Vrch Velíz v souřadnicích doby a místa
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 04. 01. 2015 (2925 přečtení)
Vrch Velíz umístěný v křivoklátských lesích má pradávnou historii. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení od pravěku. Zpráva Kosmovy kroniky sem klade příběh o zajetí Přemyslovce Jaromíra rukou Vrovců. Staré osídlení Velíze i místní dramatický příběh bývají reprodukovány takto: "Název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětitěm se svatyní. ... Ji na úsvitu naich národních dějin se zapsal událostí dokumentovanou ve starých českých kronikách, a stal se tak dokladem české státnosti. V roce 1003 zde byl na lovu zajat nepřátelskými Vrovci přemyslovský kníe Jaromír. Na věčnou památku své záchrany nechal na tomto místě postavit kapli sv. Jana Křtitele, která byla později přestavěna na chrám stejného názvu." 1)
To je zestručněná verze. My se pokusíme zařadit ji do irích místních a dobových souřadnic. V politických souvislostech spadá zajetí Jaromíra do zmatečné doby krize českého státu kolem r. 1000 a zmatky panují i kolem toho, jestli byl Jaromír u tehdy kníetem; v místních souřadnicích vynikne Velíz jako součást přemyslovského loveckého revíru; zasvěcení kaple sv. Janu Křtiteli proběhlo zřejmě a po Jaromírově vládě a za jiných okolností; pojmenování Velíze po bohu Velesovi není stoprocentně doloitelné, ale některé indicie drádí fantazii vedoucí k takovým výsledkům.
Vyjděme tedy z Kosmy (I., 34): "Mezitím domácí a rodinní nepřátelé kníete Boleslava, Vrovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyel. Jejich vůdcem a hlavou vekeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze vech lidí nejhorí. Ten a jeho ničemní příbuzní přili s kníecím synem Jaromírem na lovecké místo, je se nazývá Velíz. A kdy se ze zvěstí doslechli, co se stalo s kníetem v Polsku, pravili: ´Kdo je tenhle človíček, sprostí ne mořská řasa, e nás má předčit a nazývat se pánem? Co se mezi námi nenajde někdo lepí, kdo by byl více hoden panovat?´ Ach, zlá mysl a zlý duch! Co přemítají střízliví, zjevně vykonají opilí. Nebo jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého poloili naznak, připoutali ho za ruce a za nohy k zemi kolíky a skákali, jakoby si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo.
Kdy to viděl jeden ze sluebníků kníete, jménem Hovora, rychle běel do Prahy, o tom, co se právě stalo, dal přátelům kníete zprávu, a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k hnusnému triumfu. Kdy je ti činitelé nepravostí spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýích. Oni pak, kdy nalezli kníete zle od much potípaného a polomrtvého, nebo nad jeho nahým tělem se jako roj včel snáelo hejno much, rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyehradu. Sluebník Hovora, ví chvály hodný přítel kníete, dosáhl té milosti za tu zásluhu, e bylo biřicovým hlasem po vech trzích provoláno, e Hovora sám i jeho budoucí rod mají být mezi urozenými a svobodnými na věky věkův. Mimoto dali mu i hodnost lovčího, je přísluí ke dvoru Zbečnu, ji od té doby a dosud drí pokolení jeho potomků."
JAROMÍR
Spor Přemyslovců s Vrovci byl jedním z průvodních jevů krize českého státu kolem r. 1000. Po r. 990 začal český stát ztrácet zahraniční území, hlavně v dnením Polsku. Kníe Boleslav II. byl stien mrtvicí a to byl zřejmě důvod zvýení vlivu kníecí druiny, která pak provedla přepad Libice a vyvradila Slavníkovce.
Nástup Boleslava III. (999-1002) stabilitu nepřinesl. Kníe hledal oporu v cizině, údajně si nechal dát Čechy v léno od míeňského markrabího. Doma pak hledal oporu u Vrovců, za jednoho z nich provdal svou dceru. Vůči svým sourozencům byl krutý, Jaromíra nechal vykletit a Oldřicha hodlal nechat zabít. Oba sourozenci prchli na dvůr Jindřicha Bavorského - to je důleitý moment, protoe bavorský vládce se jakoto Jindřich II. stane r. 1002 říským vládcem a do přemyslovského státu bude často zasahovat.
Boleslav III. je r. 1002 vyhnán, prchá do říe, odkud je vydán polskému kníeti Boleslavovi Chrabrému. Chrabrý podobně jako Jindřich II. vyuije oslabení Čech k průběnému zasahování do nástupnických záleitostí. Nyní vyslal do Čech na trůn jakéhosi Vladivoje, zřejmě člena jinak neznámé větve Přemyslovců. Čei jej skutečně zvolili kníetem (po dubnu 1002 - leden 1003), ale Vladivoj se projevoval jako alkoholik. Slabou pozici vůči ostatním Přemyslovcům si posílil spojením s Jindřichem II., nechal si od něj dát Čechy v léno.
Počátkem r. 1003 Vladivoj zemřel a Čei mohli povolat z říe Jaromíra a Oldřicha. A sem právě časově spadá událost na vrchu Velízi. Vrovci by mohli chtít zasáhnout do nástupnických sporů. Jaromír by si vlády nebo nároku na ní dlouho neuil, protoe u 9. února je uveden jako český kníe opět Boleslav III. Toho data nechal Boleslav na hostině povradit členy rodu Vrovců včetně vlastního zetě - do této události by ale Vrovci stáli jistě na straně Boleslava proti Jaromírovi.
Boleslav III. pobýval do té doby u Boleslava Chrabrého, který by ho po smrti Vladivoje dosadil jako svého favorita. Po vradění na hostině se ale český Boleslav projevil jako nevhodný vlády, polský kníe jej tedy pozval na hostinu, kde ho nechal oslepit. Boleslav Chrabrý po ztrátě dalího závislého vládce vpadl do Čech a ovládl Prahu sám. Chrabrý vládl Čechám (únor/březen 1003 - srpen 1004), ale část předáků v čele s posádkou Vyehradu zůstala věrná Jaromírovi.
Konec Chrabrého vlády proběhl pod taktovkou Jindřicha II. Jindřich v létě r. 1004 sebral vojsko, přidal k němu Jaromíra a vytáhl na Prahu. Pochod byl rychlý, hrad atec otevřel Jaromírovi své brány. V Praze pak podle Kosmy jedné noci zazněly zvony na Vyehradu, které Chrabrý povaoval za znamení k útoku. V chaotickém úprku zahynul i poslední Slavníkovec Soběslav, který po libickém vradění pobýval u Chrabrého v azylu. Kníe Jaromír dosazený Jindřichem vládl mezi lety 1004 - 1012.
Událost na Velízi vzbuzuje některé otázky, jedna se týká časového sledu. Kosmas klade událost přesně do r. 999, ale uvádí ji do souvislosti s oslepením Boleslava III. v Polsku, které nastalo r. 1003. Kdy se Vrovci o tomto krutém aktu dozvěděli, rostlo jejich odhodlání a po poití alkoholu se pustili do nebohého Jaromíra. Osobně myslím, e Kosmas stlačil celý příběh mezi lety 999 - 1003 do jedné kapitoly pod vročení 999. Datace události tak v různých článcích kolísají právě mezi monostmi 999 a 1003. A třeba děkovnou mi k tisíciletému výročí Jaromírovy záchrany vedl biskup Václav Malý ve velízském kostele r. 2003.
Mezi úmrtím Vladivoje a potvrzenou vládou Boleslava III. uběhl přiblině měsíc. Takovou krátkou dobu by vládl Jaromír, včetně povolání z říského exilu, volby a nutného nastolení. Také povýení věrného Hovory do svobodného stavu a předání titulu lovčího ve Zbečně by tímto záhy pozbylo panovnické opory. O zmíněné krátké vládě Jaromíra neinformuje ani současník, kronikář Dětmar z Merseburku, který události v Čechách a Polsku podrobně sledoval. Sám Kosmas také píe ve výe uvedené citaci, e Vrovci byli nepřátelé kníete Boleslava, a o Jaromírovi píe v této chvíli jako o kníecím synkovi, ne přímo kníeti.
Tyto pochybnosti vedly některé historiky, např. Barbaru Krzemienskou, k postoji, e Jaromír během jednoho měsíce počátku r. 1003 vůbec nevládl: "Proto i epizoda s Hovorou uváděná Kosmou nemůe patřit sem; jejím pravým smyslem je toti záchrana kníete věrným sluebníkem, který je pak za svou věrnost odměněn vysokým úřadem. Protoe Jaromír tehdy kníetem nebyl, těko mohl z titulu své kníecí moci někoho odměňovat." 2) Po Vladivojovi by nastoupil hned Boleslav III., dalí záloha polského vládce. Jinak ale např. I. díl svazku Velkých dějin zemí Koruny české, velkého díla shrnujícího obecně uznávaný stav dosavadního poznání, s přechodnou Jaromírovou vládou počítá. Na výsledku tedy nepanuje shoda.
REVÍR
Jaromír se na Velízi účastnil lovu a Hovora dostal za svůj čin úřad lovčího na kníecím dvorci ve Zbečně, necelých patnáct kilometrů od Velíze. Oblast křivoklátských lesů s údolím řeky Berounky fungovala v raném středověku skutečně jako lovecký revír přemyslovského rodu. Lov byl podstatnou částí lechtické kultury od jejích počátků a do moderní doby; ostatně i dnes lechta v Anglii protestuje proti zákazům tradičního honu na liku. Účastníci lovu mimo zábavy cvičili bojové dovednosti i bojovou koordinaci. Dalím smyslem lovu byla reprezentace - nějaké zvířecí trofeje vlastní skoro kadý zámek. A patřičně reprezentativní by mělo být i lovecké sídlo.
Dvorec ve Zbečně se dostal do pramenů k r. 1100, kdy zde byl zabit kníe Břetislav II. R. 1124 zde trávil svoje poslední Vánoce i jedny ze svých posledních dnů kníe Vladislav I. Pokud zde trávil kníe Vánoce, dá se tu předpokládat i kostel nebo kaple. Ze Zbečna v 12. století pocházejí listiny, kde jsou uvedeni jako svědkové nejvyí lechtici i církevní hodnostáři. Ze zahraničních návtěvníků je uveden např. salcburský arcibiskup.
Ve 13. století za vlády přemyslovských králů dolo k dalímu posílení významu křivoklátského lesa. 13. století se neslo ve znamení velkého ekonomického i populačního rozmachu, co se projevovalo v zakládání měst a v zakládání dědičných pozemkových domén vyí lechty. lechta opanovala méně osídlené kraje ve vyích polohách nebo u hranic, a své domény řídila z hradů. Křivoklátsko ale zůstalo doménou králů a královské jsou i zdejí hrady. Koncem 12. století přebírá funkci centra namísto Zbečna nedaleký Křivoklát. Poprvé je uveden u Kosmy k r. 1110 , kdy tu byl uvězněn olomoucký kníe Ota II. Kosmas jetě poznamenal, e právě dolo k rekonstrukci hradu, ten byl tudí zaloen u dříve.
Dalí přestavbu prodělal Křivoklát za Václava I. před r. 1250. Sídlem tohoto krále se stal ke konci jeho vlády. Král se sem stáhnul po povstání svého syna, budoucího krále Přemysla Otakara II., které proběhlo v letech 1247 - 1248. V pramenech se v této době mihne opět Velíz, král tu r. 1250 nechal pasovat na rytíře vilika Medvěda. Medvěd pak jetě dostal hodnost křivoklátského purkrabího. Václav si na jednom podzimním lovu uhnal nachlazení, na jeho následky umírá na loveckém dvoru v Počaplech u Berouna. Počaply jsou dnes součástí obce Králův Dvůr, přičem tento název je doloen od konce 14. století a vztahuje se pravděpodobně právě ke dvoru Václava I.
Přemysl Otakar II. pokračoval v nastoupeném trendu. Začala dalí přestavba Křivoklátu: "Hrad měl zjevně získat výsostně reprezentativní podobu nejvyí úrovně, jaké byli stavitelé v královských slubách schopni. V přízemí západního křídla paláce byl zřízen náročně pojednaný průjezd, symbolizující mimořádným způsobem hned ve vstupu královský majestát. Nad přízemím vyrostlo první patro s rozlehlým slavnostním sálem, zaklenutým vznosnými ebrovými klenbami, nesoucími podle slov kronikáře státní heraldické symboly." Hrad byl uzpůsoben i pro pohodlí královen, poddaní obce Městečko měli mj. za úkol, aby "jeden, kdy jest její milost královna v estinedělí s malým králem leí, pod vokna slavíky má honiti k zpívání". 3)
K reprezentativní funkci nutno připočíst i funkci státního vězení pro prominentní vězně. Nedobrovolným hostem na Křivoklátu byl např. týrský lechtic Bernard z Pfannberka.
Král pokračoval ve stavbách nebo opravách dalích hradů. Velkolepá přestavba proběhla na Týřově, který byl přestavěn podle nejmodernějích francouzských vzorů. Na Týřově býval pro změnu vězněn sám Přemysl Otakar II. po nevydařeném povstání proti svému otci; o později tu byl uvězněn přední český velmo Jindřich z Lipé.
Poprvé k r. 1265 je jmenovaný hrad Nibor. Vybudovány byly dnes u zničený hrad Dbán na severním okraji hvozdu, zničený hrad Jivno poblí Zbečna a spíe lovecký hrádek ne hrad Jenčov. Král získává na okraji hvozdu hrad Zbiroh, jinak povaovaný za nejstarí lechtický hrad v Čechách.
Sí přemyslovských hradů doplnil hrad Tetín (postavený na bývalém hraditi, kde byla zavraděna kněna Ludmila). Poprvé zmiňovaný je k r. 1321 v drení těpána, nemanelského syna krále Václava II.
Jan Lucemburský přenechal za své vlády některé křivoklátské majetky do zástavy, aby se mohl věnovat zahraniční politice. Karel IV. zahrnul některá místa i do zákoníku Maiestas Carolina - hrad Křivoklát měl zůstat nezcizitelný, hrady Týřov, Nibor a město Beroun mohly zůstat v zástavě nanejvý deset let.
Václav IV. v podstatě dokonal tzv. manskou sí, která tvořila zázemí pro hrady a celý hvozd. Místní drobná lechta a poddaní měli specifické úkoly při správě hvozdu a zaopatření obivy pro obyvatele hradů; zmíněné nahánění slavíků pro královnu je jedním z takových kurióznějích úkolů.
Václav IV. odkoupil hrad ebrák na jiním okraji hvozdu a nad ním vystavil honosnějí hrad Točník. ebrák patřil ke lechtickým hradům na okraji hvozdu, stejně jako Zbiroh, Řebřík nebo Kraov.
Úpadek královské domény nastal přirozeně za husitů. Křivoklát sám byl pokozen poárem r. 1422 a některé funkce královské moci plnil Karltejn postavený níe na toku Berounky (hlavně funkci ochrany státního pokladu). Obnova Křivoklátu proběhla jetě za Jagellonců.
Pro Habsburky představovalo Křivoklátsko málo lukrativní kraj oproti vem alternativám včetně zahraničních. Rudolf II. sídlící v Praze koupil r. 1589 tvrz v Lánech na severním okraji hvozdu. Rudolf "mohl v Lánech postavit nový lovecký zámek, který bude pohodlnějí, útulnějí a lépe přístupný ne pochmurný Křivoklát". 4) Dalí Habsburkové prodali křivoklátské panství včetně Lán r. 1659 do lechtických rukou. Valdtejnové tak r. 1713 vystavěli lánskou oboru pro chov zvěře. R. 1731 získali Křivoklátsko Fürstenberkové (novogotický pomník Karla Egona II. z Fürstenberka leí hned u Křivoklátu) a ti prodali r. 1921 panství československému státu.
Zámek v Lánech slouí od té doby jako reprezentativní sídlo prezidenta a místo státním návtěvám. Fotografie T. G. Masaryka na koni v Lánech vystřídala obrázek středověkých kníat a králů lovících na koni s kuí nebo otěpem zvěř. Lánská rezidence představuje aktuální vrchol tisícileté tradice panovnické přítomnosti na Křivoklátsku, její první zmínka pochází právě od dramatické události na Velízi.
JAN KŘTITEL
Jaromír měl jako výraz díku za svou záchranu postavit na Velízi kapli a zasvětit ji sv. Janu Křtiteli. Křesanská svatyně Narození sv. Jana Křtitele na Velízi stojí dodnes, po vech přestavbách a pokozeních obnovená v barokním stylu a slouící místnímu hřbitovu. Na první pohled jednoduchá záleitost se komplikuje při pohledu do pramenů.
Kosmas o ádné stavbě kaple, nato o jejím zasvěcení naprosto nic nesděluje. Roli svatého rozepisuje s notnou dávkou epiky a verů a Dalimil. V kapitole 34 "O zlé radě Vrovců" tvrdí: "Jaromíra jali, u skal přivázali k lipovému pni. Hloupost udělali páni nejapní, e začali ípy mířit do té lípy, nebo neviděli ve svém zaujetí, jak ty ípy marně k svému cíli letí, jak svatý Jan Křtitel Jaromíra brání, jak pičaté kluky chytá do hazuky kníete, e ádný z nich ho neporaní." Jaromírovi druiníci pak: "Odvázali kníete. Navdycky od chvíle té v paměti vak místo měli, oltář na něm vystavěli a později kostel skvělý k slávě Jana Křtitele."
Stěejní pramen k naemu tématu pochází stejně jako Dalimilova kronika z počátku 14. století a k tomu jedná se o falzum, které se hlásí k r. 1205. Listina patří do rozsáhlé skupiny falz spadající do 13.-14. stol., jejich účelem bylo písemně pojistit ji daný stav věcí. Nedá se tedy říci, e by přes svůj název chtěly přímo falovat historii. Odráejí stav své doby - ale i ten vznikl v době starí, i kdy ne nutně přímo v té době, ke které se hlásí.
Falzum se vydává za listinu sepsanou r. 1205 králem Přemyslem Otakarem I. Král v ní potvrzuje starí darování kníete Břetislava I. z r. 1035. Břetislav (1034-1055) měl darovat kláteru v Ostrově u Davle čtyři popluí v Černíně u Zdic, kapli na Velízi a její stráce z Otročiněvsi. Z dalích statků měl kláter získat poustevnu ve sv. Janu pod Skalou, kostel v Zátoni na horním toku Vltavy a kostel sv. Jakuba v Domalicích.
Namísto Jaromíra tu tedy figuruje jeho synovec Břetislav; ten mimochodem figuruje v jiném falzu jako fundátor klátera v Sázavě. 5) Údajům falza dodává na věrohodnosti více souvislostí. Vyjmenované statky existovaly skutečně ji v 11. - 12. století, jak dosvědčují archeologické pozůstatky. Na Velízi konkrétně prokázal archeologický průzkum pohřebitě datované do 11. století, a k pohřebiti se předpokládá nějaká svatyně. Duan Foltýn přímo konstatuje: "Podkladem chronologicky řazeného seznamu darů jednotlivých českých panovníků byl pravděpodobně soupis sestavený na počátku 12. století a doplněný o poslední záznamy v padesátých letech tého století." A upřesňuje: "Tři velmoské donace kaplí spadají zřejmě a do první poloviny 12. století či do doby nepříli starí." 6)
Existence velízské kaple je pak přímo doloena k r. 1250, kdy zde král Václav I. přebývající na nedalekém Týřově nechal pasovat vilika Medvěda na rytíře. K této události je konečně dosvědčeno i zasvěcení kostela sv. Janu Křtiteli.
Z kvanta údajů lze poměrně jednodue odhadnout, od koho pochází zasvěcení velízské kaple. Kláter Ostrov nedaleko Davle měl svůj hlavní chrám zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Tři čtyř svatyň darovaných podle falza Ostrovu kníetem Břetislavem jsou rovně zasvěceny Janu Křtiteli - vedle kaple na Velízi to jsou kostel v jihočeské Zátoni 7) a poustevna ve Svatém Janu pod Skalou (v latinském textu "in spelunca sancti Johannis Baptiste"). Jan Křtitel, resp. jeho hlava, se objevuje i v městském znaku obce Davle 8), stejný motiv je k vidění i na budově davelského vlakového nádraí směrem od nástupitě.
Vypadá to tedy, e ostrovský kláter zasvěcoval alespoň v počátečním období získané svatyně svému hlavnímu patronovi. Samozřejmě nelze vyloučit ji předelá zasvěcení Janu Křtiteli, čím by se i mohl zvyovat zájem o získání takové svatyně, ale pravděpodobnějí je první varianta.
Z pozdějí doby pochází dalí dary věnované kláteru. Dva z nich byly jetě zasvěceny Janu Křtiteli; celkem to vychází na pět svatyň z celkového počtu asi dvaceti spravovaných Ostrovem. Na Brdsku daroval Protiva z Romitálu po r. 1310 Ostrovu vrch Teslín i s přísluenstvím, mnii zde vybudovali mení filiální kláter (snad na způsob poustevny vzhledem k lokalizaci). 9)
R. 1233 získal Ostrov od Václava I. majetky a kostel v obci Skřipel na Hořovicku. V pozdějí době byl kostel přesvěcen na patrocinium sv. Jana Křtitele, barokizován a ocitl se v katastru obce Osov. 10) V katastru Skřipele se shodou okolností protne vyprávění následující kapitoly.
VELES
Jméno Velíze, ve středověku zvaného Velis nebo Veliss, provokuje fantazii. Nadené komentáře odvozují jméno kopce podle slovanského boha Velese a povaují věc za víceméně prokázanou, popř. se pohybují v mezích od "pravděpodobně" a po "nesporně". Tvrdí tak i ji citované stránky obce Kublov: "Jeho název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětitěm se svatyní." A záhadolog Otomar Dvořák to rozvíjí: "Ve slovanských dobách zde byl uctíván bůh Veles, ochránce stád a pastýřů. ... Podle pověsti právě na Velíz přivedli Vrovci zajatého kníete Jaromíra a chystali se ho zde rituálně obětovat pod posvátným dubem." 11) Zápis kronikářů je označován za "pověst", zatímco hypotéza zaloená na podobě jmen za fakt. Je to na jednu stranu docela dobrá sonda do due záhadologa, ale odbýt se nedá. Indicií je více a souvisí i se současnými dějinami Velíze.
Mylenky ztotonění Velíze a Velese se ujala skupina historického ermu a jiných radostí Berountí měané, kteří postavili na Velízi dřevěný idol boha Velese. 12) Připomíná to starí nápad o postavení sochy boha Radegasta na vrchu Radho ve Slezsku, jak proběhlo u za První republiky. Skupina Rodná víra, která se zabývá obnovou slovanského pohanství, postavila idol bohyně Mokoe na vrchu Mokoín u Přelouče. 13)
Pojmenování významných zeměpisných prvků a obzvlátě hor po pohanských bozích není nic neobvyklého. Naďa Profantová uvádí výčet lokalit spojovaných s pohanskými bohy pomocí jmen a dokladům kultu. Patří sem Bělboice u Kralovic (bůh Bělboh); zmíněný vrch Mokoín; dvakrát vrch Radho (bůh Radegast) - známý vrch ve Slezsku i obec u Vysokého Mýta; Svatobor; Níebohy na dolní Ohři nebo Svaryov (moná od boha Svaroga). 14) Velíz ve výčtu chybí, co můeme chápat jako výraz skeptičtějího pohledu.
Zeměpisných jmen vztahujících se pravděpodobně k Velesovi je ve slovanských zemích povícero. Mimo jmen lidských osad je z naeho pohledu nejzajímavějí hora Veles/Vele v Bosně. Osobně navrhuji upřít pozornost na vrch Veli u Jičína; shodou okolností pár kilometrů od staroslovanského hraditě v Čeově, kde Rodná víra také pořádá slavnosti. Jednak je tu podoba jména s Velízem, staročesky Velisem, jednak mohl být Veli určitým objektem kultu.
Na monou funkci Velie se přilo náhodou a vztahuje se ke keltskému hraditi v Markvarticích. Jistý návtěvník hraditě fotil za jarní rovnodennosti srny, a u toho se mu povedlo vyfotit slunce, jak vychází přímo nad Veliem. Markvartická stavba mohla být tedy svatyní, ale i běným sídlem velmoe; okolní nálezy pak dokládají běné keltské osídlení. Kateřina Lorencová ukončuje svůj článek o Markvarticích: "O jarní a podzimní rovnodennosti lze z míst, kde stávala brána, pozorovat přímo nad nedalekou vulkanickou horou Velií, z ní pochází mnoho archeologických nálezů, mj. i z doby laténské, východ slunce. Tato skutečnost podle moderních archeoastronomických teorií řídila umístění vchodu do čtyřúhelníkového ohrazení při jeho stavbě. Zvolená orientace vak vůbec nemusí mít astronomický význam, můe jít o náhodu a celá teorie by pak byla čirou spekulací. Archeologicky nelze tyto interpretace ani doloit, ani vyvrátit." 15)
Dalí moný "kalendář" nabízí bývalá keltská svatyně ve Skřipeli se vztahem k brdské hoře Pleivec. Valy svatyně jsou dosud dobře zachovány, tvoří čtverec; z němčiny se pro tyto svatyně pouívá pojem Viereckschanzen. Podobně vypadala svatyně v Markvarticích (tvar lichoběníku), kde se zachovaly alespoň dva protilehlé valy. 16)
Na vrcholu Pleivce se nachází pozůstatky po rozlehlém hraditi, které fungovalo u za doby bronzové. Přes velikost hraditě se ale předpokládá, e hraditě fungovalo jako kultovní místo, ne jako klasické sídlitě. Dokládá to skladba archeologických nálezů a dále jev, který jsme u spatřili u Velie. Ze svatyně ve Skřipeli lze pozorovat západy slunce nad Pleivcem. Z jediného vchodu svatyně lze sledovat západ Slunce nad kopcem. Na keltský nový rok k 1. listopadu (mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, nae duičky) zapadá slunce poblí temene kopce, přesně v místě, kde se nacházela brána do hraditě (a přeneseně "brána do Nového roku"). 17)
Je zajímavé, e ostrovtí benediktini vlastnili jak kapli na Velízi, tak kostel poblí skřipelské svatyně, který byl rovně zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Na prokázání nějaké vnitřní souvislosti to ale samozřejmě nestačí.
Na Pleivci i Velízi byly objeveny nálezy z pravěkých dob. Archeolog Jiří Krituf píe: "Polykulturní lokalitou je pak vrch Velíz (k. ú. Kublov), kde bylo dosud doloeno osídlení z neolitu, eneolitu, doby bronzové, doby laténské a raného středověku." 18) Oba kopce mají podobný podlouhlý tvar, vhodný pro dlouhodobějí sledování západu slunce. Dále pokud je vrch Veli pojmenován ze stejného základu jako vrch Velíz a měl by rovně tuto astronomickou funkci, je nasnadě nápad, zda u Velíze nebyla také nějaká svatyně, ze které by se dalo Slunce pozorovat. Bylo by to pádné potvrzení o kultovním významu Velíze.
Pokud vezmeme v potaz moný pohanský význam Velíze, nabádá to k nové interpretaci Kosmovy zprávy. Kostely a kaple se v raném středověku stavěly v místech hustého osídlení a jejich kapacita pro celkové osídlení bývala nedostatečná. Investice do kostelů, které nebyly masově vyuívány, musely mít pádný důvod. Odlehlé kostelíky se tak stavěly na místech, která měla do té doby pohanský charakter. Světec, jemu byl kostel zasvěcen, přebíral nad místem patronát namísto dosavadního pohanského boha. Kosmas by tak přisoudil stavbu kaple jiné události a v jistém smyslu by Jaromírovo zajetí bylo skutečně jen pověstí, nereálnou zkazkou. A Přemyslovci by tu zápasili se starím a houevnatějím nepřítelem, ne byli Vrovci - se starou vírou.
Poznámky:
1) http://www.kublov.cz/pages/vznik_obce.html
2) Krzemienská, Barbara: Boleslav I. Melantrich, Praha 1986, s. 30.
3) Přemyslovské Křivoklátsko, s. 20, s. 67.
4) http://www.obec-lany.cz/cz/historie-obce-lany-aneb-jak-plynul-cas
5) "Podle domácí tradice měla být v Sázavském kláteře freska se scénou, na které kníe Břetislav klade na oltář Panny Marie darovací listinu, o ní mluví tzv. Mnich sázavský. Freska měla být v r. 1746 pokozena poárem, a proto z ní byla pořízena kopie." in: Sommer, Petr: Svatý Prokop; z počátku českého státu a církve. Vyehrad, Praha 2007, s. 112.
6) Foltýn s. 279, 280
7) http://www.hrady.cz/index.php?OID=9126
8) http://www.obecdavle.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=98&Itemid=126
9) http://www.hrady.cz/index.php?OID=1530
10) http://www.hrady.cz/index.php?OID=6933
11) http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=1466
12) Fotogalerie z akce - http://www.berounstimestane.cz/index.php?SMid=184
13) http://rodnavira.cz/o-nas/nase-cinnost/mokosin-den/
14) Profantová, Naďa: Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství v českých zemích. in: Co můj kostel má, nemůe kníe odníti; ed. Eva Dolealová, Petr Meduna. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, s. 25.
15) Lorencová, Kateřina: Markvartice sídlo aristokracie, či svatyně doby laténské? - http://www.archeologienadosah.cz/vylety/markvartice-sidlo-aristokracie-ci-svatyne-doby-latenske
16) Valy v Markvarticích - http://www.mapy.cz/letecka?x=15.2031662&y=50.4169724&z=16&l=0 Část valů byla rozorána r. 1968 při scelování polí, jinak by si zachovaly jetě plnějí tvar.
Valy ve Skřipeli - http://www.mapy.cz/letecka?x=14.0757178&y=49.8372242&z=16&l=0 Fotografie Skřipele se dostala i na obálku knihy Keltské Čechy od Jiřího Waldhausera.
17) Ministr, s. 210 - 212.
18) Křistuf, Petr: Osídlení Křivoklátské vrchoviny v pravěku a raném středověku - http://www.kar.zcu.cz/ovp/projekt.php?id=11
Hlavní literatura:
Přemyslovské Křivoklátsko, 900 let hradu Křivoklátu; ed. Razím, Vladislav. Národní památkový úřad, Praha 2010.
Foltýn, Duan: Celly a probotství klátera sv. Jana Křtitele na Ostrově. Zamylení nad problematikou benediktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách. in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa; ed. Petr Sommer. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, s. 277 - 289.
Ministr, Zdeněk: Géniové dávnověku. Mladá fronta, edice Kolumbus, svazek 186, Praha 2007.
Celý článek |
Komentáře: 18 |
Přidat komentář |
Záloky:
