Středověk
Dnes je: 26. 03. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Dobové dokumenty

    * Bitva Na Moravském poli ve světle soudobých kronik

    Autor: Acoma . Vydáno dne 26. 08. 2008 (16238 přečtení)



    Příběhy krále Přemysla Otakara II.:

    Přemysl Otakar II.Léta Páně 1278 dne 27. června vyjel král Otakar na výpravu proti zvolenému králi Rudolfovi a zastavil se v Brně, čekaje na knížata polská a jejich vojsko, také na pány české a moravské, s jejichž pomocí doufal dosáhnouti vítězství a země, jež mu byly odňaty, opět podrobiti svému panství. Nepamatoval na to v své mysli, že pochybný bývá výsledek válek, nebo rozličný bývá výsledek boje a brzy ti, brzy oni nabudou ve válce vrchu. A na koho jeho osud doléhá, toho neustále vede nechtícího a chtícího táhne. Spojivše tedy vojska, přitáhli k Lavě a tam čekali, až by získali píci pro koně a pro sebe živobytí olupováním chudých. Potom se přiblížili ke vsi Drozdovicům a tam zřídili tábor, vystavěli násep kolem řečené tvrze a postavili na něm střílecí stroje a jiná rozličná dobývací zařízení. A když viděl, co se dálo, statečný rytíř Messover, jenž byl velitelem tvrze, nemoha odolati, vzdal se s městem a se vším, co měl, panství královu. Když se o tom dozvěděl zvolený král Rudolf, jenž již předtím sebral veliké množství Uhrů, Kumánů, Švábů, Sasů, Rakušanů, Štyřanů, Kolínských a Rýňanů a jiných rozličných národů, přešel Dunaj a přitáhl, aby se s ním utkal. Král Otakar byl již u místa, jemuž lid říká „v sadu u králova loviště“, a je tam lesnatá hora u řeky Moravy.

    Zatím zvolený král Rudolf, jako muž prozřetelný a opatrný v nebezpečné chvíli, který uměl luk napínati a povolovati v případný čas, zvěděv skrze své vyzvědače, že král Otakar a jeho vojska nemají ani zdání o příchodu nepřátel a jsou rozptýleni sem a tam, za sháněním kořisti, jak je zvykem Čechů, náhle udeřil se svými vojsky na nic netušící a bezbranné, a obklíčiv je v polokruhu spořádanými šiky v nesmírném počtu, porazil jejich stany i vojsko, i padl na branný lid krále Otakara strach a hrůza z velikosti ramene zvoleného krále římského a zděsili se a ulekli velmi, a nemohouce se postaviti na odpor jejich moci, dali se na útěk. A jako se stává, že když lidé utíkají ze strachu, lekají se i hnutí vzduchu a úlek sám zvyšuje jejich strach, vojska Rudolfova pronásledovala utíkající statečným ozbrojeným mužstvem a některé z nich pobili, jiné ranili. Mnoho urozenějších z Čech, Moravy a z Polska bylo od nich zajato, nebo byli obklíčeni se všech stran a jako svině v chlívku zavřeni, z nich byli vybráni mocnější, bohatší a lepší, odvedeni do měst a hradů a uvězněni, spoutáni železnými okovy na rukou a na nohou a týráni velmi těžkými mukami a rozličnými tresty, aby dali nemálo peněz ve stříbře a ve zlatě svým věznitelům. Zajatci vidouce, jak jsou na všech stranách soužením, bídou a mukami více a více trápeni a že nemohou žádným přispěním ani pomocí vyváznouti z rukou svých pronásledovatelů, chtíce zachrániti holý život, prodávali, pokud neměli peníze na hotovosti, statky po svých předcích, a tak se vykupovali. A co jest, co by člověk nedal, visí-li mu nad šíjí meč? Někteří z utíkajících v naději, že útěkem uniknou pronásledujícím, sami se vrhli do řeky Moravy, u níž se bitva sváděla, a v tu chvíli se utopili.

    Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a už se neobjevil…


    Dalimilova kronika:

    Jezdecká peče Přemysla Otakara II. …když pak Čechy žádal o podporu, dočkal se jen mlčení vzdoru. Do čí pasti liška jednou padne, od toho vzít nechce sousto žádné ani v nouzi. A tak mohl být jist král, že všude najde nenávist. Proto řekl: „Až se vrátím z války, zarputilcům hlavy napravím. Na Petříně postavit dám špalky, pokryji ho rouchem krvavým. Vysměju se pánům do očí, na pražský most Čech už nevkročí.“ Snad mu ani nebyl život milý, že tak mluvil ten král soběbylý. Potom Rudolt přijel do Rakouska. Král na něho vytáh v čele vojska, v kterém bylo Němců víc než máku, zato Čechů jako šafránu. Záviš s braty dal se na stranu Rudolta. Král neměl žádnou čáku na vítězství. Boj byl prohraný, nebo Záviš předem zvěděl skrytě o každičké Přemyslově fintě. V jeho vojsku měl své kumpány. Před bojem však večer vzkázal tajně králi, když mu milost udělí, že podpoří zítra jeho zbraně, pomůže mu jako příteli. Přemysl však vojácké měl srdce a řekl, že radši přijmout smrt chce. Ten osud ho věru neminul, nazítří hned v boji zahynul a nadlouho rozhodl tak o svém království v tom přenešastném roce dvanáct set sedmdesát osmém na svatého Rufa právě v pátek, kdy lid slaví mučedníkův svátek.

    Zbraslavská kronika:

    Protože pak věc provedená vzbuzuje leckdy v lidských myslích lítost, třebas pozdní, želel král Otakar po návratu do Čech ztráty zemí svrchu uvedených a rozhodl se na radu svých rádců opět je získati, nebo vůbec zahynouti. S tímto úmyslem shromáždí vojsko a brzy loupežemi a požáry nepřátelsky vyplení vévodství Rakouska před Dunajem. Právě k tomu činu navedli Otakara někteří Rakušané, kteří upřímně želeli toho, že se těch zemí vzdal. Římský král tedy nechtěl klidně pominouti škody svých, nýbrž shromáždiv veliké množství bojovníků, postavil jádro svého vojska na hranicích Moravy, chtěje krále úplně pokořiti. V určený tedy den bitvy se srazí šiky obou vojsk a podle toho, jak určuje rozličnost výsledků, nemálo bojujících z té i oné strany bijí se ostřím mečů.

    Chvějí se kopí a pole i lučiny mokvají krví, jedny tu vraždí a jiné zas chytají živé jak ptáky, většina po meči hyne, jak zloději mnozí však z Čechů hledali záchranu v útěku a hanebně opustili krále uprostřed nepřátel s hrstkou svých mužně bojujícího. Ale protože odpor hrstky proti většině nemohl dlouho trvati, král v zápalu boje byl konečně zajat a proti důstojnosti říše po zajetí hned usmrcen, jeho smrti král Rudolf hořce želel a dal pochovati jeho tělo ve Znojmě u bratří minoritů, aby bylo později převezeno do Čech. (Kronikář zde opomněl napsat doušku o třicetitýdenním vystavení nabalzamované mrtvoly exkomunikovaného českého krále ve Vídni, aby všichni uvěřili, že Přemysl je skutečně a neodvratně mrtev…)

    …Předčasná smrti, ty zlá, ó smrti, ty ukrutná smrti, řekni, proč Otakara, jenž činy i jménem byl slavný, záhubou odňala nám tak žalnou, tak přespříliš časnou? Výčitky činím lidu, že utekl od svého krále, v oné ukrutné válce. Strហosobní zatra, ó Bože, v níž měl důvěru pán, on bojoval, ona však prchla…


    Děje Uhrů od Šimona z Kézy:

    ...potom vládl jeho syn Ladislav III. Ten byl z vůle Páně dosazen na královský stolec jako malý chlapec. Za jeho doby český král Otakar, jenž si dle říšského práva, ale ve skutečnosti nespravedlivě přivlastnil četný majetek, a tak nabyl neslýchané síly a moci, zpustošil v pohraničních oblastech Uher na různých místech rozsáhlá území. Jeho otec ho za to nestihl přiměřeně potrestat, nebo byl zastižen neočekávanou smrtí.

    Mezitím si však přední mužové alemanští ustanovili na frankfurtském sněmu za krále Rudolfa, hraběte habsburského, aby získal zpět říšská práva nad územími, která byla uchvácena, a ten vstoupil jako obnovitel říšských lenních statků do Rakouska napadeného a obsazeného Otakarem. Zatím co Rudolf meškal delší dobu ve Vídni a domáhal se u Čechů svých práv, český král proti němu vytáhl s tak obrovským vojskem, že vládce Alemanie váhal postavit se mu na odpor pouze s vlastními silami a pokorně požádal o pomoc vznešeného krále Uher, jakožto syna svaté církve katolické, dávaje mu v zástavu své trvalé přátelství. Navíc připojil, že by právě tím prokázal největší službu svaté církvi římské. Sám pak se zavazoval, že kdykoli bude uherským králem požádán o podobnou pomoc, vyhoví mu. Poněvadž uherský král Ladislav v srdci a v duši dosud tajil Otakarovy opovážlivé činy proti otci i proti němu samému, nebo byl ještě slabý a mladý, rozhodl se žádosti alemanského vládce vyhovět. Vytáhl proto z města Alby jako syn Martův, v jehož znamení byl počat a narodil se, což naznačuje odvahu i jiné přirozené ctnosti – vytáhl v síle Nejvyššího, a spoléhaje na přízeň i doufaje v přímluvu svých předků, tj. Svatého Štěpána, Imricha a Ladislava, svatých král, dal vztyčit znamení královské důstojnosti a připojil se s vojskem v Marcheggu k Rudolfovi, jenž jeho příchod a pomoc očekával jakoby od Boha. Ale protože se Rudolfův lid pro příliš těžkou zbroj obtížně pohyboval a příliš se obával klást odpor tak silnému množství ozbrojenců, které prý Otakar najal, váhal, zda má vytáhnout a utkat se s ním. Když to král Ladislav uviděl a pochopil, přitáhl k Otakarovi, jenž se spěšně připravoval k bitvě u hradu Stillfried při řece Moravě, a české vojsko ze všech stran obklíčil. Maďaři i královští Kumáni tak doráželi na jejich koně i na ně samotné, zasypávajíce je šípy, že Milota, velitel jejich vojska, v něhož především mělo mnoho vojáků důvěru, nemohl již déle snášet nápor i šípy Maďarů a dal se i se svými vojáky na útěk, a po něm začalo spolu s Čechy prchat i rozprášené vojsko polských žoldnéřů. Kumáni pak v té bitvě přispěli tím, že rozmetali naložené vozy se zásobami českého krále i jeho vojska.

    V oné bitvě byl také lapen a usmrcen král Otakar, když nesoustředěně a zmateně harcoval mezi vojáky. Jeho syn Mikulᚠbyla zajat a spolu s jinými zajatými šlechtici, hrabaty a nespočetnými vojáky odveden do Uher. Kolik bylo v uvedené bitvě mrtvých, ví snad jen sám vševědoucí Bůh. Rudolf, král německý a římský, stál mezi svými a pozoroval, co se dálo. ..



    Přemysl Otakar II. - náhrobek Z předloženého textu je zřejmé, že se české ani uherské kroniky o záloze římského krále schované za kopci nezmiňují. Zato o ní mluví pozdější kroniky německé a rakouské (především Kolmarská a Štýrská rýmovaná), které bohužel nejsou v češtině k dispozici.

    Faktem zůstává, že Konrád ze Sommerau a Ulrich z Kapellenu se počátečního bitevního mumraje neúčastnili. Z Rudolfova příkazu se zdržovali zhruba se třemi stovkami mužů v úkrytu sprašových kopců a vyčkávali vývoje situace na bitevní pláni. V okamžiku, kdy měl do boje nastoupit třetí Přemyslův odpočatý šik Poláků a Slezanů a vystřídat unavené německé rytíře, napadla je z boku právě tato ukrytá záloha. Rudolfovým mužům se podařilo bojem zmožené rytíře překvapit. Kromě momentu překvapení svou roli sehrálo i předem domluvené divadlo. Pokřik protivníka: „Utíkají! Utíkají!“ zmatené české vojsko zcela rozložil. Konec bitvy a následky jsou nám všem dostatečně známé.

    Záloha v kopcích nebyla habsburským vynálezem. Rudolf se pravděpodobně inspiroval smutným koncem Konradina, který byl takto překvapen v bitvě u Tagliacozza roku 1268. Stejný osud potkal i Petra II. Aragonského v bitvě u Muretu (1213). O rok později byla léčka s úspěchem použita i v bitvě u Bouvines a po letech i v bitvě u Lewes (1264).

    Vítěz Rudolf v dopise papeži:
    „…Ač král zmíněný viděl úplnou porážku svých rytířských šiků a že takřka všemi již jest opuštěn, přece nehodlal ustoupiti našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, olbřím duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil…“

    Literatura:

    * Kronika tak řečeného Dalimila, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977
    * Legendy a kroniky koruny uherské, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1988
    * Příběhy krále Přemysla Otakara II., Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1947
    * Zbraslavská kronika, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
    * Kusternig Andrea, Bitva na Moravském poli in Česko-rakouské vztahy ve 13. století, Rakouský kulturní institut a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1998
    * Vlček Emanuel, Čeští králové I., Vesmír, Praha 1999
    * Žemlička Josef, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha 1986

    Celý článek | Komentáře: 5 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    VýstavaKdyž císař umírá
    České muzeum hudby, Karmelitská 2/4, Praha 1
    30.11.2016 - 26.03.2017

    Kalendář
    <<  Březen  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 31   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha