Města

Západoevropská města mají většinou své kořeny v antice, v období slavné říše římské, kdy tato sídla měla mnoho funkcí, od hospodářských, přes správní až po vojenské. Se stěhováním národů a vznikem barbarských království města částečně ztrácejí význam, upadá řemeslná výroba, stejně tak obchod. Panovník nyní nesídlí ve městě, buduje opěrné body po celé zemi, kde shromažďuje zásoby a vládne z koně – neustále je na cestách, tak obnovuje svoji moc. Důraz je kladen na zemědělský venkov.

Zastaralý článek

Celospolečenské změny kolem roku 1000 (na nichž je založena kolonizace) umožňují rozvoj zemědělství (jeho zefektivnění) a také obchodu. Města se nejenom přílivem lidí z venkova (městský vzduch osvobozuje - ale to bude platit až spíše později, ve vrcholném středověku) vracejí do svých starověkých „hranic“ a překračují je. A začínají se právně vyčleňovat ze svého okolí.

Jiná situace je mimo „římský svět“, kde tradice starověkých měst není – Skandinávie, Slovanské země, zde hrají ústřední roli hrady a víky, opevněná panovníkova hradiště – sídla jeho správy (kasteláni v čele), místa, kam se shromažďovaly dávky od lidu. Samotné hradiště je často rozděleno na akropoli (sídlo správců) a předhradní část (hospodářské zázemí), obé je obehnáno palisádou. Na hrady je soustředěna církevní správa Kolem těchto hradů záhy vzniká podhradí (spíše nesoustředěné vesnice, než rozsáhlé centrum), jehož obyvatelé, kromě zemědělství, které je jejich hlavní obživou, provozují řemesla, jimiž zajišťují chod systému (produkci většinou systému odevzdávají).

Kolem významnějších center vznikají kupecké osady a v podhradí jsou také pravidelné nedělní trhy. O roztříštěnosti vesnic v podhradí vypovídají pestrá pomístní jména, celý tento komplex (hradiště + podhradí) moderní historie nazývá raně středověká aglomerace. Později se tyto aglomerace mohou změnit na vrcholně středověká města. Ale nejenom ony. Také z trhových osad na důležitých obchodních stezkách, u brodů, vznikají města – jako například severočeský Most. Kolem roku 1200 mohlo být takových míst (oba případy) v Čechách kolem sta, v Polsku asi dvě stě a v Uhersku ke třem stům.

Na Západě jde vývoj dál a rychleji. Ve městech vzkvétá výroba a následně obchod. Rozvíjí se dálkový obchod, světoznámé jsou trhy v Champagne, vzniká obchodní konfederace měst – Hanza, na obchodu začínají bohatnout italská města jako je Janov nebo Benátky. Stále více se používají peníze, které zatlačují i venkovskou naturální výměnu.

Nutno ale poznamenat, že většina měst se obchodně orientuje jen na své okolí, které vtahuje do sféry svého vlivu. Město (stále bude mít částečně zemědělský ráz) nedokáže existovat bez zemědělského okolí – zázemí, potřebuje získávat zemědělské produkty a potřebuje odbytiště pro vlastní řemeslné výrobky.

Na Západě se relativně záhy po přelomu milénia začínají města právně vyvazovat ze svého okolí, získávají svobody a jejich povinnosti vůči panovníkovi jsou právně upraveny. Úzce to souvisí s kolonizací a novými pořádky. Další města jsou nově zakládána na tzv. zeleném drnu (třeba německý Lübeck 1143).

Do českých zemí se městské zřízení, město jako instituce, dostává ze třech směrů – z říšského Chebska a Rakouska a piastovského Slezska na počátku 13. století. Prvními městy u nás, založenými na zeleném drnu, byl v roce 1213 Uničov a možná ještě předtím Bruntál. Obě města byla založena markrabětem Vladislavem Jindřichem v blízkosti nalezišť nerostných surovin.

Postup zakládání měst byl vždy velmi podobný a obdobný vzniku nových vesnic. Zeměpán se domluvil s určitým podnikatelem (ne vždy svým poddaným), takzvaným lokátorem, jehož úkolem bylo sehnat budoucí měšťany (u nás to byli často Němci, ale ne vždy), zajistit podmínky usazení a vést samotnou lokaci města. Nejdůležitějším momentem vzniku nového města nebylo ani tak jeho fyzické vybudování (tím se nemuselo lišit od raně středověkých aglomerací), ale vymezení jeho práv (především vůči okolí) a povinností vůči panovníkovi a jeho správě, což se často dělo rukoudáním (nebo se listina nezachovala do dnešních časů).

Existovalo několik souborů právních zvyklostí, přejímaných a upravovaných podle místních podmínek. Obě zmiňovaná města byla založena na tzv. magdeburském právu, později na našem území vzniklo několik právních okruhů (staroměstské, brněnské, jihlavské právo – k představitelům těchto měst se obraceli v případě sporů). Již z knížecího období, před vznikem prvních institucionálních měst na našem území, známe tzv. imunity. V praxi šlo o osvobození církevních majetků od povinností těchto majetků vůči zemské správě. Německé právo v tomto zašlo ještě dále.

A na čem se tedy při zakládání města mohli měśtané se zeměpánem domluvit? Panovník měl z prosperujícího města tučné zisky, od „podacího“ (plat za obsazení půdy vládce), přes daně z půdy až k příjmům z krčem, lázní, trhu, soudních pokut až po pronájem rychty. Později existovali i berně, jako další panovníkův příjem. V počátcích byly všechny daně a dávky na určitý čas odpuštěny, neboť bylo nutné, aby město bylo vystavěno, postavilo se hospodářsky na vlastní nohy a začalo produkovat zisk. Na oplátku tedy byli měšťané především vyňati z panovníkovi správy jeho hradských úředníků (u nás) s možností vlastní samosprávy a nižšího soudnictví.

Kromě toho městská obec získala pestrou škálu práv (která mohla být poté rozšiřována): Právo mílové, které mluvilo o tom, že v okolí jedné staročeské míle (asi 11 km) nesměla být stejná živnost, která je ve městě (původně se to týkalo pouze krčem). Fakticky to vytvářelo spádovou oblast vesnic přidružených k městu.
Právo trhové (umožňovalo konat v určené dny trhy a výroční jarmarky).
Právo hradební (obehnat město hradbou).
Právo várečné (vařit pivo).
Právo hrdelní (odsoudit k trestu smrti).

Ve dvacátých letech 13. století začínají být na města vrcholného středověku převáděny ony zmíněné raně středověké aglomerace. Roku 1224 Opava, v roce 1225 Hradec Králové, ve stejné době Litoměřice, o rok později Znojmo, za Václava Brno, Olomouc, Staré město pražské. Převod aglomerace na město se neobešlo vždy bez problémů. Bylo nutné vytyčit velikost městské obce (řada vesnic v podhradí se mohla stát městem a řada zůstat vně hradeb) a mnohdy bylo třeba vykupovat (nebo vyvlastňovat) majetky šlechty a církve, které fungovaly na jiném právním rámci a v oblasti města by byly něčím cizorodým. To je příklad města Znojma, kde měl majetky loucký klášter.

Kromě měst královských, za vlády Václava I. (1230 – 1253), začínají vznikat první města poddanská, jejichž vlastníky jsou šlechta nebo církev, která dokázala získat povolení k „vysazení města“ od panovníka. Prvními jsou Kladruby, Kynšperk nad Ohří, Horní Benešov. Některá česká města jsou horní (hlavním zaměstnáním měšťanů není řemeslo, ale těžba kovů), jako například Jihlava a Kutná Hora s bohatými zásobami stříbra. Zvláštním typem královských měst jsou města věnná (tj. patřící královně) – Mělník, Hradec Králové, Chrudim a další. K největšímu rozvoji vzniku nových měst na našem území došlo za vlády Přemysla Otakara II. (České Budějovice) a jeho syna Václava II. (Plzeň). Ne vždy se ovšem založení nového města na zeleném drnu zdařilo, někdy zakročily přírodní podmínky, nerentabilita těžby, jindy násilí. Žďár nad Sázavou musel být založen na dvakrát.

