Středověk
Dnes je: 30. 04. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    České dějiny

    * Habsburkové a české země 1. část – Přemyslovci kontra Habsburkové

    Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 09. 10. 2016 (1825 přečtení)

    O velkém a dějinotvorném významu habsburské dynastie pro evropské a české dějiny dnes již nikdo výrazněji nepochybuje. Pohled na dynastii, jež seděla na českém trůnu bez mála čtyři století, se začíná v poslední době výrazně měnit i v českém prostředí. Dosavadní ahistorické a nacionálně i konfesijně zabarvené hodnocení Habsburků, které bylo mnohdy ještě zatíženo stereotypy obrozeneckého romantismu a první republiky, začíná ustupovat modernímu vyváženému pohledu, jenž ctí společné evropské hodnoty. Pohledu, který v dějinách již nespatřuje souboj národů a ideálů, nýbrž plodné i násilné střetávání civilizací na pozadí velkých lidských příběhů odehrávajících se v kulisách dynamického společenského vývoje. Habsburkové byli jednou z nejvýznamnějších evropských dynastií, která nejenže působila jako svorník mezi národy a ideály, ale stala se i přímým aktérem tohoto střetávání civilizací. Na druhou stranu nelze pominout, že vztahy Habsburků a českých zemí ve středověku - respektive habsburské dynastie a českého národa - o čemž bude především tento trojdílný speciál, neprobíhaly vždy v idylické rovině, nýbrž byly provázeny nejedním osudovým soupeřením a také promarněnými nadějemi, které formovaly dějiny celé střední Evropy.

    Moravské pole
    Kdo byl prvním Habsburkem, jenž zasáhl do historie českého národa? Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku nyní řada čtenářů pohotově a sebejistě odpoví, že římský král Rudolf I. Habsburský (1273 – 1291), který byl sokem a také vítězem nad naším králem železným a zlatým Přemyslem II. Otakarem (1253 – 1278). Ve skutečnosti však můžeme vystopovat významnou spojitost Habsburků a Čechů již v mnohem starší době. V roce 1212 totiž jistý Rudolf z Habsburku (v latinském originále listiny zmiňovaný jako Rudolfus de Habechesburc) vystupoval ve městě Basileji jako jeden ze svědků na Zlaté bule sicilské, již římský král a od roku 1220 i císař z rodu Štaufů Fridrich II. (1212 – 1250) přiznal definitivně Přemyslovcům dědičné královské důstojenství. Zmiňovaný hrabě Rudolf († 1232) byl dědečkem budoucího římského krále, který Habsburkům poprvé otevřel brány velkého světa. Jak je tedy patrné, Habsburkové byli spojeni s českými zeměmi prakticky od nepaměti. Není se ostatně čemu divit, nebo se jedná o starobylý rod, jehož kořeny lze spolehlivě vystopovat až do 11. století. Řada moderních genealogů dokonce spojuje počátky habsburské dynastie s hrabětem Guntramem zvaným Bohatý, jenž žil již kolem poloviny 10. století!

    Tak hluboko do minulosti ale nepůjdeme. Není to totiž nutné, protože pro vzestup habsburské dynastie je klíčové až 13. století. Habsburkové tehdy dokázali rozšířit svou expanzivní politikou vůči sousedům a také spojenectvím se Štaufy rodové statky natolik, že se rozkládaly nejen na území dnešního Švýcarska, ale zasahovaly i do sousedního Alsaska. Centrem rodového hrabství byl od počátku 12. století hrad Habsburg, jenž se dodnes rozkládá v kantonu Aargau nad řekou Aare zhruba 30 kilometrů severozápadně od Curychu. Za zajímavost jistě stojí, že se hrad původně jmenoval Habichsburg, tj. v překladu doslova Jestřábí hrad. Jméno hradu mělo odkazovat na starou habsburskou legendu o jestřábovi, který usedl na jeho zdech. Moderní historikové ale půvabnou legendu, jíž chtěly pozdější generace pouze zdůvodnit habsburskou dravost, vyvrátili konstatováním, že název hradu pochází ze staroněmecké přípony -hab, jež se používala v souvislosti s brodem a de facto jakýmkoli přechodem přes řeku. Jméno Habichsburg/Habsburg tak vlastně označovalo hrad rozkládající se ve středověku nad důležitým brodem u dnešního městečka Bruggu na řece Aare.

    Po smrti hraběte Rudolfa, který figuroval jako svědek na památné Zlaté bule sicilské, se rodového majetku ujal jeho nejstarší syn Albrecht. Avšak ne na dlouho. Spokojený otec pravděpodobně hned šesti dětí – plodnost středověkým Habsburkům rozhodně nikdy nechyběla, i to je jeden z důvodů jejich postupného vzestupu mezi nejmocnější dynastie v Evropě – zemřel v roce 1239 na výpravě do Svaté země. Dědicem habsburských držav se proto stal jeho teprve dvacetiletý syn Rudolf, který měl jednoho dne tak výrazným způsobem zasáhnout do evropských i českých dějin. Ctižádostivý a také lišácky úskočný Rudolf, jehož kmotrem byl sám císař Fridrich, nebyl žádnou bezvýznamnou figurkou v říšské politice jak se nám snaží podsunout nejedna starší česká historická práce, aby tak melodramaticky podbarvila pozdější pád velkého Přemyslovce. Vždy pro bezvýhradnou podporu císaři a také za nekompromisní rozšiřování rodového hrabství byl Rudolf například uvržen dvakrát do papežské klatby. Houževnatý Rudolf se stal i přesto ve třetí čtvrtině 13. století na základě své expanzivní rodové politiky nejmocnějším říšským hrabětem v jihozápadní oblasti Svaté říše římské. K Rudolfově vzestupu paradoxně pomohl také nečekaný pád Štaufů a dlouhé faktické bezvládí v Říši, které se tradičně vymezuje léty 1254 – 1273.


    Král Rudolf I. Středověká iluminace


    Právě roku 1273 zastihla Rudolfa v ležení před branami Basileje, s jejímž biskupem sváděl urputný zápas o panství v Breisachu, zpráva o tom, že byl zvolen římským králem. Kurfiřté tehdy sehráli obvyklou mocenskou hru, které jsme ve vrcholném středověku svědky poměrně často. Na jedné straně byl v kurfiřtském sboru zájem o obnovení důstojné panovnické moci v Říši, jež by hájila integritu impéria vně i navenek, ale na straně druhé panoval eminentní zájem na tom, aby nový král nedisponoval příliš velkou mocí, jež mohla ohrozit říšská knížata. Rudolf byl v tomto ohledu ideálním kandidátem. Patřil ke starobylé říšské šlechtě, měl bohaté zkušenosti a jeho rodové statky nebyly v celoříšském měřítku nijak významné. Kromě toho se za Rudolfa postavila papežská kurie a středoevropská veřejnost, jež si nepřála, aby na římský trůn nastoupil panovník, jenž by byl buď spojencem nebo přímo klientem mocného českého krále Přemysla II. Otakara. Přemyslovská moc se v této době totiž rozprostírala v českém i rakouském prostoru a nebezpečně pronikala také do severní Itálie, Polska a Uher. Expanzivní politika českého krále a autoritářský styl jeho vlády způsobily, že se Přemysl netěšil ve střední Evropě nijak velké oblibě. Obzvláště veřejné mínění v Říši doufalo, že nový římský král vykáže českého „povýšence“ do patřičných mezí. O to více, že český král odmítal Rudolfovu římskou volbu uznat a dával veřejně najevo svou mocenskou i morální převahu nad pouhým hrabětem, který se stal přes noc králem.

    Rudolf ale rychle prokázal, že je mistrem v politické kalkulaci a obratným politikem jdoucím zarputile za vytčeným cílem. Habsburk, který nebyl v době svého zvolení žádným mladíkem, své pravé úmysly umně zastřel předstíraným zájmem o ochranu říšských práv a svobod. Ve skutečnosti, i když Rudolfovu motivaci ve věci obnovení imperiálního císařství z dob Štaufů nelze podcenit, sledoval vytvoření nové rodové základny, která by dala Habsburkům dostatečné hmotné zázemí k trvalejšímu opanovaní římského trůnu. Jako vhodná kořist se jevilo babenberské dědictví, které na začátku 50. let 13. století vybojovali Přemyslovci. Rakouské prostředí bylo Rudolfovi jazykově i kulturně velmi blízké, a proto se jevilo jako vhodná budoucí rodová enkláva. Římský panovník obratně využil vzrůstající opozice v rakouských zemí, která byla nespokojena s Přemyslovou vládou, a označil přemyslovské uchvácení babenberského dědictví za nezákonné, jelikož prý bylo provedeno bez souhlasu římského krále v době interregna. Přemysl se ohradil, ale trestuhodně podcenil nejen svého soka, který úspěšně zmobilizoval říšskou veřejnost, ale také odstředivé tendence ve svých zemí, a to včetně Čech, kde proti němu brojili jihočeští Vítkovci.

    Rychlý průběh protičeské kampaně krále Rudolfa v roce 1276 dokládá i po staletích, na jak nepevných základech stálo Přemyslovo mohutné soustátí, jež se pod prvním vážnějším náporem ihned rozpadlo. Poté, co byla na Přemysla uvalena říšská klatba, vytáhl Rudolf se svými spojenci proti českému králi, kterému vzápětí zlomilo vaz povstání jihočeské šlechty. U Vídně byl proto uzavřen separátní mír, jenž znamenal Přemyslovu potupnou porážku. Český král se v něm totiž musel vzdát všech zahraničních výdobytků, a to včetně Chebska, načež přijal z Rudolfových rukou Čechy a Moravu v léno. Rudolf takřka bez boje dosáhl oslnivého úspěchu, který navždy změnil mapu střední Evropy a vyzdvihl Habsburky mezi středoevropskou smetánku. Rakousy a Štýrsko si Rudolf ponechal nejprve pro sebe jako válečnou kořist, načež je v roce 1282 udělil v léno svým synům Albrechtovi (* 1255) a Rudolfovi (* 1270). Tak byla zahájena více než šest století trvající vláda Habsburků v rakouských zemích.

    První měření sil mezi Přemyslovci a Habsburky poté nakonec nabralo takřka rozměr antické tragédie, když Přemysl, který se v roce 1278 pokusil o smělý revanš, utrpěl od Rudolfa v bitvě na Moravském poli drtivou porážku, kterou zaplatil vlastním životem. O novém pánovi středoevropského regionu tak nemohlo být pochyb.

    Jaký otec, takový syn

    Moravské pole udalo středoevropským dějinám zcela jiný směr. Po Přemyslově smrti se České království zmítalo v anarchii a nestabilitě, kdežto vítězní Habsburkové mohli přistoupit k budování svého nového rodového panství v rakouských zemích. Rudolf totiž věřil v trvalé řešení otázky bývalého babenberského dědictví. Když se poměry ve středoevropském prostoru začaly po nenadálém zhroucení velké přemyslovské říše konečně usazovat, přenesl Rudolf habsburskou rodovou základnu ze Švábska do Podunají a Alp. Výsledkem byl již zmiňovaný rok 1282, kdy se přímé vlády v rakouských zemích ujali Rudolfovi synové. Vrchní vláda ale zanedlouho přešla na staršího Albrechta, kdežto mladší Rudolf se musel spokojit s držbou rodových statků ve Švábsku (odtud také v literatuře často zvaný jako Rudolf Švábský). Hladký průběh přebrání rakouských zemí Habsburky umožnilo mocenské vakuum vzniklé ve středoevropském regionu po Přemyslově pádu.

    Rudolf se po roce 1278 ukázal jako pragmatický politik a ve svém vztahu k Přemyslovcům úspěšně obrátil. Ukázalo se totiž, že Rudolfova protičeská nenávist byla víceméně účelová a skončila v den, kdy král Přemysl zahynul na Moravském poli. Přemyslovci už nebyli pro Rudolfa nebezpeční rivalové, ale budoucí mocní spojenci. Vojenský vpád do Čech, který Rudolf uskutečnil po bitvě na Moravském poli, byl pouhou demonstrací síly a příležitostí, jak osobně uspořádat poměry v zemi, která musela čekat, než její mladý přemyslovský dědic Václav II. (1283 – 1305) dospěje a ujme se vlády. Moravu si nicméně Rudolf na několik let podržel jako náhradu za válečné náklady vynaložené na nedávnou válku s Přemyslem. Zároveň si vynutil dodržení slibu vycházejícího z vídeňským úmluv z roku 1276, v nichž stálo, že se Václav po překročení předepsaného věku ožení s jeho dcerou Gutou (Jitkou), zatímco Václavova starší sestra Anežka pojme za manžela Rudolfova stejnojmenného syna. Těmito pro další vývoj mimořádně důležitými sňatky, které byly „naplněny“ v roce 1285, sledoval římský král definitivní ukončení letitého nepřátelství a záští. Sňatky měly být navíc dostatečnou zárukou, že proti sobě obě dynastie už nikdy nepozvednou zbraň. Historie ale nakonec rozhodla poněkud jinak.


    Král Václav II. Codex Mannese

    Václav II. se totiž ukázal jako obratný politik, který v sobě nezapřel přemyslovskou krev. S podporou Vítkovců, především svého otčíma Záviše z Falkenštejna, dokonce pomýšlel na opětovnou expanzi do rakouského prostoru. Energii mladého krále se proto snažili usměrnit jiným směrem jak král Rudolf se svými syny, tak překvapivě také Guta, první habsburská královna na českém trůnu. Guta byla velkou osobností přemyslovského dvora sklonku 13. století a Václav se do ní skutečně zamiloval. Šastné manželství bylo sice krátké, avšak požehnáno deseti dětmi, včetně následníka trůnu Václava III. Emancipovaná, hrdá a uměnímilovná královna bohužel zemřela roku 1297, a to krátce po své velkolepé korunovaci českou královnou. Právě Guta měla na rozvoj Václavovy povahy a koncepci nové ambiciózní expanze, jež směřovala po Závišově tragickém pádu do slezského a polského prostoru, velký vliv.

    Ve Václavově dalším životě mohl podobně významnou úlohu sehrát i švagr Rudolf Švábský, kterého k českému králi poutaly přibližně stejný věk a společné kulturní zájmy. Oproti svému staršímu bratrovi Albrechtovi byl Rudolf prozíravější, trpělivější a kultivovanější, což mu zjednalo v Říši velkou oblibu. Není divu, že s ním otec počítal jako se svým nástupcem na římském trůnu. Jenže nadaný a mladý Habsburk zemřel již v roce 1290 za svého pobytu v Praze. Václav svému švagrovi vystrojil velkoryse důstojný pohřeb, a tak Rudolf spočinul na Pražském hradě v bazilice sv. Víta (za Karla IV. byly jeho ostatky přeneseny do nově zbudované svatovítské katedrály) jako první, avšak zdaleka ne poslední příslušník habsburské dynastie. Z Rudolfova manželství s Anežkou vzešel syn Jan, zvaný později Parricida, který velmi tragickým způsobem ukončil první etapu habsburského rozletu, o čemž budeme samozřejmě ještě hovořit. Za zajímavost stojí, že Jan vyrůstal na dvoře svého strýce v Praze, díky čemuž byl svými habsburskými příbuznými později považován více za Přemyslovce než Habsburka.


    Královna Guta Habsburská. Iluminace ze Zbraslavské kroniky

    Jestliže Václav II. miloval svou habsburskou cho Gutu a velmi si rozuměl se švagrem Rudolfem, přičemž jistým sympatiím se u něj těšil i tchán Rudolf, pak k dalšímu švagrovi Albrechtovi se choval až přezíravě chladně. Není to překvapivé, nebo Albrecht byl vojácky rázný a přímočarý muž, který svou politiku založil především na bezhlavém a nekompromisním prosazování hrubé síly. Po otci toho Albrecht příliš nepodědil, a především proto se výhledově počítalo s tím, že se římského trůnu naopak ujme jeho mladší bratr Rudolf. Když ale Rudolf nečekaně zemřel a již roku 1291 jej následoval na onen svět i otec, musel se Albrecht postavit do čela habsburské dynastie a usilovat o římský trůn. Pro říšské kurfiřty byl však Albrecht nepřijatelný s ohledem na autoritářský styl vlády v rakouských zemích, a tak byl na trůn povýšen hrabě Adolf Nasavský, jenž se opíral mimo jiné i o spojenectví s českým králem. Václav podporoval Adolfa Nasavského z ryze praktických důvodů, nebo očekával, že jej vděčný římský král zahrne přízní a umožní mu nerušenou územní expanzi. Poté, co se ukázalo, že to s Adolfovou vděčností nebude až tak horké, dal se Václav postupně zlákat do habsburského tábora a přihlásil se k Albrechtovi. Díky politickému vlivu českého krále v Říši a také nezanedbatelné finanční i vojenské pomoci byl nakonec Albrecht uznán roku 1298 římským králem. Stalo se tak však až poté, kdy svého soka i s českou pomocí porazil ve známé bitvě u Göllheimu.

    Albrecht (jako římský král Albrecht I.) udržoval spojenectví s Václavem i poté, co zemřela jeho sestra Guta a on sám se bezpečně uchytil na římském trůnu. Mlčky dokonce posvětil přemyslovskou expanzi do Polska, jejímž vyústěním byla Václavova korunovace polským králem v roce 1300. O rok později už ale Václav stoupl na Albrechtovo kuří oko, když na uprázdněný uherský trůn prosadil své syna Václava III. Na uherský trůn si totiž brousili drápy i Habsburkové. Albrecht dokonce provdal za posledního uherského krále Ondřeje III. svou dceru Anežku, aby svůj rod udržel ve hře v nadcházejícím boji o Uherské království. Mocenské vychýlení rovnováhy ve středoevropském prostoru, kde nyní drželi Přemyslovci trojí královskou korunu, se Albrechtovi silně příčilo. Zasáhnout proti mocnému českému králi se však prozatím neodhodlal. To se změnilo ve chvíli, kdy se přemyslovská vláda v Uhrách začala potýkat s vážnými komplikacemi a o svá práva k uherské koruně se s podporou papežské kurie přihlásil Karel Robert z Anjou, jenž byl po své matce Albrechtovým synovcem. Tím byl paradoxně i Václav III., ale to, jak se zdá, Albrechtovi příliš nevadilo. Od této chvíle byl další velký střet mezi Přemyslovci a Habsburky nevyhnutelný.

    Otevřené nepřátelství mezi oběma vládci vypuklo v roce 1304. Albrecht úspěšně zopakoval scénář z dob svého otce, a tak naplnil známé pořekadlo v názvu této kapitoly. Českého krále dostal do mezinárodní izolace - což ostatně nebylo těžké s ohledem na četné nepřátelé Přemyslovců v Polsku a Uhrách – zmobilizoval proti němu říšskou veřejnost a osobně se postavil do čela vojenské výpravy, která vpadla do Čech. To naopak Václav se z minulosti poučil a zvolil opačnou strategii než jeho otec. Ochotně přijal úlohu obránce a rozhodující bitvě se vyhnul. Albrecht měl vítězství na dosah, avšak neodhadl reakci českého panstva, jež králi zachovalo loajalitu. Zároveň přecenil své síly, když poněkud ukvapeně oblehl Kutnou Horu. Sázel na pomoc kutnohorských havířů, kteří pocházeli většinou z Říše nebo Rakous. Jenže ti se neochvějně postavili za českého krále a slabě opevněné město uhájili. Albrechtova armáda se tak vlivem hrubého podcenění situace v Čechách dostala do svízelné situace a fakticky se rozpadla. A to byl konec války. Chtě nechtě tak musel Albrecht posléze zasednout s českým panovníkem za jednací stůl, ale než mohl být uzavřen definitivní mír, nebyl již Václav mezi živými. Zemřel v roce 1305, čímž odkázal svému synovi složité dědictví s řadou nevyřešených otázek.

    Často se zapomíná, že poslední vládnoucí Přemyslovec Václav III. byl po své matce Habsburkem. To však nic neměnilo na tom, že jeho habsburský strýc Albrecht k němu zaujal rezervovaný postoj odrážející i velkou dávku přezíravosti. Václav byl sice nominálně vládcem Čech, Polska a Uher, ale uherské koruny se vzdal již brzy po nástupu na trůn. Také přemyslovská vláda v Polsku se začala otřásat v samotných základech. Král proto musel vytáhnout do války, jež se mu stala osudnou. V srpnu roku 1306 byl totiž v Olomouci úkladně zavražděn neznámým vrahem, čímž vymřela přemyslovská dynastie po meči. Český trůn se tak nečekaně uprázdnil. Mezi potencionální podezřelé byli odjakživa počítáni i Habsburkové, ale nejedná se o nic jiného, než čiré spekulace stojící na chatrných historických základech. Moderní závěry historiků naopak kalkulují s podílem části českého panstva na Václavově vraždě, přičemž detailní rozbory itinerářů krále Albrechta a jeho synů (velká vzdálenost od centra dění) dávají Habsburkům dostatečná alibi.

    První Habsburk na českém trůnu

    České země nebyly na možnost vymření panující dynastie v mužské linii adekvátně připraveny, a to i přesto, že Zlatá bula sicilská (1212) přiznávala Čechům právo volby krále. Ve skutečnosti však dávný text předpokládal, že Češi budou mít právo výběru kandidáta z panující dynastie. S možností vymření Přemyslovců se tehdy nepočítalo. Údajná privilegia získaná Přemyslem II. Otakarem na Říši, jež hovořila o dědičném nároku přemyslovských princezen, řada dnešních historiků zpochybňuje, a to i přesto, že se v českém prostředí tato alternativa s ohledem na dlouhé nepočetí mužského dědice králem Přemyslem II. jistě vznášela již několik desetiletí. Český zemský sněm se proto nakonec rozhodl učinit kompromis, a tak králem prohlásil Jindřicha Korutanského, jenž byl manželem nejstarší dcery Václava II. Anny. Tím bylo svým způsobem vyhověno zastáncům svobodné volby i dědičných nároků Přemysloven. Opačný názor měl ovšem římský král Albrecht.

    Na vzniklou situaci zareagoval rychle a rázně. Vtrhl do Čech s vojskem a prohlásil České království za odumřelé léno Svaté říše římské, o jehož novém držiteli měl rozhodnout výhradně jen on sám. Když se však ukázalo, že česká šlechta na tento jednostranný a tendenční právní výklad nepřistoupí, rozhodl se k zajímavému tahu. Přiznal Čechům právo volby panovníka, avšak s podmínkou, že bude králem zvolen jeho nejstarší syn Rudolf (* kolem 1281), který se mu narodil z manželství s Alžbětou Goricko-Tyrolskou. To se také stalo. Pikantní na celé záležitosti bylo, že Rudolfova matka byla sestrou Jindřicha Korutanského, a tak nastala kuriózní situace typově spadající spíše do raného středověku, kdy synovec vypudil z Čech svého vlastního strýce. Jindřich totiž i s manželkou kvapně uprchli z Prahy a Čech, a tak ponechali celé království napospas Habsburkům. Základní podmínkou české šlechty bylo, aby se Rudolf oženil s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou, která byla potencionální zárukou právních nároků nového krále na vládu v Polsku. Oba Habsburkové souhlasili, a tak měla země nového krále. Prvního panovníka z rodu Habsburků…


    Král Rudolf Habsburský. Obraz ze 16. století

    Rudolf ale vládl velmi krátce, de facto necelý rok. O jeho dětství, výchově nebo vzdělání nevíme téměř nic. Je však nesporné, že disponoval řadou ušlechtilých vlastností, a již se jednalo o střídmost v prezentaci svého majestátu nebo šetrnost v hospodářské oblasti. Stál tedy v příkrém rozporu k marnotratným přemyslovským králům. Češi jej dokonce posměšně nazývali králem „Kaše“, protože se údajně živil touto mnišskou stravou ve snaze odlehčit státní pokladně. Avšak uvážíme-li, s jak astronomickými dluhy po posledních Přemyslovcích se musel Rudolf v Čechách potýkat, bude nám první Habsburk na českém trůnu připadat mnohem sympatičtěji, jelikož si uvědomoval nutnost stabilizace státních financí. Dokázal-li sám jít příkladem a uskromnit se v osobním životě, je to již samo o sobě dostatečným dokladem odpovědnosti vyplývající Rudolfovi z jeho nové a prestižní funkce. Otec, který s Rudolfem dopředu počítal jako se svým nástupcem na římském trůnu, jej ještě před koncem 13. století oženil s Blankou, sestrou francouzského krále Filipa IV. Sličného. Blanka ovšem zemřela již v roce 1305, aniž přinesla svému choti potomstvo. Jaký byl Rudolfův vztah k Blance netušíme, ale víme, že svou druhou ženu Elišku Rejčku miloval. Dokonce až tak, že se později vyrojily zvěsti o tom, jak prý královo úmrtí způsobila přílišná sexuální náruživost údajně velmi krásné a smyslné Elišky.

    Českému prostředí nebyl Rudolf tak docela neznámý, nebo se v roce 1304 účastnil vpádu svého otce do Čech. Byl to právě Rudolf, který se onehdy neslavně vyznamenal tím, že jeho vojsko, jež bylo složeno převážně z divokých Kumánů, krutě poplenilo Moravu (a také severní Rakousy). Česky Rudolf pochopitelně neuměl, takže se musel v Čechách spoléhat výhradně na služby tlumočníků a cizích rádců. V jeho okolí se navíc objevovali převážně rakouští páni, nebo Rudolf po otcově zvolení římským králem spravoval rakouské dědičné země. To Rudolfově oblibě v Čechách nepřidalo, stejně tak jako „přestěhování“ přemyslovských princezen Markéty a Elišky z Pražského hradu do podhradí, o čemž se například zmiňuje Dalimil ve své kronice. Dalimil totiž takový krok považoval v souladu s tehdejším míněním za neodpustitelné ponížení někdejší královské rodiny, jejíž předci vládli v Čechách už od mýtických dob.

    Avšak více než vypuzení Přemysloven z Hradu a obklopení se cizinci Rudolfovi uškodilo počínání jeho otce. V lednu 1307 totiž Albrecht svolal do Znojma sněm české a moravské šlechty, kde udělil svému synovi Čechy a Moravu v léno, aby tím odstranil jakékoli pochybnosti o tom, kdo je novým pánem českých zemí. Zároveň vyhlásil, že v případě Rudolfovi smrti připadne český trůn mladšímu Fridrichovi, který po Rudolfově povýšení na český trůn převzal rakouské země, a Rudolfovým mladším bratrům vůbec. To byl poměrně neobvyklý krok, jímž Albrecht sledoval definitivní zajištění držby českých zemí v habsburské dynastii. Česká šlechta byla zaskočena, nebo s ní Albrecht ani Rudolf takový krok nekonzultovali. Vzhledem k tomu, že Rudolf již začal projevovat své vladařské kvality, obávala se šlechta, že nastupuje doba autoritářského krále, který bude tvrdě revidovat držbu pozemkového vlastnictví šlechty a útočit na politická práva panstva i patricijů. Část šlechty proto proti králi v létě 1307 povstala.

    Nebezpečnou se ukázala především revolta západočeské šlechty vedené vlivným rodem Bavorů ze Strakonic. Proti ní proto vedl Rudolf trestnou výpravu, která si počínala úspěšně. Při obléhání Horažďovic však král onemocněl a již 4. července 1307 zemřel. Na první pohled se zdá, že smrt mladého krále působí až příliš podezřele, ale zdá se, že Rudolf nikdy nebyl pevného zdraví, o čemž svědčí i konzumování mnišských pokrmů, což zřejmě nemuselo tak úplně souviset s královou hospodárností. Rudolfův oslabený organismus tak s největší pravděpodobností nevydržel fyzicky namáhavý pobyt ve vojenském ležení, obzvláště v letním horku. Rudolf byl pohřben ve svatovítském chrámu na Pražském hradě. Ze scény dějin odešel nadějný vladař, který vládl tak krátce, že ani nestačil podstoupit korunovační akt nebo zplodit dědice. Jeho smrt Čechy hlouběji nezasáhla. Je ale paradoxem, že tomuto panovníkovi vzdal kompliment český velikán a znalec národní historie František Palacký ve svých slavných Dějinách. Otec národa jako zkušený historik a znalec lidské povahy totiž předpokládal, že kdyby Rudolf nezemřel ani ne rok po svém nástupu na trůn, mohl jistě v dalších letech dostatečně prokázat vrozené vlohy a stát se velkou postavou habsburské dynastie a českých zemí.

    Rudolfova smrt zdramatizovala již tak vyhrocenou situaci v Čechách, kde se v posledních třech letech vystřídal každý rok jiný panovník. Česká šlechta nečekala na reakci římského krále a jeho synů, především vévody Fridricha, který byl nyní dle nedávno vyhlášených znojemských dohod hlavním pretendentem českého trůnu, a okamžitě povolala zpět na trůn Jindřicha Korutanského. Ten již na podzim 1307 bránil zemi před vojenským vpádem Albrechta a Fridricha. Království se ubránilo, avšak habsburská vojska ustoupila na Moravu, kde hodlala přezimovat. Albrecht totiž plánoval na příští rok další velké tažení do Čech, dokonce vyhlásil nad Jindřichem říšskou klatbu.

    Jako již tolikrát předtím, tak i nyní zasáhla do velkých dějin náhoda, která i s odstupem staletí působí jako vystřižená z historických románů. V květnu 1308 byl Albrecht zavražděn svým synovcem Janem. Ano, tím Janem, který se kdysi narodil z manželství Přemyslovny Anežky a stejnojmenného syna římského krále Rudolfa. Jan byl velmi nešastnou postavou své doby. Jeho původ jej předurčoval k velkým věcem, jenže strýc Albrecht mu odmítal obstarat jakékoli hmotné zajištění. Podle některých zpráv se prý synovci posmíval a nemínil jej uznat ze právoplatného člena svého rodu. Když se ani po letech Janovi nepodařilo strýce pohnout k přiznání alespoň nějakého dědictví, odhodlal se k zoufalému činu. Ve spolupráci s některými švábskými šlechtici Albrechta zavraždil. Nešastný mladík s přemyslovskou krví sice mohl cítit jistý druh osobní satisfakce ve chvíli, kdy se skláněl nad tělem svého strýce, ale štěstí mu tento odsouzeníhodný čin nepřinesl. Naopak! Stal se štvancem a psancem. Zemřel o několik let později v Itálii, kde se snažil na papeži dosáhnout odpuštění.

    Je ironií, že první mocenský vzestup Habsburků v Evropě končí ve chvíli, kdy vnuk krále železného a zlatého zavraždil muže, který zrovna chystal válečnou výpravu do Čech s úmyslem znovu získat český trůn pro habsburskou dynastii. Co se dělo dále, je již předmětem druhého dílu našeho seriálu. Albrechtovou smrtí totiž Habsburkové znovu ztratili římský trůn, tentokrát v mnohem obtížnější situaci, nebo nový vůdce dynastie vévoda Fridrich nebyl žádný velký státník jako děd, natož houževnatý válečník typu otce Albrechta. Habsburkové měli navíc v Říši na počátku 14. století poměrně oslabené pozice, nebo nekompromisní styl vládnutí krále Rudolfa a zejména Albrechta nebyl řadě říšských knížat po chuti. I z tohoto důvodu byla proto nyní dána přednost Lucemburkům, nové mocenské síle vstupující do střední Evropy. Pod dojmem těchto událostí se vévoda Fridrich ještě v roce 1308 usmířil s Jindřichem Korutanským a ve Znojmě, tedy na místě, kde byla před více jak rokem vyhlášena smlouva o věčném nástupnictví Habsburků na českém trůnu, se vzdal za finanční náhradu všech práv k české koruně. A to byla definitivní tečka za první kapitolou Habsburků v českých dějinách.

    Použitá literatura bude uvedena v posledním díle.

    Celý článek | Komentáře: 0 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Duben  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha