Středověk
Dnes je: 27. 04. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Nový věk a Nový svět III. Amerika fantastická, vysněná

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 05. 08. 2012 (2961 přečtení)

    Neznámé vody oceánu obývaly v myslích Evropanů fantastické obludy a zázračné ostrovy s tvory na pomezí zvířat a lidí. Za všechny tajemná Thule, nejsevernější ostrov, ke kterému v Atlantiku doplul řecký mořeplavec Pýtheas, nebo Přeludný ostrov v kronice Gerarda z Walesu, který se zčistajasna vynořil a potápěl, dokud na něj podle rady moudrého kmeta nevystřelili zapálený šíp. V oceánu měly ležet Ostrovy blažených, které přímořští Keltové ztotožňovali se svým Avalonem. Starověké i středověké námořníky hnala touha najít tradiční legendární ostrovy jako Atlantidu nebo Lemurii.

    S postupem křesanství se specifika zázračných ostrovů přizpůsobovala novému náboženství. Přímořští Keltové zakreslovali do map ostrov sv. Brendana, irského mnicha ze 6. stol. A ještě mezi lety 1526 – 1721 proběhly čtyři námořní výpravy, které měly ostrov nalézt. Jiná bájná země se dá považovat s nadsázkou za nalezenou, protože dostala je oficiálně pojmenována po Šastném ostrově, keltsky Brazil. Brazil se od 14. stol. objevuje na španělských a portugalských mapách a portugalský atlas z r. 1568 zemi poprvé situuje do Jižní Ameriky, na portugalské území dodnes nazývané Brazílie.

    Specifikem iberských námořníků bylo hledání Antilií, bájných zakletých ostrovů, kam odešla část křesanů před Araby a které se vynoří, až skončí reconquista. Pojmenování karibských souostroví Velkých a Malých Antil pochází právě od Kolumbova kolektivu ovlivněného touto legendou.

    Fantazii dráždící neznámý oceán a legendy o zázračných ostrovech vyvolávaly jakousi „potřebu Ameriky“, potřebu nalézt zemi, kde se měly naplnit náboženské sny. V zámořských výpravách se tak prolínaly prvky ekonomické a mocenské stejně jako náboženské a pověrčivé.

    Portugalská společnost sousedící a potýkající se s „ohavnou sektou Mohamedovou“ a pod silným vlivem katolické církve vykazovala sklony k iracionalitě. Jindřich Mořeplavec přesvědčený ze svého horoskopu o roli křižáka a šiřitele víry a od křtu zasvěcený svatému Ludvíkovi, francouzskému králi bojujícím v křížových výpravách, byl na oceánských výpravách motivován několika zájmy. Nejvíce racionálním byl od obsazení Ceuty zájem na zisku z afrického obchodu a na nalezištích zlata. Mocenský zájem sledoval rozsah islámské moci, která se šířila z arabských i do černošských oblastí kontinentu. Z náboženského hlediska hleděl Jindřich šířit slávu Boží, a přispět tím i ke své spáse. V době krále Manuela I. (1495-1521) pak bylo obvyklé považovat rytíře padlé v Maroku za mučedníky víry, kteří putují přímo do ráje.

    Náboženské zaujetí je patrné i z hodnocení portugalských námořníků. Portugalský vojevůdce Almeida obsadil na pobřeží Indie ostrov Anjediva, častou zastávku na pouti mezi Indií a Mekkou, a nechal tam vybudovat pevnost s názvem Svatý Michal. Podle současného autora: "Se tak zřejmě naplňuje Ezechielovo proroctví (30, 1-13): Tak praví Hospodin, že padnou podpůrcové Egypta a snížena bude vyvýšenost síly jeho. ... V ten den vyjdou poslové od tváře mé na lodích, aby přestrašili Mouřenínskou zemi ubezpečenou ... když pustím strach na zemi Egyptskou." (Delumeau, Tisíc let štěstí, s. 184-85)

    Odvážnější hlasy připodobňovaly tažení Portugalců k scénám z Apokalypsy, ve kterých padne Babylon, podle Portugalců název pro muslimské panství v Asii.

    Říše kněze Jana a pozemský Ráj

    Do nábožensko-mocenské oblasti patřilo hledání říše kněze Jana, což měl být křesanský vládce sídlící někde v Indii nebo Africe. Janova říše měla ležet v blízkosti pozemského Ráje, ze kterého mohl Jan čerpat jak bohatství v podobě drahokamů nebo koření, tak zázračné schopnosti. Ke slávě říše měla přispívat jeho gigantická armáda s exotickými prostředky typu válečných slonů, a právě zmínka o jeho vojsku vzbudila v Evropě jednu dobu značný rozruch. Byzantský císař obdržel r. 1170 list podepsaný jménem kněze Jana, ve kterém Jan sděluje, že se rozhodl táhnout na pomoc křesanským křižáckým do Palestiny, ale musel se zastavit na Tigridu. Nabídka pomoci křesanům proti muslimům ale prý stále platí. Hledání říše kněze Jana spojovalo všechny hlavní motivy prvních zámořských výprav – nalezení bohatství, mocný křesanský panovník by pomohl k podlomení moci muslimů a osvobození Svaté země, a náboženský motiv je ještě zdůrazněn v naději, že Janova říše sousedí s pozemským Rájem. Není divu, že první tištěný text v portugalštině o výpravě do Etiopie zněl "Dopis o zprávách, které dostal král nᚠpán o objevení kněze Jana".

    Pozemský Ráj spojoval křesanskou tradici se staršími legendami o tajemných oceánech a mořích. Starší tradice kladly zázračné oblasti na ostrovy, a křesanská tradice na jeden takový ostrov kladla zahradu v Edenu, onen Ráj, odkud Hospodin vyhnal Adama s Evou: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a umístil tam člověka, kterého vytvořil. Z Edenu vytéká řeka, aby napájela zahradu. Odtamtud se rozděluje a tvoří čtyři ramena. První se jmenuje Píšon, to obtéká celou zemi Chavílu, kde je zlato. … Druhá řeka se jmenuje Gíchón: ta obtéká celou zemi Kúš. Třetí řeka se jmenuje Chidekel: ta teče na východ od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat. Hospodin Bůh vzal člověka a umístil ho v zahradě v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn. 2, 8-17) A pro středověké teology vyvstala otázka, jestli tento ráj leží někde na Zemi, nebo v posmrtném světě, nebo zda jde o nějakou alegorii.

    Ráj tedy mohl ležet někde na Zemi, liduprázdný po vyhnání Adama a Evy; mohl ležet v posmrtném světě pro duše spravedlivých, přechodným a příjemným místem čekání na Poslední soud, po kterém půjdou spravedliví do Ráje věčného. A mohl být kombinací obého, jestliže je zásvětní věčný Ráj určen až době následující Poslednímu soudu, tak čekání na něj lze absolvovat ještě ve fyzickém světě, na místě, které nabízí spravedlivým patřičnou pohodu. Část teologů uznávala existenci pozemského Ráje, protože pokud Bůh ve své milosti daruje lidem nějaké území, tak musí být jaksepatří kvalitní, i takové, kde lze žít v podstatě bez práce a jen sklízet ovoce, které daruje příroda. Nejvíce teologů se klonilo ke kombinaci obou možností, že Ráj existuje někde na Zemi a zároveň je předobrazen budoucího křesanského společenství spravedlivých po Posledním soudu. Součtem těchto svou skupin teologů vychází, že většina jich uznává pozemskou lokaci Ráje. Za všechny uveďme veličiny jako sv. Augustin, sv. Isidor Sevillský, minorita sv. Bonaventura nebo sv. TomᚠAkvinský.

    Podle tvrzení Genesis byl Ráj lokalizován na východ, na množství středověkých map je ve východní části skutečně zakreslen. Zakreslen bývá jako hora, odkud pramení čtyři veletoky uvedené také v Genesis. Veletoky se sladkou vodou byly podle středověké představy vedeny podzemím, aby se nesmísily se slanou vodou oceánu. Jména veletoků ztotožnily teologové nejčastěji s Gangou (nebo Indem), Tigridem, Eufratem a Nilem. Veletoky v podání Genesis oplývaly zlatem a drahými kameny, lidská fantazie jim přisoudila ještě drahocenné koření, slonovinu..., nebo hnízda papoušků unášených vodou…

    Ale i kdyby Ráj ležel na Zemi, s dostupností byl problém. Určitou naději k dosažení Ráje poskytl Kristus, když slíbil na Golgotě lotru po pravici, že ještě ten večer se spolu uvidí v Ráji. Podle teologů měl být Eden za Noeho potopy oddělen od zbytku světa. I kdyby k němu připlula loď, musela by posádka zdolat nejprve horu, na které Ráj ležel, a nahoře ještě umělé překážky. Ráj měla chránit zeď nebo přímo ohnivá zeď z mečů Cherubů, kteří podle Genesis Ráj stráží; také slova jako paradise nebo Paradies pocházejí z perského apiri daeza, v překladu „Sad za zdí“.

    Z okolí Ráje i bez přímého přístupu mohly těžit okolní země. Bájné království kněze Jana mělo nabývat na lesku a bohatství právě díky drahokamům a koření, které přinášely řeky vytékající z Ráje. Motivace k nalezení Ráje tak i přes jeho nedostupnost nikterak nepolevovala.

    Vrcholný středověk začal existenci pozemského Ráje zpochybňovat. Vatikán zakázal víru v Ráj jakožto v předstupeň, kde spravedliví čekají v blaženosti na Poslední soud, protože k Poslednímu soudu vstanou mrtví z hrobů, kde zatím pobývají ve stavu podobnému spánku. Druhým tahem Vatikánu pak bylo nahrazení tohoto předstupně Ráje očistcem, kde se člověk zbavuje hříchů a chyb, než je mu dovoleno vstoupit mezi dokonalé. Představu pozemského Ráje začal Vatikán vytlačovat, až se ocitla na hraně hereze. V lidovém podání však touha nalézt Ráj ještě určitou dobu trvala a stala s mocným popudem i pro Kryštofa Kolumba.

    Kolumbův náboženský život

    Kolumbova knihovna oplývala pestrou sbírkou děl. Vedle praktických zeměpisných děl figurovala díla fantaskního stylu Mandevillova rukopisu, proložené spisy o Apokalypse, v jejíž brzký příchod Kolumbus věřil, a také spisy o pozemském Ráji.

    Kolumbus se do konce svého života domníval, že dorazil skutečně do Asie a myšlenky na pozemský Ráj se nevzdal. Možná byl k němu blízko u Orinoka, ve kterém se valí množství sladké vody, že to připomíná jednu z řek vytékajících z Ráje. V Americe se nacházely smaragdy, podle Evropanů kameny Ráje. Dále exotické sladké plody, na rajské ovoce aspiroval ananas nebo maracuja. Podle teze jednoho františkána mělo jméno ananas symbolizovat "Anna nascitur", tedy "(Matka Boží) zrozená ze svaté Anny". Podle názoru Antonia de Leon Pinela, královského poradce v 17. století, "mohla být ovocem ze stromu dobra a zla jen maracuja, nebo její aroma a chu by dokázaly vyvolat Evinu touhu, a její tajemné květy, od nichž pochází křesanský název pašijové ovoce, připomínají znaky Spasitelova utrpení" (Delumeau: Dějiny Ráje a zahrada rozkoše, s. 120). Vespuci odhadoval blízkost Ráje podle papoušků. Když Bůh vyhnal osazenstvo Ráje, ztratila zvířata schopnost mluvit, takže tito mluvící ptáci mohl zřejmě přeletět přes hradbu Edenu do lidského světa...

    Španělé v Novém světě vyrazili hledat i stopy těch biskupů, kteří měli uprchnout na Antilie, a objevili přitom Velký Kaňon v dnešních USA. První průzkum Floridy (má jméno podle Květné neděle, kdy u jejích břehů přistáli Španělé) podnikl Juan de León r. 1513, kde hledal pramen věčného mládí - bohužel bezúspěšně.

    I z Kolumbových zápisků ohledně Ráje nakonec vyplývá jisté zklamání. Chtěl najít zemi hojnosti a v kontrastu se zdroj drahých kovů a kamenů nacházel i chudé, nahé divochy. Jeho nevšední a fantaskní obrazy z nové země vycházejí spíše z obecných zvyklostí a postupů, jak se má o nové zemi psát, ovlivnění dílem Mandevilla je patrné. Jak z oceánů mizely obludy, z map Amazonky, mizely poslední kusy neprobádané a nezakreslené pevniny, polevilo nadšení z nových rostlin a zvířat, tak postupně mizela i představa Ráje.

    Mimo těchto náboženských motivů, které poháněly křesany hledat ztracená místa nebo osoby, vystupoval ještě jeden, který poháněl Kolumba snad ještě více neodbytně - očekávání konce světa. Kolumbus měl blízko k františkánskému řádu a jeho eschatologickým proudům. Je známá Kolumbova účast na minimálně jednom kajícném františkánském průvodu a na své poslední chvíle před úmrtím se oblékl do úboru františkánského terciáře (terciáři byli nečlenové řádu, kteří se ale dobrovolně řídili jeho pravidly). Františkán Jan z Roquetaillade vydal r. 1356 spis, kde prorokoval vyhlazení muslimů a konverzi Židů a Tatarů, čímž budou naplněnu podmínky Posledního soudu a nastolení věčného Božího království. Kolumbus na obě tyto podmínky myslel.

    K porážce muslimů v Palestině bylo potřeba sehnat dostatek financí na vybavení vojska. Kolumbus ve svých dopisech španělskému královskému páru píše, že motivem jeho cest je sehnat stříbro a zlato, aby Španělsko mohlo vyslat křížové tažení do Svaté země. Stejně mluví ve své závěti, kde odkazuje majetek svému synovi Diegovi. Syn se má snažit rozmnožit jmění, aby mohl táhnout se španělským králem do Jeruzaléma.

    V Jeruzalému se před koncem světa mají shromáždit všechny rasy světa, aby vyčkaly příchodu Posledního soudu. Kolumbus to vyčetl mj. ze starozákonního Izajášova proroctví. Hospodin se v něm promlouvá ke svému lidu: "Hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů" ... "Ke mně s naději vzhlížejí ostrovy a zámořské lodě už z dávna, aby tvé syny přivezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, pro Svatého, Boha Izraele." (Iz, 60,5 a 60,9) Kolumbus mínil, že naleziště drahých kovů v zámoří, která objevil, se týkají tohoto proroctví. Armáda zaplacená díky Kolumbovým objevům zničí muslimy ve Svaté zemi, umožní vstup do Jeruzaléma křesanům a ti v něm uvítají Hospodina.

    Soudný den ovšem nepřijde jen tak. V Jeruzalémě se mají shromáždit všechny rasy světa, je tedy nutné, aby se všem rasám a lidem dostalo zvěstování o existenci pravého Boha. Na to se také myslí v Janově Zjevení (Zj 14, 6-7): "Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: ´Bojte se Boha a vzdejte mu čest, nebo nastala hodina jeho soudu; poklekněte před ním, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod´." V mysli Kolumbových současníků to začínalo být jasné. Kolumbus objevil poslední země, které ještě nebyly evangelizované, a přinesl jim zvěstování víry; nejzazších koutů kulaté planety dosáhli křesané z obou stran, další neobjevené země by tedy nikde být neměly; Kolumbus jakožto zvěstovatel "letěl" středem nebe, nebo-li oceánu, aby zvěstoval "každé rase, jazyku i národu". Sám Las Casas takto ztotožnil Kolumba s andělem z Janova Zjevení. Podle toho všeho měla být Apokalypsa v plném proudu. Na andělův let oblohou k tomu všemu navazuje verš, kde padne Babylon, který Portugalci spojovali s muslimským panstvím, které se díky jejich válečným výpravám hroutilo.

    Mileniarismus, víra v příchod Posledního soudu, byl uznáván ve všech částech španělské středověké společnosti. Nebezpečný býval tehdy, pokud hlásal svržení královské rodiny po příchodu jiného, skutečného Božího krále, který nastolí sociální rovnost. Pokud ale mileniarismus hlásal, že takovým králem určeným Bohem je španělský monarcha, bylo vše v pořádku. Kolumbus je někdy znázorňován jako bořitel mýtů a tmářství, který má problémy s inkvizicí kvůli názoru o kulatosti světa, ale jeho náboženské názory byly z hlediska oficiální náboženské politiky jejich katolických veličenstev naprosto konvenční a loajální.

    Za Kolumbovými výpravami stály jasné náboženské motivy. Ty prozaické se týkaly objevu obchodních cest do Asie, které by obcházely muslimské území. Dalším motivem bylo narazit na bohatství, které by napomohlo k výzbroji křižáckých vojsk a dobytí Svaté země s Jeruzalémem. K více esoterním motivům patřilo objevení říše kněze Jana, jednak kvůli jeho vojenské moci použitelné proti muslimům, jednak kvůli sousedství jeho říše s pozemským Rájem. A nejvíce esoterní motiv spočíval v evangelizaci všeho světa, aby mohl nastat Poslední soud a po něm trvalý, věčný Ráj.

    Kolumbovy objevy se považují za počátek novověku, i v tomto článku je r. 1492 uznáván za přelom, ale motivy Kolumbových cest vycházely z jasně středověkého myšlení.

    Amerika odkouzlená

    Odkouzlená Amerika zbavená mýtických zkazek o pozemském Ráji, o zlatém věku, na který vzpomínali antičtí autoři a který měl zůstat zachován u Indiánů..., i renesanční idea „nezkaženého divocha“ byla konfrontována s realitou, výpravy za Eldorádem končily smrtí v pralese. Ve tvrdých životních podmínkách otřásaných navíc vzájemnými vojenskými útoky život spíše stagnoval. V reálné Americe se nedařilo najít ani rajskou zemi blahobytu, a málokde zlato, pro které se stačí sehnout. Štěstí si lidé museli vydobýt sami.

    Jezuitské misie byly jakýmsi pojítkem mezi starými představami a syrovou realitou. Jezuité byli jedni z prvních, kdo uměli využít reálné přírodní i pracovní zdroje, a zároveň jedni z mála, kdo v Americe přece jen objevili svůj společenský a náboženský ideál. Ideový spoluzakladatel jezuitských misií, potomek španělských conquerorů a inckých šlechtičen Garcilaso de la Vega, byl fascinován inckou říší. Podřízenost vládci, státem vedené náboženství, ale i sociální péče odpovídaly jezuitské pracovní i náboženské disciplíně. Incká říše díky tomuto svému sociálnímu inženýrství inspirovala ještě evropský osvícenský absolutismus.

    V novověké Evropě se už ale prosazovaly odlišné názory, za všechny Alexandr von Humboldt slovy: „Incká říše je jako veliký klášter, v němž je každému předepsáno, co má činit ve prospěch obecného blaha. Zkoumáme-li tyto primitivní Peruánce přímo na místě s jejich po staletí nezměněným psychickým ústrojím, naučíme se správně chápat Kodex Manco Capaca s celým jeho působením na obecný vývoj a obecné štěstí. Najdeme tam státní, avšak sotva soukromý blahobyt, více podřízenosti vládci než lásky k vlasti, pasivní poslušnost bez odvahy k individuálnímu nezávislému jednání, přísnost, řád pronikající do nejzazších jednotlivostí soukromého života, ale žádné velkolepé myšlenky, žádný vzlet charakteru. Nejsložitější politická instituce, jakou kdy historie poznala, udusila jakýkoli zárodek osobní svobody, a zatímco se zakladatelé říše Cuzca chlubili, že přinutili své poddané k životu plnému štěstí, ve skutečnosti je degradovali na pouhé stroje.“ (Budil, za obzor Západu, s. 274)

    Amerika utopická

    Po r. 1500 začala „potřeba Ameriky“ nabývat nových forem. Množila se díla filosofů, kteří na vybájené ostrovy umisovali svoje vize ideální společnosti. Ta nespočívala na blahobytu, ale více abstraktně na pokroku (který k němu může vést), na vědě, z hlediska lidského soužití je kladen důraz na spravedlnost.

    Anglický humanista Thomas More v díle „O nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii“ umístil na ostrov Utopie ideální společenství. Ostrované nejsou přímo křesané, ale řídí se přirozeným řádem. Obyvatelé mají volný přístup ke vzdělání, společný majetek a společnou výrobu. Že se sám More svým ideálem příliš neřídil, dosvědčuje jeho praxe v úřadu lorda kancléře, kde cenzuroval knihy a zakázal preventivně dovoz z ciziny jakýchkoli knih v angličtině. Zatímco More byl r. 1935 kanonizován jako mučedník víry, další utopisté vykročili mimo cestu katolicismu. Thomaso Campanella vedl r. 1599 v jižní Itálii povstání proti španělské nadvládě, s heslem „Do nového století s novým státem!“. Po rozprášení povstání strávil dobu ve vězení, kde sepsal dílo „O slunečním městě“. Společnost vedou osvícení duchovní a vědci v jednom, kteří ovládají taje astrologie a uvádějí je v praxi.

    Moreův krajan Francis Bacon v nedokončeném díle Nová Atlantis (1626) nechá své postavy ztroskotat u ostrova, kde vládnou osvícení duchovní. Jsou to křesané jž od prvotních dob, ale nemají církev, vystačí si s naplněním základního kréda bratrské lásky. Ostrované periodicky vysílají své zástupce, aby po celém světě vyhledávali nové vědecké objevy a poznatky, aby je zpracovali a využili pro blaho všech.

    V Nové Atlantidě spatřují jedni jasné odkazy na rozenkruciány, jiní na svobodné zednářství. Rozenkruciánské hnutí zůstává plné nejasností, zmiňme jenom, že s rozenkruciány seznámil lidstvo jako první Němec Johann Valentin Andrae, který ve spise Christianopolis klade v souladu s dobou ideální „Křesanské město“ také na druhou stranu oceánu.

    Všem těmto směrům a utopiím je společné jedno. Důraz na vědu a vědomosti oproštěné od předem daných dogmat (podle Bacona kdo začíná s jistotou, končí v pochybách, a naopak) a v duchovní rovině hledání pravdy a Boha nezávisle na předem daných dogmatech jakékoli církve. V renesanci nastoupil totálně jiný styl myšlení než ten středověký. Středověký styl spočíval u uznání zavedené pravdy, kterou bylo třeba pochopit v její podstatě, jedinec ji mohl pouze okomentovat, více nebylo třeba. Jakožto pravdu pak myšlenku bylo vhodné či nutné vnutit ostatním, i proti jejich vůli, resp. pravda byla taková, že stálo za to za ní zemřít (v bitvě, na hranici…). Renesanční myšlení začíná brát za bernou minci mnohost názorů, každý má právo na zveřejnění, pravda se nalézá v bádání a diskusi s ostatními, není nijak zjevená. Namísto náboženství nastupuje filosofie, včetně filosofie řecké, židovské, arabské, pravda překračuje hranice náboženství, resp. v každém náboženství se hledá stejná podstata. Mimo diskuse o obsahu se rozebírá i forma, konkrétně u Bible je nutno zkoumat i jazyk, protože překlad do nepůvodních jazyků se může mýlit.

    S vědou byl tak konfrontován i samotný Bůh, měnil se ve všemocného vědce řídícího vesmír pomocí důvtipu a rozmyslu, rodí se pojmy jako „nebeský hodinář“ nebo zednářský „Velký Architekt“. Cesta k Bohu vedla přes přírodní zákony, nikoli přes víru v dogmata. Rozpad jednotné víry vedl i k tomu, že ideje „bratrství“ a „přirozeného zákona“ převážily nad vírou v to jediné pravé dogma.

    A spoustě volnomyšlenkářů nebo sektářů, kterým byla stará Evropa příliš těsná a omezující, kteří se nechali inspirovat díly o utopických společnostech žijících na vymyšlených ostrovech, všem těm se otevřely možnosti odcestovat do skutečného ostrova, do Ameriky a začít svoje utopické ideály uvádět v život. Těmto lidem nešlo o nalezení hotového ráje, ale o uskutečnění spravedlivé a harmonické společnosti podle jejich představ (arci si pod tím každý mohl představovat, co chtěl). Takto se vyprofiloval jeden typ přistěhovalců.


    Celý článek | Komentáře: 15 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Duben  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha