Středověk
Dnes je: 31. 05. 2016  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
31.01.2016: Nižší šlechtic
Poslední komentáře
  • Neviem skade beriete takéto hovadiny!Rod Čák,alebo predok rodu bol Sabolč,ktorý bol jeden so 7 vodco . . . (Matúš Čák Trenčiansky)
  • Nádherný článek. Děkuji. (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • Jestli se nemýlím, autor vychází z toho, že v roce 1203, kdy došlo k udělení Čech v léno Děpoltovi, . . . (Vratislav, syn Přemysla Otakara I.)
  • Historici uvádějí rok narození Vratislava kolem roku 1180, ne o deset let později, jak se uvádí v . . . (Vratislav, syn Přemysla Otakara I.)
  • 300 jezdců mohl být symbolický počet, srov. Wihoda: ZBS (Karel IV. Kapitola V. Zápas o císařský diadém (1346-1355))
  • Sociální sítě a ostatní






    coupona.com.ua

    Lucemburkové

    * Karel IV. Kapitola II. Vzestup Lucemburků a Karlovo dětství (1309-1323)

    Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 24. 01. 2016 (1306 přečtení)

    „Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.“[1]

    Výňatek z Karlova vlastního životopisu, kterým začíná naše druhákapitola, je zajímavým dokladem Karlovy osobnosti. Ukazuje nám, že Karel IV. znal dobře svůj příběh a věděl, jaké okolnosti přivedly jeho otce a tím i dynastii Lucemburků na český trůn. Zároveň, a to také není bez zajímavosti, Karel považoval za nutné zdůraznit svým současníkům, jak urozeným původem disponuje. Vždy byl po obou rodičích potomkem hned dvou významných evropských dynastií, přičemž jeho děd z otcovy strany dokonce získal císařský diadém! Uvědomoval si tedy v širších souvislostech, že je už jen svým původem předurčen k velkým věcem. Avšak předurčenost je věc jedna, schopnost přeměnit ji ve skutečné úspěchy věc druhá. Vědomí oslnivého rodinného zázemí ale Karlovi nesvazovalo ruce, jak jsme toho svědky u celé řady velkých osobností dějin, ale naopak jej zdravě motivovalo a naplňovalo oprávněnou pýchou.

    ***

    Eliška Přemyslovna v triforiu Chrámu svatého Víta
    Zdroj: Packare – vlastní dílo, Wikimedia Commons
    V minulé kapitole jsme detailně sledovali Karlovy předky z matčiny strany. Nyní zorné pole obrátíme k Janovi Lucemburskému a jeho rodinnému zázemí, z něhož už na počátku 14. století vzešel první římský císař lucemburské dynastie. Na rozdíl od Přemyslovců ale budeme muset daleko více sledovat celkový evropský historický kontext, nebo vzestup lucemburské dynastie byl ovlivněn událostmi v celé západní a jižní Evropě. Bude to nutné i z toho důvodu, že právě ve Francii, Lucembursku a Itálii Karel později prožil léta svého dospívání.
    Lucemburkové se předtím, než dosáhli římské koruny, nemohli rovnat Přemyslovcům věhlasem, ani plejádou významných osobností, které by utvářely dějiny národů a států. Měli však stejně jako rod odvozující svůj název od bájného oráče Přemysla starobylý původ. Prvního dávného prapředka lucemburské dynastie bychom totiž nalezli už v 10. století.[2]
    Tato linie však vymřela v mužském pokolení hrabětem Konrádem II. již roku 1136. Hraběcí majetek, který se koncentroval kolem rodového sídla Lucemburku, přešel po složitých peripetiích na Konrádovu tetu Ermesindu a jejího syna Jindřicha IV. Slepého. Když tento hrabě roku 1196 umíral, rozprostíralo se již těžiště rodového hrabství západním a severozápadním směrem k Ardenám. Tato oblast byla jazykově a kulturně románská, a i přesto, že formálně patřila k teritoriu Svaté říše římské, politicky tíhla spíše ke geograficky bližší Paříži. Zde tedy lze hledat příčinu dlouhodobé orientace Lucemburků na Francii.


    Ve 13. století zažili Lucemburkové úspěšné období, ne nepodobné tomu, jaké prožívali v dalekých Čechách Přemyslovci, i když v mnohem menším a skromnějším měřítku. Skutečná pramáti lucemburského rodu hraběnka Ermesinda II. a její syn Jindřich V. Plachý dokázali rodové majetky rozšířit, upevnit a hospodářsky scelit, čímž vzniklo jedno z největších uzavřených říšských panství na západ od řeky Rýna. Avšak jak již to v dějinách bývá, nic netrvá věčně. Část bohatého panství se totiž po Jindřichově smrti v roce 1281 stala předmětem vážného sporu mezi dolnorýnskými knížaty. Dlouholetý konflikt vyvrcholil v červnu 1288 bitvou u Worringen, kde utrpěli Lucemburkové těžký debakl, který se rovnal katastrofě. V bitvě, v níž se proti Lucemburkům postavila koalice vedená brabantským vévodou, totiž padl nejen tehdejší lucemburský hrabě Jindřich VI., ale také jeho tři bratři a množství lucemburské šlechty. V lucemburských dějinách tak má bitva u Worringen stejně černé místo jako u Čechů Moravské pole nebo Bílá hora. Lucemburské panství se po nešastné bitvě otřásalo v samotných základech, avšak v roce 1292 jej převzal Jindřich VII., mladý syn Jindřicha VI., před nímž se už zanedlouho měla otevřít vskutku oslnivá politická kariéra.

    Nový lucemburský hrabě strávil dětství na francouzském královském dvoře a tato skutečnost jej silně poznamenala. Stal se politickým klientem francouzského krále Filipa IV. Sličného, od kterého také bral pravidelný roční plat za své služby. Ve středověku býval podobný vztah celkem běžný, nešlo tedy z pohledu dnešní doby o nějakou nedobrovolnou podřízenost. Byl to vztah, z něhož oběma stranám plynul celkem slušný profit. Francouzi si mohli takto snadno vybudovat mocenské předpolí na samotném říšském území a Lucemburkové se silným spojencem za zády se již nemuseli obávat, že by je postihla katastrofa jako před několika lety v nešastné bitvě u Worringen. Jindřich se také s přispěním Paříže provdal za Markétu, dceru vévody Jana I. Brabantského, což umožňovalo Lucemburkům obnovit v celém regionu svou těžce pošramocenou pověst. Ba co více! Jindřich mohl dokonce s patronací Francie pomýšlet na expanzi.

    Francie představovala na počátku 14. století impozantní velmoc, jíž vládl jeden z nejschopnějších králů, jaký kdy seděl na francouzském trůnu. Jak jsme již v minulé kapitole říkali, za Filipovy vlády Francie postupně převzala roli hegemona v celé Evropě a její vliv se rozšířil na valnou část kontinentu. Francouzi s úspěchem expandovali nejen za východní hranice své země, ale také do Itálie. Do francouzského vleku se dostalo dokonce i papežství. V roce 1309 se papež i s kurií usídlil v jihofrancouzském Avignonu, čímž začalo více než sedmdesátileté období tzv. avignonského zajetí papežů, které ukončil až v roce 1377 papež Řehoř XI. Podobně Francie expandovala také na území Svaté říše římské, i když zde byly její pozice výrazně slabší. Po nenadálé smrti římského krále Albrechta I. Habsburského v roce 1308 však vycítil francouzský král jedinečnou příležitost, jak po papežství dostat pod svou patronaci i římský trůn. Na něj hodlal dosadit svého bratra Karla z Valois. Avšak veřejné mínění v Říši nebylo této myšlence příliš nakloněno, a tak se Paříž odhodlala k nečekanému tahu. Aby zabránila volbě panovníka, který by byl zcela mimo její kontrolu, bylo na rady mohučského arcibiskupa a tím pádem i říšského kurfiřta Petra z Aspeltu, mimořádné osobnosti tehdejší evropské diplomacie, jenž kdysi zastával i úřad kancléře na dvoře krále Václava II., rozhodnuto o kandidatuře Jindřicha VII. Lucemburského.

    Šlo o chytrý tah. Jindřich VII. byl sice francouzským vazalem, ale jeho rodové zázemí bylo z celkové evropské perspektivy natolik bezvýznamné, že v Říši nepanovala obava z toho, že by Jindřich představoval jakoukoli hrozbu pro říšské knížata. Francouzi si navíc výsledek volby pojistili tím, že do úřadu trevírského arcibiskupa, tedy jednoho ze sedmi říšských kurfiřtů, dosadili Jindřichova mladšího bratra Balduina. Toto jméno si dobře zapamatujme, nebo se jednalo o vynikajícího diplomata a politika, který po celý svůj dlouhý život bojoval za větší slávu a prestiž své dynastie. Karel IV. ve svém prastrýci později nalezl oddaného rádce a spojence. V listopadu 1308 tak byl Jindřich VII. zvolen římským králem. Lucemburská dynastie se takřka přes noc vyšvihla mezi evropskou smetánku. Pro Jindřicha, jeho manželku Markétu a jediného synka Jana, který se narodil teprve v srpnu 1296, to byla nejdůležitější chvíle jejich životů. Osud Lucemburkům přinesl metu, po které pošilhávala kdejaká evropská dynastie. Brzy se dostavilo povýšení další. Ani ne za rok od této chvíle přišli za Jindřichem poslové z Čech s nabídkou, aby se jeho syn ujal české koruny.

    ***

    Česká nabídka krále Jindřicha zaskočila. Ne že by o český trůn neměl zájem, opak je pravdou, vždy i přes anarchii, která v království od roku 1306 panovala, se jednalo o lákavé dědictví. O dědictví, které mohlo Lucemburkům zdánlivě lacino a bez většího úsilí přinést mohutnou rodovou základnu, jež by jim umožnila výrazné posílení v Říši. Nabídka české koruny však přišla v době, kdy měl Jindřich jiné starosti. Jeho prvořadým záměrem byla římská jízda, která mu měla zajistit císařskou korunu. Jelikož se římský král navíc obával, aby si proti sobě prakticky hned v prvním roce své vlády nepoštval dosavadního českého krále Jindřicha Korutanského, jehož vliv a sílu ve střední Evropě nebylo radno podceňovat, odbývala se prozatím všechna jednání s Čechy v nejvyšší tajnosti. Počátkem roku 1310 ale již bylo zřejmé, že Jindřich velkorysé nabídky Čechů využije. Problém byl však v tom, že Jindřich české straně zprvu nabízel za krále svého bratra Walrama, nebo nepovažoval za moudré, aby se jeho jediný syn a dědic vydal do daleké a nebezpečné země bez jakýchkoli praktických zkušeností z vysoké politiky. Proti tomu se ostře postavila česká šlechta, jejíž sebevědomí vzrostlo poté, co na jaře 1310 zahájila otevřenou vzpouru proti Jindřichovi Korutanskému. Čeští páni žádali, aby se jejich králem stal princ Jan, a to z pochopitelných důvodů. Mladý král by byl totiž tvárný jako vosk a rychleji i snáze mohl přivyknout novému prostředí. Jednání se proto protahovala a hrozilo, že před zahájením římské jízdy nedojde k žádnému rozuzlení české otázky.

    V létě se však situace v Čechách zdramatizovala natolik, že římský král nemohl otálet. Princezna Eliška musela totiž prchnout z Prahy, jelikož Jindřich Korutanský a jeho manželka Anna se všemožně snažili zabránit očekávanému vyústění dramatu. Reprezentativní poselstvo české šlechty tak nakonec pohnulo na říšském sněmu v červenci římského krále, aby definitivně rozhodl. Neoblíbený Korutanec byl tedy z rozhodnutí římského krále zbaven vlády v Čechách a teprve čtrnáctiletý Jan, jenž zároveň obdržel od otce lucemburské hrabství a titul říšského generálního vikáře (zástupce krále) v Říši, byl prostřednictvím starobylého a symbolického aktu povýšen na nového pána Českého království. V září se pak ve Špýru konala památná svatba Jana a Elišky, jež ve svých důsledcích ovlivnila větší část kontinentu na téměř století a čtvrt. Vždy hned čtyři z potomků vzešlých z tohoto svazku se v následujících třech generacích stali římskými králi a dva dokonce dosáhli císařské koruny.[3]



    Špýrská svatba Elišky a Jana, Codex Balduini Trevirensis
    Zdroj: Wikimedia Commons, Autor: neznámý – mujweb.cz/Zabava/historie/luxemburg.html



    Svatba Elišky a Jana se odehrála v době finišujících příprav na římskou jízdu. Zatímco mladí novomanželé zamířili v čele nepočetného vojska do Čech, král Jindřich se svou chotí a bratrem Walramem překročil Alpy, aby se vydal vstříc svému snu. Jelikož se Jindřich Korutanský odmítal vzdát českého trůnu, musel být z Čech vytlačen vojenskou mocí. Teprve v prosinci 1310 tak mohl Jan Lucemburský vjet do bran hlavního města svého nového království. [4] Korunovace, která však nebyla vzhledem k nedávným bojům o Prahu a třeskutému mrazu důstojná, se odehrála v únoru 1311. Ještě před svou korunovací mladý král vydal tzv. inaugurační diplom, který si česká šlechta s předstihem vymohla. Z Janovy strany se jednalo o značné ústupky z jeho panovnické moci. Za daných podmínek ale nebylo zbytí. Mnohdy si totiž ani neuvědomujeme, jak složité byly Janovy počátky v Čechách. Vždy v zemi nikoho neznal, neuměl česky, chyběly mu zkušenosti a země byla navíc stále ve stavu částečné anarchie. Trvalo dlouhé měsíce, než se král zorientoval natolik, aby alespoň částečně chápal zákonitosti a mechanismy královské moci. Teprve s přibývajícím věkem se ukázalo, že Jan disponuje velkou energií, rozhodností a politickým talentem zděděným po otci. Navíc se mohl pochlubit i určitou vzdělaností a obdivuhodnou osobní statečností. To z něj dělalo šarmantního a charismatického rytíře, jehož kouzlu snadno podlehla i o čtyři roky starší Eliška. Alespoň v počátcích společného soužití lze u obou hovořit o oboustranných a upřímných sympatiích.

    Už od počátku se ovšem Jan musel potýkat se vzrostlým sebevědomím české šlechty, která odmítala plošně uznat obnovu silné královské moci. Kromě toho se v zemi rychle utvořily dva mocné panské tábory, které bojovaly o přízeň mladého krále i královny, jež měla zpočátku na Jana velký vliv. Situace se zhoršila ve chvíli, kdy došly do Čech znepokojující zvěsti z Itálie. V červenci 1311 zemřel Janův strýc Walram a o pět měsíců později i maminka Markéta. Král Jindřich sice dosáhl v červnu 1312 v Římě své císařské korunovace, ale římská jízda jej natolik vyčerpala po finanční a dokonce i fyzické stránce, že se zdál být výsledek celého podniku krajně nejistý. Podobu antické tragédie získala římská jízda v srpnu 1313, kdy zemřel i sám novopečený císař. Jan tak přišel v krátkém čase takřka o celou rodinu, což bylo pro jeho další vládu v Čechách o to horší, že se již nemohl opírat o autoritu mocného otce, o hroutícím se lucemburském panství v Říši ani nemluvě. I přesto je obdivuhodné, že se Jan pustil do boje o římskou korunu, ačkoli bylo zřejmé, že zopakovat lucemburský úspěch z roku 1308 bude jen stěží možné. Českého krále navíc dopředu diskvalifikovalo i jeho mládí, nebo Říše volala po zkušeném vládci. Jan tak nakonec podpořil bavorského vévodu a rýnského falckraběte Ludvíka IV. Bavora z mocné dynastie Wittelsbachů. Avšak do volebního klání se zapojili i Habsburkové, a tak došlo k situaci, která vlastně prostupuje celými středověkými dějinami Svaté říše římské. Část kurfiřtů zvolila Ludvíka Bavora, zbytek hlasoval pro rakouského vévodu Fridricha I. Habsburského. V Říši tak zavládlo faktické dvojvládí. Pro České království to nebylo zrovna vhodné, jelikož o římský trůn nyní zápasili dva mocní panovníci, kteří měli državy v bezprostřední blízkosti českých zemí.

    Mladého a dravého Lucemburka ale více znepokojovala situace v Čechách. V průběhu roku 1315 stálo totiž království na pokraji domácí války. Šlechta volala po odstranění cizinců v královské radě a v zemských úřadech, které sem dosadil král, jenž spoléhal na jejich zkušenosti. Tlaku šlechty Jan sice v této věci ustoupil, ale už nemohl zabránit narůstajícímu nepřátelství dvou mocných táborů panstva, které na jedné straně vedl Vilém Zajíc z Valdeka, na straně druhé stál Jindřich z Lipé. Ke klidu nepřispívala ani královna Eliška, která ve své panovačnosti tlačila krále k větší aktivitě vůči sílící šlechtě a sama rozdmýchávala spory. Na jaře 1316 dokonce museli Janovi přispěchat s vojenskou pomocí jeho strýc Balduin a spojenec Petr z Aspeltu. Navíc sama Eliška, ač již byla v pokročilém stavu těhotenství, se osobně vypravila do Říše ke dvoru Ludvíka Bavora s žádostí, aby jejímu manželovi poskytl vojenskou pomoc proti vzpurnému českému panstvu. Ve svém lůně tehdy nosila přemyslovská královna dlouho očekávaného dědice. Královskému páru se zatím narodily pouze dvě dcery.

    V červenci 1313 přišla na svět princezna Markéta a v květnu 1315 Jitka (Bona). Brzké početí dalšího dítěte svědčí nejen o stále normálně fungujícím vztahu mezi Janem a Eliškou, ale také téměř o zoufalé snaze konečně přivést na svět mužského potomka, jehož narození by mohlo alespoň částečně odlehčit napjaté situaci v Čechách a na královském dvoře v Praze. Taková tedy byla historická kulisa, když přišel na svět Karel IV.

    ***

    Dne 14. května 1316 bylo na královském dvoře rušno. V brzkých ranních hodinách přišel na svět tolik vytoužený mužský dědic nové královské dynastie, která nastoupila na český trůn teprve před šesti lety. Narození prince bylo pro Elišku a Jana jedním z nejkrásnějších okamžiků společného soužití. Šastná událost oba manžele znovu na čas sblížila, ačkoli rozdílnost povah a politická rivalita mezi předními českými pány, jimž šlo o krach jejich vztahu, způsobily, že se královský pár vzájemně odcizoval. Co se asi honilo hlavou hrdému otci, který se s dojetím skláněl nad kolébkou svého prvorozeného syna, nebo matce, která si ze všeho nejvíce přála, aby z novorozeněte jednoho dne vyrostl statný rytíř nebo schopný státník, jenž by znovu obnovil slávu padlé přemyslovské dynastie? Netušíme, víme ale zcela bezpečně jedno: Ani jednoho z rodičů by zřejmě nenapadlo, že toho dne přišel na svět jeden z nejvýznamnějších vrcholně středověkých panovníků Evropy, před nímž měl ležet vskutku nevšední životní příběh.[5]

    Sudičky, které přišly ke kolébce českého prince, mu sice předpověděly velký osud, ale byly to především rodinné a genetické dispozice, které Karlovi vložily do vínku řadu ušlechtilých vlastností. Po otci Janovi Karel zdědil diplomatický talent, schopnost rychlé a včasné improvizace i osobní odvahu. Otec byl také pro Karla symbolem a nositelem rytířských ctností, které kralevice přitahovaly již od mládí. Avšak Jan na svého syna přenesl i neklid, vždy první Lucemburk na českém trůnu byl pověstný svými neustálými cestami a horečnou aktivitou osobní i vladařskou. Stejně tak jako slabostí pro něžné pohlaví. Na rozdíl od otce však Karel v pozdějším věku ctil rodinný život a harmonii, snad na základě neblahých osobních zkušeností z dětství a dospívání. Po předcích z matčiny strany zdědil Karel rysy prakticky podobné. Dominovaly u něj především geny dědečka Václava II., po němž podědil zejména hlubokou zbožnost, náklonnost k duchovním hodnotám a také intelektuální zájmy. Zatímco Václav II. například skládal milostné básně, Karel byl později výrazně literárně čilý. Co se týče matky, tak po té Karel zdědil především citovou vznětlivost.

    První velkou událostí v životě dědice českého trůnu byl slavnostní křest. Ten se odehrál 30. května 1316 na Hod Boží svatodušní v románské bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Bylo to nejspíše vůbec poprvé, co se čerstvě narozený princ ocitl ve starobylém sídle českých králů, nebo král s královnou i se svým dvorem dočasně bydleli na Starém Městě pražském. Pražský hrad totiž zažil kolem roku 1303 velký požár, při němž byly zničeny právě soukromé prostory Hradu, v nichž přemyslovská královská rodina bydlela. Vzhledem k následujícím událostem nemohl být Pražský Hrad obnoven ve svém dřívějším stavu. Došlo sice k odstranění známek požáru a částečné výstavbě bývalých prostor, ale pro mladý královský pár bylo mnohem pohodlnější přebývat v honosných m욝anských palácích, kterých bylo v této době na Starém Městě hned několik. Z pramenů je nejasné, kde ke Karlovu narození došlo, takže snahy moderních historiků přesněji určit místo pobytu královského páru v době kralevicova narození jsou více či méně pouze hypotetické.

    Křest královského chlapce vykonal za přítomnosti obou rodičů a princova prastrýce Balduina Trevírského osobně mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, pro něhož tato událost znamenala velkou satisfakci. Po mnoho let věrně sloužil králi Václavu II. a byl svědkem nečekaného pádu Přemyslovců. Nyní stál u zrodu nové české královské dynastie. Na žádost matky byl princ pokřtěn po hlavním zemském světci a také slavném dědečkovi jménem Václav. Otec se tomu nebránil, spíše naopak. Manželé tím totiž chtěli demonstrovat, že kralevici proudí v žilách krev přemyslovská i lucemburská, což jej do budoucna předurčovalo k plné legitimitě usednout na český trůn. Jen podotýkáme to, co asi čtenáři zřejmě tuší, budoucí král a císař přijal jméno Karel až za svého pobytu ve Francii.

    Je tak trochu ironií, že o prvních letech života největšího z českých králů nevíme téměř nic. Nedokážeme tak odpovědět na otázku, jak probíhala výchova budoucího panovníka, protože soudobé prameny o tom mlčí. Nikdo totiž nemohl tušit, kým se právě narozený potomek Jana a Elišky později stane, nehledě na to, že ve středověku byla poměrně vysoká úmrtnost v dětském věku. Dlouho se tak nevědělo, zdali kralevic přežije první měsíce a léta svého života, přičemž nikdo nemohl vyloučit, že se Janovi a Elišce vzhledem k jejich nízkému a „produktivnímu“ věku nenarodí ještě další mužští potomci. To se také stalo. V roce 1318 se královně narodil další chlapec, který byl na památku krále železného a zlatého pokřtěn jménem Přemysl Otakar. Avšak tento královský chlapec zemřel již o dva roky později. V únoru 1322 však Eliška porodila dalšího syna, Jana Jindřicha, který se dožil dospělosti a sehrál v českých dějinách významnou roli. Karel svého mladšího bratra, jenž se později stal moravským markrabětem a zakladatelem moravské linie Lucemburků, velmi miloval a měl k němu po celý život vřelý vztah. Královně se v roce 1323 narodila ještě dvojčata Eliška a Anna, ale obě zemřely příliš mladé. Dalších potomků už nebylo, jelikož manželství Elišky a Jana se už na počátku 20. let 14. století prakticky rozpadlo.

    Ještě jeden důvod způsobil, že české kroniky nevěnovaly pozornost prvorozenému princi. V zemi byla totiž stále napjatá situace, která hrozila každou chvílí přerůst v občanskou válku. Ke všemu zlému navíc v roce 1316 vypukl v Čechách mor. Lidé a kronikáři měli tedy poněkud jiné starosti než sledovat královské miminko. Jestliže panovaly v královské rodině naděje, že narození dědice situaci v zemi uklidní, opak byl spíše pravdou. Kralevic se totiž okamžitě stal předmětem sporu mezi manžely a hračkou v rukou znesvářené šlechty. Bylo to nechutné a smutné zároveň, ovšem děti se stávají jablkem svárů v problémových manželstvích i v dnešní době, takže nemůžeme tehdejší dobu pokrytecky posuzovat jako staletí drsných mravů a nízké kultivovanosti.

    Král Jan opustil Čechy v srpnu 1316, nebo se rozhodl aktivně pomoci Ludvíku Bavorovi v Říši proti Habsburkům. Čerstvě narozený dědic trůnu zůstal v Praze se svou matkou, která se však obávala o bezpečnost svého syna natolik, že jej převezla na hrad Křivoklát a svěřila do opatrovnictví svého sympatizanta Viléma Zajíce z Valdeka. Na pevném Křivoklátu zůstal kralevic až do března 1317. Poté byl znovu převezen do Prahy, nebo správu země za nepřítomného krále nyní de facto převzala Eliška. Ta však svým nesmlouvavým postupem vůči svým odpůrcům nadělala více škody než užitku, a tak se již v červnu téhož roku uchýlila se všemi svými dětmi na pevný hrad Loket. Když se král dozvěděl, že tentokrát skutečně hrozí reálné nebezpečí jeho rodině, vrátil se narychlo do Čech a koncem roku 1317 se s Eliškou přesunul znovu za pevné hradby pražských měst. Zdá se ale, že Jan a Eliška své děti ponechali prozatím na Lokti. Budoucnost ukázala, že to byl prozíravý krok, nebo v únoru 1318 vypuklo v zemi otevřené povstání proti králi. Sám král se dostal do úzkých a musel se v Chebu dosti nedůstojně dovolávat pomoci svého spojence Ludvíka Bavora. Wittelsbach následně v dubnu v Domažlicích inicioval smírné narovnání mezi králem a českou šlechtou, na základě kterého se mohly poměry v zemi alespoň částečně uklidnit.

    Nyní následovala paradoxní situace. Zatímco se politické poměry v Čechách začaly uklidňovat, vztahy mezi králem a královnou citelně ochladly. Není těžké uhádnout, že panovačná a pyšná Eliška Janovi tvrdě vyčítala nedůstojný mír se šlechtou, kdežto král naopak obvinil svou drahou polovičku, že svými intrikami a politickým diletantstvím zapříčinila nedávnou situaci, kdy se část šlechty dopustila vzpoury na svém lenním pánovi. Rozklad vzájemného soužití navíc umocňovaly pomluvy, z větší části lživé, jež v blízkosti krále šířili lidé, kteří se chtěli královně pomstít za její provokace. Král se navíc po domažlickém míru snažil svou aktivitu namísto sporu s domácí šlechtou orientovat na zahraničně-politické otázky. Svým způsobem tak rezignoval na dění v zemi a smířil se s tím, že v Čechách se mu jen stěží kdy podaří prosadit královskou moc v plném rozsahu.

    Za této situace musel mít Jan v zemi zajištěn bezpečný týl, a proto hledal cestu postupného smíření s panstvem. Základní podmínkou k tomu bylo rázně skoncovat s citovým vydíráním a výhrůžkami ze strany své manželky. Eliška totiž skutečně používala svého syna jako páku k nátlaku na krále. Že by však reálně uvažovala nebo alespoň otevřeně hrozila Janovi sesazením a nastolením kralevice na trůn, se nezdá pravděpodobné. Král ale pojal podezření a jeho paranoia nadále narůstala. Obával se, aby jej česká šlechta jednoho dne skutečně neodstranila z trůnu a nedosadila na královský stolec jeho syna, jenž byl po matce rodem Čech. V době vypjatého dobového nacionalismu, kdy byl král i veřejným míněním považován za cizince, se dal Jan snadno ošálit a rozhodl se konat.



    Hrad Loket
    Zdroj: Bobak Ha'Eri – vlastní dílo, Wikimedia Commons
    V únoru 1319 se král i s početným zbrojným lidem nenadále objevil před Loktem, kam se nedlouho předtím opět uchýlila Eliška i se svými dětmi. Tady se odehrálo drama, které se pro více než dvouapůlletého Karla stalo hlubokým traumatem. Král se zmocnil hradu, zajal členy královnina doprovodu, některé dokonce donutil na mučidlech k doznání, jež chtěl slyšet, načež Elišce násilím odebral všechny děti. Zhrzená královna byla následně vykázána na Mělník, tradiční věnné město českých královen, zatímco malý Karel zůstal po dva měsíce na Lokti. Tady byl podle všeho držen v nedůstojných podmínkách, které vznikly nenadálou situací, kdy byla milující matka odtržena od svého syna a její dvůr, tedy včetně vychovatelek pověřených péčí o dítě, byl rozprášen. Teprve po dvou měsících byl kralevic na příkaz otce převezen na Křivoklát, kde strávil další čtyři roky. Na Křivoklátu měl jistě větší pohodlí, než na Lokti, přičemž mu otec zajistil péči odpovídající jeho postavení a důležitosti, ovšem nikdo nemohl zastřít, že se jedná o internaci. Bez svolení otce se Karel nemohl z Křivoklátu vzdálit, a i když se spekuluje o tom, že mohl o něco později na čas pobývat v krátkých intervalech v Praze a dokonce se setkat i s matkou, byla léta strávená na tomto hradu pro kralevice velmi těžká. Byl násilím vytržen z rodinného kruhu a na dlouho vsazen do neznámého prostředí, které se povětšinou omezilo jen na několik útulných komor a hradní nádvoří. Pro malého chlapce to nebylo vhodné místo pro dětství.

    Jelikož až do roku 1323 nemáme o Karlovi žádné hodnověrné zprávy, mohli bychom v našem vyprávění poskočit o několik let dopředu. Avšak právě léta 1319-1323, která kralevic strávil na Křivoklátu, byla pro další povahu Janova vládnutí v Čechách zcela klíčová. Král se tehdy definitivně rozhodl, že svou energii vrhne za hranice Českého království. Nešlo pouze o rezignaci na domácí poměry s ohledem na neúspěch v boji s českým panstvem, ale vliv měla i Janova povaha. V Čechách se nikdy necítil jako doma, české prostředí mu v ničem neimponovalo. Srdce ho táhlo do rodného Lucemburska a na francouzský královský dvůr. Navíc jako obratný politik chápal, že svému království mnohem více prospěje, když jej nepřímo zatáhne do aktuálního evropského dění. Nebyl státníkem typu Václava II., více se cítil přirozeně v sedle koně a v bitevní vřavě. Janova politika byla dvojsečná. Na jednu stranu trpěla země tím, že často dlouhé pobyty krále v zahraničí oslabovaly panovnickou moc v Čechách. Avšak na straně druhé Jan postupně a úspěšně obnovil velmocenské ambice českého státu, výrazně rozšířil jeho teritorium a zajistil mu bezpečnost a stabilitu. Hned v roce 1319 Jan získal Budyšínsko a roku 1322 dokonce natrvalo začlenil do českého státu celé Chebsko. To mu ochotně udělil římský král Ludvík Bavor za pomoc v bitvě u Mühldorfu. V této bitvě, která se odehrála symbolicky na den sv. Václava, tj. 28. září 1322, porazili Wittelsbachové s českou pomocí Habsburky, kteří byli tímto na další více jak jedno století vytlačeni z vrcholné středoevropské politiky.

    Janova šastná hvězda na evropském poli jasně zářila. Český král se stal pojmem v celé Evropě a všude tam, kde se dělo něco významného, se dříve či později objevil i Jan. V Evropě se tehdy dokonce ujalo přísloví, že se nemůže nic podstatného vyřídit bez účasti českého krále. Nesílila ale jen prestiž celé země, ale také samotná lucemburské dynastie. V únoru 1322 se Jan v Paříži osobně účastnil korunovace nového francouzského krále Karla IV. Sličného. Ten se dokonce stal švagrem českého krále, když si v září téhož roku vzal Janovu sestru Marii. Svého pobytu v Paříži Jan využil k posílení česko-francouzského spojenectví, jehož nepřímým důsledkem bylo i rozhodnutí, že se v nejbližším možném termínu kralevic Karel odebere do Francie, kde se mu mělo dostat adekvátní výchovy a vzdělání, jež ho měly jednoho dne připravit na dráhu vladaře. Na podzim 1322 krále zaměstnaly události kolem bitvy u Mühldorfu, takže k naplnění dohod z Paříže mohlo dojít až na jaře příštího roku. Dne 4. dubna 1323 tak byl Karel bez větší pozornosti a zájmu českých kronikářů odvezen do Francie. Do své vlasti se měl vrátit až za dlouhých deset let. Svou matku už nikdy nespatřil…


    Odkazy a poznámky:

    1. Revidovanou verzi Vita Caroli opatřenou bohatým poznámkovým aparátem vydalo při příležitosti 700. vladařova úmrtí nakladatelství Odeon, Praha 1978, 225 s.

    2. O lucemburských předcích a rodokmenu od 10. do 14. století nejpodrobněji pojednává moderní a obsáhlá publikace BOBKOVÁ, Lenka. ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Lidové noviny, 2012, 886 s.

    3. Římskými králi se z nově vzniklé „přemyslovsko-lucemburské“ dynastie postupně stali Karel IV., Václav IV., Jošt Moravský a Zikmund Lucemburský. Císařskou korunu získali však pouze Karel IV. (1355) a Zikmund (1433).

    4. O vládě Jana Lucemburského dnes existuje početná a kvalitní literatura. Ze starších prací doporučuji zejména SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982, 276 s., a SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346: k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994, 658 s. Z novější doby pak zejména BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha; Litomyšl, Paseka, 2003, 692 s.

    5. Česká historiografie vykonala ve věci studia Karla IV. a jeho doby velký kus práce. Značný prostor je Karlovi IV. věnován nejen v celkových syntézách, jako jsou Dějiny F. Palackého, Dějepis města Prahy od V. V. Tomka, několikasvazkové Laichterovy „České dějiny“, v nichž byly autory dílů o velkém Lucemburkovi J. Šusta a F. Kavka, a v neposlední řadě i VDZKČ, ale také v celé řadě monografií. Nejznámější a nejpopulárnější je dodnes SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316-1378). 2. vyd. Praha: Svoboda, 1980, 721 s. Málo známá, avšak nesporně kvalitní je kniha SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346-1378). Praha: Lidové noviny, 1999, 524 s. Osobně doporučuji titul KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998, 361 s. Kniha je totiž vzhledem ke svému populárně-naučnému ladění a vynikajícímu vypravěčskému stylu vhodná pro širší veřejnost. Stejnou úlohu plní ještě ČECHURA, Jaroslav. Karel IV. Na dvojím trůně. Praha: Tok / Knižní klub, 1998, 278 s. Čechura je navíc autorem zdařilé dvousvazkové publikace „Lucemburkové na českém trůně“ z edice „Dějiny českých zemí“ od nakladatelství Libri. Karlovi se věnuje I. svazek České země v letech 1310-1378. Praha: Libri, 1999, 287 s.

    Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    VýstavaManiera - malířství pozdní renesance a manýrismu na dvoře Medicejů ve Florencii
    Frankfurt and Mohanem
    24.02.2016 - 05.06.2016

    VýstavaKeltské umění
    National Museum of Scotland, Edinburgh
    10.03.2016 - 25.09.2016

    VýstavaLimogeské smalty
    Muzeum středověku, Paříž
    13.04.2016 - 29.08.2016

    VýstavaKarel IV. a Nové Čechy
    Cheb, františkánský klášter
    29.04.2016 - 12.06.2016

    VýstavaŠifra Otce vlasti
    Praha, Václavské náměstí
    03.05.2016 - 01.06.2016

    VýstavaSeverozápadní Čechy za vlády Lucemburků
    Teplice, regionální muzeum
    13.05.2016 - 30.10.2016

    VýstavaKarel IV. (1316–1378)
    Valdštejnská jízdárna, Praha
    15.05.2016 - 25.09.2016

    VýstavaHieronymus Bosch
    Prado, Madrid
    31.05.2016 - 11.09.2016

    V dohledu:

    PřednáškaM욝an (Ani poddaný, ani šlechtic)
    Městská knihovna v Ostrovského ul.
    01.06.2016

    Kalendář
    <<  Květen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha