Pro mnohé z nás jsou oslavy spojené s tzv. Dnem sv. Valentina jen dalím uměle importovaným svátkem, který s naí tradicí nemá nic společného. Pro jiné jsou naopak vítanou příleitostí projevit svým blízkým lásku a náklonnost. Jak ale sv. Valentin ke své úloze patrona zamilovaných přiel? A kdo to vůbec byl?
Mediální podoba světce

O svatém Valentinovi se obvykle dočtete, e vykonal spoustu romantických skutků vyléčil slepou dívku, do které se zamiloval a z vězení ji pak těsně před svou popravou poslal lístek se vzkazem od tvého Valentina; muům, kteří měli jít do války, doporučoval, aby nikam nechodili a raději zůstali doma se svými enami; pozoroval oknem svého vězení orgie provozované Římany o svátku Lupercalií a v psaníčkách, které jim posílal po holubicích, je prosil, aby se chovali sluně a nehřeili; tajně oddával milenecké páry, (které navíc obdarovávat kyticemi ze své zahrady), a proto byl popraven
Co z toho je pravda? A víme, jaké skutky tento populární svatý vykonal?
Jedna nebo dvě osoby?
Kolem existence sv. Valentina je dodnes spousta nevyjasněných otázek, dohadů a smylenek... Vůbec se toti s jistotou neví, o koho konkrétně se jedná. Podle katolické encyklopedie byl svatý Valentin, který zemřel mučednickou smrtí 14. února, pravděpodobně jednou ze dvou osob, ijících ve druhé polovině 3. století, za vlády císaře Claudia II. (+ 270). Mohl to být:
ˇ Kněz v Římě
ˇ Biskup v Interamně (dnení Terni)

Nejen, e se pořádně neví, kdo to byl, ale není úplně jasné ani to, čím si své mučednictví vyslouil. Kdy v roce 496 pape Gelasius I. poprvé stanovil uctívání sv. Valentina k datu 14. února, řekl o něm, e patří mezi ty:
jejich jména jsou právem uctívána, ale jejich činy zná pouze Bůh.
Neznáme místo ani datum jeho narození a jeho jméno se nevyskytuje v nejstarím seznamu římských mučedníků, který byl sestaven v roce 354. Dokonce není známý ani přesný rok jeho smrti. Uvádějí se tři monosti: 269, 270 a 273.
Ztotonit jej s konkrétní osobou je proto velice problematické, navíc situaci komplikuje skutečnost, e jméno Valentin bylo v pozdním starověku velice populární. Je odvozeno od valens (zdravý, silnný). Neslo ho několik císařů a papeů, včetně uznávaného římského teologa a gnostického filozofa z druhého století, Valentina (cca 100 cca 160) , majícího po určitou dobu obrovské mnoství následovníků.
(obr. sv. Valentin dohlíí na stavbu kostela)
Příli mnoho svátků
A do roku 1969 katolická církev formálně uznávala 11 svátků sv. Valentina! Kromě 14. února k nim patřily 7. leden, 2. květen, 16. červen, 31. srpen, 2. září, 25. říjen, 1., 3., 11. a 13. listopad a 16. prosinec. V roce 1969 byl svátek sv. Valentina formálně stanoven na 14. února římsko-katolickou církví po revizi kalendáře, vydaného na základě druhého vatikánského koncilu. Východní ortodoxní církev jej slaví 30. července.
Uvádí se, e oba mui, kteří se s postavou tohoto světce spojují římský kněz i biskup z Terni byli pohřbeni u cesty Via Flaminia vedoucí z Říma, v různých vzdálenostech od města, oba ve stejné datum 14. února.
Kde jsou jeho ostatky?
Ve středověku byly svatému Valentinovi zasvěceny dva římské kostely. Jeden v 10. století Sancti Valentini de Balneo Miccine který byl znovu vysvěcen papeem Urbanem III. V roce 1186;
druhým chrámem na Via Flaminia byla bazilika S. Valentini extra Portam (za branou), zaloená papeem Juliem I. (337-352), ačkoli ne s tímto zasvěcením to získala a později. Je zasvěcena
římskému knězi Valentinovi a nachází se za Porta Flaminia (Porta del Popolo, která se nazývala Porta S. Valentini v době, kdy anglický historik z 12. století William z Malmesbury navtívil Řím). Kostel stál na pravé straně u druhého milníku cesty Via Flaminia. Původně to byl pohřební kostel se sítí katakomb. Liber Pontificialis, (papeská kniha, čili sbírka ivotopisů prvních papeů a po Pia II. (1458-1464), její první celistvé uspořádání sahá a do období mezi 6. a 7. stol.), připisuje zaloení kostela právě papei Juliu I. Zasvěcení dvou bazilik, vysvěcených za Julia, není v Liber Pontificialis jakkoli specifikováno. Kostel byl znovu uveden do provozu po velkých přestavbách za papeů Theodora (642-649) a Lva III. (795-816), obohacen o oltářní výbavu za Benedicta II. (683-685) a o dary papeů Hadriana I. (772-795), Lva III. a Řehoře IV. (827-844). Byl připojen ke kláteru San Silvestro in Capite a dochovaný výtah ze ztraceného katalogu římských kostelů, sestavený Giraldem Cambrensisem kolem roku 1200, jej uvádí jako hospitale S. Valentini extra urbem nemocnici sv. Valentina za městem.

Ve 13. století byly odsud světcovy ostatky přeneseny do římského kostela Santa Prassede a prastará bazilika zchátrala. V Signorili´s katalogu, vytvořeném kolem roku 1425, byl uveden jako Ecclesia sancti Valentini extra portam sine muris non habet sacerdotem, (kostel sv. Valentina za branami bez zdí, který nemá kněze).

V 19. století byly v katakombách připojených k bazilice nalezeny dalí kosti připisované sv. Valentinu, které pape Řehoř XVI. věnoval do irského Dublinu karmelitskému kostelu na Whitefriar Street.
(obr. vpravo interiér kostel Santa Prassede)
Kosti římského kněze Valentina se tedy ocitly v římském kostele Santa Prassede (v kapli sv. Zena) shodou okolností právě tam, kde byl později pohřben bývalý královský kancléř Václava IV. a praský arcibiskup Jan z Jentejna (zemřel 17. června roku 1400 v Římě).
Druhý z mučedníků,
biskup z Interamny čili Valentin z Terni byl údajně popraven z rozkazu císaře Aureliána. Jeho ostatky mají být uloeny v bazilice sv. Valentina v Terni (Basilica di San Valentino).
(obr. vlevo kostel sv. Valentina v Terni)
Co říkají legendy
V estém nebo sedmém století byla sepsána Acta sv. Valentina. Tuto legendu znal v 8. století anglosaský benediktinský mnich, sv. Béda Ctihodný, a zahrnul ji spolu s legendou o mučedníkovi Valentinovi z Terni a jeho kouzelném vyléčení zmrzačeného dítěte, do svého martyrologia (ivotopisů svatých). Obě legendy přiřadil k datu 14. února.
Kolem roku 1260 sepsal italský dominikánský mnich, pozdějí janovský arcibiskup Jakub de Voragine, jednu z nejčtenějích knih středověku Zlatou legendu (Legenda Aurea). Ta obsahovala i velmi stručný ivotopis sv. Valentina, podle něj měl tento mučedník v roce 280 odmítnout před císařem Claudiem popřít Krista, a byl proto odsouzen k trestu smrti. Jetě předtím, ne byl setnut, měl dceři svého alářníka navrátit zrak i sluch. Není zde vak ani zmínka o tom, e by se do dívky zamiloval, nato aby jí cokoli psal.
Chaucerovi zamilovaní opeřenci a česká princezna

Historicky poprvé je 14. únor a Valentinův svátek spojován s romantickou láskou a ve 14. století konkrétně v díle Geoffreye Chaucera Ptačí sněm (o tom, jak si ptáci vybírají své partnerky). Tato báseň byla napsána jako pocta k zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starí princeznou Annou Českou, dcerou Karla IV.

(sňatek byl uzavřen 22. ledna 1383, tedy za vlády jejího nevlastního bratra Václava IV.). Chaucer působil u dvora Richarda II. jako diplomat. V této souvislosti je zajímavé, e ačkoliv byl sňatek anglického krále s českou lechtičnou uzavřen z politických důvodů, vzplanula prý mezi maneli velká láska. Nicméně faktem zůstává, e to byl právě Geoffrey Chaucer, kdo učinil ze sv. Valentina patrona zamilovaných.
(obr. vlevo král Richard II., vpravo Geoffrey Chaucer)
Vznikl tak mylný dojem, e sv. Valentin, jako příznivec romantické lásky, funguje u odnepaměti a Chaucer jen navázal na mnohem starí tradici. Tento omyl pak pomohli ířit angličtí historici v 18. století, zejména Alban Butler, autor knihy ivoty svatých.
Smylená a nepravděpodobná je prý podle moderních historiků i Butlerova teorie, podle ní svátek sv. Valentina navázal na římské Lupercalie, slavené 15. února. Jednalo se o starodávný rituál ovčáků, doprovázený zvířecími oběmi a tancem. Během tohoto svátku údajně v ulicích Říma běhali nazí mui a mrskaly eny důtkami, aby jim přinesli plodnost. Pape Gelasius I. (492-496) Lupercalie zruil.
První valentinské vyznání
U ve středověku ale získala postava sv. Valentina jako patrona zamilovaných popularitu. První historicky doloenou Valentinku poslal své eně v roce 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský, který byl zajat v bitvě u Agincourtu a vězněn po mnoho let v londýnském Toweru. Odsud posílal manelce milostné básně (psané formou rondelu), z nich se přiblině edesát zachovalo a dodnes jsou k vidění mezi královskými listinami v Britském muzeu. Psal jí mimo jiné
Je suis desja d'amour tanné
Ma tres doulce Valentinée
(obr. vpravo - Karel Orleánský v Toweru)
Vyehradské relikvie
Při opravách praského Vyehradu byly před esti lety ve starém depozitáři

Kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla nalezeny čtyři barokní relikviáře, povaované za ztracené, z nich jeden v sobě skrýval cenný poklad skoro celou lopatkovou kost, která podle odborníků patří tomuto mučedníkovi. Relikviáře pocházely z původní barokní výzdoby kostela a byly nejspí odstraněny při regotizaci chrámu v letech 1885-1903.
Do Čech je údajně z Itálie přivezl Karel IV. (jedná se pouze o domněnku, ale docela pravděpodobnou). Na lopatce byla restaurátory nalezena tzv. autentika tzn. e na malém prouku, nalepeném na relikvii, bylo uvedeno světcovo jméno. Podle odborníků je vyehradský ostatek asi největí, který se dostal za hranice Itálie větinou se toti v případě relikvií jedná o maličké částečky. Otázkou vak zůstává, ze kterého ze sv. Valentinů kost pochází. Kadopádně si tuto relikvii můete na Vyehradě prohlédnout ale jen v den jeho svátku!
Pouitá literatura:
Internet, britská Wikipedie