Jindřišská ulice a kostel svatého Jindřicha

Z poloviny Václavského náměstí v Praze vychází Jindřišská ulice, známá svou Jindřišskou věží nebo jako sídlo hlavní pošty. Ulice ale nenese jméno podle věže, ta je totiž jen zvonicí vedle stojícího kostela svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Kostel je vcelku nenápadný, postavený z lámaného kamene, schovaný mimo uliční trasu na chodníku. Přes svoji nenápadnost měl ale vyjadřovat říšské vize císaře Karla IV.

Kostel svatého Jindřicha je jedním ze dvou farních kostelů pro Nové Město Pražské založené Karlem IV. Druhým, rovněž dochovaným, je kostel sv. Štěpána ve Štěpánské ulici. Kostely stojí mezi třemi novoměstskými náměstími. Svatoštěpánský kostel mezi bývalým Dobytčím trhem (dnešní Karlovo náměstí) a bývalým Koňským trhem (dnešní Václavské náměstí). Svatojindřišský kostel stojí mezi Václavským náměstím a bývalým Senným trhem (dnes Senovážné náměstí).

Přes svoji nenápadnost byl svého času považován za druhý nejdůležitější v Praze hned za Týnským chrámem. Nenápadnost je daná asi i tím, že kostel nedosahuje příliš do výšky. Stavba je naopak řešena tak, že výška je poloviční oproti šířce.

KDO BYLI JINDŘICH A KUNHUTA

Dynastie Otonů
Svatý Jindřich byl jakožto Jindřich II. králem a císařem z dynastie Otonů (1002 - 1025. Pocházel z vedlejší větve a jím Otoni vymřeli.

Zakladatelem královské linie Otonů byl Jindřich I. Ptáčník (919 – 936). Nástupcem Jindřicha se stal mladší syn Ota I. (936 - 972), protože se narodil tehdy, když byl Jindřich už králem. Královský původ měl znamenat víc než samotný věk synů. Starší Jindřich tak obdržel titul bavorského vévody (jakožto Jindřich I.) a těšil se i matčině přízni. To předurčilo bavorskou linii k tomu, aby neustále usilovala o nástupnictví na říšský trůn.

Jakmile zemřel Ota I., začal o trůn usilovat syn Jindřicha I., Jindřich II. Svárlivý. Obdržel podporu i českého knížete Boleslava II., ale pro české knížectví to byla sázka na špatnou kartu. Čechy se dostaly do izolace a jejich místo ve střední Evropě nahradilo Polsko, které se přidalo na stranu vítězného krále Oty II. (972 - 983).

Po brzké smrti Oty II. měl nastoupit jeho nezletilý syn Ota III. (983 - 1002). Jindřich Svárlivý měl plnit funkci jeho regenta a ochránce, místo toho ale dítě unesl. Po vynuceném propuštění byl vězněn a koruna čekala až na jeho syna. Ten bývá jmenován jako bavorský vévoda Jindřich III., jako říšský král pak Jindřich II. (protože prvním králem toho jména byl Jindřich Ptáčník; 1002 – 1025).

Kunhuta pocházela z rodu Lucemburků a stala se první říšskou královnou z tohoto rodu. Za Jindřicha byla provdána někdy po r. 995. Stála manželovi po boku jako rádkyně, je jmenována asi ve třetině jeho listin. Sama založila klášter v Kaufungenu, kam se stáhla po manželově skonu a kde byla po své smrti r. 1033 na nějakou dobu pochována.

Jindřichova vláda
Aureola svatého by možná více slušela Jindřichovu předchůdci Otovi III. Ota vytvořil říši od německých zemí po Řím, kde s oblibou sídlil a kde dosadil za papeže svého dvorského přítele Gerberta z Aurillacu. Ve střední Evropě zajistil Polsku a Uhrám královský titul a vlastní arcibiskupství (Čechy propadly v té době takovému zmatku, že něco podobného nebylo možné). Výsledkem byla ohromná, ale volná říše a její sousedé spojení s ideou "rodiny křesťanských králů", kde je císař něco jako otec.

Jindřichův nástup bývá charakterizován i jako návrat k realismu. Zájem krále byl přenesen ze vzdáleného Říma do říšských zemí. Namísto volných přátelských svazků začala tendence přivazování si nejbližších sousedů. To se projevilo nejvíce ve vleklých válkách s Polskem. Těmto válkám byl obětován i křesťanský idealismus, když se Jindřich spojil proti Polákům i s pohanskými Lutici, kteří mj. ještě praktikovali lidské oběti.

Současníci takový holý pragmatismus těžko chápali a je to taková skvrna na tváři světce. Jaké tedy byly důvody Jindřichova svatořečení?

SVATÝ PÁR

Neplodnost

Jindřich s Kunhutou byli neplodní a asi to bylo zřejmé při povýšení Jindřicha na krále. Pozdější legendy vysvětlovaly bezdětnost páru jejich vlastním rozhodnutím, manželé měli složit slib cudnosti.

Kunhuta měla být přesto zlými jazyky obviněna ze smilstva. Aby se očistila, podstoupila Boží soud, kdy přešla bosou nohou nezraněna přes rozžhavenou radlici. Tato scéna je znázorněna jako hlavní malba na oltáři v našem pražském kostele. Radlice je pak jedním z Kunhutiných atributů.

Donátorství
Bezdětnost a svatořečení páru mělo ale i jednu přízemnější souvislost. Manželé nemuseli myslet na zaopatření dědiců nebo na věno, takže mohli rozdávat majetek, a to hlavně církvi.

Nejvýznamnějším založením bylo město Bamberk. Bamberk měl Jindřich v oblibě od mladých let a po svatbě ho daroval Kunhutě. R. 1007 je pak tedy společně postoupili církvi, když tu Jindřich nechal zřídit nové biskupství.

Slovy kronikáře Dětmara z Merseburku: "S ohledem na budoucí odměnu jsem si zvolil Krista za svého dědice - sám totiž nespatřuji žádnou naději na dědice. Již dávno jsem se rozhodl, že vše nejlepší, co mám, sebe sama a vše, co jsem získal a kdy získám, odevzdám jako dar Nebeskému Otci." (Dětmar, VI., 31)

Románský bamberský dóm stojí dodnes, císařský pár v něm má hrobku (Kunhuta sem byla neznámo kdy přenesena z Kaufungenu). Kostel nezasáhly přílišné přestavby, zato v gotice sem byla instalována známá socha tzv. Bamberského jezdce.1)

Jindřich nešetřil ani na jiných církevních institucích. Biskupům předával i celá hrabství a po jednom hrabství předal klášterům ve Fuldě a Gandersheimu, což byl do té doby nevídaný počin.

Při válkách odmítal Jindřich rabovat církevní statky, i když tak mohl v konkrétních případech učinit na oplátku. Zájem o církev tedy nevypadá na nějakou pózu.

Personální církevní politika
Jindřich soustředil do své dvorské kaple kněží z řad teologů, filosofů nebo literátů. Tyto své kaplany pak dosazoval na uvolněné biskupské stolce, čímž se rozhodně zvýšila kvalita říšské církve. Jindřich dosadil 18 biskupů, kteří pak dále založili 28 klášterů nebo kanonií.

Podpora říšské církve včetně hmotného zabezpečení odpovídala otonské praxi. Dosazený biskup byl vděčný králi a plnil jeho vůli. Dále takový biskup žil v celibátu, takže jeho majetky nepřecházely na dědice, nýbrž připadly opět králi.

Konec takové personální politice přinesl spor o investituru, který vyhrála církev s výsledkem, že biskupy může dosazovat jen církev, nikoli panovník. Jindřich II. měl štěstí, že mohl své biskupy dosazovat ještě bez takových potíží, v případě sporu o investituru by bylo jistě ohroženo i jeho svatořečení.

Svatořečení
Jindřich byl svatořečen r. 1146 v předvečer druhé křížové výpravy. Papež potřeboval pro výpravu vojska říšského krále Konráda III., tak i proto souhlasil se svatořečením Konrádova královského předchůdce.

Mezi důvody svatořečení uvedl papež Jindřichův výše zmíněný celibát a štědré dary církvi a kupodivu i podíl na christianizaci pohanů.

Vzhledem ke spojenectví s Lutici to je překvapující, ale Jindřich uváděl christianizační úsilí jako jeden z důvodů založení bamberského biskupství a navíc mu papež přičetl k zásluze christianizaci Uher a jejich krále Štěpána. Uhry popravdě christianizovali už Ota II. a Ota III., ale Jindřich provdal Štěpánovi svoji sestru Giselu, a ta napomáhala ve výstavbě uherské církve.

Kunhuta byla svatořečena na žádost Bamberských r. 1200. Jako hlavní důvod bylo uvedeno její panenství.

KAREL IV. A TRADICE
Karel IV. demonstroval založením kostela svatých Jindřicha a Kunhuty, že se i tímto hlásí k říšskému císařství. Další roli tu hrály příbuzenské vztahy. Kunhuta pocházela stejně jako Karel z rodu Lucemburků. Karlovým dědem byl zase Jindřich VII., což může i nemusí vyjadřovat Karlův pozitivní vztah k tomuto jménu. Oba světci mají své místo v cyklu deskových maleb světců v kapli svatého Kříže na Karlštejně.

Pak už kult obou svatých v Čechách upadá. Jisté renesance se dočkal za vlády Vladislava Jagelonského, který snad doufal v císařskou korunu pro sebe nebo spíše svého syna Ludvíka. Vyšší péče se tehdy totiž dostalo i pražskému kostelu. Dnes je ale původ jména Jindřišské ulice obecně neznámý a více než kostel je známá ona Jindřišská věž, původně kostelní zvonice.

Poznámka
1) Jezdec je známý nejen kvůli své umělecké hodnotě, stále probíhají diskuse, koho má znázorňovat - http://www.novinky.cz/koktejl/63051-predstavuje-bambersky-jezdec-mesiase.html

Literatura:
Keller, Hagen: Otoni. Vyšehrad, Praha 2004.
Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium; Říšská církev na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Univerzita Karlova, Praha 2011.
Šmied, Miroslav: Svatí Jindřich a svatá Kunhuta, bamberští světci v Praze jako duchovní reprezentanti imperiálních ambicí českých králů. In: Svatá Anežka česká a velké ženy její doby. Univerzita Karlova, Praha 2013.
Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons