Středověk
Dnes je: 29. 06. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Zemské právo v polovině 14. století

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 13. 04. 2014 (3657 přečtení)

    Na rozdíl od dneška, kdy existuje právo pro všechny závazné, dělené do okruhů (trestní, dědické) ve středověku postavení člověka určovalo, podle jakého práva může být souzen. Ve Francké říši existovaly zákoníky pro jednotlivé národy, kromě toho jinak byl chápán svobodný a neurozený.
    Nás ale zajímají české země 14. století. Pomiňme okrajové práva jako horní (zákoník Václava II. Ius regale montanorum a viniční práva, zbudou tři základní okruhy – právo městské, církevní a zemské.

    Zemské právo je pro nás nejzajímavější. Zaujímá většinu okruhu – trestní, dědické, majetkové, obsáhle řeší, jak postupovat v jednotlivých kauzách. Je zvykové, tvořené účastníky zemského soudu, šlechtou, není pevně dáno – kodifikovaný zákoník až za Vladislava Jagellonského. Když se Karel IV. zkoušel zavést psaný zákoník, skončilo to trapnou lží o tom, že mu shořel. Všechny právní knihy (Rožmberská kniha, Ondřej z Dubé, Řád práva zemského) jsou popisy práva, v návaznosti na zvykové právo, nebo spíše jde o učebnice nebo receptáře práva, pro soukromé použití – v některých z nich jsou i rady, jak zdržovat proces nebo se mu vyhýbat.

    V raném středověku existovaly pravidelně i nepravidelně vyhlašované kolokvia, sněmy šlechty, z nich se postupně vyvíjel zemský sněm a zemský soud, s pevnou strukturou a úlohami zemských úředníků. Zemský soud nezahrnoval všechny obyvatele a všechny soudní spory v zemi. Vedle toho existovaly manské soudy panovníka, lenní soud biskupů. Na Moravě existovaly vlastně dvě země, Brněnsko a Olomoucko, každá měla svoji sérii zemských desek.

    Postupně se dělil i zemský soud na větší a menší, podle hodnoty sporu, menší je doložen v r. 1356. Specializovala se i funkce jednotlivých úředníků, maršálek řešil urážky na cti, dvorský sudí se zabýval spory leníků, zemský hejtman zase stížnostmi poddaných.

    Příklad mnoha právních okruhů
    Pro dobu trochu pozdější začátek 15. století a rod, kterým sem se zabýval, páni z Drahotuš je pěkný příklad, jak jeden problém řešit na několik místech. V roce 1409 zastavuje Čeněk Herbotíkovi ze Slavkova (u Opavy) své majetky v Heralticích. Zápis o tom je vložen do zemských desek krnovských, majetky se nacházejí v krnovském knížectví. Když ale Herbortík nezaplatí, táhne se dva roky spor na stránkách lenních knih olomouckého biskupství, jedná se o biskupská léna. Celá věc po rozhodnutí soudu dopadla tak, že Čeněk prodal majetky někomu jinému – a opět to nechal zapsat do krnovských zemských desek.

    Pravidla českého práva
    V českém právu existovala řada předpisů a možností, jak postupovat ve sporech. Především platilo, že dva lidé proti sobě mohli vést pouze jeden spor, po jeho vyřešení se mohl začít řešit další. V souvislosti s tímto pravidlem existovalo právo útoku, možnost vést spor jako první, v Čechách ještě možnost tzv. „držení v deskách“, která znamenala, že ten, kdo útočí, může mít v deskách zapsané ještě další dva spory, kterými se soud zabýval po vyřešení předchozího řízení. Takto šlo oddalovat vlastní proces případnou zmatečnou žalobou (nebo třemi).

    Veškeré náležitosti musely být přesné, bylo nutné přesně pohnat (uvést stávající predikát, toho se zneužívalo), muselo se pohánět podle společenského statutu (ženatý, neženatý „holomek“) a majetku (nemajetný „tkáče“). To vše smetlo půhon ze stolu, stejně jako smrt některého z účastníků sporu. Spor mohla neúspěšně ukončit také pokažená přísaha jedné ze stran.

    Zemské právo znalo také možnost odporu, kdy se odporovalo některému ze zápisů v zemských deskách, tato námitka pak byla řešena přednostně.

    Zároveň šlo spor vyřešit mimosoudně tzv. poklidem, což bylo jednoduše vyrovnání mezi stranami, kterého šlo dosáhnout kdykoli během celého sporu.

    Průběh sporu
    Středověké právo bylo poměrně komplikované. Procesní stranou byl každý (i právnické osoby jako města, univerzity), kromě psanců, lidí, na které byla uvalena proskripce. Ženy a děti měly svého zástupce. První fází sporu byla opověď (tj. výpověď), oznámení zločinu sousedům a trestním orgánům, soudním úředníkům. Ve většině případů se tak muselo stát do 2 týdnů od činu, s přesným uvedeným datem, prostřednictvím posla s výjimkou znásilnění (děvojstva otjetie, podávenie ženy), to musela ohlásit sama poškozená. Často uváděný termín opověď nebo opovědný list, jako vyhlášení nepřátelství je chybný, správný termín je odpovědný list, zahájení konfliktu je „odpovědí“ na domnělé nebo skutečné křivdy. Další fází procesu bylo ohledání soudním úředníkem, nižším komorníkem. To se týkalo hlavně menších majetkových sporů, pošlapání úrody na poli cizím dobytkem, ale také vraždy, kdy poškozený měl povinnost ukázat zkrvavené roucho svého přítele, nebo alespoň jeho hrob.

    Následoval půhon, tedy zapsání žaloby do zemských desek. Ten musel obsahovat přesné jméno a predikát obžalovaného, samotný předmět žaloby, datum soudního stání (tzv. „rok“, dnes slovo rokování), svědci a důkazy byly uvedeny formulkou „znají-li se v tom, tehdy se znají k pravé pravdě, pakli se neznají, chce (původ) na ně ukázati, jakž mu páni najdú.“ Doplnit bylo možné poručníka sporu a věta, kterou žalobce dává najevo, že bude chtít zaplatit soudní výlohy „škody opovídám.“

    Následovalo předvolání žalovaného soudním zřízencem (komorníkem) z hradského, později krajského soudu. Žaloba musela být při pohnání i před soudem formulována podle půhonu v deskách, jinak byla pře pro žalobce ztracená. K pohnání mělo dojít na místě, kde žalovaný bydlí (chlebí), kde žije s manželkou. Komorník měl sesednout z koně, odložit zbraň, volat na obviněného půhon, nesměl vstoupit do domu, ani aby prozkoumal, zda tam žije pohnaný s manželkou. Pokud tam nebyl žalovaný, měl to ohlásit jeho čeledi a měl si uříznout kousek dveří jako důkaz. To se mělo stát dopoledne. Doba mezi půhonem a soudním stáním se měnila podle povahy sporu od 2 do 6 týdnů. Půhon a stání se opakovalo až 3x, až třetí jednání u sporů bylo závazné („zavité“). To znamenalo, že pohnaný se musel dostavit až ke třetímu stání, pokud se nedostavil, spor prohrál. Spory do 10 hřiven se řešily při prvním jednání.

    K soudnímu jednání docházelo o tzv. suchých dnech, které se nazývaly také kvatembry – quatuor tempore, latinsky 4 doby), což byla středa, pátek a sobota po 3. adventní neděli, první neděli postní,dále ve svatodušním týdnu (50 dní po Velikonocích) a po svátku Povýšení sv. Kříže (14. září). V liturgii jsou tyto dny chápané jako připomínka hříchů a potřeby očištění.

    Soudní spor mělo rozhodovat 12 přísedících z pánského stavu (zemští kmeti), po r. 1437 i 8 vladyků, zemský sudí procesu předsedal. Jak se zdá, byla pravidelná absence pánů, proto bylo stanoveno pravidlo, že k právoplatnému rozsudku je třeba nadpoloviční většina, 7 pánů.

    Během samotného procesu byla úředníky předčítána svědectví. Ty byly zjištěny mimo samotné jednání, dopoledne přísahou v kapli. Svědectví se týkalo otázek, které zadaly svářené strany.
    Rozhodnutí soudu bylo konečné, neodvolatelné, po něm úředníci zajišovaly výkon práva.

    Zemské desky
    Zemské desky u nás byly vedeny již na konci 13. století. Z českých, které byly uloženy za Karla IV. v katedrále sv. Víta, jsou po požáru Hradu jen zlomky, olomoucké a brněnské jsou kontinuálně vedené od roku 1348, kdy je Karel IV. nezaložil, ale reformoval podle českého vzoru. Opavské také shořely, krnovské jsou vedeny od roku 1404. Pro nás jsou důležité dvě řady knih nebo jinak kvaternů – trhové, kde se zapisovaly majetky a jejich změny a půhonné, které obsahovaly žaloby (většinou zadržování majetku, nevyplacení věna, nesplacení dluhu). Vedeny byly latinsky, půhonné od konce 14. století částečně česky. Čeština byla oficiální jazyk od roku 1480.

    Zemské desky byly veřejné, kdokoli chtěl, mohl požádat úředníky, aby mu sdělili zápis, později (ale to je až v právních knihách 15. století) mohl nahlížet i sám, k výpisu z desek byl nutný souhlas panovníka nebo panského soudu. Teoreticky měly být v deskách všechny zápisy změn nemovitého majetku, co bylo v deskách, to platilo: „Co do desk vloženo, pokládá se za právo nezvratné“. Co nebylo v deskách, neexistovalo. Neznalost desek neomlouvala. O důležitosti a prestiži svědčí také to, že kromě číslování byly označovány podle zemského komorníka, který si také na „svůj“ svazek nechal namalovat svůj erb. Největší význam zemských knih spatřují právní historici v tom, že se staly základem moderních pozemkových knih.

    Rožmberská kniha
    Jinak také zvaná Knihou starého pána z Rožmberka je první česky psané shrnutí zemského práva. Vznikla v první polovině 14. století na popud Petra I. z Rožmberka. Tento spis se zabývá tím, jak řešit jednotlivé spory, ale i jak „obcházet“ právo. Poměrně velký prostor je věnován poplatkům komorníků při pohánění, reflektuje jiné právo pro ženaté a neženaté, informuje o možnosti m욝anů žalovat jen do 10 hřiven dluhu, m욝ané přitom mohou zajímat lidi pánů-dlužníků, ne však pány ani vladyky. Rožmberská kniha se věnuje klasickým přečinům, jako je plen, výboj, loupež, oheň. Prvně jsou zmiňována tzv. kobylí pole.

    Rožmberská kniha také řeší pro šlechtu ožehavou otázku nařčení ze „zkurvysynství“. V takovém případě mělo 3x7 svědků dosvědčit počestnost matky.

    Codex Carolius (Maiestas Carolina)
    Jedním z významných pokusů kodifikovat zemské právo, s vlastními úpravami, byl Maiestas Carolina (správně Codex Carolinus), který byl sestaven v letech 1350-1, Karel se ho nespěšně snažil prosadit do roku 1355, poté prohlásil, že jediný rukopis shořel. To byla nicméně jen snaha Otce vlasti si zachovat tvář v okamžiku, kdy bylo jasné, že na kodifikaci šlechta nepřistoupí. Text tohoto zákoníku dnes známe. V úvodních pasážích Karel IV. ustanovuje práva na obranu křesanské víry, pohané a Saracéni mohli zemí pouze projíždět, nikomu ovšem jejich působení nesmělo způsobit odpadnutí od víry. Kacíři z cizích zemí měli být potrestáni smrtí, světská moc měla být rukou církevního práva.

    Důležité pasáže se týkají nezcizitelnosti královského majetku, hrady jsou zde chápány jako záruka vlády, práva a stability. Zde se také shromažďovaly důchody, složili k obraně země, ale i k výpadům na obranu práv a cti země Celkem Karel uvádí 4 města a 2 hrady ve Slezsku, 5 měst v Budyšínsku, 20 měst v Čechách (i s Žitavou, Kladskou Bystřicí a Pirnou) a 11 hradů, Cheb a 2 hrady, celkem 29 měst a 15 hradů. Morava není zmiňována. Dalších 13 měst a 14 hradů, je možné zastavit, ale jsou jmenovány i Nečtiny, které podle předchozího neměly být zastaveny.

    Toto ustanovení mělo být slíbeno králem při korunovaci a mělo být předčítáno na zemském sněmu. Zároveň si panovník zakazuje dělit zemi (což Karel nakonec porušil rozdělením země mezi Václava IV. a Jana Zhořeleckého), vyhrazuje šlechtě právo v takovém případě povstat proti králi.

    Velký důraz je kladen na správu země a soudnictví. Úřady nesměly být celoživotní a nesměly se prodávat, zároveň je mohli vykonávat jen lidí znající češtinu. Ustanoveno je, že neplatí vynucené smlouvy, pokud někdo zaplatil loupežníkům, má stejnou sumu dát do královské pokladny. Omezeny jsou hry v kostky(je limitována výše dluhu, a to jednou kopou grošů, což byl – pro představu – pro obyčejného člověka výdělek za jeden až dva měsíce). Karel IV. se pokusil o zrušení ordálů vodou a železem.

    Další pasáže se týkají šlechty a majetku. Karel se snaží o zákaz převodu majetku mrtvé ruce (tj. církvi). Dělení majetku mezi šlechtou bylo možné jen za svědectví jiných. Král si vyhrazuje odúmr (o kterou se může domnělý dědic přihlásit do 6 týdnů), nicméně dovoluje darování majetku, buď s povolením krále, nebo při prohlášení před pány.

    Sňatek královny vdovy se šlechticem je v podstatě zakázán, oba by byli vyhnáni ze země. Šlechta měla povinnost složit věrnost do jednoho roku od nástupu krále, na druhou stranu mohla krále pohánět k soudu, prostřednictvím zemského sudího. 4 týdny se měla bezplatně účastnit obrany království, poté jí měla být proplacena strava.

    Císař se pokusil regulovat vztah šlechty k poddaným, když chtěl umožnit odchod poddaného k svátku sv. Martina, za splnění určitých podmínek. Pokusil se zakázat hrdelní pravomoc nad poddanými, stejně jako drakonické tresty, vylupování očí, nosu, údů.

    Maiestas Carolina pamatuje na ochranu lesů, umožňuje židům vlastnit dědičné statky. Opat při své volbě měl poskytnout panovníkovi koně za 20 hřiven. Procesní záležitosti řeší zákoník stejně jako Řád práva zemského, ovšem méně podrobně.

    Řád práva zemského
    Řád práva zemského, sepsání práva z druhé poloviny 14. století, navazuje na Maiestas Carolina a podrobně popisuje postup soudního sporu při zabití. Zde měl půhon vést „přítel“ zavražděného a to nejpozději 2 neděle po vraždě. Připomenuto je, že dva lidé mezi sebou mají vést jen jeden spor a pohnaný je nucen přijít až na třetí jednání (nazývané rok). Oba účastníci sporu mohou mít svého obhájce (řečníka), jsou přesně dané podrobnosti, jak vstoupit do šraněk před soud, na jakou nohu pokleknout (pohánějící „póvod“ zachovává pravou stranu, poháněný levou), žalobce měl nakonec udeřit svého protivníka třikrát klínem své suknice. Zároveň byly provedeny přísahy, kdo ji napotřetí spletl, ztratil svoji při. Pokud oba i nadále trvali na protichůdných verzích, soud stanovil místo souboje (ordálu), který měl rozhodnout o vině. Před soubojem byly opět přísahy, které mohly rozhodnout spor. Také kdokoli ze sporných stran před bojem mohl utéci za pomoci pražského purkrabího 3 míle od Prahy, za boje byla možná přestávka na hodinu. Boj byl na život a na smrt, ve většině případů mečem a štítem, pokud si obě strany vyžádaly, aby za ně bojovali jejich zástupci, ti bojovali kyji, stejně jako m욝ané a sedláci.

    Vítěz souboje setne poraženého a vloží na něj 2 haléře jako vykoupení. Výsledek pře má být zanesen do zemských desek, aby se nikdo nemstil. Mstitelé jsou předem odsouzeni k trestu smrti.

    Kromě útěku s purkrabím je možné se vyhnout souboji i jinak. Výše postavený nebo žena (pán vladykovi, vladyka m욝anovi nebo sedláku) mohou souboj odmítnout, když jim 7 lidí dosvědčí jejich právo. Pohnaného před soudem, na který se nedostavil, může zachránit ho zachránit, když ho obejme jeho manželka, schová se před pronásledovateli pod její sukní, dá mu milost královna nebo se schová u hrobu sv. Václava v katedrále sv. Víta. Jinak měl 6 týdnů na to, aby se dostavil k soudu, na souboj, po této lhůtě mu žalobce s komorníkem obsadí majetky. Pohnaného pak může kdokoli zajmout nebo zabít. Pokud je „pouze“ chycen, má být vláčen koni a pověšen na šibenici v Praze. Objetí ženy, královna, hrob sv. Václava.

    Jako zajímavost a bizarní příklad středověkého práva je situace vdovy. Ta se měla souboje zúčastnit, její protivník měl být ovšem po pás v díře (to je vliv německého práva) a odrážet její útoky mečem a štítem.

    Jiný rozměr spravedlnosti nabízely zločiny spáchané před králem. Kdo před ním zabil, byl sat. Kdo dal někomu políček, dostal dva a ránu do nosu, pokud to provedl níže postavený, byla mu uata ruka. Ta byla taktéž useknuta při ublížení mečem. Když někdo z těchto zločinců utekl, po 18 nedělích se stal psancem.Kdo by ho ukrýval na svém hradě, vystavil by se nebezpečí jeho dobytí, poté se měl do šesti neděl očistit. Kdyby takového psance ukrýval král, mají ho všichni prosit, hrad však mohou dobýt. Druhá verze nabízí jinou variantu, šlechta má vypovědět králi službu, kdo ji nevypoví, ten bude šlechtickou obcí vyhnán ze země.

    Loupež měla být nahlášena do 2 týdnů, pohnání bylo oznamováno na blízkých trzích tzv. trhem. Tento problém se měl řešit přísahou nebo v lepším případě domluvou obou stran. Když se nedomluví, může žalobce 2x pobrat koně a dobytek 2 týdny po Havlu a Jiří, přičemž polovinu sumy získají asistující úředníci. Po roce a 6 nedělích mu má být vyplacena dlužná suma, pokud ji nedostane v hotovosti, získá nemovitý majetek nebo plat, přičemž 1 hřivna platu = 10 hřiven ceny majetku. Poté je ještě lhůta 2 týdnů na domluvu.

    Při nočním násilí, tedy znásilnění má poškozená úpět, aby přivolala sousedy, nebo je informovat, co nejdříve. Pohnaný má u soudu přísahat svoji nevinu s rukami na rozžhaveném železe. Pokud to nedokáže, ztratí při i hrdlo.

    Jiné násilí se řeší mírněji, zmrzačení („chromota“) na rokování, při obvyklých ranách stačí přísahy a, za každou ránu má poškozený obdržet 5 grošů.

    Důležité byly majetkové spory, držení dědin se mělo řešit 3 půhony a při soudu mylo přísahat 9 svědků, z nichž mohl obžalovaný 2 odstranit. Stejně se řešil dluh a věno nad 10 hřiven, při dluhu do 10 kop stačila přísaha 3 svědků. Odpor proti prodeji mohl být prohlášen do 3 let a 18 týdnů od prodeje.

    Řád práva zemského se zabývá i manželskými záležitostmi, pokud se žena provdala proti vůli rodičů, oba novomanželé měli být sati, pokud nevěsta souhlasila, pokud nesouhlasila se sňatkem, měla setnout svého manžela. U vdovy hrozí trest smrti manželovi, vdova může přijít jen o věno.

    Příručka řeší i něžné pohlaví u soudu. Žena může pohonit z vraždy, věna a chromoty, z peněz nikoli (její manžel, otec nebo poručník ano). Ona může být pohoněna, jen kdyby měla nějakou svobodnou držbu. Arcibiskup oproti tomu může být poháněn jen z dluhu a dědin, pohnán musí být u pražské kapituly, ostatní duchovní, tam, kde působí. Poddaní duchovních mají být souzeni vlastními soudy, mohou být před zemským. Jak Řád práva zemského tvrdí, Karel IV. prosadil, že žádný duchovní nemá držet dědičné statky.


    Celý článek | Komentáře: 5 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červen  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha