Středověk
Dnes je: 26. 06. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    České dějiny

    * Habsburkové a české země 3. část – Definitivní nástup Habsburků na český trůn

    Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 19. 02. 2017 (772 přečtení)

    Na cestě ke světovládě
    Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase další těžkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se totiž rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc považovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oženit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání všech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 – 1471). V Uhrách naopak MatyᚠHunyady zvaný Korvín (1458 – 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, že Habsburkové budou muset odložit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...

    Ladislavův odchod zkomplikoval nejvíce situaci v habsburských dědičných zemích, nebo smrtí krále Holce vymřela albrechtinská rodová větev. O dědictví po svém synovci se sice okamžitě přihlásil císař Fridrich III., ale nárok vznesli i další Habsburkové, a to Fridrichův mladší bratr Albrecht (VI.) a synovec Zikmund Tyrolský. Císař proto musel chtě nechtě přistoupit na dohodu, podle které zdědil pouze Dolní Rakousy. Albrecht se spokojil s Horními Rakousy a Zikmund s menším panstvím v Předních Rakousích. Avšak ukázalo se, že tato dohoda nebude v praxi fungovat, nebo císaři výnosy z Dolních Rakous nestačily na pokrytí zvyšujících se nákladů na říšskou politiku. Uvalováním stále nových daní si proti sobě Fridrich nakonec popudil místní stavy natolik, že se ochotně spojily s mocichtivým vévodou Albrechtem. Na počátku 60. let 15. století tak mezi Fridrichem a Albrechtem vypukla zuřivá válka, která měla silnou odezvu i v zahraničí.

    Konflikt vyvrcholil v roce 1462, kdy Albrecht vtrhl se svým vojskem do Dolních Rakous a císaře i s jeho rodinou oblehl ve Vídni. Pouze odvážný zásah českého krále zachránil císaře od úplné porážky, jež by měla zřejmě pro další osud celé dynastie vážné následky. Jiřík z Poděbrad tak nečinil nezištně, očekával, že se mu dostane od císaře mocné přímluvy u papežské kurie, jež tehdy zrušila kompaktáta a hrozila Čechům křižáckou válkou. Fridrich ale nakonec vítězství neslavil, nebo proti byly dolnorakouské stavy. Musel se proto podvolit a bratrovi postoupit vládu v Dolních Rakousích. Avšak jak již bylo řečeno, císař byl dítětem Štěstěny. Už v roce 1463 totiž Albrecht zemřel, a tak se Fridrich nejenže znovu ujal vlády v Dolních Rakousích, ale nadto získal i bratrův úděl v Horních Rakousích.

    V dalších letech císař postupně upevnil svou otřesenou pozici v rakouských zemích a mohl se konečně důsledněji věnovat říšské politice. Bylo to způsobeno tím, že se po roce 1457 odmítal výrazněji vměšovat do českých a uherských záležitostí a naopak se snažil svůj rod mocensky uchytit v západních oblastech Říše. To by Habsburkům umožnilo zapojit se do skutečně velké evropské politiky. Tuto politiku zastával o to více, že se Říše začala pomalu transformovat ve Svatou říši národa německého, čímž začala ztrácet svůj dosavadní univerzální nadnárodní charakter. Jedním z těchto projevů bylo postupné oslabování vazeb Říše na východní periférie a také oblast severní Itálie, která už nebyla ve druhé polovině 15. století předmětem zájmu římských panovníků. Habsburská expanze na západ se proto jeví ve světle těchto nových podmínek končícího středověku jako jediná možná alternativa k dalšímu velmocenskému rozmachu. A je Fridrichovou trvalou zásluhou, že se jednalo o expanzi úspěšnou, která zanedlouho zcela obrátila dosavadní politickou mapu Evropy.

    Je však paradoxem, že císař ve své ambiciózní politice sledující západní pomezí Říše obratně využil velké středoevropské krize, která vypukla po roce 1468. Ctižádostivý MatyᚠKorvín se tehdy i s posvěcením císaře, který byl pobouřen vpádem Jiříkova syna Viktorina do Rakous v roce 1468, rozhodl postavit do čela křížové války vyhlášené proti Čechům. O obranu katolické víry však nešlo. Korvín pouze využil nesnází českého krále k expanzi do vedlejších českých korunních zemích. Do roku 1471 se Korvín uchytil na Moravě, ve Slezsku i Horní a Dolní Lužici. Dokonce si s podporou papežské kurie přisvojil český královský titul. Jiříkova smrt ale vynesla v roce 1471 na český trůn Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516), který měl mocnou oporu v rodném Polsku, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Vychytralý habsburský císař zprvu Korvína podporoval, nebo silné Uhry byly zárukou zastavení expanze Osmanské říše do nitra střední Evropy, ze které měla strach především veřejnost v Rakousích a Štýrsku. Avšak poté, kdy se agresivní choutky uherského krále začaly obracet i směrem k habsburským dědičným zemím, začalo sbližování mezi císařem a králem Vladislavem. Vyvrcholením byl rok 1477, kdy císař osobně udělil ve Vídni Vladislavovi české země v léno a přiznal českým vládcům ze své císařské moci všechna starobylá privilegia a práva. Císař následně zachovával s českým vládcem přátelské a partnerské vztahy až do konce života. To naopak vztahy s Korvínem prudce ochladly.

    To už se dostáváme do časů, kdy se naděje habsburské dynastie začaly upínat k císařově synovi Maxmiliánovi (* 1459), který se narodil z Fridrichova sňatku s portugalskou infantkou Eleonorou. Maxmilián byl pravý opak svého otce: byl vzdělaný, kultivovaný, inteligentní a velmi ctižádostivý. Kromě toho udivoval svou fyzickou zdatností, statečností a nesporným vojenským i organizačním talentem. V roce 1477 oženil císař svého syna s burgundskou dědičkou Marií, dcerou vévody Karla Smělého. Burgundské vévodství bylo rozlehlou, hospodářsky prosperující a politicky vlivnou doménou rozkládající se na pomezí Svaté říše římské a Francie. V době, o které mluvíme, zahrnovalo nejen historické jádro Burgundska, ale i většinu území dnešního Beneluxu. Vévoda Karel Smělý zemřel už v roce 1477, a tak se jeho dědicem stal právě Maxmilián, jenž se však fakticky ujal vlády pouze nad nizozemskou částí bývalého vévodství, které se po roce 1477 v podstatě rozpadlo a jeho historické jádro bylo připojeno k Francii. To vedlo v letech 1477 – 1482 a znovu poté v období 1487 – 1493 k tvrdému boji mezi Habsburky a Francií, do kterého se zapojili i spojenci obou stran.

    Válka o burgundské dědictví, ve které se úspěšně angažoval mladý Maxmilián, vzdálila pozornost Habsburků směrem na západ. Toho využil Korvín k tomu, aby napadl habsburské dědičné državy. Podařilo se mu dokonce obsadit větší část Rakous a přesunout své sídlo do obsazené Vídně. Ve snaze zajistit uherský trůn svému nemanželskému synovi však na sklonku svého bouřlivého života navázal s Habsburky mírové rozhovory, které ale nebyly nikdy dokončeny, nebo je zhatila Korvínova smrt v roce 1490. Korvínův odchod umožnil králi Vladislavovi Jagellonskému vznést nárok na vládu v Uhrách. Uherští magnáti, kteří měli dost tvrdé ruky nedávno zesnulého Korvína, proto ochotně zvolili za nového uherského krále mírného a neprůbojného Vladislava. Ten po svém zvolení přesunul své sídlo z Prahy do Budína. Zároveň mohl po dlouhých letech obnovit celistvost zemí Koruny české. Vladislav si zřejmě zprvu ani neuvědomoval, že se mu podařilo navázat na předchozí dílo Habsburků a obnovit personální unii Čech a Uher, která se dlouho zdála jako opětovně nerealizovatelná v podmínkách, které ve středoevropském regionu zavládly v druhé polovině 15. věku.

    Habsburkové Vladislavův nástup na uherský trůn přijali se skřípěním zubů, jelikož na rozlehlé území Uher nepřestali nikdy pomýšlet. V letech 1490 – 1491 se Maxmilián dokonce vrhl do boje o uherskou korunu. Situaci se podařilo vyřešit až uzavřením prešpurského míru, kterým se Habsburkové i Jagellonci zavázali zachovávat ve střední Evropě vzniklé mocenské status quo. Maxmilián měl od této chvíle zajištěný klid na východě, což mu umožnilo přesměrovat svou energii k mocenskému prosazení na západě. Habsburská hvězda v této době nezadržitelně stoupala vzhůru. Po několika marných pokusech se císaři Fridrichovi podařilo v roce 1486 prosadit synovu volbu v Říši, díky čemuž zůstala římská koruna v rukou Habsburků. Poté roku 1490 přiměl stárnoucí císař svého synovce Zikmunda, který neměl potomků a trpěl pokročilou senilitou, aby se vzdal vlády v Tyrolsku ve prospěch Maxmiliána. Tímto krokem zanikla tyrolská rodová větev, kterou tak potkal stejný osud, jako před ní větev albrechtinskou a leopoldinskou (ta vymřela už roku 1411). Po smrti starého císaře v roce 1493 proto Maxmilián vjel do bran Vídně jako jediný vládce rakouských zemí, jehož rostoucí moc, která byla ozdobena římským královským důstojenstvím a burgundskou vévodskou hodností, nemohla být napříště ohrožována nikým z vlastních příbuzných. Teprve nyní nastal vhodný čas k pokusu o nastolení habsburské světovlády.

    Války jiným přenechej...
    ...ty, šastné Rakousko, se zasnubuj! Známý dobový latinský citát vystihuje nejlépe mimořádný cit Habsburků pro uzavírání osudových dynastických sňatků, které rodu otevřely dveře k evropské hegemonii v 16. až 19. století. O prvním významném sňatku z roku 1477 jsme již hovořili. Další na sebe nenechaly dlouho čekat a také tentokrát byl jejich hlavním aktérem Maxmilián I., jeden z největších habsburských císařů. I když mluvit o Maxmiliánovi na sklonku 15. století jako o císaři není příliš správné. Maxmilián totiž nikdy nebyl korunován císařem a císařské důstojenství si poněkud svévolně přisvojil v roce 1508. Na korunovaci v Římě se totiž s ohledem na válečný stav v Itálii, kde Habsburkové válčili s Francouzi, nedalo pomýšlet. Maxmiliánova císařská hodnost tak sice postrádala univerzální charakter a byla v dobovém kontextu vnímána spíše jako „německᓠcísařská důstojnost, ale vně i navenek habsburských držav propůjčovala jeho nositeli velký lesk a autoritu.

    Maxmilián byl ve své době natolik opojen svou rychle rostoucí mocí, že začal pomýšlet na vytvoření konečné univerzální křesanské monarchie, která by se stala hlavní politickou silou Evropy. Právě tehdy se začal rodit mýtus - samotnými Habsburky rozšiřovaný - o výjimečném a dějinném poslání habsburské dynastie, jakožto stmelujícího a integrujícího prvku vyvoleného samotným Bohem k uskutečnění této ideje. Ale i někdo tak zapálený pro tuto myšlenku jako byl Maxmilián chápal, že se nejedná o úkol jedné či dvou generací, ale o dlouhodobý proces vyžadující velké hmotné náklady i osobní oběti. Stejně jako kdysi císař Fridrich, tak i nyní Maxmilián vkládal své naděje do vlastního potomstva, a to jmenovitě do jediného legitimního syna Filipa (* 1478) přezdívaného později Sličný, jenž se mu narodil z manželství s Marií Burgundskou. Umírající matka v roce 1482 odkázala všechny své državy právě Filipovi, avšak s tím, že až do jeho plnoletosti měl tato území spravovat otec Maxmilián. To se také stalo, i když se celá věc neobešla bez komplikací.

    Vzhledem k tomu, že se Filip uvázal k vládě v západních částech Evropy, museli se Habsburkové na sklonku 15. století potýkat s poměrně choulostivým problémem: neměli dědice pro rakouské země ani Svatou říši římskou. Maxmilián proto dopředu kalkuloval s tím, že svého syna co nejdříve ožení s vhodnou partií a potomstvu z tohoto svazku odkáže římský trůn i rakouské země. Roku 1496 se proto konala svatba mezi Filipem a infantkou Janou Kastilskou, dcerou katolických Veličenstev Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. Byla to totiž tato katolická Veličenstva, která na Pyrenejském poloostrově svým ojedinělým sňatkem spojila dvě doposud samostatné státy a položila tak základ ke vzniku Španělska, nové evropské velmoci úspěšně sílící ze zámořských výbojů a rychlé evropské integrace. Když královna Isabela v roce 1504 zemřela, stal se Filip v Kastilii spoluvládcem své ženy Isabely, jelikož ta trpěla vážnými psychickými problémy, a tak se stal Maxmiliánův potomek v podstatě neomezeným vládcem držav své ženy. Jako král Kastilie a Leónu však Filip na Pyrenejském poloostrově nevystupoval příliš dlouho, nebo zemřel již roku 1506. Vzhledem k Janině stavu se Filipových dětí, a to synů Karla (* 1500) a Ferdinanda (* 1503), ujal jejich dědeček Ferdinand Aragonský, který až do své smrti držel skutečnou výkonnou moc nad enklávami nově se rodícího Španělska.

    Před bratry Karlem a Ferdinandem se otevírala vskutku nadějná budoucnost, nebo s nimi jejich císařský děd Maxmilián počítal jako se svými dědici. Vychováváni byli ve Španělsku a habsburském Nizozemí, což znamená, že byli první generací Habsburků, která nebyla formována kulturně a jazykově německým prostředím. Němčina tak nebyla rodným jazykem ani jednoho z bratrů. Jejich výchova, myšlení a celkové vnímání světa už bylo velmi kosmopolitní. Stali se tak univerzálními vládci, kteří mohli vládnout de facto v jakékoli tehdejší evropské zemi. Karty však byly rozdány jasně. Starší Karel se stal již v roce 1516 po smrti Ferdinanda Aragonského prvním španělským králem, což jej s ohledem na to, že byl od roku 1506 i dědicem habsburského Nizozemí, pasovalo do role jednoho z nejmocnějších mužů kontinentu. Uvážíme-li i to, že byl Karel pánem nad španělskými zámořskými koloniemi v Americe, lze snadno pochopit, proč už tehdy koloval v Evropě slovní obrat oslavující Karla jako krále vládnoucího nad říší, nad kterou nezapadalo slunce. Pro mladšího Ferdinanda mnoho nadějí k uplatnění nezbývalo, ale věci nabraly poněkud jiný a nečekaný ráz.

    Poté, co se Habsburkům podařilo pevně mocensky uchytit v Nizozemí a Španělsku, obrátil Maxmilián pozornost k Čechám a Uhrám, o kterých byl přesvědčen, že by mohly s trochou trpělivosti znovu připadnout jeho rodu. V obou zemích stále ještě vládl Vladislav Jagellonský, který měl syna Ludvíka (* 1506) a dceru Annu (* 1503). Oba byli tedy vrstevníky Maxmiliánových vnuků, což pro Habsburky skýtalo vhodnou příležitost k dynastickému propojení s mocným rodem, jehož državy se vyjma Čech a Uher rozkládaly ještě v Polsku a na Litvě. Prvotní iniciativa vzešla od císaře Maxmiliána, kterému nedělalo větší problém přesvědčit jagellonskou stranu o oboustranné výhodnosti vzájemných dědických smluv uzavřených na vrcholové úrovni. V červenci 1515 se Maxmilián i Vladislav osobně sjeli ve Vídni, kde došlo k hladkému uzavření dynastických smluv, jež osudovým způsobem ovlivnily středoevropské dějiny. Vladislavova dcera Anna byla zaslíbena jednomu z Maxmiliánových vnuků - zatím nebylo určeno, kdo se stane jejím ženichem – kdežto princ Ludvík měl pojmout za manželku Marii, dceru krále Filipa. Vídeňských jednání se účastnili i zástupci českých stavů.

    Vídeňské smlouvy byly jedním z posledních činů krále Vladislava, který zanedlouho zemřel. Na český a uherský trůn tak nastoupil stále ještě nedospělý Ludvík (1516 – 1526). Mladý král byl proto v Čechách i Uhrách po většinu své vlády pod vlivem stavů. Větší samostatnost začal projevovat až po roce 1522, kdy se oženil s Marií Habsburskou, která byla na svou dobu poměrně emancipovanou ženou, jež byla svému muži velkou oporou. Marie byla po dlouhé době další českou královnou habsburské krve. Svatováclavská koruna jí byla vsazena na hlavu ještě v roce 1522, kdy novomanželé krátce po svatbě zavítali do Čech. Po boku svého muže strávila Marie v Čechách téměř rok, avšak pobyt z let 1522 – 1523 byl jediným pobytem královských manželů v zemích Koruny české. Dějiny totiž vyměřily Ludvíkovi jen deset let vlády a nyní již nezadržitelně odtikávaly poslední roky a měsíce jagellonské epochy v českých a uherských zemích. To naopak čas přál Habsburkům. V roce 1519 zemřel císař Maxmilián, čímž se jeho vnuk Karel stal rázem dědicem římské koruny a rakouských dědičných zemí. Sen o univerzální evropské supervelmoci se začal pomalu, avšak jistě naplňovat…

    Dokonáno jest…
    Ještě nikdy v dějinách Evropy se nekoncentrovalo v rukou jediného vládce tolik moci, kolik se jí kumulovalo roku 1519 v rukou Karla Habsburského, který ještě ani nepřekročil dvacet let života. Karel byl v době úmrtí svého děda španělským králem (vládl zde jako Karel I.), jehož moc se rozprostírala i nad bohatými a rozlehlými zámořskými koloniemi. Byl též burgundským vévodou, a to i přesto, že se skutečná moc Habsburků vztahovala jen výhradně na nizozemské državy. Počínaje rokem 1519 zdědil Karel také vládu ve Svaté říši římské a v rakouských dědičných zemí. Habsburské državy neměly svou rozlohou v soudobé Evropě obdoby. Velká moc však nesla i velkou zodpovědnost a enormní zátěž, jíž byl vystaven jeden jediný člověk.

    Už velmi krátce poté, co byl Karel v říjnu 1519 zvolen římským králem, a nastoupil cestu do Říše, bylo zřejmé, že velkému habsburskému impériu nemůže vládnout sám, ale bude nutné zapojit do velké politiky i mladšího bratra Ferdinanda. Úkolů bylo příliš: na západě stála nepřátelsky naladěná Francie usilující jakýmkoli způsobem zastavit habsburskou rozpínavost a východ byl stále intenzivněji znepokojován nebezpečím ze strany Osmanské říše. A to nemluvě o odstředivých tendencích v jednotlivých habsburských zemích i ryze praktických věcech. Nebylo například technicky proveditelné, aby raně novověký panovník, jenž musel stále ještě objíždět spravovaná území, mohl vládnout nad zeměmi vzdálenými od sebe mnohdy i stovky kilometrů. I přes svou ctižádostivost a vladařskou ješitnost musel Karel, který se od své královské korunovace v Cáchách v roce 1520 začal titulovat jako císař Karel V., přenechat část dědictví Ferdinandovi.

    Roku 1520 získal Ferdinand od bratra vládu nad Horními a Dolními Rakousy, Korutany, Štýrskem a Kraňskem. Zbylé rakouské země, včetně bohatého Tyrolska, si Karel ponechal pro sebe. Teprve po bratrově naléhání mu tato území postoupil v roce 1522. Až od této chvíle proto můžeme hovořit o novém dělení habsburské dynastie. A to dělení nejvýznamnějším, které ovlivnily dějiny celé Evropy na další staletí. Poté, co Karel definitivně přenechal rakouské země Ferdinandovi, vznikla starší španělská větev habsburské dynastie, jejíž hlavou byl Karel, a mladší rakouská, za jejíž další budoucnost byl nyní odpovědný Ferdinand. Státnicky nadaný, houževnatý a komplexně vzdělaný Ferdinand se v dalších letech projevil jako excelentní politik, jenž byl hoden vytvoření velké podunajské monarchie, která učinila přítrž pronikání Osmanů do střední Evropy a byla do jisté míry zárukou svébytného vývoje českých i uherských zemí.

    O tom, že by se Ferdinand mohl v budoucnu stát teoreticky českým a uherským králem, bylo rozhodnuto v květnu 1521, kdy se oženil s Annou Jagellonskou. Tím na sebe Ferdinand vzal závazek vyplývající z vídeňských úmluv z roku 1515. Sňatek Ferdinanda a Anny byl jedním z nejdůležitějších manželských svazků v dějinách habsburské dynastie. Nejenže již zanedlouho přinesl Habsburkům českou a uherskou korunu, ale byl i mimořádně úspěšný z dynastického hlediska. Z manželství totiž vzešlo celkem 15 dětí, což z rakouských Habsburků učinilo hned od počátku rod početný a důležitý, který se nemusel obávat o nedostatek mužských nebo ženských členů. Nezanedbatelné je i lidské hledisko, nebo manželství Ferdinanda a Anny bylo velmi šastné a vyplněné oboustranně hlubokými city. Prvotní ostych a nedůvěra dvou bytostí pocházejících z naprosto odlišných kulturních poměrů však byly patrné, jelikož první potomek se budoucím královským manželům narodil až v létě 1526.

    Netrvalo dlouho a Ferdinand v rakouských zemích projevil všechny charakteristické znaky své povahy: přísnost, ráznost a vytrvalost. I přes počáteční rozpaky a odpor rakouské veřejnosti, která odmítala příchod Habsburka, který byl výchovou a smýšlením Španěl, a jenž se musel teprve naučit německy, dokázal Ferdinand prosadit nad celým rakouským územím absolutistický model vlády, který se navíc vyznačoval silnou centralizační a protireformační politikou. V zahraniční politice Ferdinand vystupoval jako věrný spojenec svého bratra Karla a také švagra Ludvíka. Ironií však je, že v rozhodující chvíli, kdy křesanská vojska čelila v Uhrách Osmanské říši, Ferdinandova pomoc chyběla. V srpnu 1526 tak král Ludvík zahynul v nešastné a vpravdě osudové bitvě u Moháče. Český a uherský trůn tedy opět osiřel. Nyní zde však byl pretendent, který se nabízené příležitosti chopil s elánem sobě vlastním…

    ...jen co se Ferdinand dozvěděl o nenadálé smrti svého švagra, obracel se již na bratra Karla s žádostí, aby mu udělil České království, jelikož se prý nyní jedná o odumřelé a na Říši připadlé léno. Karel to striktně odmítl s odůvodněním, že Čechy již dlouho nejsou součástí přímého svazku Svaté říše římské. Poté se Ferdinand obrátil přímo na zemský volební sněm v Praze, který se sešel v říjnu 1526, aby byl přijat za českého krále na základě dědičného práva své manželky Anny. Sněm to odmítl s tím, že se Ferdinand musí do volebního klání zapojit jako jeden z kandidátů. Tomu se chtěl Ferdinand vyhnout, nebo postoupit volbu znamenalo vděčit za povznesení českých stavům, jež mohly ve volební kapitulaci vznést celou řadu požadavků podmiňujících panovníkův nástup na trůn. To se také přesně stalo. Ferdinand tak byl českým králem zvolen, a to z celé řady důvodů. Kromě dědičného práva Anny Jagellonské hrály roli i předvolební sliby – mezi jinými například dodržování kompaktát nebo přenesení Ferdinandova sídla z Vídně do Prahy – a také poněkud naivní víra z české strany, že Habsburkové uhradí dluhy po předchozích panovnících. Zároveň není pochyb o tom, že u některých z účastníků památné volby z roku 1526 ovlivnil jejich chování i strach z Turků, kteří po bitvě u Moháče pronikly hluboko na uherské území.

    V únoru 1527 byli Ferdinand a Anna korunováni na Pražském hradě Svatováclavskou korunou. Slavnostní akt nenarušila ani roztržka mezi českými a moravskými stavy, kteří naopak Ferdinanda přijali za krále na základě dědičných nároků jagellonské princezny. Téměř čtyři století trvající vláda Habsburků nad českými zeměmi tím byla oficiálně zahájena. Před Ferdinandem stála v Čechách i v dalších zemích řada těžkých úkolů, jichž se zhostil vskutku úctyhodně. Zrod podunajské monarchie, kterou nakonec smete až první světová válka, byl velmi rychlý a představoval protiklad ke kvapným a nedůstojným „bouráním“ po roce 1439 a 1457. Už v listopadu 1527 přijal Ferdinand ve Stoličném Bělehradě uherskou korunou, o níž ale musel ještě svádět letité souboje se sedmihradským vojvodou Janem Zápolským a především s Osmanskou říší. Nebyly to jediné královské koruny, jež Ferdinand přijal. V lednu 1531 spočinula na Habsburkově hlavě v Cáchách i koruna římská. Ferdinand se tím stal faktickým spoluvladařem Karla V., jehož zaměstnávaly záležitosti ve Španělsku a Itálii. Podunajská monarchie tak byla už od počátku i držitelkou římského důstojenství, což jí dávala univerzální a nadnárodní charakter. Císařem se Ferdinand ovšem stal až po smrti svého bratra v roce 1558. To už ale bylo zřejmé, že minulost se nebude opakovat a dynastie Habsburků se pevně zabydlela na českém i uherském trůnu.

    Seznam dílů:
    1. část - Přemyslovci kontra Habsburkové
    2. část - Habsburské intermezzo v husitském století
    3. část - Definitivní nástup Habsburků na český trůn

    Použitá literatura:

    ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri, 1999, s. 1001.
    ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526 – 1583: první Habsburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 2008, s. 324.
    ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437 - 1526. Praha; Litomyšl: Paseka 2007, s. 800.
    ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint - Neubert, 1995, s. 289.
    HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové: životopisná encyklopedie. Praha: Brána; Knižní klub, 1996, s. 408.
    KUČERA, Jan P.; KAŠE, Jiří; BĚLINA, Pavel. České země v evropských dějinách - 2. 1. vyd. Praha: Paseka, 2006, s. 336.
    PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: L. Mazáč, 1939.
    ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. 1. vyd. Praha: Paseka, 2006, s. 392.
    VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250 - 1310. Praha: Paseka, 2002, s. 760.
    VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 748.
    VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne. Soukromý svět Habsburků. Život a všední dny jednoho rodu (Die Private Welt der Habsburger). Překlad Lucie Navrátilová. 1. vyd. Plzeň: Plejáda, 2011, s. 160.
    ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Panorama, 1986, s. 316.


    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červen  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha