Spor o původ Svaté Ludmily

Jistých údajů ze života svaté Ludmily je pomálu a co se týče jejího původu, tak prameny nabízejí dvě verze. Obě jsou přitom možné.
Základní legenda k Ludmilině životu, zvaná Fuit, mluví o jejím původu v blíže neurčené, „jiné“ zemi. O knížeti Bořivojovi píše: "Vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu."
Ruská verze ludmilské legendy onu jinou zemi specifikuje: "Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera."
Další prameny ale začínají hovořit jinak, počínaje Kristiánovou legendou: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělnickem sluje."
Kronikář Kosmas tomu přisvědčuje: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmila."
Další kronikář Dalimil tutéž verzi zveršoval. Ludmila v jeho podání:" Žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá."
Na všechny prameny se podíváme blíže.

Legenda Fuit
Legenda Fuit se jako jediná věnuje čistě životu a smrti svaté Ludmily. Legendu podle všeho sepsali kněží nebo mniši z bavorského Řezna v druhé plovině 10. stol. Církevně Čechy pod Řezno řadu let spadaly, asi od r. 895, kdy se český kníže Spytihněov stal spojencem Bavorska, až po vznik pražského biskupství r. 973. Do té doby byly Čechy součástí řezenské diecéze (tj. území pod správou biskupa).

Proložní legenda
Nějaké verze svatoludmilské i svatováclavské legendy se dostaly na Rus, kde byly dále zpracovány, mimojiné do tzv. prologů. Prolog je něco jako církevní kalendář. Ke každému dni jsou uvedeny svátky světců, které se ten den slaví. A ke každému světci je podán výtah z nějaké legendy. Je to opravdu jen krátký výtah, aby nezabral tolik místa a aby se do kalendáře vešly i další legendy svatých toho kterého dne. Tato krátká legenda z prologu se tedy nazývá "proložní" a čítá se při jitřní mši. Legendy svatováclavské a svatoludmilské se objevují v prolozích okolo r. 1300.

Kristián
Kristánova legenda je nezvyklý literární útvar. Nezabývá se životem jednoho světce jako naprostá většina jiných legend. Spojuje legendu ludmilskou i václavskou a stává se skoro kronikářským zpracováním dějin přemyslovského rodu. Nechybí dokonce ani odkaz na mýtickou kněžnu Libuši (i když jméno neuvádí), která velela založit hrad Prahu a povolat knížete Přemysla. Mimo života prvních svatých si Kristián všímá i příchodu křesťanství z Velké Moravy.
Kristián sám sebe klade k samému konci 10. století. To je historiky průběžně potvrzováno i napadáno. Pochyby vznikají mj. i kvůli údajům o svaté Ludmile. Nejstarší legendy bývají totiž velmi prosté až kusé, teprve v dalších opisech nebo zpracováních teprve přibývají zázraky a další děje. Naproti tomu Kristiánův vypravěčský styl je skutečně nezvykle podrobný.
Na druhou stranu Kristián zná detaily, které v novějších dobách známy nebyly. Třeba na Ludmilině hrobě na Tetíně mělo ležet prkno. To se rozlomilo, když její tělo vyjmuli, aby ho převezli na pražský Hrad. Novější prameny místo prkna mluví o zlomeném náhrobku, ale podle všeho chybně. V 10. století se skutečně kladla na těla pochovaných prkna, podle archeologických průzkumů i na tetínském pohřebišti, kterýžto zvyk brzy po konci 10. století mizí. Mohl ho tak znát Kristián, který by psal v 10. století, ale asi by ho nemohl znát ve století třeba dvanáctém.

Kosmas
Kosmova kronika je hlavní studnicí vědomostí raných českých dějin. Platí ovšem úměra, že čím starší děje popisuje, tím více ztrácí na přesnosti. S nadsázkou lze říci, že historikové místo aby z Kosmy pro nejstarší dobu čerpali, tak jej pomocí dalších pramenů uvádějí na pravou míru.
U Kosmy lze spekulovat, že neměl Srby v oblibě, a tak by Ludmile zvolil raději pšovský původ než srbský. Kosmas totiž uvádí v kronice dva Srby a každého v nějaké negativní souvislosti.
V díle o starých českých pověstech skončila lucká válka a syn luckého knížete Vlastislava byl nechán naživu. Jako strážce mu byl ustanoven Durynk, "rodák ze Srbska, člověk až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší a nad každou šelmu ukrutnější". A tento "nešlechetný Srbín, horší než pohan", chlapce zabil a jako trest si vybral oběšení (narážka na osud Jidáše).
K r. 1113 uvádí Kosmas jednání jistého Erkemberta, "správce hradu Donína z úskočného Srbska". Vůči budoucímu českému knížeti Soběslavovi se choval "prohnaně a s předstíraným přátelstvím“. Těžko však říci, jestli se jednalo o tyto dva konkrétní případy, nebo jestli měl Kosmas k "úskočnému Srbsku" obecnou averzi jako třeba k Polsku.

Dalimil
Dalimilova kronika z 14. století je časově vzdálená a některé pozapomenuté věci interpretuje po svém. Kosmas třeba píše, že kněžna Drahomíra pocházela ze Stodor z kmene Luticů. Lutici byli velký kmenový svaz polabských Slovanů. Dalimil si ovšem tyto Lutice přeložil jako Lučany a Stodory podle toho situuje k Žatci.

KVANTITA VS. KVALITA
U Dalimila je vidět, že čím je dílo novější, tím spíše jen přejímá již dané informace, popř. si je literárně poupraví. To se dá vztáhnout i na pozdější legendy typu Diffundente sole z 13. stol., ale i na Kosmu, který psal po r. 1100, asi 200 let po životě Ludmily.

Naproti tomu legenda Fuit byla sepisována asi 50 let po vraždě Ludmily. Sepisovali ji zřejmě bavorští mniši v Praze, kteří měli blízko k živým vzpomínkám. Druhem svaté Ludmily v jejím exilu na Tetíně byl kněz Pavel, vzhledem k církevní příslušnosti Prahy pod Řezno zřejmě tedy také Bavor. Pavel se podle Kristiána účastnil i vyzvednutí Ludmiliných ostatků na Tetíně, které chtěl kníže Václav nechat převézt na pražský Hrad. Pavel, ať už Bavor nebo ne, fungoval v prostředí pražského dvora, kde mohly zůstat informace ohledně Ludmily živé pro pozdější literární zpracování.

Legenda Fuit ohledně Ludmilina původu mluví neurčitě o jiné zemi, ruská proložní legenda pak konkrétně o Srbsku. Proložní legenda má k Fuit nejblíže, do toho přes svoji krátkost uvádí věci, které jinde chybí. Například uložení Ludmiliných ostatků klade do baziliky sv. Jiří na pražském Hradě. Jiné prameny o tom mlčí, popř. Kristián píše pouze o bazilice, ale bez údaje svatojiřském zasvěcení. I jiné zeměpisné věci udává proložní legenda přesně. Historici tedy předpokládají, že Fuit i proložní legenda vycházejí ze společné, už ztracené předlohy. Česká legenda by z ní převzala pouze neurčitý odkaz na jinou zemi, ruská legenda na Srbsko. Proložní legenda by pak navazovala rovněž na pramen z ještě živé ludmilské tradice pražského dvora.

***
Sňatek českého knížete se srbskou kněžnou by zapadal do sňatkové politiky Přemyslovců. Ludmilin syn Vratislav měl za ženu Drahomíru z onoho polabského lutického kmene Stodoranů.
Co se týče Ludmilina otce, tak koncovka –bor je v této době v Čechách neznámá. V srbském prostředí ji však měl kníže jménem Čestibor, zabitý r. 858. Pakliže se Ludmila narodila kolem r. 860, tak by byli Slavibor a Čestibor i současníky.
Vzhledem k torzovitosti pramenů není možné něco s jistotou stanovit. Kdyby se nedochovala proložní legenda, nikdo by asi nepochyboval o mělnickém původu Ludmily. Kdyby se dochovalo více českých pramenů, možná by se v nich vyskytly i osoby s příponou –bor.
Nějakou jistotu by poskytla radiokarbonová metoda, která spočívá ve výzkumu zubů jedince. Podle množství prvku stroncia v zubech se pak dá zjistit, na jakém území dotyčný žil. Dokonce se i dá určit, kde žil v dětství a kde v dospělosti. Nepřekonatelnou překážkou samozřejmě zůstává, že svatá relikvie se neposkytuje k takovýmto vědeckým účelům.

Mělnicko a Milčansko
Viděli jsme, jak Dalimil přeměnil polabský kmen Luticů na české Lučany. Něco podobného je teoreticky možné i v případě Mělnicka. V Lužici, kraji Srbů, sídlil kmen Milčanů. Kristián a po něm ostatní mohli přepsat kraj milčanský (provincia milcensis) na kraj mělnický (provincia milnicensis). Pokud ale proložní legenda uvádí přímo Srbsko a Kristián píšící koncem 10. století by měl pravděpodobně přístup ke ztracené předloze legendy, asi by Milčansko uvedené pravděpodobně jako výslovně srbské nezměnil jen tak na české Mělnicko.

SRBSKÁ TRADICE
Lužičtí Srbové nacházeli průběžně v Čechách oporu při zápasu o svou národní identitu. Například od 18. století v Praze studovali srbští katoličtí duchovní. Budova jejich bývalého "lužického semináře" slouží dodnes jako sídlo Lužických Srbů v Praze, nachází se na Kampě v ulici, která se jmenuje přímo U Lužického semináře.¹⁾ Možný srbský původ české kněžny tak samozřejmě jen upevnil pouto Srbů s Čechy. V lužické obci Crostwitz/Chrósćicy funguje charitní dům svaté Ludmily patřící pod drážďansko-míšeňské biskupství.²⁾

Srbsko u Tetína Blízko Tetína se na Berounce nachází obec jménem Srbsko, známá nejvíc svým kempem. Název obce vede k teoriím, že zde Ludmila kdysi usídlila svůj srbský doprovod. První zmínka o obci pochází ovšem až z roku 1428, to je víc jak 500 let po údajném osídlení obce Srby.
Z raného středověku skutečně pochází mnoho obcí se jmény podle přestěhovaných etnik. Stěhovat se lidé mohli dobrovolně nebo třeba jako válečná kořist - jsme v době, kdy lidé mají větší hodnotu než půda, které je naopak nadbytek. Po celém Česku jsou rozesety obce jako Moravany, Úherce, Charvatce apod. Staročeština tvořila jména zemí podle jmen obyvatel tak, že vzala jméno člověka a dala ho do čtvrtého pádu množného čísla. Nemusíme chodit daleko, od jména Čech jsou takto vytvořeny Čechy. Z dalších zemí budiž příkladem Uhry, postaru Bavory, Rakousy nebo říšské vévodství Franky. Kronikář Dalimil také posílá své aktéry do Polan místo do Polska.
V případě Srbska by seděly spíše názvy jako Srby nebo Srbce, aby podepřely tezi o raně středověkém původu. Místní ale skutečně používají přídavné jméno srbecký místo srbský, např. při vydávání Srbeckého občasníku.³⁾

MĚLNICKÁ TRADICE
V Mělníku vznikl kolem r. 1585 kostel svaté Ludmily, dodnes stojící.⁴⁾ Je dost možné, že jej užívali místní utrakvisté, kteří tvořili ve městě většinu. Kostel nechala postavit měšťanka Lidmila Hronová, přičemž formu „Lidmila“ používali s oblibou právě kališníci.
Utrakvisté se mohli hlásit k Ludmile jako světici, který žila ještě před konfliktem mezi katolickou církví a husity, na které utrakvisté svým přijímáním podobojí navazovali. Další důvod mohl být ten, že u Ludmily je také přímo dokázáno, že přijímala podobojí. Legenda Fuit výslovně praví, že v předtuše smrti si nechala sloužit mši, po ní se vyzpovídala a "posílila se přijetím těla a krve Páně". V Mělníku měšťané podle utrakvistického kněze a kronikáře Bohuslava Bílejovského (píšícího v 1. polovině 16. stol.) opatrovali přímo kalich, ze kterého měla Ludmila přijímat.
Barokní doba propagovala rané české světce. Chtěla tak dokázat, že pravým českým náboženstvím bylo vždy katolictví, ne husitství. To přineslo i zvýšený zájem o kult svaté Ludmily. Na mělnickém zámku byla v letech 1695 - 1696 vysvěcena kaple se zasvěcením svaté Ludmile. Stalo se tak v místech, kde asi fungoval nějaký sakrální prostor (strop má klasická gotická žebra), o němž se už nic bližšího neví. Místní ale žili v přesvědčení, že na tomto místě se Ludmila narodila, žila a byla pokřtěna z rukou Metoděje.
Dnes se dá v mělnickém zámku koupit víno se značkou Ludmila. Místní totiž světici přičítají i založení prvních mělnických vinic za účelem výroby mešního vína.

Poznámky:
1) Aktuálně zde sídlí zde Spolek přátel Lužice
2) Charitní dům funguje dvojjazyčně
3) Viz internetové stránky obce
4) hrady.cz

Hlavní literatura:
Sláma, Jiří a kol.: Střední Čechy, kolébka národních patronů. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, Kladno 2015.