aneb Svatoplukova krutá msta. Příběh z let 871 894. Na obrázku údajná podoba Svatopluka.
Východní marka, rok 882.
Ve Východní marce propuká spor, jen skončí velkou tragédií pro potomky Svatoplukových úhlavních nepřátel, Wilhelma a Engilschalka, bratrů, kteří oba zemřeli během moravského povstání poté, co se tento kníe z rodu Mojmírovců opět ujal vlády v zemi. Svatopluk toti nemohl na křivdy, které vinou těchto hrabat utrpěl v roce 871, zapomenout. Navíc je docela dobře moné, e Svatoplukovo uvěznění a následnou vzpouru Moravanů odnesli jeho blízcí příbuzní, na nich se Frankové krutě mstili. Dala by se tak vysvětlit jinak těko pochopitelná Svatoplukova nenávist vůči vem z rodu Vilémovců, která se ji brzy měla projevit v plné ničivé síle.
Příleitost mu k tomu dal hrabě Aribo, jen byl rovně s Vilémovci spřízněn vzal si za enu sestru Wilhelma a Engilschalka. Po smrti obou bratrů v roce 871 se jejich potomci nedokázali dohodnout na svém nástupnictví. Správcem rodového dědictví Vilémovců a markrabětem Východní marky se proto z rozhodnutí krále stal právě Aribo.
Jene Megingoz (syn Wilhelma) a Pabo (syn Engilschalka) byli toho názoru, e strýc Aribo jejich statky neoprávněně okupuje. Po smrti Ludvíka Mladího tedy vtrhli do Východní marky a plenili ji takovým způsobem, e Aribo vzal raději nohy na ramena a se svým synem Isanrikem prchal na Moravu, poádat Svatopluka o pomoc.
Ten se nenechal dlouho přemlouvat. Uzavřel s Aribem dohodu, v ní se zavázal jej vojensky podpořit. Aby měl jistotu, e na něj Aribo nechystá nějakou léčku, nechal si na Moravě Isanrika jako rukojmí. A vyrazil.
Masakr Vilémovců začíná
Východní marka, rok 884.
Prohlásil (Svatopluk), e se bude mstít a také tak učinil. Od jiní části řeky Dunaje napadl Werinhara, prostředního ze tří synů Engilschalkových, také hraběte Vezzilla, který byl jejich příbuzný, a nechal mu utnout pravou ruku, jazyk a straná věc genitálie, take po nich nezůstalo stopy. Někteří jejich lidé se pak vrátili s uatou a zkrácenou pravicí. Vojsko na rozkaz kníete zpustoilo vechno ohněm, navíc za Dunaj vyslal vyzvědače a kdekoliv byl majetek nebo vlastnictví uvedených chlapců, byl bez prodlení odevzdán ohni. (Fuldské anály k roku 884)
Werinhar ani Vezzillo Svatoplukův nájezd nepřeili. Krutost kníete Moravanů vyděsila Megingoze a Paba natolik, e se raději pokusili zachránit útěkem k Arnulfovi do Panonie.
Kdy se to dozvěděl kníe Svatopluk, poslal k němu posly a pravil mu: Mé nepřátele chrání. Jestlie je nepropustí, nebude mezi námi mír. Jetě jinou alobu proti němu vznesl. Tvoji lidé se o mém ivotě a stejně tak i o mém království lstivě radí s Bulhary, kteří předelého roku zpustoili mé království. Chci, aby mi bylo přísahou potvrzeno, e to není pravda. Arnulf odpověděl, e nikdo z nich tak nečiní. (Fuldské anály k roku 884)
Svatopluk útočí na Panonii
Jene Svatopluk u je rozhodnut na Arnulfovu Panonii zaútočit. Morava byla u tehdy skutečně Velká, ale měla se stát jetě větí. Svatopluk sebral obrovské vojsko sloené z oddílů naverbovaných nejen na Moravě, ale i v okolních zemích, které mu byly poplatné, tedy nejspíe i v Čechách, a vydal se směrem na jih, na Arnulfovo území, aby se jednou provdy vypořádal s nenáviděnými Vilémovci. Při průchodu Panonií byl vak k jejím obyvatelům nemilosrdný.
Nelidsky a krutě ji jako vlk zmučil, ohněm a elezem velkou část zpustoil, zastrail a obsadil. (Fuldské anály k roku 884)
Jeden útok mu vak k úplnému podrobení země nestačí. Poté, co se Svatoplukovo vítězné vojsko vrátí zpět a sloí doma nakradenou kořist, rozíří jeho řady o dalí tisíce vojáků a vrací se zpět, aby Panonii zasadil poslední smrtící ránu.
Takovým mnoství lidí vládl na tomto pochodu, e na jednom místě bylo jeho vojsko spatřeno, jak prochází od východu do západu slunce. (Fuldské anály k roku 884)*
Odhaduje se, e Svatoplukova armáda čítala na svou dobu neuvěřitelných třicet tisíc bojovníků. S takovou silou v zádech Svatopluk v tehdejí Evropě prakticky neměl sobě rovného soupěře.
Megingoz a Pabo, bojující na straně Ariba, se mu marně pokouejí postavit někde v okolí Balatonu. Kdy konečně pochopí, e nemají anci, je u pozdě. Jejich vojáci jsou pobiti a oba mui se vrhají do vod řeky Rábu v zoufalé snaze zachránit holé ivoty. Ani jim vak není dopřáno prolomit prokletí svého rodu. Oba najdou ve vodách řeky svou smrt.
Svatopluk pak pokračuje ve své kruté misi. Stále nemá dost krve a utrpení svých nepřátel.
Panonie byla celá zničena od řeky Rábu k východu. Sluhové a sluky se svými dětmi byli zajímáni, z předáků byli někteří zajati, někteří zabiti a, co bylo potupnějí, zbaveni rukou, jazyka, genitálií. (Fuldské anály k roku 884)
Frankové prosí o mír

Zpráva o krutém osudu jihovýchodního cípu říe letí a na dvůr krále Karla III. Ten rychle míří přes Bavorsko na východ, aby se s rozzuřeným Moravanem osobně setkal a utiil jeho hněv. Scházejí se na hoře Monte Comiano u řeky Tullnu. Karel má ze Svatopluka respekt a tak bez odporu uznává jeho nové územní zisky. Velká Morava se rozrůstá a k Vídni a dále na jihovýchodě a k řece Drávě. Správa Dolní Panonie je udělena Braslavovi (mohlo by se jednat o Svatoplukova nejstarího syna Predslava), Bavorsko je svěřeno Arnulfovi.
Císař navíc Svatoplukovo postavení potvrzuje vztaením rukou, čím je podle tehdejích pravidel po římském způsobu uznán Svatopluk králem.
Bavorsko, rok 885
Arnulf, jen se u dostatečně přesvědčil o tom, jak nebezpečného má ve Svatoplukovi soupeře, dospěl k názoru, e by mu daleko lépe prospělo učinit z něj svého spojence. Za přítomnosti bavorských předáků s ním proto uzavírá mír a dokonce mu snad i dává za enu svou sestru Giselu. Vzájemná nedůvěra obou vládců je vak stále patrná.
Nekonvenční sňatek princezny Ellinrat
Korutany, rok 892
Toho roku vstupuje do dalího dějství příběh, jen můeme bez nadsázky nazvat Tragédie rodu Vilémovců. Ze esti synů Wilhelma a Engilschalka zůstali po krvavém roce 884 na ivu u jen tři. Wilhelm mladí, jeho bratr Ruodperht a jejich bratranec Engilschalk. Ti se ukrývali u Arnulfa v Korutanech. Engilschalk nael na královském dvoře nejen azyl, ale i svou ivotní lásku. Zamiloval se vak poněkud neastně či jinak řečeno mířil a příli vysoko. Objektem jeho zájmu se toti stala Arnulfova dcera, princezna Ellinrat. Moná v jeho počínání hrála svou roli i vypočítavost, kadopádně výsledkem jeho rozhodování, jak se vztahem k Ellinrat naloit, byl riskantní plán na uzavření sňatku s touto vysoce postavenou lechtičnou. Protoe na klasický postup sjednání zásnub prostřednictvím vyjednavačů vzhledem ke svému momentálně poněkud nízkému postavení (dědictví po otci stále okupoval Aribo) nemohl ani pomyslet, nezbylo mu nic jiného, ne se pokusit svou milou Ellinrat unést. Jeho plán byl nebezpečný minimálně ze dvou důvodů jednak proto, e únos nevěsty byl hrdelním zločinem a také proto, e Engilschalk vlastně neměl kam prchat. Nakonec mu nezbylo nic jiného, ne zkusit těstí u svého nepřítele číslo jedna u Svatopluka. Ocitl se přímo v jámě lvové. Kupodivu mu vak jeho odváný plán vyel. Tedy aspoň prozatím.
Zatímco Engilschalk setrvává v bezpečí na Moravě, vydává se Ellinrat za svým rozzlobeným tatínkem a daří se jí uchlácholit ho natolik, e je ochoten souhlasit se svatbou. A nejen to. Aby nebyl sňatek jeho dcery nerovným, jmenuje Arnulf Engilschalka markrabětem Východní marky. Engilschalkovi tedy zatím plán vychází, avak jak u bylo naznačeno těstí novomanelů potrvá jen krátce.
Neastný příběh rodu Vilémovců pokračuje
Východní marka, rok 893
Engilschalk se brzy stává trnem v oku bavorských vévodů, kteří nejsou schopni strávit jeho závratně rychlý společenský vzestup a spolky se Svatoplukem. Engilschalk si navíc nepočíná příli obratně, take si v krátké době vyrobí mnoho nepřátel. A to se mu stane osudným.
Statečně si vedl ve svěřených věcech proti některým bavorským předákům. Jejich rozhodnutím byl oslepen, kdy neopatrně zael ve městě Řezně do paláce králova a nebyl králi ohláen. (Fuldské anály k roku 893)
Rychle nabyl, rychle pozbyl. Jene slepý Engilschalk se nevzdává. Posílá svého bratrance Wilhelma se ádostí o pomoc ke Svatoplukovi. Spiknutí je vak prozrazeno. Engilschalk je zavraděn a Wilhelm odsouzen za velezradu a popraven.
Ruodperht, poslední přeiví ze synů Wilhelma a Engilschalka se zachrání útěkem na Moravu. Uvozovky jsou v tomto případě skutečně na místě. Ruodperht, zdrcený ze smrti svého bratra i bratrance, si toti dovolí zkritizovat Svatopluka za jeho postoj ve sporu, jen se vyvinul tak tragicky pro jeho příbuzné. Obviní jej, e jim v této záleitosti lstivě radil. Takovou drzost Svatopluk nestrpí. Ruodperht za ni draze zaplatí. Jetě tého roku je na Moravě zavraděn. Svatoplukova pomsta na potomcích nenáviděných hrabat je dokonána. Osud mu vak nedopřeje příli dlouho se z ní radovat.
Král Svatopluk umírá
Morava, rok 894
Čas, jen byl vyměřen králi Velké Moravy Svatoplukovi, se naplnil. Bohuel, za jakých okolností se tak stalo, zůstane navdy utajeno. Nedostatek informací o příčinách Svatoplukovy smrti v budoucnu povede kronikáře a legendisty ke spřádání tajemných historek o jeho záhadném zmizení či odchodu do klátera.
Svatoplukovi současníci jsou vak při líčení jeho konce velmi struční.
Asi v tuto dobu zemřel té Svatopluk, král moravských Slovanů, mu mezi svými nejodvánějí a duchem nejbystřejí. (Regino z Prümu k roku 894)
Svatopluk, kníe moravský a děloha ví proradnosti, kdy vechny sousední krajiny pobouřil, obcházel se lstí a úskočností, íznivý lidské krve. Naposled jetě povzbuzoval své, aby nebyli milovníky míru, nýbr raději zůstali nepřáteli svých sousedů a neastně ukončil poslední den. (Fuldské anály k roku 894)
*) K Svatoplukově vojsku a hlavně jeho zásobení články pana Galatíka:
Moravská Sahara a výrobní areál a
Boty pro Svatopluka a jeho bojovníky
LITERATURA:
Duan Třetík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Vydalo nakladatelství Lidové noviny. Praha 2001
Milo olle: Od úsvitu křesanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Dümmler Ernst: Geschichte des Ostfränkischen Reiches. Verlag von Duncker und Humblot Berlin 1865
Mühlbacher Engelbert: Deutsche Geschichte unter den Karolingern, 1896
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992
Luděk Galuka: Uherské Hraditě-Sady. Křesanské centrum říe velkomoravské. MZM, Brno 1996
Luděk Galuka: Slované doteky předků. MZM, Brno 2004