A jak město vypadalo? Nově založené mělo pravidelný čtyřúhelníkový půdorys, s náměstím uprostřed a pravoúhlou sítí ulic (nedlážděných). Nejdříve byly vybudovány domy dřevěné (zemnice a polozemnice), později na přelomu 13. a 14. století kamenné. Budov z kamene bylo zpočátku málo – kostel, kláštery, možná rychta. Nejdříve bylo město obehnáno valem (s palisádou), kamenná hradba byla vybudována až později (u nás v souvislosti s povstáním kralevice Přemysla po polovině 13. století). Ve městě neexistovala kanalizace a odpadky se vyhazovaly na ulici, to bylo příčinnou častých epidemií a morů.

V českých městech byla zpravidla německá většina, která se začíná v průběhu 14. a na počátku 15. století vytrácet. Již tehdy je řada měst s většinou českou. Významný předěl představují husitské války, kdy jsou z několika měst vyhnáni Němci. Kromě kupců jiného cizího původu jsou v řadě měst židovská ghetta (uzavřené čtvrti s vlastním židovským hřbitovem a synagogou). U nás jsou Židé poprvé doloženi k roku 1091 v Praze.

Existují zhruba 3 skupiny, do nichž lze rozdělit obyvatelstvo středověkých měst –patriciát, střední stav a chudina. Patriciát představuje nejbohatší a nejvlivnější skupinu obyvatel, jsou to podnikatelé v hornictví, bankéři, dálkoví kupci, většinou všechno cizinci se širokým rozhledem, kteří působí po celém království a mají kontakty se zahraničím. V Praze se k patriciátu můžou počítat četní dvořané a královští služebníci.
Nejpočetnějším „stavem“ (50 – 70%) jsou řemeslníci, obchodníci. Jsou majiteli domů, tudíž plnoprávní měšťané. Oni jsou příslušníky cechů, společenství stejných řemesel, která kontrolují výrobu, ceny a brání členy cechů proti konkurenci nečlenů. Cechy v pozdější době často válčí proti patriciátu.
Neplnoprávnými jsou příslušníci „chudiny“, kteří nevlastní svůj dům. Kromě žebráků sem patří čeledíni, učedníci a další námezdní síly.
Mimo to vše stojí duchovenstvo.
V čele města stojí rychtář, zástupce vrchnosti, který dbá na výkon práva. Za odměnu se jím stává lokátor a tento úřad může být dědičný, pokud není pronajímán pouze doživotně. Existuje do 15. století, od roku 1372, kdy se to podařilo Brnu, je tento úřad vykupován městem. Fakticky tedy v čele města stojí samospráva, městská rada, volená městskou obcí a potvrzována panovníkem nebo jeho zástupcem pro města (podkomořím). Nejčastěji se skládá z 12 nebo 18 radních (konšelů), z jejich čela je volen purkmistr.

Sebevědomí měšťanů roste poté, co získávají primát v oblasti umění (divadla, slavnosti) a vzdělanosti (městské školy a univerzity – mapa), snaží se získat i politický vliv. V Čechách při této příležitost nebude nevhodné vzpomenout rok 1309, kdy skupina pražských a kutnohorských měšťanů zajala čelné představitele českého panstva (v čele s Jindřichem z Lipé). Vliv měst na politické dění bude ještě dlouho malý, významné pozice u nás dosáhnou za husitství, po šmalkaldské válce roku 1547 mnoho ze svého bohatství a vlivu města ztratí. Jiná situace je v Itálii, kde existují městské státy (a později brání rozvoji celé země).

Vznik těchto měst je součástí velké změny, která postihla celou Evropu.

Použitá literatura:
Jaques Le Goff: Kultura středověké Evropy
Jan Klápště: Proměna českých zemí ve středověku
Jaroslav Čechura: České země v letech 1310 - 1378
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, Počátky Čech královských
Martin Wihoda: Odkaz fojta Bertholda (Dějiny a současnost 2/2006)

Diskuse: Věnná města, Moc panovníka, Měšťané a města.