Konstantin a Metoděj na Moravě (863–885)

Zápas soluňských věrozvěstů o prosazení slovanského liturgického jazyka, Metodějův boj s bavorskou církví a intriky agenta Wichinga.

Konstantinopol, Byzantská říše, rok 863
Císař Michael a patriarcha Fotios přijali poselstvo z Moravy a vyslechli žádost knížete Rostislava, aby Byzantská říše vyslala mezi moravské Slovany své biskupy a učitele. Důvod, jenž Rostislava k tomuto kroku přivedl, je prostý. Na Moravě, která se rozhodla pro přijetí křesťanství už před více než třiceti lety, působí od té doby řada duchovních z různých zemí, například Německa, Itálie a Řecka a každý z nich jim přednáší křesťanskou víru a vyučuje své žáky jiným způsobem, což je příčinou mnoha rozporů a komplikací.

Byzantský vládce spolu s patriarchou se rozhodnou, že žádosti moravských velmožů vyhoví a vyberou z řad vzdělaných duchovních země dvě osobnosti, které se podle jejich soudu ke splnění tohoto úkolu nejlépe hodí – bratry Konstantina a Metoděje.

Jedná se o muže velmi zkušené a vzdělané. Pro misi k moravským Slovanům navíc splňují zásadní předpoklad – dobře ovládají slovanský jazyk, protože se narodili v makedonské Soluni, oblasti osídlené slovanským obyvatelstvem. Starší Metoděj, původním jménem Michal, je nejstarším synem vojenského velitele ze Soluně. Poté, co vystudoval práva, působil třináct let jako císařský prefekt v oblasti u řeky Strymon a je tedy nejen znalý zákonů, ale zároveň je i velmi schopným manažerem. Světská služba jej však zřejmě neuspokojovala tak, jak by si představoval a proto se později rozhodl vstoupit do nejslavnějšího byzantského kláštera na řece Olympu. Zde přijal i své nové řeholní jméno. Do téhož kláštera jej krátce na to následoval i jeho o třináct let mladší bratr Konstantin, profesor filozofie, asketa, typický vědec a intelektuál s obrovským darem řeči.

Oba bratři už za sebou mají misi ke kočovným Chazarům žijícím na Krymu, která sice nedopadla příliš úspěšně, zato se jim zde však podařil učinit doslova osudový objev. Našli ostatky svatého Klimenta, bývalého římského papeže z 1. století, jenž byl císařem Trajánem vyhnán na Krym, kde musel těžce pracovat v kamenolomu a díky zjevení božího beránka našel pramen vody a mnoho lidí tak nejen zachránil od smrti žízní, ale i obrátil na křesťanskou víru. Z rozkazu Trajána pak byl odvezen lodí na moře a s kotvou uvázanou kolem krku shozen do vln a utopen. Časem moře jeho tělo vyvrhlo na břeh v Chersonu a místní lidé jej zde pohřbili. Jeho hrob pak objevili právě Konstantin s Metodějem a spolu s kotvou, která se stala jeho symbolem, dopravili do Byzance.

Koncem roku 863 Konstantin s Metodějem s dalšími knězi vyrážejí na Moravu. Nesou s sebou překlady větší části písem svatých a bohoslužebných knih v jazyce, který oba znají z rodné Soluně. Konstantin pro něj dokonce vynalezl nové písmo – „hlaholici“.

Asi na jaře roku 864 přichází jejich průvod na Moravu. Když s Božím přispěním přišli do oněch území a tamní obyvatelé se dozvěděli o jejich příchodu, velmi se zaradovali, zejména když uslyšeli, že přinášejí ostatky svatého Klimenta a evangelium přeložené od řečeného Filozofa do jejich jazyka. Vyšedše jim z města vstříc, přijali je s úctou a s velikou radostí. (Římská legenda)

Konstantina a Metoděje končí svou misi

Morava, jaro/léto roku 867.
Po čtyřech letech práce, jejíž těžiště spočívalo především ve výchově a vzdělávání nových kněží a také v překladech bohoslužebních knih a církevně právních textů, je na čase toto úsilí zhodnotit.

Koncem roku 863 Konstantin s Metodějem s dalšími knězi vyrážejí na Moravu. Nesou s sebou překlady větší části písem svatých a bohoslužebných knih v jazyce, který oba znají z rodné Soluně. Konstantin pro něj dokonce vynalezl nové písmo – „hlaholici“.

Asi na jaře roku 864 přichází jejich průvod na Moravu. Když s Božím přispěním přišli do oněch území a tamní obyvatelé se dozvěděli o jejich příchodu, velmi se zaradovali, zejména když uslyšeli, že přinášejí ostatky svatého Klimenta a evangelium přeložené od řečeného Filozofa do jejich jazyka. Vyšedše jim z města vstříc, přijali je s úctou a s velikou radostí. (Římská legenda)

Konstantina a Metoděje končí svou misi

Morava, jaro/léto roku 867.
Po čtyřech letech práce, jejíž těžiště spočívalo především ve výchově a vzdělávání nových kněží a také v překladech bohoslužebních knih a církevně právních textů, je na čase toto úsilí zhodnotit.

„V polovině roku 867 od narození Krista, Pána našeho, skončili Konstantin Filozof a opat Metoděj své poslání nevzavše od krále Rostislava za odměnu ani zlata ani stříbra nebo jiných věcí a vyprosivše toliko svobodu mnoha otrokům, započali svůj návrat do císařského sídla nad Bosporem a Zlatým Rohem.“ (L. E. Havlík, Legenda o životě Rostislava)

Soluňští učitelé doprovázeni družinou a svými žáky vyrážejí na dlouhou cestu do Konstantinopole. Zde chtějí nechat vysvětit své studenty na kněze a položit tím základy pro fungování samostatné moravské církve.

Cestou se zastavují u knížete Kocela v Panonii. Ten si návštěvy vzdělaných Řeků velmi váží. Také on by se rád vymanil ze závislosti na říšské církvi. Požádá tedy učence, aby jeho a spolu s ním ještě dalších padesát vybraných velmožů naučili slovanskému písmu. Konstatntin a Metoděj tráví v Kocelově panství půl roku. Na podzim pokračují v cestě do byzantské metropole.

V Benátkách, které tehdy patřily k Byzantské říši, jsou však zaskočeni znepokojivými informacemi o osudu jejich císaře Michaela III., jenž byl nedávno zavražděn jakýmsi Basileem (Vasilem), nynějším novým císařem. Basileos I. sesadil z funkce církevního patriarchy Konstantinova učitele Fotia.

Za těchto nepříznivých okolností jim nakonec přijde vhod, když je ještě v Benátkách zastihne papežský vyslanec, aby jim předal pozvání od hlavy římské církve – Mikuláše I. – k osobní návštěvě. Ačkoliv pravým důvodem papežova předvolání byly stížnosti na oba bratry, které neustále do Říma přicházely od bavorských biskupů, nenadálá změna plánu je pro ně vítaným řešením. Pozvání proto přijímají.

Jenže papež Mikuláš I. umírá 11. listopadu a v Římě už Konstantina a Metoděje uvítá papež nový – Hadrián II. – jenž jim v průvodu duchovních se zapálenými svícemi v rukou vychází vstříc ke branám města. Papež je zejména potěšen vzácným darem, který mu přinesli – ostatky svatého Klimenta, jeho předchůdce na papežském stolci z let 92 až 99. Uloží je v římské bazilice sv. Klimenta na hlavním oltáři.

Učitelé z Moravy předávají papeži poselství od Rostislava, Svatopluka a Kocela a poté mu vysvětlují, proč se rozhodli moravské Slovany vyučovat křesťanské víře v jejich rodném jazyce. Papež jejich vysvětlení přijímá a schvaluje. Poté nechá Konstantina a Metoděje vysvětit na biskupy. Vysvěcení se dočkají i jejich žáci. Ti, kteří dosáhli nejvyššího vzdělání se stávají knězi (například Gorazd, Kliment či Naum), ostatní jáhny a podjáhny.

Zatímco se jejich žáci vracejí zpět na Moravu, Konstantin a Metoděj ještě v Římě zůstávají do té doby, než se jim podaří dotáhnout do konce plán na zřízení moravského arcibiskupství.

Začátkem nového roku ale Konstantin vážně onemocnění a rozhodne se proto vstoupit do kláštera. Přijímá řeholní jméno Cyril. Ze své nemoci se však už neuzdraví. Umírá 14. února 869, pohřben je v chrámu sv. Klimenta v Římě.

Díky intervenci panonského Kocela u papeže se pak dají do pohybu i záležitosti kolem zřízení nových biskupství. Metoděj míří zpět do Panonie a přivádí odsud do Říma dvacet žáků, kteří mezitím po dva roky na Kocelově panství pilně studovali, aby mohli být rovněž vysvěceni na kněze.

Koncem roku 869 je Metoděj papežem ustanoven arcibiskupem pro rozsáhlou oblast zahrnující Moravu, Nitransko a Panonii. Jejím církevním centrem se stává Srěm na Sávě (starověké Sirmium) a de facto je tak obnovena panonská církevní provincie, jež byla v roce 582 zlikvidována Avary.

Metoděj přepaden Bavory a uvězněn

Řím, jaro roku 870
Arcibiskup Metoděj se naposledy pomodlil u hrobu svého bratra Konstantina-Cyrila a vydal se do své nově zřízené arcidiecéze. Zpráva o jeho povýšení se mezitím donese i bavorským biskupům. Metoděj má nejprve namířeno do Panonie.

Informace o jeho brzkém příchodu natolik rozhořčí salzburského archipresbytera Rihpalda, který dosud v Blatnohradu pobýval jako zástupce bavorské církve, že se rozhodne Panonni na protest opustit. Na území, které teď bylo papežem svěřeno do správy Metodějovi, si totiž odnepaměti činila nárok právě bavorská církev, která v této oblasti prováděla dlouholetou misijní činnost.

Papežovo rozhodnutí velmi pobouřilo i salzburského metropolitu Adalwina. Rozhodl se jednat v rozporu se zájmy svého představeného a naložit s nevítaným papežovým chráněncem podle svého uvážení. Tím spíše, že události na Moravě teď Adalwinovi vyloženě nahrávají. Metoděj je zatčen Bavory, obviněn, že neprávem pobýval na jejich území a postaven před církevní soud.

Procesu se účastní i král Ludvík Němec a kromě arcibiskupa Adalwina i další bavorští biskupové, mezi nimi pasovský Ermanrich (jenž prý svou nenávist jen stěží ovládal – už při zatýkání Metoděje sešvihal jezdeckým bičíkem), frisinský Anno (údajně hlavní podněcovatel procesu), säbenský Lantfried a další.

Během dramatického zasedání se zhruba pětapadesátiletý Metoděj nejednou projeví jako silný a sebejistý muž s bojovným duchem. Své protivníky, kteří se jej snažili pokořit, prý varoval slovy: „Narážíte na skálu železnou, vaše lebka se o ní roztřískne.“ Později, když se mu král vysmíval, že už se pod tíhou obvinění začíná potit, sebejistě mu odpověděl: „Jedenkráte tázali se jistého filozofa: Proč se tak potíte? Protože, odvětil prý, mám právě mluvit s idioty.“

Představitelé bavorské církve Metoděje sesadili z funkce a odsoudili jej k doživotnímu žaláři. Poté byl odvezen do Švábska a uvězněn v některém z tamních klášterů, patrně v Ellwangenu.

Metodějovo propuštění

Řím, jaro roku 873
Kocel a Svatopluk intervenují v Římě u nového papeže Jana VIII. Za propuštění uvězněného arcibiskupa Metoděje.

Řím, 14. květen roku 873
Papež píše dopis adresovaný Ludvíku Němcovi, Karlomanovi a bavorským biskupům. Upozorňuje je, že Metoděje odsoudili v rozporu s církevními zákony a přikazuje jim pod hrozbou přísných trestů, aby jej propustili a dovedli zpět ke Svatoplukovi.

Morava, podzim roku 873
Propuštěný arcibiskup Metoděj přichází na Moravu. Svatopluk mu svěřuje moravské duchovní a správu všech kostelů v zemi.

Ludvík Němec uzavírá se Svatoplukem mír ve Forchheimu

Forchheim, Bavorsko, rok 874
Ludvík Němec se právě vrátil z Itálie. Ve Forchheimu (nedaleko Bamberka) přijal Svatoplukovo poselstvo vedené knězem Janem z Benátek. Ten, „aby mu král uvěřil a byl zbaven vší pochybnosti, potvrdil přísahou cokoliv řekl slovy, že totiž Svatopluk zůstane králi po všechny dny svého života věrný a úplatu králem stanovenou každoročně odvede, jestliže mu bude umožněno nerušeně konat a žít v míru. (Fuldské anály k roku 874)

Po podpisu mírové smlouvy se na Moravu opět vracejí bavorští kněží, aby zde působili pod Metodějovým vedením. Mezi nimi přichází i Wiching, původně benediktýnský mnich. Svatopluk ani Metoděj netuší, že se jedná o Arnulfova zvěda, jehož úkolem je donášet tajné informace ze Svatoplukova dvora do Říše a také připravit na Moravě vhodnou půdu pro Metodějovo odstranění politickou cestou.

Svatopluk připojuje další území

Svatopluk mír s Říší potřebuje k tomu, aby Moravu konečně po náročných letech zkonsolidoval a mohl zahájit boje na jiných frontách. Kromě Čechů se tak v následujících letech stanou jeho poplatníky Holasici (na dnešním Opavsku), Slezané, Vislané (na dnešním Krakovsku) a dokonce i některé kmeny Polabských Slovanů.
Pravděpodobně v této době se vládcem Čechů stává kníže Bořivoj, jenž později se svou manželkou Ludmilou přijme na Moravě křest od arcibiskupa Metoděje.

Arnulf vládcem Korutan a Panonie

Rok 874 však připraví Svatopluka o významného spojence v Panonii. Kníže Kocel umírá v bojích s Chorvaty. Na evropské politické scéně se tak objevuje nová významná postava. Správou Panonie a Korutan je totiž pověřen Karlomanův syn Arnulf.

Agent Wiching intrikuje proti Metodějovi

Zdánlivou stabilitu vnitropolitických poměrů na Moravě však začíná narušovat spor mezi Wichingem a Metodějem, jenž se v budoucnu stane pro sirmijského arcibiskupa zdrojem mnoha nepříjemností. Wichingovi se jeho špinavá práce daří. Svatopluk dává před přísným a ortodoxním Metodějem raději přednost poněkud benevolentnějším západním kněžím (v čele s Wichingem), kteří tolerují vysoce postaveným šlechticům jejich laxní přístup k dodržování církevních zákonů a pravidel. Tento muž je v boji o arcibiskupský úřad opravdu schopen všeho. Přesvědčí se o tom nejen sám Metoděj, ale zejména na to tragicky doplatí desítky jeho žáků.

Metoděj a Wiching předvoláni do Říma

Morava, rok 879
Spor mezi latinskými a slovanskými kněžími na Moravě se dále prohlubuje. Obě strany žádají Svatopluka, aby situaci vyřešil. Ten si však buď neví rady, nebo se stále nekončícími problémy nechce zabývat, takže posílá vyslance Jana z Benátek do Říma, aby o celé záležitosti informoval papeže. Ten však chce problém vyřídit osobně s Metodějem i Wichingem a povolává je do Říma „na kobereček“.

Řím, červen roku 880
Metodějova návštěva u Svatopetrského stolce je velice úspěšná. Papež jej shledává „ve všem církevním učení a zvycích pravověrného a prospěšného“. Z Wichinga učiní Jan VIII. Metodějovi podřízeného biskupa v Nitře a nařídí mu, aby byl svému metropolitovi poslušný. Své stanovisko pak vyjádří v dopise adresovaném Svatoplukovi. Znění tohoto listu je známo až do dnešních dnů, ikdyž se dochovalo jen v pozdějších citacích. Dopis bývá označován podle počátečních slov latinsky psaného textu „Industriae tuae“ čili v překladu „Horlivosti tvé“ a je považován za nejvýznamnější písemný dokument takzvané Velké Moravy, to znamená Moravy v době vrcholné vlády knížete Svatopluka.

Výslovně se zde uvádí: „Nařizujeme pak, aby kněží, jáhni a duchovní kteréhokoliv stupně, ať Slované, ať kteréhokoliv národa, kteří prodlévají uvnitř hranic tvého území, byli poddáni a ve všem poslušní uvedeného Našeho spolubratra (Metoděje), vašeho arcibiskupa tak, aby vůbec nic nekonali bez jeho vědomí. Kdyby se však ze vzdorovitosti a neposlušnosti odvážili způsobit nějaké pohoršení a rozkol a po prvním a druhém napomenutí by se nepolepšili, nařizujeme, aby byli jako rozsévači koukolu podle moci (církevních) ustanovení, která jsme mu dali a vám poslali, daleko vyhnáni z kostelů (biskupství) a z vašich krajin.“

Papež navíc v dopise nazývá knížete Moravanů „milovaným synem“ a přijímá jej do svého „otcovského srdce“. Svatopluk se tak spolu s celou svou zemí dostává pod přímou ochranu nejvyšší hlavy církve.

Wiching intrikuje proti Metodějovi

Wiching se z Říma na Moravu vrací jinou cestou než Metoděj. Spěchá do Korutan k Arnulfovi. Seznamuje jej s nepříznivým výsledkem audience u papeže. Nabízí se jediné možné řešení, jak Metoděje opět zdiskreditovat – zfalšovat papežův list a z arcibiskupova úspěchu učinit neúspěch.

Wiching to skutečně udělá a navíc se mu podaří spojit se Svatoplukem, jenž je zrovna na válečné výpravě, dříve než Metoděj. Předá mu nepravý dopis, v němž je papežův postoj k Metodějovi zcela opačný než ve skutečnosti a je v něm zakázáno používání slovanského jazyka v církevní praxi.

Metodějova pozice se po Svatoplukově návratu domů silně otřese. Metodějovy obhajoby a důkaz ve formě pravé papežské buly považuje moravský kníže za tvrzení proti tvzení a snaží se omezit Metodějovy pravomoci ve prospěch latinských kněží.

Král Karloman umírá

Bavorsko, 22. září roku 880
Dlouholetý Svatoplukův soupeř král Karloman umírá. Svého otce přežil o pouhé čtyři roky. Na trůn dosedá Karlomanův mladší bratr Karel III. Tlustý. Karlomanův syn Arnulf si buduje pozici na jihovýchodě říše a zatím vyčkává.



Agent Wiching vyhnán z Moravy Morava, 23. březen roku 881
Metoděj posílá papeži list, v němž si stěžuje, že proti němu Svatopluk zasáhl. Papež v odpovědi dává zapravdu Metodějovi a vychází tak najevo Wichingův podvod. Metoděj jej za trest a zcela v souladu s papežským ustanovením jako „rozsévače koukolu“ vyhání ze své arcidiecéze.
Koncem roku Metoděj využívá pozvání byzantského císaře Basilea I. a vydává se na cestu do Konstantinopole.

Svatopluk připojuje Potisí

V tomto a následujícím roce rozšiřuje Svatopluk po těžkých bojích s Bulhary svou říši až do Potisí.
Karel III. Tlustý je roku 881 korunován římským císařem.
20. ledna roku 882 umírá další ze synů Ludvíka Němce – Ludvík III. Mladší.
15. prosince roku 882 umírá papež Jan VIII.

Bavorsko, rok 885
Arnulf uzavírá mírovou dohodu se Svatoplukem. Situace rychle využívá Wiching. Opět obviňuje Metoděje u papeže Hadriána III. a doufá, že se mu konečně podaří dosáhnout svého cíle – tedy arcibiskupského postu a tím i připojení Metodějova arcibiskupství k bavorské církvi.

Arcibiskup Metoděj umírá Velehrad, Morava, 6. duben roku 885
Arcibiskup Metoděj odsloužil na Květnou neděli svou poslední mši a předpověděl, že do tří dnů zemře. Tak se také stalo 6. dubna. Ještě předtím stačil určit za svého nástupce na postu moravského biskupa Moravana Gorazda, jemuž se přezdívalo Učený. Gorazd nejspíše pocházel z rodu Mojmírovců a těšil se velké úctě, což přímo svádí k domněnce, že by se mohlo jednat o muže totožného s oním knězem Slavomírem, jenž byl v roce 871 donucen postavit se do čela povstání Moravanů. Wiching je zklamán svým neúspěchem a jeho nenávist se upíná ke Gorazdovi.

V září roku 885 umírá papež Hadrián III. a novou hlavou církve se stává Štěpán V. Ten se, k Wichingově nemalé radosti, konečně začne zabývat jeho žalobami. Na základě předloženého Wichingova falsa (z papežských archívů se mezitím ztratil originál listiny „Industriae tuae“) jej pověřuje řízením moravské církve a instruuje své legáty, aby Gorazdovi zakázali vykonávat biskupský úřad, dokud se osobně nedostaví do Říma ke slyšení.

Wiching, jenž se konečně dočkal vybrečeného postu, okamžitě vyhání všechny Metodějovy žáky z Moravy. Někteří jej poslechnou – například Kliment (budoucí biskup ochridský) a Naum se už v zimě 885/886 objevují v Bulharsku. Jiní však odejít odmítají. Gorazd Učený a další jeho stoupenci jsou uvězněni, jiní zavražděni, desítky (možná stovky) dalších slovanských duchovních odvlečeny a prodány do otroctví.

Metodějovo dílo však přesto nezůstane zcela zapomenuto. Myšlenka na obnovení moravského arcibiskupství se stane aktuální však až o sto let později, za vlády českého knížete Boleslava II. a působení druhého českého biskupa Vojtěcha – Adalberta.

LITERATURA:
Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Vydalo nakladatelství Lidové noviny. Praha 2001
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Dümmler Ernst: Geschichte des Ostfränkischen Reiches. Verlag von Duncker und Humblot Berlin 1865
Mühlbacher Engelbert: Deutsche Geschichte unter den Karolingern, 1896
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992
Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Katalog stejnojmenné výstavy. NM, Praha 1982
Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994, MNK, Brno 1995
Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996
Luděk Galuška: Slované doteky předků. MZM, Brno 2004