Vévoda orleánský, vévoda dAnjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polský
A jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho popinila hanebná alba ligistů a guisovců, jejich nenávistný jed na nebohého krále vylévaný ířil se za jeho ivota skrze nespočetné pamflety, veríky a pakvily a běda, i skrze mrzká kázání pronáená dokonce z výin posvátných kazatelen, z nich by se měla hlásat toliko pravda boí
(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)
Jindřich III. se narodil 19. září roku 1551 na zámku Fontainebleau jako Eduard Alexandr, třetí syn Jindřicha II. z Valois a Kateřiny Medicejské. Byl milovaným synem své matky Kateřiny, je ho nazývala světlem svých očí. V roce 1566 získal titul vévody z Anjou. Stal se vrchním velitelem francouzské královské armády a zvítězil slavně v několika bitvách francouzské občanské války ta nejznámějí vítězství byla u Jarnaku a u Moncontouru. Jakou skutečně sehrál roli v tragické Bartolomějské noci roku 1572, nám poněkud zkreslují informace z románů ( např. Alexandre Dumas st., ale i Robert Merle, Michel Zévaco a dalí). V letech 1573-74 byl polským králem, ale z Polska tajně uprchl, aby usedl na francouzský trůn, osiřelý smrtí jeho bratra Karla IX. Ve Francii pak vládl do roku 1589, kdy byl zavraděn fanatickým dominikánským mnichem Jacquesem Clementem. Ne se budeme věnovat Jindřichovi, musíme si představit Francii v době reformace a protireformace.
Náboenské války rozdělující Francii
Chci líčit Francii, tu matku usouenou,
S náručí dvojicí děátek obtíenou.
Silnějí pyné je, uchvátí oba prsy,
ivotodárný zdroj a prudce do nich buí.
Rukama, nohama i nehty divě rve
Zdroj mléka sladkého, je k jejich potřebě
Příroda stvořila by ivila je oba
(Agrippa dAubigné, očitý svědek událostí)
Konflikty, které drásaly Francii v letech 1560 1598 (kdy byl Jindřichem IV. vydán edikt nantský), byly nazvány náboenskými. Ale i kdy to má své odůvodnění, není toto pojmenování zcela na místě. Hovořme proto spíe o občanské válce, protoe pro mnohé hrálo náboenství pouze roli alibi nebo záminky.
Politická situace, kterou svým synům odkazoval Jindřich II., byla výbuná, nebo italské války království zadluily. Francouzský dluh dosáhl čtyřiceti milionů livrů vypůjčených na přemrtěné úroky. Pro splácení úroků bylo potřeba učinit velmi nepopulární opatření, jakým je zvyování daní. Země potřebovala mír a autoritu, kterou zemi nemohl dát ani nezletilý král ani královna matka Kateřina Medicejská, ena sice smířlivá a velmi inteligentní, ale cizinka v zemi a navíc pocházející z rodiny italských bankéřů, která teprve nedávno byla povýena mezi urozené. Politicky velmi zdatná královna matka si proto postěovala své dceři, panělské královně:
Bůh mě tu zanechal s třemi malými dětmi a úplně rozděleným královstvím.
Královna matka, ochotná o své děti bojovat do posledního zbytku sil, měla bohuel v obecném povědomí lidí velmi patnou pověst. Jsou jí přičítány zejména lstivost a přetvářka a podle některých romanopisců se dokonce dostala na vrchol moci nikoliv pílí a umem, ale dýkou a jedem. Tuto Kateřinu vak ponechme v Dumasových románech a my si představme odvánou enu a zejména milující matku, která se nenechala zničit tvrdými ivotními zkoukami, jim byla vystavena. Milovala svého mue a musela se o něj dělit s jeho milenkou, krásnou Dianou z Poitiers. Byla starostlivou matkou, kterou krutě zasáhla smrt jejích tří dětí. Kateřina milovala moc, ale usilovala předevím o to, aby byla zachována jednota Francie a znovu nastolen mír mezi znesvářenými náboenskými stranami.
 |  |
Královna matka Kateřina Medicejská. Vlevo sama, vpravo se svými dětmi Karlem,
Jindříkem, Markétou a Frantikem |
O moc ve Francii zápasily tři strany: Bourboni princové královské krve, kteří by usedli na trůn, kdyby po meči vymřel rod Valois, pak princové lotrintí, z jejich krve vzela skotská královna Marie Stuartovna a vojenský hrdina Frantiek Guise, třetí stranou byli Montmorencyové, oddaní koruně, ale nesmiřitelní nepřátelé Guisů.
Guisové reprezentovali fanatický a nesmiřitelný katolicismus. Montmorencyové, původně katolíci, měli ve svém středu hugenoty, představované zejména úctyhodným admirálem Coligny. Antonín Bourbonský byl v opozici, a tak přijímal hugenoty, ačkoliv sám byl v otázce náboenství dost vlaný.
Za vlády Frantika II., Jindřichova bratra, nejstarího syna Kateřinina a manela Marie Stuartovny, byl skutečným vůdcem, diktátorem, papeem a králem Mariin strýc kardinál Lotrinský. Právo stát se regentem měl sice Antonín Bourbonský, ale ten měl za moudré nedávat o sobě příli vědět. Vůbec se hugenoti chovali jako posluní poddaní. Jene Guisové měli v úmyslu očistit království od kacířů a svými násilnostmi dohnali reformisty ke vzpouře. Spojili se v ní hugenoti státu s hugenoty víry a rozhodli se Guisů zbavit. Ozbrojené oddíly měly zamířit k Blois a Amboise s cílem zmocnit se krále a dvora. Guisové byli varováni, spiknutí odhaleno a spiklenci zatčeni.
Represe byla stralivá. Cimbuří zámku v Amboise byla pokryta těly popravených. Zde se rodila dědičná a divoká nenávist. Nečekaný zvrat, jen přiel, znepokojil i samotného vůdce strany protestantů, prince Condého. Frantiek II., který trpěl chronickými záněty ucha, dostal vysoké horečky. Kardinál de Guise pořádal jedno procesí za druhým, aby si na nebesích vyprosil královo uzdravení, protoe jen to by mu umoňovalo i nadále vládnout státu prostřednictvím své neteře. Prosil, vyhrooval pověením královým lékařům. Nebylo to vak nic platné a Frantiek II. své nemoci podlehl.
Novému králi, Karlu IX., Frantikovu a Jindřichovu bratrovi, bylo teprve deset let. Regentství získala královna-matka Kateřina Medicejská a vyzvala oba znepřátelené tábory k usmíření. Neuspěla vak, pro své ústupky oběma stranám je navíc dějinami povaována za pokryteckou. V roce 1560 se v Orleánsu sely generální stavy. Kateřina povolila Colignymu, Condému a jejich rodinám v soukromých sídlech praktikovat své náboenství. Katolíci a parlament královně matce takovou shovívavost vyčítali.
Na kolokviu v roce 1561 (konalo se namísto papeem zakázaného celonárodního sněmu) bylo rozhodnuto o jmenování komise, která měla hledat kompromis a cestu k proměně církve, je měla směřovat ke sjednocení vech křesanů. Nenalezla jej vak a smíření bylo opět v nedohlednu. Představa usmíření Kateřinu stále neopoutěla, a tak drela u dvora významné hugenoty a vůbec se vůči nim snaila zachovávat toleranci, i kdy jen tak, aby nejitřila ani katolíky. Ediktem z Amboise v lednu roku 1562 pak povolila protestantům veřejně vykonávat své obřady, ovem pouze za městskými hradbami, a také konat synody. Oběma stranám zakázala nosit zbraně.
Masy katolíků i hugenotů vak povaovaly jakoukoliv toleranci za hřích. V Paříi dav katolíků vypaloval domy reformovaných, na jihu se zase zuřivost hugenotů vybíjela na katolických kostelech. Katolická lechta se rozhodla Kateřiny zbavit. Ta se vak obrátila na hugenoty s prosbou na obranu monarchie a vypukla občanské válka. Mnozí v ní viděli příleitost k ukojení své nenávisti, druzí záminku k drancování. Po krvavém dramatu v hugenotské modlitebně ve Wassy 1. března 1562, který za sebou zanechal dvacet tři mrtvých a sto třicet zraněných, se rozpoutal poár. Guisovi vojáci začali střílet z arkebuz na hugenoty, kteří navzdory lednovému nařízení z Amboise konali ve městě bohoslubu. Vévoda se pokusil dobýt útokem stodolu, v ní se modlili. Zpráva o události se rozkřikla a začala série válek, přepadení, atentátů a násilností, jejich příkladem mohou být ukrutnosti barona des Adres, který nechal v Montbrisonu naházet zajatce do ohně.
Vévoda de Guise vpochodoval do Paříe, kde ho první radní města zdravil jako zachránce víry. Princ Condé volal hugenoty do zbraně. Konflikt vypukl za vydatné podpory obou stran (katolické i hugenotské) z ciziny. Filip II. podněcoval katolíky a Alběta Tudorovna podporovala hugenoty. Na obou stranách se dlouho uvaovalo, zda povolat cizí vojska. Váeň převáila nad rozumem, a tak byli povoláni výcaři, panělé i Němci.
Francouzi, kteří mezi sebou tak zarputile válčili, patřili k jednomu národu a často i jedné rodině. Válčící armády byly sice nepočetné, ale plenily, masakrovaly a znásilňovaly s čilou a zběsilou urputností. Pokud se na počátku konfliktu jetě bojovalo za náboenství, rychle se tato skutečnost změnila a válčilo se pro pouhé potěení. Královna matka mohla pozorovat, jak obě strany přicházejí o své vůdce. Padl Antonín Bourbonský, Montmorency a Condé byli zajati. Vévodu Frantika de Guise zavradil hugenotský lechtic Polrot de Méré. Guisova vrada představovala hrozbu pro budoucnost, protoe katolíci z vrady vinili Colignyho. Veobecná únava vyústila v roce 1563 v jakýsi nepodařený mír, v jeho trvání nikdo nevěřil. Rozko z nenávisti a zabíjení zvítězila na obou stranách nad únavou z boje. Válka střídala válku. Království tonulo v ohni a krvi, nedostávalo se chleba. Hugenoti byli postaveni mimo zákon v Paříi a katolíci v Normandii. Na jihu byly pustoeny katedrály a kostely. Rodiny byly rozbité. Vrady byly ospravedlňovány fanatismem a bandité se odvolávali na víru. Místo státu nahradila strana a pomsta nahradila zákon. Zde umírala civilizace.
Přesto se Kateřina snaila zachránit, co se dalo. Jako vichni její současníci i Kateřina věřila v politický význam a téměř magický účinek slavností. Ty měly pomoci zapomenout na nedávnou minulost, proité útrapy a utrpení. Několikadenní okázalé slavnosti byly pastvou pro oči, turnaje se střídaly s podívanou na vodě, souboji na koních a komediemi, jejich hlavním námětem se stal mír. Po zábavě následovaly opulentní hostiny. Jedna z nich se konala i v bytě Jindřicha, který byl jako králův bratr nazýván Monsieur. Následovaly pěí zápasy rytířů i turnaje. Králi Kateřina účast v turnaji zakázala; vzpomínka na smrt manela Jindřicha II. byla příli bolestná. Zato se ona i král zúčastnili divadelní hry, kterou básník Ronsard napsal podle Vergilia. Byla doprovázena hrou na loutnu a pod zdrobnělými přezdívkami tam vystupovaly i vechny její děti (Jindřich byl tehdy vévodou Orleánským a tak hrál Orleánka). Kromě Kateřiny a jejích dětí byli na slavnostech přítomni také jiní dva mladí Jindřichové Navarrský a vévoda de Guise. Vichni recitovali Ronsardovy vere opěvující krásy přírody, stinná zákoutí, půvabné pastýře a nesmrtelné lásky. Rozkoná rodinná hra zahraná rozkonými královninými dětmi.
Nové boje proti hugenotům, Jindřich vrchním velitelem francouzské katolické armády
Mír z roku 1563 vak opravdu netrval dlouho. Francouzské vnitřní spory se staly součástí konfliktu, který překračoval hranice země. Pape a Filip II. panělský, tehdy na vrcholu moci, se pustili do boje na ivot a na smrt proti kacířství, předevím tomu ze enevy, nebo v Německu se luteránství spojilo s vládci a zapojilo se do politického a společenského řádu. Naopak kalvinismus byl v boji proti papeenskému pořádku nekompromisní a jeho zápas znamenal hrozbu pro panovníky, i kdy ve Francii se prohlaoval za royalistický a skutečně jím chtěl i být.
Pro Filipa II. sídlil hlavní nepřítel v Nizozemí, které se roku 1566 vzbouřilo proti panělské nadvládě. Významné osobnosti a měané povstali, aby poadovali zruení inkvizice a svobodu kultu a prohlásili, e jsou připraveni umýt si ruce v krvi kněí
Ideou admirála Colignyho bylo přenést válku ze země za hranice. Chtěl pomoci Vilému Oranskému a oslabit moc panělska.
Kateřina, obvykle smířlivě naladěná a ochotná ke kompromisům, tentokrát přiměla 23. září 1568 krále podepsat edikt zakazující praktikování reformované víry a nařizující vyhnání pastorů a degradaci důstojníků, kteří se nehlásí ke katolické víře. Tento radikální čin se rovnal vyhláení války. Boje propukly v době, kdy král Karel IX. byl váně nemocen a ve panělsku zemřela pojistka dobrých panělsko-francouzských vztahů, královna Isabela, Kateřinina nejstarí dcera
Vzpomínala Kateřina na poslední setkání se svou dcerou, kdy svolila milovanému Jindřichovi vyjet své sestře v ústrety? Kdy se pak ona sama s dcerou Albětou (ve panělsku nazývanou Isabela) setkala na jednom z ostrůvků na řece Bidassoa, tvořící přirozenou hranici mezi Francií a panělskem, vyděsilo ji, jak pohuble a křehce mladá panělská královna vypadala. Velmi těce se vzpamatovávala z nedávného potratu. Nyní Isabela přivedla na svět holčičku, ale předčasný porod nepřeila.
Pouze ve své pracovně dala královna matka průchod svému alu. Pak osuila slzy, vyla ze svého ústraní a zasedla zpět do čela královské rady.
Přesunula se i se svými syny do Melunu, centra vojenských operací. Jindřich, jen byl od roku 1566 vévodou z Anjou, se postavil do čela královské a katolické armády.
Královna matka byla předem pyná na skvělé činy, jimi se podle jejího mínění milovaný syn proslaví.
Můj syn potáhne proti rebelům napsala o něm hrdě,
aby v zemi znovu nastolil řád a dal jim pocítit, co znamená stavět se na odpor svrchované královské moci.

Francois Clouet,
Portrét Jindřicha III. v Louvre
Ve skutečnosti se bohuel jeho zimním taením nic nevyřeilo, nebo vojska nemohla kvůli sněhu a náledí postupovat. Jedinou starostí vojáků bylo kde a jak se nakrmit. V Poitou ani v Angoumois se Jindřichovi nedařilo dohonit Condého armádu, je se ze vech sil snaila uniknout za řeku Dordogne, kde se měla spojit s protestantskými lechtici z Guyene. Německé oddíly, jim velel Wolfgang Bavorský, spěchaly zase protestantům na pomoc z východní části země.
Královna matka se okamitě vydala k východní hranicí synovi na pomoc, aby se pokusila německé invazi zabránit a znemonila jejich vpádu do Champagne a tří biskupství. Německé oddíly se nesměly spojit s protestantskou armádou a o osudu Condého armády se muselo rozhodnout na řece Mosele. Královna matka, která dosud překypovala energií a kontrolovala stav hradeb i obranné práce v Métách, kde se utábořila i s králem Karlem, nečekaně onemocněla. Zůstala na lůku celých 40 dní a nebyla schopná se podílet na obraně země. Místo toho blouznila:
Pohleďte jak prchají! radovala se.
