Středověk
Dnes je: 26. 06. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Václav II.

    Autor: Viola . Vydáno dne 15. 03. 2015 (4087 přečtení)

    MEDAILONEK

    Jediný přeživší syn slavného otce, železného a zlatého krále, neměl snadný život. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám považován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by však byl velice nepřesný a zkreslený.

    Václav se narodil jako toužebně očekávaný následník českého trůnu v předvečer svátku svého svatého jmenovce přibližně čtyřicetiletému českému králi a jeho manželce. Jeho rodiče byli v době jeho narození svoji již téměř deset let, přesto jediný žijící Přemyslovec z hlavní linie stále čekal na svého dědice. (Zbraslavská kronika se sice zmiňuje o dvou synech, ti však měli zemřít v dětském věku.) Na křtinách mohly Václava uvítat již dvě starší sestry – Kunhuta a Anežka. Český král byl tehdy na vrcholu své moci, leč to se mělo záhy změnit. Již v roce 1273 se stal římským králem Rudolf Habsburský, z něhož se vzápětí vyklubal Přemyslův velký soupeř ve středoevropském prostoru. Dlouhodobé spory vyvrcholily Přemyslovým poddáním se Rudolfovi na podzim roku 1276, jehož součástí bylo i sňatkové spojení Václava s Rudolfovou dcerou. Jeho manželkou se na základě následujících dohod měla stát Guta Habsburská. Kronika Manesse

    Střet Přemysla a Rudolfa vyvrcholil v srpnu 1278 na Moravském poli. Ani ne sedmiletý Václav se stal novým českým králem. Země se ovšem ocitla v ohromných zmatcích, nebylo také zcela jasné, kdo má za Václava, který podle tehdejšího práva nebyl dosud dospělý, vládnout. Zřejmě v říjnu 1278 došlo k dohodě mezi králem Rudolfem, Václavovým bratrancem Otou Braniborským a jeho dalším příbuzným, Jindřichem Vratislavským, přičemž správa Čech byla svěřena právě Otovi. Snad na konci tohoto roku nebo na počátku následujícího došlo k dvojitému dětskému sňatku Václava a Guty a také jejich sourozenců – Anežky Přemyslovny a Rudolfova stejnojmenného syna. Přes zřejmě očekávané uklidnění byla situace v zemi stále poměrně vyhrocená, vládl zde chaos zapříčiněný absencí silné královské moci, jemuž nebyl schopen, a pravděpodobně ani ochoten, Ota Braniborský zabránit. Vše se ještě zhoršilo snad na konci ledna nebo počátku února roku 1279, kdy byl z Otova rozkazu malý Václav odvezen na nedávno dostavěný hrad Bezděz, zřejmě aby si pojistil své setrvání ve funkci správce Čech. Přestože se všeobecně tradují nesnesitelné podmínky, které musel Václav na Bezdězu snášet, a to jak strádání duševní, tak i fyzické, situace pravděpodobně nebyla zdaleka tak zlá. Hrad Bezděz nabízel na tu dobu velmi komfortní ubytování, byla tam s ním zcela jistě matka Kunhuta, možná i sestra Anežka a snad i chůva a další služebnictvo, nelze také předpokládat nedostatek jídla nebo ošacení. Sám Václav byl zřejmě pouze omezován v pohybu mimo hrad. Zřejmě v létě roku 1279 jeho matka utíká nejprve do Prahy a pak na Opavsko, Václav zůstal na Bezdězu sám, zřejmě s chůvou. Zatímco se Kunhuta snažila synovu situaci řešit zpovzdálí, malý král byl, snad z obavy před jeho osvobozením ze strany českých předáků, z rozkazu Oty Braniborského odvezen v listopadu 1279 nejprve do Žitavy a poté do Špandavy u Berlína. Pravděpodobně v této době mohlo dojít k jeho strádání, jehož důsledkem byla dlouho trvající avitaminóza D, kterou vyvodil prof. Vlček ze stop po křivici při zkoumání Václavovy lebky. Přestože jsou dnešní historici vesměs skeptičtí k poměrně sugestivnímu líčení Václavových útrap v mládí, které nám předkládá Zbraslavská kronika, tento výzkum svědčí do určité míry o opaku.

    Po určitých peripetiích se zaplacením odškodnění za vrácení krále zpět do Čech (fakticky spíše výkupného) se Václav II. vrací definitivně 23. května 1283 do Prahy. Jeho úloha však nebyla lehká. Ani ne dvanáctiletý chlapec měl dát do pořádku zemi pět let sužovanou boji a hladomorem, jeho pozici ještě zhoršoval souboj dvou mocenských šlechtických klik, usilujících o rozhodující vliv na mladého krále. Při uvítání však chyběla Václavova matka Kunhuta. Na ní totiž lpěla pohana nemanželského morganatického vztahu se šlechticem z rodu Vítkovců, Závišem z Falkenštejna, z něhož vzešel dokonce syn Jan – Ješek, narozený zřejmě v roce 1281 nebo 1282. Václav však nedbal napovídání rádců, a přes její společenskou diskreditaci, svou matku do Prahy pozval, jejího druha Záviše brzy přijal za svého otčíma a rádce v oblasti osobní i politické. Tento poměrně atypický vztah nenarušila ani smrt královny vdovy Kunhuty v září 1285, kterou čtrnáctiletý Václav zřejmě nesl těžce. Ještě předtím, v lednu 1285, proběhla v Chebu Václavova svatba či snad pouze svatební noc s jeho chotí Gutou, dcerou římského krále Rudolfa. Přes slavnostní akt a očekávanou přítomnost této české královny Rudolf svou dceru do Prahy nepustil a odvezl si ji s sebou zpět do Říše. V průběhu několika let po svém návratu do Čech stálo před Václavem několik zásadních úkolů, zejména stabilizace vnitřních poměrů rozvrácených během Zlých let a také obnovení zahraniční politiky; v obou případech mu byl vydatným pomocníkem právě Záviš. Situace se však začala vyostřovat; římský král Rudolf se patrně obával přílišného Závišova vlivu na mladého krále, a tudíž konečně svolil k příchodu své dcery do Čech, k němuž došlo v červenci roku 1287. Sám Záviš se, zřejmě s Václavovým souhlasem, téhož roku vypravil do Uher pro novou manželku, sestřenici zesnulé královny Kunhuty, uherskou princeznu Alžbětu. Po různých peripetiích a nám ne zcela jasných dalších okolnostech se novomanželé snad v létě roku 1288 usadili na Závišově hradě Svojanově. Mezitím se však v Praze poměrně významně změnila situace v Závišův neprospěch, opozice získala navrch, a především mladý král zřejmě pojal vůči svému otčímovi určité podezření nebo alespoň nad ním přestal držet ochrannou ruku. Vše vyvrcholilo Závišovým zatčením přímo na Pražském hradě na konci roku 1288 nebo počátku roku následujícího. Je samozřejmě otázkou, co se tou dobou honilo hlavou mladému králi, rozhodně však nešlo o situaci jednoduchou – osobně, ani jak ukázal čas, politicky.

    Závišovým zajetím se Václav ve svých sedmnácti letech de facto ujal samostatné vlády. Souběžně s řešením situace v Českém království, kdy na protest proti Závišovu zatčení povstali Vítkovci a země se tak rozdělila do dvou znepřátelených táborů, začal král rozehrávat také mezinárodní partii – nejprve vůči slezským knížectvím, a snad v koutku duše i vůči polským státům. Prvotním impulsem k této nové zahraničněpolitické orientaci byl lenní hold Kazimíra Bytomského českému králi v lednu roku 1289, jímž se stal jeho novým poddaným; první kamínek mostu do Polska byl tedy vytvořen. Bylo však třeba vyřešit rozkol v zemi, v čemž mu byl nápomocen – radou i materiální pomocí – jeho tchán Rudolf. Od Záviše postupně odpadla většina jeho spojenců, nakonec byl vožen po posledních baštách odporu s výzvou ke vzdání se, aby byl pod jihočeskou Hlubokou popraven. V této poměrně těžké době hrál Václav vabank – a vyšel z této hry jako vítěz, politicky zkušený harcovník, jenž se směle mohl vrhnout do dalších plánů. Je však třeba připomenout, že pro citlivého Václava nebylo pravděpodobně rozhodnutí o Závišově konečném osudu snadné, o čemž může svědčit jak relativně dlouhá doba mezi zatčením a popravou (přes jeden a půl roku), tak i založení Zbraslavského kláštera.

    Smrtí Záviše jako by skončila jedna etapa Václavova života. Situace v zemi se po Závišově popravě relativně uklidnila – někteří jeho podporovatelé byli vypovězeni ze země, odpůrci získali za odměnu určité majetky. Zajímavá však může být skutečnost, že v době, kdy byl popraven Záviš, zemřeli také dva Václavovi soupeři na poli mezinárodním: uherský král Ladislav a vratislavský vévoda Jindřich Probus. Především druhý jmenovaný stál dosud v cestě Václavovým plánům na expanzi do Polska. Český král se pokusil ovládnout samotnou Vratislav, na niž si mohl dělat nároky k titulu vzdáleného příbuzenství, současně se odvolával na další skutečnosti, z hlediska tehdejšího práva ovšem nepříliš významné. Po počátečních úspěších v získávání dalších slezských území však Václavovi vyvstali noví soupeři – velkopolský vévoda Přemysl (jeho dcera Richenza se ještě zapíše do českých dějin, viz dále) a Vladislav Lokýtek, kníže břešský a sieradzský. Roku 1291 se Václavovi podařilo stát krakovským vévodou, k podpoře svých plánů také neváhal roku 1291 provdat svou sestru Kunhutu, která žila od roku 1277 v klášteře svaté Anežky, za Lokýtkova rivala, Boleslava Mazovského. Slibně rozehranou partii poměrně nečekaně zrušila korunovace Přemysla II. polským králem, uskutečněná s papežovým souhlasem roku 1295 v Hnězdně. Přemysl se však ze svého královského titulu neradoval dlouho. Již začátkem roku 1296 byl ve svém dvorci v Rogožné zavražděn. Oficiálně byli jeho vrahy šlechtici z rodu Zarembů, důvodem měla být osobní msta. Avšak již doboví kronikáři tomuto výkladu nevěřili a hledali v pozadí skutečné viníky. Vliv Václava II. na tuto smrt nikdy nebyl vyvrácen, tím spíš, že v boji o vládu nad Polskem mu odpadl další protivník. Lokýtkovo postavení se ale zhoršovalo a zisk polské koruny se stával nereálným. Část polské šlechty i měst se přikláněla k Václavovi. Nakonec se i on českému králi podrobil. Konečně byl roku 1300 Václav II. v Hnězdně slavnostně korunován polským králem.
    Návrat Václava III. do Čech
    Expanzivní zahraniční politiku si Václav mohl dovolit především díky nálezu obrovských zásob stříbra nedaleko Čáslavi, na jejichž místě spontánně vzniklo město Kutná Hora. Český král se tak rázem stal největším boháčem ve Střední Evropě, jeho země však současně lákavým soustem pro mnoho okolních panovníků, což se mělo záhy projevit hned několikrát, ale nepředbíhejme. Kutnohorské stříbro do velké míry pomohlo dostat České království rychleji z krize Zlých let, uspíšit korunovaci královského páru i podpořit Václavovu sebevědomou zahraniční politiku. Roku 1291 umírá římský král Rudolf, v posledních letech rádce a možná tak trochu chybějící otec českého krále. Václav rozehrál velkou partii – vše směřovalo ke zvolení Rudolfova syna Albrechta, jenž však Václavovi, jako jednomu z kurfiřtů, osobně zřejmě neseděl. Proto se ještě na konci osmdesátých let domluvil s římským králem na podpoře jiného ze synů, manžela Václavovy sestry Anežky, také Rudolfa, kterého si Václav vážil a snad jej považoval i za svého přítele. Náhlá smrt Rudolfa mladšího v Praze roku 1290 však znovu otevřela otázku, kdo by se měl stát římským králem. Skutečnost, že český král bude hrát ve volbě významnou roli, mohla vyplývat již z jeho schůzky s dalšími dvěma kurfiřty – Otou Dlouhým, braniborským markrabětem, Václavovým někdejším poručníkem, a saským vévodou Albrechtem, kteří slíbili podporovat stejného kandidáta jako český král. Že jím neměl být rakouský vévoda Albrecht, nýbrž poměrně bezvýznamný říšský hrabě Adolf Nasavský, nakonec vyplynulo z několikaměsíčních jednání. Je však možné, že Albrecht svou pozici přecenil, zřejmě se příliš nesnažil domluvit s mocnějším kurfiřtem Václavem, kterému ani blízké příbuzenství nakonec nezabránilo podpořit jiného kandidáta, jenž se nakonec římským králem opravdu stal. Přestože se nakonec Václav s Adolfem rozešel ve zlém (vše vyvrcholilo roku 1298 Adolfovým sesazením a následující bitvou u Göllheimu, v níž Adolf padl), jeho sebevědomá politika týkající se volby nového římského krále předznamenala úlohu, kterou měl český král hrát v následujících letech.

     Mezitím, dne 2. června 1297, se se zpožděním konala slavná korunovace Václava a Guty na českého krále, respektive královnu, během níž došlo k položení základního kamene k novému kostelu cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Radost však záhy vystřídal smutek, již 18. června zemřela, pravděpodobně v důsledku desátého porodu, královna Guta. Ani její smrt však zprvu nezkalila korektní vztahy mezi Václavem a Albrechtem, které se ale vzápětí měly kvůli jejich ambicím zkazit. Kromě zisku polské královské koruny roku 1300 a počátku ražby stříbrné mince – pražského groše – v témže roce, byla českému králi po smrti posledního uherského krále Ondřeje v lednu roku 1301 nabídnuta částí předáků i uherská koruna. Těžko můžeme předpokládat, že si zkušený politik Václav nebyl vědom rizik, která kumulace tří královských titulů v jedné panovnické rodině přinášela, nicméně tato skutečnost byla pro něj zřejmě výzvou, kterou nešlo odmítnout. Podpořil svého dvanáctiletého syna Václava, jehož snoubenkou byla dcera posledního uherského krále Ondřeje, v kandidatuře, ten byl v srpnu 1301 ve Stoličném Bělehradě (Szekeszfeherváru) korunován uherským králem. Po počátečních úspěších však začali získávat navrch jeho soupeři, současně se zhoršovala situace v Polsku, kde se z neúspěchu vzpamatovával Vladislav Lokýtek. Na jaře roku 1304 podnikl Václav II. velkou vojenskou výpravu do Uher, která sice byla na první pohled úspěšná, de facto však znamenala ztrátu pozic a vysvobození syna z problematické situace. Tím však problémy nekončily; nejenže pro Václava-otce šlo o náročnou operaci, která nikterak neprospěla jeho křehkému zdraví (pravděpodobně trpěl tuberkulózou), ale oslabení Českého království navíc využil zadlužený římský král Albrecht, který se svými spojenci ve dvou vlnách vtrhl do Čech a na Moravu. Důslednou obranou celé země, a především bohaté Kutné Hory, skončilo tažení pro Albrechta neúspěšně, zdravotní stav českého krále se však zhoršoval. Česká diplomacie podnikla na jaře roku 1305 několik zásadních kroků k udržení panství v Polsku a také k získání spojenců pro vytvoření protihabsburské koalice. Václav II. se ještě z lůžka snažil usnadnit svému synovi vstup do panovnického života, aby definitivně, v pouhých 33 letech, dne 21. června 1305 skonal, jen několik dnů poté, co jeho mladá manželka Eliška Rejčka porodila dceru.

    Navzdory jeho přání být pohřben skromně v řeholním rouše se v Praze konal velký pohřeb, aby předposlední přemyslovský král spočinul v novém pohřebišti ve Zbraslavském klášteře. Sláva tohoto krále bývá často zastíněna udatnými činy jeho otce Přemysla i velkými evropskými skutky vnuka Karla, podle mého názoru neprávem. Tolik politických i ekonomických úspěchů (získání dvou královských korun, zlepšení prestiže Českého království i jeho mocenského postavení v Evropě, ražba pražského groše, vydání horního zákoníku) si jistě nezaslouží odložení mezi naše slabší panovníky a současně ponouká k otázce, kam by vše došlo, kdyby se tento král dožil věku o deset, dvacet let vyššího...

    Prameny:

    Kroniky doby Karla IV. Úvod a studii napsala, vysvětlivkami, soupisem literatury a seznamem zkratek opatřila Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1987.
    Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z latinského originálu přeložili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974.
    Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae). Text kroniky přeložil František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, předmluvu napsal a odbornou revizi překladu provedl Zdeněk Fiala. Praha, Svoboda, 1976.

    Literatura:
    CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II.: král český a polský. Vyšehrad, Praha, 2007.
    SOUKUPOVÁ, Helena: Anežský klášter v Praze. Odeon, Praha, 1989.
    ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Laichter, Praha, 1935.
    VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Paseka, Praha-Litomyšl, 2002.

    Zdroje obrázků: Wikimedia Commons

    Celý článek | Komentáře: 5 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červen  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha