Článek o spojitosti výpravy Marka Aurelia a jihomoravských ropných vrtů...
1. Naftová horečka
Jan Medlen, kovář ve vesničce Gbely nedaleko Holíče, se narodil 9. ledna 1870. Osada leící na levém břehu řeku Moravy tehdy patřila do uherské části Rakousko-Uherska, nazývané Horní Uhry. Dnes je to Slovenská republika. Na pravém břehu leí Hodonín. Tam chodíval nakupovat lignit a dřevěné uhlí, potřebné pro kovářskou výheň. Jeho kovárna připomínala velkomoravskou rotundu. Kruhová budova byla kryta slaměnou, dokovou střechou.
Kdy v roce 1910 kopal odvodňovací strouhu, zpozoroval, e ze země uniká plyn. Zkusil ho zapálit. Hořel čistým, namodralým plamenem. Napadlo ho, zda by tím mohl havit elezo při kování. Vykoval si velký vrták, připevnil k němu dlouhou kládu, zatíil kamenem a začal vrtat do země díru. Výron plynu znatelně zesílil. Vyzdil si podzemní kanálek, kterým jako potrubím zavedl plyn do ohnitě kovárny. Pak dlouhou tyčí s hořící koudelí plyn zapálil. Oheň hořel a také jednoduchá klapka pro regulaci mnoství plynu a vzduchu do ohnitě se znamenitě osvědčila. Ubyla mu starost o uhlí. Na ten div se chodili závistivě dívat kováři z okolních obcí. Dokonce i kovářtí mistři z Hodonína, Holíče a Skalice přicházeli, aby se na vlastní oči přesvědčili, e Medlenovi haví elezo hořlavý zemský luft, vyvěrající prý ze samotného pekla.

Gbelský kovář se stal slavným a jeho sebedůvěra rostla. Kdyby tak jetě nael něco, co by mu samo dmychalo měchem a pohánělo kovářské kladivo. To by byla sláva! Pokusil se svůj samotop doplnit samohybem. Budoval jakési sloité monstrum. Obří dřevěné kolo s umně připojenými pákami se mělo otáčet bez jakéhokoliv pohonu. Zachovala se i nekvalitní fotografie tohoto perpetuum mobile. To se vak nechtělo točit. Medlen chtěl získat dalí slávu objevitele loiska zemního plynu. Nález ohlásil dopisem maďarskému upnímu úřadu v Nitře. Ten postoupil informaci na Báňský kapitanát v Banské Bystrici. Úředníci Císařsko - královské ministerské báňské komise zaslali dotaz na místní úřad ve Gbelích. Poádali, aby věc proetřil a podat zprávu. Místní úředníci záleitost zpochybnili tvrzením, e kovář Medlen to nemá v hlavě v pořádku. Vymýlí si hlouposti a staví dokonce perpetuum mobile. Báňský úřad pak hláení o nálezu loiska uhlovodíků zaloil mezi pochybná tvrzení.
V roce 1913 vak dolo k nehodě. Mohutná exploze rozmetala Medlenovu kovárnu. Neví se přesně jak k výbuchu dolo, ale pravděpodobně uhasl oheň a kovář se pokusil zapálit jej znovu. Při zapalování dlouhou tyčí dolo k explozi nahromaděného plynu. Natěstí jeho kovárna měla ideální konstrukci pouívanou dnes pro objekty s rizikem exploze. Kulatý tvar stěny sniuje tlak na zdivo při explozi a lehká lítací střecha usměrňuje tlakovou vlnu směrem vzhůru. Medlenovi se mimo krátkodobé ztráty sluchu mnoho nestalo. Tlaková vlna se vak při explozi směrem vzhůru projevuje destrukční vlnou, která ničí a ve větí vzdálenosti. Pokodila místní nádraí císařské eleznice. To se muselo úředně objasnit.
Vyetřovací komise informovala vládu, která shodou okolností právě řeila nedostatek nafty. Válčící rakouská armáda nutně potřebovala benzin a její jediná naftová pole v Halíči obsadila ruská vojska. Do Gbel byla urychleně vyslána komise vedená Hugo von Böckem. Ta potvrdila výskyt zemního plynu. Vláda zajistila finanční prostředky pro urychlené ověření loiska, zda neobsahuje také naftu. Nedostatek pohonných hmot pro bojující armády nutil ke spěchu. Ji první průzkumný vrt nael bohatý zdroj nafty. Dodával jí denně patnáct tun. Také dalí sondy byly vesměs úspěné. Vrt č. 9 dával dokonce denně 38,5 tuny nafty. Gbelské loisko tak ji za pouhé dva roky (v roce 1915) zajiovalo plných 91 % rakouské spotřeby nafty. V Bzenci byl nalezen plyn při hloubení studny na dvoře kasáren. Proto tam v roce 1917 rakouská vláda nařídila hlubinný vrt. Při něm sice navrtali vydatný zdroj plynu v hloubce 330 m, ale ani dalí vrtání a do 600 m neobjevilo ádoucí naftu.
Dalí průzkum pokračoval a po první světové válce. Zejména úspěné naftové vrty na Nesytu u Hodonína vyvolaly úplnou naftovou horečku. V roce 1924 dosahovala těba nafty na Hodonínsku čtyři vlakové cisterny denně, tedy trojnásobek produkce Gbelů. Boj o státní licence k těbě sváděly firmy Galicia, OPTEG, Standard Franco American, Moravská těařská společnost, Apollo Bratislava, Kolínská rafinerie, kyjovská sklárna a dalí. Firma Baa, která vrtala v oblasti Rohatce u osady Soboňky, tam objevila lignit, vybudovala důl Jan a hornickou kolonii Baových domků. Chtěla lignitem zásobovat své provozy v Otrokovicích i Zlíně. Pro jeho levnou dopravu vybudovala na svou dobu technicky vyspělý plavební kanál, vyuívající částečně i řeku Moravu. Větí úspěch v naftové prospekci zaznamenala firma zaloená kutéřem L. Holczmannem, který úspěně vrtal u Turzovky. Potom, kdy mu vrtná souprava shořela, předal těební licence státu a obdrel licence na vrty u Vacenovic. Spojil se s kapitálově silným společníkem, J. Holnou, ředitelem ivnobanky v Praze.
V létě roku 1929 zaloili první hlubinou vrtbu u Vacenovic. Vrtali asi 310 m severovýchodně od kuelovitého pahrbku nazývaného Čertoprd. Místo jim doporučil k průzkumu geolog Dr. Sommermeier, který je povaoval za tzv. bahenní sopky, které znal z naftových polí v Rumunsku. Přirozené erupce uhlovodíků vymrují zpravidla nejdříve plyn, pak naftu, a nakonec vodu. Zemní plyn obsahuje téměř vdy také kysličník uhličitý, který se pod tlakem rozpoutí ve vodě. Náhlé uvolnění tlaku způsobí tzv. sodovkový efekt, jeho následkem je výmět písku a těrků do výe několika desítek metrů. Takové erupce byly při vrtech časté. Nejobávanějí byly dunivé exploze plynů, vyvolané vzájemným křesáním valounů křemene. Detonace bortily konstrukce vrtných souprav, zapalovaly plyn i naftu, která hnána větrem, padala jako hořící dé na posádky vrtných souprav. To býval častý obraz při vrtání nafty. Také při vrtání na Sedmirohé dolo k explozi. Místní kronika Vacenovic to zaznamenala takto:
Osmého prosince 1929 vrtala na Sedmirohé naftu firma Holczmann a Holna. Vrtali ručně na místě Čertoprd, známém výrony plynů. V hloubce 8 m narazili na plyn. Roura se otřásala tak, e ručně se nedalo pracovati. Postavili proto parní soupravu Fauck-Vierfeld. V hloubce 111 m nastal výbuch. Plyn rozmetal ve a smíený s vodou a jemným namodralým pískem, s řevem dral se mocným proudem z roury. Houfně přicházeli lidé podívat se na ten jev a neznalí říkali, e na Čertoprdu vybuchla sopka.
Ploné poáry, při nich vítr hnal padající dé hořícího petroleje i na posádky vrtných souprav, to byl častý obraz vrtaných sond. Jetě v roce 1951 bylo 22 takových havárií.
2. Befehl rakouského císaře
Císařovna Marie Terezie si v roce 1776 vzala těpána Lotrinského, který se stal císařem Frantikem II. Jako nástupce římských císařů vydal rozkaz k zakreslení vech antických památek na Moravě. Výsledek byl uloen v jeho příručním archivu. Tam jej objevil vídeňský staroitník a kartograf Transquille Moll. Sbírka obsahovala 45 památek. Pět náhrobků, oltáře zasvěcené Jovovi, Martovi, Palladě a Appolonovi. Také římské sloupy, oblouky a stavby. Zakreslili 6 nápisů řeckých, 37 latinských a po jednom etruský a puntsko-gótský. Bohuel, nevydal ádný befehl na jejich záchranu. Sbírku vydal v roce 1755 G. Heisler.
Nás zajímají tři latinské nápisy pod polokou No 18 Strileck. Údajně byly zazděny nad vchodové dveře zámku ve Střílkách, leících asi 12 km severně od Kyjova, na trase ke Kroměříi. B. Dudík ve svých Dějinách Moravy (1870) je uvádí, ale nemohl je ji najít. Při pozdějí rekonstrukci zámku se ztratily. Uvádíme překlad St. Straňáka:
I.deska: C(olentes) D(eos) ROM(ani) S(acrarium) LIB(antes) DEOR(um) M(artis) et L(ucinae) FIDUC(iarii) IUL(io) CERIL(io) PRET(ore) E(t) DAC(urione) DUC(e) LEG(ionis) XXII ORIVIEN(sis) C(ultui) L(egitimo) N(otaverunt).
Překlad: Bohabojní Římané zasvětive svatyni bohů Marta a Luciny, v důvěře odevzdaní pod vedení Julia Cerila, senátora a velitele XXII. legie orivienské, a označili ji zákonnému kultu.
II.deska: VICT(or) G(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) IN CO(itiniono) LUPERCALI MAG(nae) PANON(iae) FESR(ive) COR(ona) CINT(usest).
Překlad: Vítězný Gaius Augustus, nejvyí velekněz při jednání o luperkáliích byl slavnostně ověnčen korunou Velké Panonie.
III.deska: IMP(erator) G(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) ET COL(onus) PANON(niae) TIT(um) F(abium) IUN(iorem) FALIF(erum) C(urionem) A(gminis) D(esignavit).
Překlad: Císař Gaius Augustus, nejvyí velekněz a zároveň hospodář Panonie Tita Fabia mladího jmenoval náčelníkem oddílu.
Text obsahuje několik zajímavostí. První deska má zprávu o neznámé legii XXII., Orivienské. Nesporně se týká kultovního oltáře, zbudovaného Římany. Byl zasvěcen bohu války Martovi, ochránci legie ve Vindobonum (dnení Vídeň), a tak můe souviset s německým názvem pohoří Chřibů - Marsgebirge (Martovo pohoří, Marovské hory, i nepochopením výrazu Hříběcí hory.) S bohyní Lucinou souvisí Apolonovo zasvěcení legie XV. v Carnutum. Lucina byla sestra Apolonova. Podporuje to také Ptolemaiova mapa Velké Germanie, která má název dolního povodí řeky Moravy - Luna Silva - les bohyně Luny (Luciny). Spojení boha Marta a Luciny tak odpovídá období druhého století po Kr., kdy Ptolemaiova mapa vznikla. To bylo období Markomanských válek.
Obě dalí desky jsou zřejmě jetě starí. Vznikly za vlády císaře Augusta. Ten se narodil roku 63 před Kr. Nové jméno Augustus přijal v roce 27 před Kr. Jméno bylo dvojsmyslné. Souviselo s augere, zvětovat (svou moc), ale také s augurstvím, větěním. Zavedl povinnost přísahy legionářů u svého oltáře, nebo byl uznán Bohem. Stal se veleknězem, ale převzetí funkce odkládal a do smrti velekněze Lepida v roce 21 př. Kr. Stalo se to na slavnosti Luperkalie (15. února). Druhá deska je tak datována na den 15. února roku 21 před Kr. Také třetí deska pochází z období vlády Augusta a oznamuje jmenování Tita Fabia velitelem oddílu. Znamená to, e Římané museli mít v této oblasti svoji posádku a zřejmě i zatím neobjevené opevnění. Obsah textů natolik přesně odpovídá historickým podkladům, e značně zpochybňuje podezření na monost středověkého falza.
3. Svatobořické opice
Svatobořice, dnes spojené s Mistřínem, leí nedaleko Kyjova. Jsou známy zejména svým bohatým folklorem. Jako zvlátnost zde ukazují dvě kamenné skulptury, povaované za sochy boha Januse. Soudí se, e zbyly po renesačním zámečku, vybudovaném na místě starí tvrze kolem roku 1580 Bohuem Morkovským ze Zástřizel. Později byl přestavěn na pivovar. Lidová tradice s nimi spojuje i název Svatobořic, který vznikl ze slov Svato, boř ty modly, jimi údajně sv. Metoděj nabádal Svatopluka.

I kdy nemáme písemných zpráv o jejich vzniku, lze vyjádřit jistou pochybnost o tom, e představují boha Januse, stejně jako opice, umístněné v blízkém milotickém zámku. S postavou tohoto římského boha počátku a konce má společné pouze to, e má dvě hlavy hledící opačným směrem. Vechna jeho zobrazení, a ji na četných antických mincích a sochách i na skulptuře, umístněné ve Vatikánu, mají toti, na rozdíl od opic, oba obličeje stejné. Také relief Januse z Nitranského hradu dodruje tuto koncepci. Svatobořické opice vak zřetelně zobrazují dvě zcela odliné postavy. Jedna má typický vavřínový věnec s diadémem a druhá římskou zbroj. Postavy s vavřínovým věncem jsou typické pro římské císaře a ve zbroji byl zobrazován předevím bůh války Mart. Vechny tzv. Svatobořické opice jsou poloeny na konickém hranolovém soklu, pouívaném k usazení do sloupovitého oltáře. Takový typ sochy se nazývá hermesovka, pokud zobrazuje dvě bostva, dvouhermesovka. To proto, e nejčastěji tak byl zobrazován bůh Hermes. Texty stříleckých desek a skulptury opic vyvolávají podezření na monou souvislost. Můe jít o pozůstatky římského kultovního obětitě? Proč by v době markomanských válek budovali Římané oltáře na území nepřátelských Kvádů?

. Zázračný dé Marka Aurelia
Následující zvlátní událost popsali římtí dějepisci a dodnes ji obdivují turisté na Plazza di Colone v Římě, kde je vytesána do mramorového sloupu. Někdy v druhé polovině druhého století po Kr. vytáhl římský císař Marcus Aurelius s mohutnou armádou na území dnení Moravy, osídlené Kvády. Útok zahájil od Dunaje, který byl u Carnutum přemostěn pontonovým mostem z římských lodí. Sídlila zde XV. legie zasvěcená Apollonovi. Dodnes tam stojí kamenný sloup, kotvící tehdejí pontonový most i brána opevněného předmostí na druhém břehu Dunajského veletoku.
Asi pátý den pochodu doli k nějakému soutoku dvou řek. Nedaleko se strhla bitva. Casius Dion ji popsal takto:
S tak řečenými Kvády vedl Markus Aurelius velikou válku a potěstilo se mu zázračné vítězství, či spíe mu bylo dáno od Boha. Kdy se toti za bitvy ocitli Římané v nebezpečí, zachránilo je bostvo nejnečekanějím způsobem. Kvádové je na vhodném místě obklíčili, Římané srazili títy a udatně bojovali, kdy tu náhle barbaři bitvu zastavili, očekávajíce, e je snadno dostanou, dík vedru a ízni. Kolem ve obsadili, aby nemohli brát vodu. Bylo jich na počet mnohem více ne Římanů. Kdy tedy Římané - umdleni, plni ran na slunci a v ízni ocitli v krajní tísni, strhl se velký liják. Kdy se dé spustil, nakláněli se vzad a chytali jej do úst, jiní do títů a dávali pít koním. A bylo by se jim zle vedlo, kdyby se na nepřítele nesneslo mocné krupobití a mnoství blesků. Bylo vidět, jak z nebe padá zároveň voda i oheň. Jedni promočeni pili vodu, a druzí hořeli a umírali. A Římanů se oheň ani nedotkl, naopak, jakmile se k nim přiblíil, hasl. Barbarům vak nebyl dé nic platný, ba co víc, jako olej ty plameny ivil, take stojíce na deti, sháněli se po vodě. Někteří se zraňovali a hasili oheň svou krví. Jiní běeli k Římanům, e prý oni mají spásnou vodu...
Kde se událost zázračného detě odehrála? Někteří historikové navrhují Trenčín. Důvodem je nápis na trenčínské skále, vytesaný v tomto období markomanských válek:
Na počest Augustů od 855 vojáků II. legie z vojska, které tábořilo v Laugaricionu. (Nápis) dal zřídit Maximianus, legát legie II. pomocné . Nápis na náhrobku stejného Maximiána v alírském Zanu ve výčtu jeho činů píe, e byl velitelem vexilací v Laugaricionu. Trenčínský nápis je zprávou o přezimování pomocného oddílu, zázrak se vak týkal hlavního sboru vedeného Aureliem. Postup tohoto sboru od Carnutum směřoval k Břeclavi, nikoliv k Trenčínu. Proto větina českých historiků navrhuje oblast Moravy a upozorňuje na římskou stanici u Muova. Novějí nálezy římského tábora u Olomouce vak naznačují, e Římané postupovali i podél toku řeky Moravy. Zejména směřoval-li útok proti sídlu krále Kvádů. Podle zprávy Tacita bylo sídlo krále Kvádů Vannia mezi řekami Moravou a Cusus.
Nezařazená řeka Cusus by mohla být Kyjovka. Podporují to i dalí informace tohoto historika. Vannia napadli Lugiové v roce 50 po Kr. Prý pro pověsti o velkém bohatství, které neshromádil výběrem cla na pomoravních cestách. Na sloupu Marka Aurelia by mohl být zobrazen soutok Moravy a Kyjovky u Hodonína. Zázračný dé mohla být nečekaná erupce uhlovodíků na hodonínském naftovém poli.