Středověk
Dnes je: 19. 10. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Lucemburkové

    * Lucemburští bratři aneb cesta za císařskou korunou

    Autor: Acoma . Vydáno dne 22. 03. 2009 (9867 přečtení)

    Vše začalo Ermesindou a jejím druhým sňatkem. „Prabába“ lucemburského rodu se roku 1214 znovu provdala a od Walrama Limburského získala nejen politickou podporu, ale pro své potomstvo také dědičnou oční chorobu. Bitva u Worringenu o mnoho let později byla vlastně také zaviněna tímto sňatkem. Walram III. Limburský totiž své Limbursko odkázal synovi z prvního manželství a Lucembursko získal syn zplozený s Ermesindou. Limburští však roku 1281 vymřeli a o osiřelé hrabství se strhla velká mela. Jedním z uchazečů o uvolněné území byl Jindřich VI. Lucemburský, vnuk Ermesindy Lucemburské a zřejmě šilhavého limburského hraběte, který společně se svými třemi bratry Walramem I. z Ligny a Roussy, Jindřichem a Balduinem v bitvě, údajně díky zákeřné ráně zezadu, zahynul. Vítězem byl brabantský vévoda Jan, bratr francouzské královny vdovy.

    Francouzská studia

    Lucemburský erb Po mladém lucemburském hraběti zbyla vdova s pěti dětmi. Nejstarší Jindřich VII. sice převzal po otcově tragické smrti hrabství, ale vzhledem k jeho stále nízkému věku, byla až do roku 1294 poručníkem ovdovělá hraběnka Beatrix, která měla díky svému rodu úzké vztahy s francouzským královským dvorem. Francouzský král Filip IV. projevoval zájem o osud celé oblasti, která byla strategicky důležitá pro hrozící konflikt s Anglií a zprostředkoval tak smíření brabantského vévody s Lucemburky, jež mělo vyvrcholit sňatkem dcery Jana Brabantského Markéty s mladým Jindřichem. Kvůli blízkému příbuzenství bylo nutné získat papežský dispenz. Ve svatební smlouvě bylo uvedeno, že pokud Jindřich zemře ještě před vykonáním svatebního obřadu, nastoupí na jeho místo mladší bratr Walram.

    "…aby se pak obrátila příčina starého sporu ve svazek jednoty a míru, usmyslili si starší lidu jak vévodství, tak hrabství uzavříti mezi dědici posvátné spojení řádného manželství... "(Kronika zbraslavská)

    Mladý snoubenec odešel získat vzdělání na francouzský dvůr, stal se královým oblíbencem, byl jím pasován na rytíře a roku 1292 či 1293 se oženil s jeho neteří Markétou Brabantskou. Údajně krásná, zbožná a chytrá Markéta měla na manžela velký vliv. Francie sňatkem posílila svůj vliv na francouzsko-německém pomezí a blíže k sobě připoutala lucemburská hrabata, leníky své i Svaté říše římské. Toto spojenectví vytrvalo po mnoho desetiletí. Prostřední Walram získal matčiny statky v Hennegavsku, Dourles, Consorre a v Tirimontu. Nejmladší Balduin, o kterém se píše v Gesta Trevirorum, že „má oči tupé, jak je typické pro limburské“, po čase následoval Jindřichovy stopy a také odešel získat vzdělání na francouzský dvůr. Několik let tak dělal průvodce Paříží svému synovci Janovi. 11. března 1308 se všichni bratři sešli v Poitiers při Balduinově svěcení. Balduin, jemuž nic lidského nebylo cizí, byl vysvěcen na arcibiskupa v důstojném stáří 23 let, přestože byl pouhým jáhnem.

    JIndřichova hraběcí peče "…a tak se stal Balduin arcibiskupem trevírským a radoval se jeho bratr Jindřich, hrabě lucemburský… " (Kronika zbraslavská)

    Toto povýšení, v němž lze vycítit velký vliv Filipa IV. na papežský stolec v Avignonu, předznamenalo budoucí mocenský úspěch lucemburské dynastie.



    „Král Němců“

    Již dva měsíce po obsazení trevírského biskupství mladým Lucemburkem, byl jako na objednávku, synovcem zavražděn římský král Albrecht Habsburský. Po měsících vyjednávání kurfiřtů kdo, koho a za kolik zvolí, Balduin jako trevírský kurfiřt za souhlasu papeže Klimenta V. společně s Petrem z Aspeltu navrhl jako jednoho z mnoha kandidátů lucemburského hraběte Jindřicha. Jindřich Lucemburský Pikantní na celé situaci byl fakt, že jedním z protikandidátů byl i Karel z Valois, bratr francouzského krále, poskytovatele vzdělání lucemburských bratří a také dobrodince všech tří duchovních kurfiřtů, kteří byli díky jeho vlivu posazeni na metropolitní stolce.

    Jindřich Lucemburský se v listině ze září 1308 zavázal k rozsáhlým darům kolínskému arcibiskupovi Jindřichovi z Virneburgu. Jedním z bodů byl i slib, že se bratr Walram ožení s arcibiskupovou neteří. Podobné sliby obdržel i Petr z Aspeltu. Tedy bez nabídky ženicha, Aspeltovi šlo „jen“ o movité statky. 27. listopadu 1308 byl ve Frankfurtu nad Mohanem šesti kurfiřty zvolen lucemburský hrabě Jindřich římským králem.

    "… našli jednoho, který dost často prodléval při dvoře papežském, byl člověk moudrý a z krve vznešené, spravedlivý a těšící se zvučnému jménu, velmi spolehlivý, udatný v boji a ze vznešeného rodu mocný, muž velkého nadání a velké sebevlády, totiž Jindřicha, hraběte Lucemburského, z Porýní v Německu, čtyřicátníka, prostřední postavy, člověka velmi výmluvného a vzhledného, by poněkud šilhavého... " (Dino Compagni)

    Po svém zvolení povolal novopečený panovník zpět z Paříže svého jediného syna Jana, který tam stejně jako ostatní mužští příslušníci rodu získával vzdělání na pařížské univerzitě, sledoval diplomatické pletichy a nasával atmosféru Filipova dvora. Zřejmě právě zde se naučili Lucemburkové jisté úskočnosti a osvojili si potřebnou dávku záludnosti v oblasti politických slibů a závazků.

    Walram zůstal u bratrova francouzsko-německého dvora, díky správcovství matčina věna měl prostředky na nákladný život a potřebnou reprezentaci. Dobrý vztah bratrů zůstal nadále zachován a všude cestovali společně.



    České námluvy

    Po nástupu Jindřicha na římský trůn se v dalekých Čechách rozhodli o spojení domácí přemyslovské dynastie s krví lucemburského rodu. Eliška Přemyslovna V srpnu 1309 se cisterciácký opat Konrád při cestě na generální kapitulu setkal v Heilbronnu s Jindřichem Lucemburským, chystajícím se na římskou jízdu, a snažil se s ním vyjednat sňatek Přemyslovny Elišky a tudíž výměnu nepohodlného a neschopného Jindřicha Korutanského za některého z Lucemburků. Jindřich nakonec po jistých pochybách ohledně nároku Přemyslovny uznal a přislíbil řešení, avšak odmítl dát opatovi písemné potvrzení.

    "…Otče opate, naše ruka nikdy neruší, co praví ústa, ba naše slovo musí být vám i všem výsadou pečetí opatřenou… " (Kronika zbraslavská)

    V září 1309 uzavřel král ve Špýru smlouvu s habsburskými bratry o podpoře nástupu Lucemburků na český trůn, potvrdil jim přitom dluh Jindřicha Korutanského a zároveň si od nich 20 tisíc hřiven půjčil na výpravu do Čech. Sliboval zástavou celou Moravu, dal do klatby vrahy Albrechta Habsburského, přiřkl majetek spiklenců pozůstalým a získal za to příslib podpory při plánované římské jízdě. Celé jednání bylo zpočátku velmi obtížné, protože Fridrich Habsburský měl krom jiných politických zájmů také příliš velkou a okázalou družinu.

    Z citace Zbraslavské kroniky je zřejmé, že Jindřich původně uvažoval o Walramovi, jako o vhodném ženichovi pro českou princeznu a hlavně pro české pány. Pro Walrama svědčí i předání vlády nad lucemburským hrabstvím Janovi. V lednu 1310 pokračovaly námluvy v Norimberku, kam přijeli představitelé české šlechty a nechali si potvrdit od krále respektování všech domácích práv a jen tak mimochodem také vlastní, již předtím nabyté statky, dary předchozích českých panovníků. V únoru Jindřich Lucemburský vyslal do Čech své pozorovatele v čele s Aspeltem, znalcem místních poměrů, kteří se dostali do zajetí Jindřicha z Aufensteina a po několikadenním arestu byli vypovězeni ze země.

    V červenci za Jindřichem VII. dorazilo nové české poselstvo vyděšené čerstvou zprávou o Walramově kandidatuře a požadovalo prince Jana.

    "...tento mladík se snadno naučí mravům naší země, bude vyrůstat s našimi syny, a proto je bude víc milovat a sám si získá, jako by byl narozen v království, větší lásku u všech obyvatel…" (Kronika zbraslavská)

    Jindřich nechtěl povolit a stále prosazoval rytířského Walrama.

    "…můj bratr má věk, jest to za sebe mluviti a bojovati, Jan však, můj syn, je velmi útlý chlapec a maličký chlapec. Běda pak zemi, když král její dítě jest… " (Kronika zbraslavská)

    Cisterciáčtí opati argumentovali tím, že syn je otci bližší než bratr a také tím, že by Walramovým nástupem na český trůn mohl vzniknout právní precedens sekundogenitury lucemburských hrabat v českém království. Odmítaný Walram byl dle svých současníků inteligentní, vzdělaný, statečný a neústupný. I přes své oční onemocnění byl obestřen pověstí nejkrásnějšího rytíře své doby. Měl rád okázalé hostiny a velkolepé rytířské turnaje. Stejně jako oba jeho bratři a později i synovec měl zřejmě velké osobní charisma a k tomu pověst okouzlujícího leč pánovitého prostopášníka. České panstvo doufalo, že mladičký Jan bude tvárnou figurkou v jejich rukou. Opati přísahali, že Lucemburkové získají Čechy pouze v osobě Jana.

    "…dříve než byste pustil z rukou svého mladého syna takové a tak veliké království, měl byste svého syna oženiti s dívkou nebo s paní, která by dosáhla padesátky… " (Kronika zbraslavská)

    Po počáteční nechuti a soustředěném nátlaku českých poslů dojednal římský král nástup svého syna na trůn vzdálené země, nechal nálezem říšských knížat prohlásit České království za uprázdněné léno, čímž zrušil všechny české panské přísah věrnosti Jindřichu Korutanskému, a 25. července písemně stvrdil Janův osud. Přemyslovna dostala šibeniční termín pěti týdnů, během nichž musela dorazit do Špýru, kde se měl konat sňatek. Pak se chtěl Jindřich vydat k věčnému městu přes alpské průsmyky dříve, než zapadají sněhem.

    Přemyslovna nelenila a urychleně vyrazila z Prahy vstříc své budoucnosti. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Elišce poslali naproti krasavce Walrama.

    Svatba Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou (Codex Balduini Trevirensis) "… a tam přišel Valram, bratr pana císaře Jindřicha, muž obzvláště sličný a krásou oslňující a statečný, naší dívce uctivě v ústrety zcela sám si ji vzal na starost… " (Kronika zbraslavská)

    Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

    V Heimbachu se na klášterní půdě odehrávala poslední předsvatební rokování. Na adresu českých pánů padala obvinění z vraždění vlastních panovníků a také z porušení smlouvy, protože přišla zpráva o obsazení stříbrné Hory Kutné. Královna Markéta znovu prosila, aby do Čech šel švagr Walram. Eliška Přemyslovna, pošpiněná pomluvami o milostných pletkách, se údajně dokonce podrobila vyšetření, zda je stále pannou.

    Svou roli v králově rozhodování zřejmě sehrál i slib Petra z Aspeltu, že Jana do drsné středoevropské země plné sveřepých sebevědomých pánů doprovodí.

    "…ustanovil král svého syna Jana králem českým a udělil mu právo, titul a jméno vladaře… daroval jemu a jeho dětem a potomkům z moci svaté říše dědickým právem království České se všemi zeměmi k němu patřícími… " (Kronika zbraslavská)

    Česko-lucemburská svatba se konala 1. září 1310 v špýrském dómu, kde byli kromě sálských císařů pohřbeni i nevěstini habsburští příbuzní – děd Rudolf a strýc Albrecht, římští králové. Prý přiznávali čeští účastníci svatebního veselí, že ani zesnulý Václav II. by nebyl schopen vystrojit tak okázalou a vznešenou svatební podívanou. Eliščini rytíři se však zdárně předvedli na kolbišti se svými mohutnými dřevci.



    Římská jízda

    Setkání Jana se strýcem Balduinem před cestou do Čech (Codex Balduini Trevirensis) 21. září 1310 se soudržná lucemburská rodina v Kolmaru rozdělila, netušíc, že se v tomto životě již neshledá.

    "…otec i matka plačíce prolévali přehojné slzy a matka poslední noc pro hořkost a zármutek vůbec nespala a od nikoho se nedala potěšit… " (František Pražský)

    Jindřich VII. ustanovil syna říšským vikářem pro zaalpské země a v doprovodu manželky Markéty, Walrama, Balduina a říšské šlechty, převážně z levé strany Rýna, vyrazil na cestu za císařskou korunou, jež ležela naposledy na skráních Fridricha II. Štaufského, přes Bern, Murten, Lausanne a Ženevu. Po překročení Mont Cenis se na počátku listopadu velkolepý průvod ocitl v Turíně. Diplomatická příprava cesty přinesla své ovoce.

    Itálie, unavená guelfsko-ghibellinskými boji, vyhladovělá po míru, jásala. Krále očekávalo mnoho radostných projevů. Dante Alighieri v Jindřichovi viděl Bohem seslaného osvoboditele, knížete míru a následovníka antických císařů. Severoitalská města nadšeně otevírala své brány. 6. ledna 1311 Jindřich VII. slavnostně přijal v milánské bazilice sv. Ambrože urychleně ukutou novou lombardskou korunu a pln naděje požádal papeže o posunutí císařské korunovace k bližšímu datu. Z této doby pochází také úsměvná historka – v jedné lotrinské básni je zmíněn Walram, který za pobytu v Miláně tak spěchal od milenky k císaři, že s ostřížem na ruce, protože byl jednooký, zakopl a upadl.

    Generálním vikářem pro Itálii Jindřich VII. stanovil svého švagra Amadea V. Savojského a jmenoval nové místodržící několika měst. Protože neměl příliš prostředků ani lidí, byl nucen začít požadovat finanční příspěvky a pomocné kontingenty. Přestal být nestranný a zamotal se do vnitřních sporů jednotlivých frakcí a znepřátelených městských států. Po tvrdém potlačení domnělé milánské vzpoury přívrženců Guida della Torre a jeho následném vyhoštění nenávist domorodců vzrostla.

    "… při svém odchodu tedy císař svěřil správu v tomto městě Matteovi Viscontimu, m욝anu milánskému, jenž byl dříve po dlouhý čas z města vyhnán a přiveden do nemalé bídy... " (Přibík Pulkava z Radenína)

    Na průčelí domů se objevily malůvky s říšskou orlicí na oprátce. Vzbouřila se Cremona, Lodi, Pavie a Brescie. Přidala se Bologna. Vše dotovali florentští finančníci.

    Průběh římské jízdy (Codex Balduini Trevirensis) Papež navrhl jako vhodné datum císařské korunovace 15. srpna 1312. Jindřich tísněný časem a nedostatkem peněz začal útočit na vzbouřená města, která vyhnala ze svých bran ghibelliny. Papežský legát zprostředkoval mír s Lodi a Cremou. Cremona, azyl della Torreho, žádala o milost, ale Jindřich nechal v květnu 1311 pro výstrahu popravit sedmdesát předních m욝anů, strhnout městské hradby, brány i obydlí provinilců.

    "1. června 1311 shromáždili se Florenané, Bolognané, Lučtí, Sieňané, Postonané a Volterrští i všechna ostatní toskánská města… a zavázali se mezi sebou přísahou k obraně a odporu proti císaři… " (Giovanni Villani)

    Brescie, jež povstala proti „barbarům, kteří přišli ze severu“ statečně odolávala. Během dlouhého úmorného obléhání opustil Jindřichovo vojsko Leopold Habsburský, hrdina z Milána, se svou dvousethlavou četou, který se ještě v červnu 1311 nechal za úplatu v podobě zvýšení žoldu, ústupků v otázce alsaských a švýcarských držav a také za jmenování nových rozhodčích o dluhu Habsburkům za ústup z moravských zástav, přesvědčit k prodloužení svého válečného závazku do konce roku.

    Walram Lucemburský byl 26. srpna 1311 při nočním výpadu obránců zabit.

    "…jednoho dne bratr císařův pan Valram, člověk veliké postavy a tělesné krásy, objížděl na koni kolem města, aby je obhlédl, nemaje na hlavě helmu, jen v červeném kabátku, i byl raněn šípem do krku tak, že přežil jen několik dní. Vystrojili jej, jak to bývá zvykem u pánů, a byl odvezen do Verony a tam počestně pohřben... "(Dino Compagni)

    Markéta Brabantská Nešastný Jindřich VII. pomstil bratrovu smrt obzvláště krutě, což mu vyneslo ještě větší nepřátelství italských měst. 18. září konečně vjel průlomem v hradbách do pokořeného města, nechal veřejně popravit přeběhlíka Theobalda de Brusati, jmenoval svým místodržitelem Moroella Malaspinu a odjel do Janova. Opustila jej další část vojáků. Obléhání Brescie si však nadále vybíralo svou daň.

    "...blažená královna Markéta začala z nákazy zkaženého vzduchu a zápachu, kterou si přivodila při obléhání města Brescie, v městě Janově stonati obtížnou těžkou nemocí a tam, zmořena tíhou choroby, splácejíc dluh Adamův, skončila poslední den svého života léta Páně 1311 v měsíci prosinci... " (Kronika zbraslavská)

    Na počátku roku 1312 měl Jindřich okolo 700 rytířů z Říše a jinak byl zcela odkázán na pomoc lombardských měst. V březnu byl slavnostně přijat obyvateli Pisy, kde se také setkal s Albrechtovým vrahem Janem Habsburským , bratrancem Elišky Přemyslovny. Nechal nešastného mladíka pouze uvěznit.



    Císař

    Guelfská města stále otevřeně odporovala podporována Florencií, plné bankovních domů, jimž byli zavázáni Anjouovci i přívrženci kurie. Jindřich VII. jako císař (Zbraslavská kronika) V tu dobu také vyšlo najevo nepřátelství s Robertem Neapolským, dosud plánované zasnoubení dětí obou panovníků, podporované papežským stolcem, bylo zrušeno po příjezdu Robertova bratra Jana z Graviny do Říma v dubnu 1312. Jan se svými katalánskými a neapolskými jezdci vystoupil proti rodu Colonnů a také proti Jindřichovu přívrženci, senátorovi Ludvíkovi Savojskému. Zabral vatikánskou čtvr na pravém břehu Tibery, obsadil Andělský hrad a ovládl Kapitol. Jindřich marně doufal v papežskou pomoc. Kliment V. ovlivněný francouzským králem Filipem svého lucemburského milce nepodpořil. Omluvil se dnou a přípravami na viennský koncil, aby nemusel splnit svůj slib a korunovat Jindřicha v Římě. Snaha o dohodu s neapolským králem také nepřinesla kýžené ovoce.

    V květnu 1312 se Jindřich přes Ponte Milvio probojoval do východní části věčného města a snažil se skrz toskánské a anjouovské žoldnéře dostat k bazilice sv. Petra. 29. června byl Jindřich Lucemburský korunován kardinály Mikulášem z Prata, Fieschim a Langerem.. Nepodařilo se mu probojovat k vysněné svatopetrské bazilice, korunovace proběhla v lateránské bazilice za účasti bratra Balduina a pramálo říšských knížat, rušili ji guelfští lučištníci.

    Své povýšení Jindřich VII. ohlásil manifestem, který svým obsahem zdůrazňujícím univerzalisticky chápanou moc Říše nad Evropou, naštval papeže i francouzského krále a Jindřich definitivně přišel o jakoukoliv podporu z jejich strany. Odmítl složit obvyklou přísahu věrnosti papeži a také žádost svých věrných k návratu do Říše a nadále hodlal zůstávat na horké italské půdě. Díky své tvrdohlavosti tak přišel i o většinu svých říšských vojáků. Do vlasti se vrátilo na šest set rytířů, mezi nimi i Rudolf Falcký a Ludvík Savojský.



    Italský sen

    Jindřich VII. nabízel spojenectví sicilskému králi Fridrichovi II. a přemýšlel o svém možném manželství s aragonskou princeznou. Nakonec se rozhodl pro manželství s Kateřinou Habsburskou a pro jejího bratra Leopolda naplánoval spojení se svou neteří Kateřinou Savojskou. Dceru Beatrix nabídl jako vhodnou nevěstu pro syna sicilského krále. Začal uvažovat o spojenectví s uherskou větví Anjouovců. Robert Neapolský se možného spojenectví Lucemburků s uherským Karlem Robertem obával, protože uherský bratranec měl teoreticky větší nárok na neapolskou korunu a cítil se oprávněn rozhodovat o osobě na neapolském trůnu.

    Jindřichova císařská peče V lednu 1313 se měl v Norimberku konat říšský sněm, na němž měl říšský vikář a český král Jan vyzvat ke shromáždění vojska pro Itálii. Opuštěný císař se rozhodl povolat Roberta Neapolského před soud pro urážku majestátu a neúnavně pustošil okolí Florencie, protože neměl dost vojska k dlouhému obléhání. U nepřátelského města na místě bývalého Poggibonsi nechal vybudovat hrad Císařská hora. Říjen 1312 se mu téměř stal osudným, když v horečce ležel před městem a měl jen 300 kopí. Naštěstí pro Jindřicha městští hejsci, kteří dle Petra Žitavského „na válku hleděli jako na slunce“, nebyli schopní v boji konkurovat německým rytířům. Do 1. května 1313 doufal císař shromáždit říšskou hotovost.

    "…císař se rozhodl, že se nebude tlouci s Florenany a s jinými Toskánci, protože při tom měl málo úspěchů a spíše pohoršil své postavení, ale že chopí býka za rohy, a vytrhne s celou svou silou proti králi Robertovi, odejme mu jeho království… " (Giovanni Villani)

    "…stihl Florenany velkými a těžkými ortely, jimiž odňal jejich obci všechnu soudní pravomoc a čestná práva, sesadil všechny soudce a notáře florentské, odsoudil obec florentskou k pokutě 100 000 stříbrných marek a nejvýznačnější občany a příslušníky m욝anstva, kteří řídili město, k ztrátě majetku, osobní svobody a statků… "(Giovanni Villani)

    Pln naděje 26. dubna v Pise vynesl Jindřich VII. říšskou klatbu nad neapolským králem a zbavil jej veškerých lén, titulů a statků a odsoudil jej ke ztrátě hrdla (roku 1346 bude muset slíbit Karel IV., Jindřichův vnuk, papeži před svým zvolením římským králem krom jiného i odvolání soudních výroků proti Robertovi z Anjou, jeho bratrovi Janovi a Florencii…)

    Balduin Lucemburský se vydal zpět do Říše, aby popohnal váhající hotovost. Papež na nátlak francouzského krále na Jindřichem vyhlášenou klatbu reagoval bulou, v níž klatbou pohrozil tomu, kdo ohrozí Neapolské království.

    Císařova smrt (Villaniho Nuova Cronica) "…všem a jsou jakéhokoli postavení... I kdyby se skvěli papežskou nebo císařskou nebo královskou nebo jakoukoli jinou důstojností… co nejpřísněji nakazujeme a výslovně nařizujeme, aby se neopovažovali řečené království nebo zemi nebo část nebo některá místa… pod jakoukoli záminkou napadnouti nebo poškoditi anebo proto přijímati nebo vypláceti žold… " (Kronika zbraslavská)

    Kalábrie sténala pod náporem vojska Jindřichova spojence Fridricha Sicilského, na devadesát janovských a pisánských galér mířilo tímž směrem a náhle císař při cestě do Apulie zemřel. Pravděpodobně na malárii.

    Říšská hotovost byla v okamžiku Jindřichovy nečekané smrti teprve někde u Curychu a po obdržení zprávy o císařově skonu se i s oběma nevěstami vrátila zpět domů.

    Dante Alighieri Jindřicha Lucemburského ve své Božské komedii umístí do Ráje. Jan Lucemburský po otci pojmenuje svého syna. Druhý Janův syn téměř po padesáti letech vymámí z papeže Inocence VI. zmírnění odsouzení Jindřichova chování k neapolskému králi a zrušení obvinění z neposlušnosti církvi.

    Ze tří osiřelých lucemburských bratrů zbyde pouze Balduin. Přidá se však k němu nový partner – synovec Jan a spolu ovlivní politiku téměř celé Evropy. Ale to už je jiný příběh…



    Literatura:

    BOBKOVÁ, Lenka: Velké dějiny zemí Koruny České IV. a. Praha: Paseka, 2003.
    ČECHURA, Jaroslav : České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně. Praha: Libri, 2005.
    HOENSCH, Jörg K.: Lucemburkové - Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003
    MONTANELLI, Indro: Dante a jeho doba. Praha: Odeon, 1981.
    RAPP, Francis: Svatá říše národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha: Paseka 2007
    SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba. Praha: Nakladatelství Svoboda, ,1994.
    ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. :1.9.1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Praha: Havran, 2002.
    ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské 1308-1320. Praha: Argo, 2002.
    VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. Praha: Paseka, 2002.
    Florentské kroniky doby Dantovy. Praha: Odeon, 1969.
    Kroniky doby Karla IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987.
    Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976.

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha