Konradin Štaufský
Napsal: 20 srp 2008 19:54
Dohromady dané info dle německé wikipedie apod... Odkaz dole. Znamená to přípravu na článek... z mé strany
Výborně mi překladač přeložil jednu větu, kterou zde předkládám:
S Konradin skončil poslední oprávněný dědic na sexuální císaře Staufer muž v kufru
jak je to děsivý, dostala jsem z toho záchvat smíchu...
Conradin v Codex Manesse, na počátku 14. Století
Conradin (* 25. března 1252 na hradě Wolfstein v Landshutu, † 29. října 1268, popraven v Neapoli , od roku 1254 vévoda švábský, král jeruzalémský, dědic království siciliilského , byl posledním legitimním dědicem z císařského rodu Hohenštaufů.
Dětský král
Konradin, syn Alžběty Bavorské a německého krále Konráda IV, byl také legitimním králem Sicílie a Jeruzaléma. Po smrti svého otce, 21. května 1254, byl zřejmě vychováván na dvoře svého strýce, vévody Ludvíka Přísného Bavorského, pod jeho poručnictvím. Falckrabě Ludvík prosadil, aby byl dvouletý princ formálně uznán vévodou švábským a byl také titulárním králem Jeruzaléma.
Jeho italské dědictví bylo spravováno jeho strýcem Manfredem, který se ale roku 1258 nechal sám korunovat králem Sicílie. Roku 1255 vyzval papež Alexandr IV všechny leníky i švábskou šlechtu, aby se Konradina zřekla. Roku 1256 zakázal jeho volbu římsko-německým králem. Namísto toho byl roku 1257 králem jmenován 1257 Richard Cornwallský.. Vévoda Ludvík Bavorský mu dal svůj hlas s výhradou, že švábské vévodství Konradin udrží jako štaufské dědictví. Roku 1262 Konradin formálně přijal švábskou korunu, k jejímu přijetí ho doprovázel falckrabě Ludvík.
Konradin v Itálii
V bitvě u Benventa padl v roce 1266 sicilský král Manfred 1266 a sicilským krélem byl papežem korunován Karel I. z Anjou. Tím klesly Konradinovy šance, aby se stal římským císařem. Přesto se princ na žádost italských ghibellinů vydal do Itálie, ač se tím ocitl v papežově klatbě. Z říšské šlechty ho podporovali mimo jiné bavorský vévoda Ludvík, švábký hrabě Rudolf Habsburský ( pozdější římský král) a jeho nevlastní otec Menhard II. Goricko-tyrolský. Ti jej doprovodili do Verony, ale dále jej nenásledovali, snad proto, že se domnívali, že pozice Anjouovců na jihu Itálie nemůže být tak pevná, aby si s ní neporadil rytířský básník Konradin pouze za přispění svých italských stoupenců. Jiní historikové se domnívají, že v následování prince Konradina jim zabránila papežova klatba (prof. Žemlička) Jeho doprovod se skládal z členů z dolnoněmecké nižší šlechty a příznivců vévody Friedricha I. Bádenského. Podporu mu vyjádřila ghibellinská města střední Itálie, zejména Pisa s jejíž pomocí se mu podařilo získat na svou stranu i Řím. Zde ho v jeho snažení podpořil Jindřich Kastilský, bratr římského krále Alfonsa X. Kastililského.
Rozhodující boj a porážka
Při pokusu dostihnout Saracény, kteří povstali na podporu Konradina, bylo princovo vojsko 23. 8. 1268 v bitvě u Tagliacozza jednotkami Karla z Anjou zničujícím způsobem poraženo. V prudké bitvě na sebe nejprve strhly převahu štaufské oddíly, střetnutí nakonec ale rozhodla část francouzských rytířů ponechaná v záloze. Konradin se i s Fridrichem Bádenským zachránil útěkem, byl ale dopaden u Astury Giovannim Frangipanim a vydán Karlovi z Anjou. Ten uspořádal předstíraný proces s Konradinem a jeho průvodci a po „procesu“ ho nechal s 10 až 15 jeho průvodci, mezi mimi také s Friedrichem I. bádenským, 29. 10. 1268 jako zločince na Pizza del Mercato v Neapoli veřejně setnout a zahrabat v neposvěcené zemi (no, Karla I. z Anjou prostě nemám ráda, jakkoli je to u mě a Francouzů neobvyklé. Nenapadlo mě, že věta: "vidět Neapol a zemřít", pochází vlastně od Konradina a Fridricha Bádenského).
Většina současníků chápala takové zacházení s královským synem jako hrozný zločin ( a já se jim nedivím), překročení hranic, které byly vytyčeny národům už před staletími právem a obyčejem. Obzvláště velké bylo zděšení italských ghibellinů.
Smrt rytířského prince představuje tečku za nadvládou Němců ve středověké Itálii, ač právě mladinký Konradin, který skládal básně, představoval kultivované vyústění německo-italského soužití. Poprava Fridricha Bádenského se jeví jako zbytečná a příliš krutá. Lze proto uvažovat o snaze Anjouovce odstranit jednou provždy uchazeče rakouského trůnu z cesty guelfskému českému králi, s nímž se chtěl spříznit.
Ostatky Konradinovy a Fridricha Bádenského byly později pohřbeny v kapli Santa Maria del Carmine pod hlavním oltářem. Roku 1847 nechal tehdejší korunní princ a pozdější král Maximilian II Bavorský, na památku jeho posledního odpočinku pomník od Bertela Thorvaldsena, v jehož podstavci dnes ostatky posledního Štaufa odpočívají. ( a mám nápad na výlet nebo spíš na dovolenou)
Konradin byl poslední legitimní dědic císařského trůnu z rodu Štaufů. Na živu byl již z tohoto rodu jen Enzio (kolem 1215-1272), nemanželský syna Konradinova dědečka Fridricha II., ale ten byl až do své smrti vězněn v Boloni. Konradin neměl žádné děti, ač byl ženat se Sophií von Landsberg, ale jejich manželství nebylo konzumováno.
Konradin měl velký význam pro historii Bavorska, protože falckraběti Ludvíkovi daroval za jeho podporu v italském tažení, do držení Horní Falcko a Sulzbach v jihozápadním Bavorsku.
Obrazy:
Tischbein (1784): Konradin Švábský a Friedrich Bádenský
Umělecké zpracování :
J. H. W. Tischbein: Konradin Švábský a Friedrich rakouský přebírají při šachové hře svůj rozsudek smrti (historický obraz z r. 1784)
Literatura
• Ferdinand Geldner: Konradin, oběti na velký sen. Velikost, pocit viny a tragédie na Hohenstaufen. Meisenhelder Bach, Bamberg 1970
o 1. Text
o 2. panely
• Karl Hampe: Historie Konradins na Hohenstaufen. Koehler Verlag, Leipzig 3. Oběh 1942.
• Hartmut Jericke: Konradins března z Říma do Palentinischen úrovni v srpnu 1268. In: Roman Historické komunikací Bd 44 (2002) s. 150-192.
• Walter Migge: V Staufer v německé literatuře od roku 18. Století. In: Pan Reiner dům (eds.): Doba Hohenstaufen. Historie, umění, kultura. Württembergisches Národní muzeum, Stuttgart 1977
o 3. eseje, s. 275-290
• Josef Mühlberger: Conradin. Poslední ze skvělého rodu. Bechtle, Esslingen 1982, ISBN 3-7628-0421-4
• Kurt PFISTER: Konradin. Ztroskotání na Hohenstaufen. Hugendubel, Mnichov 1941.
• Hans Schlosser: Corradino sfortunato? Oběti mocenské politiky? Na přesvědčení a provedení poslední Hohenstaufen. In: Orazio Condorelliho (ed.): Panta rei. Studi dedicati a Manlio Bellomo. Il Cigno, Řím (5 vols)
o 4. 2004, ISBN 88 do 7831-174-X, s. 111-131.
• Hans U. Ullrich: Conradin. Tragédií Neapol. Svět-Verlag, München 2004, ISBN 3-8004-1463-5
Fiction
Ttragickým osudem posledního Štaufa se nechali inspirovat spisovatelé i dramatici. Existuje více než 100 dramat o Konradinovi z 18. století, dále četné básně a lyrická próza textů. K básníkům a autorům knih o Konradinovi patří Friedrich Schiller, August Graf von deska, Gustav Schwab, Conrad Ferdinand Meyer, Agnes Miegel, Theodor Körner, Ludwig Uhland, Naubert Benedikte a Konrad bílé.
• Italo Chiusano: Konradin, poslední Staufer. DTV, Mnichov 1996, ISBN 3-423-12170-X
• Heinz S. Laube: dědici ze Staufers. Román. Schneekluth Verlag, Mnichov 1999, ISBN 3-7951-1704-6
• Georg Schreiber: Meč bez koruny. Konradin román do posledního Hohenstaufen. Vydavatel Štýrsko, Graz 1964
Genealogie
• Genealogie mittelalter.de
• Literatura a tím o Konradin v katalogu Německé národní knihovny
Zdroj: http://de.wikipedia.org/wiki/Konradin_von_Hohenstaufen
Výborně mi překladač přeložil jednu větu, kterou zde předkládám:
S Konradin skončil poslední oprávněný dědic na sexuální císaře Staufer muž v kufru
jak je to děsivý, dostala jsem z toho záchvat smíchu...
Conradin v Codex Manesse, na počátku 14. Století
Conradin (* 25. března 1252 na hradě Wolfstein v Landshutu, † 29. října 1268, popraven v Neapoli , od roku 1254 vévoda švábský, král jeruzalémský, dědic království siciliilského , byl posledním legitimním dědicem z císařského rodu Hohenštaufů.
Dětský král
Konradin, syn Alžběty Bavorské a německého krále Konráda IV, byl také legitimním králem Sicílie a Jeruzaléma. Po smrti svého otce, 21. května 1254, byl zřejmě vychováván na dvoře svého strýce, vévody Ludvíka Přísného Bavorského, pod jeho poručnictvím. Falckrabě Ludvík prosadil, aby byl dvouletý princ formálně uznán vévodou švábským a byl také titulárním králem Jeruzaléma.
Jeho italské dědictví bylo spravováno jeho strýcem Manfredem, který se ale roku 1258 nechal sám korunovat králem Sicílie. Roku 1255 vyzval papež Alexandr IV všechny leníky i švábskou šlechtu, aby se Konradina zřekla. Roku 1256 zakázal jeho volbu římsko-německým králem. Namísto toho byl roku 1257 králem jmenován 1257 Richard Cornwallský.. Vévoda Ludvík Bavorský mu dal svůj hlas s výhradou, že švábské vévodství Konradin udrží jako štaufské dědictví. Roku 1262 Konradin formálně přijal švábskou korunu, k jejímu přijetí ho doprovázel falckrabě Ludvík.
Konradin v Itálii
V bitvě u Benventa padl v roce 1266 sicilský král Manfred 1266 a sicilským krélem byl papežem korunován Karel I. z Anjou. Tím klesly Konradinovy šance, aby se stal římským císařem. Přesto se princ na žádost italských ghibellinů vydal do Itálie, ač se tím ocitl v papežově klatbě. Z říšské šlechty ho podporovali mimo jiné bavorský vévoda Ludvík, švábký hrabě Rudolf Habsburský ( pozdější římský král) a jeho nevlastní otec Menhard II. Goricko-tyrolský. Ti jej doprovodili do Verony, ale dále jej nenásledovali, snad proto, že se domnívali, že pozice Anjouovců na jihu Itálie nemůže být tak pevná, aby si s ní neporadil rytířský básník Konradin pouze za přispění svých italských stoupenců. Jiní historikové se domnívají, že v následování prince Konradina jim zabránila papežova klatba (prof. Žemlička) Jeho doprovod se skládal z členů z dolnoněmecké nižší šlechty a příznivců vévody Friedricha I. Bádenského. Podporu mu vyjádřila ghibellinská města střední Itálie, zejména Pisa s jejíž pomocí se mu podařilo získat na svou stranu i Řím. Zde ho v jeho snažení podpořil Jindřich Kastilský, bratr římského krále Alfonsa X. Kastililského.
Rozhodující boj a porážka
Při pokusu dostihnout Saracény, kteří povstali na podporu Konradina, bylo princovo vojsko 23. 8. 1268 v bitvě u Tagliacozza jednotkami Karla z Anjou zničujícím způsobem poraženo. V prudké bitvě na sebe nejprve strhly převahu štaufské oddíly, střetnutí nakonec ale rozhodla část francouzských rytířů ponechaná v záloze. Konradin se i s Fridrichem Bádenským zachránil útěkem, byl ale dopaden u Astury Giovannim Frangipanim a vydán Karlovi z Anjou. Ten uspořádal předstíraný proces s Konradinem a jeho průvodci a po „procesu“ ho nechal s 10 až 15 jeho průvodci, mezi mimi také s Friedrichem I. bádenským, 29. 10. 1268 jako zločince na Pizza del Mercato v Neapoli veřejně setnout a zahrabat v neposvěcené zemi (no, Karla I. z Anjou prostě nemám ráda, jakkoli je to u mě a Francouzů neobvyklé. Nenapadlo mě, že věta: "vidět Neapol a zemřít", pochází vlastně od Konradina a Fridricha Bádenského).
Většina současníků chápala takové zacházení s královským synem jako hrozný zločin ( a já se jim nedivím), překročení hranic, které byly vytyčeny národům už před staletími právem a obyčejem. Obzvláště velké bylo zděšení italských ghibellinů.
Smrt rytířského prince představuje tečku za nadvládou Němců ve středověké Itálii, ač právě mladinký Konradin, který skládal básně, představoval kultivované vyústění německo-italského soužití. Poprava Fridricha Bádenského se jeví jako zbytečná a příliš krutá. Lze proto uvažovat o snaze Anjouovce odstranit jednou provždy uchazeče rakouského trůnu z cesty guelfskému českému králi, s nímž se chtěl spříznit.
Ostatky Konradinovy a Fridricha Bádenského byly později pohřbeny v kapli Santa Maria del Carmine pod hlavním oltářem. Roku 1847 nechal tehdejší korunní princ a pozdější král Maximilian II Bavorský, na památku jeho posledního odpočinku pomník od Bertela Thorvaldsena, v jehož podstavci dnes ostatky posledního Štaufa odpočívají. ( a mám nápad na výlet nebo spíš na dovolenou)
Konradin byl poslední legitimní dědic císařského trůnu z rodu Štaufů. Na živu byl již z tohoto rodu jen Enzio (kolem 1215-1272), nemanželský syna Konradinova dědečka Fridricha II., ale ten byl až do své smrti vězněn v Boloni. Konradin neměl žádné děti, ač byl ženat se Sophií von Landsberg, ale jejich manželství nebylo konzumováno.
Konradin měl velký význam pro historii Bavorska, protože falckraběti Ludvíkovi daroval za jeho podporu v italském tažení, do držení Horní Falcko a Sulzbach v jihozápadním Bavorsku.
Obrazy:
Tischbein (1784): Konradin Švábský a Friedrich Bádenský
Umělecké zpracování :
J. H. W. Tischbein: Konradin Švábský a Friedrich rakouský přebírají při šachové hře svůj rozsudek smrti (historický obraz z r. 1784)
Literatura
• Ferdinand Geldner: Konradin, oběti na velký sen. Velikost, pocit viny a tragédie na Hohenstaufen. Meisenhelder Bach, Bamberg 1970
o 1. Text
o 2. panely
• Karl Hampe: Historie Konradins na Hohenstaufen. Koehler Verlag, Leipzig 3. Oběh 1942.
• Hartmut Jericke: Konradins března z Říma do Palentinischen úrovni v srpnu 1268. In: Roman Historické komunikací Bd 44 (2002) s. 150-192.
• Walter Migge: V Staufer v německé literatuře od roku 18. Století. In: Pan Reiner dům (eds.): Doba Hohenstaufen. Historie, umění, kultura. Württembergisches Národní muzeum, Stuttgart 1977
o 3. eseje, s. 275-290
• Josef Mühlberger: Conradin. Poslední ze skvělého rodu. Bechtle, Esslingen 1982, ISBN 3-7628-0421-4
• Kurt PFISTER: Konradin. Ztroskotání na Hohenstaufen. Hugendubel, Mnichov 1941.
• Hans Schlosser: Corradino sfortunato? Oběti mocenské politiky? Na přesvědčení a provedení poslední Hohenstaufen. In: Orazio Condorelliho (ed.): Panta rei. Studi dedicati a Manlio Bellomo. Il Cigno, Řím (5 vols)
o 4. 2004, ISBN 88 do 7831-174-X, s. 111-131.
• Hans U. Ullrich: Conradin. Tragédií Neapol. Svět-Verlag, München 2004, ISBN 3-8004-1463-5
Fiction
Ttragickým osudem posledního Štaufa se nechali inspirovat spisovatelé i dramatici. Existuje více než 100 dramat o Konradinovi z 18. století, dále četné básně a lyrická próza textů. K básníkům a autorům knih o Konradinovi patří Friedrich Schiller, August Graf von deska, Gustav Schwab, Conrad Ferdinand Meyer, Agnes Miegel, Theodor Körner, Ludwig Uhland, Naubert Benedikte a Konrad bílé.
• Italo Chiusano: Konradin, poslední Staufer. DTV, Mnichov 1996, ISBN 3-423-12170-X
• Heinz S. Laube: dědici ze Staufers. Román. Schneekluth Verlag, Mnichov 1999, ISBN 3-7951-1704-6
• Georg Schreiber: Meč bez koruny. Konradin román do posledního Hohenstaufen. Vydavatel Štýrsko, Graz 1964
Genealogie
• Genealogie mittelalter.de
• Literatura a tím o Konradin v katalogu Německé národní knihovny
Zdroj: http://de.wikipedia.org/wiki/Konradin_von_Hohenstaufen