Můj syn zvítězil! Ach Boe! Zvedněte mého syna, upadl! Vidíte prince de Condé? Zemřel tady v houtině.
Během následující noci dorazil do Met posel s radostnou zprávou, 13. března porazil Jindřich protestantskou armádu u Jarnaku a princ Condé v bitvě padl. Sen královny matky se vyplnil. Její nemoc ustoupila a královská rodina získala v Jindřichovi odváného velitele a chrabrého válečníka. Pro vechny katolíky se osmnáctiletý Jindřich stal hrdinou od Jarnaku. Nad mrtvolou prince Condé prý vyřkl tato slova:
Běda, kolik zla tento ubohý mu způsobil. Naráel tím na Condého pokus o únos krále v Meaux osmnáct měsíců předtím.
Po smrti Antonína Bourbonského se dynastickou hlavou hugenotů stal jeho syn Jindřich, politickým zůstává Gaspard de Coligny a po smrti prince Condé se právě Coligny stal i vůdcem vojenským. Katolíci povzbuzovali k dalím bojům, pape volal po úplném vyhlazení kacířů ve Francii a Filip II. si přál dobytí hugenotských povstaleckých měst. Ale Karel IX. nenapodobil úspěch svého bratra a v Metách se minul s oddíly německých rejtarů, které nyní pochodovaly Burgundskem směrem k Loiře.
Jindřichovi, jemu teď hrozilo nepřátelské sevření ze dvou stran, opět přispěchala na pomoc k břehům řeky Greuse jeho oddaná matka. Kateřina chtěla zaútočit, ale Jindřich za souhlasu pana de Tavannes zvolil jinou strategii a rozhodl se odříznout rejtarům cestu k zásobování. Němci vak ji překročili řeku Vienne a spojení s Colignyho armádou bylo otázkou několika hodin. Jindřich se snail ze vech sil tomuto spojení zabránit, uvízl vak v blátě. Kdy Kateřině oznámili, e Wolfgang Bavorský zemřel na mor, dala plný průchod své radosti.
Milý synu, napsala Jindřichovi,
vidíte, e sám Bůh nám pomáhá, nebo je hubí bez jediného výstřelu. Po několika meních potyčkách proti sobě stanuly 3. října 1569 armáda Jindřichova i armáda Colignyho na březích řeky Dive u Moncontouru Také tentokrát se vítězství připojilo na stranu královských oddílů jejich velitele vévody Jindřicha.
Poraený Coligny zůstal na ivu a se zbylými mui se dal na ústup k jihu. Jindřich jej měl v úmyslu pronásledovat a zničit posledním rozhodným úderem. Karel IX. mu to vak zakázal a nařídil obsadit vechna místa v Poitou, jich se předtím zmocnili hugenoté ve snaze chránit La Rochelle. Chtěl král tímto rozkazem zabránit Jindřichovi, aby se ověnčil jetě větí slávou, nebo se mu ji tenkrát zamlouvala admirálova ulechtilost, rozhodnost, důstojnost a statečnost?
Zatímco byl Jindřich zaneprázdněn obléháním Saint-Jean-dAngély, zachránil Coligny zbytky své armády a pokračoval v pochodu na jih, aby nabral nové síly. Ofenzivním taením dal najevo, e úspěch královské armády byl jen Pyrrhovým vítězstvím. Coligny toti znovu vytáhl do boje na Paří a ovládl dvůr. Byl uzavřen Saint-germainský mír, jen byl výsledkem vlivu nové strany politiků, umírněných katolíků, kteří dle katolíků ortodoxních dávají přednost spáse království před spásou vlastní due.
Mír chtěla Kateřina stvrdit tím, e dá svou dceru Markétu (inteligentní a výstřední dívku, je se stala předlohou pro mnohé romány i filmaře) za manelku Jindřichu Navarskému. Markéta měla za sebou milostný románek s mladým a velmi pohledným Jindřichem, vévodu de Guise, synem zavraděného vévody Frantika. Na milostný vztah včas upozornil královnu matku vévoda Jindřich z Anjou, obávaje se ctiádosti rodiny Guisů, je neznala mezí. Sňatek mezi rodem Guisů a Valois si Kateřina ani král Karel IX. nepřáli, a tak tvrdě zakročili. 3. října 1570 se Jindřich de Guise oenil s Kateřinou Klévskou a kardinál Lotrinský raději načas opustil dvůr.
Král ve vzácné shodě s vévodou Anjou překazili intrikánský plán Guisů a rozptýlili tak pochybnosti o neshodách, které mezi nimi panují. Karel IX. nejspí na svého bratra árlil.
Jindřicha nejvíc se svých dětí milovala královna matka, a ačkoliv se snaila třecí plochy mezi oběma syny mírnit, pro jejich rozdílné povahy nebyla vdy úspěná. Jindřich byl velmi pohledný mladík s vysokou a elegantní postavou. Příjemným vystupováním a řečnickým talentem si získával veobecnou oblibu, kterou navýily jeho nedávné vojenské úspěchy v bojích s hugenoty. Nesdílel zápal Karla IX. pro tělesná cvičení, rád se věnoval intelektuálním činnostem. Jako místodritel plnil zodpovědně, přesně a s nadením své povinnosti. Přesto si Karel IX. několikrát na mladího bratra postěoval:
Vichni se ode mě odvracejí a snaí se získat přízeň mého bratra. Kateřina neustále korigovala rivalitu mezi oběma bratry. Jindřichovi připomínala, e králem je Karel, a aby mu prokazoval náleitou úctu. Karla zase, snad a příli vřele, upozorňovala na sluby, které jemu i Francii prokázal Jindřich.
Kdy se úspěně povedlo vyřeit skandál s vévodou de Guise, mohla být Markéta politicky výhodně spojena s králem Beárnu a Navarry. Kateřina musela uklidnit také tábor katolíků, a tak se Karel IX. oenil s Albětou Rakouskou, mladí dcerou rakouského císaře Maxmiliána II., dívkou ctnostnou, bojácnou a poddajnou. Jediné, kde Kateřina neuspěla ve své promylené sňatkové politice, byla svatba jejího milovaného Jindřicha s o mnoho let starí anglickou královnou Albětou. Kateřina si od ní slibovala spojenectví mezi Francouzi a Angličany, které by udělalo čáru přes rozpočet rozpínavé politice Filipa II. panělského. Jindřich navenek souhlasil, ale vnitřně se k sňatku stavěl zcela odmítavě. A tak se protestantsko-katolický sňatek uskutečnil pouze jeden. Podle toho, jaké byly jeho důsledky, se dá říci, e natěstí
Svatba katoličky Markéty s hugenotem Jindřichem Navarrským
Lze doufat, pravila královna matka,
e v této zemi dosáhneme klidu, jaký jsme dosud nepoznali. Byly to ale klamné naděje. Svatebnímu veselí byl nablízku masakr. Kdy se v roce 1572 k obrovské zuřivosti a hrůze katolíků rozhodlo o sňatku Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským, Coligny neuváeně jásal. Přál si rozpoutat válku se panělskem a dohodnout se s Anglií. Alběta Tudorovna vak nebyla příli horlivá. Kateřina se bála panělských armád, a tak se snaila vyhnout jakémukoliv zásahu ve prospěch nizozemských protestantů, jeliko věděla, e silná katolická církev ve Francii by takovou alianci odsoudila.
 |  |
Francois Clouet, Markéta z Valois, zvaná Margot a Jindřich Navarrský Tragické postavy smíené svatby, která předcházela Bartolomějské noci |
Královna matka se ale nejvíc hrozila vlivu, jakým admirál svou vánou důstojností působil na krále Karla IX. Ten toti, ani informoval matku, plánoval ono taení s Colignym na podporu Nizozemí. Karel se domníval, e v případě úspěchu by sláva padla na něj a nemusel by být dále ve stínu slavnějího bratra Jindřicha, ověnčeného vojenskými úspěchy u Jarnaku a Moncontouru. V červenci 1571 se na zámku v Lumigny a ve Fontainebleau Karel IX. tajně setkal s protestantskými emisary v čele s Ludvíkem Nassavským. Zprávy o tajných jednáních pronikly na veřejnost a francouztí katolíci byli pobouřeni. Kateřina, pacifistka, jí byla cizí náboenská nesnáenlivost, a která se obávala neblahých důsledků taení pro Francii, poádala Jindřicha z Anjou, aby uklidnil katolíky i Madrid. O zachování míru nebo vypovězení války měla rozhodnout královská rada, jejím členem byl také Jindřich.
K válce proti panělsku neměla Francie dostatek finančních prostředků a naděje na úspěch proti nejsilnějí katolické velmoci byla mizivá. Královská rada se proto proti zásahu v Nizozemí velmi rozhodně postavila. Vzhledem k neomezeným finančním zdrojům panělska hrozila Francii v případě války nejen krutá poráka, ale i monost zavlečení konfliktu na vlastní území. Královna matka spojila své síly s katolickými Guisy, aby se jakkoliv (třeba i vradou) zbavila admirála, a doufala, e ve bude vyřeeno ku prospěchu Kateřině, její rodině i celé Francii.
Zatím si ale Francie nasadila masku svatebního veselí a přihlíela zásnubám, svatbě i zábavám. Své ano si snoubenci řekli na volném prostranství před katedrálou. Poté se novomanelský pár odebral do katedrály. Za chrámovými vraty Jindřich Navarrský svěřil Markétu svému nastávajícímu vagrovi Jindřichu dAnjou. Jindřich odvedl Markétu v novomanelově zastoupení k oltáři. Jindřich Navarrský spolu s ostatními hugenoty odeel z chrámu a konce me vyčkal na biskupství. Při pohledu na takovou bezbonost se katoličtí diváci málem zalkli vzteky. Jejich nespokojenost jetě prohloubil údajný výrok admirála de Coligny, který prý ukázal na válečné korouhve z bitvy u Jarnaku a Moncontouru, zavěené na kůru, a mezi zuby procedil: U brzy je odtud vyhodíme a na jejich místo zavěsíme jiné, na ně bude příjemnějí pohled.
Kvůli svědomí se obřadu odmítli zúčastnit tři biskupové, mezi nimi velkoalmuník Amyot a králův zpovědník Ruzé.
Druhého dne se konal ples v Louvru. Ve středu 20. srpna 1572 se v sále Petit-Bourbon hrála alegorická makaráda Ráj lásky, jevitě zdobily dvoje kulisy, jedny představovaly Ráj, na který zaútočili potulní rytíři touící se zmocnit nymf, je v něm přebývali, druhé Peklo, kam potulné rytíře král s oběma bratry Jindřichem i Frantikem, zahnal. Bylo pouhou náhodou, e hugenoti pod vedením Jindřicha Navarrského tvořili skupinu zloduchů? Zajatce Pekla se vak podařilo brzy osvobodit a vichni se svorně odebrali na Elysejská pole. Závěrečný balet a ohňostroj symbolizovaly usmíření a znovu-nastolený mír.
Také na druhý den stanuly oba tábory proti sobě: Karel IX, Jindřich a Frantiek byli přestrojeni za Amazonky, zatímco Jindřich Navarrský se svými druhy představovali Turky. Byla to zvlátní podívaná, v ní byli protestanti odsouzeni k plamenům pekelným nebo vystupovali v roli nevěřících. Nelo ale ani o kruté poníení ani o předzvěst blíícího se masakru, jak se někteří mylně domnívali. Závěr oslav toti dokazoval opak. Zatracenci se nakonec znovu dostali do Ráje, hugenoti měli znovu zaujmout postavení, je jim právem náleí a svornost zvítězila. Předváděné pohádkové scény obratně vymylené jejich tvůrci výmluvně svědčily o politice Kateřiny Medicejské.
Představení s mírovým námětem pokládala královna matka za nejúčinnějí prostředek k potlačení rozepří mezi lidmi a k nastolení řádu a harmonie.
Paříské obyvatelstvo vak podobný optimismus nesdílelo. Kateřinou prosazované smíření narazilo na jednotný odpor katolíků. Jednomyslné odmítnutí smíeného manelství katoličky a hugenota bylo znamením, e souití dvou vyznání v jedné zemi je pouze zboným přáním královny matky. Sňatek nevedl k vytouené svornosti, ale naopak rozdmýchal plamen nenávisti k protestantům
Bartolomějská noc
22. srpna vypálila na admirála z jednoho okna arkebuza. Byl pouze zraněn, zázračně zachráněn. Výstřel mu roztřítil levou pai a utrhl ukazovák pravé ruky. Admirál chladnokrevně ukázal odkud přila rána a pokračoval v cestě do Louvru. Byl nyní obětí, a tím v očích katolíků nebezpečnějí ne dosud. Pobouřený král slíbil vyetřování. Jeho stopy vedly ke Guisům a a k samotné Kateřině. Kateřina byla nucena přijmout zoufalé rozhodnutí.
Do Paříe se sjíděli na svatbu Jindřicha Navarrského hugenottí vůdcové. Ty atentát na admirála dosti rozpálil a jejich rozlícené řeči zase drádily výrazně proti-hugenotsky naladěné paříské měany.
Tahle svatba, říkali výhruně Paříané,
dostane rudý háv. Například farář od sv. Pavla v Paříi hanlivě tituluje protestanty: malomocní duchem a vyzývá ke svatému násilí, nebo
Bůh jaksepatří udeří a vyhubí je vechny.
Kateřina se svému synovi Karlu IX. 23.srpna 1572 přiznala ke své roli v atentátu na admirála a také mu sdělila, e pokud nyní nedotáhnou celou věc a dokonce, budou oba Kateřina i mladý král ztraceni. Věc značila veobecný masakr hugenotů.
Král nejprve váhal. Pan de Tavannes jeho jednání popsal slovy:
Král Karel, který byl velice opatrný, ale který také ve vem poslouchal královnu matku, pochopil, oč běí, a náhle se rozhodl, e se přidá ke královně matce
a e se s pomocí katolíků uchrání před hugenoty, jakkoli bude hluboce elet toho, e nezachrání Colignyho
Zvony kostela Saint-Germain-lAuxerrois daly 24. srpna v půl druhé ráno signál k masakru. Byly připraveny seznamy, aby nikdo nemohl uniknout. K admirálovi, jen zemřel hrdinně, se vypravil samotný de Guise. V Paříi zahynulo za stralivých scén na tři a čtyři tisíce hugenotů; na venkově, zejména v Lyonu a Orleánsu, tisíce dalích. Nejvýznamnějí jména nebyla uetřena: La Rochefoucald, Caumont La Force, Coligny
 |  |
stralivé události Bartolomějské noci
24.srpna 1572 |
Paří vypadala jako dobyté město, napsal Tavannes.
Kdy přestala téci krev, propuklo rabování
Kníata a velmoové, lechtici a lučitníci, vojáci královské gardy a spolu s nimi davy nejrůznějích lidí plenili, ničili a zabíjeli na ulicích
. Jejich těla vlekli ulicemi přivázaná na provaze jako nějaké zvířecí mriny. Smrti unikli jen princové krve královské: Jindřich Navarrský a Condé (syn prince, jen padl u Jarnaku); byli vak dreni v zajetí v Louvru a vyzváni, aby změnili náboenství.

Dvůr se jde podívat na hrůzy Bartolomějské noci
Věřili lidé, e se toto vradění děje na králův rozkaz? Guisové to nechali provolávat
Král to nařizuje, je to králova vůle, jeho zvlátní příkaz. Mysleli si Paříané, e král konečně plní svou povinnost, kdy zemi čistí od hugenotské píny? Pokud jde o krále, ten hned po 24. srpnu nařídil guvernérům provincií, e mají dodrovat edikt o usmíření. Dal tak najevo, e hodlal omezit vradění hugenotů pouze na vedoucí představitele. Tento úmysl potvrdil, kdy 26.srpna oznámil parlamentu, e chtěl předejít hugenotskému spiknutí. Kdy panovník takto vzal na sebe zločiny spáchané zfanatizovaným davem, domníval se, e upevňuje královskou vemocnost.
Koruna se poskvrnila krví obětí, kdy stvrdila tuto popravu, protoe nemohla připustit, aby ji lid překonal nebo k něčemu nutil..

Karel IX, jemu jsou tyto
hrůzy nikoli neprávem (jako
vládnoucímu králi )
přisuzovány
V Anglii drela Alběta i celý její dvůr smutek, zatímco Filip II. se podle kronikáře poprvé v ivotě potěen zasmál a poslal svá blahopřání:
Dostalo se mi jedné z největích radostí mého ivota
Pape Řehoř XIII. dal zpívat Te Deum. Smylenka o protestantském spiknutí byla uvedena v ivot. Bartolomějská noc jí dala pevný základ. Nad láskou k blinímu zvítězila bigotnost a ortodoxie.
Boje s hugenoty na jihu Francie po událostech Bartolomějské noci, vznik Sjednocených jiních provincií
Masakr není řeením a u vůbec ne, má-li tělo připravené o hlavy, hlavy náhradní.
Na jihu zahájili věrní stoupenci hugenotské víry a pastoři odboj. Karel IX. tentokrát odmítal svěřit vrchní velení královské armády svému bratru Jindřichovi. Situace vak vyadovala rychlé řeení, aby se povstalcům nedostalo pomoci od holandských a anglických námořníků.
Jindřich o velení poádal znovu v listopadu 1572, v prosinci prosbu opakoval. A na matčinu přímluvu mohl vyjet bojovat za krále, ačkoliv od června 1572 byl sám váným kandidátem na královský trůn, jen se uprázdnil v Polsku, kde 7. července 1572 zemřel Zikmund August Jagelonský. Zatímco Jean de Monluc, biskup z Valence, vedl jednání o Jindřichově kandidatuře v Krakově, Jindřich obléhal La Rochelle.
V Polsku se velká část lechty hlásila k reformované víře a ani Bartolomějská noc, ani současné události u La Rochelle, kde umíralo mnoho lidí na obou stranách, Jindřichovi příli velkou popularitu v náboensky tolerantním Polsku nepřinesly. Polsko ale bylo pro Francii důleitým spojencem. Pokud by rod Valois usedl na polský trůn a vytvořil tam novou dynastii, stalo by se Polsko oporou proti rakouským Habsburkům.
Jindřich chtěl se ctí obstát před La Rochelle, proto zatím odmítal opustit místo velitele královských vojsk a odejít do Polska. Druina jemu nejbliích lechticů jej v tom podporovala. Jene Karel IX. by raději měl svého mladího, krásnějího a úspěnějího bratra co nejdále z Francie. A tak se Karel IX. rozhodl uzavřít s hugenoty mír a poslal jim smlouvu, která povolovala svobodně vyznávat protestantskou víru. Stalo se tak 6. července 1573. Ale u 11. července král na radu své matky vydal Bouloňský edikt, v něm hugenotům sice přiznal svobodu svědomí, ale omezoval volné konání bohoslueb. Na sever od Loiry se protestanti s ediktem bez výhrad smířili, ale na jihu Francie vyvolal velikou nevoli.
Daleko od ústřední moci Francie vzniká jakási federativní republika, zahrnující provincie na jihu a středozápadě Francie. Jedná se o jakýsi hugenotský protistát nazvěme jej Sjednocené jiní provincie. Zakládací listina je sepsána v Anduze a shromádění reformovaných v Millau v roce 1573 ji oficiálně schválilo a dalo vzniknout skutečné administrativě. Členové unie se přísahou zavázali k poslunosti hugenotskému Zemskému sněmu (États Géneraux de la Cause), rozhodujícímu a aristokratickému shromádění řízenému protektorem, jím byl zatím jmenován princ Condé. Ve Sjednocených provinciích můeme vidět zárodek nového a moderního státu, v něm královský absolutismus ztrácí ve, co získal v době Frantika I.
Jindřichova polská kandidatura
Smlouva uzavřená 6. července 1573 mezi Karlem IX. a jeho protestantskými poddanými umonila Jindřichovi definitivně opustit La Rochelle a zcela se zabývat svou polskou kandidaturou. Na paříský dvůr přijelo 19. srpna deset polských vyslanců a dvě stě padesát lechticů. Jejich staromódní vzhled se stal terčem posměků Paříanů. Královna matka je uvítala okázalými poctami a lichotivými proslovy. Jindřich si vak uvědomoval rozdíl mezi svrchovanou mocí francouzského krále a mocí panovníka podřízeného lechtě, pochopil, e v Polsku nebude mít více pravomoci ne benátský dóe.
Nakonec vak na Kateřininu radu podepsal vechny závazky, které mu jeho noví poddaní předloili. 10. září 1573 sloil Jindřich přísahu a stal se polským králem. Jetě tého dne podepsal Karel IX. patenty zajiující Jindřichovi nástupnictví i na francouzský trůn, zemře-li Karel bez potomků. Jindřich tak mohl přijmout polskou královskou korunu, ani se vzdal nároků na francouzský trůn. Po skončení povinností dolo i na zábavu. Slavnosti trvaly několik dnů. 13. září se slouilo slavnostní Te Deum a po něm následovala velkolepá hostina v Louvru.

První polská
pacta conventa, odsouhlasená Jindřichem z Valois roku 1573.
Jindřich ale pořád nejevil zájem opustit Paří a vydat se do Polska. Příčinou odkladů byl váný zdravotní stav Karla IX. a také touha mladího bratra Frantika po francouzském trůnu. Král se ale chtěl Jindřicha zbavit za kadou cenu, jednak ho nudily slavnosti na počest polských vyslanců, nebo se kvůli nim nemohl věnovat lovu, jen miloval a jeho se rád účastnil i přes patný zdravotní stav, a jednak chtěl ji vládnout po svém, nikoliv pod dohledem svého mladího, dokonalého bratra.
12. listopadu se Jindřich s králem rozloučil, viděli se naposledy, ale nejspí toho ani jeden z nich zvlá nelitoval, ani přes usilovnou snahu své starostlivé matky se neměli příli v lásce. Královna matka doprovodila milovaného Jindřicha a do Lotrinska, kde ho symbolicky předala jiné eně půvabné, mladé a váné lotrinské kněně Louise de Vaudémont, do ní se Jindřich velmi zamiloval, a která jeho lásku opětovala. Právě Louisa se po návratu do Francie stala Jindřichovou chotí.
Útěk Jindřicha Navarrského a smrt Karla IX. Polské intermezzo.
Vrame se jetě na zpět na jih Francie a do Sjednocených jiních provincií. Roli protektora měl brzy začít vykonávat mladý Jindřich Navarrský, jen se zatím předstíraně zřekl svého náboenského přesvědčení a zůstal u dvora, kde se bavil milostnými pletkami s dámami. Kteréhosi dne se k němu obrátil za závěsem jeden z jeho věrných :
Je tedy pravda Sire, e ve vás stále dlí a pracuje duch Boí? Vzdycháte po Bohu nebo si stýskáte po přátelích
Avak zatímco vy máte jen slzy v očích, oni mají zbraně v rukou. Zatím co oni bojují s vaimi nepřáteli, vy jim slouíte
Výčitky navarrského krále síraly natolik, e jedné noci velmi temné a ledové uprchl, odvolal své zřeknutí se víry a ve svém Beárnu se připojil k této nové republice hugenotů.
Také Karla IX. trápily výčitky svědomí, upadl do trudomyslnosti a chrlil krev. Lékaři o něm mluvili jako o souchotináři. V květnu 1574 byl tak zesláblý, e musel ulehnout. Zemřel 31. května v náručí své matky ve věku pouhých dvaceti čtyř let. Kateřina tak ztratila ji svého druhého syna jetě v rozkvětu mládí.
Jeho bratr a následník trůnu Jindřich III. byl právě v Polsku. Jeho úkolem bylo rozíření moci rodu Valois za souhlasu papeské kurie na území Polska a českých zemí. Měl ířit protireformačním úsilím katolickou starou víru do prostředí ztraceného luteránstvím. Tomuto úsilí měla slouit misijní činnost jezuitského a kapucínského řádu a nové jezuitské universitní koleje.
Ale polská luteránská, kalvinistická a českobratrská lechta se u roku 1570 spojila na tzv. sandoměřském konsensu na zásadách společného postupu a společné obrany, a tyto zásady náboenské snáenlivosti převzal roku 1573 sněm a tím i král Jindřich z Valois. Jeho tragické polské intermezzo skončilo v polovině roku 1574 útěkem z Krakova, nebo se chtěl co nejrychleji vrátit do Francie a převzít trůn tam.

Artur Grottger Jindřichův útěk z Polska
Přisadil si i romberský kronikář Václav Březan, který si zlomyslně zaveroval:
Poláci uralí, krále ztratili. Královská pokladna byla natolik prázdná, e Francie měla co dělat, aby zaplatila náklady na Jindřichovu zpáteční cestu a na pohřeb Karla IX. Jindřich byl v Polsku velmi krátkou dobu. Přesto vak se pro něj Polsko stalo vzorem tolerance, snáenlivosti a koexistence, a polské zkuenosti měly pozitivní vliv i na jeho dalí politiku, ji prováděl u jako Jindřich III., král slunné a sladké Francie. O francouzské politice i dalích osudech Jindřicha III. se dočtete ve druhém díle článku o tomto panovníkovi.
Literatura:
Marc Ferro, Dějiny Francie, Nakladatelství Lidové noviny, 2006
(francouzský originál Historie de France, Odile Jakob 2001)
Jean-Francois Solnon, Kateřina Medicejská, Domino 2007 (Catherine de Médicis, nakladatelství Perrin, Paří 2003)
André Maurois, Dějiny Francie, Nakladatelství Lidové noviny, 1994, (francouzský originál Historie de la France, Éditions Dominique Wapler)