Kunhuta Haličská nebo také Mačevská či Černigovská, nesprávně někdy nazývaná Uherská, je poměrně rozporuplnou, a přitom výraznou postavou českých dějin, které vak dosud a na výjimky nebyla věnována dostatečná pozornost. Tato zajímavá dáma, její osud byl plný nečekaných zvratů, vyvolává protichůdné názory jednotlivých historiků. Podívejme se nyní na její osobnost bez emocí a se snahou o pochopení jejích, někdy na první pohled ne zcela logických, kroků.
Dívka
Kunhuta se narodila jako jedno z několika dětí Anny, dcery uherského krále Bély IV., a Rostislava Michajloviče Černigovského, později mačevského bána, z rodu Rurikovců. Datum narození, dokonce ani rok neznáme můeme jej pouze odhadnout. Pravděpodobně spatřila světlo světa okolo roku 1245; V. Novotný uvauje o sedmnácti letech, maximálně o dvaceti, v okamiku její svatby s Přemyslem, V. Vaníček přiblině o sedmnácti. O jejím dětství či dospívání mnoho nevíme. Zřejmě trávila větinu ivota na dvoře svého děda, uherského krále, jeho vazalem se po neúspěchu v Kyjevské Rusi v důsledku tatarského vpádu stal její otec jako mačevský bán. Tradují se i historky o Kunhutě jako nejoblíbenějím vnoučeti starého krále Bély, jejich věrohodnost vak není příli vysoká. Její snad poklidný ivot na uherském dvoře měl zásadním způsobem změnit rok 1260, konkrétně 12. červenec. Ale vrame se na začátek.
České království a Uherské království představovala od poloviny 13. století dva ambiciózní rivaly, z nich oba usilovali o zásadní vliv ve středoevropském prostoru. Roku 1246 byl zabit babenberský vévoda, Fridrich II. Bojovný, vládce Rakous a týrska. Po různých peripetiích byl vládcem Rakous uznán Přemysl, který svůj nárok podpořil sňatkem s Markétou, sestrou zemřelého vévody Fridricha, vdovou přiblině ve věku Přemyslova otce Václava.
Osud dalí babenberské země, týrska, byl vak sloitějí. Mezi Přemyslem a Bélou dolo po určitých bojích roku 1254 k dohodě, podle ní větí část týrska připadla Uhrám, mení díl měl patřit Přemyslovi. Ani jeden z panovníků patrně nepokládal tuto dohodu za definitivní, take boj o týrsko se měl na několik dalích let stát záminkou k takzvaným česko-uherským válkám. Ty vyvrcholily právě bitvou u Kressenbrunnu 12. července 1260 u řeky Moravy nedaleko dneního trojmezí Rakousko-Slovensko-Maďarsko. V této bitvě český král zvítězil a potvrdil jak pozici středoevropského hegemona, tak i připojení týrska ke svému soustátí.
Přemysla kromě válek s Uhry trápila moná závanějí otázka nástupnická. Ze svazku s Markétou těko mohl očekávat následníka, proto vytvořil jakousi rodinnou, snad fungující, leč nemanelskou náhraku s Anekou zvanou Palcéřík (více o ní v článku). Ze vztahu se narodil nejméně jeden syn Mikulá a dvě dcery. Právě z Mikuláe zamýlel Přemysl učinit českého krále, proto poádal papee Alexandra IV. o legitimaci jeho tří dětí (Mikuláe a dvou dcer). Ten nejprve v dokumentech z podzimu roku 1260 uvedl, e nemanelský původ Přemyslových dětí jim nemá být na překáku v dosahování vech světských hodností. V dalí listině z 21. října 1260 vak upřesnil, e mezi tuto legitimitu nelze zahrnout nárok na český trůn. Přemyslovi tedy nezbývalo nic jiného ne se poohlédnout po nevěstě, nové manelce, která by byla schopna dát Přemyslovi (legitimního) dědice. Současně bylo vhodné stvrdit mír s uherským králem prostřednictvím sňatku. Jeho volba snad padla nejprve na Bélovu dceru Markétu, v té době jeptiku, která jej vak měla odmítnout z důvodu předchozího sloení řeholních slibů. Obě strany se nakonec domluvily na Kunhutě, Bélově vnučce. Nejprve na konci března 1261 proběhla jednání mezi českou a uherskou stranou, na nich snad dolo mimo jiné k dohodě ohledně svatby, která se uskutečnila 25. října 1261 v Prepurku (Bratislavě ). Dispens byla udělena novým papeem Urbanem IV. a dodatečně. Zdá se, e sama Markéta se rozvodu nijak nebránila, nebo zřejmě chápala jeho nutnost.
Jak vidíme, sňatek byl výsledkem diplomatických jednání a také absence Přemyslova následníka. Sama Kunhuta se k budoucímu spojení zřejmě vůbec nevyjádřila. Jak mohla celou situaci přiblině estnáctiletá dívka chápat? Malá Kunhuta zřejmě byla vychována k poslunosti a sňatku s určeným enichem, který nepochybně neměl dosáhnout Přemyslova významu, ovem nelze vyloučit, e v daném okamiku chtěla raději zůstat v klidu domova, a nikoliv se vrhnout do dobrodruství v neznámé zemi s cizím muem. Přemysl byl vak muem v nejlepích letech s pověstí neporazitelného válečníka, rytíře vedoucího v Praze nákladný dvůr. Nevíme ani, zda Přemysl Kunhutu před sňatkem viděl (byl v takovém postavení, e si mohl nevěstu vybírat, a spolu s plodností mohla být krása základní podmínkou kladenou na potenciální manelku) vyloučit to nemůeme, nicméně doloit také ne.
Kadopádně dva měsíce po sňatku, 25. prosince 1261, byli Přemysl a Kunhuta v bazilice sv. Víta na Praském hradě korunováni českým králem a královnou. V Praze ji tou dobou zcela nepochybně nebyla ani Markéta Babenberská (podle Druhého pokračování Kosmova měla odjet z Čech do Rakous 18. října 1261 ), ani Aneka Palcéřík; lze se domnívat, e by Přemysl ani jednu z nich nevystavil takovému poníení, bylo vak zřejmě otázkou času, kdy se o Přemyslově nemanelské rodině i o své hlavní úloze dozví. Asi vak nebudeme příli daleko od pravdy, pokud budeme povaovat Kunhutin vztah k Přemyslovi za poměrně nerovný alespoň v počátcích vztah ivotem protřelého světáka s dívenkou, je k němu obdivně vzhlíí a sama si hledá své místo na slunci.
Manelka
Kunhutin úkol v manelství s českým králem byl jasný porodit dědice. To vak trvalo poměrně dlouho (do roku 1271). Zřejmě v lednu roku 1265 se královskému páru narodila dcera Kunhuta (je otázkou, zda byla pojmenována po mamince, či babičce, tedy Přemyslově matce Kunhutě taufské), kterou 2. února v Praze pokřtili tři biskupové praský, olomoucký a bamberský. Dne 5. září 1269 přila na svět dalí dcera, tentokrát pojmenovaná po své pratetě Anece, později svaté. Vytoueného dědice se král dočkal a 27. září 1271, tedy v předvečer svátku svatého Václava, po něm byl následník také pojmenován. Co zaívala česká královna v této době, nevíme, nicméně po celý středověk byla případná neplodnost či rození dcer dáváno za vinu vdy eně; dá se tedy předpokládat, e se touto situací velmi trápila. Kromě výe uvedených tří dětí pravděpodobně měli Kunhuta s Přemyslem jetě dalí, ačkoliv o nich nemáme přesné informace. Zbraslavská kronika kromě dvou dcer uvádí i tři syny, z nich ovem dva měli zemřít jako děti. Dalí vodítko nám můe poskytnout fragment náhrobku v Aneském kláteře, o něm se někteří historici domnívají, e měl patřit nám neznámé dceři Kunhuty a Přemysla Markétě, její datum úmrtí měl přečíst jetě Bohuslav Balbín jako 24. srpen 1277. Kdy se měly tyto tři jinak nedoloené děti narodit? Uvaovat můeme jak o období mezi narozením Kunhuty a Aneky (téměř 5 let), tak i po narození Václava. Kateřina Charvátová se domnívá, e ádné z dalích potomků nemohlo přijít na svět před Kunhutou, nebo ta měla být prvorozeným dítětem, ač tuto svou domněnku nijak nedokládá. Dle mého názoru ani není tato varianta vyloučena, protoe Kunhuta nemusela být prvním narozeným potomkem, ovem zcela jistě prvním, který přeil kritický novorozenecký věk.
Nevíme samozřejmě, jak se k celé situaci stavěl Přemysl, například zda své manelce rození dcer určitým nepříjemným způsobem vyčítal. O vzájemném vztahu a souití obou manelů vlastně nevíme téměř nic. Máme doloen Přemyslův poněkud neobvyklý dar manelce, párek lvů od benátského dóete.
Pokud jde o politické pozadí té doby, hegemonie Přemyslovy vlády pokračovala i v 60. letech, toto období se vyznačuje nebývalým klidem alespoň z českého hlediska. Koncem 60. let se jevila jako vysoce aktuální otázka nástupnictví v Korutanech. Oldřich, vévoda korutanský a Přemyslův bratranec (Oldřichova matka Judita byla sestrou krále Václava I.) a také spojenec, neměl dědice. Jeho mladí bratr Filip byl určen k církevní dráze, na ní ovem jako arcibiskup salcburský a poté i patriarcha aquilejský proslul svou prostopáností, kvůli ní byl nakonec z postu salcburského arcibiskupa sesazen. Patrně z tohoto důvodu se Oldřich snail, aby jeho dědictví nedostal bratr Filip, ačkoliv to odporovalo vem dobovým zvyklostem i právu. V prosinci roku 1268 proto uzavřel Oldřich s Přemyslem v Poděbradech smlouvu, na jejím základě se měl stát dědicem sponheimských zemí právě český král, přestoe stále il ji zmíněný Oldřichův bratr Filip. Král Přemysl snad spoléhal na rozkoly v Říi a na snahu kteréhokoliv ze dvou římských králů, jimi tehdy byli Richard Cornwallský a Alfons Kastilský, získat na svou stranu silného spojence, aby mu případně dědictví po Oldřichu Korutanském udělil v léno, jak uvádí např. J. emlička. K ji tak rozlehlému soustátí (České království, Rakousko, týrsko, Korutany) nakonec Přemysl připojil roku 1266 i Chebsko a později Pordenone. Filip Korutanský se vak nemínil vzdát a poádal o pomoc nového uherského krále těpána. Roku 1270 začala drobnými potyčkami a arvátkami dalí česko-uherská válka, která skončila Přemyslovým taením do Uher a následným mírovým jednáním v červenci roku 1271 před Bratislavou, kdy byl král těpán nucen uznat Přemyslovy nároky ve týrsku, Korutanech, Kraňsku i Vindické marce. Po těpánově smrti v srpnu roku 1272 opět propukly boje mezi Uhry a česko-rakouskými oddíly, které vyvrcholily takzvanou čtvrtou česko-uherskou válkou. Roku 1273 dostihla Přemysla rána v podobě zvolení Rudolfa Habsburského ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem.
Kdy 2. dubna 1272 zemřel jeden z římských králů, Richard Cornwallský, zřejmě větina kníat neočekávala nějakou výraznou změnu v kurzu směřování Svaté říe římské nebo politických poměrů. Druhý král, Alfons Kastilský, byl stále naivu a teoreticky bylo tedy moné očekávat pouze ukončení dvojvládí. Nicméně nestalo se tak, a ačkoliv to tak moná zpočátku nevypadalo, tento okamik měl pro Přemysla, Kunhutu a vlastně celé České království zcela fatální důsledky.
Moná prvním, kdo projevil zájem o nového, tentokrát silnějího římského panovníka, byl pape Řehoř X., který měl zájem na vybudování protiváhy rodu Anjou v Itálii, respektive dalí kříové výpravě do Svaté země. Nakonec začalo být zřejmé, e bude třeba uskutečnit novou volbu, kterou svolal Werner Mohučský na konec září do Frankfurtu nad Mohanem. Rudolf Habsburský vak nebyl jediným kandidátem na římský trůn, byl vak nakonec vybrán přes určitou podporu poskytovanou Sigfrýdovi Anhaltskému. Alfons Kastilský tedy po smrti Richarda Cornwallského, na účast v nové volbě zřejmě rezignoval. Českého krále, který byl v průběhu volby zaneprázdněn v Uhrách, zastupoval bamberský biskup Bertold. Dle J. usty, který v tomto vycházel z názoru J. Golla, měl Přemysl trvat na nepotřebnosti nové volby s ohledem na stále trvající mandát Alfonse Kastilského.
Přes výe zmíněné okolnosti nová volba opravdu proběhla, 1. října 1273 byl ve Frankfurtu nad Mohanem opravdu zvolen vábský hrabě Rudolf Habsburský. Přemysl protestoval proti jeho volbě, co na ni ale v důsledku nemělo prakticky ádný vliv. Jedním z důvodů, proč pape proti volbě nevystoupil, byl Rudolfův slib k výpravě do Svaté země. Brzy po svém nástupu na sněmu v Norimberku konaném v listopadu 1274 nechal Rudolf prohlásit mimo jiné Přemyslova území mimo Čech a Moravy za odcizená, spadlá na Říi, a ádal o jejich vydání , zřejmě ve snaze zajistit dědictví svým dětem. Přemysl pochopitelně neuposlechl, take na sněmu v Augpurku v květnu roku 1275 dal Přemysla prohlásit za zbaveného nejen Rakous, Korutan, týrska, Kraňska a Chebska, ale pravděpodobně i Čech a Moravy. V červnu tého roku dokonce nechal vyhlásit nad českým králem klatbu. Rudolfa, jeho si jeho volitelé nepochybně vybrali kvůli jeho nevýznamnosti (chápáno z říského hlediska) a snadné ovladatelnosti, zřejmě netuili, e nový římský král své zvolení chápal jako jedinečnou příleitost k povznesení svého rodu. Z okolností vyplynulo, e v rámci zaalpské části Říe se utvořily dvě mocenské síly, které napřítě budou stát proti sobě: Přemyslova a Rudolfova. Pro českého krále byla tato situace o to více poniující z důvodu nerovnosti původu obou rivalů a také ztráty předchozího Přemyslova výsadního postavení.
Větím problémem se vak stala rostoucí nespokojenost s Přemyslovou vládou v alpských zemích i v Českém království. Dne 24. června 1276 král Rudolf uvalil na Přemysla takzvaný aberacht (konečnou řískou klatbu), který se rovnal vyhláení války. Rudolf spolu se svými spojenci vytáhl proti Přemyslovi. V ji tak napjaté atmosféře proti české vládě otevřeně vystoupila lechta v Korutanech a ve týrsku, toté se opakovalo i u rakouské lechty, kromě Vídně, je zůstala Přemyslovi věrná. Vtom vak přila zpráva o povstání české lechty; král Přemysl byl tak nucen přistoupit na Rudolfovy podmínky. Mezi ně patřila zejména Přemyslova rezignace na vládu v zemích mimo České království, obdrení Čech a Moravy v léno a také sňatkové spojení obou rodů.
S tím souvisí i nesrovnalostmi obestřený vstup nejstarí dcery Přemysla a Kunhuty do klátera, který zaloila a v něm v té době stále ila Aneka Přemyslovna, Přemyslova teta, zřejmě na podzim roku 1277. Připomeňme, e Kunhuta byla zasnoubena nejmenovanému synovi Rudolfa Habsburského (zřejmě Hartmannovi) na základě arbitrání smlouvy z 21. listopadu 1276. Není zcela jasný motiv tohoto činu, který můe být chápán v zásadě dvojím způsobem: buď bez politického pozadí jako poměrně logický krok mladé princezny následující příkladu své pratety v péči o chudé a ivotě v chudobě a čistotě, anebo jako protitah jejího otce, jím chtěl dát Rudolfovi Habsburskému najevo, e prvorozená dcera českého krále si nemůe vzít syna pouhého říského hraběte, a proto se raději zaslíbí Bohu. Tento výklad zastává i například Druhé pokračování Kosmovo. Tuto teorii zastává například Josef emlička, dle něho se Přemysl nechtěl sbliovat se vábským hrabětem‛, jím pohrdal a s jeho náhlým vzestupem se nesmířil. Libor Jan vak upozorňuje na časovou souslednost vstupu Kunhuty do klátera (údajně 8. září 1277) a uzavření třetí smlouvy s Rudolfem (12. září 1277) a dále poukazuje na předchozí sňatkové dohody týkající se právě Hartmanna Habsburského a anglické princezny. Nakonec dochází k závěru, e vstup Kunhuty Přemyslovny do klátera se smlouvou s Habsburky nesouvisel.
V souvislosti s výe zmíněným povstáním české lechty se poprvé výrazněji v českých dějinách objevuje Závi z Falkentejna, pozdějí Kunhutin manel a milenec. Povauji za vhodné zmínit, e podle veho sama Kunhuta v této těké době stála při manelovi a Závie pravděpodobně vůbec neznala; Závi sám nedrel ádnou významnou funkci, take ho nevídala u dvora. Některé názory ohledně počínajícího vztahu Kunhuty a Závie a árlícího Přemysla můeme tudí odeslat do říe legend.
Ačkoliv v listopadu roku 1276, květnu a září roku následujícího dolo k výe zmíněným dohodám mezi stranami českého a římského krále, pro Přemysla lo zřejmě pouze o dočasný klid zbraní do doby, ne nasbírá dost sil k rozhodujícímu boji. Rok 1278 byl typický vzrůstajícím napětím mezi Přemyslem a Rudolfem a sbíráním vojsk do rozhodující bitvy. Ta se setkala 26. srpna na takzvaném Moravském poli, konkrétně u Suchých Krut (Dürnkrut v Dolním Rakousku blízko řeky Moravy).
Kunhuta dlela zřejmě společně se svými dětmi Anekou a Václavem v Praze, Kunhuta mladí pravděpodobně v Aneském kláteře. Nevíme, kdy a jakým způsobem se o výsledku bitvy dozvěděla. Můeme se domnívat, e prvotní neschopnost uvěřit brzy vystřídala rozhodnost a snaha ve alespoň nějakým způsobem řeit. Zrodila se nová Kunhuta, ena jednající sama za sebe.
Samostatná ena
Bitvou na Moravském poli se ivot královny Kunhuty zásadně změnil. Z manelky předního evropského panovníka, jejím hlavním úkolem bylo rození potomků a náleitá reprezentace královského majestátu, se najednou stala vdova, matka sedmiletého krále, nositelka přemyslovské tradice. Právě o této její ivotní fázi máme nejvíce informací a současně tato ivotní etapa budí tolik rozporuplných názorů.
Na České království se valila pohroma v podobě anarchie způsobené vnitřními rozpory i snahou cizích vládců podílet se na vládě či alespoň na kořisti bohatého království. Kunhuta zřejmě krátce po bitvě napsala dopis své vagrové, braniborské markraběnce Beatrix Boeně, Přemyslově sestře, v ní ji ádá o ochranu prostřednictvím jejího syna, braniborského markraběte Oty Dlouhého, v jiné prosí o toté přímo Otu s tím, e král Přemysl svěřil před svou smrtí ji, děti i celou zemi do ochrany právě Otovi. Bohuel se nám oba dokumenty dochovaly pouze ve formulářové podobě. Je obtíné říci, zda Kunhutiny obavy byly reálné, domnívám se, e kdyby ona sama necítila potřebu na nastalou situaci reagovat, oba zmíněné dopisy by nebyly připraveny. Mezitím král Rudolf táhl přes Moravu do Čech, Ota Dlouhý nakonec také, spolu s ním i Jindřich Vratislavský, dalí Přemyslův příbuzný. Praský hrad byl vak zřejmě obsazen braniborským vojskem, take Kunhuta s dětmi se pravděpodobně stáhla na Staré Město, moná i do Aneského klátera. Jednotlivá vojska mířila do Čech z různých směrů. Kunhuta, zřejmě zklamána Otovým chováním, hledala podporu u Jindřicha Vratislavského i u krále Rudolfa. Snad v polovině října roku 1278 se v Sedleckém kláteře konalo jednání mezi Kunhutou a Rudolfem, královnu-vdovu měly dokonce doprovázet děti (zřejmě jen Václav s Anekou). Je pravděpodobné, e výsledkem těchto jednání je Kunhutin slib ohledně podmínek dalího postupu, která se nám dochovala ve formuláři. Rudolf jí měl poté potvrdit příjmy z Opavska. Následně mělo dojít k jednáním mezi Otou a Rudolfem, snad opět v Sedlci; není jasné, zda se jich zúčastnila i královna Kunhuta, nebo zda její zájmy hájil ve smyslu předchozí dohody král Rudolf. Písemná dohoda, pokud existovala, se nám vak nedochovala; správa Čech byla zřejmě na pět let svěřena Otovi Dlouhému, správa Moravy Rudolfovi Habsburskému, Jindřich Vratislavský obdrel Kladsko a Kunhuta určité statky na Opavsku. Je otázkou, jaké bylo Otovo postavení vůči Přemyslovým pozůstalým; on sám se v listině ze 7. prosince 1278 nazývá poručníkem pana Václava tutor domini Wenzeslai. Zřejmě se za králova poručníka povaoval, ovem o celé situaci nemáme přesné informace.
Pravděpodobně na konci roku 1278 či na počátku roku následujícího dolo k sňatku Kunhutiných dětí Václava a Aneky, s dětmi římského krále Gutou a Rudolfem, zřejmě v Jihlavě, by některé prameny se zmiňují i o Čáslavi. Osobně se přikláním k Jihlavě, a to zejména pro doloenou přítomnost Rudolfa Habsburského právě v tomto královském městě 16. listopadu 1278, přestoe J. usta má naopak za to, e ke sňatku dolo v lednu 1279 s tím, e místo jeho uskutečnění není jisté. Nejasnosti se také týkají svazku Aneky s Rudolfem mladím původní dohody uzavřené jetě mezi Přemyslem a králem Rudolfem se toti o něm nezmiňují. Je moné předpokládat, e k dohodě dolo v rámci výe zmíněných jednání mezi Kunhutou a Rudolfem v říjnu roku 1278. Je také pravděpodobné, e sňatek Aneky a Rudolfa byl podmínkou římského krále pro poskytnutí ochrany české královské rodině.
Co se mezitím dělo v Praze a vlastně v celých Čechách, nevíme přesně, nicméně lze se domnívat, e situace nebyla zcela růová, nebo Ota zřejmě své podřízené nezvládal a v zemi vypukl chaos. Mnozí se faktického bezkráloví mnohdy snaili vyuít ve svůj osobní prospěch. Je otázkou, do jaké míry jsou pravdivá sugestivní líčení Druhého pokračování Kosmova či Jindřicha Heimburského, nicméně i při kritickém pohledu na tyto prameny nám vychází poměrně neutěená situace jetě nedávno tak bohatého království, navíc zhorená pozdějími záplavami a suchem, jak uvidíme dále. Pro období od bitvy na Moravském poli do návratu krále Václava do Prahy v květnu roku 1283 se proto vil název Zlá léta.
Je velmi pravděpodobné, e Kunhuta s dětmi trávila čas, kromě úseku věnovaného dětským sňatkům, v Praze, zřejmě nikoliv na Praském hradě, který snad byl ji tou dobou obsazen Otovými vojáky. Nechvalně proslulé je vybrání pokladnice v bazilice sv. Víta. Snad koncem ledna roku 1279 vak byl Václav povolán zpět na Hrad zřejmě kvůli Otově kontrole, s ním se do sídla českých králů pravděpodobně vypravila i jeho matka, její přítomnost vak moná z Otova hlediska nebyla nezbytná. Kde se tou dobou nacházela malá Aneka, nevíme. Z Praského hradu byl Václav, snad i se svou matkou a moná i sestrou, zřejmě v únoru roku 1279 odvezen na hrad Bezděz.
U této události je třeba se zastavit, abychom správně pochopili osobnost královny Kunhuty. Není bohuel zcela jasné, kdy přesně k jejich odjezdu dolo. Nejvíce zpráv má Druhé pokračování Kosmovo, ovem poměrně rozsáhlé líčení znevěrohodňuje mnohdy zcela nepřesná datace. Podle tohoto pramene
markrabí braniborský
, nezalekl se toho, e vzbouřil ze spánku nejjasnějí paní královnu českou s jediným a útlým synem Václavem za hluboké noci
, poručiv svým rytířům a sluebníkům, aby ji i s hoíkem, ač tomu nechtěli a vzpírali se, jen chatrně oděné naloili na vůz a dovezli na hrad Bezděz
Vratislav Vaníček vak uvádí jako datum Václavova odvozu 4. únor 1279 s tím, e Kunhuta se buď za Václavem vypravila a dodatečně, nebo se mezitím vrátila do Prahy, nebo jetě dne 11. února vydává v Praze listinu týkající se johanitské komendy v Hrobníkách. Zvlátní je, e Druhé pokračování Kosmovo se nezmiňuje o princezně Anece moná ji Kunhuta zanechala v Praze (snad v Aneském kláteře), nebo spí kronikář nepovaoval za nutné její přítomnost zmínit. Druhá varianta se mi zdá pravděpodobnějí, nebo o několik řádků níe se autor zmiňuje v souvislosti s vyjíďkami královny Kunhuty mimo hrad výslovně o dětech. Kateřina Charvátová vyslovuje domněnku, e Aneka mohla Zlá léta trávit se svým manelem. S tím ovem nesouhlasí Dana Dvořáčková-Malá, která má za to, e na Bezdězu byla Aneka se svým bratrem a matkou.
Je třeba poznamenat, e Bezděz nebyl ádným nehostinným vězením, nýbr moderní stavbou vystavěnou zřejmě Přemyslem II., která poskytovala na tu dobu vekeré pohodlí. Je pravděpodobné, e královská rodina nijak fyzicky nestrádala, ale jistě byla omezena v pohybu, snad s výjimkou královny Kunhuty. Vratislav Vaníček se domnívá, e s Václavem byla na Bezdězu i jeho chůva Elika, nebo starost o královské děti byla věcí nikoliv královny samotné, nýbr sluebnictva. Zřejmě v květnu či červnu roku 1279 se uskutečnil Kunhutin útěk z hradu, asi nejkontroverznějí okamik jejího ivota. Nejprve se podívejme, co říkají prameny. Autor Druhého pokračování Kosmova ve líčí takto:
Paní královna si tedy začala čas od času vyadovat od purkrabího Heřmana, jen byl představen tému hradu na Bezdězi, povolení, aby směla navtíviti město Freistadt... Tý purkrabí Heřman vyhověl ádosti paní královny a dovolil jí, aby la, kam se jí líbí, ale s tou podmínkou, e zanechá děti na hradě a e se, skončíc své poslání, k dětem vrátí. A tak se i podle řeené úmluvy stalo: odela a přila zpět. Podruhé, několik dní potom, ádala o povolení navtívit edé mnichy v Hraditi... Potřetí, obdrevi dovolení, přijela do města Mělníka... Potom jetě poádala o dovolení jeti do Prahy k sestře Anece, a dosáhi ho, odjela. Vyřídive si tam své věci, předstírala, e chce jeti na Moravu navtíviti hrob svého manela krále Otakara. A vydavi se na cestu, kdy měla jeti na Moravu, zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkosti a obtíí, je trpěla od Němců. Zbraslavský kronikář Ota, v díle psaném na zakázku Václava II., s časovým odstupem uvádí, e
odela pociujíc nelibost nad urákami, kterých se dopoutěli na milovaném synáčkovi.
Zařadit Kunhutin útěk do určitého časového období v rámci roku 1279 je poměrně problematické. Konkrétní datum, to znamená 24. duben 1279 má ve své kronice Bene Minorita, ovem veobecně není povaován za pramen zcela přesný, pokud jde o datace. Druhé pokračování Kosmovo zmiňuje královninu návtěvu kostela sv. Jiří ve Freistadtu, který Vratislav Vaníček povauje za Kuřívody u obce Ralsko dne 24. dubna, přičem lo o první z jejích několika vyjíděk, které uskutečnila před odchodem z Bezdězu (viz výe), tudí pokud se přidríme datace Druhého pokračování Kosmova, ke Kunhutině odjezdu z Bezdězu muselo dojít po 24. dubnu 1279. Navíc je třeba jej umístit do doby po konání zemského sněmu (viz níe). Chronologie událostí dle Druhého pokračování Kosmova by tedy mohla být následující: nejprve, zřejmě únoru, byl na Bezděz odvezen Václav, snad i se svou matkou, co vyvolalo nevoli u české lechty, která na sněmu vyzvala markraběte Otu k proputění malého krále a královny vdovy; přestoe Václavův poručník slíbil jejich převoz, stále zůstávali na Bezdězu. Teprve po určité době se Kunhuta rozhodla jednat a odjela z Bezdězu.
Předevím z údajů Druhého pokračování Kosmova vycházeli pozdějí historici, na něm také stavěli své mnohdy nepodloené konstrukce. Shrňme si tedy fakta. Někdy mezi 11. únorem a 31. srpnem 1279 (fakticky vak maximálně do poloviny srpna) byla královna vdova Kunhuta na hradě Bezdězu, zda v internaci, či dobrovolně, nevíme. Spolu s ní se na hradě nacházel i její syn Václav, ten zřejmě nedobrovolně, a moná i dcera Aneka. Za jakých okolností vichni tito přísluníci české královské rodiny na Bezděz přibyli, jakou měli monost hrad opustit, co provázelo Kunhutin odjezd a jak probíhal, zda s ní jela i Aneka nic z toho nevíme.
Zamysleme se nyní nad Kunhutinými důvody k odjezdu z Bezdězu. Na přelomu jara a léta 1279 se snad měl v Praze konat zemský sněm. Podle Druhého pokračování Kosmova měl na naléhání urozených markrabě Ota slíbit návrat královny Kunhuty a Václava do Prahy, ovem
pan markrabí sice svolil k ádostem lechty, ale co ochotně slíbil, ani dost málo nesplnil. Je moné, e královna Kunhuta, na Bezdězu přeci jen zřejmě dobře informovaná o dění Praze, spoléhala na návrat svůj a svého syna po dohodě s markrabětem. Kdy vak viděla, e tudy cesta nepovede (Ota svůj slib o proputění nesplnil), rozhodla se jednat. Snad si uvědomovala tíivost situace i její bezvýchodnost, kdy pokusy nastolit alespoň nějaký pořádek v zemi selhaly. Snad Kunhuta zváila své monosti na Bezdězu a mimo něj, a proto se rozhodla z hradu utéci i za cenu oputění svého syna. Myslím si, e ani ona, ani nikdo z celé země si nedovedl představit, jak dlouho bude bezvládí trvat a také jak bude s Václavem dále zacházeno. Naprosto nevíme, jakým způsobem se celý útěk udál máme pouze ji zmíněnou zprávu z Druhého pokračování Kosmova. Je pravděpodobné, e byl naplánován a uskutečněn po dohodě s někým zvenčí snad s novým praským biskupem Tobiáem nebo zástupci lechty. Těko lze královnin útěk pokládat za její soukromou akci.
Jak je ji uvedeno výe, nemáme ádných zpráv o průběhu útěku. Nevíme ani, zda s Kunhutou jela dcera Aneka, pokud na hradě také byla, jak se s celou situací vypořádal Václav jestli nebyl do útěkových plánů zahrnut také, či mu jeho matka vysvětlila příčiny jejího připravovaného odchodu. V. Vaníček se domnívá, e po Kunhutině odchodu se o malého krále starala jeho chůva Elika, nebo není důvod se domnívat, e by královská rodina na Bezdězu nějak zásadně strádala, a to i pokud jde o sluebnictvo. Jak na celou situaci nahlíel sedmiletý Václav, nevíme. Je otázkou, jaké by měl matčin odchod následky na jeho psychiku, pokud by trval pouze několik měsíců a sám Václav by i nadále il v relativním pohodlí hradu Bezdězu. Musíme si uvědomit, e ve středověku nebyly vazby dětí na rodiče tak silné jako dnes. Situace v české královské rodině v té době, tedy a nezvykle blízký vztah Kunhuty k jejím dětem, nebyla rozhodně běná a je tedy vhodné se zamyslet, jak by výchova vech tří dětí probíhala, kdyby ke sporům Přemysla s Rudolfem a jejich důsledkům vůbec nedolo.
Zbraslavská kronika, psaná původně na počest Václava II. a zřejmě i po konzultacích s ním, k události uvádí toto:
Ale jaké asi bylo mezi neznámým lidem potěení jemného dítěte, je tam zakouelo tolik příkoří, e jeho matka, která té s ním přila, odela pociujíc nelibost nad urákami, kterých se dopoutěli na milovaném synáčkovi. Jde samozřejmě o určité zveličení situace, zdůraznění příkoří, kterého zakouel dobrý král Václav, zakladatel Zbraslavského klátera, od zlého Oty, respektive Braniborců, které autor nazývá nesprávně Sasy; nedozvíme se z něj vak, jak Václav odloučení od matky vnímal. Nicméně snahu o ospravedlnění nebo pochopení Kunhutina jednání z kroniky myslím vycítit lze znamená to, e se Václav s matčiným útěkem niterně nevypořádal, a proto ji ospravedlňuje alespoň prostřednictvím řádek ve Zbraslavské kronice, ji po její smrti? Nebo sám kronikář Ota s Václavem tuto poměrně citlivou pasá nekonzultoval a nevěděl, co přesně má napsat, take se přidrel veobecného mínění tehdejí doby, ani by matku zakladatele zatratil? Nevíme a těko někdy odpověď zjistíme.
Královna Kunhuta tedy po svém odjezdu z hradu Bezdězu, snad v létě roku 1279, měla zamířit do Znojma k ostatkům svého manela, nicméně v tomto pohraničním královském městě ji doloenou nemáme, take moná z Prahy, kde zřejmě obstarala nějaké záleitosti, zamířila na své vdovské statky na Opavsku. I Druhé pokračování Kosmovo hovoří pro tuto domněnku. Kunhuta dalí čas věnovala korespondenci s římským králem Rudolfe. Je moné, e před odjezdem na Opavsko podnikla i nějaké kroky vedoucí k osvobození syna Václava. Král Rudolf se do Českého království vypravil a na podzim roku 1280, zřejmě (také) na Kunhutinu ádost. S Otou Dlouhým se setkal pravděpodobně u (Havlíčkova) Brodu nebo moná v oblasti směrem k Čáslavi, kde okolo první poloviny listopadu 1280 dolo i k určité dohodě mezi oběma stranami. Její podmínky bohuel neznáme. Údaj o délce pobytu krále Rudolfa v Českém království, tedy podle Heimburského téměř jedenáct týdnů, koresponduje s nám známými listinami. Bohuel ani Jindřich Heimburský nás neinformuje o výsledcích jednání. Lze vak předpokládat, e účelem Rudolfova taení byla určitá demonstrace síly a také výzva Otovi k uklidnění poměrů v Čechách; je moné, e se Ota zavázal k vrácení krále Václava do Čech, co Rudolfovi stačilo (nebo moná stačit muselo), a mohl odtáhnout s vojskem zpět do Rakouska. Přítomnost královny Kunhuty u těchto jednání nemůeme ádným způsobem doloit.
Situaci v Českém království můe ilustrovat i Rudolfův dopis, který se vak dochoval pouze ve formuláři, v něm oznamuje českým městům včetně Prahy vzetí královny Kunhuty pod svou ochranu, zmiňuje se o nedobrém stavu Českého království, o příkořích, která mu Otova vláda způsobila, a jeho nutné ochraně, a dále vyzývá Otu k navrácení dětí a odchodu z Čech. Přestoe někteří autoři zpochybňují informace v tomto formuláři, zastavme se na chvíli u něj. Někdy ve druhé polovině roku 1279 byl malý Václav zřejmě odvezen z Bezdězu do Braniborska. Jednání mezi Rudolfem a Otou na konci roku následujícího se tedy mohla týkat právě proputění českého krále z rukou braniborského markraběte a jeho návratu do Prahy. Co vak na formuláři poměrně zaráí, je zmínka o dětech
(liberis). Je zde klíč k záhadě, kde se po celou dobu Zlých let nacházela Kunhutina dcera Aneka? Pokud ano, znamená to tedy, e kromě Václava a jeho matky byla ji na Bezdězu přítomna i ona? Jaký měl ale markrabí důvod k zadrování Aneky? Mohlo být vedlejím produktem Václavova uvěznění, respektive nepodařeného Kunhutina útěku z Bezdězu (nepodařeného v tom smyslu, e plánovala s sebou vzít i obě děti)? Nevíme. Ani kroniky nám v tomto ohledu příli nepomohou Druhé pokračování Kosmovo se nejprve zmiňuje pouze o Václavovi a vzápětí o dětech, Zbraslavská kronika nám ádné vodítko bohuel neposkytuje. Je otázkou, zda by se Ota, autor pasáí o Václavu II., vůbec o skutečnosti, e s ním byla v zajetí i jeho sestra, zmínil jeho část kroniky plní, na rozdíl od následujícího dílu Petra itavského, spíe úlohu oslavy zakladatele jeho klátera, take není z hlediska informací v ní obsaených zcela přesná. Účelem tedy bylo vylíčit braniborské utrpení Václava II., a nikoliv zcela věrohodně informovat o událostech Zlých let. Shrňme tedy, e nemůeme zcela přesně vyjádřit, kde se Aneka v průběhu Zlých let nacházela.
Mezitím se vak v Hradci nad Moravicí stala událost, která měla změnit jak Kunhutin ivot, tak i osud celého království. Objevil se tam toti Závi z Falkentejna, přísluník krumlovské větve mocného jihočeského rodu Vítkovců. Po (z pohledu české rebelující lechty) neúspěném povstání v letech 1276 a 1277 byl Závi snad nucen uprchnout z Čech, kam se pravděpodobně vrátil a po bitvě na Moravském poli. Jak trávil první roky po bitvě, nevíme. Nejpozději na počátku roku 1281 se objevuje na Opavsku ve slubách Kunhutiných, 11. února svědčí v listině vydané v Hlubčicích, v ní vystupuje jako Kunhutin purkrabí na Hradci. V. Vaníček se domnívá, e tou dobou byli ji milenci. Dle mého názoru nemáme ádné indicie tuto domněnku potvrzující ani vyvracející. Důvody, proč se Závi objevil na Kunhutině skromném dvoře a zůstal tam, nejsou zcela jasné historiografie je plná mylenek o příli ctiádostivém velmoi. Dále není zřejmé, zda byl Závi nejprve jmenován hradeckým purkrabím, a teprve poté se stal Kunhutiným milencem, nebo tomu bylo naopak.
Je pochopitelné, e mimomanelský svazek královny vdovy a jejího vazala (respektive vazala jejího manela a později i syna) nebyl okolím přijat kladně. Pravděpodobně ji v roce 1281 či následujícím zakázaný vztah přinesl plod, syna Jana Jeka, zřejmě pozdějího českého komtura řádu německých rytířů, co logicky zhorilo královnino společenské postavení.
Dalím problémem byl návrat Mikuláe Opavského, prvorozeného nemanelského syna Přemysla Otakara II., z uherského zajetí (doloen je na počátku září 1281 ve slezské Nise ). Jak víme, Kunhutě bylo Opavsko, nebo jeho část, přiřčena dohodou z konce roku 1278. Mikulá, nemanelský syn Přemyslův, uíval titulu pána Opavy, respektive opavského vévody. Přemysl zřejmě Opavsko svému synovi vyčlenil poté, co bylo jasné, e se Mikulá nestane českým králem, zároveň se jednalo o důstojné postavení panovníkova levobočka. Není vak jisté, jaké bylo jeho právní postavení; pravděpodobně lo o typ údělu, k němu český král neztrácel ádné právo, integrita Českého království také nebyla tímto krokem naruena. Je vak otázkou, proč v rámci pobitevních dohod byla královna Kunhuta odkodněna právě Opavskem, a ne jinými statky, kde by nehrozilo riziko kolize.
Mezi Mikuláem a Kunhutou dolo k rozporům, nevíme vak, zda důvody byl ryze ekonomické, či i osobní (můeme přemýlet o Mikuláově árlivosti na Kunhutu kvůli jeho matce). Není také jasné, kde královna Kunhuta, snad i se Záviem, pobývala a do svého návratu do Prahy v květnu roku 1283 (viz dále), lze uvaovat spíe o jejím oputění Opavska. Nevíme tedy ani, kde královna vdova povila ji zmíněného syna Jeka ani za jakých okolností k tomu dolo. Podle Zbraslavské kroniky se Kunhuta se Záviem dokonce vzali.
Zamysleme se nyní nad vztahem Kunhuty a Závie z Falkentejna a také nad příčinami tohoto svazku. Královny vdovy se ve středověku nacházely v poměrně oemetné situaci. Ztratily svého manela a společnost očekávala jejich staení do ústraní, by nic oficiálně nebránilo jejich případnému dalímu manelství; tato premisa pochopitelně neplatila v případě, kdy děti nebyly dospělé. Kunhuta sama se nacházela v situaci jetě náročnějí. Je tedy logické, e se královna vdova nestáhla do klátera, nýbr se snaila o stabilizaci poměrů v zemi; nehodnome zde, jak se jí to povedlo. Nicméně ani v tomto okamiku jí společenské konvence té doby neumoňovaly navázat nový, legitimní vztah s jí rovným partnerem, nato svazek s leníkem jejího syna. Vztah se Záviem pochopitelně vyvolal vlnu nevole a nesouhlasu, který jistě zesílil po narození syna. Na druhou stranu, pokud by oba měli opravdový zájem o utajení vztahu nebo alespoň jeho plodu, jistě by se jim to povedlo.
Příčiny vztahu kadý hledá někde jinde. Dle mého názoru lo o svazek ctiádostivého velmoe, který zřejmě měl zájem dostat se do přízně královny vdovy z politických důvodů; je vak otázkou, zda jeho plán zahrnoval i citové sblíení s Kunhutou, které mohlo být výsledkem oboustranné náklonnosti vzniklé a v Hradci nad Moravicí. Kunhuta, její ivot se po bitvě na Moravském poli obrátil a měla finanční problémy (v Hradci nad Moravicí zřejmě vedla pouze skromný dvůr ), se nacházela v patové situaci. Bylo proto jen logické, jestlie ve své beznaději podlehla mui, který jí nabídl pomoc.
Mezitím se situace v zemi výrazně zhorila v roce 1281 dolo k velkému hladomoru, jeho expresivní líčení máme v Druhém pokračování Kosmově. Dalimilova kronika je obdobně výstiná. Dne 3. března 1282 zemřela Aneka Přemyslovna, představenou klátera se stala Kunhuta Přemyslovna, Anečina praneteř. Snad tyto události přiměly politické pičky jednat o stabilizaci poměrů v zemi. Té nutně musel předcházet i návrat krále do Prahy.
Pravděpodobně ke konci roku 1280 mělo být mezi Otou Braniborským a předními českými lechtici uzavřeno příměří, na ně zřejmě logicky navazuje zemský sněm, svolaný Otou, konaný o Vánocích roku 1280 a na Nový rok 1281 a opětovné zvonění zvonů na Praském hradě 5. ledna tého roku. Na tomto sněmu měl být za Otova zástupce v zemi zvolen (či jmenován) biskup Tobiá, dále měl být sjednán termín návratu Václava II. na 1. květen 1281 a současně odměna za Otovo správcování ve výi 15 tisíc hřiven stříbra. Nicméně tento termín braniborský markrabí nedodrel a ádal o novou lhůtu do 24. června tého roku. V líčení těchto událostí vycházíme předevím z Druhého pokračování Kosmova, které má ovem problematickou dataci. Nicméně historikové se přes tyto nepřesnosti v současné době prakticky shodují, pokud jde o zařazení jednotlivých událostí do souvislostí tak, jak jsou popsány výe. Dohoda Oty Braniborského s českými pány z 25. listopadu 1280 mohla navazovat na pobyt Rudolfa Habsburského v Českém království a dohodu Rudolfa s Otou někdy v této době (viz výe), ovem konkrétní doklad bohuel nemáme. Dne 21. května 1281 se u sv. Klimenta měla sejít politická reprezentace v čele s praským biskupem Tobiáem, aby vůči některým pánům, chovajícím se protiprávně, jasně deklarovala nepřístojnost takového jednání. Označila Václava II. za svého pána a přirozeného vládce, nicméně nepopřela správcovství Oty Dlouhého, ani proti němu nevystoupila s poadavky na návrat krále do země. Tuto schůzi je moné povaovat za jakýsi zemský sněm. Pokud bychom listinu prokazující květnovou schůzi povaovali za pravdivou, logicky by zapadla do kontextu událostí po dohodě s Otou, kterou nedodrel (nepřivezl do prvního května Václava do Prahy) reagovala místní politická reprezentace schůzí (či sněmem. Listina se vak dochovala jen ve formuláři, a navíc v očích některých historiků nevzbuzuje příli důvěry. V Druhém pokračování Kosmově se objevuje tato věta:
ádal vak, aby mu byla poskytnuta jiná lhůta
, slibuje, e by tehdy bez jakékoli závady a překáky postavil podle svrchu dotčené úmluvy kníete Václava před tvář urozených. Sbor urozených Čech
, ač byl velmi pobouřen zmarem své naděje
, přece přistoupili na řečenou lhůtu
Teoreticky bychom toto líčení mohli povaovat za potvrzení uskutečnění květnové schůze, ovem jde o sdělení relativně vágní.
Současně vylo najevo, jaký měl Ota Dlouhý na Václavově poručnictví a správě Čech zájem podle Druhého pokračování Kosmova nejprve ádal 15 tisíc hřiven, poté zřejmě dalích 20 tisíc. Pro strádající zemi lo o velice vysokou částku. Není zcela jasné, z jakých zdrojů nakonec vybrané peníze pocházely, nicméně nebylo moné je vechny vyplatit v hotovosti, tudí byla v Otův prospěch zastavena některá města a hrady v severních Čechách. Podle Benee Minority měl být Václav svěřen do opatrování Jindřichovi Jasnému, míeňskému markraběti a někdejímu manelovi sestry Přemysla Otakara II. Aneky, se zřejmě nesprávnou datací (k roku 1280), ovem ádný dalí pramen tuto informaci nepotvrzuje. Zbraslavská kronika také uvádí, e byl Václav přivezen do Čech hned dvakrát poprvé měl být vrácen zpět kvůli nedosaení konsensu. Kronikář Ota doslovně zmiňuje králův návrat do Saska, ovem termín Sasko či Sasové pouívá v souvislosti s Braniborskem či Branibory. Václav byl slavnostně přivezen do Čech 23. května 1283. Byl vřele vítán vemi vrstvami obyvatel, kteří jeho návrat chápali jako konec Zlých let. V Praze se seel se vemi významnými představiteli, ovem s výjimkou své matky i Závie z Falkentejna. Ta, zřejmě v obavě před synovou reakcí na svůj vztah se Záviem i nemanelského syna, vyčkávala mimo Prahu; důvodem vak nemuselo být Kunhutino oputění Bezdězu, ačkoliv někteří v její počáteční zdrenlivosti vůči synovi vidí královnino přiznání viny, pokud jde o její útěk z hradu v roce 1279. Nevíme, kdy přesně se malý král setkal svou matkou, ale pravděpodobně nelo o příli dlouhou časovou prodlevu od Václavova návratu do Prahy. Je jen logické, e ani ne dvanáctiletý Václav se na svou matku velice těil, a proto hodil za hlavu pomluvy a poukazy na Kunhutino nepřístojné chování a pozval ji na Praský hrad. Královská rodina tak byla konečně opět pohromadě (zřejmě včetně dcery Aneky, o ní nevíme, kde Zlá léta trávila). O něco později se s Václavem seznámil i Závi, pochopitelně na základě Kunhutiny aktivity.
Brzy po Václavově návratu vak dolo k vystřízlivění; na zemi dolehly reálné problémy. Kromě snahy o zlepení hospodářské situace, zbavení království lapků a jiných dobrodruhů nerespektujících mír v zemi bylo nejtěím úkolem vytvoření úzkého okruhu zemské lechtické elity, která měla napřítě dret vládu ve svých rukou. Zprvu ve nasvědčovalo tomu, e si své pozice z doby braniborské udrí skupina v čele s biskupem Tobiáem, ovem poměrně brzy se ke kormidlu se dostala skupina okolo Závie z Falkentejna, by on sám nedrel ádný úřad. Boj mezi těmito dvěma seskupeními byl dočasně ukončen příměřím z 24. května 1284, které mělo platit čtyři následující roky. Je zřejmé, e výsledek byl příznivějí pro vítkovskou stranu, která si podrela nejvýznamnějí úřady. V tomto ohledu se shoduji s názorem Vratislava Vaníčka, e ve zcela pragmatickém boji o moc prostě zvítězila strana v tu chvíli silnějí. Povauji za vhodné zdůraznit, e sám Závi jako Václavův osobní přítel měl na svého nevlastního syna pozitivní vliv; učil ho prvním státnickým krokům, pod jeho vlivem podnikl pacifikaci posledních vzbouřenců i demonstraci znovunastolení pořádku. Václavovo zhlédnutí se v otčímovi bylo pochopitelné; mladému králi chyběl v rodině přirozený muský vzor. Věřme, e sama Kunhuta oba své mue seznámila v nejlepím úmyslu a jistě ji v té chvíli nenapadlo, jak celý příběh za několik let skončí
Pravděpodobně v první polovině roku 1284 se s velkou pompou a podporou královské rodiny uskutečnil sňatek Závie a Kunhuty. Problémy vak působí datace svatby. Podle Zbraslavské kroniky král Václav
vyhověl prosbám adatelovým a veřejně zasnoubil Záviovi za řádnou manelku svou matku
, a tím vyhověl přání obou, aby ti, kdo se dříve dohodli o nedovolených stycích manelských, po řádném sňatku oprávněně spolu ili. Protoe je tato zpráva uvedena v souvislosti s nevítaným Záviovým vzestupem, lze ji poloit právě do první poloviny roku 1284, moná i na konec roku předcházejícího, ovem i zde musíme zváit její věrohodnost. Na druhou stranu římský král Rudolf, který měl po sňatku Václava a Guty Habsburské, respektive jeho naplnění v lednu 1285 v Chebu (viz níe) poslat novou českou královnu do Prahy, toto v rozporu s tehdejími zvyky neudělal, údajně kvůli neuspořádaným rodinným poměrům v české královské rodině; je tedy moné povaovat uskutečnění svatby Kunhuty a Závie za následek Rudolfovy mravní výtky a také jako určitou snahu si římského krále udobřit, aby se uvolil Gutu vyslat ke svému manelovi.
Ale nepředbíhejme. ivot na praském dvoře se pomalu přiblioval normálu, královna vdova byla obklopena příbuznými, na nich jí záleelo, její prvorozený syn přijal vlídně druhorozeného (polorodého), situace v království se stabilizovala.
Jak jsme zmínili výe, v lednu 1285 se v říském Chebu, jen tehdy jetě nepatřil k českým zemím, ale který měla spolu s okolním územím, tedy celé Chebsko věnem svému manelovi přinést princezna Guta Habsburská, uskutečnilo faktické dokonání sňatku (svatební noc) Václava a Guty. Slavnosti vak byla přítomna pouze královna Kunhuta, nikoliv ji Závi, který pouze doprovodil Kunhutu a jejího starího syna k chebským branám. Velkolepých slavností se kromě dalích významných hostů zúčastnil také okázale vystupující Mikulá Opavský ve zlatistém atu, jen svůj postoj vůči Záviově straně demonstroval mimo jiné sňatkovou dohodou s římským králem prostřednictvím Rudolfovy příbuzné, . Slavnost byla zakončena ji zmíněným Rudolfovým gestem, jím české královské rodině utědřil kvazimorální políček. Ta se tak vrátila do Prahy bez nové královny.
Královna vdova Kunhuta předčasně zesnula 9. září 1285, příčinu její smrti bohuel neznáme, tradovanou tuberkulózu nemáme doloenu. Zbraslavský kronikář Ota zaznamenal událost takto:
Mrtvou pak pomazali a v kostele pohřbena byla svatého Frantika
Proto je smutný ná král, i Závi prolévá slzy, jeden pro matku truchlí, smrt manelky druhého kruí. Pláčí tu oba dva a ovzduí plní svým nářkem. Slavnostně byla pohřbena v Aneském kláteře, tehdy řízeném její dcerou Kunhutou, ovem ve svatyni Salvátora, nikoliv v kostele sv. Frantika. Královnin hrob kryl opukový náhrobek, objevený roku 1901, na něm byla
vyobrazena monumentální postava královny v ivotní velikosti, oděná podle francouzské módy do slavnostního, zřejmě korunovačního atu
Královnin at zčásti zakrýval dlouhý hermelínový plá, uchycený na ramenech řemínkem se dvěma sponami tvaru gotického títku s reliéfem dvouocasého lva. Vladařské atributy
dokládají, e Kunhutě přes její pohnuté ivotní osudy byla prokázána úcta patřící manelce českého krále a matce následníka trůnu
Typ Kunhutiny ryté náhrobní desky odpovídá typu královského náhrobku uívanému ve Francii během 13. století
Je zřejmé, e královně vdově byly přes její ivotní peripetie během pohřebních obřadů i po nich přiznány vekeré znaky typické pro zemřelého člena panovnické rodiny. Podle Zbraslavské kroniky matčin skon nesl těce předevím syn Václav (dolo k němu jen dva roky od jejich opětovného shledání); zda se pohřbu zúčastnila i dcera Aneka, není jasné. Synu Janovi Jekovi byly pouhé asi tři nebo čtyři roky, tohoto roku přiel natrvalo o matku a o pět let později i o otce.
Pokud jde o Záviovu roli v ivotě mladého krále, zprvu se zdálo, e Kunhutina smrt na vztah mezi jejími dvěma mui neměla vliv; je otázkou, zda si v tom okamiku Závi vůbec uvědomoval, jakým směrem by se mohl vyvíjet. Vratislav Vaníček správně upozorňuje, e lze říci, e teprve poté (po Kunhutině smrti, pozn. autorky) začíná jejich společná státotvorná a pacifikační činnost. Jisté je, e jetě roku 1287 se Závi těil Václavově přízni; změna přila pravděpodobně (také) v důsledku Záviova dalího sňatku s Kunhutinou sestřenicí Albětou Kumánkou někdy v první polovině roku 1288, a vyvrcholila v létě roku 1290 Záviovou popravou. Kadý z nás se můe zamyslet nad tím, zda by k ní dolo, kdyby Kunhuta ila, to vak není účelem tohoto článku.
Závěr
Zbývá to nejtěí pohlédnout na princeznu, královnu a královnu vdovu očima nezaujatýma a zhodnotit její nevední ivot. Mnozí četí historici měli v této otázce jasno Kunhuta měla být neschopná prchlivá ena, která před vlastním synem dala přednost mileneckému poměru
Nebo bylo ve jinak? Shrňme si jednotlivé události jejího ivota tak, jak je máme prokazatelně doloeny, a podívejme se na ně optikou doby.
Malou princeznu Kunhutu potkalo velké těstí (myleno z dynastického hlediska) v podobě vyvolení mocným českým králem Přemyslem za manelku. Údajně veliká kráska svého chotě jistě dostatečně reprezentovala, porodila mu následníka a nejméně dvě dcery, take i v tomto ohledu můeme její dráhu povaovat za úspěnou. Po zmatcích nastalých v důsledku bitvy na Moravském poli se nestáhla do ústraní a nenechala se vláčet dějinami, nýbr sama se pokusila problematickou situaci řeit, by ne zcela úspěně. Za nejasných okolností se dostala z hradu Bezdězu, na něm vak i nadále il její jediný syn Václav, a uchýlila se na své vdovské statky na Opavsku, odkud se snaila prostřednictvím korespondence s římským králem pomoci svému synovi. Zde také dolo k jejímu sblíení s českým velmoem Záviem z Falkentejna, jeho výsledkem bylo narození syna Jeka. Po Václavově návratu do vlasti v květnu roku 1283 se s ním brzy dostala do kontaktu a do rodiny přivedla i svého partnera, jen se malému králi stal náhradním otcem i politickým rádce. V září roku 1285 Kunhuta zemřela
Je třeba zdůraznit, e situace, která v Českém království zavládla po bitvě na Moravském poli, byla zcela nečekaná a těko by se s ní vyrovnávaly i jiné státy. Problémy vzniklé (logicky) v důsledku smrti panovníka, jeho nástupce byl jetě dítě, zhorovaly dalí faktory, jmenujme například neochotu či neschopnost Oty Dlouhého udret na uzdě chování svých lidí, ale i některých českých představitelů, dále ne zcela silnou pozici Rudolfa Habsburského, který jako první měl mít (a zřejmě i měl) zájem na stabilitě Českého království, hospodářské i politické, snahu některých českých a moravských pánů z momentálního chaosu vytěit co nejvíce, Přemyslovu klatba a vysoký věk obou autorit duchovních (praský biskup Jan III. z Draic zemřel ji 21. října 1278, Bruno Olomoucký se sice zapojoval do pobitevních jednání a určitou dobu spravoval Moravu, nicméně zemřel ji v roce 1281). Nevíme, zda z české královské rodiny vůbec kdo počítal s moností Přemyslovy smrti. I kdyby tomu tak bylo, tato obava pravděpodobně nevedla Přemysla k vytvoření reálných opor, které měly podret královskou rodinu i celou zemi právě v případě jeho smrti na úrovni ne o mnoho nií, ne jaká zde byla za jeho vlády (alespoň ze situace po bitvě nic takového nevyplývá). Královna Kunhuta, vidouc nemohoucnost ostatních piček ve státě, se snaila situaci řeit, jak nejlépe uměla. Fakt, e takové její kroky neměly ádoucí úspěch, je jinou stránkou věci. Bylo by vak absurdní vinit z chaosu v zemi právě a pouze královnu vdovu, která navíc neměla v rukou reálnou moc, aby poměry v zemi zvrátila, pokud dalí představitelé situaci řeili stejně nebo vůbec. Nesmíme dále zapomínat na odliné úkoly, které měla za standardního fungování státu plnit právě královna Kunhuta, a jaké náleely osobnostem politickým (a světským, tak duchovním); zatímco přední lechtici byli k politickým cílům odmalička vychováváni a kromě správy vlastních majetků se často účastnili nejvyího politického ivota ve státě, například prostřednictvím drby zemských úřadů, od piček duchovních se očekával politický balanc mezi zájmy církve a státu, královnina úloha byla podstatně odliná. Jak je zmíněno výe, lo předevím o reprezentaci královského majestátu, politika jako taková měla být enám víceméně zapovězena. Bylo by tedy nelogické chtít od eny, která a do svých přiblině 33 let neměla jediný důvod podílet se na vládnutí či politice (pro tento názor nemáme ani podklady), aby najednou, pouze v důsledku smrti svého manela, projevila mimořádné politické nadání.
Pokud jde o asi nejkontroverznějí událost v jejím ivotě, tedy útěk či odchod z Bezdězu, musíme bohuel konstatovat, e nemáme tolik relevantních informací, abychom mohli tento čin zodpovědně zhodnotit a rozebrat. Dle mého osobního názoru lo o Sofiinu volbu, výběr ze dvou patných variant, z nich první byla setrvání na hradě se svým synem víceméně bez jakékoliv monosti ovlivnit dění v zemi i situaci právě syna Václava, a druhá znamenala jeho oputění z důvodu domnělé lepí vyjednávací pozice mimo hrad. K tomu se samozřejmě přidávají domněnky týkající se eventuálního odchodu Václava s ní, který prostě z nám neznámého důvodu nevyel. Odsouzení jejího vztahu se Záviem potom povauji za výkřik morality v jinak nemorálním světě; nedělejme si iluze o manelské věrnosti středověkých panovníků, nadto ji v době, kdy byli vdovci. Po ádném takovém nechceme, aby jedinou enou v jeho ivotě byla právě a jen jeho manelka, ani aby po její smrti ji kontakt s ádnou dalí enou nenavázal, proč potom mnozí z nás za společensky mnohem únosnějí chování (nahlíeno z dneního hlediska) odsuzují právě Kunhutu?
Konečný názor si musí utvořit kadý sám. Pro mě osobně je Kunhuta jednou z nejzajímavějích postav naich dějin, která v ivotě poznala výiny i pády, je si větina z nás asi neumí ani představit, přesto, nebo právě proto vzala ivot do svých rukou, odmítla roli tiché vdovy a snaila se v pro eny tak svazujícím a diktujícím prostředí, jakým středověk zcela nepochybně byl, jít za svým cílem i přes společenské ústrky.
Prameny:
Archivum Coronae regni Bohemiae (ACB): Tomi V Fasciculus 1., ed. Václav Hrubý, Praha, 1935.
Benedicti minoritae dicti Chronica et eius continuatio. Ed. L. Duek. In: Zakony Franciszkańskie w Polsce. Tom I. Franciszkanie w Polsce redniowiecznej, częćs 2 i 3. Franciszkanie na zemiach polskich. Kraków 1993.
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (CDM) III ed. Antonín Boček, Olomouc, 1841.
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (CDM) IV ed. Antonín Boček, Olomouc, 1845.
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB): Tomi V Fasciculus primus, ed. Jindřich ebánek, Sáa Duková. Academia, Praha, 1974.
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB): Tomi V Fasciculus secundus, ed. Jindřich ebánek, Sáa Duková. Academia, Praha, 1981.
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB): Tomi V Fasciculus tertius, ed. Jindřich ebánek, Sáa Duková. Academia, Praha, 1982.
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB): Tomi VI Fasciculus primus, ed. Zbyněk Sviták, Helena Krmíčková, Jarmila Krejčíková. Academia, Praha, 2006.
Foedera, conventiones, literæ, et cujuscunque generis acta publica, inter reges. Ed. Thomas Rymer, Tomi I pars I et II 1745.
Fontes rerum Bohemicarum (FRB) Tomus III, ed. Josef Emler, Praha, 1882.
Kronika tak řečeného Dalimila. Úvod, sta o kronice, pozn. a rejstříky napsala a sestavila Marie Bláhová, ze staročeského originálu přeloila Marie Krčmová, přebásnila, doslov k překladu napsala a slovníček starích jmen a výrazů sestavila Hana Vrbová. Svoboda, Praha, 1977.
Monumenta Germaniae Historica Constitutiones et acta publica, Tomus III. Hannover Lipsko, 1904-1906.
Monumenta Germaniae Historica, Deutsche Chronikon (MGH Dt. Chron.), Tomi V Pars I., Hannover, 1890.
Monumenta Germaniae Historica, Scriptores (MGH SS), Tomus IX, ed. Georg Heinrich Pertz, Hannover, 1851.
Monumenta Germaniae Historica, Scriptores (MGH SS), Tomus XVII, ed. Georg Heinrich Pertz, Hannover, 1861.
Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z latinského originálu přeloili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974.
PRAÁK, Richard: Legendy a kroniky Koruny uherské. Vyehrad, Praha, 1988.
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (RBM) II. (1253-1310), ed. Emler, Josef, Praha, 1882.
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (RBM) IV. (1333-1346; Addenda et Corrigenda), ed. Emler, Josef, Praha, 1892.
Regesta Imperii (RI) VI 1273-1313, ed. Erste Abt. 1273-1291 Oswald Redlich, Innsbruck, 1898. Zweite Abt. 1291-1295 Vincenz Samanek, Innsbruck 1933-1935.
Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae). Text kroniky přeloil Frantiek Heřmanský, vere Rudolf Mertlík, předmluvu napsal a odbornou revizi překladu provedl Zdeněk Fiala. Praha, Svoboda, 1976.
Literatura:
BAKALA, Jaroslav: Holasická provincie a formování opavského vévodství. Časopis Slezského muzea B 18, 1969.
DURDÍK, Tomá: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Libri, Praha, 1999.
DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana: Aneka, vévodkyně rakouská, dcera českého krále. Mediaevalia Historica Bohemica, 2010, roč. 13, č. 1, s. 47-76.
HÁDEK, Cyril: Konec Přemyslovců v Čechách. Akropolis, Praha, 2006.
CHARVÁTOVÁ, Václav II.: král český a polský. Vyehrad, Praha, 2007.
JAN, Libor: Běda zemi, její král jest dítě
JAN, Libor: In Ordine Cruciferorum Christo militant. K osudům Jeka, syna Závie z Falkentejna a královny Kunhuty. Český časopis historický, 2000, roč. 98, s. 453-475.
JAN, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Masarykova univerzita, Matice moravská, Brno, 2000.
kolektiv autorů, ed. Lenderová, Milena: Eva nejen v ráji: ena v Čechách od středověku do 19. století. Praha, Karolinum, 2002.
kolektiv autorů: Přemyslovci. Budování českého státu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2009.
KOPIČKOVÁ, Boena: Historické prameny k studiu postavení eny v české a moravské středověké společnosti: Interdisciplinární pojetí studia. Historický ústav Akademie věd České republiky, Praha, 1992.
NOVOTNÝ, Václav: České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271). Laichter, Praha, 1937.
PALACKÝ, Frantiek: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. B. Kočí, Praha, 1907.
SOUKUPOVÁ, Helena: Aneský kláter v Praze. Odeon, Praha, 1989.
AROCHOVÁ, Gabriela: Radostný úděl vdovský. Dokořán, Praha, 2004.
USTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Laichter, Praha, 1935.
VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Paseka, Praha-Litomyl, 2002.
WIHODA, Martin: Mikulá I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. Český časopis historický 2001, roč. 99, s. 209-230.
EMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2011.
EMLIČKA, Josef: Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005.
EMLIČKA: Století posledních Přemyslovců. Panorama, Praha, 1986.
Článek ke staení i s citacemi