Tajemství vzniku hradu Landštejna – 2. část

V předcházející části sme sesbírali nám známe analýzy a uzávěry poměrně širokého spektra badatelů o prvním staviteli hradu Landštejna, kteřé je možné dělit na dvě skupiny.
Jedna skupina předpokláda, na základě teórie pana Jiráska, za prvního stavitele hradu Landštejna českého krále Přemysla Otakara I. ( viz 1. část ), druhá skupina předpokládá, že prvními staviteli hradu byla rakouská, resp. bavorská šlechta.
V této části jsme se pokusili hledat prvního stavitele hradu na rakouské straně.



Hypotéza, že stavbu hradu inicioval rakouský stavitel inspirovaný křižáckými hrady:
Už pan Razím naznačuje ve svém článku (6) hypotézu o rakouském iniciátorovi stavby ovlivněném křižáckými vzory v jižní Francii (tažení proti albigenským) a ve Svaté zemi. Vychází ze zvláštní typologie hradu Landštejna. Kuthreiber (7) upozorňuje na podobnosti s blízkými rakouskými hrady z toho období. Podobnost je možné najít také v některých typologických prvcích, jako jsou dvojice hranolových věží, a hlavně ve stavební technologii a některých architektonických detailech.

Řešení jižní věže s tribunovou kaplí a apsidou vestavěnou v síle zdi, stejně tak jeho mohutnost, jsou i pro rakouské hrady tohoto období neobvyklé.
Paní Menclová se začala věnovat této zvláštnosti Landštejna jako první, snažila se najít vzor pro tento typ hradu u pánů z Hirschbergu, ale vzory pro apsidu zabudovanou v síle zdi nenašla. Podle výzkumu základů hradu (Břicháček – společné provázané základy) je jasné, že cílem stavitele hned od začátku bylo postavit věže a palác mezi nimi. Následně se stavba každé z věží vyvíjela samostatně. Podle Břicháčkova názoru byla jako první postavena velká jižní věž.

Obě věže jsou z pohledu vnitřní koncepce úplně rozdílné. Velká jižní věž je stavěná jako velice strohá, bez jakýchkoliv architektonických detailů. Budí dojem stavby strohého vojenského charakteru s úmyslem co nejrychleji dosáhnout stavebního cíle, dokončit ryze vojenskou stavbu. Také budování střílen bylo realizované narychlo bez důkladné znalosti jejich obranné funkčnosti.
Naopak menší severní věž jakoby byla z jiného světa. Byla stavěná s rozvahou a už při budování základů byla definována tak, aby jedna strana byla striktně orientovaná na východ. V prvním poschodí vybudovaná kaple byla vylepšena i jemnějšími ozdobnými stavebními detaily, klenutími, tribunou a malbami. Zvláště udivuje apsida v síle východní zdi, která při prvním pohledu z obranného hlediska tuto zeď zeslabuje, a tím nesplňuje představu o obranné pevnosti.
I když nad kaplí v poschodí byly i obytné prostory, schodiště vybudované v síle zdi a vedly odsud přechody na obranné prvky hradu, celá věž spíše působí jako dílo primárně zasvěcené bohu. Pozorovatel může mít dojem, že iniciátorem stavby byli dva různí zadavatelé - církevní a vojenský.

Pohled na řez severní věže s apsidou a řez poschodími obou věží:


Na prvním obrázku je vidět řez z pohledu od severu menší věže s apsidou v síle východní zdi. Druhý obrázek ukazuje řez z pohledu od západu oběma věžemi a palácem mezi nimi, přičemž zajímavý je řez severním oknem malé věže na úrovni druhého poschodí (podlaha tribuny).

Okno apsidy stejně jako okno v severní zdi malé věže na úrovni podlahy tribuny (podle nás) mohly mít původně tvar umožňující jejich využití i jako střílny.

Obě veže před obnovou a pohled na malou věž ze severu:


Podobně zvláštním prvkem je venkovní ochoz nad východní palácovou zdí. Před rekonstrukcí se ve zdi zachovaly zbytky nad sebou umístněných dvojic hluboko vložených nosníků. Později byly odřezané. Při rekonstrukci hradu byly původní nosníky nahrazené novými - betonovými a na nich byl postavený venkovní ochoz. Tento nový ochoz tvarem nemusí odpovídat původnímu ochozu. Původní ochoz mohl mít podsebití s nosníky typu machikuli.

V kapli se našel do omítky vyrytý nedatovaný amatérský nákres hradu v pohledu od východu. Jsou zde zachyceny obě věže, mezi nimi palác a donjon. Na paláci mezi věžemi jsou zobrazeny dva pod sebou místěné ochozy. Fantazie autora kresby nebo alternativní plán? viz obrázek níže:



Už Kuthreiber (7) upozorňuje ve svém článku na zjednodušený nákres hradu Weitra, na obrázku z Bärenhaut ve Zwettlu, kde je zobrazený Henrich IV. z Kuenringu, zakladatel Weitry (1201 – 1208).

V levém horním rohu tohoto obrázku je zjednodušeně nakreslený hrad Weitra s dvěma věžemi, jednou strohou čistě obrannou věží se štěrbinovými střílnami a vedle je věž (nese na střeše kříž), která působí jemněji a má zřejmě sloužit i církevním účelům. Palác je umístěný mezi těmito věžemi. Obrázek připomíná filozofii řešení hradu Landštejna z východní strany (rozdíl je v bráně mezi věžemi a okrouhlým tvarem obranné věže).

Pohled na hrad Landštejn z východu a obrázek zakladatele Weitry Jindřicha IV. z Kuenringa s nákresem hradu Weitra (vlevo nahoře):


Další zajímavostí hradu Landštejna je boční přístup k původní bráně (při západní straně velké jižní věže), o jeho existenci svědčí úprava skály (cestičky) pod touto věží.
Hlavní vchod byl po padacím mostě přes příkop, ale tento boční vstup byl z hradního příkopu a byl na šířku přibližně jednoho jezdce. Sloužil asi pro vstup jednotlivce, ale neumíme datovat, zda byl vybudovaný ještě prvním stavitelem, nebo až později. S přenesením nové brány na západní stranu přestal být využívaný asi i tento vstup. K hradu se tedy dalo dostat i přes příkop, a možná venkovní ochoz měl právě kontrolovat pohyb v hradním příkopu.

Obrázek jádra hradu Landštejna s uměle vytvořenou cestičkou pod polygonální baštou:


Vzor tribunové kaple s apsidou vestavěnou v síle zdi věže, ani venkovní ochozy v českém i rakouském okolí nenacházíme. Odkud přišla tato inspirace? Razím upozorňuje na křižácké výpravy rakouských vévodů a jejich ministeriálů. Vedle předpokládané možnosti inspirace normanskými hrady v jižní Itálii, (podle Varholíka), je doposud neprobádanou možností analogie s křižáckými hrady ve Svaté zemi (Palestina, Levanta).
Většina těchto hradů byla přestavována následujícími muslimskými majiteli, ale na některých se dodnes dochovaly doklady zbudování kaplí způsobem, který mohl být vzorem pro Landštejn. Vybrali jsme následující příklady křižáckých hradů (9):

Hrad Krak de Chevaliers byl v rukách johanitů od roku 1142 a v roce 1170 ho postihlo zemětřesení. Johanité ho opravili a jako první vybudovali právě velkou hradní kapli, která se stala součástí opevnění (venkovní pás opevnění byl postavený až později). Kaple má dvojposchoďovou příčnou koncepci s chórem. Ve východní stěně je polokruhová apsida s mírně klenutým gotickým oknem, která vyčnívá ven z obranných zdí. Kaple má délku 21,5 m a šířku 8,5 m. Ploché sloupy dělí stěny a klenutí kaple na tři části. Vnitřní schodiště vedlo na plošinu na střeše kaple. Cimbuří na východní straně, střílna ve středu apsidy, vnitřní zařízení bez větších ornamentů, stejně jako vysunutí kaple ven ze stěny jako bašta svědčí o tom, že i tato stavba byla podřízena pevnostnímu charakteru. Samotné hradby byly zesílené a vybavené obdélníkovými střílnami, které se dovnitř rozšiřovaly. Hrad byl vybavený i štěrbinovými machikulami. Po obsazení hradu muslimy byla kaple přestavěna na mešitu.

Půdorys hradu Krak de Chevaliers, s kaplí (Chapel) s apsidou v obranné zdi veže:


Hrad v roce 1217 navštívil uherský král Ondřej II. a daroval mu finanční pomoc. V tom období hrad neměl venkovní pás opevnění a věž s kaplí tvořila venkovní obranný prvek opevnění.
Hrad Marqab byl v rukou johanitů od roku 1186. Okrouhlé i čtverhranné věže jsou po jeho obvodě. Má dvě časti, samotný hrad na jihu a opevněné hradní městečko na severu.

Půdorys jádra hradu Marqab s hradní kaplí s apsidou:


Součástí hradu je kaple s apsidou z 12. století. V letech 1204 až1206 kaple sloužila jako dočasná generální kapitula biskupa z nedaleké Valenie (Banijas). Podobně jako u Kraku de Chevaliers byla kaple začleněná mezi obranné prvky hradu. Současný vzhled kaple pochází z období johanitů, z let 1186 až1187. Jako první objekt vybudovali a také plně dokončili právě kapli. Východní strana kaple obsahuje půlkruhovou apsidu. Zeď je opatřena jediným centrálně umístněným obloukem a oknem ve středu. V půlkruhové stěně se nacházejí ještě další obdélníkové portály, které vedou k malým pokojm uvnitř sakristie. Kruhová apsida je o dva stupně výše než podlaha kaple. Po obsazení hradu muslimy se z kaple stala mešita.
Výše je zobrazen půdorys hradu, kde nás zaujala snaha o co nejpřesnější orientaci apsidy na východ i na úkor zalomení hradby.

Hrad Safita s dominantním donjonem Chastel Blanc (věž z bílého vápence), jehož vnitřní součástí je 17 m dlouhý kostel osvětlovaný čtyřmi okny z boku a pátým oknem v ose apsidy na východě. První poschodí obsahovalo obytné místnosti s křížovou klenbou pro rytíře. Delší strany mají vždy čtyři okna využitelná jako střílny a kratší strany mají vždy dvě okna. Okna pro lučištníky mají z venku šířku 20 centimetrů a z vnitřní strany 1,5 metru. Pod podlahou je okrouhlá nálevkovitá cisterna o průměru 16 metrů. Do prvního poschodí vedly schody při jižní zdi. Hrad vybudovali templáři.

Donjon hradu Safita, půdorys hradu a příčný řez donjonem:


V přízemí hradu se nacházel velký, klenutý sál, sloužící jako kostel nebo kaple.

Na uvedených křižáckých hradech byly budovány hradní kaple ne jen pro náboženské účely, ale vědomě byly přizpůsobovány i obrannému účelu, což mohlo byt příkladem pro stavitele Landštejna. Dalším typickým prvkem křižáckých hradů byly venkovní ochozy.
Strohost architektury románského jádra Landštejna a budování kaple s obrannými prvky nás přivádí k úvaze o vojensko-církevním vzoru stavby Landštejna. Jako vzory se jeví právě bývalé řádové hrady ve Svaté zemi. Posuzovatel by se neměl nechat zmýlit odlišnostmi vyplývajícími z realizace stavby domácí stavební hutě, která používala vlastní a lokálně blízký stavební materiál a technologii. Přitom některé stavební prvky, jako např. střílny ve velké věži, neuměla zrealizovat jako plně funkční.
Pro posouzení naší hypotézy, že vzorem pro románský hrad Landštejn byly některé z palestinských křižáckých hradů, je samozřejmě potřebné podrobnější a profesionální zkoumání.
Jestliže staviteli zmíněných hradů v Palestině byly vojenské řády, automaticky se vynořuje otázka, zda i stavitelem hradu Landštejna nemohl být některý vojenský řád. Jako první se nabízejí johanité, kteří jsou v oblasti Novobystřicka doloženi, a také kostel sv. Jana Křtitele v Pomezí by mohl naznačovat jejich přítomnost.
Z hlediska dvouvěžový dispozice za pozornost stojí zbytky (základy) hradu Medzianky na východním Slovensku. Podle dochované listiny z roku 1212 bylo toto území darované uherským králem Ondřejem II. johanitům - nostre fratribus Sancti Sepulcri, kteří sídlili také v blízkém městečku Hanušovce, kde kostel nese jejich symbol.
Model hradu Medzianky v parku miniatur v Podolí a půdorys hradu podle vykopávek:


Z hradu se zachovaly jen základy, a podle nich se aktivisté pokusili zrekonstruovat dvouvěžovou kompozici hradu. Model na obrázku je idealizovaný (přesný tvar věží a oken je vymyšlený, komíny nebyly součástí hradů ve 13. století). Zajímavá dvouvěžová kompozice johanity stavěného hradu v kombinaci s blízkým městečkem Hanušovce vyvolává asociaci s kombinací hradu Landštejna a opevněného městečka – dnešního Pomezí.
Na potvrzení hypotézy o johanitech jako stavitelích hradu Landštejna chybí jakékoliv písemné zdroje. Johanité v Rakousku měli svoje sídlo v Mailbergu a centrálu v Praze, přičemž v obou centrech se zachovala slušná sbírka dobových listin. Na žádné z nich se o stavbě takové pevnosti, jakou byl hrad Landštejn, nehovoří (toto konstatování uvádí i Jirásko). Nemůžeme ale vyloučit alespoň spolupráci a ovlivnění stavitele hradu vojenským řádem působícím ve Svaté zemi. Pokud uvažujeme o rakouském staviteli hradu, tak vliv zkušeností z křižáckých výprav na stavitele hradu mohl být reálný.

Rakouští vévodové se aktivně zapojovali do křižáckých výprav a navíc byli také spřízněni s panovnickým rodem v Byzanci. Vévoda Leopold V. Babenberský byl synem rakouského vévody Jindřicha II. Jasomirgotta a jeho byzantské manželky Theodory, vnučky byzantského císaře Jana II. Komnenose.
Leopold V. podporoval v bojích o český knížecí stolec Bedřicha proti Soběslavovi II. a dosáhl na jednáních v Chebu v roce 1179 připojení Novobystřicka a Landštejnska k rakouskému území. Podařilo se mu sloučit území dolního a časti horního Rakouska se Štýrskem a tím vytvořil základ dnešního rakouského území.
Leopold V. přijal účast na 3. křížové výpravě, které se zúčastnil i císař Fridrich Barbarossa (pod jeho praporem táhlo i české vojsko vedené knížete Děpoltem II.). Výprava se dala na pochod v květnu 1189. Teprve až rok po odchodu se vojsko reálně střetlo s vojskem seldžuckých Turků v bitvě u města Ikonion, kde zvítězilo. Velkou ránu výpravě způsobilo utonutí císaře Barbarossy při přechodu řeky Salef na arménském území. Část účastníků výpravy se poté vrátila domů. Zbytek pod vedením císařova syna Fridricha pochodoval dál do Antiochie a v říjnu roku 1190 dorazili ke křižáky obléhanému městu Akkon. Začátkem roku 1191 zamřel i císařův syn Fridrich a neoficiálním vůdcem německých a rakouských jednotek se pravděpodobně stal právě Leopold V. Dobýt Akkon se podařilo až po příchodu posil z Anglie a Francie pod vedením králů Richarda Lví srdce a Filipa II., kteří přivezli i těžké dobývací stroje. Po obsazení města došlo k rozporům mezi anglickým králem Richardem a rakouským vévodu Leopoldem, když Richard nechal strhnout rakouské standarty z dobytých věží se zdůvodněním, že rakouské jednotky nebojovaly dost hrdinsky, aby si zasloužily své standarty vyvěsit. Tento čin musel hluboce zranit Leopoldovu duši, neboť si na dobývání Akkonu velmi zakládal. Jeho, údajně z bojů u Akkonu zkrvavená košile, se stala vzorem pro novou babenberskou (rakouskou) vlajku – dva červené (krvavé) pruhy oddělené bílým pruhem. Důvodem nepřátelského aktu anglického krále nemusela být malá statečnost rakouských jednotek, ale hlavně osobní nevraživost. Cestou do Svaté země Richardovo vojsko přistálo na Kypru, který brutálně přepadlo a původního vládce Izáka Komnenose a jeho dceru zajalo. Izák s dcerou byli příbuznými rakouského vévody, takže tento Richardův čin pravděpodobně Leopold odsuzoval.
Znechucený Leopold V. se po dobytí Akkonu vrátil z křížové výpravy domů.
Richardovi Lví srdce se následně sice podařilo porazit Saladina v bitvě u Arsúfu, ale dobýt zpět Jeruzalém už bylo nad jeho sily. Musela nastoupit diplomatická jednání. Jejich výsledkem byla dohoda o pětiletém příměří a volném pohybu křesťanů a muslimů po celé Palestině.
V říjnu 1192 se rozhodl vrátit domů i Richard Lví srdce. Jeho lodě cestou ztroskotaly u Aquileji (blízko Benátek), a Richard se rozhodl, že další cesta domů povede po souši přes rakouské území. Údajně se chtěl dostat na německé území ke svému švagrovi Jindřichovi Lvovi z rodu Welfů (oponenti Štaufů). Ve vesnici Erdberg byl zajat rakouským vévodou, který ho nechal svým ministeriálem Hadmarem z Kuenringu uvěznit na hradě v Dürnsteine. Anglický král byl „příliš velká ryba“, aby si rakouský vévoda dovolil ho věznit. Proto Leopold zakrátko odevzdal zajatce císaři Jindřichovi VI., který ho následně uvěznil na hradě Trifelse. Na držení Richarda v zajetí měli zájem i jiní mocní hráči hlavně štaufský císař Jindřich VI. nebo francouzsky král Filip II. Na zajetí anglického krále ostře zareagoval papež Celestýn III., protože se jednalo o zajetí rytíře vracejícího se z křížové výpravy, a původce zajetí exkomunikoval.
Richard Lví srdce byl propuštěn až po dlouhých jednáních a vyplacení obrovské sumy 100.000 marek stříbra (23,3 tun stříbra). 50.000 marek dostal císař Jindřich VI. a 50.000 marek vévoda Leopold V. formálně jako věno Richardovy neteře, která se podle dohody měla provdat za jeho syna Fridricha. Ve skutečnosti se jednalo o výkupné.
Leopold V. použil získané stříbro k založení mincovny na ražbu stříbrných feniků a také na výstavbu opevnění Vídně, založení Vídeňského Nového Města, opevnění Friedbergu a také zesílení opevnění Hainburgu (Razím upozorňuje na podobnost stavebních prvků hradu Hainburg s některými prvky na Landštejně).
Leopold V. zemřel na sklonku roku 1194 na následky zranění, které utrpěl po pádu z koně v průběhu rytířského turnaje. V předtuše blížící se smrti a touze po zrušení exkomunikace, kterou na něj papež uvalil, slíbil navrácení výkupného za Richarda Lví srdce. Několik dní po sejmutí klatby zemřel.

Obrázky stříbrných feniků Leopolda V. a zbytky venkovních ochozů hradu Hainburg:


Po smrti Leopolda V. jeho starší syn Fridrich převzal vládu v rakouských zemích a mladší Leopold převzal vládu ve Štýrsku.
Fridrich I. nedodržel slib svého otce a nevrátil výkupného za anglického krále. Podobně jako jeho otec přijal účast na křížové výpravě tentokrát organizované císařem Jindřichem VI. v roce 1197. Ve Svaté zemi onemocněl a zemřel při návratu domů v Akkoně 16. dubna 1198. Vládu nad rakouským územím převzal jeho mladší bratr označovaný jako Leopold VI.
Leopold VI. byl důstojným nástupcem svého otce, pokračoval v rozvoji země a stejně jako otec inklinoval ke křížovým výpravám. V letech 1206 – 1207 se v Římě snažil přesvědčit papeže, aby rozdělil Pasovské biskupství. Chtěl dosáhnout vytvoření biskupství ve Vídni. Jako argument využíval přílišnou rozlohu pasovského biskupství, které nedokázalo organizovat církevní správu svého území, což podle něho vedlo k rozšiřování náboženské hereze (kacířství). V roce 1212 se chtěl zúčastnit křížové výpravy proti Maurům, kteří byli ale ještě před jeho příchodem poraženi, a proto se zapojil alespoň do křížové výpravy proti albigenským. V roce 1217 přijal spolu s uherským králem účast na křížové výpravě do Svaté země. Na podzim roku1217 přistáli u Akkonu a vykonali několik výprav do vnitrozemí, ale i přes veškerou snahu nezaznamenali žádný větší úspěch, protože se muslimské vojsko vyhýbalo otevřeným střetů a soustředilo se na obranu Damašku. Zklamaný uherský král se rozhodl vrátit domů. Cestou se zastavil na hradě Krak de Chevaliers a podpořil finančně jeho dostavbu. Leopold VI. zůstal a čekal na posily nových křižáků. V tomto mezidobí spolu s jeruzalémským králem Janem z Briennu začali s přestavbou opevnění města Caesarea (podíleli se na něm i johanité) (18).
Po odchodu uherského krále přišli do Svaté země křižáci z Fríska a dolního Porýní. Po následné poradě bylo rozhodnuto zaútočit na Damiettu, město při ústí Nilu, které bylo strategickým výchozím bodem pro dobývání Egypta. V květnu 1218 dorazilo křižácké vojsko k Damiettě ležící na východním břehu Nilu. Egyptské vojsko se rozložilo na jih od města. Na malém ostrůvku pri břehu Nilu byla postavena mohutná věž, ze které se spouštěl řetěz na přehrazení Nilu. Křižáci se správně rozhodli jako první strategický bod dobýt tuto věž. Po úporných bojích s využitím speciálních dobývacích technologii – plovoucího hradu vztyčeného na dvou plovoucích galérach se podařilo v srpnu řetězovou věž Damietty dobýt (19). Na dobývání věže se podílely i Leopoldovy jednotky, a také novými dobývacími technologiemi vybavení templáři. Úspěch vyvolal zděšení u egyptského sultána al-Kádila (Saladinova bratra), který údajně ze zármutku zemřel. Jeho nástupce sultán al-Kamil vůbec neměl stabilizovanou vlastní mocenskou pozici, a proto měl zájem se s křižáky dohodnout. Sliboval, že jim vydá Jeruzalém, když se vzdají dobývání Damietty. Jeho ústupnost se ještě zvětšila, když křižákům koncem roku 1219 padla do rukou i samotná Damietta.
Úspěchy u Damietty přilákaly další křižáky a mezi nimi i papežského legáta Pelagia z Albany, který si jako papežův zástupce uzurpoval vůdcovství mezi křižáky. Díky jeho neústupnosti, se při vyjednávání s al-Kamilem nedohodli. Vůdcové Jan z Briennu a Leopold VI. se rozhodli odejít. Zbytek křižáckého vojska se pod vedením Pelagia rozhodl pokračovat v tažení hlouběji do Egypta, až přišli k pevnosti Al-Mansúra. Usadili se na vyvýšenině z jedné strany obtékané Nilem a z druhé strany jedním z jeho přítoků. Egyptská strana otevřela hráze a voda odřízla křižákům zásobování a spojení se zadními vojsky. Tentokrát al-Kamil požadoval za umožnění odchodu křižáků z fatálního postavení vydání Damietty zpět do egyptských rukou.
Leopold před svým odchodem daroval řádu německých rytířů velkou sumu 6.000 marek stříbra na dobudování hradu Montford a menší sumu věnoval také templářskému řádu na stavbu hradu Atlit – Pelerin (14).
Leopold VI. se projevil i jako úspěšný stratég a diplomat mírotvůrce. V roce 1225 se mu podařil dohodnout sňatek jeho dcery Markéty se synem císaře. V roce 1230 se mu podařilo zorganizovat jednání a mírovou dohodu mezi císařem Fridrichem II. a papežem Gregorem IX. Krátce poté, když byl na vrcholu své slávy, Leopold VI. neočekávaně umírá.

Podle vzoru svých vévodů byla křížovými výpravami ovlivněna i rakouská šlechta a vévodští ministeriálové včetně pánů z Zöbingu, kteří byli lenními vlastníky i území kolem hradu Landštejn. Páni z Zöbingu byli rakouskými ministeriály rodem. Prvním nositelem jména “z Zöbingu“ byl Jindřich z Kuenringu, sídlící v Zöbingu, byla to větev jednoho velmi významného ministeriálského rodu Kuenringů na severu Rakouska.
Jindřich z Zöbingu se oženil s příslušnicí svobodného rodu ze Stronsdorfu, čímž získal velké pozemkové majetky. Ve druhé polovině 12. století vybudoval na řece Dyji rodinné sídlo Weikertschlag. Páni z Zöbingu vlastnili tento majetek jako leníci hrabat z Perneggu. Weikertschlag se stal jejich výchozím bodem pro rozšiřování – kolonizování území směrem na sever a na západ.
Zöbingové byli schopní kolonizátoři a snažili se získat majetky v těchto rozsáhlých málo obydlených pohraničních územích, která formálně spadala pod pasovské biskupství, zároveň si na ně ale dělali nárok páni z Raabsu. Pasovští biskupové, když chtěli získat alespoň nějaký příjem, museli tato území nechat kolonizovat. Kolonizaci většinou organizovaly významné rody. Reálnými organizátory byli často jejich ministeriálové, kteří byli na věci majetkově zainteresováni, často byli podílníky některých církevních příjmů. Postupně se organizátoři, jako Zöbingové, stávali nezávislejšími, a získávali i vlastní majetková práva. Nebyli jediní, kdo kolonizoval tuto oblast. Z dokumentů vyplývá, že konkurenci jim dělaly i církevní řády, v tomto případě johanité.
Ve Weikertschlagu vybudovali Zöbingové hrad a tržní městečko s velkým kostelem, který se stal farním kostelem pro okolní sídla. Tím získávali vliv i na tato sídla, která často následně postupně ovládli.
Jindřich z Zöbingu měl syny Albera a Wicharda I., kteří pokračovali v kolonizování Novobystřicka. Wichard I. se prosadil v této oblasti i díky podpoře pasovského biskupa Theobalda, který mu udělil v roce 1188 patronátní právo ke kostelům ve Waldkirchenu (Waldkirchen an der Thaya), v Chirchperchu (Niklasberg an der Thaya) a ve Fistriz (Nové Bystřici). Při kolonizovaní okolí Nové Bystřice měli za sousedy johanity, kteří získali na říčce Bystřici usedlost a 30 lánů neobdělané lesní půdy už v roce 1175 od Konráda z Raabsu (11). Z pozdějších dokumentů se zdá, že Zöbingové s johanity nesoupeřili, ale spolupracovali.
Wichard I. rozšiřoval svoje majetky také sňatkovou politikou. Kolem roku 1200 se oženil s Tutou von Imbach (Senftenberg), čím získal i panství Senftenberg.
V období kolem roku 1200 nastala pro ně podle všeho změna. Po vymření rodu hrabat z Raabsu roku 1192 se jejich panství rozdělilo mezi dědičky, dvě dcery. Východní část od Sofie koupil rakouský vévoda Leopold VI. Podle disertační práce Mag. Meytského (10) při tom koupil od pánů z Perneggu i trh ve Weikertschlagu. Leopold měl plány využít toto městečko s hradem jako základnu k dalšímu rozšiřování rakouského panství na Moravu.
Zhruba do roku 1200 vystupují Zöbingové často i s predikátem z Weikertslagu. Po tomto roce přestali tento predikát používat. Zdá se, že ztratili svoje původní postavení ve Weikertschlagu (minimálně v jeho časti), což mohlo souviset s koupí ze strany vévody Leopolda VI. Neznáme detaily, ale Alfons Dopsch ( 25 ) naznačuje, že možná Eckbert z Pernegu si vzal některou z dcer pánů ze Zöbingu za manželku a tím získal i Weikertschlag. Následně koupí i týchle části přešla na Leopolda VI.
Po smrti Wicharda I. (kolem roku 1210) se majetků ujali jeho synové Jindřich a Wichard II. Z listiny z roku 1223 vyplývá, že si majetek rozdělili. Jak uvádí Jirásko, v tomto období asi došlo k oddělení Landštejnska od Novobystřicka. Wichard II. dostal Landštejnsko, kde začal pravděpodobně budovat nové správní centrum – dnešní Pomezí. Při jeho budovaní se mohl inspirovat Weikertschlagem. Začal budovat městské osídlení s velkým kostelem, který se stal kostelem farním. Takto chtěl Wichard II. asi pokračovat ve strategii svých předků při rozšiřování vlivu do okolí.
Kostel je věnovaný sv. Janu Křtiteli, patronu johanitů, a to by mohlo svědčit o spolupráci s nimi. Potvrzují to dokumenty Zöbingů např. několikeré věnování majetků johanitům, (Jindřich z Zöbingu v roce 1230 v sídle johanitů v Akkoně, Tuta z Imbachu, matka Wicharda II., před rokem 1231) a využívání úvěrů od johanitů (půjčka Wicharda II. v roce 1230).
Prvním stavitelem hradu Landštejna mohl být ještě Wichard I. a po roce 1200 jeho synové Wichard II. případně společně s bratrem Jindřichem (zdá se ale, že nejdříve každý z nich fungoval samostatně). Podle dochovaných listin Jindřich II. často pobýval na dvoře Leopolda VI. a často ho doprovázel se svou vojenskou jednotkou ( 1212 výprava proti albigenským, 1213 na cestě do Francie, 1214 na vojenském tažení proti německému protikráli Otovi IV., 1217 na cestě do Bavor a následně až do roku 1219 na křížové výpravě do Svaté země atd.) a Wichard II. se zdá více věnoval správě majetků ( 24 ).
S výstavbou hradu Landštejna mohl začít ješte Wichard I. S podporou od vévody Leopolda VI., případně pasovského biskupa. Jestli ovšem předpokládáme, že inspirace pro stavbu hradu Landštejna přišla až na křížové výpravě Leopolda VI. do Svaté země v letech 1217 až 1219, potom byl hrad stavěný až syny Wicharda I. Teoreticky mohla výstavba hradu začít už za Wicharda I., a jeho synové ve stavbě pokračovali ovlivněni inspiracemi z křížové výpravy (stavba kaple, venkovní ochoz, střílny). Doložena je účast Jindřicha II. na křížové výpravě s Leopoldem VI. (14) v letech 1217 až 1219 a také jeho účast na křížové výpravě organizované císařem Fridrichem II. (jeho listina z Akkonu z roku 1230). Účast na výpravě s císařem bez účasti rakouského vévody svědčí o jeho osobním zanícení pro křížové výpravy. Účast samotného Wicharda II. na křížové výpravě doložena není.
Otevřenou zůstává otázka, jak mohli páni z Zöbingu z vlastních zdrojů stavět tak mohutnou pevnost. Nabízí se možná podpora jejich domnělých lenních pánů z Hirschberku. Zdá se ale, že páni z Zöbingu se k pánům z Hirschberku necítili příliš vázáni, nevidíme je na žádných společných listinách. Páni z Zöbingu vystupují buď na vlastních listinách (věnovacích), na listinách rakouských vévodů, nebo na listinách svých příbuzných pánů z Kuenringu a jednou na listine pánů z Perneggu.
Inspirací pro stavbu neobvyklého hradu mohla být účast Zöbingů na křížových výpravách. Doložena je účast Jindřicha na křížové výpravě s Leopoldem VI. (14) v letech 1217 až 1219 a také jeho účast na křížové výpravě organizované císařem Fridrichem II. (jeho listina z Akkonu z roku 1230). Účast na výpravě s císařem bez účasti rakouského vévody svědčí o jeho osobním zanícením pro křížové výpravy. Účast samotného Wicharda II. na křížové výpravě doložena není.
Jestli byl budovatelem hradu Wichard II. (případně pokračovatelem budování po svém otci), muselo mít toto sídlo pro něj velký význam. Byl ochotný zastavit johanitům za půjčku panství Senftenberg, které bylo považováno za výnosné panství. Proč nezastavil právě Landštejn? Nemohl protože to byl jenom lénni majetek nebo měl pro něj větší význam? Chtěl mít svůj vlastní křižácký hrad? Wichard II. byl úzce propojený na příbuzné pány z Kuenringu, proto se předpokládá, že se přidal k jejich vzpouře proti mladému vévodovi Fridrichovi II., která probíhala v roce 1231 (15). To může být důvodem, proč důležité majetkové úkony v roce 1231 řešil jeho zeť Karel z Gutratu ( potvrzení donace jeho matky Tuty von Imbach pro johanitů ). Při této vzpouře se na stranu vévodu Fridricha II. postavili pasovský biskup i johanité. Pro Wicharda II. muselo být bylo velice nepříjemné stát proti bývalým spojencům. Karel z Gutratu nemusel být přímo účastníkem vzpoury a proto mohl jednat s johanity. Hartliebus de Landesstaine na listině z roku 1231 mohl proto být jen jeden z více správců, které Zöbingeni využívali pro správu svých majetků.
Přesný důvod vzpoury Kuenringů a s nimi propojených ministeriálů není znám. Kuenringové vynaložili velké úsilí na podporu Leopolda VI. např. na křížových, výpravách o čemž svědčí také účast Hadmara z Kuenringu v pokročilém věku (zemřel cestou a domů do hrobky ve Zwettlu dovezli jen jeho srdce a pravou ruku). Také ho podporovali na diplomatických cestách, o čemž svědčí účast Hadmarova syna v družině Leopolda VI. na cestě do Itálie v roce 1230 (jednání císaře Fridricha II. s papežem). Po nástupu Fridricha II. se snažili vymoci od něho práva, jaká měla šlechta v Štýrsku. Fridrich se asi začal obklopovat jinými (mladšími) šlechtici, a to ohrožovalo postavení Kuenringů a na nich navázaných rodů.
Kuenringové pod svým hradem Aggsteinem řetězem přehradili Dunaj, zastavovali lodě z Německa a zabavovali jejich náklad. Přerušili tak hlavní obchodní tepnu. Fridrich II. se svými věrnými musel potlačit tuto vzpouru silou. Když se na stranu mladého vějvodu postavili pasovský biskup a johaniti začala se miska vah naklánet ve prospěch mladého vévodu, který vyplenil Zwettl patřící Jindřichu z Kuenringu. Tento unikl ke svému bratrovi Hadmarovi na Aggstein. Hadmar v bojích zahynul a Jindŕich z Kuenringu jako odvetu vypálil Krems. V druhé polovině roku 1231 zřejmě došlo k dohodě bojujících stran a Jindřich získal zpět pozici maršálka rakouského vévody, ale jeho synové zůstaly jako rukojmí vévodu Fridicha.
V únoru 1232 se konala ve Vídni slavnost rytířského pasování mladého Fridricha. Mimo něj bylo údajně pasováno na rytíře kolem dvou set mladých šlechticů. Na tuto slavnost asi jel i Wichard II. z Zöbingu a ubytoval se v domě Smelziniho (asi přítel rodiny, neboť svědčil na listinách jeho matky Tuty z Imbachu). V noci byl Wichard II. v tomto domě zákeřně zavražděn Sigfriedem Weisem (z Kadoltu). Mohlo jít o osobní zášť, ale rakouské zdroje přiřazují Sigfrieda k věrným vévody Fridricha II., naznačují tedy i možnou pomstu na bývalém vzbouřenci.
Smrtí Wicharda II., bez mužského dědice, nastal pravděpodobně boj o jeho majetky. Manžel Wichardovi dcery Markéty, Karel z Gutratu, byl zřejmě schopný uhájit jen přímé majetky po tchánovi. O lenní majetky se začali hlásit asi jejich lenní páni.

Obecně se pŕedpokláda, ze konkrétně majetky Pomezí a Landštejn připadly lenním pánům z Hirschbergu. Usuzuje se tak hlavně podle testamentu Kunhuty z Wasserburgu, která roku 1249 zdědila Landštejn spolu s jinými majetky v Rakousku a Bavorsku po svém bratrovi Gebhartovi V. z Hirschbergu. Páni z Hirschbergu se mohli přihlásit o tyto majetky, přičemž je mohli deklarovat za dědictví po Agnes, dceři Konráda z Raabsu, která byla vdaná za Gebharda II. z Hirschbergu. Spolu měli dva syny Gerharda IV. a Gebharda V. z Hirschbergu a dceru Kunhutu. Gerhard IV. umírá kolem roku 1225, a o majetky se mohl hlásit právě Gebhard V. Mladý rakouský vévoda Fridrich II. mu je mohl přiznat, když si nechtěl znepřátelit významný hraběcí rod se silnými vazbami na bavorského vévodu a s kontakty na německého krále.
O Gebhardovi V. se zachovalo málo informací (2x svědčí německému králi Jindřichovi VI.,1x vlastní listina) datum úmrtí je před 2. 2. 1249. Páni z Hirschberku se jako významná německá šlechta také zúčastňovali křížových výprav. Zachovala se informace o úmrtí jednoho z pánů z Hirschbergu na křížové výpravě roku 1217, takže stavební vzory ze Svaté země jim nemuseli být zcela neznámé. Všeobecně ale můžeme konstatovat, že páni z Hirschbergu měli významnější majetky v německých zemích, a proto asi majetky v Dolním Rakousku příliš nerozvíjeli. Nelze proto předpokládat, že by do roku 1249 do Landštejna příliš investovali. Pravděpodobně Pomezí i hrad Landštejn spravoval hirschberský správce bez významnějšího vlivu. Landštejn, jako majetek rodu z Hirschbergu, mohl být obcházený českou stranou při pohraničních konfliktech s Rakouskem, aby si zbytečně neznepřátelila tento vlivný rod.
Jinou variantu získání hradu Landštejna po smrti Wicharda II. může naznačovat Erwin Kupfer (20) ve svých komentářech k archivním zdrojům. Uvádí informaci, že páni z Hirschbergu se po smrti vévody Fridricha v roce 1246 hlásili i k majetkům, které zdědila Sofie, druhá dcera Konráda z Ráabsu. Tyto majetky měl odkoupit okolo roku 1200 vévoda Leopold VI.. Při výčtu majetků, které zdedila Kunhuta z Wasserburgu jsou uvádeny Heidenreichstein, Landstein, Weikertschlag a Ráabs. V původně Hirschbergy zděděné východní části ráabskeho dědictví byl s určitostí Heidenreichstein ale ne Weikertschlag a Ráabs. Tyhle majetky možná získal Gebhard V. až po roce 1246. Nevíme přesne do které částí patřil Landštejn, ten také mohl Gebhard získat až po roce 1246, když zemřel Fridrich II.. Při tomto scénáři Hirschbergové vládly nad Landštejnem jenom od roku 1246 do roku 1249. Od roku 1232 až do roku 1246 by jako spadlé léno patřil rakouskému vévodovi. Z listinných dokůmentů pánů ze Zöbingu je vidět vztah k vévodům ne k Hirschbergům. Jestli skůtečne hrad Landštejn ovládl vévoda Fridrich II., pravdepodobne jěj v období od 1232 až 1246 spravoval nekterý z jeho půrkrabích, ministeriálů nebo jiných jěmu přátelských správců a zhlediska stavebního byl asi dobudován jako vojenská pevnost.
O majitelce Landštejna v roce 1249 Kunhutě z Wasserburgu (hraběnka z Hirschbergu) se z dokumentů dozvídáme více, a o jejím manželovi hraběti Konrádovi z Wasserburgu ještě víc. Kunhuta měla prvního manžela Bertolda III., hraběte z Bogen, který zemřel v průběhu křížové výpravy roku 1218 u Damietty.
Konrád z Wasserburgu byl synem Hallgrófa Dietricha, hrabě z Vichtensteinu, z Wasserburgu a z Griezzensteinu. Konrádova sestra Agnes byla manželkou bavorského vévody Oty I. Samotný Konrád byl významným německým hrabětem, který se také rozhodl v roce 1218 zúčastnit křížové výpravy a pomáhal při dobývání Damietty. K zabezpečení výpravy potřeboval finanční zdroje, proto si půjčil od pasovského biskupa Ulricha 1000 hřiven stříbra, a dal za to do zástavy svůj hrad Vichtenstein s celým panstvím. Krátce na to se Konrád oženil s Kunhutou a hrad jí daroval. Věřil v tomto období všeobecné představě, že účast na křížové výpravě osvobozuje a jeho majetek je pod ochranou papeže.
Na samotnou křížovou výpravu se vydal i biskup Ulrich, ale při cestě domů v říjnu 1221 zemřel. Nový pasovský biskup Gebhard z rodu hrabat z Plaien označil věnování hradu Vichtenstein Konrádově manželce za poškozování práv biskupství a začal tak dlouholetý spor o hrad Vichtenstein. Spory o hrad přerostly do otevřeného boje a táhly se až do roku 1245, kdy nový pasovský biskup musel hrad vyplatit. Konrád z Wasserburgu při svém zápase o hrad Vichtenstein neváhal využít proti pasovskému biskupovi jakoukoliv zbraň. Spojil se i s jinými nepřáteli biskupa jako například s Albertem z Behaimu (žil v Pasově), který prosazoval zájmy Říma. Biskup Gebhard se spojil s papežským odpůrcem, německým králem, pozdějším císařem Jindřichem VII., a následně i s Fridrichem II. Konrád při dosahování svých cílů neváhal využít jakýchkoliv prostředků. Špatné vztahy měl i s císařovým přítelem biskupem Sigfriedem z Regensburgu (potkal ho na cestě do Itálie u Raveny a po hádce ho nechal okrást). Sigfried si stěžoval u císaře Fridricha, který nad Konrádem v květnu 1232 vyhlásil klatbu. Císař Fridrich II. v té době udělil bavorským biskupům větší privilegia, a tím oslabil světskou moc bavorského vévody Ota. Ten se postavil na stranu Konráda z Wasserburgu, proto Konrádovi vyhlášená klatba příliš neuškodila.
Konrád z Wasserburgu se při sporech císaře a papeže přimlouval na dvoře bavorského vévody Oty v prospěch papežského legáta Alberta Behaimu. V první fázi se vévoda Ota skutečně přikláněl na stranu legáta Alberta z Behaimu proti císaři, a tím i na stranu Konráda z Wasserburgu. Situace se ale otočila, když bavorský vévoda přešel na stranu císaře Fridricha II. Konrád poskytl v roce 1247 útočiště Albertovi z Behaimu. Když Behaim vyhlásil církevní klatbu i nad bavorským vévodou, ten na to odpověděl silou. Začaly se boje mezi vévodovými věrnými a podporovateli Behaima, kam patřili především Konrád z Wasserburgu, vévoda z Merána a Konrádovi sousedé. Strana bavorského vévody Oty získala převahu a Konrád byl nucen se stáhnut s Behaimem na Wasserburg, který pak obléhal vévodův syn Ludovít. Po udatné obraně museli nakonec Konrád s Behaimem v noci bez doprovodu utéct do Čech. Hrad Wasserburg se vzdal po 119 dnech obléhání a všechny bavorské majetky Konráda z Wasserburgu propadly ve prospěch vévody Oty.
Behaim odešel do Lyonu, kde si stěžoval u papeže, který sice přikázal všechny majetky Konrádovi vrátit, ale nebylo reálné síly, která by příkaz proti vévodovi prosadila. Papež uvrhl interdikt na celou rodinu a majetky bavorského vévody a požadoval navrácení Konrádova majetku.
Dle Albina Czerneho (17) se Konrád z Wasserburgu zdržoval na rakouských majetcích své manželky Kunhuty, která tyto majetky sice v roce 1249 před smrtí odkázala biskupství ve Freisingu, ale s doživotním užíváním pro svého milovaného manžela. Z výše uvedeného se dá usuzovat, že Konrád se o svá majětková práva dokázal silne zasazovat a rovnež hledat spojence proti bavorskému vévodovi. Erwin Kupfer (20) ve svých komentářech uvádí také informaci, že páni z Hirschbergu byly za vlády Přemysla Otakara II. ze svých dolnorakouských majetků vytlačovány z důvodu přílišneho spojení s bavorskými vévody ( o své majetky se začaly znovu hlásit až po nástupu Rudolfa Habsburského). Konrád se stal přirozeným spojencem Přemysla Otakara II. a proto pravděpodobně za jeho vlády neměl problém uhájit své majetky včetně Landštejna.
Konrád byl na začátku roku 1249 mezi rakouskými pány, kteří vítali Přemysla Otakara jako nového rakouského vévodu. Zúčastnil se také jeho svatby s Markétou Babenberskou v Hainburgu roku 1252. V roce1253 zemřel bavorský vévoda Ota a po jeho smrti papež zrušil interdikt nad Bavorskem, pravděpodobně s tím, že nový vévoda Ludvík musel vrátit Konrádovi jeho majetky (Wasserburg ). Konrád se objevuje napsoledy v roce 1255, když prodával svůj hrad Kreuzenstein. Po jeho smrti, asi v témže roce, panství Wasserburg připadlo bavorskému vévodovi.
Období, kdy hrad Landštejn mohl využívat Konrád z Wasserburgu, asi také nebylo obdobím jeho intenzívního rozvoje, neboť Konrád byl soustředěný na řešení svých majetkových problémů v Bavorsku. Po smrti Konráda z Wasserburgu se Landštejna pravděpodobně přímo ujímá český král a rakouský vévoda Přemysl Otakar II., pravděpodobně jako majetku propadnutého rakouskému vévodovi. Biskupství ve Freisingu asi nikdy přímo Landštejn neovládalo, ani s ohledem na závěť Kunhuty z Wasserburgu. Z dokumentů biskupství víme, že biskupství podporovalo nástup Přemysla Otakara II. v Rakousku a následně se domáhalo svých práv k jiným svým rakouským majetkům Herrantstein a Weidhofen (an Ybs ), ale o Landštejně v nich v době po smrti Konráda z Wasserburgu není ani zmínka (16).
Za Přemysla Otakata II. hrad pravděpodobně spravoval jeho purkrabí, a tím mohl být právě Jiráskem identifikovaný Oldřich z Hradce. Po darování raabského hrabství Vokovi z Rožmberka roku 1260 nebyl asi důvod měnit vítkovského purkrabího na Landštejně. Nevíme dokdy Oldřich spravoval hrad Landštejn, ale v období potlačení vítkovského povstání Přemyslem Otakarem II. v roce 1277 musel Oldřich opustit Jindřichův Hradec a byl vykázán do vesnice Buk. V tomto období asi neovládal ani Landštejn.
Po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli v roce 1278 se bývalého ráabského hrabství ujímá nový rakouský vévoda a německý král Rudolf Habsburský. Část Kuenringů – linie z Weitry podporovala v bojích Přemysla Otakara II., a tak přichází o své majetky, naopak k moci se dostává Dürnsteinská linie pánů z Kuenringu, kteří získávají od Rudolfa vliv na Vitorazsko. Samotnou Weitru získal pán z Puchheimu, který Weitru přímo obléhal. Majetky po rodové linii Kuenringů z Weitry se začaly dělit mezi manžely dcer Jindřicha z Kuenringu, který v bitvě na Moravském poli stál na straně Přemysla Otakara II. a po dobytí Weitry musel spolu se synem, také Jindřichem, odejít do exilu. Předpokládáme, že dělení jejich majetků probíhalo mezi obléhateli Weitry a v rámci svateb dvou dcer Jindřicha z Kuenringu. Ojíř z Lomnice nejspíš využil situace a prosadil svatbu svého syna Smila s Kunhutou, dcerou Jindřicha z Kuenringu, který tím vyženil panství Nové Hrady. Nelze vyloučit, že když měl Ojíř schopnost prosadit zisk Nových Hradů pro svého syna, že nepomohl také zisku Landštejna a Nové Bystřice pro Sezimu, syna svého zesnulého bratra Pelhřima, který následně přijal Landštejn do svého predikátu.

Při pohledu zpět se nám jako nejpravděpodobnější stavitelé hradu Landštejna jeví páni z Zöbingu Wichard I. nebo Wichard II.. Následní možný držitelé, Fridrich II., páni z Hirschbergu a Konrád z Wasserburgu, neměli zjevný důvod rozvíjet, nebo začít budovat tento hrad. Pravděpodobně jejich správcové jen udržovali, resp. dokončovali dobudování hradu jako vojenské pevnosti.
Při teorii o budování Landštejna pány z Zöbingu zůstává otevřená otázka, jak mohli financovat stavbu takové mohutné pevnosti? Jako externí podporovatel přichází v úvahu Leopold VI., který podporoval budování pevností v pohraničí jako např. Hainburg (to byl ale přímo jeho hrad), ale také mohl mít dluh vůči Zöbingům za jejich původní panství Weikertschlag.
Jako nejpravděpodobnější ideoví a technický pomocníci při stavbě hradu se nám jeví johanité nebo případně řád německých rytířů, kteří byli silně podporováni Leopoldem VI. Na začátku 13. století se ještě příliš od johanitů neodlišovali, protože se od nich oddělili teprve koncem roku 1190. Žádné přímé doklady, které by dokazovaly naši teorii, jsme nenašli, jen odvozujeme naše názory z historických reálií a nepřímých indicií.
Nepodařilo se nám odhalit tajemství vzniku hradu Landštejna. Možné jsou obě hypotézy o založení hradu českým králem nebo rakouskými pány z Zöbingu s podporou rakouského vévody. Snažili jsme se zabývat argumenty a informacemi, které mohou sloužit jako inspirativní materiál dalším badatelům. Věříme, že v dnešní době zveřejňování stále většího množství dobových dokumentů na internetu se brzo najde badatel, který objeví dokumenty podporující některou z dosavadních hypotéz, nebo předloží novou zajímavou hypotézu. Budeme rádi, když naše informace v tomto článku aspoň trochu přispějí k odhalení tajemství hradu Landštejna.

Použitá literatura:
1) Pavel Břicháček, Jan Muk – Kostel Sv. Jana Křtitele na Pomezí – Výsledky stavebně historického a archeologického výzkumu, Průzkumy památek I/1996
2) Pavel Břicháček „Hrady Landštejn a Pomezí – výsledky archeologického výzkumu“
3) Luděk Jirásko „Landštejn – Pomezí na prahu vrcholného středověku“
4) Zdeněk Žalud „Páni z Landštejna do doby husitské“ diplomová práce - Praha 2001
5) Jiří Varhaník „Pozdně románské komorové střílny hradu Landštejna“ Průzkumy památek II/1998
6) Vladislav Razím „K počátkům hradu Landštejna“
7) Thomas Kuhtreiber „Der Grundungsbau der Burg Landštejn“
8) Zdenek Žalud „Páni z Landštejna“ diplomová práce 2002
9) Jarmila Flaková „Křižácké hrady v Sýrii“, diplomová práce 2012
10) Mag. Fridrich Meytsky „Der politische Horisont des Babenberges Leopold VI.“, Dissertation Wien
11) Dagmar Weltin „Studie zur Geschichte Johanniterkommende Mailberg“, Diplomarbeit 2007
12) Radka Kovářová „Páni z Deblína“ Brno 2002
13) Ján Škvrňák „První vrstva šlechtických predikátu na jihozápadní Moravě ve vztahu k sídlům“, bakalářská diplomová práce Brno 2011
14) Zsolt Hunyadi, Jozsef Laszlovszky, The Crusades and the Military Ordens“
15) Gottfried Edmund Friess – Die Herren vo Kuenring, zdroj internet
16) Historiae Frisingensis – Tomus II. 1729
17) Johann Nepomuk Cori „Bau und Einrichtung der Deutschen Burgen in mittelalter“ část od Albin Czerny „Sechs Donauburgen“ – Vichtenstein, zdroj internet
18) Daniel R. Moy - Military startegy in the Latin Kingdom of Jerusalem: The crusader fortification at Caesarea – A Thesis for Master of Art
19) Antony Cyprian Bridge – Krížové výpravy, Academia Praha 1995
20) Erwin Kupfer „Schtreiflichter der niederosterreichischen Landesgeschichte – Komentare zu Urkunden aus dem Niederosterreichischen Landesarchiv“, Das Waldviertel 58.Jahrgang-Heft3/2009
21) Eva Svobodová „Olomoucký biskup Robert a církevní řády na Moravě“, Magisterská diplomová práce Olomouc 2010
22) Sbírka českých a rakouských archívů dostupná na internetu
23) Monasterium.net
24) Rudolf Schierer „Die letzten Ritter von Zöbing“ – Waldviertel Zeitschrift für Heimatkunde und Heimatpflege, Krems, Juli –August 1958
25) Alfons Dopsch – Die Landesfürstliche Urbare Nieder und Oberösterreichischs

Děkujeme všem nám neznámym autorům, kterých obrázky na internetu sme použili v našem článku.