Jistých údajů ze ivota svaté Ludmily je pomálu a co se týče jejího původu, tak prameny nabízejí dvě verze. Obě jsou přitom moné.
Základní legenda k Ludmilině ivotu, zvaná Fuit, mluví o jejím původu v blíe neurčené, jiné zemi. O kníeti Bořivojovi píe: "Vzal si za manelku z jiné země dceru kníete Slavibora, jménem Ludmilu."
Ruská verze ludmilské legendy onu jinou zemi specifikuje: "Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, kníete srbského dcera."
Dalí prameny ale začínají hovořit jinak, počínaje Kristiánovou legendou: "Bořivoj měl té manelku jménem Ludmila, dceru Slavibora, kníete ze země slovanské, je za starodávna slula Pov, nyní od dneních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělnickem sluje."
Kronikář Kosmas tomu přisvědčuje: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pova, jménem Ludmila."
Dalí kronikář Dalimil tuté verzi zveroval. Ludmila v jeho podání:" ena bohumilá, ulechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých povských hrabat byla. Pov se dneska Mělník nazývá."
Na vechny prameny se podíváme blíe.
Legenda Fuit
Legenda Fuit se jako jediná věnuje čistě ivotu a smrti svaté Ludmily.
Legendu podle veho sepsali kněí nebo mnii z bavorského Řezna v druhé
plovině 10. stol. Církevně Čechy pod Řezno řadu let spadaly, asi od r.
895, kdy se český kníe Spytihněov stal spojencem Bavorska, a po vznik
praského biskupství r. 973. Do té doby byly Čechy součástí řezenské
diecéze (tj. území pod správou biskupa).
Proloní legenda
Nějaké verze svatoludmilské i svatováclavské legendy se dostaly na Rus,
kde byly dále zpracovány, mimojiné do tzv. prologů. Prolog je něco jako
církevní kalendář. Ke kadému dni jsou uvedeny svátky světců, které se
ten den slaví. A ke kadému světci je podán výtah z nějaké legendy. Je
to opravdu jen krátký výtah, aby nezabral tolik místa a aby se do
kalendáře vely i dalí legendy svatých toho kterého dne. Tato krátká
legenda z prologu se tedy nazývá "proloní" a čítá se při jitřní mi.
Legendy svatováclavské a svatoludmilské se objevují v prolozích okolo
r. 1300.
Kristián
Kristánova legenda je nezvyklý literární útvar. Nezabývá se ivotem
jednoho světce jako naprostá větina jiných legend. Spojuje legendu
ludmilskou i václavskou a stává se skoro kronikářským zpracováním dějin
přemyslovského rodu. Nechybí dokonce ani odkaz na mýtickou kněnu
Libui (i kdy jméno neuvádí), která velela zaloit hrad Prahu a
povolat kníete Přemysla. Mimo ivota prvních svatých si Kristián vímá
i příchodu křesanství z Velké Moravy.
Kristián sám sebe klade k samému konci 10. století. To je historiky
průběně potvrzováno i napadáno. Pochyby vznikají mj. i kvůli údajům o
svaté Ludmile. Nejstarí legendy bývají toti velmi prosté a kusé,
teprve v dalích opisech nebo zpracováních teprve přibývají zázraky a
dalí děje. Naproti tomu Kristiánův vypravěčský styl je skutečně
nezvykle podrobný.
Na druhou stranu Kristián zná detaily, které v novějích dobách známy
nebyly. Třeba na Ludmilině hrobě na Tetíně mělo leet prkno. To se
rozlomilo, kdy její tělo vyjmuli, aby ho převezli na praský Hrad.
Novějí prameny místo prkna mluví o zlomeném náhrobku, ale podle veho
chybně. V 10. století se skutečně kladla na těla pochovaných prkna,
podle archeologických průzkumů i na tetínském pohřebiti, kterýto zvyk
brzy po konci 10. století mizí. Mohl ho tak znát Kristián, který by
psal v 10. století, ale asi by ho nemohl znát ve století třeba
dvanáctém.
Kosmas
Kosmova kronika je hlavní studnicí vědomostí raných českých dějin.
Platí ovem úměra, e čím starí děje popisuje, tím více ztrácí na
přesnosti. S nadsázkou lze říci, e historikové místo aby z Kosmy pro
nejstarí dobu čerpali, tak jej pomocí dalích pramenů uvádějí na
pravou míru.
U Kosmy lze spekulovat, e neměl Srby v oblibě, a tak by Ludmile zvolil
raději povský původ ne srbský. Kosmas toti uvádí v kronice dva Srby
a kadého v nějaké negativní souvislosti.
V díle o starých českých pověstech skončila lucká válka a syn luckého
kníete Vlastislava byl nechán naivu. Jako stráce mu byl ustanoven
Durynk, "rodák ze Srbska, člověk a nelidsky zločinný, nad nejhorího
horí a nad kadou elmu ukrutnějí". A tento "nelechetný Srbín, horí
ne pohan", chlapce zabil a jako trest si vybral oběení (naráka na
osud Jidáe).
K r. 1113 uvádí Kosmas jednání jistého Erkemberta, "správce hradu
Donína z úskočného Srbska". Vůči budoucímu českému kníeti Soběslavovi
se choval "prohnaně a s předstíraným přátelstvím.
Těko vak říci, jestli se jednalo o tyto dva konkrétní případy, nebo
jestli měl Kosmas k "úskočnému Srbsku" obecnou averzi jako třeba k
Polsku.
Dalimil
Dalimilova kronika z 14. století je časově vzdálená a některé
pozapomenuté věci interpretuje po svém. Kosmas třeba píe, e kněna
Drahomíra pocházela ze Stodor z kmene Luticů. Lutici byli velký kmenový
svaz polabských Slovanů. Dalimil si ovem tyto Lutice přeloil jako
Lučany a Stodory podle toho situuje k atci.
KVANTITA VS. KVALITA
U Dalimila je vidět, e čím je dílo novějí, tím spíe jen přejímá ji
dané informace, popř. si je literárně poupraví. To se dá vztáhnout i na
pozdějí legendy typu Diffundente sole z 13. stol., ale i na Kosmu,
který psal po r. 1100, asi 200 let po ivotě Ludmily.
Naproti tomu legenda Fuit byla sepisována asi 50 let po vradě Ludmily.
Sepisovali ji zřejmě bavortí mnii v Praze, kteří měli blízko k ivým
vzpomínkám. Druhem svaté Ludmily v jejím exilu na Tetíně byl kněz
Pavel, vzhledem k církevní příslunosti Prahy pod Řezno zřejmě tedy
také Bavor. Pavel se podle Kristiána účastnil i vyzvednutí Ludmiliných
ostatků na Tetíně, které chtěl kníe Václav nechat převézt na praský
Hrad. Pavel, a u Bavor nebo ne, fungoval v prostředí praského dvora,
kde mohly zůstat informace ohledně Ludmily ivé pro pozdějí literární
zpracování.
Legenda Fuit ohledně Ludmilina původu mluví neurčitě o jiné zemi, ruská
proloní legenda pak konkrétně o Srbsku. Proloní legenda má k Fuit
nejblíe, do toho přes svoji krátkost uvádí věci, které jinde chybí.
Například uloení Ludmiliných ostatků klade do baziliky sv. Jiří na
praském Hradě. Jiné prameny o tom mlčí, popř. Kristián píe pouze o
bazilice, ale bez údaje svatojiřském zasvěcení. I jiné zeměpisné věci
udává proloní legenda přesně. Historici tedy předpokládají, e Fuit i
proloní legenda vycházejí ze společné, u ztracené předlohy. Česká
legenda by z ní převzala pouze neurčitý odkaz na jinou zemi, ruská
legenda na Srbsko. Proloní legenda by pak navazovala rovně na pramen
z jetě ivé ludmilské tradice praského dvora.
***
Sňatek českého kníete se srbskou kněnou by zapadal do sňatkové
politiky Přemyslovců. Ludmilin syn Vratislav měl za enu Drahomíru z
onoho polabského lutického kmene Stodoranů.
Co se týče Ludmilina otce, tak koncovka bor je v této době v Čechách
neznámá. V srbském prostředí ji vak měl kníe jménem Čestibor, zabitý
r. 858. Paklie se Ludmila narodila kolem r. 860, tak by byli Slavibor
a Čestibor i současníky.
Vzhledem k torzovitosti pramenů není moné něco s jistotou stanovit.
Kdyby se nedochovala proloní legenda, nikdo by asi nepochyboval o
mělnickém původu Ludmily. Kdyby se dochovalo více českých pramenů,
moná by se v nich vyskytly i osoby s příponou bor.
Nějakou jistotu by poskytla radiokarbonová metoda, která spočívá ve
výzkumu zubů jedince. Podle mnoství prvku stroncia v zubech se pak dá
zjistit, na jakém území dotyčný il. Dokonce se i dá určit, kde il v
dětství a kde v dospělosti. Nepřekonatelnou překákou samozřejmě
zůstává, e svatá relikvie se neposkytuje k takovýmto vědeckým účelům.
Mělnicko a
Milčansko
Viděli jsme, jak Dalimil přeměnil polabský kmen Luticů na české Lučany.
Něco podobného je teoreticky moné i v případě Mělnicka. V Luici,
kraji Srbů, sídlil kmen Milčanů. Kristián a po něm ostatní mohli
přepsat kraj milčanský (provincia milcensis) na kraj mělnický
(provincia milnicensis). Pokud ale proloní legenda uvádí přímo Srbsko
a Kristián píící koncem 10. století by měl pravděpodobně přístup ke
ztracené předloze legendy, asi by Milčansko uvedené pravděpodobně jako
výslovně srbské nezměnil jen tak na české Mělnicko.
SRBSKÁ TRADICE
Luičtí Srbové nacházeli průběně v Čechách oporu při zápasu o svou
národní identitu. Například od 18. století v Praze studovali srbtí
katoličtí duchovní. Budova jejich bývalého "luického semináře" slouí
dodnes jako sídlo Luických Srbů v Praze, nachází se na Kampě v ulici,
která se jmenuje přímo U Luického semináře.
1)
Moný srbský původ české kněny tak samozřejmě jen upevnil pouto Srbů s
Čechy.
V luické obci Crostwitz/Chrósćicy funguje charitní dům svaté Ludmily
patřící pod dráďansko-míeňské biskupství.
2)
Srbsko u Tetína
Blízko Tetína se na Berounce nachází obec jménem Srbsko, známá nejvíc
svým kempem. Název obce vede k teoriím, e zde Ludmila kdysi usídlila
svůj srbský doprovod. První zmínka o obci pochází ovem a z roku 1428,
to je víc jak 500 let po údajném osídlení obce Srby.
Z raného středověku skutečně pochází mnoho obcí se jmény podle
přestěhovaných etnik. Stěhovat se lidé mohli dobrovolně nebo třeba jako
válečná kořist - jsme v době, kdy lidé mají větí hodnotu ne půda,
které je naopak nadbytek. Po celém Česku jsou rozesety obce jako
Moravany, Úherce, Charvatce apod.
Staročetina tvořila jména zemí podle jmen obyvatel tak, e vzala jméno
člověka a dala ho do čtvrtého pádu mnoného čísla. Nemusíme chodit
daleko, od jména Čech jsou takto vytvořeny Čechy. Z dalích zemí budi
příkladem Uhry, postaru Bavory, Rakousy nebo říské vévodství Franky.
Kronikář Dalimil také posílá své aktéry do Polan místo do Polska.
V případě Srbska by seděly spíe názvy jako Srby nebo Srbce, aby
podepřely tezi o raně středověkém původu. Místní ale skutečně pouívají
přídavné jméno srbecký místo srbský, např. při vydávání Srbeckého
občasníku.
3)
MĚLNICKÁ TRADICE
V Mělníku vznikl kolem r. 1585 kostel svaté Ludmily, dodnes stojící.
4)
Je dost moné, e jej uívali místní utrakvisté, kteří tvořili ve městě
větinu. Kostel nechala postavit měanka Lidmila Hronová, přičem
formu Lidmila pouívali s oblibou právě kaliníci.
Utrakvisté se mohli hlásit k Ludmile jako světici, který ila jetě
před konfliktem mezi katolickou církví a husity, na které utrakvisté
svým přijímáním podobojí navazovali. Dalí důvod mohl být ten, e u
Ludmily je také přímo dokázáno, e přijímala podobojí. Legenda Fuit
výslovně praví, e v předtue smrti si nechala slouit mi, po ní se
vyzpovídala a "posílila se přijetím těla a krve Páně". V Mělníku
měané podle utrakvistického kněze a kronikáře Bohuslava Bílejovského
(píícího v 1. polovině 16. stol.) opatrovali přímo kalich, ze kterého
měla Ludmila přijímat.
Barokní doba propagovala rané české světce. Chtěla tak dokázat, e
pravým českým náboenstvím bylo vdy katolictví, ne husitství. To
přineslo i zvýený zájem o kult svaté Ludmily. Na mělnickém zámku byla
v letech 1695 - 1696 vysvěcena kaple se zasvěcením svaté Ludmile. Stalo
se tak v místech, kde asi fungoval nějaký sakrální prostor (strop má
klasická gotická ebra), o něm se u nic bliího neví. Místní ale
ili v přesvědčení, e na tomto místě se Ludmila narodila, ila a byla
pokřtěna z rukou Metoděje.
Dnes se dá v mělnickém zámku koupit víno se značkou Ludmila. Místní
toti světici přičítají i zaloení prvních mělnických vinic za účelem
výroby meního vína.
Poznámky:
1) Aktuálně zde sídlí zde
Spolek
přátel Luice
2) Charitní dům funguje
dvojjazyčně
3) Viz
internetové
stránky obce
4)
hrady.cz
Hlavní literatura:
Sláma, Jiří a kol.: Střední Čechy, kolébka národních patronů.
Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, Kladno 2015.