Fridrich, podle informací Vídeňských análů měl být českým králem vypovězen. Fridrich si od roku 1259 nárokoval Rakousko a týrsko a nyní začal uívat titulu vévoda rakouský a týrský. Mezi oběma mladými mui Fridrichem a Konradinem vzniklo přátelství, které přetrvalo a do jejich společné smrti, ač se Fridrich na krátký čas vrátil zpět k českému králi, po jeho boku ho toti nacházíme 23. května 1261 v Písku.

Konradin (s korunou) a Fridrich Rakouský z Codexu Mannese ze 14.
století
Princova třetí kandidatura byla podána v souvislosti s tzv. první parlamentní revolucí v Anglii. Richard Cornwalský byl toti společně se svým bratrem, anglickým králem Jindřichem III., po poráce v bitvě u Lewes 14. května 1264 zajat vzbouřenými barony. Uběhlo mnoho dní (více jak rok), ne Richard znovu nabyl svobodu. Vznikl dojem, e se římský trůn uprázdnil, a tak ghibellinská strana, která podporovala prince Konradina, opětovně navrhla novému papei jeho zvolení jediným římským králem, podle usty byl návrh podán falckrabím roku 1265. Pape Kliment IV. ho vak opět zamítl. V souvislosti s tím se obvykle poukazuje na rivalitu, je panovala mezi Wittelsbachy a Přemyslem Otakarem II. v rámci říe. Přemyslova ctiádostivá politika směřovala k dalí válce s bavorskými vévody, zatím ale probíhaly na obou stranách jen přípravy.
V Anglii byl 9. září 1265 proputěn Richard Cornwallský z rukou odbojníků. Přemysl mu nabídl dalí spolupráci. Upozornil ho na rozchvacování korunních majetků v Říi pod záminkou ochrany Konradinových práv a ačkoliv nikoho přímo nejmenoval, myslil tím samozřejmě Wittelsbachy.
Do této doby můeme datovat i privilegium zajiující dědické nároky Přemyslových dcer, o něm se jako první zmiňuje Josef usta. Nezachovalo se vak a není jisté, zda vůbec existovalo. Pokud ale ano, bylo namířeno právě proti Konradinovi. List z formulářové sbírky vikářství českého krále naznačuje, e král Richard dal českému králi Přemyslovi volnou ruku k ovládnutí statků dosud právoplatně drených taufským princem. Jednalo se zejména o Chebsko. Četí historikové jeho anexi nepovaují za protiprávní, mělo podle jejich názoru s Čechami přirozenou ekonomickou vazbu. Např. podle Vaníčka nebylo Chebsko pouhou kořistí, ale stalo se organizovanou součástí struktury českého státu. Na Přemyslovu obranu je třeba říci, e mu poslouil jako příklad (podle mě vak nikoli hodný následování) způsob dobytí Království sicilského Karlem I. z Anjou, které proběhlo za mohutné podpory papee Klimenta IV. Ten Karlovi nabídl sicilskou korunu, Sicílie toti byla lénem papeského stolce. Karel z Anjou byl králem sicilským korunován v Římě a zavázal se papei k válce proti Manfredovi, který, jak jsme si výe uvedli, se nechal korunovat sicilským králem poté, co ohlásil Konradinovu smrt. Karel z Anjou porazil Manfredovo vojsko sloené ze saracénských oddílů, německých oldnéřů a italských spojenců svými rytířskými sbory 26. února 1266 v bitvě u Beneventa. Po tomto Karlově vítězství kurii velmi záleelo na Přemyslově vítězství nad Wittelsbachy, čím by klesly Konradinovy ance na jeho zvolení římským králem na minimum a poráka taufů by tím byla dovrena.
Manfredovou smrtí vak nastal zvrat i v Konradinově ivotě. Nejprve to sice vypadalo, e zůstane ve při starém, nebo byla, ji po čtvrté, navrena papei jeho kandidatura a ten ji 18. září 1266, také ji počtvrté, v listu mohučskému, kolínskému a brémskému arcibiskupovi zavrhnul a kadému, kdo by prince volil, pohrozil exkomunikací. Také ale v září 1266 princ uzavřel
per procurationem sňatek se Sofií, dcerou hraběte Dětřicha, markraběte v Landsbergu. Poté se ke Konradinovi dostavili italtí a siciltí ghibellini a vyzvali jej, aby odňal svou dědičnou říi uzurpátorovi Karlovi z Anjou. Konradin se velmi záhy rozhodl, e jim vyhoví a vypudí francouzské vetřelce ze Sicílie, nebo ji 24. října 1266 vystavil dokument, který bychom mohli povaovat za jeho závě. V ní píe, e v případě,
kdybychom zemřeli bez legitimních potomků (si absque liberis legitimis decesserimus), daruje vechny své dravy svým strýcům, vévodům Ludvíkovi a Jindřichovi Bavorskému. V následujících měsících pak zastavil své důleité majetky, aby získal finanční prostředky ke svému italskému taení. A pape mu hned 18. listopadu 1266 učinil varování, aby ho nepodnikal.


Dvojí vyobrazení toho, jak princ Konradin a vévoda Fridrich Rakouský
přebírají při achové hře rozsudek smrti
nahoře od J. H. W. Tischbeina, dole od Antona Alexandra von Werner
B. Tragické italské taení.
Přesto se princ Konradin na podzim 1267 do Itálie vydal a jeho vstup na italskou půdu se stal událostí roku. Ač byl Konradin vychováván v Německu, byl mladíkem sotva odrostlým dětským střevíčkům a ani jeho pozice v Itálii nebyla zrovna jistá, jen jeho pouhá příslunost ke kdysi mocnému rodu taufů byla podle historiků hrozbou a vzbuzovala mrazení v papeském Římě. Podle mého názoru chtěl Kliment IV. udret na sicilském trůně Karla z Anjou za kadou cenu. A Konradin mohl vzbuzovat jeho nelibé pocity jedině z toho důvodu, e ani vláda francouzského rodu Anjou, jen byl na trůn papeem dosazen, nebyla jetě na Sicílii a v Neapoli upevněna. Po uzavření míru mezi bavorskými vévody a českým králem nic nebránilo princi Konradinovi uskutečnit svou cestu do Itálie. Zahájil ji v září 1267, přiblině osmého, a vydal se obnovit taufské panství svých předků.
21. října 1267 dorazil do Verony
s velkým mnostvím kníat a rytířů (cum maxima quantitate principum et militum), kde zůstal bezmála tři měsíce. Částečně se tak stalo kvůli nedostatku finančních prostředků, jeliko listinou z 27. prosince 1267 z Verony
Ludvíkovi..., svému nejdraímu strýci za 1500 hřiven stříbra, kolínských marek ryzího stříbra, s nimi nás plně vykoupil u nejdraí matky naí Alběty a jejího manela Menharda, vévody goricského a tyrolského, kdy nás u Verony zatíila velká nutnost, nae město Schongau a nai vesnici v Moringen, s celým Hybisch ... a vím, co k nim přináleí ... formou závazku zavázali jsme se dát do drení tak dlouho, dokud námi nebo naimi syny, jestlie nějaké budeme mít ... výe řečených 1500 hřiven nebude plně zaplaceno. Částečně snad také kvůli problematickému průchodu Lombardskem, které ovládali guelfové příznivci papee a Karla z Anjou. Konradinovi řítí stoupenci (oba strýcové bavortí vévodové, vábská hrabata, včetně Rudolfa Habsburského, pozdějího římského krále, nebo princova nevlastního otce Meinharda Goricského) svého chráněnce přesto dál do Itálie nedoprovázeli. Podle Vaníčka proto, e se domnívali, e pozice Anjouovců na jihu Itálie nemůe být tak pevná, aby si s ní neporadil rytířský básník Konradin pouze za přispění svých italských stoupenců. Dle Josefa emličky princovy německé spojence obrátila na zpáteční cestu papeova klatba. Mně se ale nejvíce zamlouvá Novotného logické vysvětlení, podle něho přinutil falckrabího Ludvíka k návratu z Verony zamýlený sňatkový projekt českého krále týkající se manelství jeho dcery, české princezny Kunhuty, s Fridrichem Wettinským, druhým z vnuků císaře Fridricha II. Na praském dvoře předpokládali, e se Konradin ujme Sicilského království i proti vůli papee, čím by znovu stoupl význam Čech jako přední guelfské velmoci v rámci Říe a Přemyslem podporovaný Fridrich Wettinský by mohl být papeskou kurií povolán na trůn v Německu. Oporou říské politiky by se pak staly Čechy, které by Fridrich získal sňatkem s Kunhutou Českou.

Rode (1781) Konradin s hlavou přítele, jen byl popraven před ním
Princ obdrel posily ze strany italských ghibellinů, a proto neupustil od svého záměru, přestoe mu pape Kliment IV. podle Regesta imperii 18. listopadu 1267 nařídil pod hrozbou exkomunikace do měsíce opustit Itálii. V Mantovských análech se dočteme, e Konradin i se svými příznivci
byl exkomunikován arcibiskupem z Raveny, který byl tehdy papeským legátem v Mantově (fuit excomunicatus ab archiepiscopo Ravene, qui tunc erat legatus in Mantua). Přesto si svým charismatem, nebo v pramenech se o něm dočítáme, e byl nejen vysokým a krásným mládencem, ale uměl také číst a psát a ovládal latinskou řeč, zajistil počáteční úspěch taení. Italská města i místní lechta, která se na rozdíl od papeské kurie neobávala jeho předků a u vůbec ne samotného Konradina, mu vyjádřila podporu. Italové vnímali jen zalý lesk a slávu císařské hodnosti, přičem naději na její obnovení pro ně vím ztělesňoval právě Konradin.
17. ledna 1268 opustil
s mnostvím svých rytířů asi 3000 německých a z Apulie a Tuscie... (cum quantitate militum suorum circa 3000 de gente Theotonica, Apulie, Tuscia...). Veronu a pokračoval v taení přes Pavii, kde se nacházel od 20. ledna a odkud posílal své posly s listinami do Pisy, Sieny, v nich je informoval o svém příchodu, a ghibellinům v Tuscii. 29. ledna 1268 spojenecké vojsko Konradina a Pavie dobylo a vypálilo (
ceperunt et combuxerunt) Lodi Vecchio. V tée době přili do Pavie poslové z Pisy, nabízejíce princi 17 tisíc uncí zlata k zaplacení vojáků; podobně mu dala Pavie 12 tisíc liber. A tehdy Konradin poslal své posly do měst a
marchiones (marek) a vyzval je, aby jej byly posluny. Ale nikdo z Lombardie, s výjimkou Alberta, markrabího z Malaspiny, jej posluen být nechtěl. V tée době hrabata Umberto de Lando a Frederico de Lancia, princovi hejtmani, dále Nicola Maleta a také dalí Konradinovi věrní napadli na Sicílii mnoho hradů a měst a zajali vojáky, kteří stáli při Karlovi z Anjou. Podobně Saracéni z Lucery (
Nuceria) a z části Apulie a Kalábrie, kteří se postavili proti Karlově vládě, zajali jeho rytíře a jeho rektora popravili.
2. února 1268 se hrabě Umberto de Landa připojil k princi se 70 rytíři
z Piacenzy vypovězenými (forestatis de Placentia), sloil přísahu do rukou královského pronotáře Fridricha a slíbil
věrnost a radu(fidelitatem et consilium). Konradin mu zase listinou z 15. února 1268 potvrdil za sluby, které prokázal jeho dědečkovi a otci, oblénění hrabstvím (
comitato) Venafro a dal mu k dědičnému oblénění také města Isernia, Rocca Mainolfi, Rocca Guglielma, Rocca di Banzia, Rocca Ratinora, Campo Sacco a hrabství Molise s 12 příslunými hrabstvími (
comitatis). 8. února 1268 se Umberto de Lando pokusil o dobytí Piacenzy se 100 rytíři, kteří odtud byli vypovězeni, s tisícovkou německými rytířů a s rytíři z Pavie.
Bez jakýchkoli obtíí (absque aliqua contradictione) pronikli do bran města, ale pak se museli vrátit s nepořízenou, protoe lid z Pavie
nechtěl postupovat, jak bylo ujednáno přes Monticelli (noluit ire sicut ordinatum erat a monticellis infra).
Ohledně dalí princovy cesty, podle
Monachi patavini (pasovského mnicha) se lidé ... podivovali nad tímhle nebezpečným směrem urozeného Konradina (de isto ... lubrico cursu nobilis Conradini homines mirabantur). Důvod, proč jeho cesta vedla právě tudy nám osvětlují
Annales Placentini: ...chtějíce přijít k městu Pisa, kdy nemohl přejít ani od Pontremullum ani přes Januu, na radu svých kníat (volens ad civitatem Pisarum accedere, cum non posset habere transitum deversus Pontremullum neque per Januam, habito consilio suorum magnatum) vydal se 22. března z města Pavie se 4 tisíci rytíři k místu Bosco jihovýchodně od Alexandrie, odtud pak směrem k ligurskému přístavu Varazze.

Konradin, krátce před smrtí
29. března se nalodil na 11 pisanských lodí a doplul do Portum Dalfinum, protoe vak lodě nebyly dostačující k přepravě tolika lidí, pokračovala větina Konradinova vojska po soui pod vedením Fridricha Rakouského.
7. dubna 1268 byl princ v Pise uctivě přijat pisánskými mui a enami. 2. května 1268 za ním dorazil zbytek vojska po soui a 6. května mu poslalo město Siena 800 zlatých z 5000, které mu slíbili za taení do Itálie. 14. května 1268 listinou
dal najevo (confessus fuit), e přijal od Pelegrina Martini, Alexia Bernaducciho a Raneria Zanghiniho, občanů Sieny a zvlátních poslů, obnos 4200 uncí ryzího zlata, jimi město doplatilo částku 5000 uncí zlata, které mu přislíbilo. Obdrel je v hodnotě 18987 liber, deseti pisánských solidů a 3700 zlatých florénů. Nechal je uloit u bankéře Banduccia Bonconta, měana Pisy, aby zaplatil svým rytířům, ji mu slouili za old, s výjimkou 60 liber, ohledně nich princ zajistil, aby byly zaplaceny Bonifaciovi Ricciimu za 10 uncí zlata, které mu půjčil v Portu Dalfino.
10. června 1268 uděluje hraběti Umbertovi de Lando a jeho dědicům vechna léna, která drel Jacob da Castel Lombardo, jmenovitě Consiglio, Greffo a Rocca Camino in Terra di Lavoro, a 14. června 1268 potom dává a postupuje představitelům a starím města Pisa i městu samotnému rozsáhlá privilegia a poskytuje ochranu.
V červnu potom Konradin se svým vojskem a s Pisánci zpustoil majetky biskupství Lucca
usque ad pontem Sergium, kde zůstal po deset dní. Poté přijal vyslance z Říma, kteří jej ádali, aby neprodleně přiel do jejich města. V Pisse zůstal a do 15. června. Přes Poggibon pokračoval do Sieny, kde byl s velkou ctí přijat od Sieňanů, kteří mu darovali
60 tisíc liber (60 milia librarum) z oněch peněz, z nich svým rytířům zaplatil old na tři měsíce. Odtud vyrazila část jeho vojska pod vedením Fridricha Rakouského k útoku proti jednotkám Karla z Anjou, které byly v Toskánsku, a 25. června je v údolí řeky Arna u Ponte a Valle
(ad pontem de valle Arni) zničila. Princ o tomto vítězství píe v listu svým přívrencům. 7. července 1268 slíbil měanům Sieny kvůli jejich výjimečné věrnosti, kterou mu zachovali i nyní a kterou mu prokázali pomocí mnohých poselství do Německa, v dobách, kdy jeho jméno bylo v Itálii téměř zapomenuto, a pokud někdy dosáhne císařské hodnosti, propůjčí městu výkon říské celní jurisdikce a výkon soudní pravomoci. A ji nyní je kvůli pomoci, kterou mu poskytli, aby mohl osvobodit Sicílii od tyranie Karla z Anjou, prohlásil za zbaveny cla ve vech svých zemích.
<
Taení pokračovalo přes Grosseto, kolem Viterba, kde pobýval pape Kliment IV. a 24. července 1268 byl
slavnostně uvítán (honorifice receperunt) v Římě senátorem Jindřichem Kastilským, bratrem druhého ze dvou zvolených římských králů, Alfonse X., jen byl z osobních důvodů nepřítelem Karla z Anjou, a proto přeel v srpnu 1267 na Konradinovu stranu. Jindřich k princovu vojsku připojil své dobře vyzbrojené panělské rytíře, dalími posilami byli uprchlíci z dolní Itálie a ghibellini ze střední Itálie. Konradin v Římě zůstal 26 dní a radil se o dalí cestě s Jindřichem i s římskými kníaty, kteří jej provázeli, ti doporučovali
kdy nemohl uskutečnit cestu přes most z Ceperana (cum non posset per pontem de Ceperano iter facere), aby si zvolil své kroky spěně vést po zemi z Bruzia (per terram de Bruzio cepit festinare gressus suos).
18. srpna Konradin Řím opustil a zamířil k jihu. Z veobecného pohledu vůbec nebyla Konradinova situace patná. Silná pisánská flotila plula podél pobřeí tyrrhénského moře a pokouela se vude rozdmýchat rebelii vůči Karlovi z Anjou. Vzpoura na Sicílii probíhala ji od podzimu 1267. Francouzi se dreli ji jen v Palermu, Messině a Syrakusách. Na pevnině se do rukou Konradinových příznivců dostala oblast Basilicata a značná část Apulie. Pouze v tradičně protitaufské Kampanii a Abruzzu se byly Karlovy jednotky schopné zčásti ubránit povstalcům. Kvůli tomu si pro následující pochod Konradin nevybral via latina ve směru do Kampánie, ale pokračoval nejprve po via tiburtina, poté po via valeria a do Carsoli v Abruzzu, kde překročil hranice Sicilského království. Evidentně se chtěl nejprve pokusit dojít do Sulmony, kterou ji obsadili jeho příznivci, a odtud pokračovat do Apulie, aby se v pevnosti Lucera spojil se Saracény, kteří odpadli od Karla z Anjou. Údolím Salta přilo Konradinovo vojsko na palentinskou rovinu (východně od Tagliacozza). Tam vak ji 22. srpna Karel vyčkával jeho příchodu v leení mezi Monte Carce a pohořím Scurcola (Monte st. Nicola). Konradinovo vojsko bylo s největí pravděpodobností početnějí a lépe vyzbrojené. Ale síly Anjouovce zase vykazovaly větí jednotu. 23. srpna mezi nimi dolo k bitvě, v ní byl Konradin Karlem I. z Anjou poraen. I kdy ve zprvu nasvědčovalo princovu dalímu úspěchu, zvítězila nakonec díky lepí taktice francouzská strana.
Kostel Santa Maria del Carmine
Dva první sledy útoku Karla byly po krátkém boji odraeny, nače taufské síly povaovaly bitvu za vyhranou a jaly se pronásledovat prchajícího protivníka. V tomto okamiku zaútočil Karel se svým třetím sledem, schovaným dosud za mírným návrím asi jeden a půl kilometru od bojitě, pobil rozvinuté jednotky Konradina a nakonec také panělské rytíře Jindřicha Kastilského. Ač se nám můe zdát tento způsob boje nerytířským, byl rozhodně často pouíván a uití lsti bylo ve 13. století povoleno, dokonce i na rytířských turnajových kláních. A tak, ač se urození pánové velení záloh zuby nehty bránili, jeliko jich nebylo důstojné, aby někde nečinně seděli a čekali, kdy jejich druhové v čele svých vojsk umírají, rozhodně jim nebylo proti mysli samotné pouití zálohy.
Proto se domnívám, e měli Konradinovi zkuení vojevůdci podobnou situaci předvídat a mohli prince na tento způsob boje upozornit, aby se lépe proti Karlovi připravil. Bohuel Konradin nedostal příleitost ukázat světu, zda by se ze své chyby poučil. Sice
král Konrád (Konradin a také s Fridrichem Rakouským a hrabětem Galvanem de Lancia)
přiel do Vicovara s 500 rytíři, kteří unikli z bitvy (rex Conradus venit Vicoarium cum quigintis militibus qui ex proelio evaserunt) a zamířil zpět do Říma, kde chtěl vstoupit na Kapitol, který měl dret pro Jindřicha Kastilského hrabě z Montefeltra. Avak vydal ho jeho protivníkům, take se odtud princ musel po třech dnech přesunout se svými věrnými
do hradu Saracinesco (ad castrum Saracenum), severovýchodně od Tivoli. Hrad drela manelka Konráda z Antiochie, princova příbuzného, jen byl v bitvě u Tagliacozza zajat. Pak vyrazili pochodem napříč Kampánií k moři, kterého dosáhli u Torre Astura
(in porto de Sture). Konradin měl pravděpodobně zamířeno na Sicílii
(volendo ire in regnum), kde Pisánci právě porazili anjouvskou flotilu, avak ji na moři jej a jeho společníky dostihla loď asturského dritele hradu Jana Frangipaniho a vechny zajala. Své vzneené zajatce pak výměnou za vysokou odměnu 12. září 1268 vydal Karlovi z Anjou. Karel je uvrhnul do Castel dell'Ovo v Neapoli. Ani teď se nezachoval rytířsky a po zinscenovaném soudním procesu nechal 29. října 1268 prince Konradina, vévodu Fridricha Rakouského i mnoho dalích jejich německých a italských věrných, bez jakéhokoliv náznaku shovívavosti a pravděpodobně i bez jediného mrknutí oka, veřejně popravit. Větina současníků, jak vyplývá ze záznamů kronik, chápala Karlovo zacházení s princem, v jeho ilách kolovala krev mnoha císařů a králů, jako hrozný zločin, jako překročení hranic, které byly národům vytyčeny ji před mnoha staletími právem i zvyky. Obzvlátě velké pak bylo zděení italských ghibellinů, předevím, kdy byly kvůli papeově klatbě tělesné pozůstatky posledního taufa a jeho přítele Fridricha pouze zahrabány na pobřeí. Teprve později, snad z popudu Konradinovy matky Alběty, byly uloeny v nově postaveném karmelitánském kostele. Od roku 1847 jsou uloeny v podstavci Konradinova památníku, postaveného podle návrhu Bertela Thorvaldsena na zakázku korunního prince Maxmiliána Bavorského.
Konradinův náhrobek od Bertela Thorvaldsena z roku 1847,
v jeho podstavci dnes jsou ostatky posledního taufa uloeny.
Smutnou smrtí mladinkého Konradina končí i vláda taufů ve středověké Itálii. Přes její tragický konec lze ukázat právě na italské pouti rytířského prince, který zřejmě skládal i milostné básně, e souití Němců a Italů mohlo probíhat daleko kultivovaněji, ne tomu mnohdy bylo v minulosti a i v dobách následujících. Jeho osobnost se nemohla plně rozvinout, a tak u se nikdy nedozvíme, zda by byl princ Konradin dobrým římským králem nebo císařem a zda by se Evropa v čele s ním dokázala vyhnout událostem, jako byla bitva na Moravském poli nebo Sicilské nepory. Nevíme ani, zda zde uvedená politická a vojenská rozhodnutí z posledních let byla jeho vlastním dílem, nebo byl pouhým nástrojem taufské politiky. Je vak jisté, e svůj osud nesl, ač teprve estnáctiletý mladík, muně a důstojně.
Konradinovým ivotem se, zvlátě v době zjitřených národních emocí, zabývali básníci a spisovatelé, přičem ti největí z nich, jako byli Friedrich Schiller nebo G. Hauptmann, se nedostali přes fázi náčrtků. A zde si dovolím velmi silně a z hloubi srdce
(fortius et penitus) nesouhlasit s tvrzením, e by se tak stalo proto, e této látce chybí skutečná tragičnost, nebo osobně ji v jeho osudu nalézám.
Článek s citacemi ke staení
Prameny:
- Monumenta Boica, Volumen č. 6, 8, 9, 15, 22, 30a, 30 a, 31a
- Franz Michael Wittmann, Monumenta Wittelsbacensia, Urkundenbuch zur Geschichte des Hauses Wittelsbach. Von 1204 bis 1292, Mnichov 1857
- Lodovico Antonio Muratori, Rerum italicarum scriptores ab anno aerae christianae, svazek 8
- Cristoforo Poggiali, Memorie Storiche Di Piacenza, Svazek 5
- Julius Ficker, Urkunden zur Reichs- und Rechtsgeschichte italiens, svazek 4
- Rerum italicarum scriptores, Monachi patavini
- Tola Pasquale, Codice diplomatico della sardegna, svazek 1, Sassari 1984
- Giugurta Tommasi, Historia di Siena, Libro sesto, Benátky MDCXXV
- Philipp Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der Lander Oesterreich, Wien 1773
-Jindřich ebánek, Sáa Duková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomi V, Fasciculus primus Pragae (1974), secundus Pragae, (1981) tertius Pragae (1982)
-Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v internetové podobě :
http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)
-MGH (Monumenta Germaniae Historica)
(http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
Literatura:
-Neue Deutsche Biographie: http://www.deutsche-biographie.de/sfz70418.html
-Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002
-Josef usta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví), Praha, Jan Laichter 1938
-Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
Související články:
Bitva u Taggliacozzo (23. srpen 1268)
topshop TV
топ шоп