Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů

Málokterá postava českých dějin pozdního středověku je tak kontroverzní jako Kašpar Šlik. Tento původně chebský měšťan se vypracoval až na pozici císařského kancléře a hraběte. Jeho životní osudy nejsou sice neznámé, ale jeho životopisy jsou zatíženy mnoha mýty a chybami. V nedávné době se Šlikem podrobně zabývalo hned několik odborníků, jako například Petr Elbel, Andreas Zajíc nebo Michal Novotný. Cílem tohoto článku tedy není komplexní představení života Kašpara Šlika, ale přiblížení aktuálního stavu poznání této pozoruhodné osobnosti.

Kašpar se narodil přibližně v polovině  90. let 14. století jako syn chebského měšťana a kupce Jindřicha Šlika. Rod Šliků přišel do Chebu z Voglandska v dnešním Sasku. Kromě Kašpara měl Jindřich s manželkou (domnělou hraběnkou z italského Collalta, jak tvrdil Kašpar) ještě syny Erharta, Viléma, Mikuláše, Matese, Jindřicha, Františka a dceru Annu. První písemná zmínka o Kašparovi pochází až z roku 1413, kdy se zapsal ke studiu na univerzitě v Lipsku. Studia však nejspíš nedokončil. Během kostnického koncilu se patrně stal součástí dvora Zikmunda Lucemburského, kde jej máme od roku 1416 doloženého jako písaře a notáře. Nedlouho poté začal Šlik hromadit značné sumy peněz, a to jednak z pozice držitele panství, kterými jej Zikmund podaroval, ale také na základě své úřednické služby (např. inkasoval peníze za vyhotovování listin). Kašpar Šlik se tak stal bohatým člověkem, od něhož si posléze mohl samotný král půjčovat peníze. Sám Šlik ve svých písemnostech tvrdil, že již v této době doprovázel Zikmunda během většiny jeho zahraničních cest, ale s ohledem na jeho postavení běžného písaře jsou tato tvrzení spíše nepravděpodobná a navíc pochází z písemnosti, která je jeho vlastním falzem.

Šlikova kariérní hvězda neustále stoupala – roku 1426 se stal Zikmundovým sekretářem a o dva roky později dokonce protonotářem. Na sklonku dvacátých let 15. století začal Kašpar užívat poněkud záhadný predikát „z Lažan“, který posléze převzali další členové jeho rodiny. Tento predikát nejspíš souvisí s dnešními obcemi Horní a Dolní Lažany u Chebu. Od roku 1431 již můžeme považovat Kašpara Šlika za vůdčí postavu Zikmundovy panovnické kanceláře, ale v samotném úřadu kancléře jej nacházíme až o dva roky později. Šlik byl vůbec prvním císařským kancléřem měšťanského původu a prvním laikem v tomto úřadu, neboť do této doby zastávali kancléřský úřad pouze představitelé církve. Během Zikmundovy korunovace císařem v Římě v květnu 1433 byl Kašpar Šlik (společně se svými bratry Matesem a nejspíš i Vilémem) pasován na rytíře. Nedlouho poté ale v Římě onemocněl, a proto zde kvůli rekonvalescenci strávil několik měsíců. Poté doprovázel císaře Zikmunda na basilejský koncil.

Zlomem v životě Kašpara Šlika byl rok 1434, kdy se stal zástavním pánem Lokte, který držel z pozice loketského purkrabího, a chebským hejtmanem (pflegárem). Tyto majetky a úřady získal na úkor šlechtice míšeňského původu Půty z Ilburka. Když byl Půta odejit, nesmířil se s tímto stavem a vedl až do své smrti válku se Šliky, v níž pokračoval jeho syn a pozdější známý válečník poděbradského věku Vilém z Ilburka. Kromě Lokte a chebského pflegárství obdržel tehdy Kašpar jako zástavní majetky město Ostrov, hrad Andělská Hora (do té doby v držení Jakoubka z Vřesovic), panství Šemnice a Hroznětín. Značně problematická je listina, pocházející údajně z roku 1435, v níž udělil Zikmund Kašparu Šlikovi do dědičné držby Falknov (dnešní Sokolov). Ve skutečnosti se jedná o falzum, které lze přisoudit příslušníkům falknovské větve Šliků.

V dubnu 1437 se Šlikovi podařilo uzavřít sňatek se stavovsky mnohonásobně urozenější olešnicko-kozelskou kněžnou Anežkou, dcerou knížete Konráda V. Olešnická knížata pak prostřednictvím Kašpara navázala užší styky se Zikmundem. Téhož roku nechal Šlik zhotovit podvrženou listinu, na jejímž základě byl povýšen na říšského hraběte z Bassana (staročesky „z Pasounu“). Samotné Bassano měl Šlik údajně obdržet od Zikmunda již roku 1431, což je doloženo pouze v písemnosti, která je také Šlikovým podvrhem. Starý král Zikmund již Šlikova falza neodhalil, neboť záhy zemřel. Přestože byla v době svého vydání neplatná, Kašpar Šlik si je nechal potvrdit od Zikmundových nástupců na říšském trůnu, čímž tyto falešné listiny zdánlivě vydané Zikmundem nabyly právní platnosti.

Po Zikmundově smrti přešel Kašpar do služeb jeho zetě, rakouského vévody Albrechta Habsburského, který byl jeho nástupcem na českém, uherském i římském trůnu. Během bojů mezi tzv. rakouskou stranou a příznivci císařovny vdovy Barbory se Kašpar prokázal jako výrazný agitátor rakouské strany, za což si vysloužil Albrechtovu přízeň. Za jeho vlády se stal Šlik nejvyšším kancléřem Českého království a rovněž uherským šlechticem, a to z pozice novopečeného vlastníka panství Holíč (Weisskirchen, staročesky Holejč), někdejšího majetku vymřelých pánů ze Stibořic na dnešních česko-slovenských hranicích. Holíčský hrad byl ale v následujících letech často přepadán uherským šlechticem Pankrácem ze Svatého Mikuláše, s nímž měl Šlik spory. Po předčasné smrti krále Albrechta se Kašpar Šlik dočasně se stáhnul do ústraní. Někdejšího kancléře si všimla Alžběta, královna – vdova po Albrechtovi, která si vážila Kašparovy služby jejímu zesnulému manželovi a jmenovala jej proto svým tajným radou. Nedlouho poté se začal objevovat u dvora Albrechtova nástupce Fridricha Habsburského (pozdějšího císaře Fridricha III.), po kterém žádal vyplacení dluhů jeho předchůdce. Objevovaly se spekulace, že se Šlik chce vnutit do přízně novopečeného římského krále a opět obsadit úřad kancléře. Královým služebníkem se stal oficiálně až roku 1442, kdy jej Fridrich jmenoval svým radou. Do úřadu Fridrichova kancléře nastoupil již během následujícího roku. Ve službách krále Fridricha podnikal rozličná diplomatická jednání, např. v Itálii nebo v Burgundsku.

Přestože Kašpar Šlik ovládal značnou část Chebska a Loketska, příliš se zde nezdržoval, neboť byl zaneprázdněn službou u dvora a diplomacií. Majetky v severozápadních Čechách tak spravovali jeho příbuzní, zejména bratr Mates, který je hájil proti útokům již zmiňovaného Viléma z Ilburka. Velká rána stihla Šlika v září 1448, kdy jeho manželka Anežka zemřela při porodu. Na počátku června 1449 byl Šlik stižen mrtvicí, kterou popsal ve svém listu Oldřichovi z Rožmberka Prokop z Rabštejna. Rabštejn psal o Kašparovi, že „šlak jej porazil, ruka a noha pól jeho mrtva a jedna strana levé téměř všechna“. Kancléř Kašpar Šlik pak zemřel ve Vídni 15. července 1449. Zde byl i po boku své manželky pohřben v kostele vídeňských karmelitánů. Zpráva o Kašparově smrti se donesla až k uším Enea Silvia Piccolomini (pozdějšího papeže Pia II.), který se o ní zmínil ve své Kronice české. Kašparovi smrti Piccolomini velmi litoval, neboť si prý velmi cenil jeho přátelství a pomoci během společného působení na dvoře Fridricha III. České majetky (zejména na Loketsku a na Chebsku) zdědil jejich dosavadní správce a Kašparův bratr Mates, od něhož pocházejí příslušníci českých větví Šliků, kteří žijí dodnes. Kašparovi potomci po jeho smrti drželi rodinné statky mimo České země (především uherský hrad Holíč, rakouský Kreuzenstein a měšťanský dům ve Vídni).

Kašpar Šlik se do obecného povědomí zapsal nejen jako kancléř a diplomat působící ve službách nejmocnějších mužů své doby, ale především jako falsifikátor listin. Nejnovější bádání sice jeho falsifikátorskou činnost nevyvrací, ale mírně ji přehodnocuje. Zatímco dříve se soudilo, že Šlik si prostřednictvím falešných listin dopomohl k majetkům a titulům, v nedávné době bylo prokázáno, že daleko větší množství z podvržených listin se týká spíše Šlikova postavení nežli majetků. Majetky skutečně obdržel za své služby, ale většinou si ne zcela poctivě dopomohl k jejich dědičné držbě. Navzdory této jeho stinné stránce se jednalo o jednu z nejvýznamnějších a nejvýraznějších osobností své doby ve střední Evropě.

Obrázky: 1) Kašpar Šlik, Schedelova kronika 2) Erb Šliků, Wernigoreder Wappenbuch

Základní literatura:
DVOŘÁK Max, Die Fälschungen des Reichskanzlers Kaspar Schlik, in: Mittheilungen des Instituts für oesterreichische Geschichtsforchung XXII, Innsbruck 1901, s. 51–107.
GRADL Heinrich, Zur Herkunft der Schlicke, in: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 20, 1882, s. 347-351.
ELBEL Petr - ZAJIC Andreas, Die zwei Körper des Kanzlers? Die „reale“ und die „virtuelle“ Karriere Kaspar Schlicks unter König und Kaiser Sigismund. Epilegomena zu einem alten Forschungsthema I. – III., in: Mediaevalia Historica Bohemica 15/2 (2013), s. 47-143; 16/1 (2013), s. 55-212; 16/2 (2014), s. 73-157.
KAVKA František, Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha 1998.
NOVOTNÝ Michal, Z měšťanského domu přes císařský dvůr na hrad Loket. Kariéry Kašpara a Matesa Šliků v Čechách, Říši a Sasku (1390- 1487). Nepublikovaný rukopis disertační práce obhájené na FF UK v Praze, Praha 2016.
PENNRICH Alfred, Die Urkundenfalschungen des Reichskanzlers Kaspar Schlick nebst Beitragen zu seinem Leben, Gotha 1901.
URBÁNEK Rudolf, České dějiny III. Věk poděbradský I.–II., Praha 1915–1918.
ZECHEL Artur, Studien über Kaspar Schlick. Anfänge/erstes Kanzleramt/Fälschungsfrage. Ein Beitrag zur Geschichte und Diplomatik des 15. Jahrhunderts, Prag 1939.