Svatý Prokop, zakladatel Sázavského klátera, je po Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi čtvrtým českým světcem. Legendy jej představují slovy: "Byl opat Prokop, rodem Čech." Dík svému původu měl v Čechách náskok v oblibě před světci importovanými. O to víc je je nápadné, e tento Čech má jméno řecké. Vysvětlení této otázky nemůe být vzhledem ke stavu pramenů stoprocentní. Při hledání moných odpovědí se nám ale otevírá zajímavý svět, kudy do Čech pronikají vlivy východního, nebo-li řeckého křesanství. Zde se střetávají s křesanstvím západním, latinským. Symbolem východních vlivů můe být staroslověnské písemnictví na Sázavě, které navazuje na staroslověntinu zaloenou Konstantinem a Metodějem. A Prokopovo jméno budi třeba záminkou, proč se po cestách řecké kultury znovu vydat.
STRUČNÉ DĚJINY SÁZAVY V 11. STOLETÍ
Dějiny to budou hodně stručné pro uvedení do problematiky a k tomu v podstatě výběrové, týkající se naeho tématu. Ve s vědomím, e stav pramenů nedovoluje jasné poznání a větina informací by vydala na přezkoumání ve vlastním článku.
Informace o svatém Prokopovi a raných dějinách Sázavy přináí legenda Vita minor (ivot mení). Z ní vychází 1) tzv. Mnich Sázavský, pokračovatel Kosmův, který do své kroniky zakomponoval i dějiny svého klátera. Za vlády Karla IV. vznikla Vita maior (ivot větí), jako produkt Karlovy propagace kultu tohoto zemského patrona.
Prokop byl před odchodem do ústraní enatý a měl i děti. Rodinu opustil a odeel poustevničit do jeskyně u Sázavy. Jeho charisma mělo přitáhnout áky, ze kterých se ustanovila poustevnická komunita na základě benediktinské řehole.
Komunita se stala základem pro samostatný kláter, k čemu mělo dojít kolem r. 1035. Mnich Sázavský přinesl toti informaci, e na Prokopa tu narazil kníe Oldřich (1012-1035), kdy lovil jelena. To je legendární motiv, známý poprvé v legendě o sv. Jiljím. Podle Vity Minor ale kláter zaloil a vybavil statky ale a Břetislav I. (1035-1055). Mohl tak buď vyplnit vůli svého otce Oldřicha, nebo mohl být sám zakladatelem se vím vudy.
Prokop umírá r. 1053, opatem se stává jeho synovec Vít (1053 - asi po 1078). Komunitě nastanou těké časy, nový kníe Spytihněv II. (1055 - 1061) vypovídá mnichy slovanského ritu. Do Sázavy přichází německý opat, kterému ve snu Prokop opakovaně vyhrouje a čtvrté noci ho vyene svou biskupskou holí.
Konvent staroslověnských mnichů nael útočitě v Uhrách, stejně jako Spytihněvův bratr (a nástupce) Vratislav. Jako o útočiti pro mnichy se uvauje o kláteru ve Visegrádu. Vratislav II. (1061 - 1092) po nástupu na kníecí stolec povolává mnichy zpět z Uher. Vratislav podporoval Sázavu i přes velké církevní schizma, při kterém se r. 1054 oddělily katolická a pravoslavná církev. Staroslověnská kultura se svými byzantskými kořeny přitom musela být katolické církvi podezřelá.
Po Vítovi nastupuje v úřadu opata Prokopův syn Jimram (asi po 1078 - 1092). Posledním staroslověnským opatem byl Boetěch (1092 - 1096), osoba barvitá. Boetěch byl umělecky nadaný a projevilo se to i v nové přestavbě klátera a jeho výzdobě. Boetěch ale měl být nadán i pýchou. Při jedné příleitosti vloil Vratislavovi, tehdy u králi, na hlavu korunu, co mohl pouze biskup. Praský biskup Kosmas se tím cítil být uraen a nakázal Boetěchovi jít na kajícnou pou do Říma. Boetěch tak prý s radostí učinil a zpět donesl plno ostatků světců, které byly za účasti biskupa Kosmy vloeny do sázavských oltářů. Proti Boetěchovi v kláteře působila opozice, která ho pomlouvala u nového kníete Břetislava II. (1092 - 1100). Břetislav vyřeil spory tím, e vechny staroslověnské mnichy definitivně vyhnal.
I. PROKOP A STAROSLOVĚNSKÁ KULTURA
Pokud mluvíme trochu zjednodueně o "staroslověnských mniích", míní se tím, e pouívali staroslověntinu. Podobně jako "latintí mnii" uívají latinský jazyk, ani by měl být jejich jazykem rodným; takový latinský mnich v Čechách 10. stol. je nejčastěji Bavor.
Svatý Prokop na Votivním obrazu Jana Očka z Vlaimi, okolo 1370
Zdroj: Wikimedia Commons
|
Staroslověntinu kodifikovali do písma zvaného hlaholice apotolové Cyril s Metodějem vyslaní na Velkou Moravu byzantským císařem. Byzantská říe byla řeckojazyčná, a řecké křesanství se tak stalo kmotrem křesanství staroslověnského. Vedle Prokopova řeckého jména je staroslověntina na Sázavě dalí indicií, která odkazuje na řecké, východní křesanství. Prokop by mohl čerpat buď z dědictví kultury velkomoravské, nebo by přinesl staroslověntinu z balkánských zemí, kde ji zachovali Metodějovi áci. Obě monosti blíe rozebereme.
Ve staroslověnské písemné kultuře je třeba mít vdy na paměti rozdíl mezi staroslověnskou liturgií a mezi písemnictvím. Cyril s Metodějem vedli spor o povolení staroslověnské liturgie, tedy uívání staroslověntiny při mi. Praktický argument zněl tak, e lidé mají rozumět tomu, co se modlí. Někdy jetě bývá tento argument mylně vztahován na celkovou náboenskou praxi, tedy e by latintí misionáři mluvili na Moravany latinsky, a ti by jim nerozuměli... To je samozřejmě přehnané, misionář musí mluvit k místním srozumitelným jazykem. Papeské zásahy proti staroslověntině se tak skutečně týkaly jen liturgie, naopak písemnictví ve staroslověntině bylo plně podporováno. Takové vyznění nese i bula papee těpána V. z r. 885.
Svatopluk pod dojmem této buly vyhnal Metodějovy áky a moravská církev se zapojila do západního okruhu. R. 900 prosadil Mojmír II. zřízení arcibiskupství, čím dolo k dosaení moravského cíle vlastní církevní organizace. To ve bylo ale ztraceno během následného pádu celého moravského státu.
Z Velké Moravy dolo v podstatě ke dvojímu exodu kněí. Metodějovi áci se svou staroslověnskou liturgií nali vlídný azyl v Bulharsku chána Borise I., o případném odchodu jiných áků do Čech nemáme zprávy. Druhý exodus musel nastat po pádu Velké Moravy, přičem Čechy by se jevily jako přirozený úkryt. S sebou by mohli přinést staroslověnské písemnictví, zatímco staroslověnskou liturgii teoreticky nikoli. Libor Jan jetě uvauje, e kněí mohli pouívat kombinovanou liturgii latinsko-staroslověnskou, jakýsi kompromis.
|
Velkomoravské vlivy v Čechách
Na kulturní vliv Velké Moravy ukazují první církevní stavby. Český stát jetě za ivota Velké Moravy navázal na stavby rotund; i nejstarí český stojící kostel na Budči je v základě rotundou, základy jiné rotundy stojí pod podlahou dneního kostela na Levém Hradci, co je místo nejstarího kostela v Čechách vůbec. 2)
Nejstarí české kostely bývaly zasvěcovány mj. svatému Klimentovi, co byl světec, jeho ostatky nalezli Cyril s Metodějem na své misii u Černého moře. Odtud je donesli na Velkou Moravu, podle tradice na Horu sv. Klimenta ve Chřibech. Klimentské zasvěcení nese dodnes kostel na Levém Hradci a ve Staré Boleslavi, nesly je kostely na přemyslovských hraditích na Ltění nebo v jihočeské Práchni. 3)
Z několika mála známých jmen kněí v českém státu jsou některá slovanská. Bořivoj si po křtu na Svatoplukově dvoře přivezl na Levý Hradec kněze jménem Kaich, co je prý jméno slovanské. Kněz na Budči, který podle legend vzdělával sv. Václava, se jmenoval Učen. Kněz, který r. 935 opatřil tělo zabitévo Václava, se podle první staroslověnské legendy jmenoval Krastěj. Pokud to nebyli přímo četí kněí, tak podle jména mohli pocházet z Moravy.
Staroslověnských památek zůstalo v českém prostředí pomálu. Z cyklu svatováclavských a svatoludmilských legend jsou dvě psány staroslověnsky. Z toho I. staroslověnská legenda je kladena u do 10. století, jetě před vznik Sázavy. Staroslověnské písemnictví by tak zřejmě čerpalo z tradice Velké Moravy a pokud by vydrelo déle jak sto let, nalo by působitě v sázavském kláteře.
Diskutabilní vyznění má dalí zákaz staroslověnské liturgie papee Jana XIII. z r. 968 v odpovědi kníeti Boleslavovi I., který poadoval po papei svolení k zaloení praského a moravského biskupství. Čechy tehdy spadaly pod biskupství v Řezně, co samozřejmě zamezovalo českému státu mít vlastní církevní politiku. Zákaz můe vyznívat tak, e v Čechách přeívala staroslověnská liturgie, který hrozila proniknout do nových biskupství.
Druhou moností je, e zákaz měl působit spíe preventivně. Český kníe mohl logicky argumentovat, e moravské biskupství není ani potřeba zakládat, ale pouze obnovit, prostě navázat na u jednou zaloené biskupství Metodějovo. Pokud by se ale takové biskupství mělo zrenovovat se vím vudy, tak tedy včetně staroslověnské liturgie, a to by pape mohl chtít preventivně zatrhnout.
Staroslověnské písemnictví na Sázavě bylo kompletně zničeno po definitivním vyhnání staroslověnských mnichů. astnou náhodou se ale povedlo zachovat dva tzv. Praské zlomky. Původně to byly desky staroslověnských kodexů, které byly druhotně pouity pro knihu latinskou, náboensky nezávadnou (konkrétně pro latinský apotolář). Zlomky na deskách psané hlaholicí zachycují část modliteb na velké církevní svátky a část me na Velký pátek - jinými slovy stojíme před dokladem staroslověnské liturgie na Sázavě.
Staroslověnská liturgie představovala v 11. století ivé téma, její povolení ádal po papei jetě kníe Vratislav II., tedy vládce, který přivedl slovanské mnichy na Sázavu z jejich prvního vyhnanství. Výsledkem byl jen dalí papeský zákaz.
Staroslověntina v Bulharsku
Staroslověntina včetně liturgie se v Bulharsku rozvíjela bez překáek a s podporou chána. Metodějovi áci zaloili dvě literární koly. Sv. Naum vedl kolu v Plisce, po jejím přestěhování pak v Preslavi. Svatý Kliment zaloil kolu v západobulharském Ochridu, kde pod jeho rukama prolo odhadem na 3500 áků.
Kliment vstoupil do kulturních dějin tím, e dal základy novému písmu zvanému cyrilice. Hlaholice se toti Klimentovi zdála příli sloitá, tak vymyslel novou, kterou nazval cyrilicí na počest tohoto věrozvěsta. Cyrilice měla 43 znaků, z toho 24 vycházelo z řecké alfabety, 5 z hlaholice a 14 přidal Kliment vlastních. Z cyrilice se postupně vyvinula dnení azbuka, a tak Kliment vstoupil v podstatě i do dějin světových.
Na sněmu v Plisce r. 893 získal Kliment od Borise titul "prvního biskupa slovanského jazyka". Staroslověntina se stala státním jazykem a následovalo vyhnání byzantského duchovenstva. V čele klátera v Ochridu vystřídal Klimenta Naum, který tu r. 900 zaloil kláter. Tento kláter sv. Nauma se stal poutním místem na cestě do Jeruzaléma, i kdy původní účel byl spí podpořit christianizaci západního Bulharska. Po dobytí hlavního bulharského města Preslavi Byzancí r. 970 se kláter stává kulturním centrem státu a dnení stát Makedonie chce spatřovat v kláteru jeden z prvků své státnosti.
Bulharsko pokračovalo v dlouhé válce s Byzancí, která vrcholila r. 1014. Byzantský car Basileos II., zvaný od té doby Bulharobijec, porazil Bulhary a nechal oslepit ty, kdo přeili. R. 1018 bylo Bulharsko připojeno na 170 let k Byzanci. Následoval pro změnu úprk duchovenstva staroslověnského. Cílem se staly slovanské země - Rusko, Chorvatsko, moná Čechy, jak uvidíme.
Prokop - Bulhar?
V tuto chvíli to začíná být zajímavé. Staroslověntí duchovní odcházejí z Bulharska od r. 1018, Sázava je zaloena r. 1032 poté, co Prokop vedl několik let poustevnický ivot. Podle Vity minor byl Prokop "v slovanském písmě, od nejsvětějího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, dokonale vzdělán". Nejdokonalejího vzdělání v tomto oboru mohl v této době dosáhnout v bulharských kolách...
Tyto nápadné souvislosti vedly Duana Třetíka k úvahám: "Odkud se po r. 1032 vzala slovanská liturgie na Sázavě? Kde přiel její zakladatel Prokop ke svému vzdělání a samozřejmě také k typicky východnímu jménu? ... Muselo k tomu dojít v kláteře, proto je i v tomto ohledu aktuální ´bulharská stopa´. Jediné slovanské klátery a hlavně s nimi spojené koly přece koncem 10. století existovaly v Bulharsku ... Přes Bulharsko (předevím ochridské) vedly cesty poutníků do Svaté země - je tak těké si představit, e Prokop přiel do Bulharska jako poutník, který se zřejmě ji doma zajímal o slovanskou vzdělanost? To jsou ovem jen domněnky." 4)
Jiří Sláma jetě přitvrzuje, kdy říká: "Je velmi pravděpodobné, e sv. Prokop, původem Bulhar, se dostal do Čech právě v souvislosti s výe vzpomenutými politickými událostmi (tj. s exodem slovanského duchovenstva z Bulharska po r. 1018). Této hypotéze neodporuje ádný z bezpečných údajů obsaený v nejstarí svatoprokopské legendě." 5) Sláma připomíná jetě syna posledního bulharského cara jménem Periasana, který po r. 1018 uprchl do Uher a jeho náhrobek psaný cyrilicí byl objeven ve východoslovenských Michalovcích.
Proti Prokopovu bulharskému původu ovem mluví hned první nejstarí svatoprokopské legendy slovy "Byl tedy blaený opat Prokop, rodem Čech".
Kombinací naich informací se ale nechá udělat pravděpodobný obrázek - Prokop, rodem Čech, se vydal na pou do Svaté země, přičem to vzal přes Bulharsko. Zde by jakoto Slovan mohl vstoupit do klátera se slovanskou kolou. Přijal by zde řecké jméno, moná po Prokopovi Jeruzalémském, kdy u putoval do Jeruzaléma. Rozvrat bulharské kultury po r. 1018 vyhnal mnichy do různých směrů, Prokopa by vyhnal zpět do Čech. Zde by il jako poustevník, dokud by mu kníata neumonila vystavět kláter, který pěstoval slovanské písemnictví i liturgii.
Samozřejmě se nabízí plno dosaditelných veličin. Prokop nemusel být poutníkem, mohl jít cíleně do klátera. Jméno nemusel získat v Bulharsku, jsou i názory (i kdy podloené nejvíce spí vlastním nadením), e jméno získal v známém řeckém kláteru na hoře Athos, apod. Jméno Prokop mohl získat po jiném Prokopovi ne po tom Jeruzalémském. Jako obecný vzorec je ale tato hypotéza schopna obstát.
Basiliánství - východní mniství
Prokop je pro Čecha evidentně řádové jméno. Pokud je světec přijal v Bulharsku nebo v Byzantské říi, musel by tam vstoupit do řádu basiliánů, protoe řecké křesanství jiný řád nemá. Zakladatel řádu Svatý Basil Veliký (330 - 379) zanechal pravidla společného ivota (komunita jako rodina, opat jako otec), na které navázal na Západě i řád benediktinů.
Současní basiliáni berou sv. Prokopa za svého. Od r. 2000 působili basiliáni přímo na Sázavě a péčí Řádu sv. Basila Velikého v Čechách a Matice cyrilometodějské vyla kniha "Svatý Prokop divotvůrce" 6), zabývající se výčtem Prokopových zázraků (za jeho ivota i po smrti). Kruh se uzavírá, chce se říci...
***
Toto vak není konečný výsledek bádání, v dalím díle bude následovat polemika proti Prokopovu východnímu původu.
EXKURS I. - SÁZAVA A RUS
Odchod části slovanských duchovních po r. 1018 na Rus měl na východní Evropu velký dopad. Duchovní s sebou přinesli cyrilici, ze které se vyvinula dnení azbuka. Vlastní písmo a vlastní jazyk umonily, aby: "Rusové mohli převzít dědictví byzantské duchovní kultury a dále ji samostatně rozvíjet, ani by kdy byli podlehli byzantské světské moci. Díky vytvoření církevně slovanské literatury zaloené na řeckých vzorech tak mohla vzniknout iroká slovanská kulturní sféra v duchu byzantské ortodoxie, ale nezávislá na byzantské světské moci, která posléze přečkala i její pád." 7)
Uití slovanského písma a jetě více méně jednotného slovanského jazyka umonilo literární styky mezi Sázavou a Rusí. Navázání nebo spíe utuení styků se předpokládá během prvního vyhnání Sázavských za pobytu v Uhrách, kde působili rovně duchovní z Rusi. Na Rus doputovala díla vzniklá v Čechách a počítá se, e lo o překlady z latinských originálů.
Ludmilské legendy
V českém prostředí se dochovala jediná ludmilská legenda, krátké dílko zvané Fuit. Na Rusi se dochovala jetě kratí proloní legenda o svaté Ludmile. Legenda je součástí tzv. Prologu, to je svého způsobu církevní kalendář. Na kadý den je zaznamenán svátek nějakého svatého nebo svatých, a k jejich jménu je připojen krátký výtah z legend o jejich ivotě a smrti. I přes svoji stručnost obsahuje ruská proloní legenda některé doplňky k legendě Fuit, např. e Ludmila byla pohřbena pod tetínskou hradební zdí, kde docházelo k zázrakům v podobě svitu svící za noci.
Popularita Ludmily se odvíjela od podobných osudů s ruskou kněnou Olgou. Obě kněny byly pokřtěny jetě tehdy, kdy bylo okolí pohanské, a obě měly vnuky, kteří se zaslouili o upevnění křesanství a stali se svatými. Ludmilin vnuk byl svatý Václav, Olin vnuk kníe Vladimír Veliký, který po svém křtu kázal bořit modly (jak literárně zpracoval K. H. Borovský v díle Křest svatého Vladimíra) a za své zásluhy byl asi v 13. století prohláen světcem. Podobné vnímání obou kněen potvrzují i zachované pokyny pro malíře ikon, podle kterých má být Ludmila znázorňována stejně jako Olga nebo jako Helena, matka Konstantina Velikého. 8)
Svatováclavské legendy
Nejstarí dochovaná česká svatováclavská legenda je nazývána Crescente. Ta vychází ze starí nedochované legendy, zvané pracovně jako Legenda X. Z této Legendy X má vycházet i staroslověnský překlad dochovaný v několika verzích na Rusi, nazývaný I. staroslověnská legenda. Překlad má být starý, jetě z 10. století. Legenda je tak jediným hmatatelným dokladem staroslověnského písemnictví v Čechách v období po pádu Velké Moravy a před zaloením sázavského klátera.
Novějí verzí svatováclavské legendy byl r. 983 pověřen biskup Gumpold z italské Mantovy, který přepsal legendu Crescente do takového "barokního", květnatého a nabubřelého stylu plného superlativů. I tato Gumpoldova legenda byla přepsána do staroslověntiny a je známá jako II. staroslověnská legenda.
Kratí výtah václavské legendy se dostal stejně jako ludmilská legenda do Prologu.
Václavské legendy doly na Rusi velké obliby hlavně u dvora, mučedník Václav měl toti podobný osud jako rutí světci, sourozenci Boris a Gleb. Vichni pocházeli z kníecího rodu a byli zabiti svým bratrem - Václav Boleslavem, Boris a Gleb Svjatopolkem (1015 - 1018). Spekuluje se také, e kníe Jaromír pojmenoval po Václavovi (staročeská podoba zněla Vaceslav) svého syna Vjačeslava.
Ostatní texty
K svatováclavskému kultu se vztahuje tzv. Sluba o svatém Václavu, v podstatě chvalozpěvy zpívané k poctě Václava (včetně tónin). Pokud Sluba pochází skutečně z Čech, je to nepřímý doklad české staroslověnské liturgie.
Modlitba ke svaté trojici a Modlitby proti ďáblovi obsahují vzývání svatých pro účely, je jsou uvedeny v názvech. Výčet svatých je zajímavý, budeme se k nim vracet v dalích kapitolách.
Jako tzv. Běsedy jsou zvány homilie (výklady Písma) sv. Řehoře Velikého. Ze ivotů nečeských světců byly přeloeny legenda o svatém Benediktovi a svatém Vítu.
***
Kontakty českého a ruského staroslověnského písemnictví byly v minulosti vítány v kruzích neoslavistů a nověji komunistů. V rámci slovanské vzájemnosti byl význam těchto vztahů naddimenzován, stejně jako byly propagovány teze, e velkomoravské staroslověnské písemnictví (včetně kol) plně přelo do přemyslovských Čech.
S pádem přísluných politických teorií mizel i zájem o raně středověké česko-ruské vztahy i o prameny. Byla by ale koda vzdát těchto pramenů úplně, kadý písemný pramen z doby kolem roku tisíc má cenu zlata. Dosavadní bádání se soustředilo má dokázání nebo trvání staroslověntiny v Čechách a na datování pramenů. Písemnosti zachované v Rusku ale dost moná jetě nebyly plně vytěeny z hlediska informací a to bez cíleného výzkumu a konfrontace s prameny českými asi nelze zjistit.
Historické prameny nemohou za moderní politickou situaci a neměly by na ní doplácet. Interpretace pramenů pro něčí účely je věc jiná a musí se řeit polemikou. Ostatně i v pokračování tohoto článku na jednu takovou dojde.
EXKURS II. - CHORVATSKO, KAREL IV. A KLÁTER NA SLOVANECH
Chorvatsko se stalo azylovou zemí pro staroslověnskou liturgii hned dvakrát. Koncem 9. století sem přila z Velké Moravy malá část vyhnaných Metodějových áků a krátkodobě uívalo staroslověntinu biskupství v Ninu. Druhá část kněí přila po onom roce 1018. V písemné kultuře se v Chorvatsku uívala tzv. hranatá hlaholice (tedy ne novějí cyrilice) a mnii byli podle ní zváni glagolái. Svoji legitimitu odvozovali glagolái od sv. Jeronýma, který měl podle nich přeloit Bibli do staroslověntiny. Ve skutečnosti Jeroným přeloil Bibli z řečtiny do latiny (je zvaná jako Vulgáta).
Z písemných památek je významný opis I. staroslověnské legendy o sv. Václavovi. Vzhledem k jasnosti textu a absenci novějích přídavků je povaován za jetě starí text, ne jsou vechny výe zmíněné opisy ruské.
Chorvatské země postihl církevní rozkol na katolickou a pravoslavnou církev r. 1054. Nelo jen o pasivní dopad rozkolu, Chorvatsko bylo jednou z jeho příčin. Řím a Konstantinopol vedly spor o jurisdikci nad Chorvatskem, a ten vedle oficiálního dogmatického sporu o výklad boské Trojice byl jednou z příčin této světodějné události.
Chorvatsko se přiklonilo k Římu. Synoda svolaná r. 1060 do Splitu vyhlásila podle papeského reformního programu dodrování celibátu kněí, odvod desátků a zákaz dlouhých vlasů a vousů u kněí. Dále synoda zapověděla svěcení slovanských kněí, kteří neovládají latinu a latinskou liturgii. Přirozený odpor části duchovních zlomil panovník.
Staroslověnské klátery byly zavírány a předávány latiníkům, hlavně benediktinům. Ale v několika kláterech fungovaly staroslověnská a latinská liturgie vedle sebe, nejvíce na ostrově Krku. Glagolái byli podezříváni z hereze, jak dokládají slova jednoho církevního hodnostáře z 13. století: "Vypráví se, e gótská písmena (tj. hlaholici) vymyslel nějaký heretik Metoděj, který v téme slovanském jazyce napsal mnoho bludů proti ustanovením pravé víry." 9) Hlaholice byla přes tyto útoky kontinuálně pouívána do konce 16. století. A do tohoto procesu přijel v polovině 14. století Karel IV.
Emauzy
Mladý Karel IV. se učil válčit v Itálii. Na jedné cestě r. 1337 musel objídět nepřátelská území a zavítal do chorvatské Senje. Zde se pravděpodobně poprvé setkal se staroslověnským ritem. Hned na počátku své vlády Karel ádal papee o povolení k zakládání kláterů se staroslověnskou liturgií. Pape svolil pouze k jedné stavbě a k jejímu zaloení dolo v listopadu r. 1347. Lokalizován byl na Nové město praské, jeden z velkorysých Karlových plánů.
Do klátera byli pozváni mnii z Chorvatska a dalích slovanských zemí, kláter odtud nese jméno Na Slovanech. 10) Vysvěcení kostela připadlo na Velikonoce r. 1372 a na tento svátek bývala v kostelích čítána biblická perikopa o učednících směřujících do Emauz. Odtud moná pochází lidový název Emauzy pro tento kláter. Kostel nese mnohonásobné zasvěcení sv. Jeronýmovi (patronovi chorvatských glagoláů), byzantsko-slovanským světcům Kosmovi a Damiánovi, Cyrilovi a Metodějovi, Panně Marii, Prokopovi a Vojtěchovi. Větina světců odkazuje na staroslověnské prostředí. Vojtěch odkazuje jistým způsobem také na východ. Zahynul toti na misii u baltských Prusů a Karel tím chtěl zřejmě vyjádřit účel klátera, a to íření víry do slovanských zemí na východě. Po vzoru cyrilometodějské mise by tak měli činit mnii ovládající slovanský jazyk.
To se částečně začalo realizovat, r. 1380 byl z Emauz zaloen kláter v Olenici u Vratislavi a r. 1390 kláter v Klepařích u Krakova. Klátery ale byly zmítány nepokoji, ostatně stejně jako Emauzy.
Emauzy obsazují r. 1419 husiti, mnii přijímají podobojí a r. 1434 zaniká staroslověnská literatura. Utrakvisté chrám znovu vysvětili 30. září 1436, tedy na svátek sv. Jeronýma. R. 1446 tu dolo k ojedinělému pokusu zaloit utrakvistický kláter. Nepřímým výsledkem nakonec bylo, e jeden mnich jménem Řehoř pak spoluzaloil Jednotu bratrskou, církev, která měla jakoby fungovat na mniských zásadách...
Kláter byl rekatolizován r. 1593, za habsburské vlády dolo k předání Emauz mnichům z proslulého katalánského Montserratu. R. 1880 pak přijali pozvání mnii z Beuronu, kteří byli vyhnáni z Německa v rámci tzv. Kulturkampfu, tzn. konfliktu mezi pruskou protestantskou monarchií a katolickou církví. I tak mezi novými mnichy a Čechy vypukly nacionální spory, které ukončilo nahrazení českými mnichy r. 1925.
|
Madona z Emauzského cyklu
Zdroj: E-středověk
|
Klement Method - Emauzy spravují Sázavu
Nový opat Jiří Vykoukal zaměřil pozornost k Sázavě. Po odchodu sázavského faráře r. 1940 se zasadil, aby na jeho místo zasedl mnich z Emauz, konkrétně Method Klement. Klement započal i výkup sázavského kláterního areálu, kde byl po zruení klátera postaven mj. zámeček. Za vím byla vidět snaha sázavský kláter obnovit. Mnich z Emauz, tedy nástupce sázavského klátera, odjel obnovit Sázavu - dalí kruh se uzavírá, chce se říci.
Methodovu snahu přeruil zásah gestapa v emauzském kláteru 11. července 1941. Celý konvent byl rozehnán a Klement musel přestat i s aktivitou na Sázavě. Po skončení války započal Klement se záchrannými a restaurátorskými pracemi na kláteře a inicioval i první archeologické průzkumy. Čáru přes rozpočet ale přinesl nástup totality, tentokrát komunistické.
Klement shrnul svůj zájem o Sázavu v knize "Jsem raen z českého kovu". Věnoval ji ivotu svatého Prokopa i pozdějí svatoprokopské tradici. Vycházel z pohledu benediktina, a tak si mohl vimnout věcí, které by klasickému historikovi mohly uniknout. A je zajímavé sledovat, jak někdo nakládá s historickou látkou takto ivě a osobně.
Poznámky:
1) Nejasnosti provázejí i samotné prameny, např. Petr Kubín klade na první místo Mnicha Sázavského, ze kterého měl vycházet autor Vity Minor.
2) Rotunda na Levém Hradci zřejmě nepředstavuje úplně nejstarí český kostel, který nechal po svém křtu z rukou Metoděje vystavět kníe Bořivoj. Pod rotundou byly objeveny zbytky základů jetě starího kostela, pravděpodobně dřevěného.
3) Krátká historie Osvětiman např.
zde.
Ltění náleí do okruhu původní středočeské domény ohraničené jetě hraditi na Mělníku, Libuíně, Tetíně a Staré Boleslavi.
Staroboleslavský kostel sv. Klimenta působí nenápadně vedle kostela sv. Václava, dnení podoba pochází z konce 12. století
Hraditě v Práchni bylo nahrazeno jednak
gotickým hradem , jednak nedalekým městem Horaďovicemi. Je zajímavé, e místní odvozují jméno města od Metodějova áka sv. Gorazda, který je od r. 1997 patronem města. Vechny internetové zprávy pouze odkazují na listinu z r. 1251, která má Gorazda přímo zmiňovat, ale samotnou listinu se mi nepodařilo dohledat.
4) Svatý Prokop, Čechy a Střední Evropa, s. 203.
5) Tamté, s. 103.
6) Otcové OSBM v Sázavském kláteře: Svatý Prokop divotvůrce. Řád sv. Basila v Čechách, Olomouc 2003.
On-line dostupné
7) Vavřínek, Vladimír: "Byzantské misie u Slovanů a Konstantin Filosofos". In: Herold V., Müller I., Havlíček A.: Politické mylení raného křesanství a středověku. Oikoymenh, Praha 2011, s. 224 - 225.
8) Vechny tři eny jsou spojeny s kostelem Povýení sv. Kříe v ruském Tutajevu ze 17. století. V kostele se nachází jediné dochované ikonické zobrazení sv. Ludmily v Rusku. Je na kostelním pilíři, na jeho druhé straně je znázorněna Olga. Hlavní prostor na zdech je vyhrazen Heleně.
S Helenou souvisí i zasvěcení kostela. Ta měla nalézt r. 326 v Jeruzalémě svatý Kří, na kterém byl ukřiován Kristus; odtud pochází svátek Nalezení svatého Kříe. Při vysvěcení chrámu Kristova vzkříení v Jeruzalémě r. 335 byl zaveden svátek Povýení sv. Kříe. I v Čechách existuje řada kostelů zasvěcených Nalezení nebo Povýení svatého Kříe.
9) Rychlík, Jan; Perenčevič, Milan: Dějiny Chorvatska. NLN, Praha 2007, s. 36.
10)
Hrady.cz
Hlavní literatura:
Sommer, Petr a kol.: Svatý Prokop, Čechy a Střední Evropa. NLN, Praha 2006.
Sommer, Petr: Svatý Prokop. Z počátků českého státu a církve. Vyehrad, Praha 2007.
Klement, Method. K.: Jsem raen z českého kovu. Několik kapitol o sv. Prokopovi, Sázavě a Emauzích. Vyehrad, Praha 2002.
Nejstarí legendy přemyslovských Čech. Ed. Králík, Oldřich. Vyehrad, Praha 1969.
Staroslověnské legendy českého původu. Ed. Rogov, A. I. Vyehrad, Praha 1976.