Středověk
Dnes je: 27. 06. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Lucemburkové

    * Karel IV. Kapitola VII. Závěr vlády a života (1369-1378)

    Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 10. 04. 2016 (1589 přečtení)

    V posledních devíti letech vlády a života dokázal Karel úspěšně završit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delší povznesení mezi respektovaná a vážená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těšila a stále těší v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avšak vše, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jenž v řadě aspektů započal ještě mnohem dříve, než se Karel narodil. A zároveň, aniž by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se již tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalších desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.

    Karlův urychlený návrat z Itálie byl vyvolán zprávami o vytvoření nové protilucemburské koalice. Ta se zformovala ve chvíli, kdy zemřel vévoda Bolek II., strýc Karlovy třetí manželky Anny Svídnické. Jak již víme, tato svatba tehdy umožnila Karlovi těsněji připoutat ke Koruně české javorské a svídnické knížectví, jež zůstávaly až doposud jako jedny z mála v celém Slezsku mimo bezprostřední českou kontrolu. V knížectví však za Annu fakticky vládl její strýc, jehož smrtí toto území připadlo jako dědictví na Karla. Ten neváhal a zadlužené knížectví vykoupil pro svého syna Václava. Další šíření českého vlivu ve Slezsku se však příčilo Polsku i Uhrám. Obě země proto už v únoru 1369 uzavřely spolek namířený proti Karlovi, ačkoli ten nebyl výslovně jmenován. Karlovi se na čas podařilo Polsko z tohoto spolku odlákat, když jedné z nemanželských dcer krále Kazimíra nabídl svatbu se svým synem a dědicem Václavem. Jenže tím Karel porušil slib, podle něhož se měl Václav oženit naopak s neteří uherského krále, který se právem cítil být podveden. Během září proto král Ludvík uzavřel v Prešpurku spojenecké smlouvy s bavorskými a rýnskými Wittelsbachy, které měly všechny účastníky spolku zavazovat ke společné obrané, ocitlo-li by se některé z jejich území v přímém ohrožení nepřátelskou expanzí. Ani tentokrát nebyl Karel jmenován, avšak podtext smlouvy byl zřejmý. Wittelsbachové a ani uherský král nehodlali připustit především lucemburskou expanzi do Braniborska.

    Jelikož byl tehdy Karel na vrcholu svých duševních sil, využil svého podzimního pobytu ve Svídnici a následně v Budyšíně i Žitavě k tomu, aby se důkladně připravil na diplomatickou ofenzívu, jež měla být tentokrát výjimečně podpořena i silou zbraní. Braniborskou kořist nehodlal pustit, jelikož ve svých dlouhodobých plánech se již upínal k volbě svého syna římským králem, k čemuž nutně potřeboval braniborský kurfiřtský hlas. Teprve v lednu 1370 se Karel vrátil do Prahy, kam svolal své spojence, včetně markraběte Oty. Ten se sice stále počítal k císařovým stoupencům, ale pod tlakem okolí začal ve svém vztahu ke Karlovi ochabovat. Karel si toho byl dobře vědom. Svědčí o tom i březnové zakoupení města Fürstenberk na Odře, kde císař dokonce osobně dohlížel na stavbu opevněného hradu nad řekou i mostu. V Karlových plánech se mělo jednat o předpolí pro tažení do Braniborska. Po celé jaro 1370 Karel hledal v Říši nové spojence proti Wittelsbachům. Tak jako v minulých případech, i nyní mistrně vrazil klín mezi své odpůrce. Uzavřel totiž přátelské úmluvy s Albrechtem Dolnobavorským, které byly v červenci zpečetěny zásnubami devítiletého Václava s vévodovou dcerou Johanou. Praha, kde se tehdy Karel zdržoval několik měsíců, v červnu oslavila i narození dalšího z císařových potomků, a to syna Jana Zhořeleckého. Byl to již druhý zdravý chlapec, kterého císařovna Alžběta Pomořanská dala svému starostlivému choti, jenž tak mohl nyní v poklidu spřádat plány na budoucnost své dynastie. Koho by v této chvíli jen napadlo, že ani jeden z šesti mladých Lucemburků, kteří se narodili v pražské a moravské linii rodu, nedokáže v následujícím více jak půl století zplodit by jen jediného mužského dědice?

    Zbytek léta Karel věnoval utužování spojeneckých vazeb, zejména v severních oblastech Říše, a také dokončení vykoupení dalších hradů i měst v oblasti Dolní Lužice. Teprve od této chvíle proto můžeme mluvit o vzniku nové a plnohodnotné korunní země, jež měla být trvalou součástí českého státu až do druhé čtvrtiny 17. století. V srpnu 1370 se Karel vydal do Norimberku, kam vzápětí pozval i svého syna, aby si tak Václav poprvé mohl vychutnat uvítání hodné krále. V rodném Norimberku Václav koncem léta oslavil svůj sňatek s Johanou Bavorskou. Od Karla to byl vypočítavý tah, nebo mu záleželo na tom, aby byla říšská veřejnost od této chvíle co nejčastěji konfrontována s mocenským vzestupem jeho syna, jež však zákulisními hrátkami řídil on sám. Za pobytu v Norimberku však došlo nečekaně k vážnému vyostření vztahů mezi Karlem a markrabětem Otou. Příčiny rozkolu jsou nejasné. Karel buď přímo vyzval bezdětného Otu, aby ještě za svého života odstoupil Braniborsko Lucemburkům výměnou za adekvátní odškodné, nebo - což se některým moderním historikům zdá být pravděpodobnější - na něj tvrdě naléhal, aby ihned zanechal vyjednávání s jeho odpůrci a ctil dědičné smlouvy uzavřené v roce 1363.

    Jedno je ale jisté. Ota se Karlovi postavil a hledal cestu do tábora jeho nepřátel. V říjnu se tak Karel musel vrátit do Prahy. Cestou se zastavil ve Varech,1 aby osobně okusil zdejší proslulá léčivá zřídla, od kterých si sliboval úlevu pro své rychle stárnoucí a chřadnoucí tělo, jež muselo stále častěji zápasit se dnou. V Praze bylo Karlovou hlavní starostí uspořádání korunovace pro snachu Johanu, která byla korunována českou královnou v listopadu. Karel chtěl tímto krokem mimo jiné otupit ostří mezi Lucemburky a Wittelsbachy, avšak marně. Zbytek roku strávil královský dvůr ve slezské Vratislavi. Karel chtěl být totiž nablízku velké události, která změnila běh středoevropských dějin. V listopadu totiž zemřel polský král Kazimír, jímž vymřela panující dynastie Piastovců po meči. Volební sněm v Polsku bez většího otálení zvolil novým králem uherského panovníka Ludvíka. Vzniklá polsko-uherská personální unie sice budila údiv svým územním rozsahem, ale její budoucnost byla nejistá, jelikož Ludvík již nebyl žádným mladíkem a stále postrádal dědice. Pro Lucemburky znamenala nová situace velké ohrožení, nebo pokud by se Karlovi nepodařilo zneškodnit protilucemburskou opozici, kde se účinně prosazoval markrabě Ota, dříve, než by vstoupila v úzké kontakty s Ludvíkem, mohly být země Koruny české snadno izolovány. V únoru 1371 se Karel sice snažil v Norimberku zmobilizovat své říšské spojence, ale těm se do války příliš nechtělo. Pouze přislíbili, že v případě nutnosti zabezpečí české državy v České Falci a na dalších místech na západ od českých hranic.

    Na jaře 1371 proto byla Praha ve varu. Válka byla na spadnutí. Karlovi v této době velmi pomohl nový papež Řehoř XI. (1370 - 1378), jenž byl synovcem Klementa VI, tedy Karlova dávného učitele a vychovatele. Papežská kurie se tehdy postavila neochvějně za císaře, který tak mohl s vědomím mocné opory vyrazit do boje. Záminkou k válce byl Otův krok, jímž v dubnu vyhlásil za svého dědice vlastního příbuzného vévodu Friedricha Bavorského. Jednalo se o zcela flagrantní porušení úmluv s Lucemburky z roku 1363. Než však Karel stihl zasáhnout, upadl do těžké nemoci, o níž toho mnoho nevíme. Podle kronikáře Beneše Krabice se Karel uzdravil až na základě vyššího zásahu, jež si vyžádala sama císařovna Alžběta, která vykonala pou z Karlštejna do Svatovítského chrámu v Praze, kde odevzdala velkolepý dar k poctě sv. Zikmunda. Až v červnu tak Karel vyhlásil braniborskému markraběti válku. Válka s Otou Braniborským byla Karlovým jediným vskutku větším válečným konfliktem, jež za dobu své vlády vedl. V čele svého vojska Karel vytáhl z Prahy v červenci 1371 a postupoval na sever. Kázeň v rychle povolaném vojsku byla ale velmi nízká, nebo vojáci se ještě na vlastním území uchylovali k drancování a násilnostem na obyvatelstvu. Výprava koordinovala svůj postup s oddíly magdeburského arcibiskupa a meklenburských i pomořanských vévodů, kteří na Karlovu výzvu napadli Otovy državy.

    Císařův rázný postup ale vyvolal odvetu na uherské i bavorské straně, které se dokonce odvážily k symbolickému vpádu na Moravu a do Čech. Karlovi se v Braniborsku podařilo obsadit řadu míst, ale již v srpnu raději volil návrat do Čech, aby zabránil případnému většímu vpádu do své země. Karel nikdy nebyl velkým válečníkem jako otec, a proto mu silové řešení ani nyní nepřipadalo příliš vábně. S povděkem proto přijal Otovu nabídku na příměří. Na sklonku léta a hlavně v říjnu v Pirně tak raději i s pomocí papežské kurie volil mírové narovnání s Wittelsbachy a jejich spojenci. Po zbytek roku Karel pobýval v Budyšíně a ve Vratislavi, kde uvažoval o tom, jak si udobřit mocného polského a uherského krále, a při tom zachovat alespoň teoretické naděje na další povznesení rodu. Vzhledem k tomu, že v této době začalo v jihovýchodní Evropě sílit turecké nebezpečí, byl Ludvík povolný k jednání. Už v lednu 1372 byla proto předběžně dojednána dohoda, podle níž se měl kralevic Zikmund oženit s Ludvíkovou druhorozenou dcerou Marií. Jelikož starší Ludvíkova dcera Alžběta měla být dědičkou uherského trůnu, rýsovala se slušná naděje na to, že Polsko jednoho dne připadne ženichovi mladší Marie. Ludvík byl sice důrazně proti, aby Lucemburkové zdědili jeho Uhry, avšak severní lucemburskou expanzi připouštěl jako logickou a zároveň v intencích dlouhodobé politiky pražského panovnického dvora. V únoru tedy Ludvík sňatkové ujednání potvrdil. Karel se vracel do Prahy s velkými očekáváními od budoucnosti. O to většími, že v březnu mu Alžběta porodila v pořadí již třetího syna. Synek, který po otci obdržel jméno Karel, se však nedožil ani jednoho roku.

    V Praze se Karel tentokrát nehodlal zdržet nezbytně dlouho a odjel do Říše, aby pomohl na svobodu svému nevlastnímu bratrovi Václavovi. Ten se nedávno zapletl do války s jülišským vévodou a padl do zajetí. Během této mise Karel navštívil Lucembursko i Cáchy. Lucemburského vévodu se mu podařilo na základě intenzivního diplomatického jednání vysvobodit až v červnu. Do Čech se císař vrátil až o dva měsíce později. Přes léto se však znovu zhoršil vztah s Uhrami, nebo Karel musel nechat propadnout lhůtu, kterou Ludvík stanovil k sjednání osobní schůzky, na níž měly být odstraněny všechny sporné body ve vzájemných vztazích. Teprve v říjnu 1372 se Karel setkal s Ludvíkem kdesi na moravsko-uherském pomezí. Schůzka dopadla bezvýsledně, což přispělo k tomu, že Wittelsbachové, kteří se měli ve věci Braniborska podřídit smírčímu soudu papežské kurie, začali opět pozvedat hlavy. Karel totiž velmi riskoval, nebo zatažení kurie do vnitřních říšských záležitostí považovala říšská knížata za urážku a zpochybnění suverenity Svaté říše římské. Císař ale musel riskovat, chtěl-li co nejdříve vyřešit otázku Branibor, se kterou spojil další budoucnost své dynastie.

    Na konci roku 1372 Karel odjel do nedávnem získaného Mühlberka na Labi, kde se zdržel až do února 1373. Podařilo se mu sice z protilucemburské koalice odlákat saské Wettiny, ale Wittelsbachové odmítali složit zbraně. Karel proto začal řinčet zbraněmi, a když se v dubnu navrátil do Prahy, dával najevo, že podnikne nové tažení do Braniborska. Pravda byla tehdy ovšem taková, že ani jedna strana netoužila po válce, na které se jí nedostávalo prostředků. Svědčí o tom i příměří, jež bylo prodlouženo o celé měsíce. Přesto v létě propukly boje na řadě míst na severu, kam znovu zamířilo i české vojsko. Karel operace řídil nejprve z Mühlberku, od června pak z Luckau. Na rozdíl od situace z roku 1371 byl tentokrát Karel se svými spojenci odhodlán konflikt ukončit co nejrychleji a nejefektivněji. V červenci proto císař vtrhl do nitra Branibor a oblehl hlavní Otovu baštu Frankfurt nad Odrou. Z Bavorska sice přišel ničivý vpád do západních Čech, ale ten byl odražen zásahem energické císařovny, která osobně vytáhla v čele vojska.

    Karel Frankfurt nad Odrou podle všeho nedobyl, avšak zmocnil se a vypálil biskupské město Lebus, načež zamířil k Fürstenwalde, kde se soustředily síly markraběte Oty a jeho spojence Friedricha Bavorského. Ti poznali, že zarputilému císaři mohou těžko dlouhodobě odolávat, a proto se již v srpnu 1373 vydali do jeho ležení. Následovalo rychlé uzavření míru. V něm se vévoda Friedrich musel za sebe, svého otce i všechny bratry vzdát nároků na Braniborsko ve prospěch Lucemburků. Otovi se za odstoupení Braniborska dostalo mimořádně štědrého odškodného. Navíc mohl doživotně užívat markraběcího titulu. Zisk Braniborska, které byly přičleněny do svazku zemí Koruny české, byl Karlův odvážný, riskantní a také kontroverzní tah, jenž nakonec slavil úspěch. Avšak dějiny píší vítězové, a tak se Karel zapsal do historie jako mírotvorce a moudrý vladař, ačkoli k uchvácení braniborské kořisti byla potřeba pořádná dávka lstivosti, bezohlednosti a také vychytralosti…

    ***
    Tangermünde
    Po mírovém ujednání s Wittelsbachy se Karel v doprovodu syna Václava odebral do Frankfurtu nad Odrou. Tady i na řadě jiných míst oba Lucemburkové přijímali hold a přísahy věrnosti od svých nových poddaných. Za novou lucemburskou rezidenci si Karel vybral prostorný a útulný hrad Tangermünde. Do Prahy se Karel ověnčen vítěznými vavříny vrátil v září 1373. Po návratu jej jistě zarmoutila zpráva o smrti dcery Alžběty, jež byla však téměř ihned vystřídána radostí nad narozením nové ratolesti, a to holčičky Markéty. V říjnu Karel sezval do Prahy významné hosty z domova i ciziny, aby se staly svědky dovršení braniborské expanze. Karel v plném císařském majestátu udělil Braniborsko v léno svým synům Václavovi, Zikmundovi a Janovi Zhořeleckému. Od této chvíli dřímali Lucemburkové ve svých rukou dva kurfiřtské hlasy a hranice jejich rodové základny se mohutně vzepjala směrem na sever.

    Lucemburská expanze sice budila v Evropě údiv, ale byla vykoupena velkým zadlužením císařské pokladny a také českých zemí, nebo větší část finanční hotovosti Karel získal půjčkami od českých měst a bratra Jana Jindřicha. Není divu, že se v dalších měsících Karel věnoval otázce vyřešení dlužných pohledávek a konsolidace státních financí. Vánoce strávil císař v Praze. I přesto, že jej stále častěji trápila dna, nespouštěl ze zřetele zvelebování Prahy a zejména jejího srdce - doposud ještě nedostavěné katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Právě do této doby spadá založení mnoha honosných a ojedinělých náhrobků, které dal Karel vybudovat pro své dávné přemyslovské předky. Pompézní přenášení ostatků českých knížat a králů do nových prostor svatovítské katedrály bylo pro Karla otázkou dynastické prestiže a cti. Každý, kdo by navštívil posvátné prostory katedrály, tak měl být konfrontován se starobylou urozeností a kontinuitou staré a nové české královské dynastie. Karel se tehdy cítil být na vrcholu, avšak zbývala ještě jedna velmi důležitá věc, a to zajištění římské koruny pro milovaného syna a dědice Václava, který rychle dospíval. Václav se totiž již pomalu blížil k věku, ve kterém sám Karel započal kdysi před mnoha desetiletími svůj nevšední životní úděl. Prosadit Václavovu volbu v Říši znamenalo však především upevnění lucemburské moci v Braniborsku.

    Jen co Karel v Praze trochu pookřál, vypravil se v únoru 1374 s celým svým dvorem do své nové državy, kde strávil téměř půl roku. Karlovým prvořadým úkolem bylo upevnit vztahy se sousedy a pokusit se vykoupit ze zástavy některá důležitá markraběcí města a hrady, aby zde byla panovnická moc silnou záštitou budoucím lucemburským plánům. Císaře i jeho potomky, kteří jakožto dědicové země hráli důležitou úlohu, spatřujeme nejprve v Berlíně a Přemyslavi, poté v květnu v lužickém Gubinu, kam bylo svoláno památné shromáždění českých a braniborských stavů. Na něm Karel opětovně vyhlásil, že bude ctít a ochraňovat svobody a privilegia braniborských stavů, přičemž byla znovu deklarována nerozlučitelnost Braniborska a zemí Koruny české.2 Od června 1374 Karel pobýval s rodinou na Tangermünde, jež se pro něj nyní stalo reprezentativním sídlem, o jehož celkové zvelebení se postaral. Ve svých dalekosáhlých plánech Karel dokonce s hradem počítal jako s braniborskou obdobou Karlštejna. Teprve koncem srpna se lucemburská rodina vrátila do Prahy, avšak ne na dlouho. Karel s Václavem opustili hlavní město Českého království ještě v září, kdy se odebrali do Říše. Cílem cesty byla Mohuč, jejíž arcidiecéze byla v této době formálně neobsazena. Odtud Karel zahájil další ze svých vrcholných diplomatických podniků, a to brzké zorganizování volby jeho syna římským králem. Tento podnik byl mnohem obtížnější, než se na první pohled zdá, jelikož římský trůn nebyl dědičný a Říše neměla v minulých staletích příliš dobré zkušenosti s volbou nového panovníka ještě za života toho starého. Nehledě na to, že sami kurfiřté spatřovali v podobném kroku nejen útok na své výsostné právo rozhodovat o volbě, ale také zpochybnění samotné Zlaté buly z roku 1356.

    Karel měl jisté jen tři hlasy. Dva z nich, český a braniborský, drželi sami Lucemburkové. Saský pak spojenečtí Wittinové. Reálně se mohl Karel spolehnout i na hlas mohučského arcibiskupa, nebo o vlivnou arcidiecézi s jeho pomocí sváděl zápas Ludvík Míšeňský. Arcibiskupství Ludvík sice ještě fakticky nedržel ve své moci, avšak jeho titul uznal sám papež, což se de facto rovnalo potvrzení v úřadu. Aby si Karel výsledek volby pojistil, doslova si koupil hlasy dvou duchovních kurfiřtů, a to arcibiskupa trevírského a kolínského. Oba kurfiřté, Kuna z Falkenštejna a Friedrich ze Saarwerdenu, shodou okolností blízcí příbuzní, hodlali dát svůj hlas Václavovi, avšak výměnou za četné výhody a privilegia, jež výrazně zlepšily jejich hmotné zázemí. Takto zabezpečen se Karel vrátil v prosinci 1374 do Čech. Po krátké zastávce v Chebu vjel v lednu následujícího roku do Prahy. Sem vzápětí pozval posledního nerozhodnutého kurfiřta Ruprechta I. Falckého. Také on se dal snadno přesvědčit nabízeným finančním přilepšením, a tak už v únoru 1375 písemně potvrdil, že Václav při volbě obdrží jeho hlas.

    Původně se počítalo s tím, že volba proběhne už na jaře 1375, avšak Karel jí z nikdy nevysvětlitelných důvodů odsunul na příští rok. Co bylo příčinou tohoto kroku, netušíme. Snad sehrály roli neshody s papežskou kurií, která opět oprášila sen o přesunu své rezidence do Říma, k čemuž nutně potřebovala Karlovu aktivní pomoc. Avšak starý císař už o další italské dobrodružství nestál. Pravděpodobně byla volba odložena i vzhledem k nízkému Václavovu věku, jelikož mladý Lucemburk zatím nedosáhl ani patnáctého roku života, a tak byl i na středověké poměry vnímán jako stále nedospělý. Karel totiž potřeboval, aby ve chvíli, kdy mu již ubývalo tělesných sil, vystupoval Václav ve Svaté říši římské jako jeho plnohodnotný spoluvládce. Namísto říšské volby tak Karel jaro a začátek léta 1375 věnoval povětšinou vnitřním českým záležitostem. Jelikož cítil, že již nemá sil nazbyt, snažil se ještě za svého života vyřešit dluhy, která obzvláště v polovině 70. let 14. století vinou nákladného boje o Braniborsko a zajištění loajality kurfiřtů narostly do astronomické výšky. Hlavním Karlovým věřitelem byl bratr Jan Jindřich. To Karlovi umožnilo, aby snadno dosáhl odložení termínu splátky. Jako ručitelé při dojednání odkladu splátky vystupovali čeští páni a úředníci.

    Václav IV. na votivním obrazu Jana Očka z VlašimiPobytu na Moravě navíc Karel využil k tomu, aby v dubnu v Brně dojednal poslední sporné body plánovaného sňatku druhorozeného Zikmunda s uherskou princeznou Marií. Uherská strana neměla se sňatkem již žádné větší problémy, avšak z pochopitelných důvodů si vymínila, aby se sňatek uskutečnil až v době, kdy Marie dosáhne dvanácti let, tedy věku, jenž byl ve středověku obvykle považován za vhodný k uzavření manželství. Svatba se tak měla konat někdy kolem roku 1382, a i když zatím stále nebylo výslovně řečeno, na jaký trůn bude mít Marie prvořadé dědické právo, obecně se počítalo s trůnem polským. Karel vzhledem ke svému věku zřejmě chápal, že toto bude už nejspíše starostí jeho nástupce. V srpnu 1375 byl nicméně Karel donucen obléci zbroj a vytáhnout s vojskem proti Erfurtu, arcibiskupskému městu, které odmítalo uznat úřad Ludvíka Míšeňského. Obléhání Erfurtu bylo však neúspěšné, a tak celá záležitost skončila oboustranně přijatelným kompromisem. Tažení Karla ovšem vyčerpalo, a tak v září vyrazil do Braniborska, aby načerpal nových sil. Jenže Karel nebyl tím typem člověka, který by dokázal zahálet, a proto svého zhruba dvouměsíčního pobytu v markrabství využil k dalším opatřením a opravám, jež zemi zvelebily a povznesly. Jeho činnost byla ale přerušena smutnou zprávou. V listopadu zemřel Jan Jindřich.

    Pro Karla to byla těžká osobní ztráta, nebo svého bratra měl velmi rád a považoval jej za svou největší oporu v celé české Koruně. Pomineme-li polorodného bratra Václava, který stále vládl v Lucembursku jako vévoda, byl Jan Jindřich posledním sourozencem, kterého Karel ještě měl. Není proto asi nutné zdůrazňovat, že odchod Jana Jindřicha zarmoutil Karla dvojnásobně a naléhavě mu připomněl pomíjivost vlastní existence i blízkost konce. Pod dojmem bratrovy smrti Karel předčasně ukončil svůj braniborský pobyt a vrátil se do Prahy, kde oslavil vánoční svátky, načež se v lednu 1376 vydal do Varů. V lázních si Karel léčil neduhy stáří až do počátku března. Dvůr zatím střídavě pobýval v Chebu nebo na Lokti. Podle zpráv papežské kurie se zdá, že Karel tehdy opět vážně onemocněl. V Avignonu se dokonce obávali o císařův život. Snad i z tohoto důvodu došlo dosti neobvykle ve Varech k události, která ovlivnila další osudy českého státu na velmi dlouho. Po smrti Jana Jindřicha se novým pánem Moravy stal markrabě Jošt, Karlův nejstarší synovec. Ten ve Varech už v lednu přijal Moravu v léno z rukou dospívajícího Václava, pro nějž to byl první vskutku výrazný státnický akt, jehož se prozatím v souvislosti s českým státem aktivně účastnil. V pozadí však samozřejmě stál Karel, který nejevil pro Jošta příliš velké sympatie.

    Jošt byl významnou postavou lucemburské dynastie a středoevropské politiky přelomu 14. a 15. století. Měl řadu vlastností, kterými disponoval i sám Karel, a již šlo o ctižádostivost, kulturní rozhled nebo zápal pro vrcholnou politiku. Na druhou stranu byl ale ješitný a lakomý. Navíc vzhledem k tomu, že byl po Karlovi nejstarším Lucemburkem v zemích Koruny české, nejevil příliš ochotu podřizovat se mnohem mladšímu a neprůbojnějšímu Václavovi. Karel si pravděpodobně uvědomoval riziko vzájemného odcizování nastupující generace pražské a moravské větve, a proto se snažil hned od počátku postavit Jošta do podřízené pozice vůči Václavovi. Tím ale pouze přilil olej do ohně. Vzájemná nevraživost Lucemburků byla nyní ovšem ještě vzdálenou budoucností. V březnu 1376 odjeli Karel a Václav z Varů do nedalekého Norimberku, odkud po dva měsíce řídili závěrečnou fázi diplomatické přípravy na nadcházející volbu v Říši. To byla sice o několik dnů odložena s ohledem na napjatý vztah k římské kurii, která žádala císařovu osobní návštěvu v Avignonu a zásah v Itálii, ovšem velkolepému završení Karlovy říšské politiky se již nedalo zabránit.

    Dne 10. června 1376 byl tehdy teprve patnáctiletý Václav zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem.3 Volba nakonec proběhla hladce a jednoznačně. Ani ne o měsíc později byli Václav i jeho manželka Johana Bavorská korunováni v Cáchách. Karlův sen o trvalém ovládnutí dvojího trůnu lucemburskou dynastií se stával skutkem. Se slzami v očích byl Karel spolu s celou svou rodinou přítomen synově oslnivé korunovaci, která mimo jiné znamenala, že jeho hýčkaný a milovaný dědic bude muset po dobu své vlády nést na svých ramenou stejně těžké břímě jako on sám, a to v podmínkách značně ztížených. Pro mladého římského krále, jenž pro své zvolení nepodnikl téměř nic, to mělo mít již záhy nedozírné následky, nebo byl zanedlouho nedobrovolně vtažen do víru evropské politiky, jež se však měla v následujících letech a desetiletích zcela vymknout z kloubů. Vládnoucí koncepci, kterou Karel pro Václava připravil, se ukázala jako zastaralá a nereflektující mocenské posuny a krizové jevy Evropy závěru 14. věku…

    ***


    Při pohledu na syna ověnčeného korunou římských králů se Karel dmul pýchou. Avšak namísto toho, aby svého sice velmi vzdělaného a kultivovaného, bohužel ale trestuhodně nezkušeného syna okamžitě začal zasvěcovat do státní agendy a správy Říše, třímal i nadále vládu ve Svaté říši římské a Českém království pevně ve svých rukou. Václavovu liknavost a nerozhodnost, které byly patrné již v této době, přisuzoval jeho mladosti, nikoli vrozeným indispozicím, které se pro vládnutí nad dvojím trůnem příliš nehodily. Ukázalo se to již vzápětí, kdy Karel ještě v září 1376 osobně vedl trestnou výpravu proti švábským městům, která odmítla uznat Václavovu volbu. V říjnu byl dokonce neúspěšně obležen Ulm. Výprava, kterou měl především vést mladý král, i když samozřejmě s podporou zkušených velitelů a rádců, obstaral Karel, čímž bezděky zasel do říšské veřejnosti stín pochybností nad Václavovou kompetentností spravovat půl tisíciletí existující impérium. Po krátkém pobytu v Norimberku se Karel i Václav vrátili v listopadu do Čech. Nejprve strávili nějaký čas na Karlštejně, kde si jistě mohli osobně důkladně pohovořit o úloze a poslání vládce, načež se odebrali do Prahy. V ní Karel pobýval až do března 1377.

    Tak jako obvykle po delších a nákladných cestách, tak i nyní musel Karel vyrovnat dluhy s věřiteli, kteří mu poskytli půjčku nebo jiné hmotné prostředky. Zatímco markrabě Jošt projevil vůči Karlovi obdivuhodnou tvrdost, když si vyžádal úpis, že v případě nezaplacení dlužné částky do stanoveného termínu získá do zástavy Kladsko a některá sousední místa, to například takový Boček z Kunštátu se spokojil se zástavou královského hradu Lipnice a města Německého Brodu. Hříčkou osudu tak tehdy Karel pomohl k vzestupu rodu pánů z Kunštátu a samotnému Bočkovi, který byl dědečkem Jiříka z Poděbrad, jediného českého pána, který si kdy nasadil na hlavu Svatováclavskou korunu, a jenž byl do jisté míry - jako Karel - stejně schopným státníkem pracujícím zcela pro rozvoj rodné země. Karel se po Václavově volbě římským králem cítil unaven. Myšlenky na neodvratný a blízký konec jej provázely takřka na každém kroku. Jeho stav však ani v této době nebyl nijak vážný, o čemž svědčí i to, že se mu v srpnu 1377, tedy ve věku jednašedesáti let narodil poslední potomek, a to syn Jindřich. Chlapec ale bohužel zemřel již příštího roku. Věk ale zastavit nešlo. V prosinci 1376 proto Karel pořídil poslední vůli, kterou rozšířil a definitivně zakotvil v testamentu z října 1377. Karlova poslední vůle především upravovala nástupnický řád v zemích Koruny české. I přes pochyby nad loajálností markraběte Jošta a jeho dvou bratrů Prokopa a Jana Soběslava (zasvěcen církevní dráze) Karel zavrhl lákavou myšlenku, aby celé lucemburské dědictví odkázal alespoň do vladařských začátků svému synovi Václavovi, čímž by upevnil jeho moc v Říši i vůči ostatním středoevropským vládcům.

    Namísto toho Václav, jenž byl de facto vrchním vládcem nad českou Korunou, fakticky obdržel pouze vládu nad Čechami, Slezskem a obojí Lužicí, přičemž se stal pánem i nad zahraničními lény české Koruny na říšské půdě. Jošt měl vládnout na Moravě. Druhorozený Karlův syn Zikmund pak v Braniborsku, jež by držel spolu s kurfiřtským hlasem. Nejmladšímu Janovi Zhořeleckému připadlo Zhořelecko. Nevlastní Karlův bratr Václav měl i nadále vládnout v Lucembursku, tady se tedy nic nezměnilo, i když původně bylo plánováno, že by se právě čerstvě narozený Jindřich mohl stát lucemburským vévodou. Do nástupnického řádu se pochopitelně nevešly eventuality pro případ, že by například Zikmund později získal polskou či uherskou korunu. I když Karel ve svém testamentu zavazoval mladé Lucemburky k vzájemné svornosti, což bylo deklarováno i tím, že všichni měli užívat přídomku „český“, aby tak nezapomněli, odkud pramení jejich kořeny, stala se právě Karlova poslední vůle platformou pro budoucí třenice a mocenské hrátky. Postavení seniora rodu Václava totiž oslabovala na úkor sourozenců a moravských bratranců, kteří všichni měli do budoucna dost hmotných prostředků na to, aby reálně ohrozili stabilitu Václavovy vlády a mohly zasahovat i do poměrů v Říši. Nešlo však o osudovou chybu Karlovy vlády způsobenou upadající bystrostí císařova rozumu, jak se můžeme mnohdy dočíst i mezi řádky profesionálních historiků, ale naopak o důkaz naivní víry a naděje, že svornost a rozum budou provázet i následující generaci Lucemburků. Že se tak nakonec nestalo, není Karlovou vinou.

    V březnu 1377 se Karel vydal na sever, aby zbytky svých vladařských sil věnoval zvelebování Braniborska, jehož důležitosti pro budoucnost dynastie si byl vědom. Pokud by se naplnily tajné sny pražského dvora a Zikmund se skutečně stal vládcem Polska, mohlo být Braniborsko jeho mocenským předpolím k pronikání vlivu na celé říšské území. Karel cesty do Braniborska využil i jako malého testu, nebo správu státu alespoň na oko předal Václavovi. Karlově péči se těšil zejména hrad Tangermünde, kde byla za jeho osobní přítomnosti na Květnou neděli slavnostně vysvěcena kaple, jež byla vyzdobena stejným způsobem, jako Svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta na Pražském hradě a kaple na Karlštejně. Na Tangermünde založil Karel v červnu i kapitulu. Karlova pozornost se však soustředila i na dosažení císařské korunovace jeho syna, který se po krátkém intermezzu v Říši vydal za otcem do Tangermünde. V této souvislosti bylo intenzivně vyjednáváno s papežem Řehořem XI., který se v lednu 1377 přesunul do Říma. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát dojde k trvalému obnovení papežské rezidence ve Věčném městě, což hrálo Lucemburkům do karet ohledně jejich žádosti císařské korunovace. Podmínkou však byl osobní zásah, nejlépe mladšího z Lucemburků v severní Itálii na podporu papežových zájmů, stejně jako složení závazků a slibů, že v Říši již nebude přikročeno k volbě nástupce za života předcházejícího panovníka. Ani v jednom bodě nemohl Karel souhlasit, i když z diplomatické opatrnosti nemohl odmítnout přímo a v září dokonce složil ve věci druhé za sebe i za Václava slib do rukou papežského nuncia. To ovšem kurii nestačilo, jelikož takový slib požadovala slyšet především od Václava, jenž byl ovšem tehdy již v Čechách a Karel nebyl zplnomocněn k jeho právnímu zastupování.

    Na Tangermünde tehdy také s největší pravděpodobností vznikl anonymní spis zvaný „Karlovo knížecí zrcadlo“, za nímž pravděpodobně stál sám Karel. Avšak nikoli jako autor, nýbrž jako ten, kdo si jeho sepsání vyžádal. Ve středověku se „Zrcadlem“ myslelo literární dílo, v němž je sepsáno, jak má být monarcha vychováván nebo připravován na dráhu vladaře. V našem případě se jednalo o dva spisy. V prvním se Václav jako mladý a nezkušený král vyptává otce, jak být dobrým králem. Ve druhém spise císař udílí všeobecné rady a napomenutí. Je zřejmé, že Karel i přes všechnu svou lásku projevoval na samém sklonku života jisté pochybnosti, zdali Václav svěřené státnické dílo dokáže převzít se stejnou oddaností jako on, a proto mu chtěl takto nepřímo připomenout, že lze nalézt cestu, bude-li člověk věrný Bohu, svému svědomí a nebude-li upadat v osidla hříchu.

    Cesta Karla IV. se synem Václavem do Francie
    Jelikož Karel tušil, že mu již mnoho časů nezbývá, rozhodl se vykonat náročnou cestu do Francie.4 Chtěl ještě naposledy spatřit zemi svého dětství a mládí, přičemž chtěl cesty využít i k diplomatickému jednání s papežskou kurií a francouzským králem, přičemž myslel i na svého syna. Ten měl Karla doprovázet a symbolicky se v západní Evropě představit jako nový panovník Svaté říše římské a Českého království. Karel cestu plánoval již delší čas a už na jaře 1377 o ní jednal s francouzskou stranou. Jelikož byl od roku 1364 francouzským králem Karel V. Moudrý (1364-1380), který byl synem Karlovy sestry Jitky, proběhla jednání velmi rychle a ke spokojenosti všech. Francouzský monarcha se navíc na příjezd svého jmenovce a mnohem slavnějšího strýce velmi těšil. Návštěvu svých příbuzných z daleké země hodlal proměnit v přední společenskou událost své doby. Karel se na cestu vydal z Braniborska v listopadu 1377. V Bruselu o měsíc později se k němu přidali Václav i jeho nevlastní bratr vládnoucí v Lucembursku. V doprovodu velkého zástupu významných osobností z říšského a českého prostředí dorazil císař poslední den v roce do francouzského Compiègne. Jelikož jej trápila dna, nemohl již prakticky pořádně chodit a ani jezdit na koni, a tak cestoval buď ve voze, nebo na speciálně vytvořených nosítkách, které mu osobně poslal francouzský král.

    Na počátku ledna 1378 vstoupil Karel do kláštera v Saint-Denis, kde si přál navštívit pohřebiště francouzských králů. Následující vjezd do Paříže byl oslnivý a okázalý o to více, že současné politické postavení Francie již rozhodně neodpovídalo tomu, jaké sám Karel znal ještě z dob svého mládí. Jelikož se Karel při vjezdu do Paříže přemohl a nasedl na koně tak, aby mohl doprovázet svého syna, zhoršil se jeho zdravotní stav natolik, že musel vynechat jak oficiální večeři pořádanou francouzským králem, tak i oběd následujícího dne. Pobyt obou Lucemburků ve Francii je zaznamenán do nejmenších detailů, nebo francouzský král nařídil, aby byl o cestě pořízen detailní záznam, který někteří historikové dokonce považují za vůbec první úřední reportហv dějinách. Víme tak, že Karel například navštívil ostatky uložené v Sainte-Chapelle, které byly uloženy v patře kaple, a proto se nechal poněkud komicky vytáhnout za ramena a nohy nahoru, jelikož byl stále upoután na lůžko, s nímž se nebylo možno vytočit po točitých schodech. Následovala také návštěva paláce v Louvru a osobní účast na zasedání francouzské královské rady, na které se Karel zaskvěl vynikající znalostí francouzštiny i nabídkou spojenectví obou královských dynastií. Dobový zpravodaj také zachytil nanejvýše dojemnou scénu, kdy Karel při návštěvě hradu Saint-Pol stanul tváří v tvář Isabele z Bourbonu, sestře své první manželky Blanky z Valois. Isabela byla natolik podobná své sestře, že se Karel při pohledu na ní rozplakal. Císař navštívil i poutní místo Saint-Maur-des-Fossés.

    Po pár dnech důvěrných jednání, banketů, radovánek, tichých rozjímání i vzpomínek se Karel s pohnutím rozloučil se svým francouzským protějškem a po vzájemném bohatém obdarování nastoupil krátce po polovině ledna 1378 zpáteční cestu. Ještě před tím však zavázal svého syna, aby byl věrným spojencem francouzského dvora. Zbytek ledna a větší část února Karel strávil v Lucembursku, kde se zotavoval z namáhavé cesty. Z Lucemburska Karel i Václav odjeli do Norimberku, avšak nepostupovali příliš rychle, jelikož do bran Prahy vstoupili až v dubnu. Bylo to jen krátce poté, co v Římě zemřel papež Řehoř XI. Jeho nástupcem byl zvolen Bartolomeo Prignano, který přijal jméno Urban VI. (1378-1389). Jeho volba však byla kontroverzní, nebo jej za novou hlavu církve zvolila pouze část kardinálů, jež podlehla tlaku římského lidu, který se po dlouhé době dožadoval papeže italského původu. Lucemburkové nového papeže uvítali, nebo Urban VI. již v červenci 1378 uznal Václavovu volbu římským králem, což předcházející papež z taktických důvodů neučinil a odsouval na co nejzazší dobu. Věci se ale rychle změnily a nabraly osudový spád, který na dlouhou dobu zamíchal s dalším politickým i celospolečenským děním v Evropě i českých zemích. V září totiž část profrancouzsky orientovaných kardinálů prohlásila nedávnou volbu za nelegitimní a zvolila novou hlavou západního křesanstva Roberta ze Ženevy, jenž přijal jméno Klement VII. Aby se nový papeže, ve skutečnosti první z dlouhé řady vzdoropapežů v jedné z největších a nejzhoubnějších církevních rozkolů v dějinách, co nejvíce distancoval od Urbana VI. a jemu věrných kardinálů, zvolil si za své sídlo Avignon. Církev tak měla nyní dva papeže, kteří se navzájem obviňovali z kacířství a uvalovali na sebe nejt잚í církevní klatby. Papežské schizma, které jako rakovina rozežírala evropskou společnost na několik příštích desetiletí, přičemž prohloubila církevní krizi patrnou v celé řadě evropských zemí, tím bylo oficiálně odstartováno.

    Karel, který byl již na konci svých sil, byl rychlým a nepřehledným vývojem zaskočen. V květnu se sice ještě vypravil se synem do Českých Budějovic, aby vyrovnal některé z finančních závazků zastavením dalších korunních statků, a na přelomu září a října na říšský sněm do Norimberku, ale to byly jeho poslední velké cesty. Když se dozvěděl o církevním schizmatu, bylo již pozdě na to, aby stihl učinit nějaké větší a zásadnější rozhodnutí. Poslední týdny života Karel dožil v milované Praze v starobylém sídle českých panovníků na Pražském hradě, který po celý svůj život s usilovnou péčí zveleboval. Na začátku listopadu ještě stihl společně se synem Václavem vydat mincovní řád, který upravoval českou minci tak, aby se inflace v království nezvyšovala, což přinášelo znehodnocování drobné mince a s tím spojenou drahotu. To bylo však poslední významné opatření, které Karel učinil. Dne 29. listopadu 1378 k večeru Karel zemřel v blízkosti celé své rodiny. Největší z českých a vrcholně středověkých králů zemřel poklidně na zápal plic, jenž u něj vypukl ve chvíli, kdy po drobném zranění krčku levé stehenní kosti, způsobené snad pádem z koně či ze schodů, musel ulehnout na lůžko. Starý organismus již nemohl se zdravotními komplikacemi účinně bojovat a svůj boj vzdal.

    Karlovi bylo v době úmrtí šedesát dva a půl roku. Odcházel od dokončeného státnického díla, které se nepodařilo žádnému z jeho předchůdců na českém trůnu, a na něž plnohodnotně nedokázal v dalších staletích nikdo navázat. Karel IV. byl jedenáctým králem Čechů, který vládl v Čechách i ve Svaté říši římské shodně 32 let. A právě tyto roky jsou v české i německé historii obecně považovány za léta rozkvětu, vzestupu a blahodárného míru. Na římský a český trůn nastoupil po Karlově smrti jeho nejstarší syn Václav IV. (1378-1419), jenž však přebíral otcovské dědictví v mnohem obtížnější mezinárodní a vnitropolitické situaci. Necelé dva týdny po císařově smrti zažila Praha jedny z největších pohřebních slavností ve své historii. Karlovy ostatky byly následně v polovině prosince 1378 pietně uloženy do nové královské hrobky ve Svatovítské katedrále, kde odpočívají dodnes. To už ale Karel začal žít svůj druhý a neméně slavný život, nebo jej již ve své latinské pohřební řeči jeden z předních českých a evropských učenců tehdejší doby M. Vojtěch Raňkův z Ježova hrdě ověnčil titulem, pod kterým je dodnes znám po celé naší zemi: Pater patriae - Otec vlasti.

    Odkazy a poznámky:

    1. Karlovarská léčivá zřídla Karel údajně osobně objevil již v roce 1350 při potulkách v loketských lesích. Avšak teprve v létě 1370 zdejší sídelní aglomeraci udělil městská práva podle těch, jimiž se honosil nedaleký Loket. Teprve tato událost byla počátkem vzniku skutečného města, jež ctí dodnes ve svém jménu památku na velkého císaře.

    2. Je ironií, že Karlův výnos porušili již jeho vlastní synové. Držiteli Braniborska byli postupně Václav, Zikmund a markrabě Jošt. Země byla poté zastavena Hohenzollernům, do jejichž plné moci se dostala už v roce 1417.

    3. Václavovu volbu římským králem detailně sleduje zejména faktograficky vyčerpávající titul SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361 - 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, 773 s.

    4. Karlovu cestu do Francie detailně zmapovala a veřejnosti čtivou formou představila kniha ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV. do Francie: 1377 - 1378. Praha: Argo, 2006, 398 s.

    Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

    Zdroje obrázků: Wikimedia Commons


    Celý článek | Komentáře: 4 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červen  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha