Středověk
Dnes je: 22. 07. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Hrad Zvíkov)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Písaři ve středověku)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Rohatecký pas)
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Písaři ve středověku

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 25. 06. 2017 (437 přečtení)

    V středověku, kdy drtivá většina obyvatel neuměla číst, ani psát, bylo písařství vysoce profesionální činností.

    Písařské řemeslo
    Nejrozšířenějším materiálem, na který se psalo, byl pergamen. Šlo o kůži zvířat (oslů, ovcí, koz), která byla zbavena srsti, roztažena a vysušena a poté vyhlazena. Pergamen na rozdíl od papíru, byl trvanlivější, ale poměrně drahý. Písaři si ho většinou nepřipravovali sami, ale kupovali ho od pergameníků.
    Před samotným psaním si písař olůvkem nebo rydlem pergamen nalinkoval, listina začínala velkým a ozdobeným písmenem (iniciálou). Jako psací pomůcka bylo použito seříznuté husí pero (zbaveno peří, dnešní představa písařského brku je zřejmě romantická představa), písař psal inkoustem. Ten mohl být vyroben z duběnek za reakce s železem, nebo ze sazí.
    Středověká listina měla neměnou strukturu. Začínala vzýváním křesanského Boha (tzv. invokace), poté je uvedeno jméno a tituly vydavatele (intitulace) a příjemců (inskripce). Důležité listiny obsahovaly obecné důvody k vydání listiny (arenga), v této části byly časté citáty z Bible nebo významných knih. Následně vydavatel vyjádřil snahu o všeobecnou známost listiny (promulgace) a konkrétní důvody vydání dokumentu (narace). Samotný obsah, právní nařízení, výsledky jednání nebo soupis majetku je nazýván dispozice. Po ní následovaly sankce, buď hrozba trestem nebo odměna. Následuje informace o tom, jak je listina ověřena, nejčastěji pečetí a svědectvím čestných lidí (koroborace). Závěrečná část listiny obsahuje jména svědků, dataci (místo, okolnosti a dobu vydání) a může se v ní nacházet i závěrečná modlitba.
    Pro potvrzení pravosti listiny byly na krátkých proužcích pergamenu, případně provázcích přivěšeny pečeti vydavatele a většinou i svědků. Peče byla vyrobena z včelího vosku. Pro možnost barevné pečeti byly přidávány různé příměsi (černá – saze, zelená – měděnka, červená – rumělka). Na pečeti se nacházel erb a jméno toho, kdo listinu pečetil.


    Písař, Francie, konec 15. století. Zdroj: Wikipedia

    Písaři v panovnických službách
    V raném středověku se tyto znalosti výlučně soustřeďovaly v církevních kruzích, především v klášterech, kde existovala tzv. skriptoria, místa kde byly sepisovány a ještě více přepisovány knihy. Postupně psané dokumenty začínaly při právních záležitostech a správě majetku využívat také panovníci a posléze i šlechta.
    Písaři, kromě základních znalostí čtení a psaní, museli ovládat i řadu dalších schopností jako znalost cizích jazyků (nejenom latinu, která až do vrcholného středověku převažovala nad národními jazyky), diplomatické jednání, museli být oddaní panovníkovi, případně jinému zaměstnavateli. Na základě těchto vlastností byli písaři pověřováni také různými diplomatickými úkoly, podíleli se na tvorbě (zahraniční) politiky. Vzrůstající potřeba každodenní písemné agendy a zapojení do panovnické diplomacie vedla k vzniku královských kanceláří, kde pod kancléřem existovala hierarchie písařů.
    V průběhu vrcholného středověku vzniká úřad Nejvyššího písaře království českého, zasedajícího na zemském soudu, který měl pod sebou dva písaře k větším a menším zemských deskám.
    Písaři v šlechtických službách se daleko více než diplomacii věnovali správě majetků, případně mohli svým pánům radit v majetkoprávních a trestněprávních záležitostech.

    Veřejní písaři
    Šlechtičtí i veřejní písaři jsou v latinských pramenech označováni pojmem notarius, stará čeština význam notář nezná, veřejný písař je označován jako písař obecní/obecný nebo učiněný písař, případně počeštěným slovem publikus.
    Veřejní písaři byli ustanovováni pro určité území od nejvyšší církevní nebo světské autority, prvně jsou doložení ve Franské říši v 9. století. U nás se jejich fungování dá předpokládat pro dobu Přemysla Otakara II., jako import z Itálie. Kolem roku 1270 Jindřich z Isernie na Vyšehradě zakládá písařskou a řečnickou školu, kde učil tzv. ars dictandi, schopnost formulovat a sepsat úřední listinu (zda tato škola sloužila i pro školení veřejných písařů, jisté není).
    Jak ukazuje formulářová sbírka biskupa Tobiáše z Bechyně, české prostředí již v této době zná písařské předlohy (nazývaly se instrumenty), jako jsou plné moci, rozhodčí výpovědi, pronájmy a v pro církevní prostředí odpustky a exkomunikace.
    Formulář povolání do úřadu veřejného písaře je znám z doby Václava II., jako veřejný písař je uváděn Velislav. Tento dokument mluví o přesném počtu písařů a také jejich nutné kvalifikaci. Veřejní písaři museli znát kanonické i římské právo, museli být manželského původu ve věku alespoň 25 let, způsobilí pro výkon úřadu, králi museli složit přísahu věrnosti.
    Po roce 1317 jsou u nás doložení také veřejní písaři jmenovaní papežem, ten dává klášteru v Kounicích a pražskému scholastikovi možnost jmenovat jednoho veřejného písaře. V této době se u nás objevují také veřejní notáři jmenovaní císařem. Návrh zákoníku Karla IV. uvádí situaci, kdy je v českém království nadbytek veřejných písařů a jejich znalosti a zkušenosti byly špatné. Lucemburk proto navrhoval, aby notář musel získat ještě povolení k činnosti od panovníka země, ve které chtěl působit. Ačkoliv se zákoník nepovedlo Karlu IV. prosadit, v roce 1358 prakticky vložil starost do rukou pražského biskupa. Ten měl ustanovovat veřejné písaře pro české prostředí, včetně zkoušek příchozích z ciziny.
    Ustanovování nového veřejného písaře probíhalo tak, že dostal během vyslovení formule pero, kalamář a pergamenový list. Poté následoval polibek míru. O aktu vyhotovil doklad jiný veřejný písař.
    V řadě českých měst veřejní písaři zároveň vykonávali úřady písařů městských. Jakožto osoby znalé církevního práva byli veřejní písaři často účastni církevních soudů v úloze prokurátorů (dnešní advokáti)

    Vojenští písaři
    Vojenské písaře zmiňuje Hodětínův řád z roku 1413. Ti měli celý řád nahlas číst před vojskem, jejich povinnosti i pravomoci byly daleko větší.
    Vojenský písař měl být ve „vojenském čase“ jmenován hejtmanem nebo šlechticem, případně městem, nikdo mu neměl překážet. Písař měl a starosti vyplácení žoldu, z každé kopy žoldu měl dostávat 1 groš. Stejnou poměrnou sumu měl dostávat i z kořisti a holdů.
    Písař měl především přehled o síle a stavu mužstva. Každý desátník měl před písaře předvést své muže, kteří měli hlídat tábor. Měl také jednou měsíčně kontrolovat stav zbroje a samostřílů.

    Ostatní
    V předtuše smrti na tažení do Uher mocný Hartleb z Myslibořic zanechává závě (rok 1271), kde uvádí „scolari meo“, kterému má být vyplacena suma 4 hřiven. Kniha počtů města Brna v roce 1348 uvádí dokonce 3 písaře Viléma z Landštejna (Jiřího, Filipa a Martina), jimž byla z městské pokladny vyplacena hřivna grošů. Známe plat univerzitních písařů – ročně si přišli na jednu kopu (60) grošů, byli ale placeni zvl᚝ za práci.

    Použitá literatura:

    Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (písař). Slovo a slovesnost 47/4,
    Josef Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech pražských
    Jan Kotous, K otázce vyšehradských kořenů notářského stavu v Čechách. Právněhistorické studie 43
    Kniha počtů města Brna.
    Jan Hájek z Hodětína, Vojenské zřízení

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červenec  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha