V současné době ji existuje více věrohodných informací o této postavě, která se stala obětí antagonistických vztahů mezi králem českým, Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jentejna. Jediným jeho proviněním bylo, e jako oddaný úředník obětavě plnil příkazy svého nadřízeného.
Johánek se sám psal "z Pomuku", i kdy ji dávno před jeho narozením se vesnice s kláterem nazývala Pomuk a současně Nepomuk. Kláter byl cisterciácký, jeho název byl patrně odvozen od tzv. "pomukávání", co byly zvlátní zvuky, jimi se řeholníci např. při práci dorozumívali. Aby se tedy odliila lokalita osady od klátera, říkalo se vesnici "ne Pomuk". Za husitských válek byl kláter zničen a od těch dob se pouíval stále více pouze název Nepomuk. V době svatořečení pak Johánek z Pomuku byl ji jen Janem Nepomuckým. Tolik na úvod pro vysvětlení této zdánlivé dvojjedinosti světcova predikátu.
Johánek se narodil někdy koncem čtyřicátých let 14. st. otci Velflínovi (Volfín), co je zkomolená zdrobnělina německého Wolfganga, jména svědčícího o Janově německém původu. Kde mladý Jan nabyl prvního vzdělání a kdy odeel do Prahy zaniká v mlze chybějících pramenů. Pak u můeme sledovat stopy jeho činnosti a v Praze i jejím okolí.
Na arcibiskupství se posléze stal arcibiskupským notářem a pohyboval se tedy v úřadě i kanceláři generálního vikáře, s jeho činností se dopodrobna obeznámil. Funkce notáře byla zodpovědnou funkcí, nevyadovala vak právnického vzdělání ale slunou znalost latiny. Jan také půjčoval peníze a kdy je poskytoval, tak nepochybně na úrok. V neidovské komunitě docela ojedinělý případ lichvy, kterou katoličtí historici popírají. V r. 1380 mu arcibiskup Jan z Jentejna udělil velice výnosné obročí oltářníka v metropolitní katedrále. Aby toho neměl málo, ná světec se v téme roce stal farářem u sv. Havla na Starém Městě. V té době tedy u musel mít vyí svěcení a nastupoval jako kněz do Havelské čtvrti plné neřesti, lichvářů a entin lehčích mravů. U ve svém mladém věku (něco málo přes 30) se Nepomuk stává svými nadstandardními příjmy (nikoli jako správce více obročí) mnohoobročníkem. Tedy jedním z těch, kteří se zakrátko stanou terčem nesmiřitelné kritiky reformního Husova proudu, jejím fundamentem byl, jak je veobecně známo, návrat k chudobě prvotní církve. Tomuto tak důleitému reformnímu imperativu se právě Johánek zpronevěřoval v mnoha ohledech.
V r. 1381 získal titul bakaláře na právnické fakultě a odchází na studia do Padovy, kde byl promován 1387 na doktora kanonického práva a jetě v téme roce mu tento titul byl nostrifikován i na praské univerzitě. Od těch dob je často nazýván doktorem Johánkem. Také proto, e se stal právním zástupcem metropolitní kapituly. V r. 1389 se stal generálním vikářem a to znamenalo vlastně druhou pozici po arcibiskupovi. Nesměl vak světit nové kněze, tuto činnost zastával pouze světící biskup jako arcibiskupův sufragán. Jako vizitátor doktor Johánek dohlíel např. i na to, zda kněí ijí spořádaným ivotem, zda důsledně dodrují celibát, zda nekáí bludy a zda místo kanonizovaných 4 novozákonních evangelií nepouívají ta apokryfní. Vizitační činnost měla některé atributy inkvizice. Jiný metr, jím se měřila provinění a tresty za ně, byl vak uplatňován na duchovní pastýře a jiný na jeho ovečky.

Pro světcovu závěrečnou etapu ivota se stal určujícím ji zmíněný zápas Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jentejna. Tento střet měl pro Johánka z Pomuku fatální a tragické následky.
Pro královy milce se stalo jistým druhem pokleslé zábavy neustále arcibiskupa něčím popouzet. Jako ji poněkolikáté i tentokrát vymysleli proti Jentejnovi svéhlavý plán, na jeho počátku mělo stát nově zaloené západočeské biskupství, kterým by se zabily dvě mouchy jednou ranou. Biskupství by se stalo obročím s prebendami pro královy oblíbence a oslabilo by tak postavení praského arcibiskupa. Vskutku ďábelská a zároveň vysoká hra. První dějstvím nadcházejícího dramatu se měl stát kláter kladrubských benediktinů a jeho zboí. Dramatické události odstartovala smrt opata Racka na konci zimy L. P. 1393. Pak u dostávají události rychlý spád. 7. března je zvolen nový opatem mnich Olen. Protoe Jentejn byl o záměrech protistrany s velkou mírou pravděpodobnosti informován, tak sice nařídil, aby se přihlásil ten, kdo by s volbou Rackova nástupce nesouhlasil, ale protistrana v časové tísni nedostala vlastně vůbec ádnou anci a generální vikář doktor Jan z Pomuka volbu u 10. března potvrdil. Tato administrativní rychlost potvrzení během tří dnů by byla závratná i na dnení poměry a král se proto o této záměrné provokaci dověděl a po několika dnech, kde jinde ne na ebráku. Opět, také jak jinak, se nepříčetně rozčílil a zodpovědné chtěl hned topit. Jakoby tak dopředu předjímal dalí události. Arcibiskup, oficiál Mikulá Puchník a Johánek se před králem uchýlili do arcibiskupova sídla v Roudnici nad Labem. Protoe se vak kvapem blíil velký křesanský svátek Milostivé léto, bylo nutno najít nějaký kompromis v nastalé situaci. Na základě osudné rady Johánkovy se Jentejn vrátil do Prahy, aby jednal s králem. 20. března dolo v johanitské komendě k jednání mezi arcibiskupem a Václavem IV. Přestoe k setkání dolo časně zrána, král měl ji za sebou opileckou pičku. Jednání, při něm král neustále v cholerickém záchvatu vyhrooval, bylo velice ostré, příkré, neurvalé a hlavním důvodem sporu bylo pochopitelně potvrzení kladrubského opata. Výsledkem tohoto prudkého sporu bylo zatčení Johánka, Puchníka, Václava Knoblocha a Něpra z Roupova. Byli předvedeni na Hrad, kde se král účastnil improvizovaného výslechu a u při něm údajně tekla krev ze zranění způsobených jilcem králova meče. Johánek a dalí dva klerici byli pak odvedeni do vězení na Staré rychtě na Novém Městě. Tady čekali a do večera. Měl k nim přibýt i arcibiskup, kterému se vak natěstí podařilo z Prahy uprchnout.
I večerního výslechu zajatců na Staré rychtě se král zúčastnil. A opět údajně aktivně a posílen vínem. Nejprve byli vězni tzv. tosováni, tj. byly jim svázány ruce za zády a poté byli vytahováni na ebřík. Při tom se jim vykloubily obě ruce. Poté Johánkovi z Pomuku nasadil kat palečnice. Nakonec vem byly páleny boky, při čem údajně opět asistoval sám král, který z neastníků chtěl patrně vymámit doznání k jakémusi spiknutí proti jeho majestátu. Kdy se tohoto doznání nedočkal a poněkud vystřízlivěl, poručil katu sejmout vězně z mučidel. Před přivolaným notářem pak museli přísahat, e s nimi bylo zacházeno dle práva. Johánek vak ji přísahat nemohl, protoe krátce po sejmutí z katova nářadí u nevydal ani hlásku a odebral se na věčnost. Jeho mrtvola pak byla na příkaz krále shozena z kamenného mostu do Vltavy. Johánek z Pomuku tedy nebyl utopen, jak stále opakují někteří katoličtí historici, to vak nic nemění na skutečnosti, e jeho smrt byla krutá, nesmyslná a naprosto zbytečná. Johánek z Pomuku se stal prameny doloenou obětí královy patologicky cholerické povahy.
Světcovy atributy jsou naprosto čitelné, evidentní a nepřehlédnutelné. Jeho svatozář je tvořena 5 hvězdičkami. Jedná se o nejcharakterističtějí svatojánský symbol. Výkladů je několik. Hvězdičky mají znázorňovat ona zvlátní tajemná zářící světla, která se objevila na hladině Vltavy po mučedníkově svrení s mostu do chladné řeky. Pět jich je proto, e v tomto počtu zářila kolem světcovy hlavy. Podobnost se svatozáří jako hlavního atributu Panny Marie, ji Jan a bigotně uctíval, je té více ne nápadný a transparentní. Číslice pět můe rovně souviset s pěti ranami Jeíe Krista a podobností s Jeho utrpením. Mezi dalí světcovy atributy patří palmová ratolest jako předznamenání jeho světově proslulého mučednictví. Palmové ratolesti dreli v rukou i andělé, kteří sestoupili s nebes, kdy byl Johánek shozen do Vltavy.
Historicky neprokázané mučednictví zpovědního tajemství je zpodobňováno hned několika různými atributy. Je to v prvé řadě ukazováček pravé ruky přitisknutý k pevně semknutým rtům nebo ryba, zámek, peče a v neposlední řadě jazyk. Ten je vak zobrazován pouze jako samostatný atribut např. v nástěnných malbách kostelů zasvěcených sv. Janovi, jak dokládá např. ústřední motiv svatojánského patrocinia, poutního kostela na Zelené hoře geniálního stavitele Jana Blaeje Santiniho. Jeho překrásný a neuvěřitelně odváný barokně gotizující sloh přispěl k tomu, e tento kostel byl bez velkých překáek zapsán mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Můeme s malou nadsázkou konstatovat, e k tomuto zápisu přispěli měrou vrchovatou vlastně oba Janové. A toho si vame, nebo ČR oněch privilegovaných památek příli nemá.
Dalími atributy jsou mj. i např. reliéf staroboleslavského paládia, kniha znázorňující Písmo svaté a glóbus jako výraz světcova celosvětového významu. K Janovi se hlásili nejen katoličtí duchovní, ale i světtí kněí a řádoví řeholníci, zejména jezuité, cisterciáci, kapucíni a serviti.
Světec je umělecky ztvárněn větinou jako člověk s pasivním trpitelským výrazem nebo mírným oduevnělým pohledem. Na sobě má plátík přes ramena přehozený, pod krkem uvázaný a na hlavě má biret či kvadrátek jako odznak kanovníka. V rukou nebo v jedné ruce větinou drí větí či mení krucifix, jako výraz klerika, který následuje ve svém utrpení svého Spasitele. Svým zjevem nikdy nepřipomíná asketu, či vyzáblého poustevníka, ale spíe mírně elegantního arcibiskupova úředníka s melancholickým pohledem, kterým se shovívavě dívá na své farní ovečky.
Jaké byly jeho kultovní funkce? Byl velkým přímluvcem ve věcech souvisejících s vodním ivlem. Modlitby ke sv. Janu se proto týkaly ochrany před povodněmi, ale i vzývaly dé při velkých suchých obdobích. Světec pomáhal vem topícím se a měl zahánět vodnatelnost. Byl patronem mlynářů, vorařů plavících dříví, převozníků, plavců, ífařů i námořníků. Mnohé přídě korábů, fregat či karavel portugalských a panělských mořeplavců, dobyvatelů i korzárů zdobily vyřezávané sochy Jana Nepomuckého. Byl uctíván jako patron mlčenlivosti, vládce nad vodním ivlem (tedy jakýsi katolický Neptun nebo chcete-li Poseidon) ale předevím jako ochránce dobré pověsti a rytíř bojující proti pomluvě. Poslední dvě jmenované patronace byly velice oblíbené z pochopitelných důvodů právě u něného pohlaví.
Pouitá literatura:
Vít Vlnas Jan Nepomucký - česká legenda
Vydala: Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1993