Z poloviny Václavského náměstí v Praze vychází Jindřiská ulice, známá svou Jindřiskou věí nebo jako sídlo hlavní poty. Ulice ale nenese jméno podle věe, ta je toti jen zvonicí vedle stojícího kostela svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Kostel je vcelku nenápadný, postavený z lámaného kamene, schovaný mimo uliční trasu na chodníku. Přes svoji nenápadnost měl ale vyjadřovat říské vize císaře Karla IV.
Kostel svatého Jindřicha je jedním ze dvou farních kostelů pro Nové
Město Praské zaloené Karlem IV. Druhým, rovně dochovaným, je kostel
sv. těpána ve těpánské ulici. Kostely stojí mezi třemi novoměstskými
náměstími. Svatotěpánský kostel mezi bývalým Dobytčím trhem (dnení
Karlovo náměstí) a bývalým Koňským trhem (dnení Václavské náměstí).
Svatojindřiský kostel stojí mezi Václavským náměstím a bývalým Senným
trhem (dnes Senováné náměstí).
Přes svoji nenápadnost byl svého času povaován za druhý nejdůleitějí
v Praze hned za Týnským chrámem. Nenápadnost je daná asi i tím, e
kostel nedosahuje příli do výky. Stavba je naopak řeena tak, e
výka je poloviční oproti ířce.
KDO BYLI
JINDŘICH A KUNHUTA
Dynastie Otonů
Svatý Jindřich byl jakoto Jindřich II. králem a císařem z dynastie
Otonů (1002 - 1025. Pocházel z vedlejí větve a jím Otoni vymřeli.

Zakladatelem královské linie Otonů byl Jindřich I. Ptáčník (919 936).
Nástupcem Jindřicha se stal mladí syn Ota I. (936 - 972), protoe se
narodil tehdy, kdy byl Jindřich u králem. Královský původ měl
znamenat víc ne samotný věk synů. Starí Jindřich tak obdrel titul
bavorského vévody (jakoto Jindřich I.) a těil se i matčině přízni. To
předurčilo bavorskou linii k tomu, aby neustále usilovala o
nástupnictví na říský trůn.
Jakmile zemřel Ota I., začal o trůn usilovat syn Jindřicha I., Jindřich
II. Svárlivý. Obdrel podporu i českého kníete Boleslava II., ale pro
české kníectví to byla sázka na patnou kartu. Čechy se dostaly do
izolace a jejich místo ve střední Evropě nahradilo Polsko, které se
přidalo na stranu vítězného krále Oty II. (972 - 983).
Po brzké smrti Oty II. měl nastoupit jeho nezletilý syn Ota III. (983 -
1002). Jindřich Svárlivý měl plnit funkci jeho regenta a ochránce,
místo toho ale dítě unesl. Po vynuceném proputění byl vězněn a koruna
čekala a na jeho syna. Ten bývá jmenován jako bavorský vévoda Jindřich
III., jako říský král pak Jindřich II. (protoe prvním králem toho
jména byl Jindřich Ptáčník; 1002 1025).
Kunhuta pocházela z rodu Lucemburků a stala se první řískou královnou
z tohoto rodu. Za Jindřicha byla provdána někdy po r. 995. Stála
manelovi po boku jako rádkyně, je jmenována asi ve třetině jeho
listin. Sama zaloila kláter v Kaufungenu, kam se stáhla po manelově
skonu a kde byla po své smrti r. 1033 na nějakou dobu pochována.
Jindřichova vláda
Aureola svatého by moná více sluela Jindřichovu předchůdci Otovi III.
Ota vytvořil říi od německých zemí po Řím, kde s oblibou sídlil a kde
dosadil za papee svého dvorského přítele Gerberta z Aurillacu. Ve
střední Evropě zajistil Polsku a Uhrám královský titul a vlastní
arcibiskupství (Čechy propadly v té době takovému zmatku, e něco
podobného nebylo moné). Výsledkem byla ohromná, ale volná říe a její
sousedé spojení s ideou "rodiny křesanských králů", kde je císař něco
jako otec.
Jindřichův nástup bývá charakterizován i jako návrat k realismu. Zájem
krále byl přenesen ze vzdáleného Říma do říských zemí. Namísto volných
přátelských svazků začala tendence přivazování si nejbliích sousedů.
To se projevilo nejvíce ve vleklých válkách s Polskem. Těmto válkám byl
obětován i křesanský idealismus, kdy se Jindřich spojil proti Polákům
i s pohanskými Lutici, kteří mj. jetě praktikovali lidské oběti.
Současníci takový holý pragmatismus těko chápali a je to taková skvrna
na tváři světce. Jaké tedy byly důvody Jindřichova svatořečení?
SVATÝ PÁR
Neplodnost
Jindřich s Kunhutou byli neplodní a asi to bylo zřejmé při povýení
Jindřicha na krále. Pozdějí legendy vysvětlovaly bezdětnost páru
jejich vlastním rozhodnutím, manelé měli sloit slib cudnosti.
Kunhuta měla být přesto zlými jazyky obviněna ze smilstva. Aby se
očistila, podstoupila Boí soud, kdy přela bosou nohou nezraněna přes
rozhavenou radlici. Tato scéna je znázorněna jako hlavní malba na
oltáři v naem praském kostele. Radlice je pak jedním z Kunhutiných
atributů.
Donátorství
Bezdětnost a svatořečení páru mělo ale i jednu přízemnějí souvislost.
Manelé nemuseli myslet na zaopatření dědiců nebo na věno, take mohli
rozdávat majetek, a to hlavně církvi.
Nejvýznamnějím zaloením bylo město Bamberk. Bamberk měl Jindřich v
oblibě od mladých let a po svatbě ho daroval Kunhutě. R. 1007 je pak
tedy společně postoupili církvi, kdy tu Jindřich nechal zřídit nové
biskupství.
Slovy kronikáře Dětmara z Merseburku: "S ohledem na budoucí odměnu jsem
si zvolil Krista za svého dědice - sám toti nespatřuji ádnou naději
na dědice. Ji dávno jsem se rozhodl, e ve nejlepí, co mám, sebe
sama a ve, co jsem získal a kdy získám, odevzdám jako dar Nebeskému
Otci." (Dětmar, VI., 31)
Románský bamberský dóm stojí dodnes, císařský pár v něm má hrobku
(Kunhuta sem byla neznámo kdy přenesena z Kaufungenu). Kostel nezasáhly
příliné přestavby, zato v gotice sem byla instalována známá socha tzv.
Bamberského jezdce.1)
Jindřich neetřil ani na jiných církevních institucích. Biskupům
předával i celá hrabství a po jednom hrabství předal kláterům ve Fuldě
a Gandersheimu, co byl do té doby nevídaný počin.
Při válkách odmítal Jindřich rabovat církevní statky, i kdy tak mohl v
konkrétních případech učinit na oplátku. Zájem o církev tedy nevypadá
na nějakou pózu.
Personální církevní
politika
Jindřich soustředil do své dvorské kaple kněí z řad teologů, filosofů
nebo literátů. Tyto své kaplany pak dosazoval na uvolněné biskupské
stolce, čím se rozhodně zvýila kvalita říské církve. Jindřich
dosadil 18 biskupů, kteří pak dále zaloili 28 kláterů nebo kanonií.
Podpora říské církve včetně hmotného zabezpečení odpovídala otonské
praxi. Dosazený biskup byl vděčný králi a plnil jeho vůli. Dále takový
biskup il v celibátu, take jeho majetky nepřecházely na dědice, nýbr
připadly opět králi.
Konec takové personální politice přinesl spor o investituru, který
vyhrála církev s výsledkem, e biskupy můe dosazovat jen církev,
nikoli panovník. Jindřich II. měl těstí, e mohl své biskupy dosazovat
jetě bez takových potíí, v případě sporu o investituru by bylo jistě
ohroeno i jeho svatořečení.
Svatořečení
Jindřich byl svatořečen r. 1146 v předvečer druhé kříové výpravy.
Pape potřeboval pro výpravu vojska říského krále Konráda III., tak i
proto souhlasil se svatořečením Konrádova královského předchůdce.
Mezi důvody svatořečení uvedl pape Jindřichův výe zmíněný celibát a
tědré dary církvi a kupodivu i podíl na christianizaci pohanů.
Vzhledem ke spojenectví s Lutici to je překvapující, ale Jindřich
uváděl christianizační úsilí jako jeden z důvodů zaloení bamberského
biskupství a navíc mu pape přičetl k zásluze christianizaci Uher a
jejich krále těpána. Uhry popravdě christianizovali u Ota II. a Ota
III., ale Jindřich provdal těpánovi svoji sestru Giselu, a ta
napomáhala ve výstavbě uherské církve.
Kunhuta byla svatořečena na ádost Bamberských r. 1200. Jako hlavní
důvod bylo uvedeno její panenství.
KAREL IV. A TRADICE
Karel IV. demonstroval zaloením kostela svatých Jindřicha a Kunhuty,
e se i tímto hlásí k řískému císařství. Dalí roli tu hrály
příbuzenské vztahy. Kunhuta pocházela stejně jako Karel z rodu
Lucemburků. Karlovým dědem byl zase Jindřich VII., co můe i nemusí
vyjadřovat Karlův pozitivní vztah k tomuto jménu. Oba světci mají své
místo v cyklu deskových maleb světců v kapli svatého Kříe na
Karltejně.
Pak u kult obou svatých v Čechách upadá. Jisté renesance se dočkal za
vlády Vladislava Jagelonského, který snad doufal v císařskou korunu pro
sebe nebo spíe svého syna Ludvíka. Vyí péče se tehdy toti dostalo i
praskému kostelu. Dnes je ale původ jména Jindřiské ulice obecně
neznámý a více ne kostel je známá ona Jindřiská vě, původně kostelní
zvonice.
Poznámka
1) Jezdec je známý nejen kvůli své umělecké hodnotě, stále probíhají
diskuse, koho má znázorňovat -
http://www.novinky.cz/koktejl/63051-predstavuje-bambersky-jezdec-mesiase.html
Literatura:
Keller, Hagen: Otoni. Vyehrad, Praha 2004.
Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium; Říská církev na přelomu
prvního a druhého tisíciletí. Univerzita Karlova, Praha 2011.
mied, Miroslav: Svatí Jindřich a svatá Kunhuta, bambertí světci v
Praze jako duchovní reprezentanti imperiálních ambicí českých králů.
In: Svatá Aneka česká a velké eny její doby. Univerzita Karlova,
Praha 2013.
Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008.
Zdroj obrázků: Wikimedia
Commons