Stavebně historickou perlou České Kanady je hrad Landtejn. Tento hrad je jednou z mála staveb, kde se ve velké míře dochovalo mohutné románské jádro, které nemá obdobu v okolních českých hradech. Moná proto se mnozí historici, archeologové a badatelé pokoueli objasnit jeho vznik, najít prvního zadavatele stavby a stavebníka, pochopit úlohu, kterou měl plnit. Vechno neznámé je tak trochu tajemné, proto jsme si dovolili nazvat tento ná článek Tajemství vzniku hradu Landtejna.
Při analýze počátku dneního hradu Landtejna je potřebné analyzovat jednak historii osídlování celé oblasti od Nové Bystřice a po Landtejn, včetně vazeb nejblií osady Pomezí na samotný hrad, ale také analyzovat lechtické rody ovládající toto území, historické reálie, archeologické výzkumy, stejně jako typologii hradu.
Jedná se o komplexní úlohu, při jejím řeení badatelé doli k protichůdným závěrům. Podle jedné skupiny badatelů byla prvními staviteli hradu rakouská, resp. bavorská lechta, podle druhé byl prvním stavitelem český král.
Pokusili jsme se sumarizovat vechny nám dostupné publikace, názory, historické informace a následně vyhodnotit argumenty pro a proti jednotlivým hypotézám. V obrázkové dokumentaci můeme ukázat jen ty obrázky, které se nám podařilo získat v elektronické verzi.
Letecký pohled na hrad Landtejn:
Doposud známé a veřejně publikované informace:
Krajina od Nové Bystřice po Landtejn byla dlouho řídce osídlenou oblastí, určitě se zde vyskytovali i slovantí osadníci, o čem svědčí původní místní názvy jako Fistriz a pod.
A ve 12. století se rozbíhá organizované osídlování, hlavně od jihu z rakouské strany. Toto rakouské kolonizační úsilí začalo naráet na odpor z české strany. Územní spory musel řeit císař Fridrich Barbarossa na sněmu v Chebu v roce 1179. Jednání vyústilo k přesnějímu vymezení česko-rakouské hranice. Oblast Novobystřicka a Landtejnska připadla k rakouskému vévodství. Hranici tvořil dnení Kostěnický potok od pramene u Kaprouna a po jeho ústí do Lunice. Vrch Vysoký kámen u Kunaku tehdy tvořil tzv. trojmezní bod mezi Čechami, Moravou a Rakouskem. Listina ze sněmu v Chebu popisovala, kudy probíhala nová česko-rakouská hranice, ale nepopisovala průběh moravsko-rakouské hranice, pravděpodobně proto, e tato se nezměnila.
Kníe Bedřich zastupující českou stranu neměl reálnou monost zabránit tomuto rozhodnutí, protoe vévoda Leopold V. Babenberský byl blízký císaři, a zároveň mu byl zavázán jeliko byl Bedřichovým bratrancem a pomohl mu v mocensky nestabilních Čechách udret si titul českého kníete.
První písemná zmínka o tomto kraji je z roku 1175, kdy hrabě Konrád z Raabsu daroval johanitské komendě v Mailbergu 30 lánů lesní půdy a jeden dvůr na říčce Bystřici.
Jedním z významných kolonizátorů Novobystřicka spolu s přilehlým jiním rakouským územím byl rod pánů z Zöbingu, v této oblasti působících jako leníci pánů z Raabsu. Rod Zöbingů byl vedlejí větví rodu pánů z Kuenringu a vlastnili majetky na jih od Dyje a severně od Dunaje, přičem se snaili pronikat i do oblasti Waldviertelu ( Vitorazsko - území Dolního Rakouska).
Páni z Zöbingu jsou v této oblasti doloeni v listině z roku 1188, kterou pasovský biskup udělil Wichardovi I. z Zöbingu patronátní právo ke třem kostelům, mezi nimi i ke kostelu ve Fistriz, dnení Nové Bystřici. Podle dalí listiny z Mailbergu, johanité dreli od roku 1207 vesnici Mnich. Tato vesnice je jmenovaná spolu s Bystřicí také v roce 1229, kdy Jindřich z Zöbingu postoupil johanitskému řádu fojtství a některé důchody z této vesnice. Páni z Zöbingu v roce 1232 vymírají po meči, svědčí o tom také pasovský urbář, který zaznamenává uvolněná místa, mezi kterými jsou jmenované Bystřice a také Landtejn ( Lantsteine ). Z hlediska světské moci se území formálně vrací jejich lenní pánům, kterými v tomto období u nebyli páni z Raabsu, ale páni z Hirschberku.
Páni z Raabsu vymřeli po meči u v roce 1192 smrtí Konráda z Raabsu. Zůstali po něm dvě dcery Sofie a Agnes. Starí Sofie byla provdaná za norimberského purkrabího Fridricha Hohenzolernského a zdědila východní část raabského hrabství. Mladí Agnes byla vdaná za Gebharda II. z Hirschbergu a zdědila západní část hrabství, kam patřilo také Novobystřicko.
Přesné rozdělení majetků hrabství mezi sestry Sofii a Agnes není známé.(Původní rozdělení hrabství na východní a západní část je současnými badateli zpochybňováno).
Z listiny z roku 1249, kterou Kunhuta z Wasserburku odkazuje biskupství ve Freisingu svůj majetek zděděný po jejím bratrovi Gebhartovi V. z Hirschberga vyplývá, e v Rakousku zdědila majetky Ragz, Wikartslage, Heidenreichstein a Landstein ( Lindestein ).
O vyuívání těchto majetků biskupstvím ve Freisingu nemáme informace, snad proto, e manel Kunhuty Konrád z Wasserburgu měl podle závěti monost vyuívat tyto majetky a do své smrti
(1255). Po jeho smrti u toto území patřilo do kompetence českého krále, čím se silně změnily mocenské a zároveň i majetkové poměry.
Vliv Přemysla Otakara II. se začíná projevovat hlavně od roku 1252, po svatbě s dědičkou babenberských majetků Markétou, dcerou Leopolda VI.
V roce 1260 získal celé hrabství Raabs od Přemysla Otakara II. Vok z Romberka (nechal si ho potvrdit i jeho manelkou Markétou). O průniku Vítkovců do této oblasti svědčí skutečnost, e ve 2. polovině 13. století získal lénem hirschberská panství Weikertschlag a Waldkirchen (hraniční panství s Landtejnem) Oldřich z Hradce. Po pádu Přemysla Otakara II. se bývalé raabské domény znovu dostávají pod rakouský vliv.
V roce 1282 se Romberkové vzdávají hradu Raabs ve prospěch Albrechta I. Habsburského. Do raabského hrabství se u ale nevrátila část území od Nové Bystřice po Landtejn, které zůstává v českých rukách. Od roku 1282 je na hradě doloen Sezema z Landtejna z třeboňské větve Vítkovců a Landtejn se následně objevuje v predikátu tohoto rodu.
Názory historiků a archeologů:
Doposud se badatelé k zakladateli hradu Landtejna vyjadřovali různě, jejich názory byly postupně upřesňovány a doplňovány o nové teorie díky výzkumu hradu, ale také zveřejněním nových archívních listin.
A. Sedláček jetě datuje výstavbu hradu do druhé poloviny 13. století, do období, kdy u vymřeli Babenberkové a území přelo pod správu Čech resp. Přemysla Otakara II. (4),(6).
Karl Lechner, vynikající badatel rodů na česko-rakouském pomezí, povaoval za stavitele hradu pány z Zöbingu a od nich přeel na českého krále (4).
Jan Vítězslav imák se naopak domníval, e hrad postavili a Vítkovci, kteří tak zaokrouhlili své dravy (4),(6).
Ladislav Hosák se otázce o staviteli hradu vyhnul (4).
Vratislav Vaníček v roce 1971 opět uvaoval o rakouském původu Oldřicha z Landtejna (4).
Dobroslava Menclová se v knize České hrady z roku 1972 poprvé podrobněji zabývá architekturou Landtejna. Od ní pochází také celkový půdorys hradu (obrázek dole), a snad první váně přistupuje ke konkrétnějím analýzám a úvahám.
Půdorys celého hradu a půdorys románské časti hradu:

Paní Menclovu upoutala kaple s tribunou a apsidou vestavěná do zdi hranolové věe, která zároveň slouila jako obytná, tak i obranná, co je u českých hradů raritou. Analogii k tomuto stavebnímu prvku nalezla v tzv. Turmkapellen (kaple ve věi s obytnými prostorami nad kaplí), které se vyskytují v Horním Bavorsku a Horní Falci, a tím naznačila cizí provenienci celé stavby. Za stavebníky označila pány z Hirschbergu, kteří měli své bavorské panství právě v oblasti výskytu věových kaplí.
Řez poschodími obou věí a půdorys románského jádra hradu z leteckého pohledu:

Osadu Pomezí povaovala Menclová za podhradí Landtejna, které po přeloení dálkové cesty z Waidhofenu do Bystřice upadlo do bezvýznamnosti (4),(6).
V roce 1977 publikoval svůj názor na původ Landtejna a Pomezí znalec gotické architektury v českých zemích a Podunají
Jiří Kuthan. Rekapituloval starí názory naich i rakouských badatelů, ani objevil něco zcela nového. Za stavebníky hradu Kuthan povauje Zöbingy a kamenickou práci na kostele v Pomezí shledává příbuznou s architektonickými detaily na hradě Landtejně (4),(6).
Komplexnějí pohled na hrad ve spojení s blízkým Pomezím (Markl) přinesl archeologický výzkum
Pavla Břicháčka a Jana Muka uveřejněný v Průzkumu památek v roce 1996 (1). Tito archeologové se soustředili na výzkum pozůstatků kostela sv. Jana Křtitele v Pomezí. Výzkum ukázal, e na ostroně, kde byl postaven kostel, u ve 12. století stála stavba dřevěná. O jeho existenci svědčí hrobová místa naruená následnou kamennou výstavbou.
V románské fázi stavby vznikla na severovýchodní části ostrony zděná zástavba hradu s vlastní hradbou a svatyní - kostelem. Stavba má trojdílnou severo-jiní dispozici. Do kostela se vcházelo do dnes zachovaným portálem od jihu. V západní části lodi kostela jsou jetě půlkruhové-klenuté arkády původní románské tribuny. V gotickém období byla doplněna okna, portál, zákristie a malby. Později přibyla západní vě. Asi v období husitských válek byl kostel pokozen. Zůstal chór s apsidou, slouící jako kaple. Západní část kostela byla v 17. 18. století upravená jako vesnické obydlí.
Románská verze kostela sv. Jana Křtitele byla podobná kostelům v Bavorsku a v Horní Falci.
Druhou oblastí výskytu podobných staveb nalezneme v bývalých kuenringovských dravách ve Vitorazsku kostely v Alt-Weitra, ve Weikertschlagu a v Nicklasbergu.
Svatyně byla postavena ze silně zrnitého lomového kamene (granodiorit typu Landtejn z místních loisek) spojovaného hrubozrnnou bílou maltou. Pouze v nároích stavby jsou pouity důsledně opracované kvádry.
Nákres původního stavu kostela před výzkumem a úpravami, půdorys a řez kaplí:
PhDr. Pavel Břicháček uveřejnil v roce 2011 ve sborníku muzea Jindřichohradecka článek Hrady Landtejn a Pomezí výsledky archeologického výzkumu (2), kde uveřejnil také výzkumy z hradu Landtejna, který je od Pomezí oddělený jen strmým údolím. Výzkumy v Pomezí, které charakterizovaly tento objekt, jako hrad přinesly dalí otázky ohledně počátku Landtejna, první zmínka o Landtejně z roku 1232 se nemusela týkat samotného hradu Landtejna, ale opevněného sídla v Pomezí.
Obrázky Pomezí Odhalené základové nálezy a současný stav pohled z hradu Landtejna:

Článek Pavla Břicháčka přináí následující hlavní informace:
Hrad v Pomezí: Výzkum navazoval na předcházející výzkum kostela sv. Jana Křtitele z první etapy. Ve druhé etapě byl výzkum orientovaný na celou okolní oblast, která byla postiena výstavbou inenýrských sítí.
Objekt Pomezí byl opevněným centrem, kamenná hradba o ířce min. 1,8 metru vymezovala centrální část, přičem kamenné stavby byly po jejím obvodě a románský kostel stál uvnitř tohoto areálu. Na východní straně byla hradba ukončena věí chránící zástavbu uvnitř. Na vě z jihu navazovala trojdílná palácová budova, podle destruktivních zbytků rozvalených pod lokalitou na východní straně, byla budova asi vícepatrová. Vchod do opevněné lokality byl ze severní strany. Zánik paláce byl pravděpodobně násilný, destrukce stavby nese stopy poáru (vypálené trámy a a spečené kameny).
Kamenný kostel byl stavěn v období od poslední čtvrtiny 13. a do počátku 14. století. lo pravděpodobně o pokus zaloit městské osídlení, které se neuchytilo. Funkční zůstal jen kostel, ke kterému v období gotiky přistavěli vě a kolem kterého se pohřbívalo. Kontinuita osídlení trvala asi do 16. a 17. století (zbytky objektů v blízkosti původních středověkých staveb). Následné osídlení v Pomezí ztrácelo význam a více se prosazovalo osídlení v dnením Starém Městě pod Landtejnem.
Románský hrad Landtejn: Archeologický výzkum byl zkomplikovaný ne vdy etrnými rekonstrukčními pracemi v 80. letech minulého století, kdy velké plochy byly zality betonem, a mnohé stopy zničila i cementová malta. Přesto byly zrealizovány sondy v severním, východním a jiním parkáně a přinesly zajímavé závěry:
Provázané zdivo základů věí a paláce dokládá, e u od počátku byla připravována výstavba této části hradu jako celek. Teorie, e na začátku byla pouze velká obytná vě s lehčím opevněním, se ukázala nesprávná.
Románská hradba byla k věím připojena na spáru. Vstup do hradu byl z jiní strany, těsně u velké věe. Svědčí o tom i zbytky ostění brány v románské hradbě. Parkánová hradba okolo jádra byla postavena a v období gotiky, ale před zděným parkánem měl hrad lehké ohrazení, asi palisády. Dokládají to nálezy počátečních vrstev odpadků, které by se jinak sesunuly. V nejspodnějích odpadcích se nalézaly úlomky kostí a střepy keramiky zalapané do povrchové úrovně i se zbytkem malty. Keramika umoňuje datování počátku stavby od konce 12. a do první třetiny 13. století. Blií časové zařazení není moné, lze pouze konstatovat, e keramický materiál je typický pro dolnorakouské a jihomoravské oblasti.
Na výsledky první etapy archeologického výzkumu, který odhalil na Pomezí samostatné opevněné středisko, reaguje
PhDr. Luděk Jirásko zajímavým článkem z roku 1997, kterým navazuje na svou dizertační práci a následné články uveřejněné v 70. letech minulého století (3). V 70. letech se Luděk Jirásko jetě přiklání k názoru, e prvními stavebníky hradu Landtejna byli páni z Zöbingu. V novém článku Landtejn Pomezí na prahu vrcholného středověku rozpracovává majetkovou genealogii hradu také na základě nových listinných podkladů. Konkrétně jako podstatný dokument předpokládá listinu z roku 1231, kde jako svědek důleité majetkové dohody vystupuje Hartlieb z Landtejna (
Hartliebus de Landesstaine).
Na základě této listiny přichází s novou teorií, kde tvrdí, e hrad Landtejn byl českou protiváhou rakouskému opevnění v dnením Pomezí. Za stavitele hradu Landtejna povauje českého krále (Přemysla Otakara I. nebo Václava I.).
Tento svůj názor opírá o ji zmiňovaného Hartlieba, kterého povauje za purkrabího českého královského hradu Landtejna a hrádek v Pomezí povauje za rakouské zöbingenské sídlo.
Pan Jirásko popisuje rozmach zöbingenského panství. Páni ze Zöbingu byli vedlejí větví pánů z Kuenringu (Jindřich, sídlící v Zöbingu, byl bratrem Albera III. z Kuenringu). Jindřich ze Zöbingu (1130 1170) se oenil s příslunicí rodu ze Stronsdorfu (vedlejí větev Kadoltů z Mailbergu ), tím získal rozsáhlé majetky. Jindřich vybudoval asi v polovině 12. století nové rodové sídlo Weikertschlag (pojmenované po tchánovi Wichardovi ze Stronsdorfu ). Jako leníci hrabat z Raabsu byli potomci Jindřicha aktivní při kolonizaci Novobystřicka a pravděpodobně i Landtejnska. Určitý majetek nejstarího Jindřichova syna Albera z Weikertschlagu (1171 1183/84) je pravděpodobně zmiňován v listině z roku 1175, kterou Konrád z Raabsu obdaroval johanity 30 lány a dvorem na říčce Bystřici a ve jmenované listině u existující majetky Ottovy, Alberovy a Gottfriedovy (vesnice Albeř můe souviset právě s Alberem).
Jetě výraznějí úlohu při tvorbě Novobystřického dominia sehrál mladí Alberův bratr Wichard I. (1182-1209) a předevím jeho synové Jindřich II. (1209-1230) a Wichard II. (+1232) Wichard I. získal v roce 1188 patronátní právo k bystřickému kostelu od pasovského biskupa Theobalda. Johanitská komenda v Mailbergu vlastnila část nedaleké vesnice Mnich. Celou vesnici johanité získali a v roce 1229 díky odkazu Jindřicha II. z Zobingu, vydaném v Akoně roku 1229.
Po smrti Wicharda I. (+1209/10), se jeho synové podělili o majetek rovným dílem, tehdy se jednotné bystřicko-landtejnské panství rozdělilo na východní landtejnskou část, kterou získal Wichard II., a západní část, kterou získal Jindřich II.. Podle Jiráska tímto rozdělením asi začíná zrychlený rozvoj i landtejnské časti, tj. budovaní opevněného sídla s kostelem sv. Jana Křtitele v dnením Pomezí. Wichard II. byl zavraděn v roce 1232 ve Vídni, svědčí o tom informace z roku 1232 o nárocích pasovského biskupství na desátky z uvolněného panství Landtejn.
Wichardovou dědičkou byla jeho dcera Margareta, která měla za manela salzburského ministeriála Karla z Gutratu. Manelé se asi ujali části Wichardova majetku jetě před jeho smrtí.
2. 4. 1231 v Senftbergu potvrdili listinou johanitům z Mailbergu donaci benefice v dolnorakouské obci Harras, které johanitům darovala u Margaretina babička Juta von Mindbach-Senftberg. Na této listině je uvedený jako svědek Hartlieb z Landtejna. V tomto období opevněné sídlo v Pomezí jetě patřilo Zöbingům a podle Jiráska uvedení jiné osoby v dokumentu, která má ve jméně uvedené té sídlo Landtejn, musí svědčit o dvou nezávislých sídlech v landtejnské lokalitě. Hartlieba pan Jirásko povauje za kastelána královského hradu naeho Landtejna. Snaí se identifikovat Hartlieba z Landtejna jako věrného sluebníka českého krále a dlouholetého kastelána královského hradu Znojmo. Tehdejí stejné jméno obou center s různými pány ( dněního Pomezí a samotního hradu Landtejna ) vysvětluje jejich společnou blízkostí k hraničnímu kameni Landtejnu.
PhDr. Jirásko se ve svém článku snaí odhalit také identitu dalího dritele hradu Oldřicha z Landtejna, uváděného v listině z roku 1259, kde vystupuje jako ochránce obce Kamern, kterou vlastnil cisterciácký kláter ve Zwettlu. Větina badatelů spojuje tuto osobu s Oldřichem z Lomnice, který je zmiňovaný ve dvou listinách jako svědek Vítkovců. O Oldřichovi z Lomnice spojovaném s Oldřichem z Landtejna se vedly diskuse, zda se jedná o Vítkovce, nebo rakouského ministeriála rodinně propojeného s Vítkovci. K tomuto závěru vedla badatele skutečnost, e oba majetky, Lomnice i Landtejn, skončily v rukách třeboňské větve Vítkovců (Lomnici získal Ojíř z Lomnice resp. ze Svin, Landtejn získal Sezema z Landtejna synovec Ojíře). Jirásko dokazuje, e se jednalo o dvě různé osoby a Oldřicha z Landtejna ztotoňuje s Oldřichem I. z Hradce. Při analýze vývoje bývalých zöbingovských majetků, hlavně jejich přechodu do rukou pánů ze Schonbergu, Jirásko narazil na zajímavou skutečnost. V listině z roku 1256, kterou Matylda, vdova po Hadmarovi ze Schonbergu, se souhlasem svých synů ( Hadmarem a Reinhardem) udělila johanitské komendě v Mailbergu benefici v obci Harras, je Ulrichus Lanstenarius uvedený jako svědek (byl asi zainteresovaný na daném majetkoprávním aktě). Později v jiné listině z roku 1282, pasovský biskup Wichard potvrzuje desátky z farních obvodů Weikertschlag a Waldkirchen, které předtím jako léno drel Oldřich z Hradce, právě pro Hadmara a Reinberta ze Schonbergu. Stejná shoda jmen zainteresovaných účastníků majetkového konání na bývalých zöbingenských majetcích, vedla pana Jiráska k názoru, e Oldřich z Landtejna je totoný s Oldřichem I. z Hradce.
Oldřich z Hradce (1254 1282) byl synem Vítka I. z Hradce a objevil se s predikátem z Hradce (de Nova Domo) a v roce 1260 při taení Přemysla Otakara II. proti Uhersku. Do té doby asi neuíval tento predikát, protoe ho pouíval jeho otec. Kdy slouil jako purkrabí na královském hradě Přemysla Otakara II., mohl pouívat dočasně predikát podle tohoto hradu např. Landesteyn.
Budeme-li akceptovat tuto zajímavou hypotézu pana Jiráska, tak hrad Landtejn byl v rukou Vítkovců u v roce 1256.
Miroslav Plaček při hledání typových podobností na obou stranách moravsko-rakouské hranice si poviml i Landtejna a konstatoval, e jeho dvojvěová dispozice má zdrobnělou analogii v hradě Kaja poblí Hardeggu. Dalí analogickou dispozici nalezl na moravském Buchlově, kde rovně nacházíme dvojvěové jádro s mezilehlým palácem a kapli ve věi. Ve shodě s Menclovou Plaček také předpokládá na Landtejně rakouské stavebníky, nejspíe pány z Hirschbergu (4).
V roce 1998 uveřejnil
Jiří Varhaník článek Pozdně románské komorové střílny hradu Landtejna (5), kde se zamýlel nad neobvyklými otvory-okny ve velké jiní věi hradu. Tyto otvory pokládá za střílny pro lukostřelce, které by měly pomáhat při obraně hradu.
Pro české hrady jsou takovéto střílny nezvyklé. Podle autora článku je tento typ obranných střílen typický pro normanské hrady (jiní Itálie, Sicílie). Autor zároveň upozorňuje, e provedení a umístění těchto střílen neumoňuje účinnou obranu typu flankování. Střílny jsou příli vysoko, neumoňují střelbu dolu k úpatí hradeb. Prostorová orientace střílen je na jiní a východní stranu, jakoby z těchto stran byl očekávaný hlavní směr útoku.
V roce 2011 v publikaci Průzkumy památek XVIII pan
Vladislav Razím uvedl článek K počátkům Landtejna(6), ve kterém také uvádí doposud známé výzkumy i publikované názory na moné stavitele románského hradu Landtejna.
Pan Razím důkladně analyzoval stavební nálezy a výzkumy na Pomezí a na samotném hradě. Vycházel přitom z archeologických výzkumů a fotografického materiálu před rekonstrukcí. Dochází k názoru, e povaovat opevněný románský kostel v Pomezí spolu se zbytkem odkrytých staveb ve východní části objektu za lechtické sídlo, můe být zavádějící, spíe se jedná o panské sídlo správce, resp. fojta lokality.
Jiní a západní hranice usedlosti nebyly prokázané, závěry archeologického výzkumu jen předpokládají jejich polohu. Samotný areál mohl být větích rozměrů, mohlo se jednat o celou městskou jednotku. Kostel sv. Jana Křtitele svojí velikostí nepřipomíná lokální svatyni, ale církevní sídlo větího rozsahu a významu. Svědčí o tom listina z roku 1232, kde je kostel v Landtejně (v Pomezí) povaovaný za nejvýnosnějí zdroj příjmů děkanství v rakouském Steine, kam tehdy patřil Landtejn z hlediska církevní správy. Majetkově Pomezí asi vlastnili Zöbingové (měli k tomuto kostelu podací právo).
Razím povauje opevněný areál v Pomezí za městské osídlení pod hradem Landtejnem.
Původní dřevěné stavby v Pomezí mohly předcházet stavbě hradu, ale výstavbu kamenných staveb v Pomezí povauje za současné se stavbou hradu.
Po rozboru stavebních nálezů na samotném hradě Landtejně dochází k závěru:
Jako první byly budované mohutné věe (jiní a severní), následně východní zeď mezi oběma věemi, případně s hradním palácem za touto zdí. Obvodová zeď kolem románského jádra z jiní, západní a severní strany byla stavěna později.
U od počátku bylo uvaováno s tímto rozsahem stavby. Svědčí o tom skutečnost, e zdi orientované do interiéru románského jádra hradu ( západní zeď paláce ) byly od začátku plánované jako tenčí proti externě orientovaným zdem. Hlavní vchod do hradu byl z jiní strany branou těsně při západní straně jiní věe.
Obě věe byly budované jako solitéry a zdi k nim byly připojované na spáru. Větí jiní vě má pravidelný obdélníkový půdorys a vstup měla a na úrovni 1. poschodí z jiní obvodové hradby a následného dřevěného ochozu na západní straně věe. Přízemí věe slouilo asi jen na skladování. Zdi jsou a do 4. poschodí značně silné, ale zdi 5. poschodí jsou ji tenčí. Zdá se, e střecha překrývala celou plochu půdorysu věe, tedy e na vrcholu věe nebyl ochoz pro strá resp. obránce. Z románské doby se zachovaly jen tři střílnové otvory. Dva ve 3. poschodí a jeden ve 4. poschodí. Střílny byly orientované na východní a na jiní stranu. Otvory svojí výkou a lichoběníkovou paletou, mají zajiovat jednak skrovné osvětlení, a také teoreticky umoňují střelbu z luku resp. kue. Prakticky nebyly pouitelné na obranu paty věe a okolních zdí.
Jiní vě má jiné uspořádání. V přízemí je prostor přístupný jen otvorem shora z 1. poschodí. V 1. poschodí byla hned od počátku kaple s obloukovou kupolí a apsidou uvnitř východní stěny věe spojená s oknem. Vstup do kaple byl na tomto poschodí vstupním portálem z jiní strany. Na západní straně kaple je tribuna, na kterou vedly dřevěné schody přiloené k severní stěně. Z tribuny vedlo vnitřkem severní zdi schoditě do dalího patra. Na tomto poschodí byl obytný prostor, ze kterého vedlo schoditě do vyího poschodí a zároveň výstup na venkovní ochoz.
O vzhledu paláce mezi oběma věemi můeme jen říct, e byl krytý východní hradbou mezi věemi a vstup do něho byl asi z dřevěné lávky na úrovni 1. poschodí (obranná ochrana) ze západní strany.
Venkovní ochoz před východní hradbou mezi věemi byl na kamenných krakorcích pravidelně rozmístěných z venkovní strany západní zdi. Ochozy na jiní, západní a severní obvodové zdi hradu byly na vnitřní straně zdí a byly ukončené cimbuřím. Celkové provedení hradu je strohé, a na pár stavebních detailů, svědčí to o rychlé a účelové stavbě.
Razím se v článku zamýlí také nad moným stavitelem hradu, který podle něho musel být dostatečně zámoný, aby mohl realizovat takovou nákladnou stavbu, jakou byl románský Landtejn. Z tohoto důvodu nepovauje za stavitele hradu pány z Zöbingu, protoe byli jen ministeriály Raabského hrabství. Podobně ani pány z Hirschbergu, nepovauje za stavitele, byli sice movitějí, ale měli svoje rodové zájmy v bavorském regionu.
České krále vylučuje, protoe Landtejn byl v období výstavby na rakouském území. Bez vlastního zázemí (vesnice jako zdroj pracovní síly) nebylo moné takto mohutný hrad postavit. V této části se odvolává také na nepublikovanou studii stavebně-historického průzkumu hradu, který v roce 1980 vypracovali Lubo Lacinger a Dobroslav Líbal.
Razím hypoteticky uvauje nad prvními staviteli hradu jako o kombinaci rakouského vévody Leopolda VI. a jeho ministeriály, například Zöbingy a naznačuje jejich monou inspiraci v zámoří (jejich účast na křiáckých výpravách). Tyto úvahy nejsou podporované ádným dokumentem. Zároveň se zamýlí nad monumentalitou hradu, zda nezvykle mohutné věe a východní obranná zeď svojí majestátností neměly sehrát odstraující úlohu před moným útokem. Jejich orientací na východní resp. jihovýchodní stranu je moné dokladovat, e se mohlo jednat o rakouský hrad, který měl vůči moravské hranici u z dálky působit jako nedobytná pevnost.
Kaple v malé severní věi s apsidou v síle východní zdi a tribunou na západní straně:
Lubo Lacinger ( 6) ve své nepublikovaném stavebněhistorickém průzkumu usuzuje z názvu hradu Landtejna na skutečnost, e se jednalo o zemský hrad, a ne hrad stavěný pouze feudálem. Zároveň mohutnost hradu napovídá, e iniciátorem a investorem hradu musel být panovník český nebo rakouský. Pány z Hirschbergu nepovauje za stavitele, nebo měli své hlavní zájmy v Bavorsku. Českého krále za něj té nepovauje, protoe neměl strategický důvod tento hrad budovat. A do roku 1226 měl s rakouským vévodou přátelský vztah a ke stavbě takového hradu by potřeboval silné zázemí (českou pracovní sílu). Zároveň uvádí, e celý kraj včetně Starého Města pod Landtejnem patřil dlouho pod pasovské biskupství a český král neměl důvod stavět hrad, který by patřil pod cizí církevní správu.
V publikaci Průzkumy památek XVIII je také uveřejněný článek od
Thomase Kuhtreibera Der Grundung der Burg Landtejn (7). V tomto článku autor porovnává stavební styl hradu Landtejna s hrady v Rakousku (část Waldviertel).
Analyzuje technologii stavby zdí hradu Landtejna a uvádí obdobnou technologii, typickou pro pozdně románské stavby, např. na hradě Rastenburg (začátek stavby od r. 1198 a po r. 1210).
Zkráceně: pro vnitřní zdi Landtejna byl pouitý lomový kámen, který se střídá ve vnitřních zdech v různých zónách s kamennými bloky a deskami, přičem jako rohové bloky byly pouity granitové kamenné bloky. Na hradě Landtejně je pouito málo specifických architektonických detailů, ale i z těch několika zachovaných je jasná vysoká podobnost konstrukce okenních a vchodových portálů s hrady Rastenberg a Lichtenfelds. Nápadná je podobnost vyuití emporových výstupků na obloucích v kaplích s hrady Pernegg a Lichtenfelds. Největí shodu tvaru emporových výstupků z Landtejna je vidět v porovnání s emporami zachovanými v kostele sv. Jana Křtitele v Pomezí.
Autor hledá typologické shody rakouských hradů s Landtejnem, hlavně stavbu dvou hranolových věí s palácem mezi nimi. Obdobnou typologii je těké najít na jiných českých a moravských hradech. Mimo Buchlova, který vznikal v jiném období, nenacházíme takové řeení.
Kuthreiber v článku uvádí nákresy několika dobových hradů v rakouském Waldviertelu, které naznačují dvouvěovou dispozici, a tím podobu s hradem Landtejnem.
Největí typologickou podobnost je moné najít na hradě Kája, postaveném před rokem 1196. Nejstarí jádro hradu tvořila dvojice hranolových věí, mezi které byl vtěsnán palác. Z jihu k tomuto jádru přiléhal dvůr obehnaný polygonální zdí viz níe.
Obrázek základového zdiva hradu Kája:

Monost dvou věové typologie můeme najít také na hradě Weitenegg, který byl postaven ve 12. století. Věe jsou zde více vzdálené od sebe, a vymezují úzký hradní areál, obsahující více staveb.
Na hradě Lichtenfels, nedaleko Zwettlu, se také nacházejí dvě hranolové věe na koncích hradního areálu. Hlavní vě u vchodu a vě s kaplí na opačném konci polygonálního nádvoří. Kaple má apsidu s oknem vystupující z těla věe. První zmínka o hradě je z roku 1196.
Původní hrad Weitra (dnes zámek) měl podle schematického nákresu z Barenhaut, archivu klátera ve Zwettlu, také dvě věe a palác mezi nimi. Podle obrázku byla jedna vě čistě obranná, ale druhá mohla plnit i náboenské cíle, protoe na jejím vrcholu je nakreslený kří. Tento hrad zaloil Hadmar II. z Kuenringu v letech 1201 a 1208.
Při dobré vůli je moné najít původní dvouvěovou dispozici i na hradě Kronsegg (sídlo pasovské arcidiecéze od roku 1250).
Zajímavá podobnost je vidět i na nákrese základů malého hradu Neudegg, kde jedna z dvojice věí asi měla kapli s apsidou. (První zmínka o majiteli Ortolpusovi de Neueke je z roku 1183.)
Z tohoto hradu se zachovalo velmi málo zdiva a půdorysná dispozice je asi jen předpokládaná.
Kuhtreiber porovnává i původní sídlo pánů z Zöbingu Weikertschlag, kde na jedné straně řeky stál hrad, na druhé straně stálo město s významným kostelem.
Kombinace městečka Pomezí s velkým kostelem na jedné ostroně a hradem Landtejnem na protilehlé ostroně vytváří podobnou filozofii. Hrad a městečko Weikertschlag střeily vodní obchodní cestu na Moravu. Pomezí a hrad Landtejn z obou stran střeily obchodní cestu vedoucí mezi nimi.
Článek pana Kuhtreibera naznačuje, e hrad Landtejn byl na počátku budovaný rakouským stavitelem.
Úvahy a názory k hypotéze pana Jiráska:
Pán Jirásko (3) předpokládá, e iniciátorem stavby hradu Landtejna byl český král pravděpodobně Přemysl Otakar I. případně Václav I.
Jirásko zakládá svou hypotézu na objevení samostatného panského sídla v Pomezí (rakouský Landtejn) a na listině Karla z Gutratu z roku 1231, kterou potvrzuje darování některých zöbingenských majetků johanitům, kde jako svědek je uváděný Hartlieb z Landtejna. Tohoto Hartlieba ztotoňuje s Hartliebem ze Znojma, který je purkrabím českého krále na hradě ve Znojmě. Uvádí, e v roce 1231 Pomezí ovládal Wichard II. z Zöbingu a hrad Landtejn český purkrabí Hartlieb z Landtejna (ze Znojma). Tím dokazuje, e hrad Landtejn byl protiváhou k rakouskému Landtejnu (Pomezí) a byl vybudovaný českým panovníkem.
Letecký pohled na Landtejn v pozadí a ves Pomezí v popředí + pohled na hrad z Pomezí:


Pro posouzení této hypotézy jsme se pokusili stručně analyzovat dobu, kdy mohl český král začít s výstavbou hradu. Snaili jsme se zjistit více informací o Hartliebovi ze Znojma a pokusili jsme se najít silná a slabá místa hypotézy pana Jiráska.
Přemysl se poprvé dostal k moci jako český kníe v roce 1192, kdy převzal tento titul z rukou německého císaře Jindřicha VI.. Pro svou snahu o nezávislost a účast na chystaném proti císařském spiknutí byl v roce 1194 zbavený moci. Úřad českého kníete převzal praský biskup Jindřich Břetislav. Jindřich Břetislav umírá v roce 1197 a četí předáci povolali na trůn Přemyslova mladího bratra Vladislava Jindřicha. Vladislav se s Přemyslem Otakarem dohodli na rozdělení moci. Vladislav Jindřich se spokojil s úřadem markraběte moravského a vládu v Čechách přenechal Přemyslovi.
A období po podpisu Zlaté buly sicilské si u Přemysl Otakar mohl myslet, e drí vládu v království pevně v rukou a jeho hlavní aktivity mohly směřovat k budování silnějího zahraničně-politického postavení.
Myslíme si, e z hlediska mocenských priorit v tomto období nebylo reálné, aby některý z českých resp. moravských vládců začal do roku 1212 s finančně náročnou stavbou hradu Landtejna.
Přemysla ale následně zaměstnávaly spory s příbuznými jeho zapuzené první manelky Adléty. Její rodina pořád hledala cestu jak ho přinutit, aby přijal Adlétu zpět jako svou manelku.
Jiní hranice Čech zřejmě stále nebyla prioritním tématem. ádné větí moravsko-rakouské konflikty se neobjevovaly. Rakouská strana sice pokračovala v kolonizaci pohraničních hvozdů, ale hlavně v okolí řeky Dyje. Rakouský vévoda Leopold VI. orientoval velkou část své energie spíe na kříové výpravy.
V roce 1215 zamřel biskup Daniel a novým biskupem, s Přemyslovým souhlasem, se stal Ondřej, který se snail prosadit nové ideje z lateránského koncilu, hlavně nezávislost církve na světské moci. V tomto vak narazil na Přemyslův odpor a jejich spor se vyhrotil natolik, e Ondřej odeel do Říma a nad celou českou diecézí vyhlásil interdikt. A v roce 1221 pod tlakem papee dolo k dohodě biskupa Ondřeje a královského prokurátora.
V roce 1222 zamřel moravský markrabě Vladislav Jindřich bez muských potomků a vládu na Moravě Přemysl Otakar I. odevzdal svému druhému synovi Vladislavovi.
Jako hlavní opěrný mocenský bod Moravy při rakouské hranici se profilovalo hradní centrum Znojmo, okolo kterého začalo osídlovaní, je vyvrcholilo zaloením a opevňováním samotného města Znojma kolem roku 1222.
V roce 1216 se podařilo Přemyslovi prosadit volbu svého syna Václava za mladího krále, a kdy po roce 1225 zemřel Vratislav, syn Přemysla s Adlétou Míenskou, skončilo i ohroování Přemysla ze strany bývalých příbuzných z Durynska. Přemysl mohl začít hledat cíl po případnou expanzi.
Budování hradu Landtejna z pověření krále Přemysla Otakara I. mohlo teoreticky začít nejdříve kolem roku 1222, tehdy začal Přemysl posilovat moravskou hranici s Rakouskem zaloením města Znojmo a následnou opravou a posílením znojemského hradu. Větina badatelů povaujících Přemysla Otakara I. za iniciátora stavby hradu Landtejna povauje, rok 1222 za moný rok začátku výstavby hradu. Nedochovala se ale ádná listina ani zmínka, která by výstavbu hradu Landtejna českým králem třeba jen naznačovala.
Po brzkém úmrtí markraběte Vladislava (prostřední Přemyslův syn), na jeho místo Přemysl Otakar I. jmenoval svého mladího syna Přemysla.
Prudké zhorení vztahů s Rakouskem nastalo koncem roku 1225, kdy se ukázalo, e Leopold VI. za zády českého krále dojednal svatbu své vlastní dcery Markéty s Jindřichem VII., synem a nástupcem císaře Fridricha II. Aneka, dcera Přemysla Otakara I., která byla v té době na dvoře Leopolda VI. vychovávána a připravována právě na svatbu s císařovým synem, se musela vrátit do Prahy.
Přemysl Otakar následující rok napadl rakouské území, ale dobře připravená rakouská obrana útok odrazila. Rakouská strana odpověděla útokem na jiní Moravu. Nový útok Přemysl Otakar zahájil hned po neočekávané smrti vévody Leopolda VI. v létě 1230. Vyslal na rakouské území vojsko pod vedením mladího krále, svého nejstarího syna Václava.
Situace nového rakouského vládce vévody Fridricha II. Bojovného byla sloitá, nebo současně s českým vpádem povstala proti němu domácí lechta (ministeriálové) pod vedením bratrů Henricha a Hadmara z Kuenringu. České vojsko pět týdnů nerueně rabovalo na rakouském pomezí. Domů se vrátilo a po zprávě o úmrtí Přemysla Otakara I.
Rok 1225 by mohl být nejpozdějím rokem začátku výstavby hradu Landtejna. Z dobových dokumentů se zdá, e hlavní směr vzájemných útoků probíhal v oblasti toku řeky Dyje. Vitorazský hraniční hvozd byl stále těko přístupný. Otázkou je, jestli bylo moné začít stavbu mohutné pevnosti v těsné blízkosti rakouského hradu při neustálých česko-rakouských nepokojích.
Podle některých zdrojů pohraniční boje probíhaly i v roce 1231, nejvánějí úder z rakouské strany vůči Moravě přiel v roce 1233 (1232), kdy Fridrich Bojovný napadl a dobyl pevný hrad Bítov a drancoval Moravu a po Slavonice. Václav I. přitáhl s vojskem, ale do otevřeného boje se neodváil, protoe se k rakouskému vévodovi připojil i jeho bratr moravský markrabě Přemysl. Pravděpodobně za markrabím Přemyslem stála i moravská lechta. Teprve kdy Fridrich kvůli své nemoci musel z Moravy odtáhnut, dokázal si Václav I. vojensky podrobit neposluného bratra a získat kontrolu nad Moravou. Vzpoura markrabího Přemysla se zopakovala jetě v roce 1236.
Fridrich Bojovný si v roce 1235 proti sobě potval i samotného císaře Fridricha II. Ten nařídil říským kníatům obsadit rakouské vévodství. Nejaktivnějí byl bavorský vévoda Ota, který obsadil západní část rakouského vévodství, a český král Václav, jeho vojsko obsadilo rakouské území severně od Dunaje. Úspěch byl ulehčený i podporou rakouské lechty a kléru, nebo útlak ze strany Fridricha Bojovného byl a nesnesitelný.
Václav I. očekával od císaře Fridricha II. odměnu v územních ziscích, ovem tento předpoklad se nenaplnil, a Václav se začal politicky více orientovat na papee. Ten hledal cesty sblíení rakouského vévody s českým králem, co se podařilo v roce 1239, přičem Václav pomohl Fridrichovi Bojovnému získat zpět moc nad rakouským vévodstvím. Za to mu Fridrich musel přislíbit část území na levém břehu Dunaje a sňatek své neteře Gertrudy s nejstarím Václavovým synem Vladislavem. Fridrich Bojovný ale hledal vechny cesty jak se ze závazků vůči Václavovi vyvléci. Tak Václav I. koncem roku 1240 znovu napadl Rakousko a jen tuhé mrazy zabránily větímu drancování. Podle veho a zprávy o tatarských hrůzách přinutily oba panovníky k míru a potvrzení předcházejících dohod. Po odchodu Tatarů Fridrich Bojovný napadl oslabené Uhersko, kde neuspěl, a tak znovu zaútočil na Moravu. Sliby mu Václav neváhal připomenout vojensky v roce 1245 a v roce 1246 se mu konečně podařilo dosáhnout svatby svého syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou. ance na zisk rakouského vévodství se stala reálnou hlavně po smrti vévody Fridrich v roce 1246 (zemřel v bitvě s uherským vojskem).
V období od roku 1225 a 1246 bylo několik vojenských česko - rakouských konfliktů v pohraničí a mohutný hrad Landtejn mohl být důleitým obranným prvkem. V ádných dokumentech z té doby se ale neobjevují informace o českém hradě Landtejně.
Při pátrání po Hartliebovi ze Znojma, který by mohl být totoný s Hartliebem z Landtejna, je potřebné analyzovat, který Hartlieb by přicházel v úvahu, nebo na české straně se jméno Hartlieb, Artléb i jiné variacie tohoto jména vyskytovaly často. V české historii daného období najdeme více osob, které jsou označované jako Hartlieb ze Znojma. Písemné zmínky o naem Hartliebovi se týkají hlavně Znojma a kláterů v Louce, v Zábrdovicích a v Oslavanech.
Výzkumy moravských rodů první poloviny 13. století ukazují, e Hartlieba ze Znojma můeme hledat buď v rodě pánů z Miroslavi resp. z Myslibořic nebo v rodě pánů z Deblína.
Jednoduí je začít rodem pánů z Deblína. Hlava rodu Ratiborius z Deblína je uváděný u ve 20. letech 13. století s ostatními hradními úředníky Znojma. Páni z Deblína byli blízcí markraběti Přemyslovi (bratrovi Václava I.), a zřejmě proto se nejdříve vyskytuje Ratiborův syn Hartlieb ve funkcích na markraběcím dvoře v Olomouci. Např. na Přemyslově listině z roku 1236, kterou magistru Ugonisovi potvrzuje majetek Koberici, jsou jako jedni ze svědků uvedeni otec Ratiborius a jeho syn Hartlieb (Ratiborius cum filio suo Arthlebo dapifero). Podle Radky Kovářové v její práci Páni z Deblína (12) je Hartlieb jako podčeí (osobní číník kníete) Artleb uváděný i v roce 1233 a 1234. Podle jejího názoru v tomto období u dvorní funkce nebyly zajímavé a vyuívali je hlavně zájemci se začínající kariérou. Z toho důvodu Hartlieba s funkcí subpincerna v dokumentech v letech 1233 a 1234 předpokládá právě Hartlieba z Deblína a ne Hartlieba z rodu z Miroslavi. Hartlieb z Deblína, který v roce 1278 sice vystupuje jako komorník ve Znojmě a na Bítově, byl ovem v roce 1231 na začátku své kariéry, a je nepravděpodobné, aby byl purkrabím na Landtejně.
Pátráme proto v rodě pánů z Miroslavi a Myslibořic, kteří nosili erb sloený ze tří leknínových listů.
Podle nedávných historických prací páni z Miroslavi a Myslibořic byli rakouským rodem, který zdomácněl na Moravě (12),(13).
Asi první zmínky o Hartliebovi je moné najít v listině biskupa Jindřicha z června roku 1175 pro kláter Louka, kde je jako svědek za Znojemskou provincii na prvním místě uvedený jistý Artlebus.
V listině krále Přemysla Otakara z roku 1210, kterou potvrzuje věnování Lea z Klobouka kláteru v Zábrdovicích, je uvedený uxor Hartlebi (asi manel Margarety, původně vdané za Peregriniho, její bývalé majetky jsou v listině také uváděné). Obdobně v potvrzovací listině z roku 1211 je uvedený uxor Artlebi.
Z roku 1222 je také listina, kterou Přemysl Otakar spolu s markrabím Vladislavem potvrzují v Brně vesnici Nasseratiz Artlebovi ze Znojma, věnovanou českým pánem Unkem jako věno jeho dcery.
Hartlieb se připomíná jako kastelán na Znojmě v roce 1222, ale společně s bratrem Ekhardem. Následně se objevují i v listinách v letech 1228, 1229, 1234 a 1236 (Hartlieb je uváděný vdy za svým bratrem Ekhardem, jakoby byl mladí resp. méně významný).
Z roku 1225 je listina, kterou paní Helwiga dělá záměnu majetků s Třebíčským kláterem a uvádí jako svého vnuka ( nepos ) pana Hartlebusa. Helwiga vystupuje také v listině z roku 1228, kde je jako svědek znovu uvedený Hartlieb ze Znojma. Paní Helwigu identifikoval Martin Wihoda jako manelku markrabího Vladislava Jindřicha (21).
V listině z 26. srpna 1234 vydané Olomouckým biskupem Robertem je Hartlieb označený jako znojemský purkrabí (v listinách markrabího Přemysla z roku 1334 je ale jako znojemský purkrabí uváděný Ben). V listině z 12. června 1234 je Hartlieb uvedený jako Hartlebus de Misliboriz.
Zajímavá je hlavně listina z roku 1239, kterou paní Markéta prosí olomouckého biskupa o patronátní právo na kostel sv. Petra v Miroslavi pro děti svého syna Hartlieba, přičem jsou jmenovaní Thomasio, Ekchard a Artleb. Potvrzení tohoto patronátního práva dosvědčuje listina z roku 1244, kterou vydává Margareta z Miroslavi pro svého syna Hartleba.
Opis z kroniky klátera v Zwettlu připomíná v roce 1245 Hartlieba ze Znojma jako zesnulého čím se stávají uvolněnými desátky z majetku u Weichartesdorfu.
V kláteře Geras v Rakousku se zachovala listina z roku 1251, ve které Wichard Edler von Tyrnau přiřazuje faru ve Frattingu (Vratěnín) pod kláter Geras. Mezi svědky jsou uvedeni i bratři Ecchard a Hartlieb.
Listina Markéty (z Miroslavi) naznačuje existenci Hartlieba, syna Margarety z Miroslavi, přičem tento Hartlieb měl syny Thomasia, Ekharda a Hartlieba. Nazveme li syna Margarety Hartliebem starím a pokusíme se ztotonit ho se samostatně jmenovaným Hartliebem, uváděným v letech 1197 a 1245, pak jako mladího Hartlieba zkusíme identifikovat Hartlieba uváděného se (za) svým bratrem Ekhardem, tj. od roku 1222 a do roku 1251. Zdá se, e Hartlieb mladí byl asi méně významný ne jeho otec. Představě pana Jiráska víc vyhovuje Hartlieb starí, který mohl být uznávaným, rodově výe postaveným ( rodem spříznen s Přemyslovci ) a schopným milites v slubách českého krále.
Listina, kde je uvedený jako svědek Hartlieb z Landtejna ( Landesstaine ):

Listina je vydaná 2. dubna 1231 manelem Markéty ze Zöbingu, Karlem z Gutratu na hradě Senfanbach (Seftenberg), kterou potvrzuje johanitům z Mailbergu (Mourbberge) majetky ve vesnici Harraz poblí Mailbergu. Majetek johanitům darovala babička Markéty Juta (Jitka) z Imbachu.
Svědky na listině jsou: Henricus de Rore, frater (bratr) Strocto (asi zástupce johanitů), Hermannus notarius: notář Heřman (asi zajistil sepsání listiny),
Hartliebus de Landesstaine, Liephardus, Voluelinus, Albertus Gogeman, Ulricus de Ibs et frater eius Henricus, Otto Mannelo.
Ze svědků je na prvním místě uváděný Henricus de Rore. Páni z Rohre byl původně ministeriálský rod bavorských vévodů. Oto a Henricus de Rohre v daném období často svědčili na listinách pro kláter v Kremsu a na listinách rakouského vévody. Bratr Scorto je pravděpodobně zástupcem johanitů, tedy účastníkem tohoto právního aktu. Následuje notář, který asi listinu připravoval. Běně jsou uváděni notáři na konci seznamu svědků, resp. následují za nimi méně významní svědkové.
Jako čtvrtý svědek vystupuje ná Hartlieb z Landtejna. Následují Liephardus, Voluelinus, Albertus a Gogeman bez predikátů, po nich bratři Ulrichus a Henricus de Ibs (z Ypps) a Otto Mannelo.
Pány z Ibs stejně tak Alberta Gogemana nacházíme i na jiných listinách Tuty von Imbach a Karla z Gutratu. Jednalo se asi o někoho blízkého jejich rodu nebo o některého z jejich podřízených.
Pořadí svědků se zdá zmateční. Hartlieb ze Znojma starí by byl určitě hierarchicky výe postavený ne notář a měl by být uvedený jetě před ním. Teoretické vysvětlení, e osoby uvedené po notáři podepisovaly listinu dodatečně, nepřichází v úvahu, nebo originál listiny ukazuje, e byla sepsaná a ukončená najednou.
Listina byla podepsána na panství Seftenberg (blízko města Krems), přičem nedaleko je Imbach, ze kterého pocházela babička Markéty Tuta. Akt probíhal hluboko ve vnitrozemí Rakouska.
Otázky vyvolává i datum podpisu, 2. dubna 1231, protoe tehdy probíhaly v Rakousku nepokoje (boje Kuenringů včetně Zöbingů s vévodou Fridrichem) (15) a krátce před tím boje na moravsko- rakouské hranici. Jak vysvětlit, co mohlo vést českého purkrabího, aby cestoval tak hluboko do vnitrozemí nepokojného Rakouska, aby svědčil při potvrzení předchozího darování rakouské nobility (Tuty z Imbachu)? Snad jen tak, e v blízkosti darovaných majetků u Mailbergu mohl mít i Hartlieb důleité majetkové zájmy (u Weichartesdorfu dneního Kleinweikersdorfu ) a proto byl ochotný absolvovat tak nebezpečnou a riskantní cestu.
Pan Jirásko povauje Hartlieba ze Znojma za věrného purkrabího českého krále. Rok 1233 ale ukázal, e moravské panstvo nebylo úplně věrné českému králi, minimálně část moravské nobility podporovala markrabího Přemysla a tím nepřímo i rakouského vévodu Fridricha.
Nespornou výhodou hypotézy pana Jiráska je monost vysvětlení drahého financování výstavby hradu Landtejna. Král jako stavitel mohl disponovat prostředky pro tak náročný projekt.
Jak ale vysvětlit, e o stavbě tak mohutného českého hradu dobové listiny mlčí, jak mohl stavět hrad bez zázemí a tím bez vlastní pracovní síly, kdo inspiroval českého krále ke stavbě pro Čechy tak nezvyklého hradu? Jak si vysvětli podobnost s blízkými rakouskými hrady?
Zůstává hodně otevřených otázek, na které nedává hypotéza pana Jiráska odpověď.
Pouitá literatura:
1) Pavel Břicháček, Jan Muk Kostel Sv. Jana Křtitele na Pomezí Výsledky stavebně historického a archeologického výzkumu, Průzkumy památek I/1996
2) Pavel Břicháček Hrady Landtejn a Pomezí výsledky archeologického výzkumu
3) Luděk Jirásko Landtejn Pomezí na prahu vrcholného středověku
4) Zdeněk alud Páni z Landtejna do doby husitské diplomová práce - Praha 2001
5) Jiří Varhaník Pozdně románské komorové střílny hradu Landtejna Průzkumy památek II/1998
6) Vladislav Razím K počátkům hradu Landtejna
7) Thomas Kuhtreiber Der Grundungsbau der Burg Landtejn
8) Zdenek alud Páni z Landtejna diplomová práce 2002
9) Jarmila Flaková Křiácké hrady v Sýrii, diplomová práce 2012
10) Mag. Fridrich Meytsky Der politische Horisont des Babenberges Leopold VI., Dissertation Wien
11) Dagmar Weltin Studie zur Geschichte Johanniterkommende Mailberg, Diplomarbeit 2007
12) Radka Kovářová Páni z Deblína Brno 2002
13) Ján kvrňák První vrstva lechtických predikátu na jihozápadní Moravě ve vztahu k sídlům, bakalářská diplomová práce Brno 2011
14) Zsolt Hunyadi, Jozsef Laszlovszky, The Crusades and the Military Ordens
15) Gottfried Edmund Friess Die Herren vo Kuenring, zdroj internet
16) Historiae Frisingensis Tomus II. 1729
17) Johann Nepomuk Cori Bau und Einrichtung der Deutschen Burgen in mittelalter část od Albin Czerny Sechs Donauburgen Vichtenstein, zdroj internet
18) Daniel R. Moy - Military startegy in the Latin Kingdom of Jerusalem: The crusader fortification at Caesarea A Thesis for Master of Art
19) Antony Cyprian Bridge Kríové výpravy, Academia Praha 1995
20) Erwin Kupfer Schtreiflichter der niederosterreichischen Landesgeschichte Komentare zu Urkunden aus dem Niederosterreichischen Landesarchiv, Das Waldviertel 58.Jahrgang-Heft3/2009
21) Eva Svobodová Olomoucký biskup Robert a církevní řády na Moravě, Magisterská diplomová práce Olomouc 2010
22) Sbírka českých a rakouských archívů dostupná na internetu
23) Monasterium.net
Děkujeme vem nám neznámym autorům, kterých obrázky na internetu sme pouili v naem článku.