Středověk
Dnes je: 01. 10. 2016  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
31.01.2016: Nižší šlechtic
Poslední komentáře
  • Hezký článek, ale v případě Karla IV se mluví pouze o jednom nemanželském dítěti. Guillaume je franc . . . (Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám)
  • Neviem skade beriete takéto hovadiny!Rod Čák,alebo predok rodu bol Sabolč,ktorý bol jeden so 7 vodco . . . (Matúš Čák Trenčiansky)
  • Nádherný článek. Děkuji. (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • Jestli se nemýlím, autor vychází z toho, že v roce 1203, kdy došlo k udělení Čech v léno Děpoltovi, . . . (Vratislav, syn Přemysla Otakara I.)
  • Historici uvádějí rok narození Vratislava kolem roku 1180, ne o deset let později, jak se uvádí v . . . (Vratislav, syn Přemysla Otakara I.)
  • Sociální sítě a ostatní






    coupona.com.ua

    Lucemburkové

    * Karel IV. Kapitola III. Léta dospívání a prvních politických zkušeností (1323-1333)

    Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 07. 02. 2016 (1503 přečtení)

    Když se český kralevic ocitl na jaře 1323 na francouzském královském dvoře, přicházel sice do prostředí naprosto cizího, avšak pro jeho další vývoj zcela klíčového. V dalších letech dokázala Francie obohatit následníka českého trůnu vynikajícím vzděláním, pečlivou výchovou a také neocenitelnými zkušenostmi. Do Paříže přijel český princ v útlém dětství a s nejistou budoucností. Když hlavní město mocného království opouštěl o několik let později, byl již cílevědomým mladíkem, jemuž ležel svět u nohou.

    Francie představovala na počátku 14. století evropskou velmoc číslojedna, která si nárokovala svrchovanost nad mocí papežskou i císařskou. Avšak po smrti krále Filipa IV. Sličného v roce 1314 zabředla vládnoucí dynastie Kapetovců a s ní celá země do hluboké stagnace.[1] Na trůnu se v rychlém sledu vystřídali Ludvík X. (1314-1316), nemluvně Jan I. (1316) a Filip V. (1316-1322). Teprve poté se mohl trůnu ujmout mladší ze synů Filipa Sličného Karel IV., jehož titulaturu shodou okolností o několik desetiletí později převzal jako římský král hlavní hrdina našeho příběhu. Francouzský monarcha Karel IV. byl panovník celkem úspěšný, i když nevynikal průbojností ani státnickou prozíravostí jako jeho slavný otec. Vědom si toho, že mezinárodní konstelace již není pro Francii tolik příznivá jako v minulých desetiletích, snažil se posílit postavení své země v soudobé Evropě novými spojenectvími. Neváhal proto vsadit na Lucemburky, čehož byla dokladem jeho svatba s Marií, sestrou českého krále Jana, ke které došlo v roce 1322. V českém králi totiž Karel IV. spatřoval vhodného spojence, který měl držet na uzdě římského krále Ludvíka Bavora, jenž po vítězství v bitvě u Mühldorfu pomýšlel na císařskou korunu a tažení do Itálie, což by ohrozilo zdejší francouzské zájmy. Francouzský a český král ale nebyli pouze příbuznými a spojenci, rozuměli si totiž i lidsky, nebo oba monarchy spojovala záliba v rytířské kultuře.

    Příjezd českého kralevice přivítali na francouzském královském dvoře s nadšením. Byla to svým způsobem pocta, vždy příslušník mocné a vlivné dynastie, jenž měl v budoucnu usednout na královský trůn, se nyní stával učedníkem francouzských mravů, zvyků a kulturně-politického vidění světa. Pro sedmiletého chlapce byl přejezd přes půlku Evropy dostatečným stresem, který byl ještě umocněn příchodem do zcela odlišného prostředí, na něž si musel teprve přivyknout. Svou tetu Marii, francouzskou královnou, sice již znal, nebo tato lucemburská princezna vyrůstala po smrti otce se svými dalšími příbuznými v Praze, ale pro malého Karla to byl zřejmě jediný člověk, k němuž ve Francii z citového hlediska cítil nějakou vazbu. Naštěstí se nyní ukázalo krásné kouzlo rodinných vazeb, jež nebývaly ve středověku u panovnických dynastií příliš obvyklé. Jak Marie, tak i její cho si totiž českého prince natolik oblíbili, že jej de facto přijali za svého. Ve Francii se mu tak dostávalo péče a úcty jako každému jinému členu francouzské panovnické dynastie. To Karlovi usnadnilo adaptaci na nové prostředí a prolamovalo počáteční zdrženlivost a nesmělost, kterou kralevic projevoval v prvních týdnech a měsících svého francouzského pobytu.



    Svatba Marie Lucemburské a Karla IV. Francouzského
    Zdroj: Wikimedia Commons, Autor: Autor: Jean Fouquet – http://expositions.bnf.fr/fouquet/grand/f036.htm



    Už krátce po příjezdu na následníka českého trůnu čekaly dvě důležité změny v osobním životě. Tou první byla svatba. Pro nejstaršího syna a dědice českého krále byla vybrána za manželku Markéta z Valois, kterou však lidé z jejího okolí nazývali tehdy módním a sličným jménem Blanka. Nevěsta českého prince měla urozený původ; vždy byla neteří krále Karla IV., a jelikož ten neměl stále dědice, nebylo do budoucna možno vyloučit, že se některý z jejích bratrů stane králem Francie. Blančin věk neznáme, obecně se předpokládá, že byla přibližně stejně stará jako Karel. Dětská svatba, jež však nebyla ve středověku ničím výjimečným, se odehrála 15. května 1323 v Paříži. Téhož dne byla navíc Karlova teta Marie slavnostně korunována francouzskou královnou. Po svatbě se cesty obou dětských manželů opět rozdělily. Manželský svazek totiž mohl být fyzicky naplněn až po překročení věku pohlavní dospělosti, který byl individuální a tehdy se pohyboval zhruba mezi 15. až 16. rokem života. Kralevic trávil prozatím svůj čas na královském hradě Saint-Germain-en-Laye u Paříže, který mu byl vykázán jako jeho osobní sídlo. Nedlouho po svatbě kralevic podstoupil slavnost biřmování, která jej měla nejen přiblížit k Bohu, ale také symbolicky spojit s francouzskou královskou rodinou. Kralevicovým kmotrem byl totiž sám král Karel IV., po němž mladý Lucemburk oficiálně přijal jméno Karel, které formálně i v osobním životě užíval již od listopadu 1323.[2]

    Historikové dodnes nedokáží přesně odpovědět na otázku, proč byl Karlově vzdělávání ve Francii věnován takový prostor, když se jen samotná gramotnost u vrcholně středověkých panovníků Evropy pohybovala na velmi nízké úrovni. Vzdělání bývalo v té době totiž vyhrazeno především duchovním. U panovníka se naopak vyžadovala praktická znalost státní agendy, základy velení nebo dvorská a rytířská etiketa. Jak z hodnověrných zpráv víme, číst ani psát neuměl dokonce ani Karlův stejnojmenný kmotřenec. Jan Lucemburský podle všeho základy vzdělanosti měl, předpokládá se tak u něj alespoň částečná znalost psaní a čtení. Avšak Karel IV. byl prvním českým panovníkem, který měl vskutku hluboké a komplexní znalosti i úplnou gramotnost. Byl tak skutečným dobovým intelektuálem na trůně, jemuž se vzdělaností tehdy nemohl rovnat téměř žádný soudobý monarcha. Zdá se, že jak český tak i francouzský král, kterým z pochopitelných důvodů záleželo na důkladné průpravě mladého Karla pro budoucí vladařské poslání, si dobře uvědomovali význam plošného vzdělání, jež se jim samotným nedostávalo, a tak se snažili zajistit Karlovi optimální podmínky pro kvalitní a celkové vzdělávání.

    Český kralevic ve svých sedmi letech asi jen stěží znal více než základy křesanské výchovy a dvorské etikety. Kromě češtiny nejspíše ovládal dobře nebo přinejmenším obstojně i němčinu, jelikož prostředí českého královského dvora bylo již tradičně dvojjazyčné. Za svého pobytu ve Francii se Karel zvládl na komunikativní úrovni nejen francouzštinu, ale i latinu, během svého působení v Itálii pak i italštinu. Je sice pravda, že dlouhá odluka od vlasti způsobila, že Karel češtinu postupně zapomněl a musel se jí poté znovu naučit, ale jak ve svém životopise zdůrazňuje, uměl v dospělosti všechny tyto jazyky nejen slovem, ale i písmem. Již jen toto je dostatečným dokladem Karlova mimořádného intelektu.

    Karlovou výchovou a vzděláním byl nejprve pověřen vzdělaný klerik Jan z Viviers, který od francouzského krále dostal prostředky k vedení princovy domácnosti. Zhruba po roce byl z nám neznámých důvodů nahrazen, a to pravděpodobně někým, kdo pocházel ze stejné oblasti, jelikož nový Karlův vychovatel je v pramenech jmenován jako „Hueta de Vivariis“. Jelikož se v blízkosti krále Jana objevuje v této době i biskup Petr z Viviers, nebude asi daleko od pravdy konstatování, že se sám otec postaral o vybrání vychovatelů svého syna. Výběr mužů pocházejících z jihofrancouzské diecéze Viviens nebyl náhodný, nebo v této oblasti se koncentrovala vyspělá provensálská kultura, jež českému králi imponovala. Oba muži z Viviers Karla jistě naučili nejen číst a psát, ale také jej vzdělávali ve francouzském a latinském jazyce. Oni sami však viděli své poslání především v tom, aby zvídavému a všem podnětům přístupnému mladíkovi zvěstovali slovo Boží. Karel tak pravidelně čítával z breviáře. V životopise Karel o mnoho let později zmiňuje i četbu mariánských hodinek, kterou si velmi oblíbil. V jeho pozdějším zájmu o duchovní hodnoty soudobé středověké společnosti se zrcadlí nejen hluboká vnitřní víra, ale také geny děda Václava II., který byl víře silně nakloněn a niterně se s ní naplno identifikoval. Právě v této době je také nutno vlivem působení francouzského prostředí hledat Karlovy počátky zvýšeného zájmu o mariánský kult a augustiniánský řád, které byly ve vrcholně středověké Francii velmi rozšířené.

    ***

    První léta ve Francii se u Karla nesla hlavně v rovině vzdělávání. Ale ani tehdy nebyl a ani nemohl být vytržen z politického a společenského dění. Sotva co se Karel stačil rozkoukat a seznámit s novým prostředím, byl hostem u papeže Jana XXII. (1316-1334) v Avignonu. V prvních měsících roku 1324 totiž do Avignonu vyjma královny Marie zavítal celý královský dvůr, který samozřejmě nemohl vynechat svého chráněnce. Pro Karla to byl jeden z největších zážitků v dosavadním životě. Ještě před rokem byl internován na hradě Lokti, nyní se však pohyboval v blízkosti papeže a krále Francie, tedy v této době dvou nejvýznamnějších person v celém západním křesanstvu. Avšak po návratu na Karla čekala zlá zvěst. V březnu 1324 zemřela jeho teta Marie při komplikovaném porodu. Už krátce po příchodu do Francie tak Karel musel oplakávat blízkou osobu, k níž si vypěstoval hluboký citový vztah. Úmrtím ale ještě nebylo konce, nebo již v prosinci 1325 zemřel i Karlův tchán Karel I. z Valois, který mohl ve francouzských dějinách později sehrát významnou roli.

    Smrt Marie Lucemburské však neznamenala konec spojenectví mezi českou a francouzskou panovnickou dynastií, ba spíše naopak. Mariin odchod francouzského krále a českého kralevice ještě více spojil, nebo po většinu roku 1324 se Karel pohyboval v králově těsné blízkosti, jehož dvůr, jak to ostatně bylo obvyklé ve většině vrcholně středověkých monarchií, neměl trvalé sídlo a často se stěhoval po celé zemi, aby si užíval pohostinství svých poddaných. Od podzimu 1324 už byl kralevic ovšem zpět na svém sídle v Saint-Germain-en-Laye.

    Prestiž a moc českého krále v těchto letech i nadále stoupaly, za což mohlo uklidnění politických poměrů v českém státě a celé střední Evropě. Po porážce v bitvě u Mühldorfu se totiž Habsburkové dostali do svízelné situace, a proto hledali rychlou cestu ke konečnému narovnání s Lucemburky. Ke smíru byl ochoten také Jindřich Korutanský, který i po svém vyhnání z Prahy v roce 1310 nepřestával používat titulu českého krále, přičemž se nikdy výslovně nevzdal svých nároků na český trůn. Jan Lucemburský byl obratný politik. Postřehl změnu politických nálad ve střední Evropě, a proto zaslíbil svého druhorozeného syna Jana Jindřicha korutanské princezně Markétě, u níž se předpokládalo, že se stane dědičkou korutanského vévody. Jindřich Korutanský se vzdal nároků na český trůn právě výměnou za tento dynastický sňatek, ze kterého mohly do budoucna těžit teoreticky obě strany. Vždy pokud by se naplnily představy Jana Lucemburského, který hodlal svému druhorozenému synovi udělit Moravu, Opavsko, Kladsko a Budyšínsko, mohla se Jindřichova dědička Markéta snadno stát manželem mocného vládce, který ostatně nebyl ani bez šancí na český trůn. Lucemburkům se naopak otevírala reálná možnost dosáhnout vlády v Jindřichových zemích, tj. v Korutanech a Tyrolsku.

    Lze se vůbec divit, že ve světle těchto skutečností, které Lucemburky pevněji zakotvily ve střední Evropě a přiblížily je k mohutné expanzi směrem na jih, se již v květnu 1325 rozhodl francouzský král uvést českého prince ke královskému dvoru, aby tak mohl i formálně užívat všech výsad, jež mu jako členu významné dynastie příslušely? Na dvoře svého kmotřence pobýval Karel až do jeho smrti v únoru 1328. To už byl Karlův otec Jan nejen generálním vikářem Svaté říše římské, ale po úspěšném tažení do Slezska v roce 1327 i vrchním vládcem nad většinou hornoslezských knížat. Ti přijali českého krále jako svého lenního pána na základě dřívějších vazeb Slezska a českého státu za posledních Přemyslovců i Janovy titulatury, nebo první Lucemburk na českém trůně přijal v roce 1310 s titulem českého krále i královskou titulaturu polskou. K českému státu se tak na několik století připojilo například Vratislavsko. Zmínit také musíme, že Jan v letech 1327-1328 úspěšně zasáhl do poměrů v rodném Lucembursku, když porazil brabantského vévodu Jana III., který mu nechtěl vyplatit dědictví po matce. Ve stejné době Jan pomohl králi Ludvíku Bavorovi s římskou jízdou. Evropa tak měla znovu císaře.

    V květnu 1328 se v Remeši konala velkolepá korunovace nového francouzského krále Filipa IV. (1328-1350), syna nedávno zemřelého Karla z Valois. To znamenalo, že se jeden z Karlových švagrů stal králem Francie. Jak Karel, tak i jeho otec Jan se korunovace osobně účastnili. Pro Jana byl nový francouzský král klíčovým spojencem, a to i přesto, že mezi Paříží a Prahou tehdy vznikla třecí plocha v podobě Janovy účasti na římské jízdě Ludvíka Bavora. Proti ní totiž marně protestoval papežský dvůr v Avignonu. To naopak Karlovi král Filip nepřipadal nijak vábně. Odpuzovala jej nejen Filipova vojáckost a snaha za každou cenu řešit spory silou, ale také skutečnost, že nový pán Francie pro něj nesdílel ani zdaleka takové zaujetí, jako předcházející král. Vzhledem k tomu, že v letech 1328-1330, které tvořily Karlův francouzský epilog, se český kralevic nepohybuje na královském dvoře a o jeho pobytu se nic určitého neví, přičemž Karel ve svém životopise navíc později nazval Filipa lakomcem, lze usuzovat, že Filip již nehodlal vydržovat dospívajícího Lucemburka za státní útraty. Karel tak musel zřejmě další dvě léta pobývat ve skromnějších poměrech než doposud, čímž si snadno vysvětlíme, proč mezi oběma muži vznikl odtažitý vztah.

    Ve stejném roce, kdy nastoupil na francouzský trůn Filip IV., se Karel seznámil s mužem, který výrazně ovlivnil jeho dospívání a v dalším životě pro něj sehrál důležitou úlohu. Na Popeleční středu roku 1328 Karla uchvátilo kázání Pierra de Rosiera, které tento učený teolog francouzského původu přednesl před královským dvorem. Pierre de Rosieres byl doktorem teologie a vzhledem ke svému intelektu, řečnickému nadání a nesporným organizačním schopnostem postupoval rychle na žebříčku církevních prebend ve Francii. V roce 1326 jej papež Jan XXII. jmenoval opatem kláštera benediktinů ve Fécamp v Normandii. V letech 1328-1329 se již stal biskupem v Arrasu a arcibiskupem v Sens. Pierre de Rosieres byl o celé čtvrt století starší než Karel, a proto k němu český princ vzhlížel již od počátku s velkou úctou a obdivem. Budoucí papež Klement VI. rychle rozpoznal velký myšlenkový potenciál, kterým Karel disponoval, a tak netrvalo dlouho, a zrodilo se pevné pouto mentora a žáka. Pierre de Rosieres to byl, kdo Karlovo vzdělání ještě více prohloubil, především v oblasti znalosti a exegeze (výkladu) Písma. Avšak nejen to, učený teolog zasvětil Karla také do kanonického práva a církevní správy jako takové, přičemž jej podle všeho brával s sebou na univerzitní přednášky a disputace na pařížské Sorbonně. Karel tak mohl nahlédnout do tajů vrcholné středověké scholastiky. A to byla zkušenost, na kterou se jen tak nezapomíná.

    Karel však prodělal i výchovu světskou, která měla fyzicky a duševně připravit mladého kralevice na budoucí „povolání“. Učil se tak jezdit na koni, zacházet s mečem, pohybovat se ve dvorském prostředí nebo konverzovat ve společnosti. Jelikož se nemohlo zapřít, že je Karel synem Jana Lucemburského, nepřekvapí nás, že i on měl sklony k dobrodružnému životu, který zahrnoval nejen účasti na rytířských turnajích a kláních (často inkognito), ale také četné milostné manýry. Ano, první sexuální zkušenosti Karel jistě získal ještě za svého pobytu ve Francii. Důležité však bylo, že se Karlovi dostalo nejen kvalitní výchovy, ale také hlubokých znalostí z četných oborů, což mu umožnilo chápat svět šířeji a komplexněji. Uvědomoval si tak už v tomto věku, že důležitým pilířem správného vládnutí jsou rozvaha a důsledné dbaní o právo i spravedlnost. Zároveň poznal důležitost zajistit si adekvátní a fungující byrokratický aparát. Spolu s tím Karel pochopil, jak je pro jakoukoli vládu naprosto klíčová stabilita v oblasti rodinné harmonie a konsenzu mezi panovníkem, šlechtou a církví. Toto pragmatické chápání světa na něj z větší části přenesl právě Pierre de Rosieres.

    Vzhledem k tomu, že se Karel často pohyboval v prostředí intelektuálně vyspělém, uvědomoval si také, jak důležitá je vzdělanost, kultura a pěstování vlastního obrazu v kronikách, nebo trvalou hodnotou nejsou jen stavby a konkrétní činy, ale i kolektivní pamě národů a států. Karel se pochopitelně zajímal i o dění v soudobé Evropě. Chtěl znát dějiny rodů, zemí a institucí. To jej přivedlo k zájmu o historii vlastní rodiny a země, které měl jednou vládnout. I když jej od Čech dělila téměř půlka tehdy známého světa, toužil po informacích z domova. Lze předpokládat, že se často vyptával otce a jeho doprovodu na novinky z Čech. Chtěl především vědět, jak se daří jeho matce a sourozencům, ale jak se zdá, měl informace kusé a zkreslené. Netušil tak třeba, že se jeho matka Eliška již roku 1327 prakticky vzdala veřejného života, přičemž její manželství s Janem bylo již několik let mrtvé, ačkoli Jan z politických důvodů nikdy o rozvod nepožádal. Přesto je zajímavé, že se v roce 1329, kdy bylo Karlovi pouhých 13 let, objevilo v Paříži poselstvo Zhořelecka, které českého kralevice žádalo, aby mu mohlo složit lenní hold. Dodnes si historikové příliš nevědí rady s tím, co se tehdy vlastně událo a zdali tento údaj, který zachytila pouze Zbraslavská kronika, není pouze nějakým nedorozuměním. Pravděpodobně si poslové ze Zhořelecka, kteří ještě pamatovali doby, kdy byla tato oblast pod přemyslovskou nadvládou, neuvědomovali, že Karel je stále pouhý kralevic bez jakékoli praktické moci, jehož otec úzkostlivě drží mimo dosah rodné země. Karlova reakce byla ovšem mimořádně státnická a dokládá, že i v tomto věku již projevoval smysl pro politickou realitu. Lenní hold odmítl, aby tím předešel sporům s otcem, a Zhořelecké odkázal přímo na jednání s Janem, které úspěšně proběhlo na půdě Francie v létě 1329.

    Snad i tento první známý kontakt Karla s českými zeměmi uspíšil to, k čemu brzy došlo. Po zbytek roku 1329, včetně Vánoc, se Jan zdržoval u francouzského dvora. Mohl tak být svému synovi častěji nablízku a pochopit, že již před ním nestojí nesmělý kluk, ale dospívající muž nesporného intelektu, velké ctižádostivosti a hlavně chuti vrhnout se do prvních vladařských zkušeností. Jan pochopil, že ve Francii Karla s jeho temperamentem a touhou vrátit se do vlasti jen stěží udrží. Aby předešel komplikacím, jež mohly nastat ve chvíli, kdyby Karel bez jeho vědomí zamířil domů, a aby již pomalu zasvěcoval svého nadějného dědice do skutečného vládnutí, rozhodl se jej vyslat na jeho první politickou misi, a to symbolicky do nepříliš vzdáleného Lucemburska. Z Francie Karel odcházel jako jiný člověk. Sedmiletý pobyt v jedné z nejvyspělejších zemí tehdejší Evropy budoucího císaře ovlivnil téměř ve všech aspektech. Přejal francouzskou mentalitu a zvyky, pohlédl do tváře výstavních a luxusních královských paláců, procházel ulicemi lidnatých měst, učarovaly mu impozantní gotické katedrály v Paříži nebo Remeši. Ano, byla to škola života, na kterou Karel vzpomínal až do konce života. Není vůbec náhodné, že jednu z posledních velkých zahraničních cest Karel vykonal na přelomu let 1377 a 1378 právě do Francie. Francouzská kapitola Karlova života však nyní definitivně skončila.

    ***


    Blanka z Valois a Karel IV. na iluminaci z 15. století
    Zdroj: Wikimedia Commons
    Na jaře 1330 opustil Karel v doprovodu své choti Blanky, s níž začal společně žít teprve nedávno, Francii a zamířil s pověřením otce do Lucemburska. O Karlově působení v Lucembursku toho mnoho nevíme. Avšak jisté je jedno: v Lucembursku se stal Karlovým rádcem a zasvětitelem do místních často velmi spletitých politických poměrů prastrýc Balduin, který byl stále trevírským arcibiskupem, tedy jedním z říšských kurfiřtů. Balduin byl pro Karla dalším důležitým mentorem, navíc rodinným příslušníkem, který Karlovi mohl nabídnout nezištnou pomoc a rodinné rámě. Jestliže Pierre de Rosierres zasvěcoval Karla především do věcí víry a církevních záležitostí, pak Balduin, ačkoli byl vysokým církevním hodnostářem, paradoxně poučoval kralevice zejména o tom, jak se dělá vysoká politika. Dokonce se mu na Karla podařilo přenést i něco ze své pověstné vychytralosti a lstivosti. V Lucembursku Karel ale dlouho nepobyl, pouze necelý rok, nebo poté byl odvolán do poměrů mnohem bouřlivějších a také nebezpečnějších.

    Léta 1330 a 1331 totiž tvoří důležitý přelom v dějinách lucemburského rodu. Tehdy se totiž Lucemburkové definitivně stali dynastií skutečně evropského významu, jejíž vliv sahal do mnohdy i vzdálených koutů Evropy. Král Jan se stále častěji zaplétal do nových dobrodružství a byl takřka neustále v pohybu. Na sklonku roku 1328 byl na křížové výpravě do Pruska a Litvy. O rok později jej spatřujeme ve Francii a v prosinci 1330 dokonce zahájil se souhlasem císaře Ludvíka Bavora vlastní tažení do severní Itálie. Stalo se tak jen krátce poté, co 28. září 1330 zemřela v Čechách královna Eliška, Karlova maminka, na kterou dospívající a citově založený Lucemburk musel myslet takřka neustále. Eliščina smrt krále Jana údajně hluboce zasáhla, dokonce prý slíbil, že se osobně zúčastní jejího pohřbu, ale svůj slib nedodržel. Ostatně v této době byla pro krále Eliška již jen pouhou vzpomínkou a břemenem, jež mu neumožňovalo uzavřít nový a dynasticky výhodný sňatek.

    Nejednalo se však o jedinou zásadní změnu v lucemburské rodině té doby. Karlův mladší bratr Jan Jindřich byl totiž už v září 1330 oženěn s dcerou a předpokládanou dědičkou Jindřicha Korutanského Markétou. Tento výhodný sňatek mohl Lucemburkům v budoucnu přinést Korutany a Tyroly. Jan Lucemburský zařídil i jiné a výhodné sňatky pro své potomstvo. Nejstarší dceru Markétu provdal za Wittelsbacha Jindřicha II. Dolnobavorského a druhorozenou Jitku zaslíbil synovi francouzského krále Filipa IV. Janovi. Sňatek byl skutečně uzavřen roku 1332, avšak Jitka zemřela již roku 1349, tedy rok před Janovým nástupem na trůn. Přesto se z tohoto svazku narodilo hned několik potomků, včetně Karla V. Moudrého, který se později stal francouzským králem. Nejmladší z dcer Annu král plánoval provdat za syna uherského krále Karla I. Roberta z Anjou Ladislava, jenž však záhy zemřel. Po Ladislavově předčasné smrti se pro Annu nabízel potomek císaře Ludvíka Bavora, avšak ani tento sňatek nebyl nakonec uskutečněn. Anna se proto nakonec provdala za Otu Habsburského, mladšího ze synů někdejšího římského krále Albrechta I.

    Lucemburkové takto dynasticky propojeni s významnými evropskými panujícími rody začali aspirovat na dynastii určující směr hlavní evropské politiky. Italská signorie, jak se nový politický projekt krále Jana nazýval, byl na jednu stranu odvážný a sebevědomý podnik, na straně druhé však hazardem provedeným bez hlubší strategie. Jak se celá věc vlastně seběhla? Českého krále lákal bohatý jih Evropy již delší čas, jeho pozornost se sem upínala prakticky už od římské jízdy císaře Ludvíka Bavora v roce 1328. Po stvrzení sňatku mezi Janem Jindřichem a Markétou Korutanskou se Jan rozhodl zajistit trvalejší spojení českých zemí se severní Itálií, a proto z titulu říšského vikáře a spojence Ludvíka Bavora vjel již v prosinci 1330 do neklidné oblasti, která prahla po schopné ruce, jež by konečně zajistila rozbouřenému lombardskému kraji mír. Českému králi otevřela brány jako první Brescia, Na počátku roku 1331 také další severoitalská města Bergamo, Bobbio, Como, Novarra, Pavia, Vercelli, Cremona, Mantova, Modena, Lucca, Parma, Miláno, Piacenza, Regia a Verona.

    Lucemburské panství na severu Apeninského poloostrova však stálo na vratkých základech, přičemž vyvolalo kritiku jak ze strany císaře, tak i francouzského krále a papeže Jana XXII. Každý z nich měl v Itálii své vlastní zájmy, které nyní český panovník svým postupem ohrozil. Jan proto musel rychle spěchat za svými spojenci, aby jim vzniklou situaci vysvětlil. Jelikož byl pragmatikem a nechtěl o nové výdobytky přijít, povolal již na jaře 1331 nečekaně svého syna Karla do Itálie, aby mu svěřil správu celé signorie. Starší z Lucemburků na císaři nakonec přece jen dosáhl uznání vlády nad devíti italskými městy jako nad říšskými zástavami, přičemž Bresciu mu Ludvík Bavor udělil jako říšské léno a Luccu dokonce jako dědičnou signorii. Kralevic Karel ale již záhy poznal, do jak neklidného prostředí vstupuje. Karel se ovšem v krátkém čase objevil po Francii i v dalším významném civilizačním a kulturním centru vrcholně středověké Evropy. Více než vyspělé italské prostředí Karla ale zajímalo, jak ve zdejším politicky nestabilním a krajně nevyzpytatelném prostředí dokáže udržet otcovo panství pohromadě. Italská signorie Lucemburků totiž nikdy nebyla stabilním politickým útvarem. Naopak lze hovořit o nahodilém shluku italských měst, mezi kterými dřímaly hluboko zakořeněné a letité rozpory politického a hospodářského rázu. Pro Karla to ovšem byla další neocenitelná škola života.

    Už krátce po příjezdu do Itálie se stal Karel v Pavii, kam dorazil na Velký pátek 29. března 1331, terčem vražedného útoku. Jeho družina byla otrávena během snídaně. On sám vyvázl bez úhony pouze díky tomu, že odmítl jíst před ranní mši. Sám Karel si údajně povšiml neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu, a nařídil jej zatknout. Na mučidlech neznámý muž prozradil, že byl vyslán z příkazu milánského pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově družině do jídla jed. Za atentátem pravděpodobně skutečně stál mocný rod Viscontiů, který usiloval o sjednocení celé Lombardie, v čemž jim nyní překáželi Lucemburkové. Svou záchranu Karel chápal jako důkaz Boží přízně a ještě více jej to utužilo ve zbožnosti. Během pobytu v Pavii navíc bydlel v klášteře sv. Augustina, v jehož zdech byl pohřben sám světec, ke kterému Karel choval již od dětství velký obdiv. To vše byly zážitky, které na Karla hluboce působily během formování jeho osobnosti a životní filozofie. Z Pavie kralevic zamířil rovnou do Parmy, kde se sešel s otcem, jenž jej ale musel krátce poté opustit a zamířit za Alpy. Jako rádce a pomocníka otec Karlovi zanechal v úloze generálního vikáře signorie vlivného hraběte Ludvíka Savojského, který byl paradoxně tchánem Azza Viscontiho, tedy člena rodu, jenž na Karla podle všeho zosnoval nedávný atentát. Z toho Karel jistě neměl dobrý pocit, a to mělo být ještě hůře, nebo Ludvík Savojský roku 1332 zběhl a přidal se na stranu lucemburských nepřátel.

    Karel se ujal svěřených povinností s obdivuhodnou vážností a samostatností, která nás udivuje o to více, že se stále jednalo i na středověké poměry o mládence těsně nad hranicí tehdy chápané dospělosti, jenž si musel teprve zvykat na zcela odlišné prostředí. Na rozdíl od Lucemburska, kde mu byl oporou prastrýc Balduin, byl nyní Karel odkázán pouze sám na sebe. Nejprve si zřídil vlastní kancelář, ve které se pohyboval jako notář i jistý Mikulᚠz Brna, první osoba prokazatelně pocházející z českých zemí, jež se v kralevicově blízkosti pohybovala. Jinak byl Karel obklopen převážně šlechtici pocházejícími z Lucemburska a těmi, které mu zde zanechal otec. Karel se však obklopil i osobnostmi z italského prostředí, ve kterém našel rychle zalíbení. Okázalost, pompéznost vystupování i chování a volné mravy, to bylo to, co Karla na Itálii lákalo nejvíce. Není divu, že právě do této doby spadá známý sen o andělovi, který Karlovi ukázal potrestání zhýralého vévody Quida VII. z Vienne, jenž byl potrestán useknutím pohlavního údu. Ve svém životopise se Karel zmiňuje, že se mu sen zdál v noci o svátku Nanebevzetí Panny Marie v ležení ve vsi Terenzo nedaleko Parmy. Událost se odehrála v roce 1332 během vojenského tažení proti nepřátelské lize vzbouřivších se měst. Když o svém živém snu Karel vyprávěl otci, jehož tím chtěl mimoděk varovat před stejným osudem, Jan jej prý odbyl úsměvem a konstatováním, aby snům nepřikládal příliš velkou váhu. Avšak vévoda, který byl shodou okolností vzdáleným příbuzným Lucemburků,[3] brzy nato zemřel, což Karla jen utvrdilo o varovném poslání neobvyklého snu.

    Se svým dvorem se Karel nejčastěji zdržoval v Parmě. Ovlivněn francouzským okázalým způsobem prezentace vladařského majestátu se kralevic snažil v Parmě rozvinout bohatý dvůr, který se například o Vánocích roku 1331 zaskvěl při velkém turnaji, o nějž byl značný zájem. První měsíce Karlova regentství proběhly klidně, avšak následující rok byl plný událostí a dramatických zvratů, kdy se lucemburské panství v severní Itálii otřásalo v samotných základech. Během jara 1332 se totiž utvořila nebezpečná koalice místních rodů, kterým Lucemburkové svou politikou křížili plány. Odbojníci navíc vstoupili do jednání s neapolským králem Robertem I., který v Itálii již dlouho důsledně zastával politiku odporu vůči snahám římských panovníků získat vládu nad severními částmi Apeninského poloostrova. Nepřátelskou ligu vedli páni z Milána, Verony, Ferrary a Mantovy. K nim se vzápětí přidal také dosavadní Karlův spojenec hrabě Ludvík Savojský. Už v červnu 1332 vypuklo v Brescii povstání proti lucemburské vládě a neklid zachvátil také okolí Parmy, Reggia a Modeny. Karel naléhavě žádal otce o vojenskou pomoc, ale ten byl zrovna ve Francii, kde rozvíjel čilou diplomatickou aktivitu s cílem naklonit si znovu přízeň císaře Ludvíka Bavora. Plodem této taktika byla v srpnu 1332 přátelská smlouva mezi oběma vládci, v níž se český král zavázal pomoci císaři v usmíření s papežem. Tím Jan získal na svou stranu papežskou kurii.

    Protilucemburská liga se definitivně zformovala v srpnu 1332 na schůzce ve Ferraře. Povstání a lokální střety následně vypukly na řadě míst signorie, přičemž Florenané, kteří také spojili síly se vzbouřenci, vytáhli se zbrojným lidem proti strategicky důležitému městu Lucca. Karla, který se po zběhnutí hraběte Ludvíka stal de facto jediným královým zástupcem v signorii, čekal boj na několika frontách současně. I když Karlovi doposud chyběly praktické zkušenosti z vojenské oblasti, nezalekl se a osobně vytáhl na podzim proti spojenému vojsku ligy, které se v říjnu 1332 pokusilo neúspěšně zmocnit města Modeny. Bojovně naladěný kralevic přitáhl na místo bojů ve chvíli, kdy se nepřítel snažil zmocnit blízké pevnosti San Felice. Místní posádka se s obléhateli rytířsky domluvila na tom, že pokud se jí do měsíce nedostane posil, složí zbraně. Této lhůty Karel využil k tomu, aby zmobilizoval co největší počet sil. Podařilo se mu povolat do zbraně asi 1200 jezdců a 6000 pěšáků, se kterými, aniž vyčkal slíbených posil od papežské kurie, udeřil 25. listopadu 1332 na přibližně stejně silné vojsko obléhatelů.

    U San Felice prožil Karel první velkou bitvu svého života. Ještě před jejím začátkem byl před zraky vojska pasován na rytíře francouzským hrabětem Sancerrem. Sám pak pasoval na 200 rytířů. Obvyklý a častý rituál měl posílit morálku vojska před následujícím střetnutím. Bitva byla sice krátká, avšak prudká a krvavá. Karel se osobně ujal velení nad větší částí vojska a ocitl se přímo uprostřed bojové vřavy. Kůň, na kterém seděl, však padl, a tak se Karel musel z boje vzdálit. Vítězství se dlouho přelévalo ze strany na stranu, avšak zhruba po třech hodinách nastal náhlý obrat, který Karel později připisoval zásahu sv. Kateřiny, na jejíž svátek se bitva strhla. Obdivovatelem této světice zůstal Karel až do smrti. Podle Karlova vlastního životopisu skončila bitva pro ligistické vojsko katastrofou. Na 800 rytířů bylo zajato a 5000 pěších bojovníků bylo prý zabito. Nejspíše se jedná o údaje zveličené, což se pravděpodobně týká i počtu nasazených sil na obou stranách, ale vítězství to muselo být pro Karla veliké, nebo se mu v dalších dnech podařilo bez problému zabezpečit Modenu a následně vjet triumfálně do Parmy.


    Město Lucca
    Zdroj: Wikimedia Commons, Alessandro Vecchi
    Na celkové situaci se ale nic podstatného nezměnilo, jelikož lucemburská signorie se i nadále povážlivě tenčila. Viscontiům se podařilo zmocnit Pavie a Vercelli. Karlova prestiž však na severu Itálie velmi vzrostla a ohlas vítězství mladého českého kralevice dosáhl i daleko za Alpy. Pro další osud lucemburské vlády na severu Itálie tak byla klíčová zima přelomu let 1332 a 1333 a především následující jaro. Na začátku roku 1333 se Karel vypravil do vzdálené Luccy, která nyní spolu s Parmou, Cremonou a Modenou tvořila jádro zbylé Janovy pracně vytvořené signorie. Lucca stále čelila útokům žoldnéřských oddílů z Florencie, proto bylo Karlovým prvořadým úkolem povzbudit odvahu místní posádky a zajistit její dostatečnou obranyschopnost. Během svého několikatýdenního pobytu se osobně podílel na založení nové městské pevnosti, které po něm obdržela jméno Montecarlo (Monte Carlo lze volně přeložit jako „Karlova Hora“). Byla to první Karlova stavba, jež se honosila jeho jménem. Karel se v tomto téměř jistě inspiroval svým prastrýcem Balduinem, který v letech 1315-1325 založil hned tři hrady, které nesly jeho jméno: Baldenau, Balduinstein a Balduinseck. Českou stopu nese Montecarlo dodnes. Nad vchodem do hradu je totiž stále patrný erb s českým lvem.

    Koncem února 1333 byl Karel již zpět v Parmě, kam v čele početného vojenského doprovodu dorazil i král Jan. Ten nyní energicky přejal správu signorie, i když Karel nezůstal v ničem pozadu. Dokladem toho byl společný výpad obou Lucemburků směrem k nepřítelem obsazené Pavii. Dobýt město se Janovi a Karlovi nepodařilo. Když se však do bojů zapojilo i dlouho slibované vojsko papežského legáta, které oblehlo Ferraru, zdálo se, že se věci budou opět vyvíjet pozitivně pro Lucemburky. Jenže v dubnu bylo spojené vojsko legáta a českého krále poraženo právě u Ferrary oddíly ligy, která přispěchala ohroženému městu na pomoc. Neúspěch se snažil Jan vyvážit drancováním nepřátelského území, na kterém se podílel i Karel. Avšak poté, co selhalo obléhání důležitého hradu Pizzighettone a nový pokus o vysvobození Pavie, byl král Jan přinuceni požádat o příměří. Král jej uzavřel v červenci 1333 a platit mělo do listopadu téhož roku. Zklamaný Karel, který mohl otci stěží odpustit, že jej nepodpořil již předešlého roku, se přesunul do Luccy. Tady se začal postupně vymezovat vůči otcově politice a jeho zhýralému způsobu života, který mohl svým způsobem považovat i za urážku před lety zemřelé matky Elišky. Přes léto se Karel snažil nejen vyřešit problémy města, které na něj silně zapůsobilo a doslova mu učarovalo svou krásou, ale také upravit poměr samosprávných městských orgánů k signorii. Jedná se o vůbec první zákonodárné dílo spjaté s Karlem. Ve statutách, které městu udělil 8. srpna, se tituloval jako „prvorozený syn českého krále a pán Luccy“, i to svědčí o Karlově narůstajícím sebevědomí.

    Ani Janův příjezd tedy nedokázal zabránit postupnému zhroucení lucemburské signorie v severní Itálii. Horká italská půda představovala oříšek i pro jiné rody, které se v Lombardii chtěly v minulosti uchytit, takže tento výsledek nebyl zase až tolik překvapivý. Za pádem signorie stálo více faktorů, tím nejhlavnějším však bylo, že sama města, jež slíbila před téměř dvěma a půl lety Lucemburkům poslušnost, se nyní vzpírala dalším požadavkům na nové peníze a vojsko, bez nichž se nedalo na vojenský úspěch proti lize pomýšlet. Ochladla i podpora papežské kurie a Francie. Jako pragmatik a zkušený politik Jan již během léta odhadl, že tato kapitola rodové politiky pomalu končí. To naopak Karel se nehodlal s porážkou smířit tak lehko. Tížilo jej, že všechny vynaložené prostředky v minulých letech přišly vniveč. Dlouho kalkuloval s tím, že by se alespoň Lucca mohla stát pevnou a stálou základnou lucemburské moci v severní Itálii. Jenže Jan, zřejmě bez důkladné konzultace s Karlem, souhlasil s požadavkem kurie, aby toto významné město přešlo na konci října 1333 pod papežskou moc. Pro Karla to byla tvrdá rána, kterou považoval za osobní prohru. V první polovině října proto Itálii raději opustil, aby nastoupil další dlouhou cestu svého života, která tentokrát mířila do vlasti.

    Okolnosti Karlova návratu do Čech na podzim 1333 jsou stále předmětem sporu mezi historiky. Karel se totiž s pověřením otce vypravil konec srpna pouze do Merana. Zde měl jednat s vévodou Jindřichem Korutanským o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten, jak již víme, pojal za manželku vévodovu dceru Markétu. Jan Jindřich měl jako věno od otce dostat 40 tisíc hřiven stříbra, avšak vzhledem ke královým potížím udržet pohromadě větší obnos peněz nepřekvapí, že se oba vládci dohodnuli na „splátkovém kalendáři“. Král však ani jednu z pěti splátek nebyl schopen dodržet, a tak reálně hrozilo, že sňatek, který byl pro Lucemburky mimořádně důležitý, mohl být dokonce rozveden. Karel tedy jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce, který se s ohledem na velké zaneprázdnění v signorii nemohl osobně dostavit. Kralevic měl s Jindřichem jednat především o nových podmínkách splácení věna. Této role se ujal ochotně, nebo k mladšímu bratrovi, se kterým se poprvé poznal až v Itálii roku 1331, si dokázal vytvořit upřímný a kladný vztah. Jelikož garantem nesplaceného věna bylo 12 českých pánů, potkal se Karel v Meranu poněkud nečekaně tváří v tvář s reprezentativním poselstvem Českého království.

    Do Merana dorazilo celkem šest vysoce postavených osob z českých zemí, a to přemyslovský levoboček a vyšehradský probošt Jan Volek, který byl Karlovým nevlastním prastrýcem, Petr z Rožmberka, Vilém z Landštejna, Jindřich ml. z Lipé a Těma z Koldic s Otou z Bergova, kteří patřili k Janovým předním rádcům v Čechách. Setkání českých pánů s Karlem muselo být pro obě strany silným zážitkem. Karel se poprvé setkal se svými budoucími poddanými, kteří měli možnost po mnoha letech pohlédnout na dědice českého trůnu. Kuriozita setkání bylo navíc umocněno přítomností bývalého českého krále Jindřicha Korutanského, který kdysi pojal za manželku Karlovu tetu z matčiny strany Annu, jež však zemřela bez potomstva již roku 1313. Jelikož však čas již stihl odvát dřívější rozpory, proběhla jednání klidně a korektně. Karlovi se podařilo záležitost s věnem svého mladšího bratra urovnat, načež mohl vstoupit v úzké styky s českými pány.

    Pro ně muselo být nemilým překvapením, že králův syn a dědic zapomněl češtinu a jeho mravy i vystupování svědčí o silném vlivu francouzského a italského prostředí. Není tedy vůbec překvapivé, že přítomní zástupci zemské nobility na Karla naléhali, aby se neprodleně odebral do Čech a začal se seznamovat s prostředím a problémy země, které měl jednoho dne vládnout. Jan navíc království počínaje rokem 1326 navštěvoval jen zřídka a sporadicky, obvykle pouze v situaci, kdy jeho přítomnost vyžadovaly neodkladné záležitosti nebo nutnost finančních prostředků, které potřeboval pro svá zahraničně-politická dobrodružství. Českým pánům v Meranu nedělalo větší problém přesvědčit Karla, aby se s nimi vypravil do Čech, vždy kralevic sám pocioval, že již nazrál čas k návratu do rodné země. Jednalo se koneckonců o zemi jeho matky a slavných přemyslovských předků.

    Bez otcova souhlasu ale Karel Itálii opustit nehodlal. Z dobových zpráv je však nejasné, zdali o svolení k návratu do Čech požádal Jana sám Karel, či tuto skutečnost králi osobně tlumočili zástupci českého panstva. Je však pravděpodobné, že Jan byl de facto postaven před hotovou věc. S Karlovou cestou do Čech věčně podezíravý král pravděpodobně nesouhlasil, ale těžko se mohl stavět proti v situaci, kdy měl jeho syn za sebou odhodlanou suitu českých pánů, která na Karlově návratu trvala. Jisté je jen jedno, Jan syna nevybavil žádným titulem ani mu neurčil pravomoci. Karel tak odjížděl do vlasti s prázdnými rukami a spíše jako soukromá osoba, než někdo, kdo je pověřen konkrétními politickými úkony. Tady se totiž zřetelně zrcadlila Janova přetrvávající a hluboko zakořeněná představa, italskými zkušenostmi ještě prohloubená, že syn pro něj představuje nezdravou konkurenci a potencionální riziko. Někteří znalci lucemburské epochy sice kalkulují s možností, že Jan Karlovi neudělil žádné pravomoci proto, že oba Lucemburky tlačila časová tíseň, avšak napjatý vztah mezi otcem a synem byl už v této době patrný. Později se měl ještě prohloubit.

    V říjnu 1333 tak Jan i Karel Itálii definitivně opustili. Italská signorie se vzápětí zhroutila a už nikdy nebyla obnovena. Karel mířil nyní domů, do Čech. Jan naopak do Lucemburska, kam byl volán neodkladnými záležitostmi. Setkat se měli znovu až po dlouhé době, a to na české půdě. Tehdy už však nebylo tolik zřejmé, kdo je vlastně ve skutečnosti hlavou rodiny. Karel totiž dospíval a nabýval zkušeností mnohem rychleji, než bylo otci milé.


    Odkazy a poznámky:

    1. Základní informace o dějinách Francie čtenář získá z publikace FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, 692 s.

    2. Často se uvádí, že českému princi bylo jméno změněno hlavně proto, že se Francouzům špatně vyslovovalo „Václav“, avšak skutečnost je méně dramatická. Jméno Karel, pomineme-li, že jej nesl i kralevicův kmotřenec, bylo v této době velmi oblíbené a mělo navíc politický podtext, nebo odkazovalo na svatořečeného císaře Karla Velikého, jednoho z patronů křesanské Evropy a obnovitele imperiálního císařství.

    3. Babičkou vévody Quida VII. byla Marie Brabantská, sestra Karlovy pramáti z otcovy strany. Na památku svého snu, který mu na dlouho utkvěl v paměti, dal Karel v roce 1355 založit poblíž Terenza augustiniánskou kanonii.

    Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    VýstavaSeverozápadní Čechy za vlády Lucemburků
    Teplice, regionální muzeum
    13.05.2016 - 30.10.2016

    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha