Podnětem pro angamá porýnských Hückeswagenů byla vlastně svatá Aneka. Poté, co nevyel její sňatek s Jindřichem taufem, zájem o její ruku projevili Angličané v roce 1226, Přemyslovna se měla stát enou jejich mladého krále Jindřicha III. Jako vyjednávač sňatku byl určen porýnský hrabě z okruhu kolínského arcibiskupa, Arnold z Hückeswagenu (
Arnaldo de Hogensuag).
On je poprvé ve vztahu k českému králi Otakaru I. zmiňován v listu anglického panovníka Jindřicha III. z 24. června 1228. I přesto, e sňatek se nakonec neuskutečnil, nedolo k přervání kontaktů mezi hrabětem a českým králem, Arnold byl za své sluby odměněn rozsáhlými lesy v předpolí Moravské brány. Na Moravě se tento porýnský hrabě prokazatelně objevuje a v roce 1234, pátého dubna na Velehradě, kde je uveden jako nejvýznamnějí světský svědek při potvrzení práv hradiského klátera. V čele svědečné řady (jetě před Bernhardem Korutanským) se ocitá v Brně druhého listopadu, kdy markrabě Přemysl potvrzuje privilegia Rajhradskému kláteru. Pod neznámým datem roku 1234 se skrývá jetě dalí markraběcí listina, ve které Přemyslovec v Opavě kláteru v Zábrdovicích daruje ves a uděluje privilegia. I zde je Arnold uveden jako nejvýznamnějí garant pořízení. V Brně Arnold hrabě z Hückeswagen svědčí markraběti opět 28. března 1235, na dalím privilegiu Zábrdovicím, tentokrát ovem a za Oldřichem Korutanským. V brněnské listině z 29. července, tentokrát pro Doubravník, je uveden opět na prvním místě, s predikátem Hugensvald, co můe být viděno jako Hukvaldy. Následně je v Brně a vůbec v naich pramenech a v polovině srpna 1237 jako svědek záleitostí brněnského kostela sv. Petra, tentokrát za purkrabím z Donína Otou. V únoru 1238 se Arnold (společně s dalím lechticem z Říe Ojířem z Frídberka) dostane jako svědek na listinu Václava I. v Praze, pro kláter ve Waldsachsen.
Poslední listina, kde je Arnold doloen, je jeho vlastní listina. Tu vydal na Starém Jičíně 14. července 1240, společně se svojí enou Adélou a za souhlasu syna Franka. V ní dává vesnici Rhöndorf (u Bonnu), kterou koupil od rytíře Gerlacha zvaného Ogira kláteru v Steifeldenu, co v Jičíně dosvědčují představení tohoto klátera, stejně tak i hraditského, syn Frank a dalí příbuzný Tiderik.

Hrad Starý Jičín - buď přímo zde nebo na domnělém dvorci pod hradem mohl Arnold vydat svoji listinu
Celkem se tak Arnold v letech 1234 a 1238 objeví na sedmi listinách, jednou v Praze, estkrát na Moravě, ve vech jejích částích. Z tohoto listinného materiálu ho nejde blíe lokalizovat do určité části země. Ve srovnání s moravskou lechtou se nevyskytuje příli často (nesvědčí ani na jedné z listin olomouckého biskupa Roberta). Arnold z Hückeswagen takté nezískal prokazatelně ádný z moravských úřadů, ačkoliv je vdy uváděn před těmito úředníky. Z toho soudím, e ač měl majetky na Moravě, do moravské zemské obce příli nezapadl, říský hrabě byl panovníkem vyuíván spíe k zvýení prestie listin a právních aktů (to zpětně nemusela moravská lechtická reprezentace vnímat pozitivně, kdy neuznávala hraběcí titul jako nadřazený), ne jako jeden z reprezentantů a garantů jejich platnosti. Podobně jako ve 40. letech Erkenbrecht ze Starkenberka nebo Ojíř z Frídberka.
O jeho synu Frankovi se zmiňuje a listina Přemysla Otakara I., tehdy jetě jenom rakouského vévody a moravského markraběte z 12. prosince 1251. Ve Vídni tehdy monarcha potvrdil dar nově zaloeného kostela, 4 lánů a 100 popluí kolem řeky Lubiny v Příboru Frankem nově vznikajícímu tamnímu kláteru. Písemné zlistinění od Franka se nedochovalo. Tato listina je současně první zmínkou o nově zaloeném městě Příbor (v německé podobě Freiburg), který se stal jedním z center zmeneného dominia hrabat z Hückeswagenu. Zaloení klátera (který měl být filiální k Velehradu) se nicméně nepodařilo, jak vyplývá z následujících listin, kdy si činí majetkové nároky na pozemky u Příbora právě jihomoravský konvent.
I na dalí listině se o Frankovi mluví v pasivu. Jde o závě olomouckého biskupa Bruna z 29. listopadu 1267. Zde episkopus prohlauje, e od Franka koupil újezd, který byl vymezen potokem Sedlničkou, místem Bruneswerde (Stará Ves) o 70 lánech (který původně náleel Konrádu z Plavče), dále Ronovem a Hrabovou a také Ostravicí. Polovinu tohoto území získal hrabě zpět jako biskupské léno, biskup na druhé části vlastnil vsi Staříč (70 lánů), Místek (40 lánů) a Sviadnov (také 40 lánů). Jak dokládá J. Bakala, k prodeji a uzavření lenní smlouvy mezi Brunem a Frankovi muselo dojít před rokem 1258, kdy biskup disponuje s 66 lány u Staříče a po roce 1251, kdy pokus o zaloení klátera v Příboru potvrzuje zeměpán, nikoli olomoucký biskup jako lenní senior.
Dle mého soudu mlčení o původním majetkovém zázemí s centrem na Starém Jičíně a samotný vstup mezi biskupské leníky je nepřímým důkazem o ztrátě Starojického panství ji v 50. letech. Jde ovem o čistou spekulaci, nebo podle Jičína je uváděn a v roce 1278 Blud, podle dalích indicií z mocného severomoravského rodu erbu kráčejícího lva na třech pahorcích, který se větinou psal podle Pňovic. Prvně je jako pán na Jičíně doloen za vlády Přemysla II., 21. ledna 1278 v Brně během rozsudku pověřených moravských pánů mezi Pardusem a kláterem v Hradisku. Právě na Hradisku Blud 7. května 1280 vydal listinu, podle ní dal tomuto kláteru dvůr v erotíně se 4 lány a úrok z dalích 10 lánů, v hodnotě 107 hřiven stříbra. Pokud by tyto majetky nedosahovaly zmíněné výe, má kláter získat jako náhradu část Pňovic, co bylo jedno z významných sídel rodu. Tato úmluva se stala před zraky olomouckých beneficiářů, při listině svědčila místní lechta v čele s olomouckým komořím Onem z Čistého Slemene, Bludovým příbuzným. Blud z Jičína v září 1281 svědčí (za Beneem II. ze Cvilína jinak z Bránic) na listině vévody Mikuláe při jeho daru patronátního právu pitálu v Krnově, a také srpnu 1282 svědčí na listinách Mikuláe Opavského při sporu olomouckého biskupa Dětřicha s Beneem ze títiny a Beneem z Bránic.
V orbitě zájmů Beneoviců se objevuje i jeho stejnojmenný syn, ten je nám prvně znám z poloviny roku 1288, kde je téměř v závěru svědečné řady (to by nasvědčovalo pro jeho nízký věk) opavské listiny Benee z Bránic, ve které vydavatel kláteru na Hradisku potvrzuje farní kostel v Beneově a jeho filiálu v ivoticích.
Vrame se ovem k hraběcímu rodu, ten pokračuje v roli biskupských vasalů dvěma bratry. Jméno Blud odkazuje právě na rod, sídlící v Pňovicích a v této době také na Starém Jičíně. Dosavadní bádání povauje proto zcela logicky manelku Franka Trojslavu (Trojku) za příslunici tohoto rodu a matku Bluda a Jindřicha. Je ovem nutné připomenout, e Blud s Jindřichem nejsou v ádné listině uvedeni jako děti Franka a Trojslavy, této manelský pár uvádějí opakovaně pouze jako své předchůdce. Trojslava z Pňovic by také vysvětlovala ztrátu Starého Jičína jako prodej této domény příbuzným.

Hrad Hukvaldy, dalí sídlo rodu. Jádro hradu napravo.
Jindřich z Hukvald (pokud je totoný s Jindřichem z Příbora a není například jeho strýc) je zmíněn ji v roce 1285 při uzavření příměří mezi olomouckým biskupem Dětřichem a Fridrichem z Schonburga. Společně s (mladím?) bratrem Bludem, kdy se oba titulují jako hrabata z Příbora (comites de Vriburch), obnovují v roce 1292 patronát nad kostelem právě v Příboru, velehradskému kláteru. V tomto dokumentu je zmíněno, e patronát Velehradu daroval jejich předchůdce Frank (není uveden jako otec), společně s 50 lány lesa, určenými k zaloení nových vesnic. Kromě biskupa a lidí kolem něho, na listině bratrům svědčili z významnějí lechty Hartmann z Holtejna a Vlk z Plavče, který ač původem z jiní Moravy, patřil také ke stavu severomoravských leníků biskupa.
Jindřich z Příbora v roce 1294 zakládá ves (nebo alespoň k tomu vydává v Příboru listinu, která určuje povinnosti zdejích poddaných) Pozmansdorf (dnes Kozlovice), rychtářem se stává lokátor, Sydylmann, jak je u podobných smluv obvyklé se svobodnými lány. Vesničané získávají deset nebo dvacet let lhůtu placení daní, v závislosti na místě jejich lánů. Dále je zmíněna krčma, mlýn se dvěma koly, kovárna, pekárna, řeznictví a vec. Soudnictví mělo být odvozováno od příborského práva, potamo hlubčického, franského (J. Bakala zde připomíná původ vlastníků ve Frankách, Porýní). Poměrně vysoké byly poplatky vrchnosti, dvakrát do roka 3 loty stříbra (celkem tedy půldruhé hřivny) a k tomu 3 měřice penice, 2 ječmene a stejnou míru ovsa. Svědky této listiny jsou větinou rychtáři a (zřejmě dalí) poddaní z okolí.
Kdy se posuneme o několik let dopředu, dojde k zajímavému setkání. V létě 1297 byl Blud z Jičína zahrnut jako svědek do úmluvy mezi těínským kníetem Měkem a olomouckým biskupem Dětřichem ohledně moravsko-slezských hranic. Měkova listina byla vydána v Ostravě. Zde se Blud setkal se svými vzdálenými příbuznými Bludem a Jindřichem, zatímco on je svědkem z posice významného moravského pána, Blud a Jindřich jsou chápáni jako jedni z několika leníků. Stejný den na stejném místě stejnou úmluvu toti vydal i olomoucký biskup, zde jsou uvedeni bratři oba, Jindřich jako Henomannus. Na rozdíl od přechozí listiny jsou uvedeni mezi biskupskými leníky.
Dřívějí potvrzení lánů velehradskému kláteru se neobelo zřejmě bez komplikací, kdy podobnou listinu museli oba bratři vydat také v létě roku 1302. Tentokrát jde ovem o 52 lánů, které daroval nejenom Frank, ale i Trojslava. Sloení svědků je obdobné, olomoucký biskup, jeho komorník Pavel, leníci Mikulá z aunburka, Ekrik z Fultejna, Frank z Modřic a Gerlach z Osoblahy. Za moravskou lechtu opět Hartmann a Blud mladí z Bludovic.
Bratři jsou jetě zmíněni na podzim roku 1307, v listině olomouckého biskupa Jana, datované v Kroměříi. Tato listina se vykládá jako doklad manského soudu olomouckého biskupa, pro nynějí úvahy je důleitá zmínka o Bludovi z Trnávky (
Trenauia) a Heymannu (teda Jindřichovi) z Příbora (poprvé v české variantě
Prsybor), kteří se dostali do sporu s bratry z Krásné.
Před rokem 1316 oba bratři zřejmě umírají, driteli jejich Hukvald (
heren czu heckenwald) jsou tehdy ji Dětřich a Jindřich z Fultejna.
Později se biskupské léno Hukvaldy stává komorním biskupským statkem, a jako takové je potvrzeno v polovině století i papeem Urbanem V. Zmíněn je hrad Hukvaldy a městečko Příbor, a 11 vesnic, z nich 8 lze bez problémů ztotonit a lokalizovat, jde o Kozlovice, Tichou, Novou Tichou, Sklenov, Petrovice, Trnávku, Záviice a Sedlnice (pouze polovinu). Dalí tři Jaroslav Bakala určuje jako Lhotku u Místku, Skotnici, a zřejmě Klokočov, Miloň Dohnal jako Metylovice, Kornice a Chlebovice. Důvodem pro jmenovitý výpis komponent panství bylo oddělení Frentátska/ostýnska, které získal Michal z Vlaimi. Toto panství zmíněný badatel vymezuje hradem ostýnem, městečkem Frentátem a vesnicemi Kopřivnicí, Lichnovem, Vlčovicemi, Drnholcem a polovinou Záviic.
Příběh hrabat v Hückeswagenu ve třináctém století je vyprávěním o majetkovém a s tím i ruku v ruce mocenském a prestiním úpadku. Porýnská hrabata, dle mého soudu v polovině století, ztrácejí Jičínské panství a téměř současně jsou donuceni k vstupu do slueb olomouckých biskupů. V roce 1260 prodávají rovně své porýnské majetky hrabatům z Bergu. Jak vysvětlit tento úpadek je otázkou a lze nabídnout jen spekulace. Osobně bych navrhnul vysoké výdaje na kolonizaci nově získaného území (kde se rod rozhodl usadit) a stavbu hradů (Starý Jičín, Hukvaldy a ostýn). Nelze zapomínat na to, e nově kolonizované území negeneroval zisky svým vlastníkům, to a po vyprení lhůty, která trvala řádově roky, jak vidíme z listiny Jindřicha. Uvaovat lze také o vysokých nákladech na hraběcí reprezentaci, co se mohlo promítat i v rovině stavby kamenných hradů.