Řád německých rytířů

Nejmladší z tří největších rytířských řádů se již nedokázal ve Svaté zemi výrazněji prosadit, proto se jeho téměř všechny jeho aktivity přesunuly do Evropy a to ještě před pádem Akkonu. Během bojů hlavně proti pohanským Prusům vytvořili vlastní stát. Problémy nastaly potom, co byla celá oblast alespoň oficiálně křesťanská.

Prapočátky řádu lze hledat v německém špitálním domě v Jeruzalémě, jehož vznik se dá datovat buď na konec 2. desetiletí 12. století, nebo do 20. let téhož staletí. Osazenstvo se řídilo templářskou řeholí, ale dům byl zřejmě podřízen Johanitům. Po obsazení Jeruzaléma Saladinem byli vyhnáni.
Špitálníci společně s kupci z Brém a Lübecku při dobývání Akkonu, během 3. křížové výpravy založili společenství, které dostalo hospic v Akkonu. Problémy s nárokem Johanitů na tento hospic, byly vyřešeny na konci roku 1196, kdy jim papež udělil privilegia, představený má hodnost preceptora, součástí společenstva začínají být i kněží. Do konce století vznikající řád vlastní již 6 domů v Palestině a další 2 na Sicílii.

V souvislosti s křížovou výpravou vznešených říšských šlechticů a duchovních, je špitální řád sv. Panny Marie přetvořen po vzoru dvou předešlých na rytířských. Německá alternativa k románským Johanitům a Templářům byla papežem Inocencem III. potvrzena 12.2. 1197. V roce 1209 se stává mistrem Herman von Salza, jedna z nejvýznamnějších osobností řádu, nabírá kurz směrem do Evropy, rozšiřuje řád do Řecka, Německa, Holanska, Belgie, Španělska, Čech, Francie, Itálie a na Kypr. Během další křížové výpravy, německo – rakouské, je postaven hrad Montfort, který se posléze stává sídlem řádu.

Papež Honorius III. zrovnoprávnil Řád německých rytířů 9.1.1221 s ostatními. Poslední velkou úlohu sehrál řád ve Svaté zemi při výpravě Fridricha II. v letech 1228 – 9, kdy byl Herman prostředníkem mezi císařem a papežem, výraznější vliv na Kypru řád nedosáhl. V té době se již začali němečtí rytíři zabydlovat na evropském kontinentě. Na popud uherského krále Ondřeje II. bojují proti Kumánům, je jim darována Transylvánie, ale díky různému pochopení darovací smlouvy krále a řádu, raději odcházejí (1224), než aby válčili proti křesťanskému králi.

Na začátku roku 1226 je žádá mazovský kníže Konrád o pomoc proti pohanským Prusům, kteří soustavně plení v Polsku, mistr přijímá a součastně vyjedná výhodné podmínky s císařem. Ten stejného roku vydává řádu Zlatou bulu riminskou, území jenž řád vybojuje na pohanem, bude patřit pouze řádu, do roku 1230 se zde nacházejí jen 2 rytíři. Mazovský Konrád tak v roce 1228 zakládá konkurenční Řád rytířů dobřínských, vydrží však jen 7 let, než je začleněn do Ordo Theutonicum. Zmíněného roku 1230 jsou již hlavní síly řádu v této oblasti, řád začíná bojovat s Prusy a kolonizovat zemi po evropském stylu. Po úspěších s Prusy, je do společenství včleněn Řád mečových bratří (1237), ovládající Livonsko. Řád mečových bratří však byl v předchozím roce poražen místními pohanskými kmeny a výrazně oslaben. Společně s novým územím získává řád nové nepřátele: pohanské Litevce a novgorodské Rusy. Řád je na začátku 40. let výrazně oslaben bitvou u Lehnice 1241 a na Čudském jezeře 1242, kde je řádové vojsko zničeno Alexandrem Něvským, novgorodským velkoknížetem.

Z této doby pocházejí také řádová pravidla. Řád se skládal z 5 skupin: rytířů, kněžích, jiných bratrů, polovičních bratrů a sester (polovičních sester). Rytíř musel být šlechtic, složit sliby poslušnosti, chudoby a čistoty a obrany víry. Museli mít železnou kázeň – vstávání okolo 4. hodiny, zákaz světských her (turnajů, lovů), zákaz světských ozdob (prstenů, chocholů, místo zlatých ostruh železné), vzdali se nošení svého rodového erbu. Většina kněží sloužila v různých funkcích na území řádu, většina z řádových kněží byla ze šlechtického rodu. Do jiných a polovičních bratrů patři pomocné bojové síly, nevojenský personál a špitálníci. Mohli zastávat nižší bojové funkce a na rozdíl od ostatních se mohli ze služby vyvázat. Povinností sester bylo starat se o chudé a nemocné.

V čele řádu stál velmistr, jehož volila volební kapitula a v tomto období byl protějškem krále. O chod řádu se starala vedle něho řádová vláda složená z velkého komtura (kancléř), řádového špitálníka (měl na starosti charitu), trapiera (staral se o zásobování vojsk), tresslera (pokladník) a maršála (měl na starost armádu a loďstvo). Místodržíci v řádových zemích byli zemští mistři: Mistr pro Prusko a Pomořany, Mistr pro Livonsko a Mistr pro Německo a vlašské země (mimo řádové země). Pod ním byly jednotlivé bailivy, bylo jich celkem 18, (např.: durynská b.) v jejímž čele byl zemský komtur. Vedle toho existovaly komorní bailivy , jež náležely přímo velmistrovi. Základní jednotkou řádu byla komenda v čele s komturem. V zemích řádu patřilo pod jednu několik hradů a desítky vesnic, v Evropě většinu komend tvořily fary a kostely se špitály. V jednotlivých komendách bylo rytířů třináct plus komtur, bratři, kaplan a někdy najatí žoldnéři.
Přesto řád dále expanduje, k tomu mu pomáhají dvě výpravy českého krále Přemysla Otakara II. (1254-5, 1267). V roce 1309 je sídlo řádu přeneseno do mohutného hradu Marienburg* (Malbork), tam sídlí velmistr, vláda a zhruba 20-60 rytířů a další bratři. Nejmocnější je řád v druhé polovině 14. století, kdy získává Žmuďsko na Litevcích, Estonsko od Dánů a na Polsku Pomořany. Kromě Německé říše je řádový stát obklopen nepřáteli Polskem, Litvou, Novgorodem.

Němečtí rytíři vytvářejí z močálovité země prosperující stát, a to pomocí rozsáhlého zavlažování. Bohatnou na vývozu obilí, medu, piva a také jantaru. V Gdaňsku vzkvétá výroba lodí. Řád si razí vlastní stříbrné mince. Rozsáhlá je stavební činnost – stavba hradů, ale ne z nedostupného kamene, ale z pálených cihel. Dá se říci, že přinášejí to těchto končin civilizaci, zakládají školy, budují města, pomocí hlavně německých přistěhovalců, neznamená to, že původní Prusy chtěli vyhladit, pouze je christianizovat. Aby je vůbec pohané vyslyšeli, byla nutná vojenská ochrana misionářů, kteří dříve dopadali jako sv. Vojtěch.

V roce 1385 se stává polským králem bratranec litevského krále Vitolda Vladislav Jagiello a po různých peripetiích a vzájemných zradách se oba spojili proti řádu a obsadili několik řádových hradů a Vitold Žmuďsko. Řád pod vedením velmistrů von Rottensteina a von Wallenroda podnikla neúspěšné výpravy do Litvy. Obezřetně se válce vyhnul další velmistr Konrád von Jungingen, který zničil pitáty na Gotlandu a zlomil moc rižského arcibiskupa. Proti válce s Polskem a Litvou nebyl jeho bratr a další velmistr Ulrich von Jungingen. V roce 1409 vpadl do Polska a začal ho plenit. Polský král se dvakrát vyhýbal bitvě, do té doby než se spojil s Vitoldem. K bitvě došlo u Grunwaldu 15.7. 1410 a německý řád byl poražen. Vítěz vytáhl směrem na Malbork, ale hrad se mu nepodařilo díky novým jednotkám nového velmistra Heinricha von Plauen (bránily Pomořany proti případnému polskému útoku, který nikdy nepřišel) dobýt. Mír byl uzavřen následujícího roku, Řád německých rytířů musel zaplatit vysoké reparace a vzdát se nároků na Žmuďsko. Byl na ústupu. Další ztráty zaznamenal roku 1422 Kompromisním mírem, za slib polského krále o neútočení ztratil část Prus a Pomořany.
V roce 1433 společně s poláky bojují i husité pod vedením Jana Čapka ze Sán. Po dobytí města Tzcewa a kláštera Oliwy si odvezli domů žold a bohatou kořist. Řád proti polskému a husitskému vojsku do pole nevytáhl a podepsal mír.** Roku 1454 začíná válka řádu proti Polsku a Pruskému spolku , což bylo společenství měst a šlechty na území státu, šlo o potomky kolonizátorů. Po prohrané válce l.p. 1466 byl uzavřen Toruňský mír, který znamenal pro řád ztrátu západního Pruska (včetně Malborku) a velmistr se stal leníkem polského krále. Řád vedl ještě dvě války proti daleko silnějšímu Polsku, nic nezískal, ale ani neztratil. Na začátku dalšího století si chtěl ze státu Řádu německých rytířů utrhnout kousek pro sebe také ruský car, byl ale početně slabší armádou poražen. V roce 1521 zemský mistr pro Livonsko toto území odtrhl od Pruska, ale nezříká se řádu. Toho se zřekl velmistr Albrecht v roce 1525, kdy koná převrat a Prusko vyhlašuje světskou zemí a přijímá luteránství. Tuto zemi čeká výrazný vzestup, hlavně v 18. století. Pod tlakem ruských útoků je Livonsko předáno Polsku (1561), zbylé kuronské světské knížectví je dobyto Rusy.

Po zániku řádového státu přechází výkonná moc na zemské mistry, ale i některé provincie mimo Prusko a Livonsko zanikly (respektive přijetím jiného náboženství – protestanti, kalvíni vystoupili z řádu). Rozdělené bailivy spojuje zemský mistr pro Německo Walter von Cronberg a stává se novým velmistrem (1527). Později je oslabený řád spojen s činností Habsburků, členové tohoto panovnického domu se stávají velmistry řádu a rytíři působí jako důstojníci rakouské armády, dokonce je založen velmistrovský pluk Hoch und Deutschmeister, později pěší pluk č. 4. Klíčový je pro řád rok 1805, kdy Rakousko je poraženo Napoleonem a německé majetky řádu musí být předány napoleonovým německým spojencům a řád se stává lénem Habsburků. Řád měl v této domě už jen několik kněží a rytířů. Časem se začíná vzmáhat na základě darů velmistrů, téměř veškerá jeho činnost je charitativní a výchovná (zakládají školy). V roce 1929 jsou rytíři zrušeni úplně a doposud se řád věnuje charitě a je také zřizovatel výchovných zařízení.
Řád německých rytířů má ve znaku černý břevnový kříž na stříbrném poli, později řád používá i kříž tlapatý (ramena se zvonovitě rozšiřují). Velmistrův erb je jinačí. Štít mu čtvrtí také břevnový kříž. V 1. a 4. poli je znak řádu, v ostatních jiný znak. Nad znakem je černý prelátský klobouk s 12 střapci. Dělící kříž je stříbrně lemován a v jeho středu je orlice, darované Fridrichem II. Ze středového štítku vybíhají 4 břevna zakončené zlatými liliemi.

Na naše území Řád německých rytířů přichází na počátku 13. století, první komendy jsou založeny roku 1204 v Praze a Opavě. Na bailivu (komorní) je toto území povýšeno v roce 1233. Celá bailiva celé 13. a 14. století prosperuje, nakonec měla 28 komend (Jindřichův Hradec, Hradec Králové, Havlíčkův Brod, Plzeň a další patřil jim celý Chomutov). Komenda v Chebu patřila do bailivy Durynsko. Řád dobře vychází s českými panovníky, podporuje Přemysla v úsilí povýšit Olomoucké biskupství na arcibiskupství, český král podnikl dvě výpravy do Pruska, stejně jako později Jan Lucemburský a zakládá tam město Královec (Königsberg, Kaliningrad), jeden z bratrů byl zpovědníkem jeho syna Václava II. Těší se přízni i vysoké šlechty, určitě větší než Templáři a i než Johanité, v řádu je několik rytířů z mocných rodů jako Vítkovci atd. Václav IV. si řád na svém území nepřál a rok po Grünwaldu, kdy měli velké dluhy, jim zabavil část zboží. Další pohromu zažívá řád u nás za husitských válek, kdy je většina komend vypleněna a zničena.

Rytíři se k nám vracejí po Bílé hoře, získávají panství ve Slezsku a na severní Moravě (Bruntál, hrad Sovinec). U nás jim jsou zabaveny majetky za první republiky jako NĚMECKÉMU řádu a za protektorátu, protože se řád postavil proti Henleinovi. Ministerstvo zemědělství za vlády komunistů se otázkou navrácení majetku ani nezabývalo, majetek nebyl řádu u nás navrácen dodnes.
Řád nyní působí v pěti provinciích: jihotyrolské, rakouské, německé (9 komend), jugoslávské a česko-slovenské a má zhruba 700 členů.

*) Marienburg byl přejmenován Poláky na Malbork až v roce 1466.
**) Děkuji panu Motyčkovi za konzultaci.

Použitá literatura:
Petr Adam: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku;
František Skřivánek: Templáři v zemích Koruny české матрас дормео матрасы дормео