V předcházející části sme sesbírali nám známe analýzy a uzávěry poměrně irokého spektra badatelů o prvním staviteli hradu Landtejna, kteřé je moné dělit na dvě skupiny.
Jedna skupina předpokláda, na základě teórie pana Jiráska, za prvního stavitele hradu Landtejna českého krále Přemysla Otakara I. ( viz 1. část ), druhá skupina předpokládá, e prvními staviteli hradu byla rakouská, resp. bavorská lechta.
V této části jsme se pokusili hledat prvního stavitele hradu na rakouské straně.
Hypotéza, e stavbu hradu inicioval rakouský stavitel inspirovaný křiáckými hrady:
U pan Razím naznačuje ve svém článku (6) hypotézu o rakouském iniciátorovi stavby ovlivněném křiáckými vzory v jiní Francii (taení proti albigenským) a ve Svaté zemi. Vychází ze zvlátní typologie hradu Landtejna. Kuthreiber (7) upozorňuje na podobnosti s blízkými rakouskými hrady z toho období. Podobnost je moné najít také v některých typologických prvcích, jako jsou dvojice hranolových věí, a hlavně ve stavební technologii a některých architektonických detailech.
Řeení jiní věe s tribunovou kaplí a apsidou vestavěnou v síle zdi, stejně tak jeho mohutnost, jsou i pro rakouské hrady tohoto období neobvyklé.
Paní Menclová se začala věnovat této zvlátnosti Landtejna jako první, snaila se najít vzor pro tento typ hradu u pánů z Hirschbergu, ale vzory pro apsidu zabudovanou v síle zdi nenala.
Podle výzkumu základů hradu (Břicháček společné provázané základy) je jasné, e cílem stavitele hned od začátku bylo postavit věe a palác mezi nimi. Následně se stavba kadé z věí vyvíjela samostatně. Podle Břicháčkova názoru byla jako první postavena velká jiní vě.
Obě věe jsou z pohledu vnitřní koncepce úplně rozdílné. Velká jiní vě je stavěná jako velice strohá, bez jakýchkoliv architektonických detailů. Budí dojem stavby strohého vojenského charakteru s úmyslem co nejrychleji dosáhnout stavebního cíle, dokončit ryze vojenskou stavbu. Také budování střílen bylo realizované narychlo bez důkladné znalosti jejich obranné funkčnosti.
Naopak mení severní vě jakoby byla z jiného světa. Byla stavěná s rozvahou a u při budování základů byla definována tak, aby jedna strana byla striktně orientovaná na východ. V prvním poschodí vybudovaná kaple byla vylepena i jemnějími ozdobnými stavebními detaily, klenutími, tribunou a malbami. Zvlátě udivuje apsida v síle východní zdi, která při prvním pohledu z obranného hlediska tuto zeď zeslabuje, a tím nesplňuje představu o obranné pevnosti.
I kdy nad kaplí v poschodí byly i obytné prostory, schoditě vybudované v síle zdi a vedly odsud přechody na obranné prvky hradu, celá vě spíe působí jako dílo primárně zasvěcené bohu.
Pozorovatel můe mít dojem, e iniciátorem stavby byli dva různí zadavatelé - církevní a vojenský.
Pohled na řez severní věe s apsidou a řez poschodími obou věí:


Na prvním obrázku je vidět řez z pohledu od severu mení věe s apsidou v síle východní zdi. Druhý obrázek ukazuje řez z pohledu od západu oběma věemi a palácem mezi nimi, přičem zajímavý je řez severním oknem malé věe na úrovni druhého poschodí (podlaha tribuny).
Okno apsidy stejně jako okno v severní zdi malé věe na úrovni podlahy tribuny (podle nás) mohly mít původně tvar umoňující jejich vyuití i jako střílny.
Obě vee před obnovou a pohled na malou vě ze severu:


Podobně zvlátním prvkem je venkovní ochoz nad východní palácovou zdí. Před rekonstrukcí se ve zdi zachovaly zbytky nad sebou umístněných dvojic hluboko vloených nosníků. Později byly odřezané. Při rekonstrukci hradu byly původní nosníky nahrazené novými - betonovými a na nich byl postavený venkovní ochoz. Tento nový ochoz tvarem nemusí odpovídat původnímu ochozu. Původní ochoz mohl mít podsebití s nosníky typu machikuli.
V kapli se nael do omítky vyrytý nedatovaný amatérský nákres hradu v pohledu od východu. Jsou zde zachyceny obě věe, mezi nimi palác a donjon. Na paláci mezi věemi jsou zobrazeny dva pod sebou místěné ochozy. Fantazie autora kresby nebo alternativní plán? viz obrázek níe:

U Kuthreiber (7) upozorňuje ve svém článku na zjednoduený nákres hradu Weitra, na obrázku z Bärenhaut ve Zwettlu, kde je zobrazený Henrich IV. z Kuenringu, zakladatel Weitry (1201 1208).
V levém horním rohu tohoto obrázku je zjednodueně nakreslený hrad Weitra s dvěma věemi, jednou strohou čistě obrannou věí se těrbinovými střílnami a vedle je vě (nese na střee kří), která působí jemněji a má zřejmě slouit i církevním účelům. Palác je umístěný mezi těmito věemi.
Obrázek připomíná filozofii řeení hradu Landtejna z východní strany (rozdíl je v bráně mezi věemi a okrouhlým tvarem obranné věe).
Pohled na hrad Landtejn z východu a obrázek zakladatele Weitry Jindřicha IV. z Kuenringa s nákresem hradu Weitra (vlevo nahoře):


Dalí zajímavostí hradu Landtejna je boční přístup k původní bráně (při západní straně velké jiní věe), o jeho existenci svědčí úprava skály (cestičky) pod touto věí.
Hlavní vchod byl po padacím mostě přes příkop, ale tento boční vstup byl z hradního příkopu a byl na ířku přiblině jednoho jezdce. Slouil asi pro vstup jednotlivce, ale neumíme datovat, zda byl vybudovaný jetě prvním stavitelem, nebo a později. S přenesením nové brány na západní stranu přestal být vyuívaný asi i tento vstup. K hradu se tedy dalo dostat i přes příkop, a moná venkovní ochoz měl právě kontrolovat pohyb v hradním příkopu.
Obrázek jádra hradu Landtejna s uměle vytvořenou cestičkou pod polygonální batou:

Vzor tribunové kaple s apsidou vestavěnou v síle zdi věe, ani venkovní ochozy v českém i rakouském okolí nenacházíme. Odkud přila tato inspirace? Razím upozorňuje na křiácké výpravy rakouských vévodů a jejich ministeriálů. Vedle předpokládané monosti inspirace normanskými hrady v jiní Itálii, (podle Varholíka), je doposud neprobádanou moností analogie s křiáckými hrady ve Svaté zemi (Palestina, Levanta).
Větina těchto hradů byla přestavována následujícími muslimskými majiteli, ale na některých se dodnes dochovaly doklady zbudování kaplí způsobem, který mohl být vzorem pro Landtejn. Vybrali jsme následující příklady křiáckých hradů (9):
Hrad
Krak de Chevaliers byl v rukách johanitů od roku 1142 a v roce 1170 ho postihlo zemětřesení. Johanité ho opravili a jako první vybudovali právě velkou hradní kapli, která se stala součástí opevnění (venkovní pás opevnění byl postavený a později). Kaple má dvojposchoďovou příčnou koncepci s chórem. Ve východní stěně je polokruhová apsida s mírně klenutým gotickým oknem, která vyčnívá ven z obranných zdí. Kaple má délku 21,5 m a ířku 8,5 m. Ploché sloupy dělí stěny a klenutí kaple na tři části. Vnitřní schoditě vedlo na ploinu na střee kaple. Cimbuří na východní straně, střílna ve středu apsidy, vnitřní zařízení bez větích ornamentů, stejně jako vysunutí kaple ven ze stěny jako bata svědčí o tom, e i tato stavba byla podřízena pevnostnímu charakteru. Samotné hradby byly zesílené a vybavené obdélníkovými střílnami, které se dovnitř roziřovaly. Hrad byl vybavený i těrbinovými machikulami. Po obsazení hradu muslimy byla kaple přestavěna na meitu.
Půdorys hradu Krak de Chevaliers, s kaplí (Chapel) s apsidou v obranné zdi vee:

Hrad v roce 1217 navtívil uherský král Ondřej II. a daroval mu finanční pomoc. V tom období hrad neměl venkovní pás opevnění a vě s kaplí tvořila venkovní obranný prvek opevnění.
Hrad
Marqab byl v rukou johanitů od roku 1186. Okrouhlé i čtverhranné věe jsou po jeho obvodě. Má dvě časti, samotný hrad na jihu a opevněné hradní městečko na severu.
Půdorys jádra hradu Marqab s hradní kaplí s apsidou:


Součástí hradu je kaple s apsidou z 12. století. V letech 1204 a1206 kaple slouila jako dočasná generální kapitula biskupa z nedaleké Valenie (Banijas). Podobně jako u Kraku de Chevaliers byla kaple začleněná mezi obranné prvky hradu. Současný vzhled kaple pochází z období johanitů, z let 1186 a1187. Jako první objekt vybudovali a také plně dokončili právě kapli. Východní strana kaple obsahuje půlkruhovou apsidu. Zeď je opatřena jediným centrálně umístněným obloukem a oknem ve středu. V půlkruhové stěně se nacházejí jetě dalí obdélníkové portály, které vedou k malým pokojm uvnitř sakristie. Kruhová apsida je o dva stupně výe ne podlaha kaple. Po obsazení hradu muslimy se z kaple stala meita.
Výe je zobrazen půdorys hradu, kde nás zaujala snaha o co nejpřesnějí orientaci apsidy na východ
i na úkor zalomení hradby.
Hrad
Safita s dominantním donjonem Chastel Blanc (vě z bílého vápence), jeho vnitřní součástí je 17 m dlouhý kostel osvětlovaný čtyřmi okny z boku a pátým oknem v ose apsidy na východě. První poschodí obsahovalo obytné místnosti s kříovou klenbou pro rytíře. Delí strany mají vdy čtyři okna vyuitelná jako střílny a kratí strany mají vdy dvě okna. Okna pro lučitníky mají z venku ířku 20 centimetrů a z vnitřní strany 1,5 metru. Pod podlahou je okrouhlá nálevkovitá cisterna o průměru
16 metrů. Do prvního poschodí vedly schody při jiní zdi. Hrad vybudovali templáři.
Donjon hradu Safita, půdorys hradu a příčný řez donjonem:

V přízemí hradu se nacházel velký, klenutý sál, slouící jako kostel nebo kaple.
Na uvedených křiáckých hradech byly budovány hradní kaple ne jen pro náboenské účely, ale vědomě byly přizpůsobovány i obrannému účelu, co mohlo byt příkladem pro stavitele Landtejna.
Dalím typickým prvkem křiáckých hradů byly venkovní ochozy.
Strohost architektury románského jádra Landtejna a budování kaple s obrannými prvky nás přivádí k úvaze o vojensko-církevním vzoru stavby Landtejna. Jako vzory se jeví právě bývalé řádové hrady ve Svaté zemi. Posuzovatel by se neměl nechat zmýlit odlinostmi vyplývajícími z realizace stavby domácí stavební hutě, která pouívala vlastní a lokálně blízký stavební materiál a technologii. Přitom některé stavební prvky, jako např. střílny ve velké věi, neuměla zrealizovat jako plně funkční.
Pro posouzení naí hypotézy, e vzorem pro románský hrad Landtejn byly některé z palestinských křiáckých hradů, je samozřejmě potřebné podrobnějí a profesionální zkoumání.
Jestlie staviteli zmíněných hradů v Palestině byly vojenské řády, automaticky se vynořuje otázka, zda i stavitelem hradu Landtejna nemohl být některý vojenský řád. Jako první se nabízejí johanité, kteří jsou v oblasti Novobystřicka doloeni, a také kostel sv. Jana Křtitele v Pomezí by mohl naznačovat jejich přítomnost.
Z hlediska dvouvěový dispozice za pozornost stojí zbytky (základy) hradu Medzianky na východním Slovensku. Podle dochované listiny z roku 1212 bylo toto území darované uherským králem Ondřejem II. johanitům -
nostre fratribus Sancti Sepulcri, kteří sídlili také v blízkém městečku Hanuovce, kde kostel nese jejich symbol.
Model hradu Medzianky v parku miniatur v Podolí a půdorys hradu podle vykopávek:


Z hradu se zachovaly jen základy, a podle nich se aktivisté pokusili zrekonstruovat dvouvěovou kompozici hradu. Model na obrázku je idealizovaný (přesný tvar věí a oken je vymylený, komíny nebyly součástí hradů ve 13. století). Zajímavá dvouvěová kompozice johanity stavěného hradu v kombinaci s blízkým městečkem Hanuovce vyvolává asociaci s kombinací hradu Landtejna a opevněného městečka dneního Pomezí.
Na potvrzení hypotézy o johanitech jako stavitelích hradu Landtejna chybí jakékoliv písemné zdroje. Johanité v Rakousku měli svoje sídlo v Mailbergu a centrálu v Praze, přičem v obou centrech se zachovala sluná sbírka dobových listin. Na ádné z nich se o stavbě takové pevnosti, jakou byl hrad Landtejn, nehovoří (toto konstatování uvádí i Jirásko). Nemůeme ale vyloučit alespoň spolupráci a ovlivnění stavitele hradu vojenským řádem působícím ve Svaté zemi. Pokud uvaujeme o rakouském staviteli hradu, tak vliv zkueností z křiáckých výprav na stavitele hradu mohl být reálný.
Rakoutí vévodové se aktivně zapojovali do křiáckých výprav a navíc byli také spřízněni s panovnickým rodem v Byzanci. Vévoda Leopold V. Babenberský byl synem rakouského vévody Jindřicha II. Jasomirgotta a jeho byzantské manelky Theodory, vnučky byzantského císaře Jana II. Komnenose.
Leopold V. podporoval v bojích o český kníecí stolec Bedřicha proti Soběslavovi II. a dosáhl na jednáních v Chebu v roce 1179 připojení Novobystřicka a Landtejnska k rakouskému území. Podařilo se mu sloučit území dolního a časti horního Rakouska se týrskem a tím vytvořil základ dneního rakouského území.
Leopold V. přijal účast na 3. kříové výpravě, které se zúčastnil i císař Fridrich Barbarossa (pod jeho praporem táhlo i české vojsko vedené kníete Děpoltem II.). Výprava se dala na pochod v květnu 1189. Teprve a rok po odchodu se vojsko reálně střetlo s vojskem selduckých Turků v bitvě u města Ikonion, kde zvítězilo. Velkou ránu výpravě způsobilo utonutí císaře Barbarossy při přechodu řeky Salef na arménském území. Část účastníků výpravy se poté vrátila domů. Zbytek pod vedením císařova syna Fridricha pochodoval dál do Antiochie a v říjnu roku 1190 dorazili ke křiáky obléhanému městu Akkon. Začátkem roku 1191 zamřel i císařův syn Fridrich a neoficiálním vůdcem německých a rakouských jednotek se pravděpodobně stal právě Leopold V. Dobýt Akkon se podařilo a po příchodu posil z Anglie a Francie pod vedením králů Richarda Lví srdce a Filipa II., kteří přivezli i těké dobývací stroje. Po obsazení města dolo k rozporům mezi anglickým králem Richardem a rakouským vévodu Leopoldem, kdy Richard nechal strhnout rakouské standarty z dobytých věí se zdůvodněním, e rakouské jednotky nebojovaly dost hrdinsky, aby si zaslouily své standarty vyvěsit. Tento čin musel hluboce zranit Leopoldovu dui, nebo si na dobývání Akkonu velmi zakládal. Jeho, údajně z bojů u Akkonu zkrvavená koile, se stala vzorem pro novou babenberskou
(rakouskou) vlajku dva červené (krvavé) pruhy oddělené bílým pruhem. Důvodem nepřátelského aktu anglického krále nemusela být malá statečnost rakouských jednotek, ale hlavně osobní nevraivost. Cestou do Svaté země Richardovo vojsko přistálo na Kypru, který brutálně přepadlo a původního vládce Izáka Komnenose a jeho dceru zajalo. Izák s dcerou byli příbuznými rakouského vévody, take tento Richardův čin pravděpodobně Leopold odsuzoval.
Znechucený Leopold V. se po dobytí Akkonu vrátil z kříové výpravy domů.
Richardovi Lví srdce se následně sice podařilo porazit Saladina v bitvě u Arsúfu, ale dobýt zpět Jeruzalém u bylo nad jeho sily. Musela nastoupit diplomatická jednání. Jejich výsledkem byla dohoda o pětiletém příměří a volném pohybu křesanů a muslimů po celé Palestině.
V říjnu 1192 se rozhodl vrátit domů i Richard Lví srdce. Jeho lodě cestou ztroskotaly u Aquileji (blízko Benátek), a Richard se rozhodl, e dalí cesta domů povede po soui přes rakouské území. Údajně se chtěl dostat na německé území ke svému vagrovi Jindřichovi Lvovi z rodu Welfů (oponenti taufů). Ve vesnici Erdberg byl zajat rakouským vévodou, který ho nechal svým ministeriálem Hadmarem z Kuenringu uvěznit na hradě v Dürnsteine. Anglický král byl příli velká ryba, aby si rakouský vévoda dovolil ho věznit. Proto Leopold zakrátko odevzdal zajatce císaři Jindřichovi VI., který ho následně uvěznil na hradě Trifelse. Na drení Richarda v zajetí měli zájem i jiní mocní hráči hlavně taufský císař Jindřich VI. nebo francouzsky král Filip II. Na zajetí anglického krále ostře zareagoval pape Celestýn III., protoe se jednalo o zajetí rytíře vracejícího se z kříové výpravy, a původce zajetí exkomunikoval.
Richard Lví srdce byl proputěn a po dlouhých jednáních a vyplacení obrovské sumy 100.000 marek stříbra (23,3 tun stříbra). 50.000 marek dostal císař Jindřich VI. a 50.000 marek vévoda Leopold V. formálně jako věno Richardovy neteře, která se podle dohody měla provdat za jeho syna Fridricha. Ve skutečnosti se jednalo o výkupné.
Leopold V. pouil získané stříbro k zaloení mincovny na rabu stříbrných feniků a také na výstavbu opevnění Vídně, zaloení Vídeňského Nového Města, opevnění Friedbergu a také zesílení opevnění Hainburgu (Razím upozorňuje na podobnost stavebních prvků hradu Hainburg s některými prvky na Landtejně).
Leopold V. zemřel na sklonku roku 1194 na následky zranění, které utrpěl po pádu z koně v průběhu rytířského turnaje. V předtue blíící se smrti a touze po zruení exkomunikace, kterou na něj pape uvalil, slíbil navrácení výkupného za Richarda Lví srdce. Několik dní po sejmutí klatby zemřel.
Obrázky stříbrných feniků Leopolda V. a zbytky venkovních ochozů hradu Hainburg:


Po smrti Leopolda V. jeho starí syn Fridrich převzal vládu v rakouských zemích a mladí Leopold převzal vládu ve týrsku.
Fridrich I. nedodrel slib svého otce a nevrátil výkupného za anglického krále. Podobně jako jeho otec přijal účast na kříové výpravě tentokrát organizované císařem Jindřichem VI. v roce 1197. Ve Svaté zemi onemocněl a zemřel při návratu domů v Akkoně 16. dubna 1198. Vládu nad rakouským územím převzal jeho mladí bratr označovaný jako Leopold VI.
Leopold VI. byl důstojným nástupcem svého otce, pokračoval v rozvoji země a stejně jako otec inklinoval ke kříovým výpravám. V letech 1206 1207 se v Římě snail přesvědčit papee, aby rozdělil Pasovské biskupství. Chtěl dosáhnout vytvoření biskupství ve Vídni. Jako argument vyuíval přílinou rozlohu pasovského biskupství, které nedokázalo organizovat církevní správu svého území, co podle něho vedlo k roziřování náboenské hereze (kacířství). V roce 1212 se chtěl zúčastnit kříové výpravy proti Maurům, kteří byli ale jetě před jeho příchodem poraeni, a proto se zapojil alespoň do kříové výpravy proti albigenským. V roce 1217 přijal spolu s uherským králem účast na kříové výpravě do Svaté země. Na podzim roku1217 přistáli u Akkonu a vykonali několik výprav do vnitrozemí, ale i přes vekerou snahu nezaznamenali ádný větí úspěch, protoe se muslimské vojsko vyhýbalo otevřeným střetů a soustředilo se na obranu Damaku. Zklamaný uherský král se rozhodl vrátit domů. Cestou se zastavil na hradě Krak de Chevaliers a podpořil finančně jeho dostavbu. Leopold VI. zůstal a čekal na posily nových křiáků. V tomto mezidobí spolu s jeruzalémským králem Janem z Briennu začali s přestavbou opevnění města Caesarea (podíleli se na něm i johanité) (18).
Po odchodu uherského krále přili do Svaté země křiáci z Fríska a dolního Porýní. Po následné poradě bylo rozhodnuto zaútočit na Damiettu, město při ústí Nilu, které bylo strategickým výchozím bodem pro dobývání Egypta. V květnu 1218 dorazilo křiácké vojsko k Damiettě leící na východním břehu Nilu. Egyptské vojsko se rozloilo na jih od města. Na malém ostrůvku pri břehu Nilu byla postavena mohutná vě, ze které se spoutěl řetěz na přehrazení Nilu. Křiáci se správně rozhodli jako první strategický bod dobýt tuto vě. Po úporných bojích s vyuitím speciálních dobývacích technologii plovoucího hradu vztyčeného na dvou plovoucích galérach se podařilo v srpnu řetězovou vě Damietty dobýt (19). Na dobývání věe se podílely i Leopoldovy jednotky, a také novými dobývacími technologiemi vybavení templáři. Úspěch vyvolal zděení u egyptského sultána al-Kádila (Saladinova bratra), který údajně ze zármutku zemřel. Jeho nástupce sultán al-Kamil vůbec neměl stabilizovanou vlastní mocenskou pozici, a proto měl zájem se s křiáky dohodnout. Sliboval, e jim vydá Jeruzalém, kdy se vzdají dobývání Damietty. Jeho ústupnost se jetě zvětila, kdy křiákům koncem roku 1219 padla do rukou i samotná Damietta.
Úspěchy u Damietty přilákaly dalí křiáky a mezi nimi i papeského legáta Pelagia z Albany, který si jako papeův zástupce uzurpoval vůdcovství mezi křiáky. Díky jeho neústupnosti, se při vyjednávání s al-Kamilem nedohodli. Vůdcové Jan z Briennu a Leopold VI. se rozhodli odejít. Zbytek křiáckého vojska se pod vedením Pelagia rozhodl pokračovat v taení hlouběji do Egypta, a přili k pevnosti
Al-Mansúra. Usadili se na vyvýenině z jedné strany obtékané Nilem a z druhé strany jedním z jeho přítoků. Egyptská strana otevřela hráze a voda odřízla křiákům zásobování a spojení se zadními vojsky. Tentokrát al-Kamil poadoval za umonění odchodu křiáků z fatálního postavení vydání Damietty zpět do egyptských rukou.
Leopold před svým odchodem daroval řádu německých rytířů velkou sumu 6.000 marek stříbra na dobudování hradu Montford a mení sumu věnoval také templářskému řádu na stavbu hradu Atlit Pelerin (14).
Leopold VI. se projevil i jako úspěný stratég a diplomat mírotvůrce. V roce 1225 se mu podařil dohodnout sňatek jeho dcery Markéty se synem císaře. V roce 1230 se mu podařilo zorganizovat jednání a mírovou dohodu mezi císařem Fridrichem II. a papeem Gregorem IX. Krátce poté, kdy byl na vrcholu své slávy, Leopold VI. neočekávaně umírá.
Podle vzoru svých vévodů byla kříovými výpravami ovlivněna i rakouská lechta a vévodtí ministeriálové včetně pánů z Zöbingu, kteří byli lenními vlastníky i území kolem hradu Landtejn.
Páni z Zöbingu byli rakouskými ministeriály rodem. Prvním nositelem jména z Zöbingu byl Jindřich z Kuenringu, sídlící v Zöbingu, byla to větev jednoho velmi významného ministeriálského rodu Kuenringů na severu Rakouska.
Jindřich z Zöbingu se oenil s příslunicí svobodného rodu ze Stronsdorfu, čím získal velké pozemkové majetky. Ve druhé polovině 12. století vybudoval na řece Dyji rodinné sídlo Weikertschlag. Páni z Zöbingu vlastnili tento majetek jako leníci hrabat z Perneggu. Weikertschlag se stal jejich výchozím bodem pro roziřování kolonizování území směrem na sever a na západ.
Zöbingové byli schopní kolonizátoři a snaili se získat majetky v těchto rozsáhlých málo obydlených pohraničních územích, která formálně spadala pod pasovské biskupství, zároveň si na ně ale dělali nárok páni z Raabsu. Pasovtí biskupové, kdy chtěli získat alespoň nějaký příjem, museli tato území nechat kolonizovat. Kolonizaci větinou organizovaly významné rody. Reálnými organizátory byli často jejich ministeriálové, kteří byli na věci majetkově zainteresováni, často byli podílníky některých církevních příjmů. Postupně se organizátoři, jako Zöbingové, stávali nezávislejími, a získávali i vlastní majetková práva. Nebyli jediní, kdo kolonizoval tuto oblast. Z dokumentů vyplývá, e konkurenci jim dělaly i církevní řády, v tomto případě johanité.
Ve Weikertschlagu vybudovali Zöbingové hrad a trní městečko s velkým kostelem, který se stal farním kostelem pro okolní sídla. Tím získávali vliv i na tato sídla, která často následně postupně ovládli.
Jindřich z Zöbingu měl syny Albera a Wicharda I., kteří pokračovali v kolonizování Novobystřicka. Wichard I. se prosadil v této oblasti i díky podpoře pasovského biskupa Theobalda, který mu udělil v roce 1188 patronátní právo ke kostelům ve Waldkirchenu (Waldkirchen an der Thaya), v Chirchperchu (Niklasberg an der Thaya) a ve Fistriz (Nové Bystřici). Při kolonizovaní okolí Nové Bystřice měli za sousedy johanity, kteří získali na říčce Bystřici usedlost a 30 lánů neobdělané lesní půdy u v roce 1175 od Konráda z Raabsu (11). Z pozdějích dokumentů se zdá, e Zöbingové s johanity nesoupeřili, ale spolupracovali.
Wichard I. roziřoval svoje majetky také sňatkovou politikou. Kolem roku 1200 se oenil s Tutou von Imbach (Senftenberg), čím získal i panství Senftenberg.
V období kolem roku 1200 nastala pro ně podle veho změna. Po vymření rodu hrabat z Raabsu roku 1192 se jejich panství rozdělilo mezi dědičky, dvě dcery. Východní část od Sofie koupil rakouský vévoda Leopold VI. Podle disertační práce Mag. Meytského (10) při tom koupil od pánů z Perneggu i trh ve Weikertschlagu. Leopold měl plány vyuít toto městečko s hradem jako základnu k dalímu roziřování rakouského panství na Moravu.
Zhruba do roku 1200 vystupují Zöbingové často i s predikátem z Weikertslagu. Po tomto roce přestali tento predikát pouívat. Zdá se, e ztratili svoje původní postavení ve Weikertschlagu (minimálně v jeho časti), co mohlo souviset s koupí ze strany vévody Leopolda VI. Neznáme detaily, ale Alfons Dopsch ( 25 ) naznačuje, e moná Eckbert z Pernegu si vzal některou z dcer pánů ze Zöbingu za manelku a tím získal i Weikertschlag. Následně koupí i týchle části přela na Leopolda VI.
Po smrti Wicharda I. (kolem roku 1210) se majetků ujali jeho synové Jindřich a Wichard II. Z listiny z roku 1223 vyplývá, e si majetek rozdělili. Jak uvádí Jirásko, v tomto období asi dolo k oddělení Landtejnska od Novobystřicka. Wichard II. dostal Landtejnsko, kde začal pravděpodobně budovat nové správní centrum dnení Pomezí. Při jeho budovaní se mohl inspirovat Weikertschlagem. Začal budovat městské osídlení s velkým kostelem, který se stal kostelem farním. Takto chtěl Wichard II. asi pokračovat ve strategii svých předků při roziřování vlivu do okolí.
Kostel je věnovaný sv. Janu Křtiteli, patronu johanitů, a to by mohlo svědčit o spolupráci s nimi. Potvrzují to dokumenty Zöbingů např. několikeré věnování majetků johanitům, (Jindřich z Zöbingu v roce 1230 v sídle johanitů v Akkoně, Tuta z Imbachu, matka Wicharda II., před rokem 1231) a vyuívání úvěrů od johanitů (půjčka Wicharda II. v roce 1230).
Prvním stavitelem hradu Landtejna mohl být jetě Wichard I. a po roce 1200 jeho synové Wichard II. případně společně s bratrem Jindřichem (zdá se ale, e nejdříve kadý z nich fungoval samostatně). Podle dochovaných listin Jindřich II. často pobýval na dvoře Leopolda VI. a často ho doprovázel se svou vojenskou jednotkou ( 1212 výprava proti albigenským, 1213 na cestě do Francie, 1214 na vojenském taení proti německému protikráli Otovi IV., 1217 na cestě do Bavor a následně a do roku 1219 na kříové výpravě do Svaté země atd.) a Wichard II. se zdá více věnoval správě majetků ( 24 ).
S výstavbou hradu Landtejna mohl začít jete Wichard I. S podporou od vévody Leopolda VI., případně pasovského biskupa. Jestli ovem předpokládáme, e inspirace pro stavbu hradu Landtejna přila a na kříové výpravě Leopolda VI. do Svaté země v letech 1217 a 1219, potom byl hrad stavěný a syny Wicharda I. Teoreticky mohla výstavba hradu začít u za Wicharda I., a jeho synové ve stavbě pokračovali ovlivněni inspiracemi z kříové výpravy (stavba kaple, venkovní ochoz, střílny). Doloena je účast Jindřicha II. na kříové výpravě s Leopoldem VI. (14) v letech 1217 a 1219 a také jeho účast na kříové výpravě organizované císařem Fridrichem II. (jeho listina z Akkonu z roku 1230). Účast na výpravě s císařem bez účasti rakouského vévody svědčí o jeho osobním zanícení pro kříové výpravy. Účast samotného Wicharda II. na kříové výpravě doloena není.
Otevřenou zůstává otázka, jak mohli páni z Zöbingu z vlastních zdrojů stavět tak mohutnou pevnost. Nabízí se moná podpora jejich domnělých lenních pánů z Hirschberku. Zdá se ale, e páni z Zöbingu se k pánům z Hirschberku necítili příli vázáni, nevidíme je na ádných společných listinách. Páni z Zöbingu vystupují buď na vlastních listinách (věnovacích), na listinách rakouských vévodů, nebo na listinách svých příbuzných pánů z Kuenringu a jednou na listine pánů z Perneggu.
Inspirací pro stavbu neobvyklého hradu mohla být účast Zöbingů na kříových výpravách. Doloena je účast Jindřicha na kříové výpravě s Leopoldem VI. (14) v letech 1217 a 1219 a také jeho účast na kříové výpravě organizované císařem Fridrichem II. (jeho listina z Akkonu z roku 1230). Účast na výpravě s císařem bez účasti rakouského vévody svědčí o jeho osobním zanícením pro kříové výpravy. Účast samotného Wicharda II. na kříové výpravě doloena není.
Jestli byl budovatelem hradu Wichard II. (případně pokračovatelem budování po svém otci), muselo mít toto sídlo pro něj velký význam. Byl ochotný zastavit johanitům za půjčku panství Senftenberg, které bylo povaováno za výnosné panství. Proč nezastavil právě Landtejn? Nemohl protoe to byl jenom lénni majetek nebo měl pro něj větí význam? Chtěl mít svůj vlastní křiácký hrad?
Wichard II. byl úzce propojený na příbuzné pány z Kuenringu, proto se předpokládá, e se přidal k jejich vzpouře proti mladému vévodovi Fridrichovi II., která probíhala v roce 1231 (15). To můe být důvodem, proč důleité majetkové úkony v roce 1231 řeil jeho ze Karel z Gutratu ( potvrzení donace jeho matky Tuty von Imbach pro johanitů ). Při této vzpouře se na stranu vévodu Fridricha II. postavili pasovský biskup i johanité. Pro Wicharda II. muselo být bylo velice nepříjemné stát proti bývalým spojencům. Karel z Gutratu nemusel být přímo účastníkem vzpoury a proto mohl jednat s johanity. Hartliebus de Landesstaine na listině z roku 1231 mohl proto být jen jeden z více správců, které Zöbingeni vyuívali pro správu svých majetků.
Přesný důvod vzpoury Kuenringů a s nimi propojených ministeriálů není znám. Kuenringové vynaloili velké úsilí na podporu Leopolda VI. např. na kříových, výpravách o čem svědčí také účast Hadmara z Kuenringu v pokročilém věku (zemřel cestou a domů do hrobky ve Zwettlu dovezli jen jeho srdce a pravou ruku). Také ho podporovali na diplomatických cestách, o čem svědčí účast Hadmarova syna v druině Leopolda VI. na cestě do Itálie v roce 1230 (jednání císaře Fridricha II. s papeem). Po nástupu Fridricha II. se snaili vymoci od něho práva, jaká měla lechta v týrsku. Fridrich se asi začal obklopovat jinými (mladími) lechtici, a to ohroovalo postavení Kuenringů a na nich navázaných rodů.
Kuenringové pod svým hradem Aggsteinem řetězem přehradili Dunaj, zastavovali lodě z Německa a zabavovali jejich náklad. Přeruili tak hlavní obchodní tepnu. Fridrich II. se svými věrnými musel potlačit tuto vzpouru silou. Kdy se na stranu mladého vějvodu postavili pasovský biskup a johaniti začala se miska vah naklánet ve prospěch mladého vévodu, který vyplenil Zwettl patřící Jindřichu z Kuenringu. Tento unikl ke svému bratrovi Hadmarovi na Aggstein. Hadmar v bojích zahynul a Jindŕich z Kuenringu jako odvetu vypálil Krems. V druhé polovině roku 1231 zřejmě dolo k dohodě bojujících stran a Jindřich získal zpět pozici marálka rakouského vévody, ale jeho synové zůstaly jako rukojmí vévodu Fridicha.
V únoru 1232 se konala ve Vídni slavnost rytířského pasování mladého Fridricha. Mimo něj bylo údajně pasováno na rytíře kolem dvou set mladých lechticů. Na tuto slavnost asi jel i Wichard II. z Zöbingu a ubytoval se v domě Smelziniho (asi přítel rodiny, nebo svědčil na listinách jeho matky Tuty z Imbachu). V noci byl Wichard II. v tomto domě zákeřně zavraděn Sigfriedem Weisem (z Kadoltu). Mohlo jít o osobní zá, ale rakouské zdroje přiřazují Sigfrieda k věrným vévody Fridricha II., naznačují tedy i monou pomstu na bývalém vzbouřenci.
Smrtí Wicharda II., bez muského dědice, nastal pravděpodobně boj o jeho majetky. Manel Wichardovi dcery Markéty, Karel z Gutratu, byl zřejmě schopný uhájit jen přímé majetky po tchánovi. O lenní majetky se začali hlásit asi jejich lenní páni.
Obecně se pŕedpokláda, ze konkrétně majetky Pomezí a Landtejn připadly lenním pánům z Hirschbergu. Usuzuje se tak hlavně podle testamentu Kunhuty z Wasserburgu, která roku 1249 zdědila Landtejn spolu s jinými majetky v Rakousku a Bavorsku po svém bratrovi Gebhartovi V. z Hirschbergu. Páni z Hirschbergu se mohli přihlásit o tyto majetky, přičem je mohli deklarovat za dědictví po Agnes, dceři Konráda z Raabsu, která byla vdaná za Gebharda II. z Hirschbergu. Spolu měli dva syny Gerharda IV. a Gebharda V. z Hirschbergu a dceru Kunhutu. Gerhard IV. umírá kolem roku 1225, a o majetky se mohl hlásit právě Gebhard V. Mladý rakouský vévoda Fridrich II. mu je mohl přiznat, kdy si nechtěl znepřátelit významný hraběcí rod se silnými vazbami na bavorského vévodu a s kontakty na německého krále.
O Gebhardovi V. se zachovalo málo informací (2x svědčí německému králi Jindřichovi VI.,1x vlastní listina) datum úmrtí je před 2. 2. 1249. Páni z Hirschberku se jako významná německá lechta také zúčastňovali kříových výprav. Zachovala se informace o úmrtí jednoho z pánů z Hirschbergu na kříové výpravě roku 1217, take stavební vzory ze Svaté země jim nemuseli být zcela neznámé. Veobecně ale můeme konstatovat, e páni z Hirschbergu měli významnějí majetky v německých zemích, a proto asi majetky v Dolním Rakousku příli nerozvíjeli. Nelze proto předpokládat, e by do roku 1249 do Landtejna příli investovali. Pravděpodobně Pomezí i hrad Landtejn spravoval hirschberský správce bez významnějího vlivu. Landtejn, jako majetek rodu z Hirschbergu, mohl být obcházený českou stranou při pohraničních konfliktech s Rakouskem, aby si zbytečně neznepřátelila tento vlivný rod.
Jinou variantu získání hradu Landtejna po smrti Wicharda II. můe naznačovat Erwin Kupfer (20) ve svých komentářech k archivním zdrojům. Uvádí informaci, e páni z Hirschbergu se po smrti vévody Fridricha v roce 1246 hlásili i k majetkům, které zdědila Sofie, druhá dcera Konráda z Ráabsu.
Tyto majetky měl odkoupit okolo roku 1200 vévoda Leopold VI.. Při výčtu majetků, které zdedila Kunhuta z Wasserburgu jsou uvádeny Heidenreichstein, Landstein, Weikertschlag a Ráabs. V původně Hirschbergy zděděné východní části ráabskeho dědictví byl s určitostí Heidenreichstein ale ne Weikertschlag a Ráabs. Tyhle majetky moná získal Gebhard V. a po roce 1246. Nevíme přesne do které částí patřil Landtejn, ten také mohl Gebhard získat a po roce 1246, kdy zemřel Fridrich II.. Při tomto scénáři Hirschbergové vládly nad Landtejnem jenom od roku 1246 do roku 1249. Od roku 1232 a do roku 1246 by jako spadlé léno patřil rakouskému vévodovi. Z listinných dokůmentů pánů ze Zöbingu je vidět vztah k vévodům ne k Hirschbergům. Jestli skůtečne hrad Landtejn ovládl vévoda Fridrich II., pravdepodobne jěj v období od 1232 a 1246 spravoval nekterý z jeho půrkrabích, ministeriálů nebo jiných jěmu přátelských správců a zhlediska stavebního byl asi dobudován jako vojenská pevnost.
O majitelce Landtejna v roce 1249 Kunhutě z Wasserburgu (hraběnka z Hirschbergu) se z dokumentů dozvídáme více, a o jejím manelovi hraběti Konrádovi z Wasserburgu jetě víc.
Kunhuta měla prvního manela Bertolda III., hraběte z Bogen, který zemřel v průběhu kříové výpravy roku 1218 u Damietty.
Konrád z Wasserburgu byl synem Hallgrófa Dietricha, hrabě z Vichtensteinu, z Wasserburgu a z Griezzensteinu. Konrádova sestra Agnes byla manelkou bavorského vévody Oty I. Samotný Konrád byl významným německým hrabětem, který se také rozhodl v roce 1218 zúčastnit kříové výpravy a pomáhal při dobývání Damietty. K zabezpečení výpravy potřeboval finanční zdroje, proto si půjčil od pasovského biskupa Ulricha 1000 hřiven stříbra, a dal za to do zástavy svůj hrad Vichtenstein s celým panstvím. Krátce na to se Konrád oenil s Kunhutou a hrad jí daroval. Věřil v tomto období veobecné představě, e účast na kříové výpravě osvobozuje a jeho majetek je pod ochranou papee.
Na samotnou kříovou výpravu se vydal i biskup Ulrich, ale při cestě domů v říjnu 1221 zemřel. Nový pasovský biskup Gebhard z rodu hrabat z Plaien označil věnování hradu Vichtenstein Konrádově manelce za pokozování práv biskupství a začal tak dlouholetý spor o hrad Vichtenstein.
Spory o hrad přerostly do otevřeného boje a táhly se a do roku 1245, kdy nový pasovský biskup musel hrad vyplatit. Konrád z Wasserburgu při svém zápase o hrad Vichtenstein neváhal vyuít proti pasovskému biskupovi jakoukoliv zbraň. Spojil se i s jinými nepřáteli biskupa jako například s Albertem z Behaimu (il v Pasově), který prosazoval zájmy Říma. Biskup Gebhard se spojil s papeským odpůrcem, německým králem, pozdějím císařem Jindřichem VII., a následně i s Fridrichem II.
Konrád při dosahování svých cílů neváhal vyuít jakýchkoliv prostředků. patné vztahy měl i s císařovým přítelem biskupem Sigfriedem z Regensburgu (potkal ho na cestě do Itálie u Raveny a po hádce ho nechal okrást). Sigfried si stěoval u císaře Fridricha, který nad Konrádem v květnu 1232 vyhlásil klatbu. Císař Fridrich II. v té době udělil bavorským biskupům větí privilegia, a tím oslabil světskou moc bavorského vévody Ota. Ten se postavil na stranu Konráda z Wasserburgu, proto Konrádovi vyhláená klatba příli neukodila.
Konrád z Wasserburgu se při sporech císaře a papee přimlouval na dvoře bavorského vévody Oty v prospěch papeského legáta Alberta Behaimu. V první fázi se vévoda Ota skutečně přikláněl na stranu legáta Alberta z Behaimu proti císaři, a tím i na stranu Konráda z Wasserburgu. Situace se ale otočila, kdy bavorský vévoda přeel na stranu císaře Fridricha II. Konrád poskytl v roce 1247 útočitě Albertovi z Behaimu. Kdy Behaim vyhlásil církevní klatbu i nad bavorským vévodou, ten na to odpověděl silou. Začaly se boje mezi vévodovými věrnými a podporovateli Behaima, kam patřili předevím Konrád z Wasserburgu, vévoda z Merána a Konrádovi sousedé. Strana bavorského vévody Oty získala převahu a Konrád byl nucen se stáhnut s Behaimem na Wasserburg, který pak obléhal vévodův syn Ludovít. Po udatné obraně museli nakonec Konrád s Behaimem v noci bez doprovodu utéct do Čech. Hrad Wasserburg se vzdal po 119 dnech obléhání a vechny bavorské majetky Konráda z Wasserburgu propadly ve prospěch vévody Oty.
Behaim odeel do Lyonu, kde si stěoval u papee, který sice přikázal vechny majetky Konrádovi vrátit, ale nebylo reálné síly, která by příkaz proti vévodovi prosadila. Pape uvrhl interdikt na celou rodinu a majetky bavorského vévody a poadoval navrácení Konrádova majetku.
Dle Albina Czerneho (17) se Konrád z Wasserburgu zdroval na rakouských majetcích své manelky Kunhuty, která tyto majetky sice v roce 1249 před smrtí odkázala biskupství ve Freisingu, ale s doivotním uíváním pro svého milovaného manela. Z výe uvedeného se dá usuzovat, e Konrád se o svá majětková práva dokázal silne zasazovat a rovne hledat spojence proti bavorskému vévodovi. Erwin Kupfer (20) ve svých komentářech uvádí také informaci, e páni z Hirschbergu byly za vlády Přemysla Otakara II. ze svých dolnorakouských majetků vytlačovány z důvodu přílineho spojení s bavorskými vévody ( o své majetky se začaly znovu hlásit a po nástupu Rudolfa Habsburského). Konrád se stal přirozeným spojencem Přemysla Otakara II. a proto pravděpodobně za jeho vlády neměl problém uhájit své majetky včetně Landtejna.
Konrád byl na začátku roku 1249 mezi rakouskými pány, kteří vítali Přemysla Otakara jako nového rakouského vévodu. Zúčastnil se také jeho svatby s Markétou Babenberskou v Hainburgu roku 1252.
V roce1253 zemřel bavorský vévoda Ota a po jeho smrti pape zruil interdikt nad Bavorskem, pravděpodobně s tím, e nový vévoda Ludvík musel vrátit Konrádovi jeho majetky (Wasserburg ). Konrád se objevuje napsoledy v roce 1255, kdy prodával svůj hrad Kreuzenstein. Po jeho smrti, asi v téme roce, panství Wasserburg připadlo bavorskému vévodovi.
Období, kdy hrad Landtejn mohl vyuívat Konrád z Wasserburgu, asi také nebylo obdobím jeho intenzívního rozvoje, nebo Konrád byl soustředěný na řeení svých majetkových problémů v Bavorsku. Po smrti Konráda z Wasserburgu se Landtejna pravděpodobně přímo ujímá český král a rakouský vévoda Přemysl Otakar II., pravděpodobně jako majetku propadnutého rakouskému vévodovi. Biskupství ve Freisingu asi nikdy přímo Landtejn neovládalo, ani s ohledem na závě Kunhuty z Wasserburgu. Z dokumentů biskupství víme, e biskupství podporovalo nástup Přemysla Otakara II. v Rakousku a následně se domáhalo svých práv k jiným svým rakouským majetkům Herrantstein a Weidhofen (an Ybs ), ale o Landtejně v nich v době po smrti Konráda z Wasserburgu není ani zmínka (16).
Za Přemysla Otakata II. hrad pravděpodobně spravoval jeho purkrabí, a tím mohl být právě Jiráskem identifikovaný Oldřich z Hradce. Po darování raabského hrabství Vokovi z Romberka roku 1260 nebyl asi důvod měnit vítkovského purkrabího na Landtejně. Nevíme dokdy Oldřich spravoval hrad Landtejn, ale v období potlačení vítkovského povstání Přemyslem Otakarem II. v roce 1277 musel Oldřich opustit Jindřichův Hradec a byl vykázán do vesnice Buk. V tomto období asi neovládal ani Landtejn.
Po poráce Přemysla Otakara II. na Moravském poli v roce 1278 se bývalého ráabského hrabství ujímá nový rakouský vévoda a německý král Rudolf Habsburský. Část Kuenringů linie z Weitry podporovala v bojích Přemysla Otakara II., a tak přichází o své majetky, naopak k moci se dostává Dürnsteinská linie pánů z Kuenringu, kteří získávají od Rudolfa vliv na Vitorazsko. Samotnou Weitru získal pán z Puchheimu, který Weitru přímo obléhal. Majetky po rodové linii Kuenringů z Weitry se začaly dělit mezi manely dcer Jindřicha z Kuenringu, který v bitvě na Moravském poli stál na straně Přemysla Otakara II. a po dobytí Weitry musel spolu se synem, také Jindřichem, odejít do exilu.
Předpokládáme, e dělení jejich majetků probíhalo mezi obléhateli Weitry a v rámci svateb dvou dcer Jindřicha z Kuenringu. Ojíř z Lomnice nejspí vyuil situace a prosadil svatbu svého syna Smila s Kunhutou, dcerou Jindřicha z Kuenringu, který tím vyenil panství Nové Hrady. Nelze vyloučit, e kdy měl Ojíř schopnost prosadit zisk Nových Hradů pro svého syna, e nepomohl také zisku Landtejna a Nové Bystřice pro Sezimu, syna svého zesnulého bratra Pelhřima, který následně přijal Landtejn do svého predikátu.
Při pohledu zpět se nám jako nejpravděpodobnějí stavitelé hradu Landtejna jeví páni z Zöbingu Wichard I. nebo Wichard II.. Následní moný dritelé, Fridrich II., páni z Hirschbergu a Konrád z Wasserburgu, neměli zjevný důvod rozvíjet, nebo začít budovat tento hrad. Pravděpodobně jejich správcové jen udrovali, resp. dokončovali dobudování hradu jako vojenské pevnosti.
Při teorii o budování Landtejna pány z Zöbingu zůstává otevřená otázka, jak mohli financovat stavbu takové mohutné pevnosti? Jako externí podporovatel přichází v úvahu Leopold VI., který podporoval budování pevností v pohraničí jako např. Hainburg (to byl ale přímo jeho hrad), ale také mohl mít dluh vůči Zöbingům za jejich původní panství Weikertschlag.
Jako nejpravděpodobnějí ideoví a technický pomocníci při stavbě hradu se nám jeví johanité nebo případně řád německých rytířů, kteří byli silně podporováni Leopoldem VI. Na začátku 13. století se jetě příli od johanitů neodliovali, protoe se od nich oddělili teprve koncem roku 1190.
ádné přímé doklady, které by dokazovaly nai teorii, jsme nenali, jen odvozujeme nae názory z historických reálií a nepřímých indicií.
Nepodařilo se nám odhalit tajemství vzniku hradu Landtejna. Moné jsou obě hypotézy o zaloení hradu českým králem nebo rakouskými pány z Zöbingu s podporou rakouského vévody. Snaili jsme se zabývat argumenty a informacemi, které mohou slouit jako inspirativní materiál dalím badatelům. Věříme, e v dnení době zveřejňování stále větího mnoství dobových dokumentů na internetu se brzo najde badatel, který objeví dokumenty podporující některou z dosavadních hypotéz, nebo předloí novou zajímavou hypotézu. Budeme rádi, kdy nae informace v tomto článku aspoň trochu přispějí k odhalení tajemství hradu Landtejna.
Pouitá literatura:
1) Pavel Břicháček, Jan Muk Kostel Sv. Jana Křtitele na Pomezí Výsledky stavebně historického a archeologického výzkumu, Průzkumy památek I/1996
2) Pavel Břicháček Hrady Landtejn a Pomezí výsledky archeologického výzkumu
3) Luděk Jirásko Landtejn Pomezí na prahu vrcholného středověku
4) Zdeněk alud Páni z Landtejna do doby husitské diplomová práce - Praha 2001
5) Jiří Varhaník Pozdně románské komorové střílny hradu Landtejna Průzkumy památek II/1998
6) Vladislav Razím K počátkům hradu Landtejna
7) Thomas Kuhtreiber Der Grundungsbau der Burg Landtejn
8) Zdenek alud Páni z Landtejna diplomová práce 2002
9) Jarmila Flaková Křiácké hrady v Sýrii, diplomová práce 2012
10) Mag. Fridrich Meytsky Der politische Horisont des Babenberges Leopold VI., Dissertation Wien
11) Dagmar Weltin Studie zur Geschichte Johanniterkommende Mailberg, Diplomarbeit 2007
12) Radka Kovářová Páni z Deblína Brno 2002
13) Ján kvrňák První vrstva lechtických predikátu na jihozápadní Moravě ve vztahu k sídlům, bakalářská diplomová práce Brno 2011
14) Zsolt Hunyadi, Jozsef Laszlovszky, The Crusades and the Military Ordens
15) Gottfried Edmund Friess Die Herren vo Kuenring, zdroj internet
16) Historiae Frisingensis Tomus II. 1729
17) Johann Nepomuk Cori Bau und Einrichtung der Deutschen Burgen in mittelalter část od Albin Czerny Sechs Donauburgen Vichtenstein, zdroj internet
18) Daniel R. Moy - Military startegy in the Latin Kingdom of Jerusalem: The crusader fortification at Caesarea A Thesis for Master of Art
19) Antony Cyprian Bridge Kríové výpravy, Academia Praha 1995
20) Erwin Kupfer Schtreiflichter der niederosterreichischen Landesgeschichte Komentare zu Urkunden aus dem Niederosterreichischen Landesarchiv, Das Waldviertel 58.Jahrgang-Heft3/2009
21) Eva Svobodová Olomoucký biskup Robert a církevní řády na Moravě, Magisterská diplomová práce Olomouc 2010
22) Sbírka českých a rakouských archívů dostupná na internetu
23) Monasterium.net
24) Rudolf Schierer Die letzten Ritter von Zöbing Waldviertel Zeitschrift für Heimatkunde und Heimatpflege, Krems, Juli August 1958
25) Alfons Dopsch Die Landesfürstliche Urbare Nieder und Oberösterreichischs
Děkujeme vem nám neznámym autorům, kterých obrázky na internetu sme pouili v naem článku.