Hrabata z Hückeswagenu – místo zbohatnutí na kolonizaci úpadek rodu

Podnětem pro angažmá porýnských Hückeswagenů byla vlastně svatá Anežka. Poté, co nevyšel její sňatek s Jindřichem Štaufem, zájem o její ruku projevili Angličané v roce 1226, Přemyslovna se měla stát ženou jejich mladého krále Jindřicha III. Jako vyjednávač sňatku byl určen porýnský hrabě z okruhu kolínského arcibiskupa, Arnold z Hückeswagenu (Arnaldo de Hogensuag).

On je poprvé ve vztahu k českému králi Otakaru I. zmiňován v listu anglického panovníka Jindřicha III. z 24. června 1228. I přesto, že sňatek se nakonec neuskutečnil, nedošlo k přervání kontaktů mezi hrabětem a českým králem, Arnold byl za své služby odměněn rozsáhlými lesy v předpolí Moravské brány. Na Moravě se tento porýnský hrabě prokazatelně objevuje až v roce 1234, pátého dubna na Velehradě, kde je uveden jako nejvýznamnější světský svědek při potvrzení práv hradišťského kláštera. V čele svědečné řady (ještě před Bernhardem Korutanským) se ocitá v Brně druhého listopadu, kdy markrabě Přemysl potvrzuje privilegia Rajhradskému klášteru. Pod neznámým datem roku 1234 se skrývá ještě další markraběcí listina, ve které Přemyslovec v Opavě klášteru v Zábrdovicích daruje ves a uděluje privilegia. I zde je Arnold uveden jako nejvýznamnější garant pořízení. V Brně Arnold hrabě z Hückeswagen svědčí markraběti opět 28. března 1235, na dalším privilegiu Zábrdovicím, tentokrát ovšem až za Oldřichem Korutanským. V brněnské listině z 29. července, tentokrát pro Doubravník, je uveden opět na prvním místě, s predikátem Hugensvald, což může být viděno jako Hukvaldy. Následně je v Brně a vůbec v našich pramenech až v polovině srpna 1237 jako svědek záležitostí brněnského kostela sv. Petra, tentokrát za purkrabím z Donína Otou. V únoru 1238 se Arnold (společně s dalším šlechticem z Říše Ojířem z Frídberka) dostane jako svědek na listinu Václava I. v Praze, pro klášter ve Waldsachsen.

Poslední listina, kde je Arnold doložen, je jeho vlastní listina. Tu vydal na Starém Jičíně 14. července 1240, společně se svojí ženou Adélou a za souhlasu syna Franka. V ní dává vesnici Rhöndorf (u Bonnu), kterou koupil od rytíře Gerlacha zvaného Ogira klášteru v Steifeldenu, což v Jičíně dosvědčují představení tohoto kláštera, stejně tak i hradištského, syn Frank a další příbuzný Tiderik.


Celkem se tak Arnold v letech 1234 až 1238 objeví na sedmi listinách, jednou v Praze, šestkrát na Moravě, ve všech jejích částích. Z tohoto listinného materiálu ho nejde blíže lokalizovat do určité části země. Ve srovnání s moravskou šlechtou se nevyskytuje příliš často (nesvědčí ani na jedné z listin olomouckého biskupa Roberta). Arnold z Hückeswagen taktéž nezískal prokazatelně žádný z moravských úřadů, ačkoliv je vždy uváděn před těmito úředníky. Z toho soudím, že ač měl majetky na Moravě, do moravské zemské obce příliš nezapadl, říšský hrabě byl panovníkem využíván spíše k zvýšení prestiže listin a právních aktů (to zpětně nemusela moravská šlechtická reprezentace vnímat pozitivně, když neuznávala hraběcí titul jako nadřazený), než jako jeden z reprezentantů a garantů jejich platnosti. Podobně jako ve 40. letech Erkenbrecht ze Starkenberka nebo Ojíř z Frídberka.

O jeho synu Frankovi se zmiňuje až listina Přemysla Otakara I., tehdy ještě jenom rakouského vévody a moravského markraběte z 12. prosince 1251. Ve Vídni tehdy monarcha potvrdil dar nově založeného kostela, 4 lánů a 100 popluží kolem řeky Lubiny v Příboru Frankem nově vznikajícímu tamnímu klášteru. Písemné zlistinění od Franka se nedochovalo. Tato listina je současně první zmínkou o nově založeném městě Příbor (v německé podobě Freiburg), který se stal jedním z center zmenšeného dominia hrabat z Hückeswagenu. Založení kláštera (který měl být filiální k Velehradu) se nicméně nepodařilo, jak vyplývá z následujících listin, kdy si činí majetkové nároky na pozemky u Příbora právě jihomoravský konvent. I na další listině se o Frankovi mluví v pasivu. Jde o závěť olomouckého biskupa Bruna z 29. listopadu 1267. Zde episkopus prohlašuje, že od Franka koupil újezd, který byl vymezen potokem Sedlničkou, místem Bruneswerde (Stará Ves) o 70 lánech (který původně náležel Konrádu z Plavče), dále Rožnovem a Hrabovou a také Ostravicí. Polovinu tohoto území získal hrabě zpět jako biskupské léno, biskup na druhé části vlastnil vsi Staříč (70 lánů), Místek (40 lánů) a Sviadnov (také 40 lánů). Jak dokládá J. Bakala, k prodeji a uzavření lenní smlouvy mezi Brunem a Frankovi muselo dojít před rokem 1258, kdy biskup disponuje s 66 lány u Staříče a po roce 1251, kdy pokus o založení kláštera v Příboru potvrzuje zeměpán, nikoli olomoucký biskup jako lenní senior.

Dle mého soudu mlčení o původním majetkovém zázemí s centrem na Starém Jičíně a samotný vstup mezi biskupské leníky je nepřímým důkazem o ztrátě Starojického panství již v 50. letech. Jde ovšem o čistou spekulaci, neboť podle Jičína je uváděn až v roce 1278 Blud, podle dalších indicií z mocného severomoravského rodu erbu kráčejícího lva na třech pahorcích, který se většinou psal podle Pňovic. Prvně je jako pán na Jičíně doložen za vlády Přemysla II., 21. ledna 1278 v Brně během rozsudku pověřených moravských pánů mezi Pardusem a klášterem v Hradisku. Právě na Hradisku Blud 7. května 1280 vydal listinu, podle níž dal tomuto klášteru dvůr v Žerotíně se 4 lány a úrok z dalších 10 lánů, v hodnotě 107 hřiven stříbra. Pokud by tyto majetky nedosahovaly zmíněné výše, má klášter získat jako náhradu část Pňovic, což bylo jedno z významných sídel rodu. Tato úmluva se stala před zraky olomouckých beneficiářů, při listině svědčila místní šlechta v čele s olomouckým komořím Onšem z Čistého Slemene, Bludovým příbuzným. Blud z Jičína v září 1281 svědčí (za Benešem II. ze Cvilína jinak z Bránic) na listině vévody Mikuláše při jeho daru patronátního právu špitálu v Krnově, a také srpnu 1282 svědčí na listinách Mikuláše Opavského při sporu olomouckého biskupa Dětřicha s Benešem ze Štítiny a Benešem z Bránic.

V orbitě zájmů Benešoviců se objevuje i jeho stejnojmenný syn, ten je nám prvně znám z poloviny roku 1288, kde je téměř v závěru svědečné řady (to by nasvědčovalo pro jeho nízký věk) opavské listiny Beneše z Bránic, ve které vydavatel klášteru na Hradisku potvrzuje farní kostel v Benešově a jeho filiálu v Životicích.

Vraťme se ovšem k hraběcímu rodu, ten pokračuje v roli biskupských vasalů dvěma bratry. Jméno Blud odkazuje právě na rod, sídlící v Pňovicích a v této době také na Starém Jičíně. Dosavadní bádání považuje proto zcela logicky manželku Franka Trojslavu (Trojku) za příslušnici tohoto rodu a matku Bluda a Jindřicha. Je ovšem nutné připomenout, že Blud s Jindřichem nejsou v žádné listině uvedeni jako děti Franka a Trojslavy, této manželský pár uvádějí opakovaně pouze jako své předchůdce. Trojslava z Pňovic by také vysvětlovala ztrátu Starého Jičína jako prodej této domény příbuzným.



Jindřich z Hukvald (pokud je totožný s Jindřichem z Příbora a není například jeho strýc) je zmíněn již v roce 1285 při uzavření příměří mezi olomouckým biskupem Dětřichem a Fridrichem z Schonburga. Společně s (mladším?) bratrem Bludem, když se oba titulují jako hrabata z Příbora (comites de Vriburch), obnovují v roce 1292 patronát nad kostelem právě v Příboru, velehradskému klášteru. V tomto dokumentu je zmíněno, že patronát Velehradu daroval jejich předchůdce Frank (není uveden jako otec), společně s 50 lány lesa, určenými k založení nových vesnic. Kromě biskupa a lidí kolem něho, na listině bratrům svědčili z významnější šlechty Hartmann z Holštejna a Vlk z Plavče, který ač původem z jižní Moravy, patřil také ke stavu severomoravských leníků biskupa.

Jindřich z Příbora v roce 1294 zakládá ves (nebo alespoň k tomu vydává v Příboru listinu, která určuje povinnosti zdejších poddaných) Pozmansdorf (dnes Kozlovice), rychtářem se stává lokátor, Sydylmann, jak je u podobných smluv obvyklé se svobodnými lány. Vesničané získávají deset nebo dvacet let lhůtu placení daní, v závislosti na místě jejich lánů. Dále je zmíněna krčma, mlýn se dvěma koly, kovárna, pekárna, řeznictví a švec. Soudnictví mělo být odvozováno od příborského práva, potažmo hlubčického, franského (J. Bakala zde připomíná původ vlastníků ve Frankách, Porýní). Poměrně vysoké byly poplatky vrchnosti, dvakrát do roka 3 loty stříbra (celkem tedy půldruhé hřivny) a k tomu 3 měřice pšenice, 2 ječmene a stejnou míru ovsa. Svědky této listiny jsou většinou rychtáři a (zřejmě další) poddaní z okolí. Když se posuneme o několik let dopředu, dojde k zajímavému setkání. V létě 1297 byl Blud z Jičína zahrnut jako svědek do úmluvy mezi těšínským knížetem Měškem a olomouckým biskupem Dětřichem ohledně moravsko-slezských hranic. Měškova listina byla vydána v Ostravě. Zde se Blud setkal se svými vzdálenými příbuznými Bludem a Jindřichem, zatímco on je svědkem z posice významného moravského pána, Blud a Jindřich jsou chápáni jako jedni z několika leníků. Stejný den na stejném místě stejnou úmluvu totiž vydal i olomoucký biskup, zde jsou uvedeni bratři oba, Jindřich jako Henomannus. Na rozdíl od přechozí listiny jsou uvedeni mezi biskupskými leníky.

Dřívější potvrzení lánů velehradskému klášteru se neobešlo zřejmě bez komplikací, když podobnou listinu museli oba bratři vydat také v létě roku 1302. Tentokrát jde ovšem o 52 lánů, které daroval nejenom Frank, ale i Trojslava. Složení svědků je obdobné, olomoucký biskup, jeho komorník Pavel, leníci Mikuláš z Šaunburka, Ekrik z Fulštejna, Frank z Modřic a Gerlach z Osoblahy. Za moravskou šlechtu opět Hartmann a Blud mladší z Bludovic.

Bratři jsou ještě zmíněni na podzim roku 1307, v listině olomouckého biskupa Jana, datované v Kroměříži. Tato listina se vykládá jako doklad manského soudu olomouckého biskupa, pro nynější úvahy je důležitá zmínka o Bludovi z Trnávky (Trenauia) a Heymannu (teda Jindřichovi) z Příbora (poprvé v české variantě Prsybor), kteří se dostali do sporu s bratry z Krásné.

Před rokem 1316 oba bratři zřejmě umírají, držiteli jejich Hukvald (heren czu heckenwald) jsou tehdy již Dětřich a Jindřich z Fulštejna.

Později se biskupské léno Hukvaldy stává komorním biskupským statkem, a jako takové je potvrzeno v polovině století i papežem Urbanem V. Zmíněn je hrad Hukvaldy a městečko Příbor, a 11 vesnic, z nichž 8 lze bez problémů ztotožnit a lokalizovat, jde o Kozlovice, Tichou, Novou Tichou, Sklenov, Petrovice, Trnávku, Závišice a Sedlnice (pouze polovinu). Další tři Jaroslav Bakala určuje jako Lhotku u Místku, Skotnici, a zřejmě Klokočov, Miloň Dohnal jako Metylovice, Kornice a Chlebovice. Důvodem pro jmenovitý výpis komponent panství bylo oddělení Frenštátska/Šostýnska, které získal Michal z Vlašimi. Toto panství zmíněný badatel vymezuje hradem Šostýnem, městečkem Frenštátem a vesnicemi Kopřivnicí, Lichnovem, Vlčovicemi, Drnholcem a polovinou Závišic.

Příběh hrabat v Hückeswagenu ve třináctém století je vyprávěním o majetkovém a s tím i ruku v ruce mocenském a prestižním úpadku. Porýnská hrabata, dle mého soudu v polovině století, ztrácejí Jičínské panství a téměř současně jsou donuceni k vstupu do služeb olomouckých biskupů. V roce 1260 prodávají rovněž své porýnské majetky hrabatům z Bergu. Jak vysvětlit tento úpadek je otázkou a lze nabídnout jen spekulace. Osobně bych navrhnul vysoké výdaje na kolonizaci nově získaného území (kde se rod rozhodl usadit) a stavbu hradů (Starý Jičín, Hukvaldy a Šostýn). Nelze zapomínat na to, že nově kolonizované území negeneroval zisky svým vlastníkům, to až po vypršení lhůty, která trvala řádově roky, jak vidíme z listiny Jindřicha. Uvažovat lze také o vysokých nákladech na „hraběcí“ reprezentaci, což se mohlo promítat i v rovině stavby kamenných hradů.