Zázračný déšť Marca Aurelia

Článek o spojitosti výpravy Marka Aurelia a jihomoravských ropných vrtů...

1. Naftová horečka
Jan Medlen, kovář ve vesničce Gbely nedaleko Holíče, se narodil 9. ledna 1870. Osada ležící na levém břehu řeku Moravy tehdy patřila do uherské části Rakousko-Uherska, nazývané Horní Uhry. Dnes je to Slovenská republika. Na pravém břehu leží Hodonín. Tam chodíval nakupovat lignit a dřevěné uhlí, potřebné pro kovářskou výheň. Jeho kovárna připomínala velkomoravskou rotundu. Kruhová budova byla kryta slaměnou, doškovou střechou.

Když v roce 1910 kopal odvodňovací strouhu, zpozoroval, že ze země uniká plyn. Zkusil ho zapálit. Hořel čistým, namodralým plamenem. Napadlo ho, zda by tím mohl žhavit železo při kování. Vykoval si velký vrták, připevnil k němu dlouhou kládu, zatížil kamenem a začal vrtat do země díru. Výron plynu znatelně zesílil. Vyzdil si podzemní kanálek, kterým jako potrubím zavedl plyn do ohniště kovárny. Pak dlouhou tyčí s hořící koudelí plyn zapálil. Oheň hořel a také jednoduchá klapka pro regulaci množství plynu a vzduchu do ohniště se znamenitě osvědčila. Ubyla mu starost o uhlí. Na ten div se chodili závistivě dívat kováři z okolních obcí. Dokonce i kovářští mistři z Hodonína, Holíče a Skalice přicházeli, aby se na vlastní oči přesvědčili, že Medlenovi žhaví železo „hořlavý zemský luft“, vyvěrající prý ze samotného pekla.

Gbelský kovář se stal slavným a jeho sebedůvěra rostla. Kdyby tak ještě našel něco, co by mu samo dmychalo měchem a pohánělo kovářské kladivo. To by byla sláva! Pokusil se svůj „samotop“ doplnit „samohybem.“ Budoval jakési složité monstrum. Obří dřevěné kolo s umně připojenými pákami se mělo otáčet bez jakéhokoliv pohonu. Zachovala se i nekvalitní fotografie tohoto perpetuum mobile. To se však nechtělo točit. Medlen chtěl získat další slávu objevitele ložiska zemního plynu. Nález ohlásil dopisem maďarskému župnímu úřadu v Nitře. Ten postoupil informaci na „Báňský kapitanát v Banské Bystrici“. Úředníci Císařsko - královské ministerské báňské komise zaslali dotaz na místní úřad ve Gbelích. Požádali, aby věc prošetřil a podat zprávu. Místní úředníci záležitost zpochybnili tvrzením, že kovář Medlen to nemá v hlavě v pořádku. Vymýšlí si hlouposti a staví dokonce perpetuum mobile. Báňský úřad pak hlášení o nálezu ložiska uhlovodíků založil mezi pochybná tvrzení.

V roce 1913 však došlo k nehodě. Mohutná exploze rozmetala Medlenovu kovárnu. Neví se přesně jak k výbuchu došlo, ale pravděpodobně uhasl oheň a kovář se pokusil zapálit jej znovu. Při zapalování dlouhou tyčí došlo k explozi nahromaděného plynu. Naštěstí jeho kovárna měla ideální konstrukci používanou dnes pro objekty s rizikem exploze. Kulatý tvar stěny snižuje tlak na zdivo při explozi a lehká „lítací“ střecha usměrňuje tlakovou vlnu směrem vzhůru. Medlenovi se mimo krátkodobé ztráty sluchu mnoho nestalo. Tlaková vlna se však při explozi směrem vzhůru projevuje destrukční vlnou, která ničí až ve větší vzdálenosti. Poškodila místní nádraží císařské železnice. To se muselo úředně objasnit.

Vyšetřovací komise informovala vládu, která shodou okolností právě řešila nedostatek nafty. Válčící rakouská armáda nutně potřebovala benzin a její jediná naftová pole v Halíči obsadila ruská vojska. Do Gbel byla urychleně vyslána komise vedená Hugo von Böckem. Ta potvrdila výskyt zemního plynu. Vláda zajistila finanční prostředky pro urychlené ověření ložiska, zda neobsahuje také naftu. Nedostatek pohonných hmot pro bojující armády nutil ke spěchu. Již první průzkumný vrt našel bohatý zdroj nafty. Dodával jí denně patnáct tun. Také další sondy byly vesměs úspěšné. Vrt č. 9 dával dokonce denně 38,5 tuny nafty. Gbelské ložisko tak již za pouhé dva roky (v roce 1915) zajišťovalo plných 91 % rakouské spotřeby nafty. V Bzenci byl nalezen plyn při hloubení studny na dvoře kasáren. Proto tam v roce 1917 rakouská vláda nařídila hlubinný vrt. Při něm sice navrtali vydatný zdroj plynu v hloubce 330 m, ale ani další vrtání až do 600 m neobjevilo žádoucí naftu.

Další průzkum pokračoval až po první světové válce. Zejména úspěšné naftové vrty na Nesytu u Hodonína vyvolaly úplnou naftovou horečku. V roce 1924 dosahovala těžba nafty na Hodonínsku čtyři vlakové cisterny denně, tedy trojnásobek produkce Gbelů. Boj o státní licence k těžbě sváděly firmy Galicia, OPTEG, Standard Franco – American, Moravská těžařská společnost, Apollo Bratislava, Kolínská rafinerie, kyjovská sklárna a další. Firma Baťa, která vrtala v oblasti Rohatce u osady Soboňky, tam objevila lignit, vybudovala důl Jan a hornickou kolonii „Baťových domků.“ Chtěla lignitem zásobovat své provozy v Otrokovicích i Zlíně. Pro jeho levnou dopravu vybudovala na svou dobu technicky vyspělý plavební kanál, využívající částečně i řeku Moravu. Větší úspěch v naftové prospekci zaznamenala firma založená „kutéřem“ L. Holczmannem, který úspěšně vrtal u Turzovky. Potom, když mu vrtná souprava shořela, předal těžební licence státu a obdržel licence na vrty u Vacenovic. Spojil se s kapitálově silným společníkem, J. Holnou, ředitelem Živnobanky v Praze.

V létě roku 1929 založili první hlubinou vrtbu u Vacenovic. Vrtali asi 310 m severovýchodně od kuželovitého pahrbku nazývaného Čertoprd. Místo jim doporučil k průzkumu geolog Dr. Sommermeier, který je považoval za tzv. bahenní sopky, které znal z naftových polí v Rumunsku. Přirozené erupce uhlovodíků vymršťují zpravidla nejdříve plyn, pak naftu, a nakonec vodu. Zemní plyn obsahuje téměř vždy také kysličník uhličitý, který se pod tlakem rozpouští ve vodě. Náhlé uvolnění tlaku způsobí tzv. „sodovkový efekt“, jehož následkem je výmět písku a štěrků do výše několika desítek metrů. Takové erupce byly při vrtech časté. Nejobávanější byly dunivé exploze plynů, vyvolané vzájemným křesáním valounů křemene. Detonace bortily konstrukce vrtných souprav, zapalovaly plyn i naftu, která hnána větrem, padala jako hořící déšť na posádky vrtných souprav. To býval častý obraz při vrtání nafty. Také při vrtání na Sedmirohé došlo k explozi. Místní kronika Vacenovic to zaznamenala takto: Osmého prosince 1929 vrtala na Sedmirohé naftu firma Holczmann a Holna. Vrtali ručně na místě Čertoprd, známém výrony plynů. V hloubce 8 m narazili na plyn. Roura se otřásala tak, že ručně se nedalo pracovati. Postavili proto parní soupravu Fauck-Vierfeld. V hloubce 111 m nastal výbuch. Plyn rozmetal vše a smíšený s vodou a jemným namodralým pískem, s řevem dral se mocným proudem z roury. Houfně přicházeli lidé podívat se na ten jev a neznalí říkali, že na Čertoprdu vybuchla sopka.
Plošné požáry, při nichž vítr hnal padající déšť hořícího petroleje i na posádky vrtných souprav, to byl častý obraz vrtaných sond. Ještě v roce 1951 bylo 22 takových havárií.



2. „Befehl“ rakouského císaře
Císařovna Marie Terezie si v roce 1776 vzala Štěpána Lotrinského, který se stal císařem Františkem II. Jako nástupce římských císařů vydal rozkaz k zakreslení všech antických památek na Moravě. Výsledek byl uložen v jeho příručním archivu. Tam jej objevil vídeňský starožitník a kartograf Transquille Moll. Sbírka obsahovala 45 památek. Pět náhrobků, oltáře zasvěcené Jovovi, Martovi, Palladě a Appolonovi. Také „římské sloupy, oblouky a stavby“. Zakreslili 6 nápisů řeckých, 37 latinských a po jednom etruský a puntsko-gótský. Bohužel, nevydal žádný „befehl“ na jejich záchranu. Sbírku vydal v roce 1755 G. Heisler.

Nás zajímají tři latinské nápisy pod položkou „No 18 Strileck“. Údajně byly zazděny nad vchodové dveře zámku ve Střílkách, ležících asi 12 km severně od Kyjova, na trase ke Kroměříži. B. Dudík ve svých Dějinách Moravy (1870) je uvádí, ale nemohl je již najít. Při pozdější rekonstrukci zámku se ztratily. Uvádíme překlad St. Straňáka:
I.deska: C(olentes) D(eos) ROM(ani) S(acrarium) LIB(antes) DEOR(um) M(artis) et L(ucinae) FIDUC(iarii) IUL(io) CERIL(io) PRET(ore) E(t) DAC(urione) DUC(e) LEG(ionis) XXII ORIVIEN(sis) C(ultui) L(egitimo) N(otaverunt). Překlad: „Bohabojní Římané zasvětivše svatyni bohů Marta a Luciny, v důvěře odevzdaní pod vedení Julia Cerila, senátora a velitele XXII. legie orivienské, a označili ji zákonnému kultu.
II.deska: VICT(or) G(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) IN CO(itiniono) LUPERCALI MAG(nae) PANON(iae) FESR(ive) COR(ona) CINT(usest). Překlad: „Vítězný Gaius Augustus, nejvyšší velekněz při jednání o luperkáliích byl slavnostně ověnčen korunou Velké Panonie.
III.deska: IMP(erator) G(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) ET COL(onus) PANON(niae) TIT(um) F(abium) IUN(iorem) FALIF(erum) C(urionem) A(gminis) D(esignavit). Překlad: „ Císař Gaius Augustus, nejvyšší velekněz a zároveň hospodář Panonie Tita Fabia mladšího jmenoval náčelníkem oddílu.“



Text obsahuje několik zajímavostí. První deska má zprávu o neznámé legii XXII., Orivienské. Nesporně se týká kultovního oltáře, zbudovaného Římany. Byl zasvěcen bohu války Martovi, ochránci legie ve Vindobonum (dnešní Vídeň), a tak může souviset s německým názvem pohoří Chřibů - Marsgebirge (Martovo pohoří, Maršovské hory, i nepochopením výrazu Hříběcí hory.) S bohyní Lucinou souvisí Apolonovo zasvěcení legie XV. v Carnutum. Lucina byla sestra Apolonova. Podporuje to také Ptolemaiova mapa Velké Germanie, která má název dolního povodí řeky Moravy - Luna Silva - les bohyně Luny (Luciny). Spojení boha Marta a Luciny tak odpovídá období druhého století po Kr., kdy Ptolemaiova mapa vznikla. To bylo období Markomanských válek.

Obě další desky jsou zřejmě ještě starší. Vznikly za vlády císaře Augusta. Ten se narodil roku 63 před Kr. Nové jméno Augustus přijal v roce 27 před Kr. Jméno bylo dvojsmyslné. Souviselo s augere, zvětšovat (svou moc), ale také s augurstvím, věštěním. Zavedl povinnost přísahy legionářů u svého oltáře, neboť byl uznán Bohem. Stal se veleknězem, ale převzetí funkce odkládal až do smrti velekněze Lepida v roce 21 př. Kr. Stalo se to na slavnosti Luperkalie (15. února). Druhá deska je tak datována na den 15. února roku 21 před Kr. Také třetí deska pochází z období vlády Augusta a oznamuje jmenování Tita Fabia velitelem oddílu. Znamená to, že Římané museli mít v této oblasti svoji posádku a zřejmě i zatím neobjevené opevnění. Obsah textů natolik přesně odpovídá historickým podkladům, že značně zpochybňuje podezření na možnost středověkého falza.

3. Svatobořické opice
Svatobořice, dnes spojené s Mistřínem, leží nedaleko Kyjova. Jsou známy zejména svým bohatým folklorem. Jako zvláštnost zde ukazují dvě kamenné skulptury, považované za sochy boha Januse. Soudí se, že zbyly po renesačním zámečku, vybudovaném na místě starší tvrze kolem roku 1580 Bohušem Morkovským ze Zástřizel. Později byl přestavěn na pivovar. Lidová tradice s nimi spojuje i název Svatobořic, který vznikl ze slov „Svato, boř ty modly“, jimiž údajně sv. Metoděj nabádal Svatopluka.



I když nemáme písemných zpráv o jejich vzniku, lze vyjádřit jistou pochybnost o tom, že představují boha Januse, stejně jako „opice“, umístněné v blízkém milotickém zámku. S postavou tohoto římského boha počátku a konce má společné pouze to, že má dvě hlavy hledící opačným směrem. Všechna jeho zobrazení, ať již na četných antických mincích a sochách i na skulptuře, umístněné ve Vatikánu, mají totiž, na rozdíl od „opic“, oba obličeje stejné. Také relief Januse z Nitranského hradu dodržuje tuto koncepci. Svatobořické opice však zřetelně zobrazují dvě zcela odlišné postavy. Jedna má typický vavřínový věnec s diadémem a druhá římskou zbroj. Postavy s vavřínovým věncem jsou typické pro římské císaře a ve zbroji byl zobrazován především bůh války Mart. Všechny tzv. „Svatobořické opice“ jsou položeny na konickém hranolovém soklu, používaném k usazení do sloupovitého oltáře. Takový typ sochy se nazývá „hermesovka“, pokud zobrazuje dvě božstva, „dvouhermesovka.“ To proto, že nejčastěji tak byl zobrazován bůh Hermes. Texty stříleckých desek a skulptury „opic“ vyvolávají podezření na možnou souvislost. Může jít o pozůstatky římského kultovního obětiště? Proč by v době markomanských válek budovali Římané oltáře na území nepřátelských Kvádů?



. Zázračný déšť Marka Aurelia
Následující zvláštní událost popsali římští dějepisci a dodnes ji obdivují turisté na Plazza di Colone v Římě, kde je vytesána do mramorového sloupu. Někdy v druhé polovině druhého století po Kr. vytáhl římský císař Marcus Aurelius s mohutnou armádou na území dnešní Moravy, osídlené Kvády. Útok zahájil od Dunaje, který byl u Carnutum přemostěn pontonovým mostem z římských lodí. Sídlila zde XV. legie zasvěcená Apollonovi. Dodnes tam stojí kamenný sloup, kotvící tehdejší pontonový most i brána opevněného předmostí na druhém břehu Dunajského veletoku.

Asi pátý den pochodu došli k nějakému soutoku dvou řek. Nedaleko se strhla bitva. Casius Dion ji popsal takto: „S tak řečenými Kvády vedl Markus Aurelius velikou válku a poštěstilo se mu zázračné vítězství, či spíše mu bylo dáno od Boha. Když se totiž za bitvy ocitli Římané v nebezpečí, zachránilo je božstvo nejnečekanějším způsobem. Kvádové je na vhodném místě obklíčili, Římané srazili štíty a udatně bojovali, když tu náhle barbaři bitvu zastavili, očekávajíce, že je snadno dostanou, dík vedru a žízni. Kolem vše obsadili, aby nemohli brát vodu. Bylo jich na počet mnohem více než Římanů. Když tedy Římané - umdleni, plni ran na slunci a v žízni – ocitli v krajní tísni, strhl se velký liják. Když se déšť spustil, nakláněli se vzad a chytali jej do úst, jiní do štítů a dávali pít koním. A bylo by se jim zle vedlo, kdyby se na nepřítele nesneslo mocné krupobití a množství blesků. Bylo vidět, jak z nebe padá zároveň voda i oheň. Jedni promočeni pili vodu, a druzí hořeli a umírali. A Římanů se oheň ani nedotkl, naopak, jakmile se k nim přiblížil, hasl. Barbarům však nebyl déšť nic platný, ba co víc, jako olej ty plameny živil, takže stojíce na dešti, sháněli se po vodě. Někteří se zraňovali a hasili oheň svou krví. Jiní běželi k Římanům, že prý oni mají spásnou vodu...“

Kde se událost zázračného deště odehrála? Někteří historikové navrhují Trenčín. Důvodem je nápis na trenčínské skále, vytesaný v tomto období markomanských válek: „Na počest Augustů od 855 vojáků II. legie z vojska, které tábořilo v Laugaricionu. (Nápis) dal zřídit Maximianus, legát legie II. pomocné . Nápis na náhrobku stejného Maximiána v alžírském Zanu ve výčtu jeho činů píše, že byl velitelem vexilací v Laugaricionu. Trenčínský nápis je zprávou o přezimování pomocného oddílu, zázrak se však týkal hlavního sboru vedeného Aureliem. Postup tohoto sboru od Carnutum směřoval k Břeclavi, nikoliv k Trenčínu. Proto většina českých historiků navrhuje oblast Moravy a upozorňuje na římskou stanici u Mušova. Novější nálezy římského tábora u Olomouce však naznačují, že Římané postupovali i podél toku řeky Moravy. Zejména směřoval-li útok proti sídlu krále Kvádů. Podle zprávy Tacita bylo sídlo krále Kvádů Vannia mezi řekami Moravou a Cusus.

Nezařazená řeka Cusus by mohla být Kyjovka. Podporují to i další informace tohoto historika. Vannia napadli Lugiové v roce 50 po Kr. Prý pro pověsti o velkém bohatství, které neshromáždil výběrem cla na pomoravních cestách. Na sloupu Marka Aurelia by mohl být zobrazen soutok Moravy a Kyjovky u Hodonína. Zázračný déšť mohla být nečekaná erupce uhlovodíků na hodonínském naftovém poli.