Středověká ves
Napsal: 12 bře 2012 17:40
Ze všech typů středověkých sídlišť ves nejvíce navazuje na původní osady, jak fungovaly v době stěhování národů a předstátní době.
Pokud vezmu české poměry, tak slovanská osada zaujímala rozlehlý prostor s obydlími, který byl obehnán valem s hradbou z kůlů, popř. využíval pro obranu přírodní překážky jako bažiny nebo řeky. Osada byla rozlehlá, protože se za ochranu jejích hradeb musely vejít všechny složky společnosti. Byl tam vládce nebo jeho zástupce na panském dvorci, s nimi bojová družina; zástupce kultu se svatyní, ať už byla pohanská, nebo to byl nověji kostel; dále řemeslníci a obchodníci; početně nejsilnější zemědělci (svobodní či závislí).
Postupem času si nezemědělské vrstvy začaly stavět vlastní obydlí a sídliště. Vládnoucí vojenské vrstvy si tvoří z nějakého početného sídliště mocenské centrum (Mikulčice, Praha); státní úředníci pověření správou vybíráním daní se opevňují na hradištích, pod kterými se rozprostírají osady nižších vrstev; samostatná pozemková šlechta vrdcholného středověku se stahuje do bezpečných hradů mimo obydlená demografická centra. Obchodníci a řemeslníci vrcholného středověku se stahují za hradby měst. Lidé oddaní službě Bohu se stahují za zdi klášterů.
***
Oddělení společenských vrstev samozřejmě nebylo takto striktní. Na vsi se jednoduché řemeslné činnosti věnovali asi všichni, existovali tu i profesionální řemeslníci – hrnčíři nebo kováři, jeden pro několik obcí. Trh probíhal nadále i v trhových vsích, zpravidla v interval jednou týdně. Některé vsi dodnes nesou název podle toho dne – Úterý (u Nymburka), Pátek nad Ohří, Středa ve Slezsku (německý název pro tuto Středu a Pátek v západních Čechách zněl Neumarkt – Nový trh); nevím jak Dunajská Streda na Slovensku..
Města cítila vesnickou řemeslnou i trhovou konkurenci tak silně, že si vůči nim vyhradila mílové právo. Měšťané se mimo řemesel a obchodu zase věnovali jednoduché zemedělské činnosti. Každé město platilo roční poplatek podle svých užívaných pozemků, některá, např. Uničov, platila ze svých polí v naturáliích.
Církev ves přirozeně také neignorovala, budovala farní síť. Církevní řády se podle působnosti mohly ocitnout na vsi, některé vsi byly kláštery vlastněny, jiné vsi byly přímo v blízkosti kláštera. Na případě raného Irska je vidět, jak kláštery fungují jako centrum kraje, jak poskytují vzdělání laikům, jak se začleňují do společnosti.
Město byl pro církev svět hříchu, od kterého se odvracela, proto i stavby klášterů mimo města. Kazatelské řády - františkáni a dominikáni stavěli naopak kláštery ve městech, aby ten ohrožený městský svět obrátili, nevím, jak moc se dostali na ves. Vesnický svět, pokud nebyl v dosahu kláštera, byl ponechán pod farní správou, ne elitním kazatelským mnichům, křesťanství se zde i z tohoto důvodu prosazoval pomaleji.
Šlechta – ta nižší fungovala i na vsi, její místo nebylo na panovnickém dvoře. Sídelní vývoj šlechty od Velké Moravy - na rozdíl od mikulčického centra nebo naopak osady poddaných se povedlo objevit osadu Pohansko u Břeclavi, to byl veliký opevněný dvorec s dílnami řemeslníků a zemědělců, podřízených šlechtici, který tam bydlel v panském dvoře s kostelem.
Český stát na to navázal hradskou soustavou, kde šlechtic pověřený knížetem za svým opevněným sídlem spravuje území, vybírá dávky atd. V podhradí jeho hradiště fungují zase řemeslníci a zemědělci, ti se v případě hrozby utíkají schovat do hradiště.. Vrcholný středověk přinesl vesnické tvrze a hrady usazené už mimo ves (viz níže).
***
Přes ten všechen mix funkcí lidských sídlišť teď budu paušalizovat. Původní slovanská osada byla celá opevněná. Raný středověk zná opevnění koem dvora vojenské složky, tedy šlechty. Část lidu se vejde ještě dovnitř, zbytek ale sídlí za opevněním. Hrady vrcholného středověku jsu určeny už přímo šlechtě, lid se sem dostane leda ve formě služebnictva. Hradby si staví ještě města, která na to mají peníze a patřičné povolení. Ves nemá ani hradební právo, ani peníze, ani žádnou samostatnou vojenskou funkci.
Církev – vesničané mají faru a pokřesťanštělé pohanské zvyky. Církevní vymoženosti jako gramotnost a vzdělanost se vsi (v českých opdmínkách) týkají ve velmi omezené míře.
Řemesla a obchod – na vsi pouze lokální, ve větším a mezinárodním měřítku je přebírá město.
***
Populační exploze a společenský vývoj ve 13. stol. se projevila i na vsi. Staré obilní kraje hrály stále prim, vsi začaly zásobovat agrární produkcí vznikající města. Primárně pro výživu, sekundárně pro obchod, např. vsi kolem Mostu musely prodávat obilí na trhu v Mostu, který ho expedoval dálkovým obchodem přes hranice na sever. Populační exploze mimo růst měst podpořila expanzi územní, do vyšších, méně úrodných poloh. Tady byli vesničani rádi, když uživili sami sebe, šlechta jim dávala lhůty na uchycení, dokdy nemuseli platit dávky; od této lhůty si mnohé vsi zachovaly jméno Lhota, s různými přídomky (Vyšší, Rytířova, Hlásná).
Populační exploze proudila do Čech ze Západní Evropy, tam se používaly účinné zemědělské postupy a vyráběly nástroje (chomout, mlýny, železné náčiní). To se projevilo nadvakrát, jednak příchodem lidí, pro které ubývalo na Západě místo, jednak (hlavně díky těmto lidem) do Čech přicházela znalost o inovacích..
Na ves to mělo ten dopad, že vlastníci začali scelovat doposud roztroušené pozemky, aby je lidé mohli lépe obdělávat. Sjednocuje se díky tomu platba dávek, ta se podle německého vzoru platí z lánu, který má danou rozlohu. Lépe se tím organizuje zemědělská výroba, protože na sjednocených pozemcích se lépe oře, když jsou v jednom kusu, lépe se využívá úhor pro pastvu (dobytek se nemusí hnát sem a tam po menších úhorech). Vyšší produkce má uplatnění na trhu.
Tendence všechno sjednotit a zpřehlednit se dotkla i samotných poddaných. Mizí postupně stará tříšť skupin s různými stupni závislosti a služby. Poddaný má pozemek buď v pronájmu, nebo ve svém vlastnictví, ale v praxi mezi tím takový rozdíl už není.. Nesvobodný poddaný, který užívá pozemky otců dědičně, se sociálně blíží k sedlákovi, který doteď působil svobodně, ale přestává zvládat a radši se uchyluje pod ochranu šlechtice do poddanství.. Do dobrovolného poddanství vstupují i druhorození synové svobodných sedláků bez práva na dědictví.
Do praktického života zasahuje tzv. německé právo, nebo někdy spíš to, co si pod ním lidé představují. Pozemky uznané pod německé právo jsou osvobozeny od přímého dohledu centrální moci a z prostřednictví královského úředníka, který vymáhá dávky, často podle své libovůle než podle předem daného a spravedlivého postupu.
Německé právo zároveň vyznává větší individuální práva, na úkor dosavadních kolektivních a zvykových. Jednotlivec má větší dispoziční práva na svůj majetek, tak třeba když šlechtic odkázal pozemky klášteru, tak podle starého práva si ty pozemky nárokovali jeho příbuzní, protože hlavním vlastníkem byl rod a jednotlivec ho spíše užívá než vlastní se vším všudy.. V německém právu je majetek jako individuální záležitost v tomto případě věcí šlechtice jako darujícího a kláštera jako obdarovaného, nikoho jiného..
Další německou inovací bylo zavedení samosprávy, podobně jako ve městech byl nově vysazené vsi stanoven rychtář, k němu dosazeni (nebo voleni?) starosta a konšelé. Ti dbali na chod vsi a vyjednávali se šlechtou. Samospráva vsi a její uspořádání (náves, okolo domy, za domy lán) vede už přímou cestou k dnešní české vesnici.
Lépe se novoty prosazovaly tam, kde byla silná pozemková šlechta. Pokud šlechtic vlastnil celou ves, nemusel složitě sjednávat směny s ostatními vlastníky, ale mohl přeorganizovat katastr bez odporu sám.. Bohatý vlastník obce také mohl snáze vyrovnat prozatímní negativní dopady a výkyvy reorganizace, hlavně v sociální oblasti poddaných..
Pozemková šlechta vládnoucí vsi se osamostatnila od dvora panovníka, který ji zajistil příjmy. Místo toho se snažila vytvořit pevný pozemkový majetek, kde rozhodovala a vytvářela příjmy sama. Na vsi vznikají dvorce, na nich sídlo a nějaký menší románský kostelík, spojený tribunou se sídlem, aby šlechta nemusela chodit do kostela společně s poddanými.. Takových románských kostelů se zachovalo 130 (dost často jsou na nich vidět zazděné otvory po dveřích ve výšce třeba tří metrů, pozůstatek toho tribunového vchodu). Z těchto románských sídel vznikají v dalším období raně gotické tvrze.
Vyšší šlechta vrcholného středověku si buduje hrady oddělené obyvatelstva, vysoko na skále, odkud shlíží a spravuje svoje území. Vsi má ve vlastnictví, ale fyzicky s nimi spjatá už není.
***
Na ves tedy zbývá prastará zemědělská, vyživovací funkce. Zatímco šlechta, církev i města si budují vlastní pozici, vymýšlí vlastní nové funkce, ves jede ve starých kolejích, skoro to vypadá, že ta agrární funkce na ní prostě zbyla..
Pro historické bádání z toho vyplývá méně písemných pramenů, které by se týkaly přímo dění na vsi. Šlechta, církev i města zanechala přirozeně prameny o svém vlastním životě, než o životě za hradbami nebo paláci. Negramotní vesničané pak o sobě písemné zprávy zachovat nemohli.. Vsi figurují v pramenech hlavně jako objekty směny apod.
Jestliže ves navazuje na život starých osad, na rozdíl do církve, měst a šlechty, které si budují nový životní styl, vyplývá z toho jistá nadčasovost, takže poznání vsi ve středověku lze do jisté míry odhadnout i ze života vsi v novověku nebo opačně ještě z předstátní doby.
Nadčasovost vyplývá z oné trvající zemědělské funkce, která mimo inovací nepotřebuje žádné změny, ani ty společenské. Ves je doteď místem, kde se odchylky od normy trestají tvrději než ve městě.
Jiná nadčasovost vyplývá teba z cyklického pojetí času, který se řídí ročními obdobími (začátek-průběh-smrt-znovuzrození), na rozdíl od našeho zažitého času lineárního (začátek-průběh-konec). Tedy vítání jara na vsi lze jako zvyk vysledovat do pohanských dob, stejně jako pohostinnost, ktreou lze vystopovat až do doby předstátních osad. Tyhle tradice do jisté míry kompenzují nedostatek písemných pramenů, protože se z nich dá čerpat dost informací, a naopak objev původu nějaké tradice ve středověku má okamžitý zpětný dopad na dnešek, protože blíže vysvětluje něco, co je stále živé..
***
Někdy napíšu srovnání zvyků na vsi středověku a Ruska kolem r. 1900, jsou si právě dost podobné.. K životu na české vsi vyšla kniha Legenda o Ostojovi, týká se tak 12. stol., http://www.kosmas.cz/knihy/155152/legenda-o-ostojovi/ Klasickým dílem o středověké vsi je kniha Montaillou od E. le Roy Ladurieho ze školy Annales, http://www.cbdb.cz/kniha-4533-montaillo ... e-12941324 to je popis života jihofrancouzské okcitánské vsi na základě inkvizičních důkladných protokolů (inkvizice tu pronásledovala katary).
Pokud vezmu české poměry, tak slovanská osada zaujímala rozlehlý prostor s obydlími, který byl obehnán valem s hradbou z kůlů, popř. využíval pro obranu přírodní překážky jako bažiny nebo řeky. Osada byla rozlehlá, protože se za ochranu jejích hradeb musely vejít všechny složky společnosti. Byl tam vládce nebo jeho zástupce na panském dvorci, s nimi bojová družina; zástupce kultu se svatyní, ať už byla pohanská, nebo to byl nověji kostel; dále řemeslníci a obchodníci; početně nejsilnější zemědělci (svobodní či závislí).
Postupem času si nezemědělské vrstvy začaly stavět vlastní obydlí a sídliště. Vládnoucí vojenské vrstvy si tvoří z nějakého početného sídliště mocenské centrum (Mikulčice, Praha); státní úředníci pověření správou vybíráním daní se opevňují na hradištích, pod kterými se rozprostírají osady nižších vrstev; samostatná pozemková šlechta vrdcholného středověku se stahuje do bezpečných hradů mimo obydlená demografická centra. Obchodníci a řemeslníci vrcholného středověku se stahují za hradby měst. Lidé oddaní službě Bohu se stahují za zdi klášterů.
***
Oddělení společenských vrstev samozřejmě nebylo takto striktní. Na vsi se jednoduché řemeslné činnosti věnovali asi všichni, existovali tu i profesionální řemeslníci – hrnčíři nebo kováři, jeden pro několik obcí. Trh probíhal nadále i v trhových vsích, zpravidla v interval jednou týdně. Některé vsi dodnes nesou název podle toho dne – Úterý (u Nymburka), Pátek nad Ohří, Středa ve Slezsku (německý název pro tuto Středu a Pátek v západních Čechách zněl Neumarkt – Nový trh); nevím jak Dunajská Streda na Slovensku..
Města cítila vesnickou řemeslnou i trhovou konkurenci tak silně, že si vůči nim vyhradila mílové právo. Měšťané se mimo řemesel a obchodu zase věnovali jednoduché zemedělské činnosti. Každé město platilo roční poplatek podle svých užívaných pozemků, některá, např. Uničov, platila ze svých polí v naturáliích.
Církev ves přirozeně také neignorovala, budovala farní síť. Církevní řády se podle působnosti mohly ocitnout na vsi, některé vsi byly kláštery vlastněny, jiné vsi byly přímo v blízkosti kláštera. Na případě raného Irska je vidět, jak kláštery fungují jako centrum kraje, jak poskytují vzdělání laikům, jak se začleňují do společnosti.
Město byl pro církev svět hříchu, od kterého se odvracela, proto i stavby klášterů mimo města. Kazatelské řády - františkáni a dominikáni stavěli naopak kláštery ve městech, aby ten ohrožený městský svět obrátili, nevím, jak moc se dostali na ves. Vesnický svět, pokud nebyl v dosahu kláštera, byl ponechán pod farní správou, ne elitním kazatelským mnichům, křesťanství se zde i z tohoto důvodu prosazoval pomaleji.
Šlechta – ta nižší fungovala i na vsi, její místo nebylo na panovnickém dvoře. Sídelní vývoj šlechty od Velké Moravy - na rozdíl od mikulčického centra nebo naopak osady poddaných se povedlo objevit osadu Pohansko u Břeclavi, to byl veliký opevněný dvorec s dílnami řemeslníků a zemědělců, podřízených šlechtici, který tam bydlel v panském dvoře s kostelem.
Český stát na to navázal hradskou soustavou, kde šlechtic pověřený knížetem za svým opevněným sídlem spravuje území, vybírá dávky atd. V podhradí jeho hradiště fungují zase řemeslníci a zemědělci, ti se v případě hrozby utíkají schovat do hradiště.. Vrcholný středověk přinesl vesnické tvrze a hrady usazené už mimo ves (viz níže).
***
Přes ten všechen mix funkcí lidských sídlišť teď budu paušalizovat. Původní slovanská osada byla celá opevněná. Raný středověk zná opevnění koem dvora vojenské složky, tedy šlechty. Část lidu se vejde ještě dovnitř, zbytek ale sídlí za opevněním. Hrady vrcholného středověku jsu určeny už přímo šlechtě, lid se sem dostane leda ve formě služebnictva. Hradby si staví ještě města, která na to mají peníze a patřičné povolení. Ves nemá ani hradební právo, ani peníze, ani žádnou samostatnou vojenskou funkci.
Církev – vesničané mají faru a pokřesťanštělé pohanské zvyky. Církevní vymoženosti jako gramotnost a vzdělanost se vsi (v českých opdmínkách) týkají ve velmi omezené míře.
Řemesla a obchod – na vsi pouze lokální, ve větším a mezinárodním měřítku je přebírá město.
***
Populační exploze a společenský vývoj ve 13. stol. se projevila i na vsi. Staré obilní kraje hrály stále prim, vsi začaly zásobovat agrární produkcí vznikající města. Primárně pro výživu, sekundárně pro obchod, např. vsi kolem Mostu musely prodávat obilí na trhu v Mostu, který ho expedoval dálkovým obchodem přes hranice na sever. Populační exploze mimo růst měst podpořila expanzi územní, do vyšších, méně úrodných poloh. Tady byli vesničani rádi, když uživili sami sebe, šlechta jim dávala lhůty na uchycení, dokdy nemuseli platit dávky; od této lhůty si mnohé vsi zachovaly jméno Lhota, s různými přídomky (Vyšší, Rytířova, Hlásná).
Populační exploze proudila do Čech ze Západní Evropy, tam se používaly účinné zemědělské postupy a vyráběly nástroje (chomout, mlýny, železné náčiní). To se projevilo nadvakrát, jednak příchodem lidí, pro které ubývalo na Západě místo, jednak (hlavně díky těmto lidem) do Čech přicházela znalost o inovacích..
Na ves to mělo ten dopad, že vlastníci začali scelovat doposud roztroušené pozemky, aby je lidé mohli lépe obdělávat. Sjednocuje se díky tomu platba dávek, ta se podle německého vzoru platí z lánu, který má danou rozlohu. Lépe se tím organizuje zemědělská výroba, protože na sjednocených pozemcích se lépe oře, když jsou v jednom kusu, lépe se využívá úhor pro pastvu (dobytek se nemusí hnát sem a tam po menších úhorech). Vyšší produkce má uplatnění na trhu.
Tendence všechno sjednotit a zpřehlednit se dotkla i samotných poddaných. Mizí postupně stará tříšť skupin s různými stupni závislosti a služby. Poddaný má pozemek buď v pronájmu, nebo ve svém vlastnictví, ale v praxi mezi tím takový rozdíl už není.. Nesvobodný poddaný, který užívá pozemky otců dědičně, se sociálně blíží k sedlákovi, který doteď působil svobodně, ale přestává zvládat a radši se uchyluje pod ochranu šlechtice do poddanství.. Do dobrovolného poddanství vstupují i druhorození synové svobodných sedláků bez práva na dědictví.
Do praktického života zasahuje tzv. německé právo, nebo někdy spíš to, co si pod ním lidé představují. Pozemky uznané pod německé právo jsou osvobozeny od přímého dohledu centrální moci a z prostřednictví královského úředníka, který vymáhá dávky, často podle své libovůle než podle předem daného a spravedlivého postupu.
Německé právo zároveň vyznává větší individuální práva, na úkor dosavadních kolektivních a zvykových. Jednotlivec má větší dispoziční práva na svůj majetek, tak třeba když šlechtic odkázal pozemky klášteru, tak podle starého práva si ty pozemky nárokovali jeho příbuzní, protože hlavním vlastníkem byl rod a jednotlivec ho spíše užívá než vlastní se vším všudy.. V německém právu je majetek jako individuální záležitost v tomto případě věcí šlechtice jako darujícího a kláštera jako obdarovaného, nikoho jiného..
Další německou inovací bylo zavedení samosprávy, podobně jako ve městech byl nově vysazené vsi stanoven rychtář, k němu dosazeni (nebo voleni?) starosta a konšelé. Ti dbali na chod vsi a vyjednávali se šlechtou. Samospráva vsi a její uspořádání (náves, okolo domy, za domy lán) vede už přímou cestou k dnešní české vesnici.
Lépe se novoty prosazovaly tam, kde byla silná pozemková šlechta. Pokud šlechtic vlastnil celou ves, nemusel složitě sjednávat směny s ostatními vlastníky, ale mohl přeorganizovat katastr bez odporu sám.. Bohatý vlastník obce také mohl snáze vyrovnat prozatímní negativní dopady a výkyvy reorganizace, hlavně v sociální oblasti poddaných..
Pozemková šlechta vládnoucí vsi se osamostatnila od dvora panovníka, který ji zajistil příjmy. Místo toho se snažila vytvořit pevný pozemkový majetek, kde rozhodovala a vytvářela příjmy sama. Na vsi vznikají dvorce, na nich sídlo a nějaký menší románský kostelík, spojený tribunou se sídlem, aby šlechta nemusela chodit do kostela společně s poddanými.. Takových románských kostelů se zachovalo 130 (dost často jsou na nich vidět zazděné otvory po dveřích ve výšce třeba tří metrů, pozůstatek toho tribunového vchodu). Z těchto románských sídel vznikají v dalším období raně gotické tvrze.
Vyšší šlechta vrcholného středověku si buduje hrady oddělené obyvatelstva, vysoko na skále, odkud shlíží a spravuje svoje území. Vsi má ve vlastnictví, ale fyzicky s nimi spjatá už není.
***
Na ves tedy zbývá prastará zemědělská, vyživovací funkce. Zatímco šlechta, církev i města si budují vlastní pozici, vymýšlí vlastní nové funkce, ves jede ve starých kolejích, skoro to vypadá, že ta agrární funkce na ní prostě zbyla..
Pro historické bádání z toho vyplývá méně písemných pramenů, které by se týkaly přímo dění na vsi. Šlechta, církev i města zanechala přirozeně prameny o svém vlastním životě, než o životě za hradbami nebo paláci. Negramotní vesničané pak o sobě písemné zprávy zachovat nemohli.. Vsi figurují v pramenech hlavně jako objekty směny apod.
Jestliže ves navazuje na život starých osad, na rozdíl do církve, měst a šlechty, které si budují nový životní styl, vyplývá z toho jistá nadčasovost, takže poznání vsi ve středověku lze do jisté míry odhadnout i ze života vsi v novověku nebo opačně ještě z předstátní doby.
Nadčasovost vyplývá z oné trvající zemědělské funkce, která mimo inovací nepotřebuje žádné změny, ani ty společenské. Ves je doteď místem, kde se odchylky od normy trestají tvrději než ve městě.
Jiná nadčasovost vyplývá teba z cyklického pojetí času, který se řídí ročními obdobími (začátek-průběh-smrt-znovuzrození), na rozdíl od našeho zažitého času lineárního (začátek-průběh-konec). Tedy vítání jara na vsi lze jako zvyk vysledovat do pohanských dob, stejně jako pohostinnost, ktreou lze vystopovat až do doby předstátních osad. Tyhle tradice do jisté míry kompenzují nedostatek písemných pramenů, protože se z nich dá čerpat dost informací, a naopak objev původu nějaké tradice ve středověku má okamžitý zpětný dopad na dnešek, protože blíže vysvětluje něco, co je stále živé..
***
Někdy napíšu srovnání zvyků na vsi středověku a Ruska kolem r. 1900, jsou si právě dost podobné.. K životu na české vsi vyšla kniha Legenda o Ostojovi, týká se tak 12. stol., http://www.kosmas.cz/knihy/155152/legenda-o-ostojovi/ Klasickým dílem o středověké vsi je kniha Montaillou od E. le Roy Ladurieho ze školy Annales, http://www.cbdb.cz/kniha-4533-montaillo ... e-12941324 to je popis života jihofrancouzské okcitánské vsi na základě inkvizičních důkladných protokolů (inkvizice tu pronásledovala katary).