Konradin
Napsal: 14 bře 2007 00:01
Byl posledním vnukem císaře Fridricha II. Ve věku necelých sedmnácti let byl v Neapoli 29. října 1268 spolu se svými stoupenci sat. To je všechno, co o něm vím.
Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
https://www.e-stredovek.cz/forum/
Údajně se Konradinova tažení zúčastnil i Rudolf Habsburský. Ale ve Veroně si to rozmyslel a Konradina opustil, protože mladík neměl dostatek financí...acoma píše:K té poslední bitvě - Karel z Anjou měl prý v bitvě zálohu, o které Konradin nevěděl. O deset let později se po Karlovi úspěšně "opičil" Rudolf Habsburský v bitvě u Suchých krut.
Touto popravou se vytvořil jistý precedens k popravě pozdějších členů panovnických rodů, popř. pomazaných hlav.Viola píše:Á propos - nepřijde vám, že Karel byl trochu moc tvrdý? Nebylo to tehdy vůbec zvykem popravit člena panovnického rodu, tedy dokonce dva... Podle mě tímto činem Karel porušil všechny dobové zvyky.
Mně to přijde velmi kruté a v případě Fridricha Bádenského navíc zbytečné. Ač, byl Fridrich Bádenský panovnického rodu? Po prohrané bitvě v bitvě u Tagliacozza o níž psala Acoma i Ježek ( mimochodem, nejprve to vypadalo na vítězství početnějších štaufských oddílů, leč:Viola píše:Á propos - nepřijde vám, že Karel byl trochu moc tvrdý? Nebylo to tehdy vůbec zvykem popravit člena panovnického rodu, tedy dokonce dva... Podle mě tímto činem Karel porušil všechny dobové zvyky.
záloha byla složena z francouzských rytířů. Princ Konradin i vévoda Fridrich utekli, nějakou se dobu ukrývali a byli poznáni a předáni Karlovi. Ten z důvodů, aby nevznikaly spekulace o přežití ( ze stejných důvodů nechal Rudolf po bitvě na MP vystavit Přemyslovo tělo, vůbec se po Karlovi I. z Anjou celkem opičil ) prince Konradina, nechal oba vznešené zajatce věřejně popravit. Netrpěl žádnými výčitkami svědomí, jako trpěla Alžběta Tudorovna, když měla vydat katu Marii Stuartovnu. Rytířský básník Konradin tak velmi mlád skončil císařskou pou ( a s ní bohužel i tu životní), na jejímž úvodu byl oslavován italskými městy a podporován mocnými německými rody. Dle některých historiků ( Charvátová, Žemlička) ho německá knížata opustila kvůli papežově klatbě, dle jiných ( Vaníček) protože se domnívali, že Konradin Itálii získá podporu i v papežově klatbě a pouze s pomocí italských stoupenců a rovněž s touto alternativou počítali i na Přemyslově dvoře.Acoma píše:Karel z Anjou měl prý v bitvě zálohu, o které Konradin nevěděl. O deset let později se po Karlovi úspěšně "opičil" Rudolf Habsburský v bitvě u Suchých krut.
Opravdu bych tě prosila, abys nám našel, kde jsme psaly, že to bylo podlé. Já jsem napsala jen to, že záloha ten boj rozhodla, ačkoliv třeba Konradin měl početní převahu nad Karlem I. z Anjou. Ale přesto záloha boj rozhodla, jak v bitvě u Tagliacozza, tak v bitvě na Moravském poli. O podlosti nepadlo ani slovo.Maršálek píše:Já bych rozhodně nechtěl, aby to vyznělo zle, ale stále tu dámy píšete o tom, jak kdo podle zvítězil poté, co si ponechal v záloze část vojska, která v rozhodující chvíli padla nepříteli do zad.
Jistě. A nebo taky na vznik pověstí, že se vrátí teda živý a sformuje ten odpor, o němž píšeš virtuálně, aby byl připraven až se vrátí(ne jako blaničtí rytíři až bude nejhůř, to může i po smrti a s desetkrát vystaveným tělem) Třeba pobobně nakládal také Edward I. s ostatky Williama Wallace. Bylo to běžné. Proto jsem na to poukázala, ne proto, že bych t viděla jako zvláštní.Totéž se týká vystavování těla padlého protivníka, kterým vítěz veřejně a nadevší pochybnost deklaruje že jím vítězně vybojovaný střet byl rozhodný a konečný. Cílem je zastrašit vlastní opozici a zlomit nepokořené síly poraženého protivníka – vzít mu naději na legitimní odpor jménem poraženého, který se vrátí, aby znovu zformoval své síly
Ve starověku jistě, ale ve středověku to tak běžné nebylo a rozhodně ještě při popravě Marie Stuartovny se podivovali ( nejen Alžběta) nad neobvyklostí. Ano, zde jsem opravdu napsala, že to bylo neobvyklé... Kastrovalo se oslepovalo, ale král se obvykle nepopravoval. Dej nám tedy ten bezpočet příkladů, o němž mluvíš. Zejména za vrcholného středověku by mě to zajímalo. Možná mě z dřívější doby napadá spor královen merovejských Brunhildy a Fredegundy, ale to není tentýž případ. Oni panovníci dost neradi dávali takový případ, aby tak ev. jednou neskončili sami...Poprava zajatého vladaře druhé strany také není nelogická, nejde-li o sousedský spor dvou suverénů, ale o spor dvou kandidátů ne stejný trůn (takové boje mají daleko častěji vyhlazovací charakter,opět se stačí podívat do dějin). Je to sice možná kruté k zajatému protějškovi, ale je to současně praktické řešení, kterým se zamezí dalšímu pokračování konfliktu, dalšímu krveprolití a utrpění civilistů i vojáků obou stran, válečným nákladům, atd. A opět bychom našli bezpočet příkladů již do starověku – není to tedy rozhodně precedens.
Promiň, pane Maršálku, ale mám pocit, že se tady, s odpuštěním, bavíme jeden o koze a druhý o voze...Maršálek píše: Pokud jde o tvrdé kroky vítěze vůči zajatému vladaři, co třeba staletí trvající spory říšských knížat, italských signorií, slezských a polských knížectví, válka růží v Anglii? Ale pěkným příkladem z VS je např. v civilizované Anglii vražda Richarda II. jeho strýcem, který se následně dal korunovat a obratně vytvořil legendu o nutnosti srazit tyrana (a to se Richard provinil především tím, že se mu téměř podařilo ukončit válku s Francií). Svou, řekněme špinavou, roli v tom zahrál i Froissart a to nedlouho předtím připlul do Anglie a daroval Richardovi své vrcholné dílo – kroniky lásek a válek, aby ho následně na objednávku vraha očernil a zpochybnil jeho legitimní původ…V úzce vymezeném časovém období to samozřejmě není časté, to bychom tu měli kapitalismus výrazně dříve I mě samému jsou takové události samozřejmě nesympatické, ale podívám-li se na to i z druhé strany, pak dovedu pochopit důvody takového počínání (morálně schválit a pochopit jsou dvě rozdílné věci). Tím ale nezpochybňuji, že každý korunovaný a pomazaný vladař požíval až mystické Boží ochrany a jenom o něco méně nedotknutelný v očích prostých lidí byl dědic trůnu, příslušník královského domu, atd.