Moravské markraběcí války

Soužití tří synů moravského markraběte Jana Jindřicha (+1375) bylo velmi komplikované, existovaly období, kdy všichni bratři spolu dokázali vycházet a vzájemně se podporovat (snaha prosadit nevlastního bratra Jana na olomoucký biskupský stolec v 80. letech 14. století, stejně jako vzorná spolupráce Jošta s Prokopem ve stejné dekádě), ale mnohem častěji se kroky příbuzných široce rozcházely, takzvané moravské markraběcí války trvaly značnou část dospělého života mladšího markraběte Prokopa.

Spory mezi Joštem a Janem Soběslavem
První různice mezi bratry, a v tomto případě mezi Joštem (na obrázku vpravo) a Janem Soběslavem nastaly záhy po smrti otce. Prvně se tu také objevuje charakteristický jev všech střetů mezi bratry, totiž nedostatek věrohodných zpráv a pramenů.
Podle listiny z 12. ledna 1376 (tedy 2 měsíce po smrti Jana Jindřicha) měl Jošt svému mladšímu bratru předat Bzenec, Hodonín, Uherský Ostroh a Drnholec a 2000 kop grošů. To ovšem Janu Soběslavovi nestačilo a po celý rok 1376 z důvodu nesouhlasu s otcovskou závětí vyvolával spory na Moravě a také napadal majetky olomouckého biskupství (společně s Janem mladším z Lomnice a pány z Veletin). Jan Soběslav také zabral panství, která mu slibovala druhá otcova závěť z roku 1371. Ta ovšem nebyla po vydání třetí závěti nebyla platná a dá se říci, že Jan držel protiprávně. Celá záležitost byla vyřešena 17. února 1377 pod patronací Karla IV. v Praze, kde se oba bratři usmířili, Jan Soběslav uznal platnost poslední otcovské závěti.

První markraběcí válka
Rozbuškou první markraběcí války byly majetky Jana Soběslava, které po jeho smrti měl získat Prokop, ale zřejmě je zabral Jošt. Václav Štěpán uvažuje také o tom, že Prokop požadoval podíl z dědictví po Janu I. Opavském. Určitý vliv mohlo mít také to, že Prokop tehdy uznával avignonského papeže Klimenta VIII., zatímco Jošt římského Urbana VI.
Boje vypukly zřejmě v roce 1381 a máme k nim málo pramenů a některé jsou až z následujícího roku. Víme, že hrad Tepenec byl dobyt Prokopovými lidmi v čele s Jindřichem z Nevojic a Unkou z Majetína, poté byl rozbořen. Unka a jeho příbuzní napadli olomoucký klášter augustiniánek u sv. Jakuba. Prokopův straník ve městě Jan Blatecký, se pokusil převratem ovládnout Olomouc, nicméně byl neúspěšný.
O míru se začalo jednat nejpozději v květnu, jak dokládá německy psaná listina z 7. května 1382. Jošt se zde zavazuje, že ve sporu s bratrem Prokopem se podřídí rozhodnutí Václava IV., Albrechta III., který byl rakouským vévodou, a Viléma, míšeňského markraběte a svého příbuzného. Zmiňovaní se měli na výroku usnést před 25. červencem 1382. K podobnému slibu se mohl zavázat i Prokop, listina, která by to potvrdila, se ovšem nezachovala.
10. září rada města Ivančice slibuje věrnost Joštovi, dříve tedy byla pod vládou Prokopovou. Na základě toho Václav Štěpán předpokládá, že Prokop získal majetky po svém bratru kromě Ivančic, které připadly Joštovi.
Nejpozději 18. září již bylo po všem, Jošt tehdy uděluje louku augustiniánskému klášteru v Brně, který utrpěl škody straníky Prokopa Petrem z Plumlova a Ješkem Puškou z Kunštátu.
Jaroslav Mezník celou válku interpretoval jako spor o majetky Jana Soběslava. Podle závěti Jana Jindřicha v případě smrti Jana Soběslava měli jeho majetky připadnout mladšímu bratrovi. Jan Soběslav nezemřel, ale svých majetků se zřejmě vzdal. Jak je rozdělit, to byla vhodná záminka ke sporům. Na stranu Prokopa se zároveň postavila část moravského panstva, páni z Drahotuš, Holštejna, Sovince, Vildenberka, některé z větví pánů z Kunštátu a zdá se, že i poměrně významná část nižší šlechty. Za Joštěm stála většina významných rodů, nositelé dvorských úřadů páni z Boskovic, Cimburka, Lipé a Lichtenburka, Lomnice, Šternberka. Také mohl počítat s podporou velkých měst a většiny duchovenstva.
Majetky byly nakonec po dohodě (nebo spíše rozhodčím výroku) rozděleny), Morava si nyní mohla na několik let oddychnout, oba bratři začali spolupracovat.

První moravský landfríd
Při úvahách nad vztahem šlechty a měst během poslední čtvrtiny 14. století je třeba také zmínit první landfríd a především jeho charakter, který se liší od pozdějších landfrídů. Svojí formou se podobá spíše Božím mírům – zeměpán zde nařizuje (po předchozí dohodě s pány, vladyky a městy) zachovávat mír v zemi, tedy konkrétně zakazuje loupit, plenit a na vlastních majetcích přechovávat lapky. Zakázané jsou rovněž odpovědi.
Jak uvidíme, tak landfríd reaguje na situaci, která panovala na Moravě v té době, ale v mnohem větší míře se rozšíří v následujících letech, během dalších markraběcích válek. V této době je mír v zemi ještě vládcem vymahatelný, v roce 1389 jsou dobyty Boskovice a Vícov na Janu Ozorovi z Boskovic, který je jako loupežník prohlášen zemským škůdcem.

Druhá markraběcí válka
Od počátků 90. let se začaly rozcházet cesty všech Lucemburků, začaly vznikat dvě středoevropská spojenectví. Na jedné straně král Václav IV., markrabě Prokop a polský král Vladislav a na druhé straně uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt a rakouský vévoda Albrecht III. Ale několik let byl ještě klid. Napětí mezi bratry zřejmě zvyšovala neschopnost Jošta platit Prokopovi jeho podíl ze společné zástavy v Braniborsku. Svůj vliv mohl mít Prokopův postoj v záležitosti Jana z Jenštejna a Jana z Pomuku (Jana Nepomůckého).
Další boje mezi Joštem a Prokopem vypukly v lednu 1393 nebo krátce po něm. V dubnu 1393 papež pohrozil exkomunikací lidem, kteří v té době škodili biskupství v Litomyšli. Neválčí se pouze na Moravě, ale také v Braniborsku, v souvislosti se širší středoevropskými koalicemi také v Polsku, kde svádí boje Vladislav Opolský (spojenec Jošta) s Vladislavem Jagiellem (spojencem Prokopa). Další ze spojenců Jošta, Zikmund, byl zaneprázdněný na počátku roku tureckou hrozbou.
V létě téhož roku už se jednalo o příměří, v Praze 4. srpna Jošt slibuje, že se podřídí rozhodčímu výroku moravských pánů (tedy svých poddaných) Beneše z Krumlova a Erharta z Kunštátu. Listina je sepsána česky.
Boje pokračovaly ale i nadále. V říjnu 1393 oblehlo uherské vojsko pod velením Stibora ze Stibořic Prokopův Bzenec. Obléhání bylo zřejmě přerušeno, když Václav IV. vyzval i Zikmunda k mírovému jednání v Praze. Ta selhala poté, co byl Václav IV. a Fridrich Bavorský otráveni - Václav otravu přežil, Fridrich nikoliv. Stín podezření pochopitelně padl i na Jošta a Zikmunda. Stejně tak nebyl úspěšný ani rozhodčí výrok moravské šlechty. Bojovalo se dál, hledali se další spojenci. V druhé polovině prosince uzavřel Jošt spojeneckou smlouvu kromě Albrechta a Zikmunda také s Vilémem Míšeňským. Ale i dále se jednalo, v Praze. V únoru 1394 tam Prokop slibuje, že podřídí (a jeho spojenci také) rozhodčímu výroku, který vynese Vilém Míšeňský a norimberský prukrabí Fridrich, kteří se mají dostavit do Prahy k jednání v polovině března. Prokop v další listině slibuje, že o výroku uvědomí i své spojence na Moravě i v Polsku.
Mladší Lucemburk místo do Prahy k rozhodčímu výroku se vydal v březnu do Krakova k polskému královskému dvoru (snad s cílem hledání spojenců). Jednání tedy padla.
V témže roce nebývá definitivně spor Jošta s Prokopem celozemského a celorodového charakteru, když se v květnu 1394 Jošt spojuje s pány (Panskou jednotou), vzbouřenými proti Václavu IV. Důsledkem je první zajetí Václava IV. a jeho internace v Bílé věži Pražského hradu. Šlechta dále prohlásila Jošta zemským hejtmanem. Prokop, který stál na straně českého panovníka, z Prahy před Panskou jednotou uprchl ke svému bratranci Janu Zhořeleckému. Oba začali vojensky vystupovat za vysvobození Václava. Málo toho je známo o průběhu války na Moravě. Jošt se zde objevuje na počátku července, v době kdy se rozhoduje o osudu Václava IV., který je nyní držen na državách Rožmberků. Známe sice některé straníky Prokopa, jmenovitě Jana z Lipé, Jana Bítovského z Lichtenburku, Jindřicha z Šelnberka a Bohuše z Šonvaldu, ale až na výjimky (Prokop obsadil Kojetín a Potštát) opět uniká průběh vojenských operací.
Víme, že Jošť umístil v Olomouci vojáky do domů kanovníků bez vědomí kanovníku, dále, že Litovel se buď poddala Joštovi, nebo ji dobyl a snad i to, že se Prokop pokusil neúspěšně dobývat Uherské Hradiště.
9. června 1395 přijel Jošt k jednání s Václavem IV. na Karlštejn, nicméně byl zajat. Propuštěn byl na konci měsíce, nicméně mezitím byl Prokop Václavem vyzván, aby se ujal vlády na Moravě. To se nestalo, z válečných událostí je známo plenění majetků olomoucké kapituly a tamějších dominikánek, v srpnu se Prokop neúspěšně pokusil dobýt Uherské Hradiště.
Mír mezi bratry byl uzavřen v roce 1396, na počátku února vrátil Jošt Prokopovi Litovel a v červenci se Jošt s olomouckým biskupem Mikulášem z Riesenburku dohodli, že biskup vyčíslí své škody a rozhodčí výrok mezi nimi vynesou Petr ze Šternberka, Erhart z Kunštátu a Petr z Plumlova.

Druhý landfríd
Tečkou za další markraběcí válkou byl landfríd uzavřený na konci listopadu nebo na začátku prosince 1396. Tentokrát je již sepsán jako smlouva mezi markrabětem, olomouckým biskupem a moravskou šlechtou, zřetelně tedy postihuje oslabení zeměpanské moci. Tento landfríd reaguje na lapkovské praktiky a časté zášti mezi šlechtou, oba jevy, které se značně rozšířily během 3 válečných let. Ač landfríd dával markraběti dobré podmínky k zachování míru a potlačení lapkovství v zemi, díky ztenčení jeho majetku v důsledku válek, nechuti panstva účastnit se bojů proti lapkům (zvlášť když někteří se na této činnosti také podíleli) a v neposlední řadě kvůli další válce, byly možnosti udržení klidu v zemi minimální.

Třetí markraběcí válka
Nové boje zahájil zcela prokazatelně Prokop v prosinci 1398, kdy hornolužickým městům přikázán (odkazoval se na autoritu Václava IV.) zboření hradu Ronova. Na Moravě boje vypukly to někdy po lednu 1399, kdy ještě zasedal zemský soud a Jošt až do března 1399 pobýval v Braniborsku.
V únoru přikázal Prokop olomouckému biskupu Janu Mrázovi, aby mu vydal k užívání všechny biskupské majetky. Jan, ačkoliv se stal biskupem z vůle Václava i Prokopa, odmítl. Obrátil se na kurii a další duchovenstvo s prosbou o pomoc. 4. března 1399 vydal opat skotských benediktinů ve Vídni výzvu, aby moravské duchovenstvo stihlo klatbou a interdiktem ty, kteří zabírají církevní statky. Papež Bonifác IX. se 1. července téhož roku obrátil na nitranského a litomyšlského biskupa a žádostí, aby proces proti Prokopovi a jeho straníkům zpřísnili.
V těchto listinách jsou stoupenci Prokopa jmenováni, kromě 6 polských vévodů z vyšší šlechty to jsou: Ješek ze Šternberka a jeho syn (snad Albert), Havlík ze Zvířetic, Smil z Kunštátu a Boleradic, Ondřej a Vaněk z Dubé, Vaněk z Boskovic, Zikmund z Letovic, Vok starší i mladší z Holštejna, Bernard z Cimburka a Beneš z Kvasic. A také řada nižší šlechty nejenom z Moravy, ale také Rakous, Horní Lužice a Polska. Celkem 375 osob. Ne všichni nutně museli být straníci Prokopa, pokud ano, tak nejsou jistě všichni, ale jen ti z blízkosti majetků olomouckého kláštera. K Prokopovým lidem lze dále počítat pány z Kunštátu, Lipé, Alberta Bítovského z Lichtenburka a Zikmunda z Křižanova.
Jde o početnou skupinu vysoké moravské šlechty, nikoliv však většinu. Na Joštově straně zůstávali páni z Hradce, Kravař, Lichtenštejna, Pernštejna, Sovince. Kromě pánů z Boleradic a Jevišovic také většina pánů z Kunštátu. Zikmund z Křižanova byla zas jediným z Lomnických na straně mladšího markraběte.
Mezitím byly boje v plném proudu. V únoru Prokop obsadil Pohořelice, zabrány byly majetky olomoucké kapituly a biskupství. Během roku Jan Sokol z Lamberka obsadil Staré Hobzí, odkud podnikal loupežné výpravy do širého okolí. Zpráv o bojích opět pomálu a přímých ještě méně. Škody utrpělo město Budišov, Olomouc postihl požár, ovšem nevíme, zda v důsledku bojů.
V průběhu roku se obrátil olomoucký biskup na uherského krále s prosbou o ochranu. Jan Mráz předal některé své majetky Zikmundovi, který je obratem předal svým bojovníkům. Hukvaldy a Prokopem zabrané hrad Schauenstein a město Osoblahu dočasně získal Jiří Messenpek, Ostravu a hrad Hukvaldy Jakub Štěkně z Běliny. Zikmund s vojskem překročil hranice o Vánocích 1399
Toho využil Prokop a začal napadat západní Slovensko. O jednu z nejvýznamnějších událostí válek se postaral Hynek z Jevišovic, zvaný Suchý Čert a Albrecht Bítovský z Lichtenburku. Překvapivým nočním útokem obsadili znojemský hrad a donutili město k poddání se. Hejtmanem se stal Suchý Čert. Ve stejné době byla Prokopovými lidmi obsazena i Jemnice, tu dostal do zástavy Zikmund z Křižanova, který se o získání nejvíce zasloužil.
Zikmundovo vojsko operovalo na střední Moravě, kde neúspěšně obléhalo Litovel, úspěšně Tepenec a Plankenberk.
Po úspěších na jihu země se Prokop pokusil o blokádu Brna, loupeživé družiny obsadili kostel ve Šlapanicích, ale byly odtud Brňany vyhnáni.
V průběhu roku byla válka přerušena a oba bratři Prokop s Joštem společně vytáhli do Uher, kde byl tamější šlechtou zajat jejich bratranec Zikmund. Jejich tažení ovšem propuštění Zikmunda nedosáhlo a navíc se nakonec dostalo do konfliktu s bratrancovými uherskými straníky.
Poté došlo k dalšímu kolu válečných operací. Další vojenské aktivity známe z února 1402, v noci z 19. na 20. se Jan Sokol z Lamberka a Zikmund z Křižanova pokusili náhlým přepadem obsadit Jihlavu. Přepad skončil pro útočníky neúspěchem, řada z nich byla zabita, někteří zajati. Podobně skončila i snaha Pročka z Bouzova a Vildenberka, který se za bílého dne pokusil obsadit Šumperk. V roce 1402 se Prokopovým straníkům přeci jen podařilo dobýt jedno město, Zikmund z Křižanova obsadil Jevíčko. Ve stejném roce byl Zikmundem zajat Prokop a převezen do Bratislavy, kde byl několik let držen. Válka na Moravě pokračovala ovšem dál.
V létě 1404 Zikmund společně s Albrechtem IV. vojensky vtrhli na Moravu, ovšem jako nepřátelé Jošta. Na začátku července rakouské vojsko oblehlo Znojmo, které bylo bráněno Sokolem a Suchým Čertem. Zikmund mezitím obléhal Podivín a Týnec, některé jeho jednotky operovali až na severní Moravě. V srpnu nicméně Zikmund onemocněl a vrátil se do Uher. Jeho vojsko se přesunulo ke Znojmu, ale záhy i se vrátilo i ono, když se před obléhaným Znojmem rozšířily infekční choroby.
V té době už válka končila, s většinou stoupenců Prokopa se Jošt dokázal smířit. Zřejmě v únoru 1405 Jošt obsadil Znojmo. Stalo se tak lstí, Hynek z Jevišovic byl vylákán z města a měšťané (za osvobození od berně na 6 let) otevřeli brány lidem Jošta. Jemnici Jošt vykoupil od Zikmunda z Křižanova. V průběhu jara byl podepsán mír mezi Václavem a Joštem a straně jedné a Zikmundem na straně druhé, v důsledku toho byl Prokop propuštěn na svobodu. Se značně podlomeným zdravím mladší markrabě 24. 9. 1405 v augustiniánském klášteře na Králově Poli umírá. Ve stejném roce byl uzavřen další landfríd, který se bohužel nedochoval, ale zřejmě byl velmi podobný tomu předchozímu. Landfríd je definitivní tečka za markraběcími válkami.

Otázkou k zamyšlení je, nakolik se oběma bratrům situace vymkla z rukou (především Prokopovi a zvláště během 3. války) a nedokázali zabránit řádění svých stoupenců, kteří loupili a ničili ve spleti lokálních záští. Nelze nijak kladně hodnotit domácí válku. Markraběcí války přinesly do té doby nebývalý rozmach loupežnictví a rozklad právního řádu, předznamenaly také v mnohém podobnou husitskou revoluci, která ovšem na Moravě proběhla v mnohém klidněji než v Čechách.

Použité prameny a literatura:
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XI - XIII
Brněnské a olomoucké zemské desky, knihy trhové i půhonné
Jihlavské a rožmberské popravčí knihy
HOFFMANN, František: Bojové družiny před husitskou revolucí ve východních Čechách
JAN Libor a kolektiv: Morava v časech markraběte Jošta
MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava
SCHMIDT, Ondřej: Jan z Moravy, patriarcha aquilejský (+1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský (+ cca 1381). Příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury- ČMM 132/2013
SLEZÁKOVÁ, Veronika: Počátky a vývoj nejstarších moravských landfrídů z let 1387, 1396, 1405 a 1412. ČMM 120/2001
ŠTĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jošt (1353 - 1411).

Odkazy na diskuse:
Jošt Lucemburský
Prokop Lucemburský
Zikmund Lucemburský
Předhusitské bojové družiny
Vliv polsko-řádových válek na české prostředí