Deník Právo v příloze Salon a internetové Novinky otiskly stať Jakuba Rákosníka o vztahu věd humanitních a přírodních.Naráží tam na častou otázku, k čemu jsou humanitní vědy užitečné, když nevyrábějí žádné hmotné statky k přežití.
Nejstarší doložené město dnešní České republiky je Bruntál zmiňovaný v souvislosti s rokem 1213. Doklad je to nepřímý, k r. 1223 obdržel nedaleký Uničov městská práva, která držel Bruntál už deset let. Městská práva jsou formalitou, která z jiného lidského sídla dělají právě město. Město tak mohlo vyrůst na základě staršího sídla, které bylo na město povýšeno, ale stejně mohlo být město nově založeno. A další možností je, že město bylo přeneseno, tedy že se obyvatelé starší osady přestěhovali do nově založeného města.
Nedávná migrační krize a bezprostřední kontakt Evropy s islámem podnítil svým způsobem zájem o historii. Ožily obrazy křižáků v boji s muslimy ve Svaté zemi, část Evropanů náhle nalezla svoje křesťanské kořeny. Historie dostávala za úkol nalézt evropskou identitu.
Historická věda je poměrně stálým oborem se stabilním okruhem témat si stabilním okruhem metod bádání. Občas se do ní ale promítají aktuální společenské jevy, což se dá brát jako ohrožení, nebo jako výzva, nebo jako obohacení. Ze západního světa tak promlouvá levicově/liberální proud zaměřený na ochranu menšin všeho druhu.
Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme.
V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejichž obyvatelstvo už zvládala ves uživit. Jiným způsobem řešení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou mimochodem i zkušenosti ohledně fungování měst.
Lev v českém znaku vychází z pověsti o knížeti Bruncvíkovi, která je známá od 14. století a kterou zpopularizoval Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Kníže Bruncvík vyrazí do světa, aby získal do znaku lva. Zažije několik příhod ohrožujících jeho život, včetně boje lva s drakem, kde se postaví na stranu lva. Lev ho pak doprovází a zachraňuje život v dalších soubojích.
Kult svaté Ludmily se poměrně brzy rozšířil i na čerstvě pokřtěné Rusi. Z Ruska pocházejí i staroslověnsky psané legendy o sv. Václavovi a Ludmile a řada dalších staroslověnských památek. Popularita českých přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z toho, že jejich osudy připomínaly osudy některých postav ruské knížecí dynastii Rurikovců. Jak se staroslověnská kultura a české legendy na Rus dostaly?
Jistých údajů ze života svaté Ludmily je pomálu a co se týče jejího původu, tak prameny nabízejí dvě verze. Obě jsou přitom možné. Základní legenda k Ludmilině životu, zvaná Fuit, mluví o jejím původu v blíže neurčené, „jiné“ zemi. O knížeti Bořivojovi píše: "Vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu." Ruská verze ludmilské legendy onu jinou zemi specifikuje: "Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera." Další prameny ale začínají hovořit jinak, počínaje Kristiánovou legendou: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělnickem sluje." Kronikář Kosmas tomu přisvědčuje: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmila." Další kronikář Dalimil tutéž verzi zveršoval. Ludmila v jeho podání:" Žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá." Na všechny prameny se podíváme blíže.
Karel IV. proslul v duchovním životě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesťanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říše i rozlehlosti lucemburských držav probíhal živý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největšího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.