Souití tří synů moravského markraběte Jana Jindřicha (+1375) bylo velmi komplikované, existovaly období, kdy vichni bratři spolu dokázali vycházet a vzájemně se podporovat (snaha prosadit nevlastního bratra Jana na olomoucký biskupský stolec v 80. letech 14. století, stejně jako vzorná spolupráce Jota s Prokopem ve stejné dekádě), ale mnohem častěji se kroky příbuzných iroce rozcházely, takzvané moravské markraběcí války trvaly značnou část dospělého ivota mladího markraběte Prokopa.
Spory mezi Jotem a Janem Soběslavem

První různice mezi bratry, a v tomto případě mezi
Jotem (na obrázku vpravo) a
Janem Soběslavem nastaly záhy po smrti otce. Prvně se tu také objevuje charakteristický jev vech střetů mezi bratry, toti nedostatek věrohodných zpráv a pramenů.
Podle listiny z 12. ledna 1376 (tedy 2 měsíce po smrti Jana Jindřicha) měl Jot svému mladímu bratru předat Bzenec, Hodonín, Uherský Ostroh a Drnholec a 2000 kop groů. To ovem Janu Soběslavovi nestačilo a po celý rok 1376 z důvodu nesouhlasu s otcovskou závětí vyvolával spory na Moravě a také napadal majetky olomouckého biskupství (společně s Janem mladím z Lomnice a pány z Veletin). Jan Soběslav také zabral panství, která mu slibovala druhá otcova závě z roku 1371. Ta ovem nebyla po vydání třetí závěti nebyla platná a dá se říci, e Jan drel protiprávně. Celá záleitost byla vyřeena 17. února 1377 pod patronací Karla IV. v Praze, kde se oba bratři usmířili, Jan Soběslav uznal platnost poslední otcovské závěti.
První markraběcí válka
Rozbukou první markraběcí války byly majetky Jana Soběslava, které po jeho smrti měl získat Prokop, ale zřejmě je zabral Jot. Václav těpán uvauje také o tom, e Prokop poadoval podíl z dědictví po Janu I. Opavském. Určitý vliv mohlo mít také to, e Prokop tehdy uznával avignonského papee Klimenta VIII., zatímco Jot římského Urbana VI.
Boje vypukly zřejmě v roce 1381 a máme k nim málo pramenů a některé jsou a z následujícího roku. Víme, e hrad Tepenec byl dobyt Prokopovými lidmi v čele s Jindřichem z Nevojic a Unkou z Majetína, poté byl rozbořen. Unka a jeho příbuzní napadli olomoucký kláter augustiniánek u sv. Jakuba. Prokopův straník ve městě Jan Blatecký, se pokusil převratem ovládnout Olomouc, nicméně byl neúspěný.
O míru se začalo jednat nejpozději v květnu, jak dokládá německy psaná listina z 7. května 1382. Jot se zde zavazuje, e ve sporu s bratrem Prokopem se podřídí rozhodnutí Václava IV., Albrechta III., který byl rakouským vévodou, a Viléma, míeňského markraběte a svého příbuzného. Zmiňovaní se měli na výroku usnést před 25. červencem 1382. K podobnému slibu se mohl zavázat i Prokop, listina, která by to potvrdila, se ovem nezachovala.
10. září rada města Ivančice slibuje věrnost Jotovi, dříve tedy byla pod vládou Prokopovou. Na základě toho Václav těpán předpokládá, e Prokop získal majetky po svém bratru kromě Ivančic, které připadly Jotovi.
Nejpozději 18. září ji bylo po vem, Jot tehdy uděluje louku augustiniánskému kláteru v Brně, který utrpěl kody straníky Prokopa Petrem z Plumlova a Jekem Pukou z Kuntátu.
Jaroslav Mezník celou válku interpretoval jako spor o majetky Jana Soběslava. Podle závěti Jana Jindřicha v případě smrti Jana Soběslava měli jeho majetky připadnout mladímu bratrovi. Jan Soběslav nezemřel, ale svých majetků se zřejmě vzdal. Jak je rozdělit, to byla vhodná záminka ke sporům. Na stranu Prokopa se zároveň postavila část moravského panstva, páni z Drahotu, Holtejna, Sovince, Vildenberka, některé z větví pánů z Kuntátu a zdá se, e i poměrně významná část nií lechty. Za Jotěm stála větina významných rodů, nositelé dvorských úřadů páni z Boskovic, Cimburka, Lipé a Lichtenburka, Lomnice, ternberka. Také mohl počítat s podporou velkých měst a větiny duchovenstva.
Majetky byly nakonec po dohodě (nebo spíe rozhodčím výroku) rozděleny), Morava si nyní mohla na několik let oddychnout, oba bratři začali spolupracovat.
První moravský landfríd
Při úvahách nad vztahem lechty a měst během poslední čtvrtiny 14. století je třeba také zmínit první landfríd a předevím jeho charakter, který se lií od pozdějích landfrídů. Svojí formou se podobá spíe Boím mírům zeměpán zde nařizuje (po předchozí dohodě s pány, vladyky a městy) zachovávat mír v zemi, tedy konkrétně zakazuje loupit, plenit a na vlastních majetcích přechovávat lapky. Zakázané jsou rovně odpovědi.
Jak uvidíme, tak landfríd reaguje na situaci, která panovala na Moravě v té době, ale v mnohem větí míře se rozíří v následujících letech, během dalích markraběcích válek.
V této době je mír v zemi jetě vládcem vymahatelný, v roce 1389 jsou dobyty Boskovice a Vícov na Janu Ozorovi z Boskovic, který je jako loupeník prohláen zemským kůdcem.
Druhá markraběcí válka
Od počátků 90. let se začaly rozcházet cesty vech Lucemburků, začaly vznikat dvě středoevropská spojenectví. Na jedné straně král Václav IV., markrabě Prokop a polský král Vladislav a na druhé straně uherský král Zikmund, moravský markrabě Jot a rakouský vévoda Albrecht III. Ale několik let byl jetě klid. Napětí mezi bratry zřejmě zvyovala neschopnost Jota platit Prokopovi jeho podíl ze společné zástavy v Braniborsku. Svůj vliv mohl mít Prokopův postoj v záleitosti Jana z Jentejna a Jana z Pomuku (Jana Nepomůckého).
Dalí boje mezi Jotem a Prokopem vypukly v lednu 1393 nebo krátce po něm.
V dubnu 1393 pape pohrozil exkomunikací lidem, kteří v té době kodili biskupství v Litomyli. Neválčí se pouze na Moravě, ale také v Braniborsku, v souvislosti se irí středoevropskými koalicemi také v Polsku, kde svádí boje Vladislav Opolský (spojenec Jota) s Vladislavem Jagiellem (spojencem Prokopa). Dalí ze spojenců Jota, Zikmund, byl zaneprázdněný na počátku roku tureckou hrozbou.
V létě tého roku u se jednalo o příměří, v Praze 4. srpna Jot slibuje, e se podřídí rozhodčímu výroku moravských pánů (tedy svých poddaných) Benee z Krumlova a Erharta z Kuntátu. Listina je sepsána česky.
Boje pokračovaly ale i nadále. V říjnu 1393 oblehlo uherské vojsko pod velením Stibora ze Stibořic Prokopův Bzenec. Obléhání bylo zřejmě přerueno, kdy Václav IV. vyzval i Zikmunda k mírovému jednání v Praze. Ta selhala poté, co byl Václav IV. a Fridrich Bavorský otráveni - Václav otravu přeil, Fridrich nikoliv. Stín podezření pochopitelně padl i na Jota a Zikmunda. Stejně tak nebyl úspěný ani rozhodčí výrok moravské lechty.
Bojovalo se dál, hledali se dalí spojenci. V druhé polovině prosince uzavřel Jot spojeneckou smlouvu kromě Albrechta a Zikmunda také s Vilémem Míeňským. Ale i dále se jednalo, v Praze. V únoru 1394 tam Prokop slibuje, e podřídí (a jeho spojenci také) rozhodčímu výroku, který vynese Vilém Míeňský a norimberský prukrabí Fridrich, kteří se mají dostavit do Prahy k jednání v polovině března. Prokop v dalí listině slibuje, e o výroku uvědomí i své spojence na Moravě i v Polsku.
Mladí Lucemburk místo do Prahy k rozhodčímu výroku se vydal v březnu do Krakova k polskému královskému dvoru (snad s cílem hledání spojenců). Jednání tedy padla.
V téme roce nebývá definitivně spor Jota s Prokopem celozemského a celorodového charakteru, kdy se v květnu 1394 Jot spojuje s pány (Panskou jednotou), vzbouřenými proti Václavu IV. Důsledkem je první zajetí Václava IV. a jeho internace v Bílé věi Praského hradu. lechta dále prohlásila Jota zemským hejtmanem. Prokop, který stál na straně českého panovníka, z Prahy před Panskou jednotou uprchl ke svému bratranci Janu Zhořeleckému. Oba začali vojensky vystupovat za vysvobození Václava.
Málo toho je známo o průběhu války na Moravě. Jot se zde objevuje na počátku července, v době kdy se rozhoduje o osudu Václava IV., který je nyní dren na dravách Romberků. Známe sice některé straníky Prokopa, jmenovitě Jana z Lipé, Jana Bítovského z Lichtenburku, Jindřicha z elnberka a Bohue z onvaldu, ale a na výjimky (Prokop obsadil Kojetín a Pottát) opět uniká průběh vojenských operací.
Víme, e Jo umístil v Olomouci vojáky do domů kanovníků bez vědomí kanovníku, dále, e Litovel se buď poddala Jotovi, nebo ji dobyl a snad i to, e se Prokop pokusil neúspěně dobývat Uherské Hraditě.
9. června 1395 přijel Jot k jednání s Václavem IV. na Karltejn, nicméně byl zajat. Proputěn byl na konci měsíce, nicméně mezitím byl Prokop Václavem vyzván, aby se ujal vlády na Moravě. To se nestalo, z válečných událostí je známo plenění majetků olomoucké kapituly a tamějích dominikánek, v srpnu se Prokop neúspěně pokusil dobýt Uherské Hraditě.
Mír mezi bratry byl uzavřen v roce 1396, na počátku února vrátil Jot Prokopovi Litovel a v červenci se Jot s olomouckým biskupem Mikuláem z Riesenburku dohodli, e biskup vyčíslí své kody a rozhodčí výrok mezi nimi vynesou Petr ze ternberka, Erhart z Kuntátu a Petr z Plumlova.
Druhý landfríd
Tečkou za dalí markraběcí válkou byl landfríd uzavřený na konci listopadu nebo na začátku prosince 1396. Tentokrát je ji sepsán jako smlouva mezi markrabětem, olomouckým biskupem a moravskou lechtou, zřetelně tedy postihuje oslabení zeměpanské moci. Tento landfríd reaguje na lapkovské praktiky a časté záti mezi lechtou, oba jevy, které se značně rozířily během 3 válečných let. Ač landfríd dával markraběti dobré podmínky k zachování míru a potlačení lapkovství v zemi, díky ztenčení jeho majetku v důsledku válek, nechuti panstva účastnit se bojů proti lapkům (zvlá kdy někteří se na této činnosti také podíleli) a v neposlední řadě kvůli dalí válce, byly monosti udrení klidu v zemi minimální.
Třetí markraběcí válka
Nové boje zahájil zcela prokazatelně Prokop v prosinci 1398, kdy hornoluickým městům přikázán (odkazoval se na autoritu Václava IV.) zboření hradu Ronova. Na Moravě boje vypukly to někdy po lednu 1399, kdy jetě zasedal zemský soud a Jot a do března 1399 pobýval v Braniborsku.
V únoru přikázal Prokop olomouckému biskupu Janu Mrázovi, aby mu vydal k uívání vechny biskupské majetky. Jan, ačkoliv se stal biskupem z vůle Václava i Prokopa, odmítl. Obrátil se na kurii a dalí duchovenstvo s prosbou o pomoc. 4. března 1399 vydal opat skotských benediktinů ve Vídni výzvu, aby moravské duchovenstvo stihlo klatbou a interdiktem ty, kteří zabírají církevní statky. Pape Bonifác IX. se 1. července tého roku obrátil na nitranského a litomylského biskupa a ádostí, aby proces proti Prokopovi a jeho straníkům zpřísnili.
V těchto listinách jsou stoupenci Prokopa jmenováni, kromě 6 polských vévodů z vyí lechty to jsou: Jeek ze ternberka a jeho syn (snad Albert), Havlík ze Zvířetic, Smil z Kuntátu a Boleradic, Ondřej a Vaněk z Dubé, Vaněk z Boskovic, Zikmund z Letovic, Vok starí i mladí z Holtejna, Bernard z Cimburka a Bene z Kvasic. A také řada nií lechty nejenom z Moravy, ale také Rakous, Horní Luice a Polska. Celkem 375 osob. Ne vichni nutně museli být straníci Prokopa, pokud ano, tak nejsou jistě vichni, ale jen ti z blízkosti majetků olomouckého klátera. K Prokopovým lidem lze dále počítat pány z Kuntátu, Lipé, Alberta Bítovského z Lichtenburka a Zikmunda z Křianova.
Jde o početnou skupinu vysoké moravské lechty, nikoliv vak větinu. Na Jotově straně zůstávali páni z Hradce, Kravař, Lichtentejna, Perntejna, Sovince. Kromě pánů z Boleradic a Jeviovic také větina pánů z Kuntátu. Zikmund z Křianova byla zas jediným z Lomnických na straně mladího markraběte.
Mezitím byly boje v plném proudu. V únoru Prokop obsadil Pohořelice, zabrány byly majetky olomoucké kapituly a biskupství. Během roku Jan Sokol z Lamberka obsadil Staré Hobzí, odkud podnikal loupené výpravy do irého okolí.
Zpráv o bojích opět pomálu a přímých jetě méně. kody utrpělo město Budiov, Olomouc postihl poár, ovem nevíme, zda v důsledku bojů.
V průběhu roku se obrátil olomoucký biskup na uherského krále s prosbou o ochranu. Jan Mráz předal některé své majetky Zikmundovi, který je obratem předal svým bojovníkům. Hukvaldy a Prokopem zabrané hrad Schauenstein a město Osoblahu dočasně získal Jiří Messenpek, Ostravu a hrad Hukvaldy Jakub těkně z Běliny. Zikmund s vojskem překročil hranice o Vánocích 1399
Toho vyuil Prokop a začal napadat západní Slovensko. O jednu z nejvýznamnějích událostí válek se postaral Hynek z Jeviovic, zvaný Suchý Čert a Albrecht Bítovský z Lichtenburku. Překvapivým nočním útokem obsadili znojemský hrad a donutili město k poddání se. Hejtmanem se stal Suchý Čert. Ve stejné době byla Prokopovými lidmi obsazena i Jemnice, tu dostal do zástavy Zikmund z Křianova, který se o získání nejvíce zaslouil.
Zikmundovo vojsko operovalo na střední Moravě, kde neúspěně obléhalo Litovel, úspěně Tepenec a Plankenberk.
Po úspěích na jihu země se Prokop pokusil o blokádu Brna, loupeivé druiny obsadili kostel ve lapanicích, ale byly odtud Brňany vyhnáni.
V průběhu roku byla válka přeruena a oba bratři Prokop s Jotem společně vytáhli do Uher, kde byl tamějí lechtou zajat jejich bratranec Zikmund. Jejich taení ovem proputění Zikmunda nedosáhlo a navíc se nakonec dostalo do konfliktu s bratrancovými uherskými straníky.
Poté dolo k dalímu kolu válečných operací. Dalí vojenské aktivity známe z února 1402, v noci z 19. na 20. se Jan Sokol z Lamberka a Zikmund z Křianova pokusili náhlým přepadem obsadit Jihlavu. Přepad skončil pro útočníky neúspěchem, řada z nich byla zabita, někteří zajati. Podobně skončila i snaha Pročka z Bouzova a Vildenberka, který se za bílého dne pokusil obsadit umperk. V roce 1402 se Prokopovým straníkům přeci jen podařilo dobýt jedno město, Zikmund z Křianova obsadil Jevíčko. Ve stejném roce byl Zikmundem zajat Prokop a převezen do Bratislavy, kde byl několik let dren. Válka na Moravě pokračovala ovem dál.
V létě 1404 Zikmund společně s Albrechtem IV. vojensky vtrhli na Moravu, ovem jako nepřátelé Jota. Na začátku července rakouské vojsko oblehlo Znojmo, které bylo bráněno Sokolem a Suchým Čertem. Zikmund mezitím obléhal Podivín a Týnec, některé jeho jednotky operovali a na severní Moravě. V srpnu nicméně Zikmund onemocněl a vrátil se do Uher. Jeho vojsko se přesunulo ke Znojmu, ale záhy i se vrátilo i ono, kdy se před obléhaným Znojmem rozířily infekční choroby.
V té době u válka končila, s větinou stoupenců Prokopa se Jot dokázal smířit. Zřejmě v únoru 1405 Jot obsadil Znojmo. Stalo se tak lstí, Hynek z Jeviovic byl vylákán z města a měané (za osvobození od berně na 6 let) otevřeli brány lidem Jota. Jemnici Jot vykoupil od Zikmunda z Křianova. V průběhu jara byl podepsán mír mezi Václavem a Jotem a straně jedné a Zikmundem na straně druhé, v důsledku toho byl Prokop proputěn na svobodu. Se značně podlomeným zdravím mladí markrabě 24. 9. 1405 v augustiniánském kláteře na Králově Poli umírá. Ve stejném roce byl uzavřen dalí landfríd, který se bohuel nedochoval, ale zřejmě byl velmi podobný tomu předchozímu. Landfríd je definitivní tečka za markraběcími válkami.
Otázkou k zamylení je, nakolik se oběma bratrům situace vymkla z rukou (předevím Prokopovi a zvlátě během 3. války) a nedokázali zabránit řádění svých stoupenců, kteří loupili a ničili ve spleti lokálních zátí.
Nelze nijak kladně hodnotit domácí válku. Markraběcí války přinesly do té doby nebývalý rozmach loupenictví a rozklad právního řádu, předznamenaly také v mnohém podobnou husitskou revoluci, která ovem na Moravě proběhla v mnohém klidněji ne v Čechách.
Pouité prameny a literatura:
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XI - XIII
Brněnské a olomoucké zemské desky, knihy trhové i půhonné
Jihlavské a romberské popravčí knihy
HOFFMANN, Frantiek: Bojové druiny před husitskou revolucí ve východních Čechách
JAN Libor a kolektiv: Morava v časech markraběte Jota
MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava
SCHMIDT, Ondřej: Jan z Moravy, patriarcha aquilejský (+1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský (+ cca 1381). Příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury- ČMM 132/2013
SLEZÁKOVÁ, Veronika: Počátky a vývoj nejstarích moravských landfrídů z let 1387, 1396, 1405 a 1412. ČMM 120/2001
TĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jot (1353 - 1411).
Odkazy na diskuse:
Jot Lucemburský
Prokop Lucemburský
Zikmund Lucemburský
Předhusitské bojové druiny
Vliv polsko-řádových válek na české prostředí