Tragédie rodu Vilémovců

aneb Svatoplukova krutá msta. Příběh z let 871 – 894.
Na obrázku údajná podoba Svatopluka.




Východní marka, rok 882.
Ve Východní marce propuká spor, jenž skončí velkou tragédií pro potomky Svatoplukových úhlavních nepřátel, Wilhelma a Engilschalka, bratrů, kteří oba zemřeli během moravského povstání poté, co se tento kníže z rodu Mojmírovců opět ujal vlády v zemi. Svatopluk totiž nemohl na křivdy, které vinou těchto hrabat utrpěl v roce 871, zapomenout. Navíc je docela dobře možné, že Svatoplukovo uvěznění a následnou vzpouru Moravanů odnesli jeho blízcí příbuzní, na nichž se Frankové krutě mstili. Dala by se tak vysvětlit jinak těžko pochopitelná Svatoplukova nenávist vůči všem z rodu Vilémovců, která se již brzy měla projevit v plné ničivé síle.
Příležitost mu k tomu dal hrabě Aribo, jenž byl rovněž s Vilémovci spřízněn – vzal si za ženu sestru Wilhelma a Engilschalka. Po smrti obou bratrů v roce 871 se jejich potomci nedokázali dohodnout na svém nástupnictví. Správcem rodového dědictví Vilémovců a markrabětem Východní marky se proto z rozhodnutí krále stal právě Aribo.
Jenže Megingoz (syn Wilhelma) a Pabo (syn Engilschalka) byli toho názoru, že strýc Aribo jejich statky neoprávněně okupuje. Po smrti Ludvíka Mladšího tedy vtrhli do Východní marky a plenili ji takovým způsobem, že Aribo vzal raději nohy na ramena a se svým synem Isanrikem prchal na Moravu, požádat Svatopluka o pomoc.
Ten se nenechal dlouho přemlouvat. Uzavřel s Aribem dohodu, v níž se zavázal jej vojensky podpořit. Aby měl jistotu, že na něj Aribo nechystá nějakou léčku, nechal si na Moravě Isanrika jako rukojmí. A vyrazil.

Masakr Vilémovců začíná

Východní marka, rok 884.
„Prohlásil (Svatopluk), že se bude mstít a také tak učinil. Od jižní části řeky Dunaje napadl Werinhara, prostředního ze tří synů Engilschalkových, také hraběte Vezzilla, který byl jejich příbuzný, a nechal mu utnout pravou ruku, jazyk a – strašná věc – genitálie, takže po nich nezůstalo stopy. Někteří jejich lidé se pak vrátili s uťatou a zkrácenou pravicí. Vojsko na rozkaz knížete zpustošilo všechno ohněm, navíc za Dunaj vyslal vyzvědače a kdekoliv byl majetek nebo vlastnictví uvedených chlapců, byl bez prodlení odevzdán ohni.“ (Fuldské anály k roku 884)
Werinhar ani Vezzillo Svatoplukův nájezd nepřežili. Krutost knížete Moravanů vyděsila Megingoze a Paba natolik, že se raději pokusili zachránit útěkem k Arnulfovi do Panonie.
„Když se to dozvěděl kníže Svatopluk, poslal k němu posly a pravil mu: Mé nepřátele chráníš. Jestliže je nepropustíš, nebude mezi námi mír. Ještě jinou žalobu proti němu vznesl. Tvoji lidé se o mém životě a stejně tak i o mém království lstivě radí s Bulhary, kteří předešlého roku zpustošili mé království. Chci, aby mi bylo přísahou potvrzeno, že to není pravda. Arnulf odpověděl, že nikdo z nich tak nečiní.“ (Fuldské anály k roku 884)

Svatopluk útočí na Panonii

Jenže Svatopluk už je rozhodnut na Arnulfovu Panonii zaútočit. Morava byla už tehdy skutečně „Velká“, ale měla se stát ještě větší. Svatopluk sebral obrovské vojsko složené z oddílů naverbovaných nejen na Moravě, ale i v okolních zemích, které mu byly poplatné, tedy nejspíše i v Čechách, a vydal se směrem na jih, na Arnulfovo území, aby se jednou provždy vypořádal s nenáviděnými Vilémovci. Při průchodu Panonií byl však k jejím obyvatelům nemilosrdný.
„Nelidsky a krutě ji jako vlk zmučil, ohněm a železem velkou část zpustošil, zastrašil a obsadil.“ (Fuldské anály k roku 884)
Jeden útok mu však k úplnému podrobení země nestačí. Poté, co se Svatoplukovo vítězné vojsko vrátí zpět a složí doma nakradenou kořist, rozšíří jeho řady o další tisíce vojáků a vrací se zpět, aby Panonii zasadil poslední smrtící ránu.
„Takovým množství lidí vládl na tomto pochodu, že na jednom místě bylo jeho vojsko spatřeno, jak prochází od východu do západu slunce.“ (Fuldské anály k roku 884)*
Odhaduje se, že Svatoplukova armáda čítala na svou dobu neuvěřitelných třicet tisíc bojovníků. S takovou silou v zádech Svatopluk v tehdejší Evropě prakticky neměl sobě rovného soupěře.
Megingoz a Pabo, bojující na straně Ariba, se mu marně pokoušejí postavit někde v okolí Balatonu. Když konečně pochopí, že nemají šanci, je už pozdě. Jejich vojáci jsou pobiti a oba muži se vrhají do vod řeky Rábu v zoufalé snaze zachránit holé životy. Ani jim však není dopřáno prolomit prokletí svého rodu. Oba najdou ve vodách řeky svou smrt.
Svatopluk pak pokračuje ve své kruté misi. Stále nemá dost krve a utrpení svých nepřátel. „Panonie byla celá zničena od řeky Rábu k východu. Sluhové a služky se svými dětmi byli zajímáni, z předáků byli někteří zajati, někteří zabiti a, což bylo potupnější, zbaveni rukou, jazyka, genitálií. (Fuldské anály k roku 884)

Frankové prosí o mír

Zpráva o krutém osudu jihovýchodního cípu říše letí až na dvůr krále Karla III. Ten rychle míří přes Bavorsko na východ, aby se s rozzuřeným Moravanem osobně setkal a utišil jeho hněv. Scházejí se na hoře Monte Comiano u řeky Tullnu. Karel má ze Svatopluka respekt a tak bez odporu uznává jeho nové územní zisky. Velká Morava se rozrůstá až k Vídni a dále na jihovýchodě až k řece Drávě. Správa Dolní Panonie je udělena Braslavovi (mohlo by se jednat o Svatoplukova nejstaršího syna Predslava), Bavorsko je svěřeno Arnulfovi.
Císař navíc Svatoplukovo postavení potvrzuje „vztažením rukou“, čímž je podle tehdejších pravidel „po římském způsobu“ uznán Svatopluk králem.

Bavorsko, rok 885
Arnulf, jenž se už dostatečně přesvědčil o tom, jak nebezpečného má ve Svatoplukovi soupeře, dospěl k názoru, že by mu daleko lépe prospělo učinit z něj svého spojence. Za přítomnosti bavorských předáků s ním proto uzavírá mír a dokonce mu snad i dává za ženu svou sestru Giselu. Vzájemná nedůvěra obou vládců je však stále patrná.

Nekonvenční sňatek princezny Ellinrat

Korutany, rok 892
Toho roku vstupuje do dalšího dějství příběh, jenž můžeme bez nadsázky nazvat „Tragédie rodu Vilémovců“. Ze šesti synů Wilhelma a Engilschalka zůstali po krvavém roce 884 na živu už jen tři. Wilhelm mladší, jeho bratr Ruodperht a jejich bratranec Engilschalk. Ti se ukrývali u Arnulfa v Korutanech. Engilschalk našel na královském dvoře nejen azyl, ale i svou životní lásku. Zamiloval se však poněkud nešťastně – či jinak řečeno – mířil až příliš vysoko. Objektem jeho zájmu se totiž stala Arnulfova dcera, princezna Ellinrat. Možná v jeho počínání hrála svou roli i vypočítavost, každopádně výsledkem jeho rozhodování, jak se vztahem k Ellinrat naložit, byl riskantní plán na uzavření sňatku s touto vysoce postavenou šlechtičnou. Protože na klasický postup sjednání zásnub prostřednictvím vyjednavačů vzhledem ke svému – momentálně poněkud nízkému – postavení (dědictví po otci stále okupoval Aribo) nemohl ani pomyslet, nezbylo mu nic jiného, než se pokusit svou milou Ellinrat unést. Jeho plán byl nebezpečný minimálně ze dvou důvodů – jednak proto, že únos nevěsty byl hrdelním zločinem a také proto, že Engilschalk vlastně neměl kam prchat. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než zkusit štěstí u svého nepřítele číslo jedna – u Svatopluka. Ocitl se přímo „v jámě lvové“. Kupodivu mu však jeho odvážný plán vyšel. Tedy aspoň prozatím.
Zatímco Engilschalk setrvává „v bezpečí“ na Moravě, vydává se Ellinrat za svým rozzlobeným tatínkem a daří se jí uchlácholit ho natolik, že je ochoten souhlasit se svatbou. A nejen to. Aby nebyl sňatek jeho dcery nerovným, jmenuje Arnulf Engilschalka markrabětem Východní marky. Engilschalkovi tedy zatím plán vychází, avšak – jak už bylo naznačeno – štěstí novomanželů potrvá jen krátce.

Nešťastný příběh rodu Vilémovců pokračuje

Východní marka, rok 893
Engilschalk se brzy stává trnem v oku bavorských vévodů, kteří nejsou schopni strávit jeho závratně rychlý společenský vzestup a spolky se Svatoplukem. Engilschalk si navíc nepočíná příliš obratně, takže si v krátké době vyrobí mnoho nepřátel. A to se mu stane osudným.
„Statečně si vedl ve svěřených věcech proti některým bavorským předákům. Jejich rozhodnutím byl oslepen, když neopatrně zašel ve městě Řezně do paláce králova a nebyl králi ohlášen.“ (Fuldské anály k roku 893)
Rychle nabyl, rychle pozbyl. Jenže slepý Engilschalk se nevzdává. Posílá svého bratrance Wilhelma se žádostí o pomoc ke Svatoplukovi. Spiknutí je však prozrazeno. Engilschalk je zavražděn a Wilhelm odsouzen za velezradu a popraven.
Ruodperht, poslední přeživší ze synů Wilhelma a Engilschalka se „zachrání“ útěkem na Moravu. Uvozovky jsou v tomto případě skutečně na místě. Ruodperht, zdrcený ze smrti svého bratra i bratrance, si totiž dovolí zkritizovat Svatopluka za jeho postoj ve sporu, jenž se vyvinul tak tragicky pro jeho příbuzné. Obviní jej, že jim v této záležitosti „lstivě radil“. Takovou drzost Svatopluk nestrpí. Ruodperht za ni draze zaplatí. Ještě téhož roku je na Moravě zavražděn. Svatoplukova pomsta na potomcích nenáviděných hrabat je dokonána. Osud mu však nedopřeje příliš dlouho se z ní radovat.

Král Svatopluk umírá

Morava, rok 894
Čas, jenž byl vyměřen králi Velké Moravy Svatoplukovi, se naplnil. Bohužel, za jakých okolností se tak stalo, zůstane navždy utajeno. Nedostatek informací o příčinách Svatoplukovy smrti v budoucnu povede kronikáře a legendisty ke spřádání tajemných historek o jeho záhadném zmizení či odchodu do kláštera.
Svatoplukovi současníci jsou však při líčení jeho konce velmi struční.
„Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejodvážnější a duchem nejbystřejší.“ (Regino z Prümu k roku 894)
„Svatopluk, kníže moravský a děloha vší proradnosti, když všechny sousední krajiny pobouřil, obcházel se lstí a úskočností, žíznivý lidské krve. Naposled ještě povzbuzoval své, aby nebyli milovníky míru, nýbrž raději zůstali nepřáteli svých sousedů a nešťastně ukončil poslední den.“ (Fuldské anály k roku 894)

*) K Svatoplukově vojsku a hlavně jeho zásobení články pana Galatíka: Moravská Sahara a výrobní areál a Boty pro Svatopluka a jeho bojovníky

LITERATURA:
Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Vydalo nakladatelství Lidové noviny. Praha 2001
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Dümmler Ernst: Geschichte des Ostfränkischen Reiches. Verlag von Duncker und Humblot Berlin 1865
Mühlbacher Engelbert: Deutsche Geschichte unter den Karolingern, 1896
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992
Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996
Luděk Galuška: Slované doteky předků. MZM, Brno 2004