Středověk
Dnes je: 27. 06. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Hrady

    * Tajemství vzniku hradu Landštejna – 1. část

    Autor: Milan Dibala a Jiřina Mládková . Vydáno dne 26. 04. 2015 (4614 přečtení)

    Stavebně historickou perlou České Kanady je hrad Landštejn. Tento hrad je jednou z mála staveb, kde se ve velké míře dochovalo mohutné románské jádro, které nemá obdobu v okolních českých hradech. Možná proto se mnozí historici, archeologové a badatelé pokoušeli objasnit jeho vznik, najít prvního zadavatele stavby a stavebníka, pochopit úlohu, kterou měl plnit. Všechno neznámé je tak trochu tajemné, proto jsme si dovolili nazvat tento nᚠčlánek „Tajemství vzniku hradu Landštejna“. Při analýze počátku dnešního hradu Landštejna je potřebné analyzovat jednak historii osídlování celé oblasti od Nové Bystřice až po Landštejn, včetně vazeb nejbližší osady Pomezí na samotný hrad, ale také analyzovat šlechtické rody ovládající toto území, historické reálie, archeologické výzkumy, stejně jako typologii hradu.
    Jedná se o komplexní úlohu, při jejímž řešení badatelé došli k protichůdným závěrům. Podle jedné skupiny badatelů byla prvními staviteli hradu rakouská, resp. bavorská šlechta, podle druhé byl prvním stavitelem český král.
    Pokusili jsme se sumarizovat všechny nám dostupné publikace, názory, historické informace a následně vyhodnotit argumenty pro a proti jednotlivým hypotézám. V obrázkové dokumentaci můžeme ukázat jen ty obrázky, které se nám podařilo získat v elektronické verzi.

    Letecký pohled na hrad Landštejn:


    Doposud známé a veřejně publikované informace:
    Krajina od Nové Bystřice po Landštejn byla dlouho řídce osídlenou oblastí, určitě se zde vyskytovali i slovanští osadníci, o čemž svědčí původní místní názvy jako „Fistriz“ a pod.
    Až ve 12. století se rozbíhá organizované osídlování, hlavně od jihu z rakouské strany. Toto rakouské kolonizační úsilí začalo narážet na odpor z české strany. Územní spory musel řešit císař Fridrich Barbarossa na sněmu v Chebu v roce 1179. Jednání vyústilo k přesnějšímu vymezení česko-rakouské hranice. Oblast Novobystřicka a Landštejnska připadla k rakouskému vévodství. Hranici tvořil dnešní Kostěnický potok od pramene u Kaprouna až po jeho ústí do Lužnice. Vrch Vysoký kámen u Kunžaku tehdy tvořil tzv. trojmezní bod mezi Čechami, Moravou a Rakouskem. Listina ze sněmu v Chebu popisovala, kudy probíhala nová česko-rakouská hranice, ale nepopisovala průběh moravsko-rakouské hranice, pravděpodobně proto, že tato se nezměnila.
    Kníže Bedřich zastupující českou stranu neměl reálnou možnost zabránit tomuto rozhodnutí, protože vévoda Leopold V. Babenberský byl blízký císaři, a zároveň mu byl zavázán jelikož byl Bedřichovým bratrancem a pomohl mu v mocensky nestabilních Čechách udržet si titul českého knížete. První písemná zmínka o tomto kraji je z roku 1175, kdy hrabě Konrád z Raabsu daroval johanitské komendě v Mailbergu 30 lánů lesní půdy a jeden dvůr na říčce Bystřici.
    Jedním z významných kolonizátorů Novobystřicka spolu s přilehlým jižním rakouským územím byl rod pánů z Zöbingu, v této oblasti působících jako leníci pánů z Raabsu. Rod Zöbingů byl vedlejší větví rodu pánů z Kuenringu a vlastnili majetky na jih od Dyje a severně od Dunaje, přičemž se snažili pronikat i do oblasti Waldviertelu ( Vitorazsko - území Dolního Rakouska).
    Páni z Zöbingu jsou v této oblasti doloženi v listině z roku 1188, kterou pasovský biskup udělil Wichardovi I. z Zöbingu patronátní právo ke třem kostelům, mezi nimi i ke kostelu ve Fistriz, dnešní Nové Bystřici. Podle další listiny z Mailbergu, johanité drželi od roku 1207 vesnici Mnich. Tato vesnice je jmenovaná spolu s Bystřicí také v roce 1229, když Jindřich z Zöbingu postoupil johanitskému řádu fojtství a některé důchody z této vesnice. Páni z Zöbingu v roce 1232 vymírají po meči, svědčí o tom také pasovský urbář, který zaznamenává uvolněná místa, mezi kterými jsou jmenované Bystřice a také Landštejn ( Lantsteine ). Z hlediska světské moci se území formálně vrací jejich lenní pánům, kterými v tomto období už nebyli páni z Raabsu, ale páni z Hirschberku.
    Páni z Raabsu vymřeli po meči už v roce 1192 smrtí Konráda z Raabsu. Zůstali po něm dvě dcery Sofie a Agnes. Starší Sofie byla provdaná za norimberského purkrabího Fridricha Hohenzolernského a zdědila východní část raabského hrabství. Mladší Agnes byla vdaná za Gebharda II. z Hirschbergu a zdědila západní část hrabství, kam patřilo také Novobystřicko.
    Přesné rozdělení majetků hrabství mezi sestry Sofii a Agnes není známé.(Původní rozdělení hrabství na východní a západní část je současnými badateli zpochybňováno).
    Z listiny z roku 1249, kterou Kunhuta z Wasserburku odkazuje biskupství ve Freisingu svůj majetek zděděný po jejím bratrovi Gebhartovi V. z Hirschberga vyplývá, že v Rakousku zdědila majetky Ragz, Wikartslage, Heidenreichstein a Landstein ( Lindestein ).
    O využívání těchto majetků biskupstvím ve Freisingu nemáme informace, snad proto, že manžel Kunhuty Konrád z Wasserburgu měl podle závěti možnost využívat tyto majetky až do své smrti (1255). Po jeho smrti už toto území patřilo do kompetence českého krále, čímž se silně změnily mocenské a zároveň i majetkové poměry.
    Vliv Přemysla Otakara II. se začíná projevovat hlavně od roku 1252, po svatbě s dědičkou babenberských majetků Markétou, dcerou Leopolda VI.
    V roce 1260 získal celé hrabství Raabs od Přemysla Otakara II. Vok z Rožmberka (nechal si ho potvrdit i jeho manželkou Markétou). O průniku Vítkovců do této oblasti svědčí skutečnost, že ve 2. polovině 13. století získal lénem hirschberská panství Weikertschlag a Waldkirchen (hraniční panství s Landštejnem) Oldřich z Hradce. Po pádu Přemysla Otakara II. se bývalé raabské domény znovu dostávají pod rakouský vliv.
    V roce 1282 se Rožmberkové vzdávají hradu Raabs ve prospěch Albrechta I. Habsburského. Do raabského hrabství se už ale nevrátila část území od Nové Bystřice po Landštejn, které zůstává v českých rukách. Od roku 1282 je na hradě doložen Sezema z Landštejna z třeboňské větve Vítkovců a Landštejn se následně objevuje v predikátu tohoto rodu.

    Názory historiků a archeologů: Doposud se badatelé k zakladateli hradu Landštejna vyjadřovali různě, jejich názory byly postupně upřesňovány a doplňovány o nové teorie díky výzkumu hradu, ale také zveřejněním nových archívních listin.

    A. Sedláček ještě datuje výstavbu hradu do druhé poloviny 13. století, do období, kdy už vymřeli Babenberkové a území přešlo pod správu Čech resp. Přemysla Otakara II. (4),(6).
    Karl Lechner, vynikající badatel rodů na česko-rakouském pomezí, považoval za stavitele hradu pány z Zöbingu a od nich přešel na českého krále (4).

    Jan Vítězslav Šimák se naopak domníval, že hrad postavili až Vítkovci, kteří tak zaokrouhlili své državy (4),(6).
    Ladislav Hosák se otázce o staviteli hradu vyhnul (4).
    Vratislav Vaníček v roce 1971 opět uvažoval o rakouském původu Oldřicha z Landštejna (4).
    Dobroslava Menclová se v knize „České hrady“ z roku 1972 poprvé podrobněji zabývá architekturou Landštejna. Od ní pochází také celkový půdorys hradu (obrázek dole), a snad první vážně přistupuje ke konkrétnějším analýzám a úvahám.

    Půdorys celého hradu a půdorys románské časti hradu:


    Paní Menclovu upoutala kaple s tribunou a apsidou vestavěná do zdi hranolové věže, která zároveň sloužila jako obytná, tak i obranná, což je u českých hradů raritou. Analogii k tomuto stavebnímu prvku nalezla v tzv. Turmkapellen (kaple ve věži s obytnými prostorami nad kaplí), které se vyskytují v Horním Bavorsku a Horní Falci, a tím naznačila cizí provenienci celé stavby. Za stavebníky označila pány z Hirschbergu, kteří měli své bavorské panství právě v oblasti výskytu věžových kaplí.

    Řez poschodími obou věží a půdorys románského jádra hradu z leteckého pohledu:


    Osadu Pomezí považovala Menclová za podhradí Landštejna, které po přeložení dálkové cesty z Waidhofenu do Bystřice upadlo do bezvýznamnosti (4),(6).

    V roce 1977 publikoval svůj názor na původ Landštejna a Pomezí znalec gotické architektury v českých zemích a Podunají Jiří Kuthan. Rekapituloval starší názory našich i rakouských badatelů, aniž objevil něco zcela nového. Za stavebníky hradu Kuthan považuje Zöbingy a kamenickou práci na kostele v Pomezí shledává příbuznou s architektonickými detaily na hradě Landštejně (4),(6).

    Komplexnější pohled na hrad ve spojení s blízkým Pomezím (Markl) přinesl archeologický výzkum Pavla Břicháčka a Jana Muka uveřejněný v Průzkumu památek v roce 1996 (1). Tito archeologové se soustředili na výzkum pozůstatků kostela sv. Jana Křtitele v Pomezí. Výzkum ukázal, že na ostrožně, kde byl postaven kostel, už ve 12. století stála stavba dřevěná. O jeho existenci svědčí hrobová místa narušená následnou kamennou výstavbou.
    V románské fázi stavby vznikla na severovýchodní části ostrožny zděná zástavba hradu s vlastní hradbou a svatyní - kostelem. Stavba má trojdílnou severo-jižní dispozici. Do kostela se vcházelo do dnes zachovaným portálem od jihu. V západní části lodi kostela jsou ještě půlkruhové-klenuté arkády původní románské tribuny. V gotickém období byla doplněna okna, portál, zákristie a malby. Později přibyla západní věž. Asi v období husitských válek byl kostel poškozen. Zůstal chór s apsidou, sloužící jako kaple. Západní část kostela byla v 17. – 18. století upravená jako vesnické obydlí. Románská verze kostela sv. Jana Křtitele byla podobná kostelům v Bavorsku a v Horní Falci. Druhou oblastí výskytu podobných staveb nalezneme v bývalých kuenringovských državách ve Vitorazsku – kostely v Alt-Weitra, ve Weikertschlagu a v Nicklasbergu.
    Svatyně byla postavena ze silně zrnitého lomového kamene (granodiorit typu Landštejn z místních ložisek) spojovaného hrubozrnnou bílou maltou. Pouze v nárožích stavby jsou použity důsledně opracované kvádry.

    Nákres původního stavu kostela před výzkumem a úpravami, půdorys a řez kaplí:


    PhDr. Pavel Břicháček uveřejnil v roce 2011 ve sborníku muzea Jindřichohradecka článek „Hrady Landštejn a Pomezí – výsledky archeologického výzkumu“ (2), kde uveřejnil také výzkumy z hradu Landštejna, který je od Pomezí oddělený jen strmým údolím. Výzkumy v Pomezí, které charakterizovaly tento objekt, jako hrad přinesly další otázky ohledně počátku Landštejna, první zmínka o Landštejně z roku 1232 se nemusela týkat samotného hradu Landštejna, ale opevněného sídla v Pomezí.

    Obrázky Pomezí – Odhalené základové nálezy a současný stav – pohled z hradu Landštejna:


    Článek Pavla Břicháčka přináší následující hlavní informace:
    Hrad v Pomezí: Výzkum navazoval na předcházející výzkum kostela sv. Jana Křtitele z první etapy. Ve druhé etapě byl výzkum orientovaný na celou okolní oblast, která byla postižena výstavbou inženýrských sítí.
    Objekt Pomezí byl opevněným centrem, kamenná hradba o šířce min. 1,8 metru vymezovala centrální část, přičemž kamenné stavby byly po jejím obvodě a románský kostel stál uvnitř tohoto areálu. Na východní straně byla hradba ukončena věží chránící zástavbu uvnitř. Na věž z jihu navazovala trojdílná palácová budova, podle destruktivních zbytků rozvalených pod lokalitou na východní straně, byla budova asi vícepatrová. Vchod do opevněné lokality byl ze severní strany. Zánik paláce byl pravděpodobně násilný, destrukce stavby nese stopy požáru (vypálené trámy a až spečené kameny). Kamenný kostel byl stavěn v období od poslední čtvrtiny 13. až do počátku 14. století. Šlo pravděpodobně o pokus založit městské osídlení, které se neuchytilo. Funkční zůstal jen kostel, ke kterému v období gotiky přistavěli věž a kolem kterého se pohřbívalo. Kontinuita osídlení trvala asi do 16. až 17. století (zbytky objektů v blízkosti původních středověkých staveb). Následné osídlení v Pomezí ztrácelo význam a více se prosazovalo osídlení v dnešním Starém Městě pod Landštejnem.
    Románský hrad Landštejn: Archeologický výzkum byl zkomplikovaný ne vždy šetrnými rekonstrukčními pracemi v 80. letech minulého století, kdy velké plochy byly zality betonem, a mnohé stopy zničila i cementová malta. Přesto byly zrealizovány sondy v severním, východním a jižním parkáně a přinesly zajímavé závěry:
    Provázané zdivo základů věží a paláce dokládá, že už od počátku byla připravována výstavba této části hradu jako celek. Teorie, že na začátku byla pouze velká obytná věž s lehčím opevněním, se ukázala nesprávná.
    Románská hradba byla k věžím připojena na spáru. Vstup do hradu byl z jižní strany, těsně u velké věže. Svědčí o tom i zbytky ostění brány v románské hradbě. Parkánová hradba okolo jádra byla postavena až v období gotiky, ale před zděným parkánem měl hrad lehké ohrazení, asi palisády. Dokládají to nálezy počátečních vrstev odpadků, které by se jinak sesunuly. V nejspodnějších odpadcích se nalézaly úlomky kostí a střepy keramiky zašlapané do povrchové úrovně i se zbytkem malty. Keramika umožňuje datování počátku stavby od konce 12. až do první třetiny 13. století. Bližší časové zařazení není možné, lze pouze konstatovat, že keramický materiál je typický pro dolnorakouské a jihomoravské oblasti.

    Na výsledky první etapy archeologického výzkumu, který odhalil na Pomezí samostatné opevněné středisko, reaguje PhDr. Luděk Jirásko zajímavým článkem z roku 1997, kterým navazuje na svou dizertační práci a následné články uveřejněné v 70. letech minulého století (3). V 70. letech se Luděk Jirásko ještě přiklání k názoru, že prvními stavebníky hradu Landštejna byli páni z Zöbingu. V novém článku „Landštejn – Pomezí na prahu vrcholného středověku“ rozpracovává majetkovou genealogii hradu také na základě nových listinných podkladů. Konkrétně jako podstatný dokument předpokládá listinu z roku 1231, kde jako svědek důležité majetkové dohody vystupuje Hartlieb z Landštejna (Hartliebus de Landesstaine).
    Na základě této listiny přichází s novou teorií, kde tvrdí, že hrad Landštejn byl českou protiváhou rakouskému opevnění v dnešním Pomezí. Za stavitele hradu Landštejna považuje českého krále (Přemysla Otakara I. nebo Václava I.).
    Tento svůj názor opírá o již zmiňovaného Hartlieba, kterého považuje za purkrabího českého královského hradu Landštejna a hrádek v Pomezí považuje za rakouské zöbingenské sídlo. Pan Jirásko popisuje rozmach zöbingenského panství. Páni ze Zöbingu byli vedlejší větví pánů z Kuenringu (Jindřich, sídlící v Zöbingu, byl bratrem Albera III. z Kuenringu). Jindřich ze Zöbingu (1130 – 1170) se oženil s příslušnicí rodu ze Stronsdorfu (vedlejší větev Kadoltů z Mailbergu ), tím získal rozsáhlé majetky. Jindřich vybudoval asi v polovině 12. století nové rodové sídlo Weikertschlag (pojmenované po tchánovi Wichardovi ze Stronsdorfu ). Jako leníci hrabat z Raabsu byli potomci Jindřicha aktivní při kolonizaci Novobystřicka a pravděpodobně i Landštejnska. Určitý majetek nejstaršího Jindřichova syna Albera z Weikertschlagu (1171 – 1183/84) je pravděpodobně zmiňován v listině z roku 1175, kterou Konrád z Raabsu obdaroval johanity 30 lány a dvorem na říčce Bystřici a ve jmenované listině už existující majetky Ottovy, Alberovy a Gottfriedovy (vesnice Albeř může souviset právě s Alberem).
    Ještě výraznější úlohu při tvorbě Novobystřického dominia sehrál mladší Alberův bratr Wichard I. (1182-1209) a především jeho synové Jindřich II. (1209-1230) a Wichard II. (+1232) Wichard I. získal v roce 1188 patronátní právo k bystřickému kostelu od pasovského biskupa Theobalda. Johanitská komenda v Mailbergu vlastnila část nedaleké vesnice Mnich. Celou vesnici johanité získali až v roce 1229 díky odkazu Jindřicha II. z Zobingu, vydaném v Akoně roku 1229.
    Po smrti Wicharda I. (+1209/10), se jeho synové podělili o majetek rovným dílem, tehdy se jednotné bystřicko-landštejnské panství rozdělilo na východní landštejnskou část, kterou získal Wichard II., a západní část, kterou získal Jindřich II.. Podle Jiráska tímto rozdělením asi začíná zrychlený rozvoj i landštejnské časti, tj. budovaní opevněného sídla s kostelem sv. Jana Křtitele v dnešním Pomezí. Wichard II. byl zavražděn v roce 1232 ve Vídni, svědčí o tom informace z roku 1232 o nárocích pasovského biskupství na desátky z uvolněného panství Landštejn.
    Wichardovou dědičkou byla jeho dcera Margareta, která měla za manžela salzburského ministeriála Karla z Gutratu. Manželé se asi ujali části Wichardova majetku ještě před jeho smrtí.
    2. 4. 1231 v Senftbergu potvrdili listinou johanitům z Mailbergu donaci benefice v dolnorakouské obci Harras, které johanitům darovala už Margaretina babička Juta von Mindbach-Senftberg. Na této listině je uvedený jako svědek Hartlieb z Landštejna. V tomto období opevněné sídlo v Pomezí ještě patřilo Zöbingům a podle Jiráska uvedení jiné osoby v dokumentu, která má ve jméně uvedené též sídlo Landštejn, musí svědčit o dvou nezávislých sídlech v landštejnské lokalitě. Hartlieba pan Jirásko považuje za kastelána královského hradu – našeho Landštejna. Snaží se identifikovat Hartlieba z Landštejna jako věrného služebníka českého krále a dlouholetého kastelána královského hradu Znojmo. Tehdejší stejné jméno obou center s různými pány ( dněšního Pomezí a samotního hradu Landštejna ) vysvětluje jejich společnou blízkostí k hraničnímu kameni – Landštejnu.
    PhDr. Jirásko se ve svém článku snaží odhalit také identitu dalšího držitele hradu Oldřicha z Landštejna, uváděného v listině z roku 1259, kde vystupuje jako ochránce obce Kamern, kterou vlastnil cisterciácký klášter ve Zwettlu. Většina badatelů spojuje tuto osobu s Oldřichem z Lomnice, který je zmiňovaný ve dvou listinách jako svědek Vítkovců. O Oldřichovi z Lomnice spojovaném s Oldřichem z Landštejna se vedly diskuse, zda se jedná o Vítkovce, nebo rakouského ministeriála rodinně propojeného s Vítkovci. K tomuto závěru vedla badatele skutečnost, že oba majetky, Lomnice i Landštejn, skončily v rukách třeboňské větve Vítkovců (Lomnici získal Ojíř z Lomnice resp. ze Svin, Landštejn získal Sezema z Landštejna – synovec Ojíře). Jirásko dokazuje, že se jednalo o dvě různé osoby a Oldřicha z Landštejna ztotožňuje s Oldřichem I. z Hradce. Při analýze vývoje bývalých zöbingovských majetků, hlavně jejich přechodu do rukou pánů ze Schonbergu, Jirásko narazil na zajímavou skutečnost. V listině z roku 1256, kterou Matylda, vdova po Hadmarovi ze Schonbergu, se souhlasem svých synů ( Hadmarem a Reinhardem) udělila johanitské komendě v Mailbergu benefici v obci Harras, je Ulrichus Lanstenarius uvedený jako svědek (byl asi zainteresovaný na daném majetkoprávním aktě). Později v jiné listině z roku 1282, pasovský biskup Wichard potvrzuje desátky z farních obvodů Weikertschlag a Waldkirchen, které předtím jako léno držel Oldřich z Hradce, právě pro Hadmara a Reinberta ze Schonbergu. Stejná shoda jmen zainteresovaných účastníků majetkového konání na bývalých zöbingenských majetcích, vedla pana Jiráska k názoru, že Oldřich z Landštejna je totožný s Oldřichem I. z Hradce.
    Oldřich z Hradce (1254 – 1282) byl synem Vítka I. z Hradce a objevil se s predikátem z Hradce (de Nova Domo) až v roce 1260 při tažení Přemysla Otakara II. proti Uhersku. Do té doby asi neužíval tento predikát, protože ho používal jeho otec. Když sloužil jako purkrabí na královském hradě Přemysla Otakara II., mohl používat dočasně predikát podle tohoto hradu např. Landesteyn.
    Budeme-li akceptovat tuto zajímavou hypotézu pana Jiráska, tak hrad Landštejn byl v rukou Vítkovců už v roce 1256.

    Miroslav Plaček při hledání typových podobností na obou stranách moravsko-rakouské hranice si povšiml i Landštejna a konstatoval, že jeho dvojvěžová dispozice má zdrobnělou analogii v hradě Kaja poblíž Hardeggu. Další analogickou dispozici nalezl na moravském Buchlově, kde rovněž nacházíme dvojvěžové jádro s mezilehlým palácem a kapli ve věži. Ve shodě s Menclovou Plaček také předpokládá na Landštejně rakouské stavebníky, nejspíše pány z Hirschbergu (4).

    V roce 1998 uveřejnil Jiří Varhaník článek „Pozdně románské komorové střílny hradu Landštejna“ (5), kde se zamýšlel nad neobvyklými otvory-okny ve velké jižní věži hradu. Tyto otvory pokládá za střílny pro lukostřelce, které by měly pomáhat při obraně hradu.
    Pro české hrady jsou takovéto střílny nezvyklé. Podle autora článku je tento typ obranných střílen typický pro normanské hrady (jižní Itálie, Sicílie). Autor zároveň upozorňuje, že provedení a umístění těchto střílen neumožňuje účinnou obranu typu flankování. Střílny jsou příliš vysoko, neumožňují střelbu dolu k úpatí hradeb. Prostorová orientace střílen je na jižní a východní stranu, jakoby z těchto stran byl očekávaný hlavní směr útoku.

    V roce 2011 v publikaci „Průzkumy památek XVIII“ pan Vladislav Razím uvedl článek „K počátkům Landštejna“(6), ve kterém také uvádí doposud známé výzkumy i publikované názory na možné stavitele románského hradu Landštejna.
    Pan Razím důkladně analyzoval stavební nálezy a výzkumy na Pomezí a na samotném hradě. Vycházel přitom z archeologických výzkumů a fotografického materiálu před rekonstrukcí. Dochází k názoru, že považovat opevněný románský kostel v Pomezí spolu se zbytkem odkrytých staveb ve východní části objektu za šlechtické sídlo, může být zavádějící, spíše se jedná o panské sídlo správce, resp. fojta lokality.
    Jižní a západní hranice usedlosti nebyly prokázané, závěry archeologického výzkumu jen předpokládají jejich polohu. Samotný areál mohl být větších rozměrů, mohlo se jednat o celou městskou jednotku. Kostel sv. Jana Křtitele svojí velikostí nepřipomíná lokální svatyni, ale církevní sídlo většího rozsahu a významu. Svědčí o tom listina z roku 1232, kde je kostel v Landštejně (v Pomezí) považovaný za nejvýnosnější zdroj příjmů děkanství v rakouském Steine, kam tehdy patřil Landštejn z hlediska církevní správy. Majetkově Pomezí asi vlastnili Zöbingové (měli k tomuto kostelu podací právo).
    Razím považuje opevněný areál v Pomezí za městské osídlení pod hradem Landštejnem. Původní dřevěné stavby v Pomezí mohly předcházet stavbě hradu, ale výstavbu kamenných staveb v Pomezí považuje za současné se stavbou hradu.
    Po rozboru stavebních nálezů na samotném hradě Landštejně dochází k závěru: Jako první byly budované mohutné věže (jižní a severní), následně východní zeď mezi oběma věžemi, případně s hradním palácem za touto zdí. Obvodová zeď kolem románského jádra z jižní, západní a severní strany byla stavěna později.
    Už od počátku bylo uvažováno s tímto rozsahem stavby. Svědčí o tom skutečnost, že zdi orientované do interiéru románského jádra hradu ( západní zeď paláce ) byly od začátku plánované jako tenčí proti externě orientovaným zdem. Hlavní vchod do hradu byl z jižní strany branou těsně při západní straně jižní věže.
    Obě věže byly budované jako solitéry a zdi k nim byly připojované na spáru. Větší jižní věž má pravidelný obdélníkový půdorys a vstup měla až na úrovni 1. poschodí z jižní obvodové hradby a následného dřevěného ochozu na západní straně věže. Přízemí věže sloužilo asi jen na skladování. Zdi jsou až do 4. poschodí značně silné, ale zdi 5. poschodí jsou již tenčí. Zdá se, že střecha překrývala celou plochu půdorysu věže, tedy že na vrcholu věže nebyl ochoz pro strហresp. obránce. Z románské doby se zachovaly jen tři střílnové otvory. Dva ve 3. poschodí a jeden ve 4. poschodí. Střílny byly orientované na východní a na jižní stranu. Otvory svojí výškou a lichoběžníkovou špaletou, mají zajišovat jednak skrovné osvětlení, a také teoreticky umožňují střelbu z luku resp. kuše. Prakticky nebyly použitelné na obranu paty věže a okolních zdí.
    Jižní věž má jiné uspořádání. V přízemí je prostor přístupný jen otvorem shora z 1. poschodí. V 1. poschodí byla hned od počátku kaple s obloukovou kupolí a apsidou uvnitř východní stěny věže spojená s oknem. Vstup do kaple byl na tomto poschodí vstupním portálem z jižní strany. Na západní straně kaple je tribuna, na kterou vedly dřevěné schody přiložené k severní stěně. Z tribuny vedlo vnitřkem severní zdi schodiště do dalšího patra. Na tomto poschodí byl obytný prostor, ze kterého vedlo schodiště do vyššího poschodí a zároveň výstup na venkovní ochoz.
    O vzhledu paláce mezi oběma věžemi můžeme jen říct, že byl krytý východní hradbou mezi věžemi a vstup do něho byl asi z dřevěné lávky na úrovni 1. poschodí (obranná ochrana) ze západní strany. Venkovní ochoz před východní hradbou mezi věžemi byl na kamenných krakorcích pravidelně rozmístěných z venkovní strany západní zdi. Ochozy na jižní, západní a severní obvodové zdi hradu byly na vnitřní straně zdí a byly ukončené cimbuřím. Celkové provedení hradu je strohé, až na pár stavebních detailů, svědčí to o rychlé a účelové stavbě.
    Razím se v článku zamýšlí také nad možným stavitelem hradu, který podle něho musel být dostatečně zámožný, aby mohl realizovat takovou nákladnou stavbu, jakou byl románský Landštejn. Z tohoto důvodu nepovažuje za stavitele hradu pány z Zöbingu, protože byli jen ministeriály Raabského hrabství. Podobně ani pány z Hirschbergu, nepovažuje za stavitele, byli sice movitější, ale měli svoje rodové zájmy v bavorském regionu.
    České krále vylučuje, protože Landštejn byl v období výstavby na rakouském území. Bez vlastního zázemí (vesnice jako zdroj pracovní síly) nebylo možné takto mohutný hrad postavit. V této části se odvolává také na nepublikovanou studii stavebně-historického průzkumu hradu, který v roce 1980 vypracovali Luboš Lacinger a Dobroslav Líbal.
    Razím hypoteticky uvažuje nad prvními staviteli hradu jako o kombinaci rakouského vévody Leopolda VI. a jeho ministeriály, například Zöbingy a naznačuje jejich možnou inspiraci v zámoří (jejich účast na křižáckých výpravách). Tyto úvahy nejsou podporované žádným dokumentem. Zároveň se zamýšlí nad monumentalitou hradu, zda nezvykle mohutné věže a východní obranná zeď svojí majestátností neměly sehrát odstrašující úlohu před možným útokem. Jejich orientací na východní resp. jihovýchodní stranu je možné dokladovat, že se mohlo jednat o rakouský hrad, který měl vůči moravské hranici už z dálky působit jako nedobytná pevnost.
    Kaple v malé severní věži s apsidou v síle východní zdi a tribunou na západní straně:


    Luboš Lacinger ( 6) ve své nepublikovaném stavebněhistorickém průzkumu usuzuje z názvu hradu Landštejna na skutečnost, že se jednalo o zemský hrad, a ne hrad stavěný pouze feudálem. Zároveň mohutnost hradu napovídá, že iniciátorem a investorem hradu musel být panovník český nebo rakouský. Pány z Hirschbergu nepovažuje za stavitele, nebo měli své hlavní zájmy v Bavorsku. Českého krále za něj též nepovažuje, protože neměl strategický důvod tento hrad budovat. Až do roku 1226 měl s rakouským vévodou přátelský vztah a ke stavbě takového hradu by potřeboval silné zázemí (českou pracovní sílu). Zároveň uvádí, že celý kraj včetně Starého Města pod Landštejnem patřil dlouho pod pasovské biskupství a český král neměl důvod stavět hrad, který by patřil pod cizí církevní správu.
    V publikaci „Průzkumy památek XVIII“ je také uveřejněný článek od Thomase Kuhtreibera „ Der Grundung der Burg Landštejn“ (7). V tomto článku autor porovnává stavební styl hradu Landštejna s hrady v Rakousku (část Waldviertel).
    Analyzuje technologii stavby zdí hradu Landštejna a uvádí obdobnou technologii, typickou pro pozdně románské stavby, např. na hradě Rastenburg (začátek stavby od r. 1198 až po r. 1210).
    Zkráceně: pro vnitřní zdi Landštejna byl použitý lomový kámen, který se střídá ve vnitřních zdech v různých zónách s kamennými bloky a deskami, přičemž jako rohové bloky byly použity granitové kamenné bloky. Na hradě Landštejně je použito málo specifických architektonických detailů, ale i z těch několika zachovaných je jasná vysoká podobnost konstrukce okenních a vchodových portálů s hrady Rastenberg a Lichtenfelds. Nápadná je podobnost využití emporových výstupků na obloucích v kaplích s hrady Pernegg a Lichtenfelds. Největší shodu tvaru emporových výstupků z Landštejna je vidět v porovnání s emporami zachovanými v kostele sv. Jana Křtitele v Pomezí.
    Autor hledá typologické shody rakouských hradů s Landštejnem, hlavně stavbu dvou hranolových věží s palácem mezi nimi. Obdobnou typologii je těžké najít na jiných českých a moravských hradech. Mimo Buchlova, který vznikal v jiném období, nenacházíme takové řešení.
    Kuthreiber v článku uvádí nákresy několika dobových hradů v rakouském Waldviertelu, které naznačují dvouvěžovou dispozici, a tím podobu s hradem Landštejnem.
    Největší typologickou podobnost je možné najít na hradě Kája, postaveném před rokem 1196. Nejstarší jádro hradu tvořila dvojice hranolových věží, mezi které byl vtěsnán palác. Z jihu k tomuto jádru přiléhal dvůr obehnaný polygonální zdí – viz níže.

    Obrázek základového zdiva hradu Kája:


    Možnost dvou věžové typologie můžeme najít také na hradě Weitenegg, který byl postaven ve 12. století. Věže jsou zde více vzdálené od sebe, a vymezují úzký hradní areál, obsahující více staveb. Na hradě Lichtenfels, nedaleko Zwettlu, se také nacházejí dvě hranolové věže na koncích hradního areálu. Hlavní věž u vchodu a věž s kaplí na opačném konci polygonálního nádvoří. Kaple má apsidu s oknem vystupující z těla věže. První zmínka o hradě je z roku 1196.
    Původní hrad Weitra (dnes zámek) měl podle schematického nákresu z „Barenhaut“, archivu kláštera ve Zwettlu, také dvě věže a palác mezi nimi. Podle obrázku byla jedna věž čistě obranná, ale druhá mohla plnit i náboženské cíle, protože na jejím vrcholu je nakreslený kříž. Tento hrad založil Hadmar II. z Kuenringu v letech 1201 až 1208.
    Při dobré vůli je možné najít původní dvouvěžovou dispozici i na hradě Kronsegg (sídlo pasovské arcidiecéze od roku 1250).
    Zajímavá podobnost je vidět i na nákrese základů malého hradu Neudegg, kde jedna z dvojice věží asi měla kapli s apsidou. (První zmínka o majiteli Ortolpusovi de Neueke je z roku 1183.) Z tohoto hradu se zachovalo velmi málo zdiva a půdorysná dispozice je asi jen předpokládaná. Kuhtreiber porovnává i původní sídlo pánů z Zöbingu – Weikertschlag, kde na jedné straně řeky stál hrad, na druhé straně stálo město s významným kostelem.
    Kombinace městečka Pomezí s velkým kostelem na jedné ostrožně a hradem Landštejnem na protilehlé ostrožně vytváří podobnou filozofii. Hrad a městečko Weikertschlag střežily vodní obchodní cestu na Moravu. Pomezí a hrad Landštejn z obou stran střežily obchodní cestu vedoucí mezi nimi. Článek pana Kuhtreibera naznačuje, že hrad Landštejn byl na počátku budovaný rakouským stavitelem.

    Úvahy a názory k hypotéze pana Jiráska:
    Pán Jirásko (3) předpokládá, že iniciátorem stavby hradu Landštejna byl český král pravděpodobně Přemysl Otakar I. případně Václav I.
    Jirásko zakládá svou hypotézu na objevení samostatného panského sídla v Pomezí (rakouský Landštejn) a na listině Karla z Gutratu z roku 1231, kterou potvrzuje darování některých zöbingenských majetků johanitům, kde jako svědek je uváděný Hartlieb z Landštejna. Tohoto Hartlieba ztotožňuje s Hartliebem ze Znojma, který je purkrabím českého krále na hradě ve Znojmě. Uvádí, že v roce 1231 Pomezí ovládal Wichard II. z Zöbingu a hrad Landštejn český purkrabí Hartlieb z Landštejna (ze Znojma). Tím dokazuje, že hrad Landštejn byl protiváhou k rakouskému Landštejnu (Pomezí) a byl vybudovaný českým panovníkem.

    Letecký pohled na Landštejn v pozadí a ves Pomezí v popředí + pohled na hrad z Pomezí:


    Pro posouzení této hypotézy jsme se pokusili stručně analyzovat dobu, kdy mohl český král začít s výstavbou hradu. Snažili jsme se zjistit více informací o Hartliebovi ze Znojma a pokusili jsme se najít silná a slabá místa hypotézy pana Jiráska.

    Přemysl se poprvé dostal k moci jako český kníže v roce 1192, kdy převzal tento titul z rukou německého císaře Jindřicha VI.. Pro svou snahu o nezávislost a účast na chystaném proti císařském spiknutí byl v roce 1194 zbavený moci. Úřad českého knížete převzal pražský biskup Jindřich Břetislav. Jindřich Břetislav umírá v roce 1197 a čeští předáci povolali na trůn Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha. Vladislav se s Přemyslem Otakarem dohodli na rozdělení moci. Vladislav Jindřich se spokojil s úřadem markraběte moravského a vládu v Čechách přenechal Přemyslovi. Až období po podpisu Zlaté buly sicilské si už Přemysl Otakar mohl myslet, že drží vládu v království pevně v rukou a jeho hlavní aktivity mohly směřovat k budování silnějšího zahraničně-politického postavení.
    Myslíme si, že z hlediska mocenských priorit v tomto období nebylo reálné, aby některý z českých resp. moravských vládců začal do roku 1212 s finančně náročnou stavbou hradu Landštejna.

    Přemysla ale následně zaměstnávaly spory s příbuznými jeho zapuzené první manželky Adléty. Její rodina pořád hledala cestu jak ho přinutit, aby přijal Adlétu zpět jako svou manželku.
    Jižní hranice Čech zřejmě stále nebyla prioritním tématem. Žádné větší moravsko-rakouské konflikty se neobjevovaly. Rakouská strana sice pokračovala v kolonizaci pohraničních hvozdů, ale hlavně v okolí řeky Dyje. Rakouský vévoda Leopold VI. orientoval velkou část své energie spíše na křížové výpravy.
    V roce 1215 zamřel biskup Daniel a novým biskupem, s Přemyslovým souhlasem, se stal Ondřej, který se snažil prosadit nové ideje z lateránského koncilu, hlavně nezávislost církve na světské moci. V tomto však narazil na Přemyslův odpor a jejich spor se vyhrotil natolik, že Ondřej odešel do Říma a nad celou českou diecézí vyhlásil interdikt. Až v roce 1221 pod tlakem papeže došlo k dohodě biskupa Ondřeje a královského prokurátora.
    V roce 1222 zamřel moravský markrabě Vladislav Jindřich bez mužských potomků a vládu na Moravě Přemysl Otakar I. odevzdal svému druhému synovi Vladislavovi. Jako hlavní opěrný mocenský bod Moravy při rakouské hranici se profilovalo hradní centrum Znojmo, okolo kterého začalo osídlovaní, jež vyvrcholilo založením a opevňováním samotného města Znojma kolem roku 1222.
    V roce 1216 se podařilo Přemyslovi prosadit volbu svého syna Václava za mladšího krále, a když po roce 1225 zemřel Vratislav, syn Přemysla s Adlétou Míšenskou, skončilo i ohrožování Přemysla ze strany bývalých příbuzných z Durynska. Přemysl mohl začít hledat cíl po případnou expanzi.
    Budování hradu Landštejna z pověření krále Přemysla Otakara I. mohlo teoreticky začít nejdříve kolem roku 1222, tehdy začal Přemysl posilovat moravskou hranici s Rakouskem založením města Znojmo a následnou opravou a posílením znojemského hradu. Většina badatelů považujících Přemysla Otakara I. za iniciátora stavby hradu Landštejna považuje, rok 1222 za možný rok začátku výstavby hradu. Nedochovala se ale žádná listina ani zmínka, která by výstavbu hradu Landštejna českým králem třeba jen naznačovala.

    Po brzkém úmrtí markraběte Vladislava (prostřední Přemyslův syn), na jeho místo Přemysl Otakar I. jmenoval svého mladšího syna Přemysla.
    Prudké zhoršení vztahů s Rakouskem nastalo koncem roku 1225, když se ukázalo, že Leopold VI. za zády českého krále dojednal svatbu své vlastní dcery Markéty s Jindřichem VII., synem a nástupcem císaře Fridricha II. Anežka, dcera Přemysla Otakara I., která byla v té době na dvoře Leopolda VI. vychovávána a připravována právě na svatbu s císařovým synem, se musela vrátit do Prahy. Přemysl Otakar následující rok napadl rakouské území, ale dobře připravená rakouská obrana útok odrazila. Rakouská strana odpověděla útokem na jižní Moravu. Nový útok Přemysl Otakar zahájil hned po neočekávané smrti vévody Leopolda VI. v létě 1230. Vyslal na rakouské území vojsko pod vedením mladšího krále, svého nejstaršího syna Václava.
    Situace nového rakouského vládce vévody Fridricha II. Bojovného byla složitá, nebo současně s českým vpádem povstala proti němu domácí šlechta (ministeriálové) pod vedením bratrů Henricha a Hadmara z Kuenringu. České vojsko pět týdnů nerušeně rabovalo na rakouském pomezí. Domů se vrátilo až po zprávě o úmrtí Přemysla Otakara I.
    Rok 1225 by mohl být nejpozdějším rokem začátku výstavby hradu Landštejna. Z dobových dokumentů se zdá, že hlavní směr vzájemných útoků probíhal v oblasti toku řeky Dyje. Vitorazský hraniční hvozd byl stále těžko přístupný. Otázkou je, jestli bylo možné začít stavbu mohutné pevnosti v těsné blízkosti rakouského hradu při neustálých česko-rakouských nepokojích.
    Podle některých zdrojů pohraniční boje probíhaly i v roce 1231, nejvážnější úder z rakouské strany vůči Moravě přišel v roce 1233 (1232), kdy Fridrich Bojovný napadl a dobyl pevný hrad Bítov a drancoval Moravu až po Slavonice. Václav I. přitáhl s vojskem, ale do otevřeného boje se neodvážil, protože se k rakouskému vévodovi připojil i jeho bratr moravský markrabě Přemysl. Pravděpodobně za markrabím Přemyslem stála i moravská šlechta. Teprve když Fridrich kvůli své nemoci musel z Moravy odtáhnut, dokázal si Václav I. vojensky podrobit neposlušného bratra a získat kontrolu nad Moravou. Vzpoura markrabího Přemysla se zopakovala ještě v roce 1236.
    Fridrich Bojovný si v roce 1235 proti sobě poštval i samotného císaře Fridricha II. Ten nařídil říšským knížatům obsadit rakouské vévodství. Nejaktivnější byl bavorský vévoda Ota, který obsadil západní část rakouského vévodství, a český král Václav, jehož vojsko obsadilo rakouské území severně od Dunaje. Úspěch byl ulehčený i podporou rakouské šlechty a kléru, nebo útlak ze strany Fridricha Bojovného byl až nesnesitelný.
    Václav I. očekával od císaře Fridricha II. odměnu v územních ziscích, ovšem tento předpoklad se nenaplnil, a Václav se začal politicky více orientovat na papeže. Ten hledal cesty sblížení rakouského vévody s českým králem, což se podařilo v roce 1239, přičemž Václav pomohl Fridrichovi Bojovnému získat zpět moc nad rakouským vévodstvím. Za to mu Fridrich musel přislíbit část území na levém břehu Dunaje a sňatek své neteře Gertrudy s nejstarším Václavovým synem Vladislavem. Fridrich Bojovný ale hledal všechny cesty jak se ze závazků vůči Václavovi vyvléci. Tak Václav I. koncem roku 1240 znovu napadl Rakousko a jen tuhé mrazy zabránily většímu drancování. Podle všeho až zprávy o tatarských hrůzách přinutily oba panovníky k míru a potvrzení předcházejících dohod. Po odchodu Tatarů Fridrich Bojovný napadl oslabené Uhersko, kde neuspěl, a tak znovu zaútočil na Moravu. Sliby mu Václav neváhal připomenout vojensky v roce 1245 a v roce 1246 se mu konečně podařilo dosáhnout svatby svého syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou. Šance na zisk rakouského vévodství se stala reálnou hlavně po smrti vévody Fridrich v roce 1246 (zemřel v bitvě s uherským vojskem).
    V období od roku 1225 až 1246 bylo několik vojenských česko - rakouských konfliktů v pohraničí a mohutný hrad Landštejn mohl být důležitým obranným prvkem. V žádných dokumentech z té doby se ale neobjevují informace o českém hradě Landštejně.

    Při pátrání po Hartliebovi ze Znojma, který by mohl být totožný s Hartliebem z Landštejna, je potřebné analyzovat, který Hartlieb by přicházel v úvahu, nebo na české straně se jméno Hartlieb, Artléb i jiné variacie tohoto jména vyskytovaly často. V české historii daného období najdeme více osob, které jsou označované jako Hartlieb ze Znojma. Písemné zmínky o našem Hartliebovi se týkají hlavně Znojma a klášterů v Louce, v Zábrdovicích a v Oslavanech.
    Výzkumy moravských rodů první poloviny 13. století ukazují, že Hartlieba ze Znojma můžeme hledat buď v rodě pánů z Miroslavi resp. z Myslibořic nebo v rodě pánů z Deblína.
    Jednodušší je začít rodem pánů z Deblína. Hlava rodu Ratiborius z Deblína je uváděný už ve 20. letech 13. století s ostatními hradními úředníky Znojma. Páni z Deblína byli blízcí markraběti Přemyslovi (bratrovi Václava I.), a zřejmě proto se nejdříve vyskytuje Ratiborův syn Hartlieb ve funkcích na markraběcím dvoře v Olomouci. Např. na Přemyslově listině z roku 1236, kterou magistru Ugonisovi potvrzuje majetek Koberici, jsou jako jedni ze svědků uvedeni otec Ratiborius a jeho syn Hartlieb („Ratiborius cum filio suo Arthlebo dapifero“). Podle Radky Kovářové v její práci „Páni z Deblína“ (12) je Hartlieb jako podčeší (osobní číšník knížete) Artleb uváděný i v roce 1233 a 1234. Podle jejího názoru v tomto období už dvorní funkce nebyly zajímavé a využívali je hlavně zájemci se začínající kariérou. Z toho důvodu Hartlieba s funkcí subpincerna v dokumentech v letech 1233 a 1234 předpokládá právě Hartlieba z Deblína a ne Hartlieba z rodu z Miroslavi. Hartlieb z Deblína, který v roce 1278 sice vystupuje jako komorník ve Znojmě a na Bítově, byl ovšem v roce 1231 na začátku své kariéry, a je nepravděpodobné, aby byl purkrabím na Landštejně. Pátráme proto v rodě pánů z Miroslavi a Myslibořic, kteří nosili erb složený ze tří leknínových listů. Podle nedávných historických prací páni z Miroslavi a Myslibořic byli rakouským rodem, který zdomácněl na Moravě (12),(13).
    Asi první zmínky o Hartliebovi je možné najít v listině biskupa Jindřicha z června roku 1175 pro klášter Louka, kde je jako svědek za Znojemskou provincii na prvním místě uvedený jistý Artlebus. V listině krále Přemysla Otakara z roku 1210, kterou potvrzuje věnování Lea z Klobouka klášteru v Zábrdovicích, je uvedený uxor Hartlebi (asi manžel Margarety, původně vdané za Peregriniho, jejíž bývalé majetky jsou v listině také uváděné). Obdobně v potvrzovací listině z roku 1211 je uvedený uxor Artlebi.
    Z roku 1222 je také listina, kterou Přemysl Otakar spolu s markrabím Vladislavem potvrzují v Brně vesnici Nasseratiz Artlebovi ze Znojma, věnovanou českým pánem Unkem jako věno jeho dcery. Hartlieb se připomíná jako kastelán na Znojmě v roce 1222, ale společně s bratrem Ekhardem. Následně se objevují i v listinách v letech 1228, 1229, 1234 a 1236 (Hartlieb je uváděný vždy za svým bratrem Ekhardem, jakoby byl mladší resp. méně významný).
    Z roku 1225 je listina, kterou paní Helwiga dělá záměnu majetků s Třebíčským klášterem a uvádí jako svého vnuka ( nepos ) pana Hartlebusa. Helwiga vystupuje také v listině z roku 1228, kde je jako svědek znovu uvedený Hartlieb ze Znojma. Paní Helwigu identifikoval Martin Wihoda jako manželku markrabího Vladislava Jindřicha (21).
    V listině z 26. srpna 1234 vydané Olomouckým biskupem Robertem je Hartlieb označený jako znojemský purkrabí (v listinách markrabího Přemysla z roku 1334 je ale jako znojemský purkrabí uváděný Ben). V listině z 12. června 1234 je Hartlieb uvedený jako Hartlebus de Misliboriz. Zajímavá je hlavně listina z roku 1239, kterou paní Markéta prosí olomouckého biskupa o patronátní právo na kostel sv. Petra v Miroslavi pro děti svého syna Hartlieba, přičemž jsou jmenovaní Thomasio, Ekchard a Artleb. Potvrzení tohoto patronátního práva dosvědčuje listina z roku 1244, kterou vydává Margareta z Miroslavi pro svého syna Hartleba.
    Opis z kroniky kláštera v Zwettlu připomíná v roce 1245 Hartlieba ze Znojma jako zesnulého čímž se stávají uvolněnými desátky z majetku u Weichartesdorfu.
    V klášteře Geras v Rakousku se zachovala listina z roku 1251, ve které Wichard Edler von Tyrnau přiřazuje faru ve Frattingu (Vratěnín) pod klášter Geras. Mezi svědky jsou uvedeni i bratři Ecchard a Hartlieb.
    Listina Markéty (z Miroslavi) naznačuje existenci Hartlieba, syna Margarety z Miroslavi, přičemž tento Hartlieb měl syny Thomasia, Ekharda a Hartlieba. Nazveme li syna Margarety Hartliebem starším a pokusíme se ztotožnit ho se samostatně jmenovaným Hartliebem, uváděným v letech 1197 až 1245, pak jako mladšího Hartlieba zkusíme identifikovat Hartlieba uváděného se (za) svým bratrem Ekhardem, tj. od roku 1222 až do roku 1251. Zdá se, že Hartlieb mladší byl asi méně významný než jeho otec. Představě pana Jiráska víc vyhovuje Hartlieb starší, který mohl být uznávaným, rodově výše postaveným ( rodem spříznen s Přemyslovci ) a schopným milites v službách českého krále.

    Listina, kde je uvedený jako svědek Hartlieb z Landštejna ( Landesstaine ):


    Listina je vydaná 2. dubna 1231 manželem Markéty ze Zöbingu, Karlem z Gutratu na hradě Senfanbach (Seftenberg), kterou potvrzuje johanitům z Mailbergu (Mourbberge) majetky ve vesnici Harraz poblíž Mailbergu. Majetek johanitům darovala babička Markéty Juta (Jitka) z Imbachu. Svědky na listině jsou: Henricus de Rore, frater (bratr) Strocto (asi zástupce johanitů), Hermannus notarius: notář Heřman (asi zajistil sepsání listiny), Hartliebus de Landesstaine, Liephardus, Voluelinus, Albertus Gogeman, Ulricus de Ibs et frater eius Henricus, Otto Mannelo.

    Ze svědků je na prvním místě uváděný Henricus de Rore. Páni z Rohre byl původně ministeriálský rod bavorských vévodů. Oto a Henricus de Rohre v daném období často svědčili na listinách pro klášter v Kremsu a na listinách rakouského vévody. Bratr Scorto je pravděpodobně zástupcem johanitů, tedy účastníkem tohoto právního aktu. Následuje notář, který asi listinu připravoval. Běžně jsou uváděni notáři na konci seznamu svědků, resp. následují za nimi méně významní svědkové.
    Jako čtvrtý svědek vystupuje nᚠHartlieb z Landštejna. Následují Liephardus, Voluelinus, Albertus a Gogeman bez predikátů, po nich bratři Ulrichus a Henricus de Ibs (z Ypps) a Otto Mannelo. Pány z Ibs stejně tak Alberta Gogemana nacházíme i na jiných listinách Tuty von Imbach a Karla z Gutratu. Jednalo se asi o někoho blízkého jejich rodu nebo o některého z jejich podřízených. Pořadí svědků se zdá zmateční. Hartlieb ze Znojma starší by byl určitě hierarchicky výše postavený než notář a měl by být uvedený ještě před ním. Teoretické vysvětlení, že osoby uvedené po notáři podepisovaly listinu dodatečně, nepřichází v úvahu, nebo originál listiny ukazuje, že byla sepsaná a ukončená najednou.
    Listina byla podepsána na panství Seftenberg (blízko města Krems), přičemž nedaleko je Imbach, ze kterého pocházela babička Markéty Tuta. Akt probíhal hluboko ve vnitrozemí Rakouska. Otázky vyvolává i datum podpisu, 2. dubna 1231, protože tehdy probíhaly v Rakousku nepokoje (boje Kuenringů včetně Zöbingů s vévodou Fridrichem) (15) a krátce před tím boje na moravsko- rakouské hranici. Jak vysvětlit, co mohlo vést českého purkrabího, aby cestoval tak hluboko do vnitrozemí nepokojného Rakouska, aby svědčil při potvrzení předchozího darování rakouské nobility (Tuty z Imbachu)? Snad jen tak, že v blízkosti darovaných majetků u Mailbergu mohl mít i Hartlieb důležité majetkové zájmy (u Weichartesdorfu dnešního Kleinweikersdorfu ) a proto byl ochotný absolvovat tak nebezpečnou a riskantní cestu.
    Pan Jirásko považuje Hartlieba ze Znojma za věrného purkrabího českého krále. Rok 1233 ale ukázal, že moravské panstvo nebylo úplně věrné českému králi, minimálně část moravské nobility podporovala markrabího Přemysla a tím nepřímo i rakouského vévodu Fridricha.
    Nespornou výhodou hypotézy pana Jiráska je možnost vysvětlení drahého financování výstavby hradu Landštejna. Král jako stavitel mohl disponovat prostředky pro tak náročný projekt.
    Jak ale vysvětlit, že o stavbě tak mohutného českého hradu dobové listiny mlčí, jak mohl stavět hrad bez zázemí a tím bez vlastní pracovní síly, kdo inspiroval českého krále ke stavbě pro Čechy tak nezvyklého hradu? Jak si vysvětli podobnost s blízkými rakouskými hrady?
    Zůstává hodně otevřených otázek, na které nedává hypotéza pana Jiráska odpověď.
    Použitá literatura:
    1) Pavel Břicháček, Jan Muk – Kostel Sv. Jana Křtitele na Pomezí – Výsledky stavebně historického a archeologického výzkumu, Průzkumy památek I/1996
    2) Pavel Břicháček „Hrady Landštejn a Pomezí – výsledky archeologického výzkumu“
    3) Luděk Jirásko „Landštejn – Pomezí na prahu vrcholného středověku“
    4) Zdeněk Žalud „Páni z Landštejna do doby husitské“ diplomová práce - Praha 2001
    5) Jiří Varhaník „Pozdně románské komorové střílny hradu Landštejna“ Průzkumy památek II/1998
    6) Vladislav Razím „K počátkům hradu Landštejna“
    7) Thomas Kuhtreiber „Der Grundungsbau der Burg Landštejn“
    8) Zdenek Žalud „Páni z Landštejna“ diplomová práce 2002
    9) Jarmila Flaková „Křižácké hrady v Sýrii“, diplomová práce 2012
    10) Mag. Fridrich Meytsky „Der politische Horisont des Babenberges Leopold VI.“, Dissertation Wien
    11) Dagmar Weltin „Studie zur Geschichte Johanniterkommende Mailberg“, Diplomarbeit 2007
    12) Radka Kovářová „Páni z Deblína“ Brno 2002
    13) Ján Škvrňák „První vrstva šlechtických predikátu na jihozápadní Moravě ve vztahu k sídlům“, bakalářská diplomová práce Brno 2011
    14) Zsolt Hunyadi, Jozsef Laszlovszky, The Crusades and the Military Ordens“
    15) Gottfried Edmund Friess – Die Herren vo Kuenring, zdroj internet
    16) Historiae Frisingensis – Tomus II. 1729
    17) Johann Nepomuk Cori „Bau und Einrichtung der Deutschen Burgen in mittelalter“ část od Albin Czerny „Sechs Donauburgen“ – Vichtenstein, zdroj internet
    18) Daniel R. Moy - Military startegy in the Latin Kingdom of Jerusalem: The crusader fortification at Caesarea – A Thesis for Master of Art
    19) Antony Cyprian Bridge – Krížové výpravy, Academia Praha 1995
    20) Erwin Kupfer „Schtreiflichter der niederosterreichischen Landesgeschichte – Komentare zu Urkunden aus dem Niederosterreichischen Landesarchiv“, Das Waldviertel 58.Jahrgang-Heft3/2009
    21) Eva Svobodová „Olomoucký biskup Robert a církevní řády na Moravě“, Magisterská diplomová práce Olomouc 2010
    22) Sbírka českých a rakouských archívů dostupná na internetu
    23) Monasterium.net
    Děkujeme všem nám neznámym autorům, kterých obrázky na internetu sme použili v našem článku.

    Celý článek | Komentáře: 18 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červen  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha