Středověk
Dnes je: 20. 10. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * Východofranská říše, Regnum Theutonicum, Svatá říše římská národa německého a jméno “Němec” aneb dlouhá cesta k současnému Německu

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 21. 04. 2013 (6356 přečtení)

    Nejvýznamnějším státním celkem západní Evropy raného středověku byla franská říše pod vládou Merovejců a Karlovců. Rozlehlost a multietnicita říše vedly k tomu, že po rozpadu franské říše se k jejímu dědictví mohlo hlásit více nástupnických států.

    Rozdělení franské říše na Východo- a Západofranskou neznamenalo ještě ve své době definitivní rozpad, stále to byly říše franské, jak říkal název. Rozdělení vzniklo z toho důvodu, že části rozlehlé franské říše si rozdělili královští synové. Opětovné sjednocení v případě vymření jedné větve královského rodu se do budoucna nabízelo, probíhalo tak i v případě merovejských království Austrasie, Neustrie a Burgundska. Nakonec se podobná praxe neopakovala. Obě části říše se vydaly vlastní cestou, vznikly nástupnické státy, které se k odkazu franské říše a ponejvíce odkazu Karla Velikého stále hlásily. Nejprve tradici pěstovaly středověké královské, resp. císařské rody francouzské i říšské, nové vzepětí ve sporu přišlo v 19. století během formování moderních národů.

    Francie si může nárokovat dědictví už jen z pozice svého jména, které přímo vychází ze jména Franků. Německo zase odkazuje na germánský původ kmene Franků, zatímco dnešní Francie vychází spíše z galorománské než germánské tradice. Z hlediska dynastického měly Východo- i Západofranská říše za vládce přímé potomky Karla Velikého. Po vymření karlovských rodů na ně nové rody navazují. Nejčastějším jménem francouzských králů skrze všechny dynastie je Ludvík – nejznámější Ludvík XIV. jakožto „Král Slunce“, Ludvík XVI. jako poslední francouzský král, popravený za Francouzské revoluce – a tato linie Ludvíků se odvozuje od prvního svého jména, franského krále Chlodvíka, sjednotitele franské říše na počátku 6. století. Vládci východní části bývalé franské říše zase měli na svém území Cáchy, a v tamním kostele ostatky Karla Velikého, které nechal Fridrich I. Barbarossa svatořečit, aby se přihlásil ke Karlovu dědictví.

    Další legitimizací dědictví po Karlu Velikém byla idea „renovatio imperii“, obnovy římské říše, kterou začal Karel Veliký a ve které pokračovala dynastie Otonů. Otoni obnovili císařský titul pro území, kde vládli, a tím se sami i další dynastie Svaté říše římské mohli považovat za nástupce císaře Karla Velikého.

    Celou tuto genezi od Východofranské říše přes Svatou říši římskou po Německo se pokusíme alespoň povšechně obsáhnout.

    Soužití germánských Franků s Galoromány vedlo ke kulturní i etnické asimilaci, k průniku starší antické kultury s nastupující barbarskou v rámci jedné říše. Rozlehlost říše a slábnoucí centrální vláda ale nastolily opačný trend, trend rozpadu. De facto samostatné postavení během vrcholného středověku vykazovala Akvitánie, kterou připojili francouzští králové až během křížových válek proti albigenským a proti jejich ochráncům z řad místní šlechty.

    Definitivní rozpad franské říše proběhl na jiné úrovni, její západní a východní část se vydaly cestou, která skončila mj. u vzniku Francie a Německa. Nebyl to akt jednorázový, v podstatě se nedá ani pevně stanovit, kdy přesně končí západofranská říše a začíná Francie, a nepanuje ani plná shoda na tom, kdy se na území bývalé východofranské říše může začít oprávněně mluvit o německém národě.

    Dělení na západní a východní část probíhalo ještě v rámci jednotné franské říše, dílčí království západu se nazývalo Neustrie a dílčí království východu Austrasie. Obě části byly v podstatě rovnocenné, větší nebo menší význam jednoho z nich se odvíjel od aktuální moci tamějších králů nebo majordomů. Na obě království měl nárok člen merovejského rodu, zprvu měli nárok synové zesnulého vládce celofranské říše, poté se prosazovala tendence k dědičnému nástupnictví v rámci jednoho konkrétního království - poprvé r. 575 v Austrasii, kde po zavražděném králi Sigibertovi nastoupil jeho syn Childerich, čímž byla popřena práva Sigibertových bratrů. K běžnému rozlišování obou jmen království dochází asi po r. 640, přičemž toto pojmenování začalo být přijímáno tak přirozeně, že kronikáři, kteří se vracejí i k dějům minulým, rozlišují obě království pod těmito jmény už od onoho roku 575. Ve vlastní sebeindetifikaci vystupují Neustrijci jako "praví Frankové", sebe označují jako Franky a východní sousedy jako Austrasijce.

    Obsazování královských trůnů obou království se nakonec stalo věcí vůle majordomů, jejichž moc vyvrcholila v prosazení centrální vlády nad celou franskou říší za vlády Karla Velikého a Ludvíka Pobožného. Stará království Austrasie a Neustrie nebyla již nikdy obnovena.

    Při dělení říše Verdunskou smlouvou r. 843 mezi Lothara, Ludvíka Němce a Karla Holého byly použity pojmy Francia media (střední), Francia orientalis (východní) a Francia occidentalis (západní). Východofranská a Západofranská říše svoji svébytnost ustály, Středofranská říše byla nejprve přerozdělena a poté se o ní zbylé dvě říše začaly přetahovat.

    Nástupnické státy 843 - 870; přerozdělení Střední říše a vznik Lotrinska

    Smírného řešení o dědictví mezi syny Ludvíka Pobožného (franský císař 814-840) bylo dosaženo r. 843 ve Verdunské smlouvě. Karel (843-877), zvaný Holý, obdržel území západně od linie Maasa – Rhona - Saona, útvar od té doby zvaný Západofranská říše. Nejstarší Lothar (843-855) obdržel území východně od zmiňovaných řek Maasy, Rhony a Saony, na druhé straně tvořil nejdelší hranici Rýn. Lothar ovládl pruh Evropy sahající od Středozemního k Severnímu moři. Zhruba jej lze vymezit – (severní) Itálie, Švýcarsko, celé východní pomezí dnešní Francie (Burgundsko na jihu, Alsasko na severu), směrem na sever dnešní Belgie a Nizozemí. Umělý slepenec neměl dlouhého trvání, jako pojmenování lze použít Střední říše. Jakožto nejstarší z bratrů mohl Lothar k císařskému titulu připojit vládu nad dvěma význačnými městy, Římem a Cáchami. Ludvík (843-876), zvaný Němec, ovládl území východně od Rýna. Výjimku tvořil dolní tok Rýna, Frísko, které patřilo ještě Lotharovi. Východní hranice byla tvořena slovanskými kmeny Čechů a Polabanů. Na severu překračovala Východofranská říše Labe až směrem k řece Eider, kde se dotýkala Dánska. Směrem na jih kopírovala hranice řeku Labe až k soutoku se Sálou. Podél Sály šla hranice k jihu na hranici s Čechami, ty říše obchází, na jihu zaujímala říše ještě dnešní Rakousko a přes Dolomity šla až k pramenu Rýna.

    Další dělení říší způsobila Lotharova smrt r. 855. Zbytek Střední říše, zhruba od pohoří Vogézy ve střední a severní Francii směrem k Severnímu moři přes Belgii a Nizozemí, obdržel Lotharův syn Lothar II. (855-869). Jméno jeho státu se na rozdíl od jména "Střední říše" udrželo dodnes, a to ve formě Lotrinsko (původně Lotharangie), popř. ve formě francouzského Lorraine. Jméno tedy pochází od tohoto Lothara II., nikoli jeho otce Lothara I., jak se někdy mylně uvádí v rámci výkladu Verdunské smlouvy. Z Lotrinska se vyvinul polosamostatný celek, jedno z vévodství pozdější Svaté říše římské (viz níže). Itálii ještě za svého života r. 844 Lothar I. věnoval svému nejstaršímu synovi Ludvíkovi II. zvanému Italskému (844-875). Na vládce Itálie přechází i císařský titul, většinou jej získají králové jinak malého reálného významu. Italské království se rozkládalo na území bývalé království langobardského, které dobyl na popud papeže r. 774 Karel Veliký. R. 781 pak Karel Veliký nechal papežem korunovat a pomazat své dva syny, jednoho na krále akvitánského a druhého na krále italského. Jméno "italský" bylo zvoleno proto, aby se nemuselo použít jméno "langobardský", protože bylo v zájmu papežského stolce tradici langobardského království vyhladit.

    Druhý nejstarší syn Lothara I. Karel obdržel po otcově smrti Provence a Burgundsko v dnešní JV Francii. Itálie, Burgundsko a Lotrinsko se tedy vydávají relativně vlastní cestou, ale zůstanou neustále v centru zájmu vládců obou franských říší a v určitých obdobích se ještě stanou částmi franských říší.

    VÝCHODOFRANSKÁ Ř͊E A REGNUM TEUTONICUM


    Ludvík Němec po konsolidaci Východofranské říše umírá r. 876 a říše je rozdělena mezi jeho syny. Karloman (876-880) získal Bavorsko, Ludvík II. Mladý (876-882) severněji od Bavorska Durynsko, Franky a Sasko a Karel Tlustý (876-887) západně od Bavorska Švábsko, území na horním toku Rýna, v podstatě dnešní Bádensko. Po úmrtí Karlomana přebral Bavorsko Ludvík Mladý a když ten dva roky na to umírá, sjednocuje celou Východofranskou říši poslední z bratrů Karel Tlustý.

    Váhu své moci podložil Karel r. 881 ziskem císařské koruny a Itálie. Po úmrtí vládce Západofranské říše Karlomana r. 884 ovládl Karel i Západofranskou říši, v tamějším číslování pořadí jako Karel III., (Karla Holého lze počítat pod řadovou číslovkou II. a Karla Velikého jako prvního) a celá franská říše byla na krátkou dobu sjednocena pod jedním vládcem.

    Svržení Karla Tlustého


    Jednotná vláda byla realizovatelná v praxi pouze velmi pofidérně. Odpor místní šlechty se nedal zlomit, rozsáhlou říši ohrožovaly vpády nepřátel. Savojsko ohrožovali Saracéni, kteří r. 846 stačili vyplenit i Řím a ve francouzských Pyrenejích se jim povedlo založit loupeživé hnízdo.

    Mocnější hrozbu jednotě představovaly normanské nájezdy Norů a Dánů. Za obě loupení padla města jako Paříž, obchodní fríské centrum Dorestad nebo Hamburk včetně tamějšího arcibiskupství, které bylo raději přestěhováno do Brém. Loupeživé nájezdy byly ovšem jen jednou ze stránek vikinské doby, podstatnější dopad měla severská kolonizace. Ve Francii obsadili Normané území zvané po nich Normandie, které jim r. 911 král přenechal jako vévodství. Za Karla Tlustého ovšem místo politických svazků fungovala Normandie jako předpolí pro další nájezdy.

    Slabost císaře znásobená jeho podlomeným zdravím vedla r. 887 k jeho svržení a nahrazení vládou vojenské šlechty zocelené v bojích.

    Východofranská říše 887-911


    Vlády Východofranské říše se po volbě šlechticů chopil Arnulf Korutanský (887-899). Arnulf byl nemanželským synem Karlomana, onoho syna Ludvíka Němce, který vládl Bavorsku v letech 876-880. Karloman rok před svou smrtí r. 879 jmenoval Arnulfa vládcem korutanské marky, Arnulf tak plnil úlohu obrany před velkomoravskými a ke konci už i uherskými útoky. Spolu s nespokojenými šlechtici se postavil do čela odboje proti Karlu III. a po jeho úmrtí byl provolán králem Východofranské říše.

    Vojenskou sílu stihnul ukázat r. 891 ve vyhrané bitvě nad Normany u Lovaně. Do dějin českého území zasáhl svými vztahy s velkomoravským knížetem Svatoplukem. R. 890 si Svatopluk vynutil vládu nad Čechami, ale po jeho úmrtí se r. 895 odebralo za Arnulfem do Řezna české poselstvo v čele s knížetem Spytihněvem, aby navázalo s Bavorskem spojenecké vztahy. V letech 894-899 se stal Arnulf nad to králem italským a r. 896 se nechal korunovat císařem.

    Nástupcem Arnulfa se stal jeho syn, teprve šestiletý Ludvík zvaný Dítě (899-911). Pro staršího, ale nemanželského syna Zwentibolda (895-900) prosadil Arnulf královský titul pro Lotrinsko. Zwentibold je pogermánštělé jméno Svatopluk, tento velkomoravský Arnufův protihráč šel Arnulfovu synu za kmotra a přenechal mu své jméno.

    Ludvík nastoupil na trůn v šesti letech, regentství převzala šlechta a duchovenstvo. Zemi začaly mocně sužovat nájezdy Maďarů, kterým se Ludvík neúspěšně postavil r. 910 na Lešském poli. Na následky válečných útrap Ludvík rok poté umírá.

    Úmrtí Ludvíka Dítěte představuje z hlediska sledování dalšího vývoje státnosti velice důležitý mezník. Jeho osobou vymírají ve Východofranské říši Karlovci, žádný potomek Karla Velikého tu k mání není. Říše se nyní mohla vydat cestou rozpadu a samostatných států, cestou opuštění franské tradice - a pak by třeba nemuselo vzniknout žádné Německo -, nebo se musel najít nějaký kompromis mezi ústřední a lokální mocí, jak se také stalo.

    Kmenová vévodství


    Území Východofranské říše bylo rozděleno mezi tzv. kmenová vévodství. Kmenová byla proto, že navazovala jménem i územím na původní germánské kmeny, které tu sídlily před dobytím Franky. Na území dnešního JV Německa a Rakouska leželo kmenové vévodství Bavorsko; v JZ Německu, kde kdysi sídlil kmen Alemanů (část kmenového svazu Svébů, počeštěle Švábů), vzniklo vévodství švábské; na území dnešního středního Německa, v Pomohaní a středním Porýní, vzniklo vévodství Franky, pojmenované podle části kmene Franků, kteří sídlili takto východně – aby se odlišilo od jména franské říše, používalo se pro něj pojmu Franconia namísto Francia; na severu, západně od Labe fungovalo vévodství saské. Jako vévodství bylo ustanoveno i Lotrinsko, ač nenese jméno po kmeni, ale po Lotharovi II. Význam Lotrinska významově odpovídal vévodství, když už neuspěl pokus císaře Arnulfa udělat z Lotrinska království; na vévodství pak povýšil Lotrinsko Jindřich I. jako jednu z protislužeb, když chtěl tamního vládce připoutat k sobě a vymanit ho tím z dosavadní orientace na Západofranskou říši.

    Vévodský titul, latinsky dux, původně označoval vůdce vojenské družiny zabývajícího se profesionáoně dobýváním, který fungoval vedle kmenového krále pro mírové období, latinsky zvaného rex. Nyní vévoda funguje i v mírovém období a označuje šlechtice, který je pověřen správou území pod vrchním vládcem (králem nebo císařem). Čtyři až pět vévodství v této době tedy tvořilo v součtu jednu Východofranskou říši.

    Kmenová vévodství měla, jak už bylo řečeno, jméno i území podle podmaněných kmenů, ale vládnoucí šlechta těchto vévodství byla nová. Byla dosazená Karlovci, původem franská, a tedy loajální Frankům, nikoli místním tradicím. Tak saští Liudolfovci, ze kterých vzešel císařský rod Otonů, přišli do Saska z Durynska, aby tvořili loajální vládu Karlovců v této odbojné zemi. Bavorsku vládl franský vévodský rod Luitpoldingů, Frankám rod Konrádovců a Švábsku rod Burkhardovců.

    V zájmu konsolidace se vévodské rody usazovaly na jednom místě a upevňovaly postavení pomocí manželských svazků s místní šlechtou, i za cenu opouštění statků roztroušených po území celé franské říše, od Itálie po Lotrinsko.

    Síla vévodů se ukázala r. 887 při volbě Arnulfa Korutanského na krále Východofranské říše, když odmítli nárok západofranského královského rodu, který měl přitom z příbuzenského hlediska na trůn větší nárok. Arnulf byl sice levoboček, ale schopnější vlády a obrany, což už stačil ukázat. Opakuje se v podstatě legitimizace dynastického převratu, kterou použil životopisec Karla Velikého Einhart. Einhart obhajuje svržení Merovejců karlovskými majordomy tím, že Merovejci byli králi pouze podle jména a vykonávali pouze to, co jim majordomové poradili. Východní Frankové se pouze zachovali podobně, místo krále z vládnoucí dynastie, který ale neplnil všechny funkce, nejvíce obranu země, dosadili novou dynastii, resp. vedlejší rodovou větev, která se vlády ujala se vším všudy.

    Zásadní rozhodnutí ve věci dalšího směřování nastalo r. 911 úmrtím posledního Karlovce. Kmenoví vévodové byli více než kdy jindy postaveni před možnost vlastní vlády, cesty územního partikularismu, nebo začlenění do nějakého nadkmenového svazku. Volili na rozdíl od tehdejší západofranské šlechty druhou možnost.

    Král mezi vévody - první mezi rovnými? 911 – 962


    R. 911 si vévodové zvolili krále říše z vlastních řad, a sice franského vévodu Konráda (911-918). Konrád ale cítil potřebu vynikat nad ostatní vévody, a ti se začali bránit. Burkhardovce zlomily popravy, bavorský vévoda Arnulf (907-937; neplést s východofranským králem z let 887 - 899 téhož jména) uprchl k Maďarům a se saským vévodou Jindřichem uzavřel Konrád r. 915 příměří. Součástí příměří byla možná i dohoda, že Konrád po své smrti odkáže volit Jindřicha jako svého nástupce.

    Na smrtelné posteli Konrád skutečně kázal předat titul Jindřichovi. Snad je to téma spíše legendistické, ale tím spíše populární - Konrád měl zpytovat svědomí, že oslaboval zemi vnitřními boji, místo aby ji sjednotil proti vnějšímu nebezpečí. Jindřich jakožto nejsilnější vévoda měl podle Konráda tuto jeho chybu napravit a skutečně toto poselství naplnil. Jindřich I. zvaný Ptáčník (919-936) byl zvolen hlasy svých Sasů a Konrádových Franků. Proti opozičním Bavorům a Švábům podnikne tažení, které nekončí masakrem, ale uzavřením přátelství, by s nepoměrem sil; ostatně obdobnou politiku použil i při tažení proti českému knížeti Václavovi. V postoji vůči ostatním vévodům postupoval opatrně, neprosazoval svoje postavení nad ostatní. Odmítl z toho důvodu i královské pomazání, i když se tím příslušného preláta nepříjemně dotkl.

    O to více rázně postupoval proti vnější konkurenci. Poráží pár kmenů Polabských Slovanů, vede tažení do Čech; s vikinskou expanzí si poradil tak, že porazil na souši Dány, se kterými Sasko sousedilo. Nejdůležitější akcí ale bylo odražení největšího nebezpečí, a sice Uhrů. Nejprve si Jindřich vyplatil mír na dobu devíti let, kdy sbíral síly a zřejmě ničil potencionální uherské spojence (Polabské Slovany), a po vypršení lhůty odmítl Uhrům tribut obnovit. Trestný uherský vpád r. 933 končí porážkou na řece Unstrutu.

    V závěti předal Jindřich titul svému synovi Otovi (936-973). Pokládá tím základy dědičné monarchie namísto dosavadní monarchie volené. Otovi vybral za ženu prestižního postavení, dceru anglosaského krále Aethelstana Editu (anglosasky Aedgithu). Ota zdědil vnitřně zkonsolidovanou říši a začal jednat v zájmu konsolidace moci osobní. Nový král už nevystupuje jako první mezi rovnými, ale po vzoru Konráda se začíná prosazovat, a to i vojensky. Narozdíl od Konráda ovšem ve výsledku úspěšně, i když škody způsobené válkou byly značné a některé i nevratné.

    Ambiciózní Ota se jal šířit svou moc i za hranice. R. 937 vymírá Rudolfem II. hornoburgundský královský rod a Ota dosazuje své spojence; r. 947/948 připojuje k hornímu Burgundsku i Provence (= dolní Burgundsko). Sňatkem s Adelheid r. 951 se Ota stává králem italským. R. 955 v bitvě na Lechu odráží poslední uherský útok na Západní Evropu, čímž de facto ukončuje kořistnickou fázi uherské říše. A jako vrchol budování moci se Ota I. nechává 2. února 962 korunovat papežem v Římě na císaře.

    Nyní nastává chvíle k otázce, čemu vlastně vládla otonská dynastie, jak to lze pojmenovat? Vévodové r. 911 volili krále, titul byl převzat od krále Východofranské říše. A i jméno Východofranské říše se od Jindřicha I. opět oficiálně objevuje. R. 920 uzavřeli Jindřich Ptáčník a jeho západofranský protějšek bonnskou smlouvu, kde jsou království jmenována jako "Regnum Francorum orientalium" a "Regnum Francorum occidentalium", tedy Království Východních, resp. Západních Franků. Jindřich I. oficiálně používá titulaturu „král Franků“ (rex Francorum). I po vymření Karlovců a nástupu vévodských rodů na královskou pozici lze tedy stále mluvit o Východofranské říši.

    Současně s tím se ale objevuje nové označení, které bude nabývat navrchu. Salcburské anály k r. 919 uvádějí jméno regnum teutonicorum - v překladu Království Němců. Vztahuje se na události při nástupu vlády Jindřicha Ptáčníka, který bojoval s Arnulfem Bavorským, a právě Arnulf měl být takto, jako "král Němců", vítán v Řeznu. Starší výklady v tom spatřovaly výraz boje o vládu nad celou říší, tedy nad všemi kmenovými vévodstvími, které by byly obecně německé. Dušan Třeštík to vysvětluje jinak1), pojem "teutonici" vznikl v Itálii, kde takto jmenovali sice mluvčí německého jazyka, ale pouze ty, kteří jim byli zeměpisně nejblíže, to znamená Bavory. Podobně uvažoval autor Kristiánovy legendy. Ten uvádí jistého Strojmíra, který byl pozván jako vzdorokníže za vyhnaného knížete Bořivoje I. Strojmír pobýval do té doby ve vyhnanství u bavorského dvora, Kristián to doslova komentuje (kapitola II.): „Který uprchnuv ze své země žil jako vyhnanec u Němců."

    Užití pojmu regnum teutonicum salcburskými anály v 10. století tedy neznamená totéž, co znamená Království Východních Franků. Samotné sousloví Regnum teutonicum (Království německé), resp. už zmíněná forma regnum teutonicorum (Království Němců) jako souhrn pro všechny politické celky s německým jazykem se objevuje pravidelněji až v 11. století; bude pocházet také z Itálie. Pro 10. století bude jistější se přidržet jména východofranského království.

    Ota I. si r. 962 přisvojil císařský titul, který z podstaty věci nemohl být omezen pouze na Franky. Císař byl odjakživa titul Římanů (odvozený od jména Caesar), a tak se i Otovo císařství vztahuje na útvar nyní zvaný Imperium romanum - Říše římská. Římská říše by měla logicky zahrnovat Řím, i proto se úsilí římských králů a císařů od Oty I. přes Otu II. a Otu III. přes oba císaře Fridrichy I. a II. a další nástupce bude napínat přes Alpy daleko na jih od vlastních německých zemí.

    Pokud chtěl Ota I. a další císařové navázat i na tradici římské říše císaře Karla Velikého, potřebovali vládnout i nad územím Karlovy říše. Připojením italského království a ovládnutím Burgundska se to Otovi téměř stoprocentně povedlo. Úplného připojení Burgundska k Říši dosáhl císař Konrád II. (viz další kapitola).

    Říše římská, Svatá říše římská a regnum teutonicum 962 – 1157


    Ř횚tí vládci počínaje korunovací Oty I. pokračovali po vzoru Karla Velikého v "renovatio imperii", v novém pokusu o "obnovu říše". Ota III. (983-1002) přenesl své sídlo do Říma a na svou peče nechal vyrýt slova "Aurea Roma" - Zlatý Řím. Oficiální jméno "Římská říše" namísto Východofranské říše se prosadilo od r. 1034 v dikci císaře Konráda II. (1025-1039) z dynastie Sálů (Konrád nastoupil po vymření Otonů r. 1025).

    Konrád r. 1034 dosáhl připojení Burgundska, které zdědil díky příbuzenství s vymřelým burgundským rodem. Říše tak vedle německých zemí a Itálie mohla disponovat i třetí částí, Burgundskem, které tvořilo pojítko mezi oběma předešlými částmi a které bylo kdysi součástí franské říše Karla Velikého. Říše byla po čase opět celá (vyjma území tehdejší Francie, ale alespoň část říše Karla Velikého byla pod správou obnovené římské říše), a Konrád to dal najevo jak oficiálním používáním jména Římská říše, tak opuštěním jména Východofranského království.

    Při úvaze, kde končit dějiny východofranské franské říše, se nabízejí jako raná data roky 962 nebo 1034. První datum je vyhlášením úsilí o obnovu římské říše, druhé datum jejím naplněním, alespoň co se územního rozsahu týče. Dějiny po císařské korunovaci Oty I. se už nevykládají moc jako dějiny východních Franků, ale jako dějiny Římské říše. Všechny události jako boj o investituru, boje ve Francii nebo o Burgundsko, tažení do Svaté země - to jsou všechno záležitosti celoříšské, týkající se i Itálie a Burgundska, nikoli záležitosti východofranské. Jména Regnum Francorum orientalum nebo Francia orientalis se ještě současně používají až do začátku 12. století, ale v době vrcholných bojů o investituru mizí.

    Může a nemusí to být pod vlivem italské politiky, kde si vládci i jejich okolí uvědomují, že jednají v rámci širšího celku, než je jen Východofranská říše; každopádně jako nejzazší předěl od východofranské říše k šířeji pojaté říši římské může období po r. 1100 figurovat.

    V rámci římské říše bylo potřeba odlišovat její jednotlivé části, přičemž jména Itálie a Burgundska byla vcelku jasná. Pro území bývalého východofranského království se v průběhu 12. století začíná prosazovat jméno regnum teutonicum – království německé, užívané od 11. století souběžně s oním královstvím východofranským. Druhé vysvětlení zániku jména království východofranské tedy spočívá v tom, že se změnilo jméno na království německé, a to podle toho, jak se tamější obyvatelé zrovna označovali. Rozdíl mezi oběma jmény spočívá v tom, že i jméno teutonicum je původem italské, odráží tedy už mezinárodní, resp. celoříšské vztahy (k původu jména níže).

    Změny v obou pojmenováních říše přinesl Fridrich I. Barbarossa. Od r. 1157 se začíná v jeho listinách používat sousloví "Sacrum Romanum imperium", tedy "Svatá říše římská". R. 1156 se Barbarossa odvážil ke zvláštnímu aktu, když nechal v Cáchách svatořečit Karla Velikého. Zvláštní byl už způsob, když nechal jeho ostatky pozvednout na oltář kostela v Cáchách, ve kterém byl Karel pohřben, a Karla svatořečil vzdoropapež Paschal III. Barbarossa dal celým aktem najevo, že se hlásí za nástupce Karla Velikého, a že dědictví prvního franského císaře má být převedeno na německou část bývalé franské říše. Barbarossa tím napadl tradici francouzských panovníků, kteří měli Karla Velikého za svého předka, protože Karel měl být od nyní říšským svatým a patronem... Cáchy zároveň obdržely rozsáhle městská práva a hlavně titul "hlava německého království" (Oppl s. 99).

    Současně plošně zaváděné pojmenování Svatá říše římská a regnum teutonicum, a k tomu okolnosti svatořečení Karla Velikého, to všechno nasvědčuje, že Barbarossa by nejraději viděl římské císařství jako věc převážně německou.

    ***


    Vládcem Římské říše byl císař, ale toho musel korunovat papež. Pokud nastala nějaká doba prodlení nebo pokud byl papež vůči novému kandidátovi na císařskou hodnost zaujatý, mohla nastat situace, že čekatel na císařskou korunovaci zůstal bez císařské koruny. Pro tento účel zavedl Jindřich V. (1106-1125) titulaturu římského krále - Rex romanorum, a sám se tak nechal korunovat r. 1107. Dal tím najevo, že králem římské říše se stává po úmrtí předešlého vládce automaticky jeho dědic, tím může vykonávat vládu, a císařskou korunovací z rukou papeže převzetí trůnu dovrší.

    Centralismus a odstředivé tendence, pojem Němec 1157 – 1500


    Projev německého uvědomění je znát ve sbírce saského kmenového práva zvaného Saské zrcadlo, sebraného mezi lety 1220-1230. Autor Eike von Repkow odmítá volební právo českého krále pro volbu říšského krále (český král byl jedním ze sedmi kurfiřtů) se zdůvodněním, že český král "není Němec". Vedle vztahu k centrální říši ale stále fungovala sebeidentifikace partikulární, kmenová nebo jiná lokálního charakteru.
    Výraz takového pojetí je zachycen v proslovu vysokého hodnostáře dvora Oty I., kronikáře Luitpranda. Luitprand navštívil s císařem r. 968-969 Byzanc a v jednu chvíli se dost rozlítil nad mravy této cizí země: "Dějiny nám říkají, že Romulus, který dal Římanům jméno, byl bratrovrah, jehož zplodilo cizoložství. ... Ale my, Langobardi, Sasové, Frankové, Lotrinci, Bavoři, Švábové a Burgundové tak pohrdáme těmi lidmi, že když se hněváme na nepřítele a nemůžeme nalézt nic urážlivějšího, pak ho nazveme ´Ty Římane!´" 2) Proslov je zajímavý z více hledisek, jednak je to příklad, jak vytváření vlastní identity probíhá v kontaktu s cizím prostředím a vyhraněním se vůči němu. A dále je to příklad, že Luitprand místo aby použil souhrnné označení pro všechna říšská vévodství, tak raději použije jejich výčet.

    Jedna z listin Oty III. také jmenovitě vypočítává Sasy, Franky, Bavory, Šváby, Alsasany, Lotrinčany a Římany. Francis Rapp (s. 82) shrnuje: "Na prahu 11. století, dokonce i v samotném srdci onoho ze tří království, které se začínalo nazývat královstvím německým, jevil etnický partikularismus pravděpodobně přinejmenším stejnou intenzitu jako pocit společné příslušnosti k německému národu."

    Říše se potýkala jak s partikularismem vévodství, tak ale i s partikularismem svých dvou částí, které mohly císařovu vládu vnímat jako cizí. Řeč je o Burgundsku, které se nakonec osamostatnilo a v pozdním středověku nabylo větší moci než království francouzské, a dále o Itálii, která se dívala na zaalpské Germány jako cizí barbary. Právě tyto cizí pohledy ale upevnily jednotu německy mluvících obyvatel říše. Italové začali používat pro německé mluvčí pojmu "theodiscus" - lidový, a ti to převzali za své. Začali se tak označovat ti, kdo se cítili být svázáni s říší více než s nějakým menším, místním německým územím.

    Původ slov theodiscus, Theut nebo poitalštěného Tedeschi je u některých autorů hledán ve jménu germánského kmene Teutonů, který spolu s Kimbry vedl kolem r. 100 př. n l. první germánský nápor na římskou říši. Osobně s tím nemohu souhlasit, i když obě jména zřejmě mají podobný původ. Latinské theodiscus znamená "lidový", germánští Teutoni mohli beze všeho nést jméno "Lidé". Tradiční kultury dodnes používají pro svou identitu pojmu "Člověk" a pro své společenství tedy jméno "Lidé" - sibiřští Evenkové, indiánské kmeny, Romové, to jsou jedni z mnoha příkladů. Germánský kmen se tedy mohl také nazývat "Lidmi", stejně jako pozdější svébský kmen Alemanů znamená v překladu "Všichni muži/lidé" - dnešní němčina by to vyjádřila slovy "Alle Männer" („man“ může vyjadřovat jak muže, tak i všechny lidi, viz ang. mankind - lidstvo). Mezi zánikem Teutonů a prvním použitím jména theodiscus ale zeje průrva asi 900 let; ve vysvětlení jména se kloním k jiné možnosti.

    Poprvé se pojem theodiscus objevuje r. 786, kde se hovoří o předčítání usnesení "jak v latinském, tak i lidovém jazyce". Z toho vyplývá, že rozdělení se týkalo svým způsobem kulturní roviny. Zatímco jazykem Italů, ale také učenců byla latina, tak jazykem prostého lidu byl jazyk - "lidový", neučený, konkrétně vztáhnutý na německé dialekty. Tímto jazykem hovořící "lid" jsou německy mluvící obyvatelé říše, nikoli snad staří Teutoni. Jména gótských králů „Theodorich“ (nejznámější z nich ostrogótský král Theodorich Veliký v letech 493-526) také znamenají "Král lidu" ve smyslu svého lidu, svých Gótů, nikoli "Král Teutonů" ve smyslu zaniklého germánského kmene.

    Jméno theodiscus se nakonec stalo etnickým označením, zahrnovalo z hlediska Italů všechny německy mluvící obyvatele. Důraz je nutno klást na slovo "všechny" - jméno se týkalo Sasů, Bavorů, Švábů, prostě nebralo ohled na konkrétní vévodství nebo kmen, ze kterého onen "Tedeschi" pocházel. Variace jména theodiscus se začínají prosazovat od začátku 11. století.

    Pro utváření německé etnicity bylo důležité, že vznikala v kontaktu s cizím okolím. Všechny vnitřní partikularismy mohla říše vyřešit snáze než překonat rozdíly - jazykové i kulturní - se světem románským. Další příklad vytváření německé identity probíhal během křížových válek, kde se setkávaly kontingenty vojáků v podstatě z celé křesanské Evropy. Ve svaté zemi začaly vznikat rytířské řády, mj. johanité. Právě od johanitů, jejichž většinu tvořili frankofonní rytíři, se oddělili rytíři němečtí, aby r. 1199 založili Řád německých rytířů (fungující pod názvy Ordo Domus Sancte Mariae Theutonicorum in Jerusalem, zkráceně jako Německý řád, Teutonští rytíři atd.).

    Románský svět vnímal Němce jako jeden celek, a stejně tak vnímali i Němci Romány. Němci zvali Italy jako "Welchy", což znamená "Cizí". Slovo ostatně přešlo do češtiny jako označení Itala "Vlach". Románský svět se ale neomezoval pouze na Italy, kořen "val-" je použit o při rozdělení frankofonních a německých obyvatel Porýní - dodnes tak vede v Belgii jazyková hranice mezi germánsky mluvícími Vlámy a francouzsky mluvícími Valony. Ve Švýcarsku podobně označují německy mluvící občané francouzské mluvčí jako „Weltsch“. A konečně v Británii je příklad jdoucí i mimo románský svět, Anglosasové pojmenovali slovem „Waelh“ Kelty zatlačené na okraj ostrova, kterýžto kraj nese jméno Wales a obyvatelé jméno Velšané.

    Svatá říše římská národa německého


    Odpadnutí neněmeckých částí říše a zvýšená míra vnějších hrozeb v 15. století vedly k většímu semknutí německy mluvících obyvatel. Po r. 1430 se pro Svatou říši římskou začíná užívat označení "německého národa" nebo "německé části germánského národa". R. 1441 se objevuje poprvé spojení Sacrum imperium s "germanica natio", r. 1486 poprvé „Heiliges Römisches Reich deutscher Nation“, tedy "Svatá říše římská národa německého". Rapp tento nový přívlastek definuje jako snahu Němců přivlastnit si Říši pro sebe, právo v ní vládnout ostatním. Působí to na jednu stranu rozpínavě, ale na druhou stranu mohlo jít jen o výraz toho, že v Říši žádné další rovnocenné etnikum nezbylo - nešlo by tedy o vizi nějakého rozpínání říše, ale naopak o uznání rozpadu tohoto útvaru s tím, že Němci zůstali jako jediní, kdo se s říšským státem ještě vůbec ztotožňuje.

    Sepjetí říše a císařství s německým národem dochází za císaře Maxmiliána I. (1493 – 1519). Císař se nazýval jako „rex Germanie" – německý král a zaúkoloval učence, aby zlegitimizovali nárok německé říše na římské dědictví. Státní teze tak hovořila o „přenesení“ (translatio) císařství z Římanů na Franky a poté z Franků na Němce. Maxmilián nechává tisknout Einhartův Životopis Karla Velikého a odkaz tohoto císaře se snaží propagandisticky přenést na svého vnuka a následovníka na císařském trůnu Karla V., narozeného r. 1500. Do rodové hrobky v rakouském Innsbrucku nechal Maxmilián nainstalovat vedle soch svých habsburských předků ještě sochy římských císařů a sochu ostrogótského krále vládnoucího v Itálii Theodoricha Velikého a franského krále Chlodvíka, čímž vyjádřil svůj politický program a odkaz.

    Rapp (s.297) uzavírá situaci ke konci středověku slovy: "Na úsvitu novověku měl každý Němec dvě vlasti: jednou z nich byla otčina, v níž se odehrávala jeho každodenní existence, knížectví nebo městská obec, v níž byl poddaným nebo občanem. Druhou byla patria communis (společná vlast), Reich, Říše..." A národ této říše se oficiálně nazývá německý.

    Vratislav Vaníček píše při jiné příležitosti: "Jistě nelze přitakat názoru, že křesanský středověk neznal jazykové či národní emoce. Zatímco moderní nacionalismus vystupuje téměř jako ideologické náboženství ohrožující intelektuální a osobní svobodu jedince, event. osobitost celých skupin (všichni se musí podřídit „národnímu zájmu“), ve vrcholném středověku převládal jiný, flexibilnější systém. Příkladem může být situace ve středověké Říši (Riche) ve 13. století, kdy sice všichni obyvatelé pokládali císaře a papeže za své světské a duchovní hlavy, ale za nedotknutelné z jejich strany pokládali své vlastní stavovské výsady a územně právní statut." 4)

    Vznik Německa; Kdy končí Frankové a začínají Němci?


    V raném novověku říše fungovala jako více méně volný spolek různých vévodství, knížectví, hrabství a říšských měst. Řím byl provždy ztracen daleko za Alpami a ztrácela se i idea římanství. Lutherův výstup proti katolické církvi včetně jejího římského centra, z toho plynoucí založení církve protestantské, to všechno šlo proti ideji císařské renovatio imperii, kde říšský vládce a papež měli fungovat ruku v ruce (jako „dvě poloviny Boha“). Konec císařství vlády přišel r. 1806 s Napoleonem, který si sám nárokoval císařské postavení - korunován císařem byl r. 1804, přičemž používal symboliku franských králů. Namísto zaniklé říše nastoupil Německý spolek, volné sdružení 35 suverénních států a čtyř měst. Jediným společným orgánem byl sněm konaný pravidelně ve Frankfurtu nad Mohanem. Obnova císařství přišla s pruským sjednocením Německa dokončeného r. 1871 válkou proti Francii a dovršeného císařskou korunovací v dobytém Versailles. Pruské císařství stihlo mít dva císaře, než zaniklo vyhlášením Německé republiky. Současné Německo funguje jako spolková republika, kde spolkové země navazují na středověká a novověká vévodství a knížectví apod.

    Při procesu sjednocování Německa začala historiografie i veřejné mínění považovat všechny země, které mluvily německy, za německé odjakživa. Rovněž říše měla od počátku fungovat jakožto německý stát. V dílech historiků se tak skrze nacionální pohled ocitli pod palbou kritiky císařové, kteří utráceli čas a energii při obsazování Itálie, místo aby se věnovali vnitřní rozvoji nebo expanzi na východ na území Polabských Slovanů. Nejvíce to schytal Ota III., idealista, který plánoval přenést sídlo vlády z německých zemí do Říma. Nesouhlasu se dostalo štaufským císařům za to, kolik úsilí věnovali bojům v Itálii atd. Takto přece nevypadala obhajoba německých zájmů.

    To skutečně nevypadala a císařům o čistě německé zájmy ani tolik nešlo. Hlavním mottem říše v rané i středné epoše byla obnova říše římské, byl to pohled nazpět, k nějakému ideálu, do doby antiky nebo doby Karla Velikého. Císařům nešlo o nějaké progresivní vytváření německého národa, o takový pohled vpřed. Jejich myšlení bylo více univerzalistické a upřené více do minulosti než do budoucnosti.

    Po těchto nacionalistických pohledech na minulost, kde se hledali Němci tam, kde ještě nebyli, nastoupil pohled kritický. Podle něho se nedá aktuální pohled nebo postoj přenášet automaticky do minulosti a čekat, že pokud má přítomnost nějaké priority, tak minulost je musela mít úplně stejné. Pokud 19. století začínalo mít jako největší společenskou prioritu národ, tak století třeba deváté mohlo mít priority jiné.

    Pro německé země 19. století bylo prioritou sjednocování německy mluvících území do jednoho celku, prosazovala se celoněmecká identita. Totéž tedy tito propagátoři sjednocení předpokládali i pro minulost. Kritické pohledy naopak zdůrazňovaly, že ve středověku ještě celoněmecká identita nemusela existovat, že důležitá byla identita místní, kmenová nebo identita ke svému knížectví. A ve středověku nebylo zdaleka jisté nebo předurčené, že se silné samostatné státy jako Bavorsko, Sasko, poté i Prusko někdy vzdají vlastní samostatnosti, letité generace jejich vládců abdikují a sloučí se do státu jednoho.

    Existuje skutečně několik dnešních států, které byly původně součástí středověké římské říše a kde figuruje němčina jako hlavní jazyk – samostatné je Švýcarsko, kde nejvíce obyvatel mluví německy, ale které se rozhodlo pro samostatnost už ve středověku. Samostatné je Rakousko, kde se dynastie Habsburků, která vládla kdysi celé říši římské, odmítla připojit k Německému císařství pod vládu dynastie pruských Hohenzollernů. Samostatně se vyvíjely nizozemské provincie, ačkoli užívaný jazyk byl také onen „theodiscus“, ze kterého se ale nevyvinul jazyk „deutsch“, ale „dutch“, což je anglické označení pro nizozemštinu; nizozemské země byly rovněž součástí říše, už za Otonů se připojilo k říši lotrinské vévodství, v Lutychu (dnes Belgie) fungovalo jedno z hlavních center otonské vzdělanosti (zde se učil i český kronikář Kosmas), a z Nizozemí pocházel ve 13. století i jeden vzdorokrál, Vilém Holandský, zvolený papežskou stranou jako oponent exkomunikovaného císaře Fridricha II. Z bezpočtu malých šlechtických státečků si státní suverenitu zachovaly německy mluvící Lucembursko a Lichtenštejnsko.

    Podle kritických pohledů není tedy pro středověk možné mluvit o německém národě, když ještě nebylo jasné, kdo se jednou do německého národa začlení. Pro minulou dobu se může mluvit o Sasech, Duryncích apod., ale ne ještě o Němcích. Pro každou identitu, a platí i pro identitu národní, je důležité, čím se daný člověk nebo skupina sami cítí být. Pokud se ve středověku lidé necítili být Němci, nelze mluvit o německém národě, ale o saském nebo bavorském.

    Možnosti, kdy se mohou oprávněně používat adjektiva „německý“ nebo jméno „Němec“, se tedy pohybují mezi dvěma krajními možnostmi. Nacionalistický pohled vidí německý národ všude, kde se mluvilo německy, kritický pohled by adjektivum „německý“ pro středověk nejraději nepoužíval vůbec.

    Jenže středověk znal a používal pojmy jako theodiscus, Theut a podobné. Používali jej Italové nebo i Češi pro německy mluvící. Pro identitu je ovšem důležité, jestli se s tímto označením ztotožní sami ti němečtí mluvčí, resp. ještě v jaké formě se s ním ztotožní. A ztotožnění skutečně nastalo, a to v takové formě, jak to mysleli i jejich protějšci. Pochopení a přijetí takového označení bylo asi o to jednodušší, že i německy mluvící obyvatelé používali pro cizojazyčné mluvčí onen pojem „Velch“ a jeho různé obměny pro všechny Romány, aniž by také rozlišovali mezi konkrétními národnostmi. Pojmy theodiscus nebo Welch nebyly jmény pro konkrétní národy, ale pro jazykové skupiny, a tak byly oboustranně chápány. Rapp několikrát opakuje, že obyvatelé říše římské měli dvojí identitu, jednu místní a jednu říšskou. Pokud přistoupíme na tuto možnost, tak ji lze dále rozvinout tak, že říšská identita vystupovala tam, kde se jednalo o kontakt s někým mimo říši. Místní identita – ke knížectví nebo městu – vystupovala v kontaktu s jiným obyvatelem říše. Jedna identita pro vnější, jedna pro vnitřní život.

    Vnějšková identita, zdá se, byla takto míněna už od počátku vlády otonské dynastie, která tvořila nadstavbu nad kmenovými vévodstvími. Potvrzuje to komentář Nadi Profantové: "Nejzřetelněji to vystupuje na povrch v souvislosti s vnější obranou vůči maďarské expanzi, proto také první reálný obsah, který nalezl Jindřich I. pro jinak dosti bezobsažný královský titul získaný roku 919, spočíval v budování účinných forem obrany, k nimž vedle již dříve zmíněné profesionální armády náleželo vytváření struktury opevněných míst a organizace odvodů domobrany." 4) Mimo vztahů s vnějšími státy byl tedy královský titul málo významný, v rámci říše si každý hleděl vlastního vévodství - a podobně to můžeme vztáhnout na identitu, pro vnitřní život říše byla hlavní identita kmenová, pro vnější život identita německá, německého království, jinak také snad "dosti bezobsažná".

    Pojmy jako theodiscus nebo Theut měly platnost, přehlížet to nelze. Spíš následuje otázka, jak takové pojmy překládat do dnešní řeči. Překládat to jako "Němec" je problematické, jak jsme viděli výše. Němec v dnešním slova smyslu je obyvatel Německa, které ve středověku ještě neexistovalo, jak říkají kritické pohledy. Tyto kritické pohledy ale říkají ještě jednu věc, co se týče historických metod. Historik nebo i jeho čtenář se mají vyvarovat toho, aby přenášeli současné postoje do minulosti - aby hledali národní identitu, která je dnes tak nějak samozřejmá, i v dobách, kdy ještě samozřejmá nebo reálná vůbec nebyla. Člověk se má vcítit co nejvíc do ducha doby a do myšlení tehdejších lidí, aby se přiblížil pravdě.

    A tady začíná být věc jasnější, pojem theodiscus označoval lidi mluvící lidovým, nelatinským jazykem na germánské bázi. Pojem theodiscus můžeme tedy vcelku bezproblémově přeložit jako "německy mluvící", to si neodporuje s tím, že stát Německo ještě neexistoval a nebylo jasné, že někdy vznikne. Ono i v těch státech, kde žijí potomci těchto lidí mluvící "lidovým jazykem" a kteréžto státy se nestaly součástí Německa, se totiž mluví německým jazykem... Lucemburčané nemluví lucembursky, ale německy, stejně Rakušané nebo Lichtenštejnci. Dokonce i v těch státech, kde žijí potomci lidí, na které se vztahuje pojem theodiscus, a kde se mluví i lidovými dialekty němčiny nebo vlastním národním jazykem, je doposud zachován odkaz na onen pojem. Švýcaři tak mluví jazykem "schwyzerdütsch" a Nizozemci tak mluví jazykem "dutch". Obyvatele říše bych tedy bez obav označil minimálně jako "německy mluvící" (včetně předků Nizozemců, to se odtrhli od širší jazykové rodiny až později).

    Složitější je to se jménem Theut, které by se analogicky mělo překládat jako "Němec". Osobně jsem v této otázce benevolentní, ale s tou podmínkou, že musíme mít na paměti, že pojem Němec dnes a ve středověku znamenal něco jiného. Nemohl znamenat obyvatele Německa jakožto státu, notabene pokud se tento stát jmenoval Svatá říše římská, ale mohl označovat člověka mluvícího německým jazykem. Podobně konglomerát států na území říše bych neváhal označit minimálně za "německy mluvící země" (pokud tu tento jazyk převažoval), a možná trochu s rozpaky, ale přeci jen bych uznal i označení "německé země".

    Hlavní literatura:
    Rapp, Francis: Svatá říše římská národa německého. Paseka, Praha 2007.
    Keller, Hagen: Otoni. Vyšehrad, Praha 2004.
    Oppl, Ferdinand: Fridrich Barbarossa, císař a rytíř. Paseka, Praha/Litomyšl, 2001.

    Poznámky:
    1) Třeštík, Dušan: Počátky přemyslovských Čech. NLN, Praha, 1998, s. 358-359.
    2) Brooke, Christopher: Evropa středověku v letech 962 - 1154. Vyšehrad, Praha 2006, s. 27.
    3) Kolektiv autorů: Velké dějiny zemí Koruny české I. Paseka, Praha/Litomyšl, 1999, s. 279.
    4) Vaníček, Vratislav: Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma a po Jindřicha z Isernie, str. 4. - http://people.fsv.cvut.cz/~vanicvr1/studie/2studie.pdf


    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha