Takže pro upřesnění, nikoho jsem svým příspěvkem nenapadal, jenom vyvracím obecně zažité mýty
Pokud jde o vytáčení a omlouvání hejtmanů záloh, jak se zmiñuje Acoma, pak se přiznám, že o tom nic nevím (a opět se do nikoho neobouvám). Ono čekat s početnou a netknutou zálohou na vhodný okamžik není až tak snadné jak to může vyznít. hejtman záloh prostě krotí svoje rozvášněné muže i sebe sama a stále hodnotí situaci, aby se neunáhlil. Zatímco on se svými odpočatými a nevyužitými muži stojí, umírají vpředu jeho přátelé a příbuzní. Krvácí tam bezpočet výborných mužů, kterých si celá země váží a především, je tam jeho vladař, stokrát v průběhu probíhajícího boje bezprostředně ohrožený… Když záloha vyrazí moc brzo, bude její úder nedostatečný a zcela se vyčerpá a zaplete bez užitku, když vyrazí jenom o malou chvilku pozdě, pak už nebude k ničemu a její manévr již může jenom strhnout první váhající k útěku (viz. manévr Miloty na MP, který zjevně přišel pozdě). Když bude hejtman zálohy manévrovat moc a při objíždění ztratí bojiště z očí, může se mu stát, že nebude přes terén či jinou překážku kam udeřit, atd. Na těchto hejtmanech stála klíčová rozhodnutí, proto byli vybíráni ti nejzkušenější. Jak zdůvodní to, že příliš otáleli a zemřelo kvůli tomu zbytečně příliš mnoho dobrých urozených mužů . že by zbabělost? Evropský model válečnictví totiž ještě ve vrcholném středověku požaduje přímé zapojení panovníka do boje – nejlépe vedení hlavního úderu. Hejtman záloh tak čeká na vladařův pokyn (ovšem posel se musí obvykle probít celým bojištěm, což se mu nemusí podařit, nebo ho to zdrží natolik, že rozkaz již není aktuální; signální praporce se používají málo protože v mele na ně nemusí být čas, atd.).
- tímhle příspěvkem se jenom snažím poukázat, že někdy všichni soudíme moc rychle a přestáváme za klíčovými událostmi vidět lidské emoce.
Pokud jde o tvrdé kroky vítěze vůči zajatému vladaři, co třeba staletí trvající spory říšských knížat, italských signorií, slezských a polských knížectví, válka růží v Anglii? Ale pěkným příkladem z VS je např. v civilizované Anglii vražda Richarda II. jeho strýcem, který se následně dal korunovat a obratně vytvořil legendu o nutnosti srazit tyrana (a to se Richard provinil především tím, že se mu téměř podařilo ukončit válku s Francií). Svou, řekněme špinavou, roli v tom zahrál i Froissart a to nedlouho předtím připlul do Anglie a daroval Richardovi své vrcholné dílo – kroniky lásek a válek, aby ho následně na objednávku vraha očernil a zpochybnil jeho legitimní původ…V úzce vymezeném časovém období to samozřejmě není časté, to bychom tu měli kapitalismus výrazně dříve
I mě samému jsou takové události samozřejmě nesympatické, ale podívám-li se na to i z druhé strany, pak dovedu pochopit důvody takového počínání (morálně schválit a pochopit jsou dvě rozdílné věci). Tím ale nezpochybňuji, že každý korunovaný a pomazaný vladař požíval až mystické Boží ochrany a jenom o něco méně nedotknutelný v očích prostých lidí byl dědic trůnu, příslušník královského domu, atd.
. A navíc srovnávat někoho, kdo padl v bitvě s někým, koho dal někdo zabít je taky zvláštní. Já jsem sice uvedla příklad Brunhildy a řekla jsem, že to není správný příklad, ale Brunhilda byla aspoň na popud Fredegundina syna (a teď si nejsem jista, no jenoho pozdějšího krále merovejského) veřejně rozčtvrcena koňmi.
