Svatý Valentin – patron zamilovaných. Pravda, nebo sentimentální výplod středověkého anglického básníka?

Pro mnohé z nás jsou oslavy spojené s tzv. Dnem sv. Valentina jen dalším uměle importovaným svátkem, který s naší tradicí nemá nic společného. Pro jiné jsou naopak vítanou příležitostí projevit svým blízkým lásku a náklonnost. Jak ale sv. Valentin ke své úloze patrona zamilovaných přišel? A kdo to vůbec byl?

„Mediální“ podoba světce
O svatém Valentinovi se obvykle dočtete, že vykonal spoustu romantických skutků – vyléčil slepou dívku, do které se zamiloval a z vězení ji pak těsně před svou popravou poslal lístek se vzkazem „od tvého Valentina“; mužům, kteří měli jít do války, doporučoval, aby nikam nechodili a raději zůstali doma se svými ženami; pozoroval oknem svého vězení orgie provozované Římany o svátku Lupercalií a v psaníčkách, které jim posílal po holubicích, je prosil, aby se chovali slušně a nehřešili; tajně oddával milenecké páry, (které navíc obdarovávat kyticemi ze své zahrady), a proto byl popraven…
Co z toho je pravda? A víme, jaké skutky tento populární svatý vykonal?

Jedna nebo dvě osoby?
Kolem existence sv. Valentina je dodnes spousta nevyjasněných otázek, dohadů a smyšlenek... Vůbec se totiž s jistotou neví, o koho konkrétně se jedná. Podle katolické encyklopedie byl svatý Valentin, který zemřel mučednickou smrtí 14. února, pravděpodobně jednou ze dvou osob, žijících ve druhé polovině 3. století, za vlády císaře Claudia II. (+ 270). Mohl to být:
· Kněz v Římě
· Biskup v Interamně (dnešní Terni)

Nejen, že se pořádně neví, kdo to byl, ale není úplně jasné ani to, čím si své mučednictví vysloužil. Když v roce 496 papež Gelasius I. poprvé stanovil uctívání sv. Valentina k datu 14. února, řekl o něm, že patří mezi ty: „… jejichž jména jsou právem uctívána, ale jejichž činy zná pouze Bůh“. Neznáme místo ani datum jeho narození a jeho jméno se nevyskytuje v nejstarším seznamu římských mučedníků, který byl sestaven v roce 354. Dokonce není známý ani přesný rok jeho smrti. Uvádějí se tři možnosti: 269, 270 a 273.

Ztotožnit jej s konkrétní osobou je proto velice problematické, navíc situaci komplikuje skutečnost, že jméno Valentin bylo v pozdním starověku velice populární. Je odvozeno od „valens“ (zdravý, silnný). Neslo ho několik císařů a papežů, včetně uznávaného římského teologa a gnostického filozofa z druhého století, Valentina (cca 100 – cca 160) , majícího po určitou dobu obrovské množství následovníků.
(obr. sv. Valentin dohlíží na stavbu kostela)

Příliš mnoho svátků…
Až do roku 1969 katolická církev formálně uznávala 11 svátků sv. Valentina! Kromě 14. února k nim patřily 7. leden, 2. květen, 16. červen, 31. srpen, 2. září, 25. říjen, 1., 3., 11. a 13. listopad a 16. prosinec. V roce 1969 byl svátek sv. Valentina formálně stanoven na 14. února římsko-katolickou církví po revizi kalendáře, vydaného na základě druhého vatikánského koncilu. Východní ortodoxní církev jej slaví 30. července.

Uvádí se, že oba muži, kteří se s postavou tohoto světce spojují – římský kněz i biskup z Terni – byli pohřbeni u cesty Via Flaminia vedoucí z Říma, v různých vzdálenostech od města, oba ve stejné datum – 14. února.

Kde jsou jeho ostatky?
Ve středověku byly svatému Valentinovi zasvěceny dva římské kostely. Jeden v 10. století – Sancti Valentini de Balneo Miccine – který byl znovu vysvěcen papežem Urbanem III. V roce 1186; druhým chrámem na Via Flaminia byla bazilika S. Valentini extra Portam (za branou), založená papežem Juliem I. (337-352), ačkoli ne s tímto zasvěcením – to získala až později. Je zasvěcena římskému knězi Valentinovi a nachází se za Porta Flaminia (Porta del Popolo, která se nazývala Porta S. Valentini v době, když anglický historik z 12. století William z Malmesbury navštívil Řím). Kostel stál na pravé straně u druhého milníku cesty Via Flaminia. Původně to byl pohřební kostel se sítí katakomb. Liber Pontificialis, („papežská kniha“, čili sbírka životopisů prvních papežů až po Pia II. (1458-1464), jejíž první celistvé uspořádání sahá až do období mezi 6. a 7. stol.), připisuje založení kostela právě papeži Juliu I. Zasvěcení dvou bazilik, vysvěcených za Julia, není v Liber Pontificialis jakkoli specifikováno. Kostel byl znovu uveden do provozu po velkých přestavbách za papežů Theodora (642-649) a Lva III. (795-816), obohacen o oltářní výbavu za Benedicta II. (683-685) a o dary papežů Hadriana I. (772-795), Lva III. a Řehoře IV. (827-844). Byl připojen ke klášteru San Silvestro in Capite a dochovaný výtah ze ztraceného katalogu římských kostelů, sestavený Giraldem Cambrensisem kolem roku 1200, jej uvádí jako „hospitale S. Valentini extra urbem“ – nemocnici sv. Valentina za městem.

Ve 13. století byly odsud světcovy ostatky přeneseny do římského kostela Santa Prassede a prastará bazilika zchátrala. V Signorili´s katalogu, vytvořeném kolem roku 1425, byl uveden jako „Ecclesia sancti Valentini extra portam sine muris non habet sacerdotem“, (kostel sv. Valentina za branami bez zdí, který nemá kněze). V 19. století byly v katakombách připojených k bazilice nalezeny další kosti připisované sv. Valentinu, které papež Řehoř XVI. věnoval do irského Dublinu – karmelitskému kostelu na Whitefriar Street. (obr. vpravo – interiér kostel Santa Prassede)

Kosti římského kněze Valentina se tedy ocitly v římském kostele Santa Prassede (v kapli sv. Zena) – shodou okolností právě tam, kde byl později pohřben bývalý královský kancléř Václava IV. a pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (zemřel 17. června roku 1400 v Římě).

Druhý z mučedníků, biskup z Interamny – čili Valentin z Terni – byl údajně popraven z rozkazu císaře Aureliána. Jeho ostatky mají být uloženy v bazilice sv. Valentina v Terni (Basilica di San Valentino).
(obr. vlevo – kostel sv. Valentina v Terni)

Co říkají legendy
V šestém nebo sedmém století byla sepsána Acta sv. Valentina. Tuto legendu znal v 8. století anglosaský benediktinský mnich, sv. Béda Ctihodný, a zahrnul ji spolu s legendou o mučedníkovi Valentinovi z Terni a jeho kouzelném vyléčení zmrzačeného dítěte, do svého martyrologia (životopisů svatých). Obě legendy přiřadil k datu 14. února.
Kolem roku 1260 sepsal italský dominikánský mnich, pozdější janovský arcibiskup Jakub de Voragine, jednu z nejčtenějších knih středověku – Zlatou legendu (Legenda Aurea). Ta obsahovala i velmi stručný životopis sv. Valentina, podle nějž měl tento mučedník v roce 280 odmítnout před císařem Claudiem popřít Krista, a byl proto odsouzen k trestu smrti. Ještě předtím, než byl setnut, měl dceři svého žalářníka navrátit zrak i sluch. Není zde však ani zmínka o tom, že by se do dívky zamiloval, natož aby jí cokoli psal.

Chaucerovi zamilovaní opeřenci a česká princezna
Historicky poprvé je 14. únor a Valentinův svátek spojován s romantickou láskou až ve 14. století – konkrétně v díle Geoffreye Chaucera – Ptačí sněm (o tom, jak si ptáci vybírají své partnerky). Tato báseň byla napsána jako pocta k zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starší princeznou Annou Českou, dcerou Karla IV. (sňatek byl uzavřen 22. ledna 1383, tedy za vlády jejího nevlastního bratra Václava IV.). Chaucer působil u dvora Richarda II. jako diplomat. V této souvislosti je zajímavé, že ačkoliv byl sňatek anglického krále s českou šlechtičnou uzavřen z politických důvodů, vzplanula prý mezi manželi velká láska. Nicméně faktem zůstává, že to byl právě Geoffrey Chaucer, kdo učinil ze sv. Valentina patrona zamilovaných.
(obr. vlevo král Richard II., vpravo Geoffrey Chaucer)

Vznikl tak mylný dojem, že sv. Valentin, jako příznivec romantické lásky, „funguje“ už odnepaměti a Chaucer jen navázal na mnohem starší tradici. Tento omyl pak pomohli šířit angličtí historici v 18. století, zejména Alban Butler, autor knihy Životy svatých.

Smyšlená a nepravděpodobná je prý podle moderních historiků i Butlerova teorie, podle níž svátek sv. Valentina navázal na římské Lupercalie, slavené 15. února. Jednalo se o starodávný rituál ovčáků, doprovázený zvířecími oběťmi a tancem. Během tohoto svátku údajně v ulicích Říma běhali nazí muži a mrskaly ženy důtkami, aby jim přinesli plodnost. Papež Gelasius I. (492-496) Lupercalie zrušil.

První valentinské vyznání…
Už ve středověku ale získala postava sv. Valentina jako patrona zamilovaných popularitu. První historicky doloženou Valentinku poslal své ženě v roce 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský, který byl zajat v bitvě u Agincourtu a vězněn po mnoho let v londýnském Toweru. Odsud posílal manželce milostné básně (psané formou rondelu), z nichž se přibližně šedesát zachovalo a dodnes jsou k vidění mezi královskými listinami v Britském muzeu. Psal jí mimo jiné…
Je suis desja d'amour tanné
Ma tres doulce Valentinée…
(obr. vpravo - Karel Orleánský v Toweru)

Vyšehradské relikvie
Při opravách pražského Vyšehradu byly před šesti lety ve starém depozitáři Kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla nalezeny čtyři barokní relikviáře, považované za ztracené, z nichž jeden v sobě skrýval cenný poklad – skoro celou lopatkovou kost, která podle odborníků patří tomuto mučedníkovi. Relikviáře pocházely z původní barokní výzdoby kostela a byly nejspíš odstraněny při regotizaci chrámu v letech 1885-1903.
Do Čech je údajně z Itálie přivezl Karel IV. (jedná se pouze o domněnku, ale docela pravděpodobnou). Na lopatce byla restaurátory nalezena tzv. autentika – tzn. že na malém proužku, nalepeném na relikvii, bylo uvedeno světcovo jméno. Podle odborníků je vyšehradský ostatek asi největší, který se dostal za hranice Itálie – většinou se totiž v případě relikvií jedná o maličké částečky. Otázkou však zůstává, ze kterého ze sv. Valentinů kost pochází. Každopádně si tuto relikvii můžete na Vyšehradě prohlédnout – ale jen v den jeho svátku!

Použitá literatura:
Internet, britská Wikipedie