Rytíři z Týna u Sokolova (dnes součást obce Lomnice) se v písemných pramenech objevili ji ve druhé polovině 14. století. Sídlili na týnecké tvrzi a v jejich vlastnictví bylo rovně pět dvorů v Rychnově a jeden dvůr ve Svatavě. Dle dochovaných svědectví bylo členů tohoto rodu velké mnoství, ale s jedinou výjimkou po nich kromě jejich jmen v lenních knihách či ve svědečných řadách listin nic jiného nezůstalo a tím pádem o nich mnoho nevíme. Výe míněnou výjimkou byl Krytof z Týna, významný diplomat, tlumočník a válečný kondotiér, jeho dostatečná míra sebevědomí a gramotnosti zapříčinily, e po sobě zanechal poutavou autobiografii, popisující jeho pohnuté ivotní osudy.

Rytíř Krytof z Týna se narodil kolem roku 1453, tedy v době, kdy na český trůn nastoupil mladý Habsburk Ladislav Pohrobek. Číst a psát se naučil pravděpodobně ji v dětském věku a nemůeme tudí vyloučit, e byl snad původně určen církevní dráze. Na druhou stranu byla gramotnost v řadách nií lechty v pozdním středověku ji poměrně běná, jak dokazují například texty panoe Jaroslava či Václava aka z Bířkova. V osmnácti letech byl svým otcem Hildebrantem z Týna vyslán z rodné tvrze do světa s jedním zlatým na cestu. Zda lo o cestu na zkuenou nebo byl vyhnán zůstává otázkou. Nejprve vyrazil peky do Řezna a odtud se posléze plavil po Dunaji a do Vídně, kde potkal svého vlivného strýce Michala z Týna, který mu nejprve dopomohl k získání sluby v kraňském Gurfeldu (dnes Krko, Slovinsko) a poté u hrabětě Schwamberga ve týrském Friedau (dnes Ormo, Slovinsko). Kraňsko i týrsko byly tehdy ohroovány nájezdy Turků, s nimi se zde rytíř Krytof několikrát střetnul. Roku 1477 se dostal blíe neznámým způsobem do slueb římského císaře Fridricha III. Habsburského, válčícího tehdy s uherským králem Matyáem Korvínem. Původně byl Krytof pouhým řadovým vojákem pod velením známého českého hejtmana Václava Vlčka z Čenova, ale časem se výrazně zviditelnil a záhy se sám stal hejtmanem a správcem císařských hradů v Istrii. Císař Fridrich III. jej posléze povýil na kraňského místodrícího a Krytofovým sídlem se tak na čas stal hrad v dnení slovinské metropoli Lublani. Coby místodrícího pověřoval císař Krytofa mnohými diplomatickými misemi, a ten se v rámci jejich plnění pohyboval mimo jiné i v italských městech Bologni, Ferraře, Urbinu, Miláně a Mantově.
Konflikt mezi císařem a Matyáem Korvínem vak nadále trval a značný problém představovalo i to, e na území Kraňska sídlili Korvínovi příznivci, s jejich pomocí se zde král Matyá snail prosadit svou moc. Nejvýraznějím podporovatelem Matyáe Korvína v této zemi byl loupeivý rytíř Erasmus Lueger (slovinsky Erazem Jamski). Jeho hrad Lueg (dnes Predjamský hrad) roku 1484 oblehlo velké vojsko pod velením císařových vojevůdců, mezi nimi byl i Krytof z Týna. Ten měl mít před hradem ,,tři velké puky,, tedy patrně bombardy. Erasmus byl nakonec během obléhání zasaen dělovou koulí a skonal. Krytof poté v Norimberku od císaře obdrel za své věrné sluby řetěz v hodnotě 200 zlatých a nejpozději po císařově smrti roku 1493 se vrátil domů. Po svém návratu do Čech neměl nárok na týnskou tvrz a tak se ivil slubou různým pánům jako válečný kondotiér a tlumočník. Jeho slueb vyuíval i český král Vladislav Jagellonský, který jej pověřil sezváním hostů na jeho svatbu s Annou z Foix v Budíně. Méně slavnou slubou byla Krytofova účast v tzv. landshutské válce, kdy Krytof jako kondotiér naverboval v Čechách vojáky pro falckraběte Ruprechta, ale tito oldnéři z Čech, jak je nazývá německá historiografie, byli zčásti zmasakrováni a zčásti zajati v bitvě u Schönbergu roku 1504. Teprve v roce 1506 se Krytof trvale usadil, a to na hradě Starý Hrozňatov na Chebsku, který zakoupil od chebských měanů bratří Frankengrünerů. Chebsko bylo na počátku 16. století ohroováno zemským kůdcem Jiřím Cedvicem, který přepadal chebské měany, své lechtické sousedy i jejich poddané. Zoufalí Chebané poádali Krytofa z Týna coby zkueného diplomata o zprostředkování míru mezi nimi a Cedvicem. K jeho uzavření sice dolo, ale Jiří Cedvic jej záhy opět poruil. Kdy se na podzim roku 1508 Krytof chystal na cestu do Chebu, byl nedaleko svého hradu přepaden Cedvicovým spojencem Enderlem z Bachu a odvlečen do vězení na hrad Küps blízko Kronachu. Jedné noci jeho dozorce patně zavřel dveře cely, Krytof proklouzl ven a několikrát jej bodnul mečem, který mu sebral. Umírající dozorce jetě stihnul vyvolat poplach a tak Krytofovi nezbývalo ne vyskočit z okna do příkopu. Byl prosinec a ná rytíř utíkal nocí neznámo kam, oděný jen v koili a pletenou čapku. Nakonec jeho útěk dopadl dobře, nebo narazil na sluebníky braniborského markrabě Fridricha a bamberského biskupa Jiřího, kterým dříve slouil. Ti jej vypravili na cestu domů a poskytli mu peníze a ozbrojený doprovod. Na podzim následujícího roku byl Cedvicův hrad Libá obleen a dobyt, ale Cedvicovi a Enderlemu z Bachu se podařilo uprchnout. Krytof z Týna se tehdy ji zaobíral jinými záleitostmi, nebo se účastnil jednání v Praze, jejich cílem bylo obnovení lenního svazku 16 hornofalckých měst a hradů k zemím Koruny české. Přestoe byly tyto události ve výsledku spíe pouhou formalitou, jejich popis z pera Krytofa z Týna představuje náhled do honosného prostředí praského dvora krále Vladislava Jagellonského, který bývá co se míry reprezentativnosti a nutno podotknout, e neprávem značně podceňován. Pro samotného Krytofa bylo bezpochyby největím záitkem to, e jej tehdy samotný král Vladislav pasoval na rytíře. Tím byl sice ji dříve, ale pouze ve smyslu přísluníka rytířského stavu. Poté se vrátil domů a věnoval se hospodaření na svém panství, nebo se ji patrně cítil být značně unaven a stár. Roku 1516 sepsal v samém závěru svého ivota text na pomezí urbáře a hospodářské instrukce svého panství, který zhruba v polovině volně přechází v paměti. Sepsal je nikoliv pro slávu, ale pro své děti, aby věděly, e svého majetku nenabyl zlovolně, střílením a loupením, nýbr poctivou slubou. V českém prostředí je Krytofův text jednou z mála středověkých lechtických autobiografií, co jej činí naprosto unikátním pramenem. Krytof z Týna zemřel pravděpodobně někdy mezi lety 1516-1517 a Hrozňatov po něm dreli jeho synové Krytof II. a Linhart, vnuk Ruprecht a pravnuci Ludvík Bartoloměj a Jan Bernard, kteří byli značně zadluení, v důsledku čeho museli panství prodat. Těmito bratry hrozňatovská větev rytířů z Týna vymřela. Jejich týnečtí příbuzní doívali v Týně a v Lomnici jetě v polovině 17. století. Do dneních dob po nich ve zdi kostela v Lomnici zůstalo několik renesančních náhrobků.
Základní literatura:
ANDERLE Jan - KNOLL Vilém, Dějiny a stavební vývoj hradu, zámku a zámeckého kostela ve Starém Hrozňatově (Kinsbergu), in Průzkumy památek XVII. č. 1., Praha 2009, s. 17-44.
BACHMANN Adolf, Thein Christoph von, in Allgemeine Deutsche Biographie 37, 1894, s. 673-64, k dispozici na stránkách http://de.wikisource.org.
von BEZOLD Friedrich, Aus Mittelalter und Renaissance, Berlin 1918.
BLÁHOVÁ Marie, Obnovení lenního svazku estnácti měst a hradů v Horní Falci k České koruně na podzim roku 1509. Osobní vzpomínky diplomata a tlumočníka, in: J. Mikulec J. M. Polívka (ed.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k edesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka. sv. I., Praha 2007, s. 133-136.
BLÁHOVÁ Marie, Christoph of Týn, in: R. G. DUNPHY (ed.), Encyclopedia of the Medieval Chronicle, Brill Leiden - Boston 2010, s. 274.
BOUKAL Jan, Renesanční náhrobník Jiřího z Týna ve zdi kostela sv. Jiljí v Lomnici, in: Sokolovsko 5, 2014, č. 2., s. 35-39.
BOUKAL Jan, Rytíř Krytof z Týna. Diplomat a válečník pozdního středověku. Nepublikovaný rukopis bakalářské práce obhájené FF UK.
BOUKAL Jan, Rytíř Krytof z Týna - ivot válečníka a diplomata na sklonku středověku, in: Sokolovsko 4, 2013, č. 3, s. 15-17.
BOUKAL Jan, Sídlo rytíře Krytofa z Týna. Hrad Starý Hrozňatov na počátku 16. století, in: Hláska. Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka XXVI, č. 4., 2015, 49-51.
KALOUS Antonín, Matyá Korvín (1443-1490): Uherský a český král, České Budějovice 2009
KNOLL Vilém ÚLOVEC Jiří, Historie hradu a zámku Liebenstein v Libé, in: Castellologica bohemica 12, Praha 2010, S. 255-291.
KRIEGER Karl Friedrich, Habsburkové ve středověku: Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493), Praha 2003.
KRONES Franz von, Lueger Erasmus, in:Allgemeine deutsche Biographie 19, Leipzig 1884, s. 617, k dispozici na stránkách http://de.wikisource.org/ (15. 4. 2013).
JÁNSKÝ Jiří, Kronika česko-bavorské hranice V. (1479-1506), Domalice 2005.
JÁNSKÝ Jiří, Z dob králů dvojího lidu a loupených rytířů, Praha 1993, s. 37-51.
JIREČEK Hermenegild, Válečníci četí XV. století. Vojevůdci krále Jiřího ve válce s Matyáem, in: Památky. Časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český, vydávaný od Archeologického sboru Musea království českého nákladem Matice české V., Praha 1863, s. 70-73.
KUBŮ Frantiek, Chebský městský stát, České Budějovice 2006.
MACEK Josef, Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526) I. IV., Praha 1992- 1999.
MACEK Josef, Tři eny krále Vladislava, Praha 1991.
MISCH Georg, Begriff und Ursprung der Autobiographie, in: Günter Nigll (ed.), Autobiographie: zur Form und Geschichte einer literarischen Gattung, Darmstadt 1989, s. 33-54.
PROKOP Vladimír starí, I tudy kráčely dějiny: z historie zaniklých a těbou uhlí váně zasaených míst Sokolovského revíru, Sokolov 2001.
PROKOP Vladimír mladí - SMOLA Luká, Biografický lexikon sokolovského okresu, Sokolov 2009.
REIN Adolf, Über die Entwicklung der Selbstbiographie im ausgehenden deutschen Mittelalter, in: Archiv für Kulturgeschischte 14, Leipzig-Berlin 1919, s. 193-213.
SIEGL Karl, Die Fehde Egers mit Ritter Jorg von Zedwitz auf Liebenstein, in: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 55, Prag 1917, s. 1-98.
TRESP Uwe, Söldner aus Böhmen. Im Dienst deutscher Fürsten. Kriegsgeschäft und Heeresorganisation im 15. Jahrhundert, Schöningh, Paderborn u.a. 2004.
ÚLOVEC Jiří, Tvrzitě v obci Týn, okres Sokolov, in: Muzejní a vlastivědná práce/ Časopis společnosti přátel staroitností 31, č. 3, Praha 1993, s. 129-139.
ÚLOVEC Jiří, Hrady, zámky a tvrze na Chebsku, Cheb 1998.
VLASÁK Vladimír VLASÁKOVÁ Eva, Obec Lomnice, Královské Poříčí/Lomnice 2007.
WOLF Adam (ed.) Die Selbstbiographie Christophs von Thein. 1453-1516, in: Archiv für österreichische Geschichte 53, Wien 1875, s. 105-123.
WOLF Joseph, Eine Selbstbiographie aus dem Anfange des 16. Jahrhunderts, in: Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen II- 2, Prag 1863, s. 67-73.