R. Antonín: Ideální panovník českého středověku

[Ježek]

http://www.e-stredovek.cz/view.php?naze ... 2014010003" onclick="window.open(this.href);return false;

Ještě je možné dodat poměrně vysoké množství překlepů

[Viola]

h
Ještě je možné dodat poměrně vysoké množství překlepů

Mám pár novějších knih z NLN a nemám bohužel pocit, že by si dali zvlášť záležet na korektuře.

[Ingolf]

Ta kniha je o ideálu panovníka, není to anketa o tom, jaký král byl ten nejideálnější. Na školách by to odpovídalo přístupu "nebiflovat data, ale pracovat s látkou". A Antonín umí vladařskou ideologii hodně dobře přiblížit.

V úvodu Antonín píše o své motivaci - studoval životy panovníků, ale místo konkrétního člověka mu prameny ukazovaly ideály a přehnaná tvrzení; konkrétně Zbraslavská kronika dělá z Václava II. skoro světce na trůně (já mám podezření, že kronikář připodobňoval krále ke sv. Václavovi). Tyto slupky obklopovaly člověka a bránily k němu proniknout, což bylo otravné, ale pak se Antonín vrhnul do studia právě těchto slupek a vznikla práce o vladařské ideologii.
Mám podobnou zkušenost ze školy. Chystali jsme se na zkoušku z moderních českých dějin a sehnali jsme vypracované otázky od studentů z denního studia. Něco bylo kvalitní více, něco méně. A jedna otázka byl život T. G. Masaryka. A vypracovaná otázka tvrdila, jak byl Masaryk oblíbený, hodný, kdo měl problém, tomu Masaryk pomohl, když s Masarykem někdo nesouhlasil, tak ten si to vyposlechl a zhodnotil... Prostě nebylo to nic, co by se dalo použít u zkoušky, nebyly tam žádné politické strany, kterými prošel, atd. Zaujalo mě tvrzení, že Masaryk v klidu poslechl jiné názory - v reálu ke konci života to byl dosti tvrdý dědek, který nesnesl nesouhlas a pokud se někdo odvážil mu oponovat, tak už nedostal přístup na Hrad. Tak jsem si z toho celého referátu odnesl dojem, že asi takhle se kdysi psaly legendy - světec byl hodný, dělal dobré skutky atd. A že z legend se dá vypreparovat pár dat - že ten člověk existoval, něco o rodině apod., ale popis ideálních povahových vlastností můžu v klidu ignorovat.

***

Antonín mi přiblížil styl vlády posledních Otonů, Oty III. a Jindřicha II. Oba se považovali za zástupce Boha na zemi, nesnesli, aby jim někdo mocensky odporoval, ani se přitom se sami prezentovali jako pokorní křesťané. Ota se zajímal víc o duchovní stránku, sám prý před smrtí chtěl přijmout mnišské roucho, Jindřich mocensky zasahoval do chodu církve, kde dosazoval svoje kandidáty na biskupy a opaty i přes odpor příslušných kapitul a konventů. Oba Otoni by mohli na první pohled vyjadřovat směs totalitarismu a náboženského fanatismu, ale zřejmě to tak nebylo, minimálně tak nebyli ve své době chápáni. Když Jindřich zemřel, preláti na něho vzpomínali v dobrém a s lítostí.
Antonín ukazuje, že vládce měl dva životy, soukromý a veřejný. Ve veřejné funkci byl zástupcem Boha na Zemi, Bůh skrze něj řídil svět nebo zemi, odpor proti vládci byl pak odporem proti Božímu řádu. Ale vládce měl i soukromý život a tam byl obyčejným hříšným člověkem, který měl obavy o své zatracení jako Ota III.
Obě role se mohly dostat do konfliktu, když hříšný člověk mohl vykonat špatné rozhodnutí, ale ani to neopravňovalo ke svržení vládce. Dost možná es tu odráží už vyřešený spor o to, jestli hříšný kněz může udílet svátosti, popř. jestli tyto svátosti mají platnost. Církev se nakonec přiklonila k tomu, že i hříšný kněz vykonává svátosti platně, a odpůrci typu donatistů nebo husitů spadli do kategorie heretiků.

Jak se poznalo, že vládce skutečně vládne správně? Hlavním vodítkem bylo jeho milosrdenství, popř. láska k poddaným. Vládce měl vládnout pro jejich dobro. Opakem byla tyranida, kde vládce vládne pro sebe a poddané využívá, a místo vzájemné lásky drží systém pouze strach. Své by mohli říct diktátoři, kteří po léta nebo desetiletí dostávali ve volbách přes 90 procent hlasů a pak padli během nekolikadenního povstání.

Ta vzájemná láska nebo sounáležitost dokázala držet společnost pohromadě. V mládí jsem jen nechápavě kroutil hlavou, když jsem viděl Angličany, jak stojí u sídla královské rodiny a snaží se s nimi vyfotit. A českým novinářům tvrdili, jaká je škoda, že Česko nemá monarchii. Ale myslím, že už jsem to anglické pojetí monarchie začal chápat.
Navíc nějaká touha po vládci je podle mě vidět na sympatiích k Babišovi. Nemůžu pořád přijít na to, proč může Babiš dělat věci, které sám kritizuje na politicích - může tvrdit, že politici v parlamentu jenom blábolí, a sám tam dokáže mluvit hodiny v kuse větami, které nedávají smysl. Může kritizovat rozkrádání státu kvůli špatným zákonům, a sám bohatnout ze špatně nastavených korunových dluhopisů. atd. atd. Ale každá taková provalená kauza jeho pozici spíš utvrdí, což je na první pohled paradoxní.
Na druhý pohled - Babišova strana je do velké míry marketingový produkt, a marketing spočívá na imaginaci více než na rozumu. A marketingu se povedlo udělat obraz vládce, který zatočí s lumpy, který zatočí s korupcí (král také zosobňoval spravedlnost), který má rád běžné lidi (jako se král staral o chudé, vdovy a sirotky), Babiš je bohatý (stejně jako král dával najevo bohatství, naopak chudý král ztrácel respekt) apod. A útok na jeho i polokriminální chování chápou lidé jako útok na samotnou podstatu vládce, tedy na společenský řád. A podemletí jeho pozice podemílá celkovou společenskou jistotu. A útok na samotnou Babišovu osobu mohou lidi chápat svým způsobem jako svatokrádež. To ztotožnění Babiše s králi je samozřejmě násilné, ale poukázat jsem chtěl na metodu - úřad krále se v negramotné společnosti manifestoval v podobě imaginace, méně už v rozumovém chápání, a pozice Babiše vychází také z imaginace vyrobené marketingem, tudíž nelze tuto pozici nelze přes veškerou snahu vyvrátit rozumovými argumenty.

V české zkušenosti se s tou sounáležitostí dá uvést atentát na Aloise Rašína (už jsem to na fóru jednou někam psal). Rašín jako ministr financí naordinoval klasickou pravicovou politiku škrtů a úspor, v důsledku čehož na něj spáchal atentát jeden zdivočelý komunista. Rašín umíral v nemocnici, dostával kondolence a taky květiny. Rašín lidem vzkázal, ať místo nákupu kytek radši pošlou peníze na zlatý poklad republiky (i ten poklad je důležitá nadčasová instituce, dostanu se k tomu). Rašín totiž byl šetřivý, hlídal manželku, jestli doma zbytečně nesvítí, a když naordinoval šetřit celému státu, tak šel sám příkladem. A zanechal celkově dobrou pověst.
Po jiném dějinném zlomu v podobě pádu komunismu přišla ekonomická transformace, s ní omezování nebo zavírání podniků, nástup konkurence apod. A aby podniky nezkrachovaly úplně, nastoupil krizový manažer, který osekal nadbytečné výdaje a nadbytečná místa. Přineslo to vyhazovy z práce, zmenšení platů a více práce. Podnik se dejme tou povedlo takto zachránit a manažer i přes celkové šetření dostal vysoký plat a vysoké odměny. Výdaje na jeho odměna byly vysoké, ale podnik se povedlo zachránit, takže zaměstnanci mohli být rádi. Je to svým způsobem logické a nehodlám říkat, že by to bylo špatně. Jenže tady chybí pocit sounáležitosti, jaký uměl ukázat ten spořivý Rašín. Když manažer nejede na stejné vlně se zaměstnanci, pak se zájmy partikulují a soudržnost podniku rozpadá. Zaměstnanec si hledí toho, aby zrovna on nedostal vyhazov, aby zrovna on udržel plat apod. Podnik pak jede z nutnosti, ne z nějakého nadšení. A středověká společnost, která měla to pojítko v osobě nebo instituci krále, dokázala při sobě držet. Když heslem 90. let bylo "starejte se každý o sebe", tak to zřejmě vedlo k nějakému společenskému ochuzení.

U krále se odlišovala osoba a úřad důležitější začal být ten úřad. Jeden příklad - Rudolf III. Burgundský zemřel bez dědic a Burgundské království odkázal říšskému králi Jindřichovi II. Jindřich ale zemřel dřív než Rudolf. A když váhal převést závěť na dalšího krále Konráda II., ten mu vysvětlil, že právní akt se týká krále jako takového, ať je to kdokoli, a ne konkrétní osoby. A tak se také stalo, Burgundsko se stalo po r. 1032 součástí říše.

Z tohoto pojetí nastal logicky stav, kde existuje nadosobní úřad krále a konkrétní král, který ho zastává. A to právě tématem nejznámějšího díla Ernsta Kantorowicze s názvem Dvě těla krále. Podle Kantorowicze existoval král jakožto úřad, to bylo jedno tělo, a konkrétní král ve svém těle, který si to královské "mystické" tělo vlastně navlékal na sebe. Zvolání "král je mrtev, ať žije král!" vlastně dává najevo, že úřad krále je nesmrtelný.
Nadosobní královský úřad došel výrazu v lucemburském pojetí českého království jako Corona regni Bohemiae. Ten popis této Koruny je většinou takový, že jde o spojení Čech, Moravy a vedlejších zemí pod jednu královskou vládu. Ale důležitý je tam posun od přemyslovského pojetí, kde kníže dostává vládu pouze propůjčenou od věčného patrona, tedy sv. Václava. Koruna je nadosobní mj. v tom, že vláda nepochází od lidského patrona, ale je to úřad se souhrnem hodnot a povinností.
Ještě na to lze vztáhnout koncept tzv. dlouhého trvání. Dlouhé trvání se týká nějaké instituce, která se mění tak pomalu, že to člověk ani nemusí postřehnout; není to válka nebo revoluce nebo výměna panovníka. Typickým příkladem je rodina. Hlavou rodiny je v tom konzervativním pojetí otec, na něm záleží, jak rodina bude vypadat, jestli se povede předat majetek dědicům, na něm záleží, za koho provdá dceru, na něm záleží, jestli schválí manželku synovi. Ale tato hlava rodiny není rodinou samou. A král a království je na tom podobně - na králi záleží, jestli království bude prosperovat, jestli ho předá dědicům, rozhoduje o životě svých dětí apod., ale sám není tím královstvím, tou Korunou.

Další nadosobní, trvalou institucí byla královská komora, potažmo celý poklad. Komora patří opět královské instituci, nikoli konkrétnímu králi. Antonín dává příklad bojů o trůn po vymření Přemyslovců. Král Rudolf Habsburský si vypůjčil od šlechty peníze na boj proti Jindřichovi Korutanskému. Pak se stal králem právě Jindřich, převzal královskou komoru, a z ní platil i tento dluh, který zapříčinil Rudolf a cílil proti Jindřichovi...
Král tento měl jednat s komorou stejně jako s poddanými, tedy konat v jejich dobro a prospěch. Král měl tedy komoru ideálně rozmnožit, ne vysát pro svoje účely. Je to majetek, který člověk zdědí, s rozumem užije, a předá v pořádku další generaci. Já si ten majetek soukromě nazývám "saturnským", protože v astrologii Saturn představuje mj. právě děděný majetek, typicky pozemky a nemovitosti, které člověk také zdědí, použije k životu (dům k bydlení, půdu k zemědělství) a předá se zkušenostmi další generaci.
Vrátím se obloukem k Rašínovi - jeho apel, aby lidé posílali peníze spíš na zlatý poklad republiky, to je odraz tohoto dědičného principu. Poklad je nadčasový, určený i dalším generacím, trochu i generaci a aktuální, ale sám Rašín už ho neužije vůbec... Místo zlatého pokladu se dneska skloňuje státní dluh a jeho míra; u důchodové reformy se diskutuje, nakolik dnešní důchodový systém zatíží další generace. Když někteří novináři psali předem nekrolog pro stranu TOP 09, tak mezi pozitivními tezemi bylo i to, že zakladatel Kalousek nabídl lidem menší aktuální blahobyt a za to abstraktní úspěch v podobě malého státního dluhu.. A že je úspěchem samo o sobě, že takováto strana s tímto programem dostala třeba deset procent hlasů. Zase - společný poklad patří do těch společných institucí, které posilují soudržnost; kde není soudržnost, nastupuje více sobectví a hledění si jen vlastních zájmů.
Král své poklady někdy vystavoval - dával najevo, že má z čeho řídit zemi, popř. že mu Bůh požehnal. Antonín vidí pozůstatek této praxe ve vystavování korunovačních klenotů, což je akce, která lidi tak nějak stmeluje.

[Ingolf]

Ještě k tomu, co všechno voliči odpustí svém politikovi - na Slovensku teď probíhá kauza, kdy premiér Fico zmizel z veřejnosti a ukazoval se jen u videí. Protože panovalo podezření, že je pořád někde v Moskvě, začali novináři pátrat a podle interiéru pokoje zjistili, že je pravděpodobně ve Vietnamu v hotelovém pokoji, kde noc stojí 150 000 korun. To za situace, kde Fico vyhrál volby s tím, že je rozvrácená ekonomika, která se musí zkonsolidovat, a kdy slíbil lacinější potraviny. Ekonomika se mezitím konsoliduje vyšším DPH, které přirozeně znamená obecné zdražování. Zdravotnictví i po stažení hromadných výpovědí lékařů vypadá tak, že řada nemocnic je v dezolátním stavu. A do toho premiér za sociální demokracii utrácí za svůj luxus.
Lidé z toho mají srandu, jeden popisek k obrázku bylo, že milenka, se kterou tam údajně měl být, mu říká: "Miláčik, tam pri tom závese je to také fádne. Sadni si radšej bližšie k tomu starožitnému telefónu, pod ten zlatý rám. Dodá ti to na imidži štátnika."

Ke státnictví nějaká reprezentace patří, i ta hmotná. A vládce majetku může užívat. Ale je tam jedna podmínka, vládce může užívat a ukazovat majetek, ale nesmí to vypadat, že se tím vyvyšuje nad svůj lid. Tomu pyšnému vyvyšování brání štědrost a milosrdenství, obojí vyjadřuje péči o svůj lid. A Fico tohle umí, před volbami jde na noční šichtu do fabriky, čímž dá najevo, jak si běžných lidí váží. Lidem slíbí levnější potraviny a i když to nesplní, tak tím dá najevo, že mu na lidech záleží; možná to chápou jako formu milosrdenství. Zase jde o imaginaci a pocity, ne tolik o rozumové zdůvodnění.
---
Fico měl být v luxusním hotelu s milenkou. Rozumově se dá říct, že to přímo odporuje tradičním křesťanským rodinným hodnotám, ale vládce má nějakou výjimku. Saský kronikář Dětmar z Merseburku informuje o uherském knížeti Gejzovi (otec svatého Štěpána), který i po křtu praktikoval pohanské rituály. Gejza na výtku odpověděl, parafrázuji, "jsem dost bohatý a mocný na to, abych si to mohl dovolit" (VIII., 4).
Slyšel jsem podobný příklad u jehovistů, ti vyžadují přísná pravidla typu neslavení narozenin nebo Vánoc, ale jeden jejich sponzor to klidně slavil. Dával jim dost peněz na to, aby mu to tolerovali.
Vládce nebo bohatý člověk je úspěšný, stojí nad zbytkem lidí, a tak stojí i nad pravidly (nebo si to myslí a pak se diví). A k úspěšnému muži patří i mladší milenka - nevím, jestli ji má Fico, ale jeho sympatizanti smířlivě reagují, že by se nic nedělo, kdyby měl. Mladší milenky si obstarali u moci Paroubek nebo Nečas. Babiš měl mladší manželku, s ní se rozvedl, ale žijí spolu dále - možná se chce taky prezentovat, že má milenku (pokus o vtip).
---
Bohatství vládce zakládá předpoklad, že se vládce dokáže postarat o svůj lid. Když si Olachové v Česku volili cikánského barona, vyhrál to člověk, který obchodoval s koberci v Americe, a tím nabyl bohatství. Cikáni obecně dávají na odiv bohatství tím, že nosí zlaté šperky, kouří marlbora a jezdí mercedesem (i když může být otlučený z bazaru, důležitá je značka). Okolí je pak dost podrážděné, pokud takto vybaveni jedou pro sociální dávky (pokud to nejsou výmysly z internetu). Ale v romském pojetí to je všechno spojené - člověk dává najevo, že je hmotně zaopatřený, a že pro další hmotné zaopatření jede.
Ruští Vikingové měli zvyk, že když dosáhli nějaké výše bohatství, koupili své ženě zlatý kruh a ta si ho pověsila myslím na krk. A čím víc kruhů, tím je manžel bohatší. Zase tam byla prezentace, ještě spojená s uložením majetku do viditelné, a přitom mobilní polohy.

Z vlastní zkušenosti mám opačný příklad, tedy když majitel má finance díky tomu, že je bere podřízeným. To jsem dělal v Liberci v nemocnici a nastoupil nový ředitel, jmenoval se Nečesaný a byl to politik pravicové TOP 09. Výchozí situace klasická - nemocnice v dluzích, je třeba zásah, šlo se na to klasicky pravicově cestou úspor a škrtů. Takže se sahalo i na platy a odměny.
Mě se osekání platu netýkalo, měl jsem podepsanou smlouvu včetně platového ohodnocení. Ale když nastoupil nový sanitář, dostal minimální mzdu. Takže nastoupil člověk, který prošel v nemocnici všechny oddělení, pak odešel jinam, mezitím se účastnil vlny odchodů Romů do Anglie, tam dělal v důchoďáku, naučil se perfektně anglicky. To jsem mohl ohodnotit, když k nám policie přivezla "pacienta" z Německa, který se ožral, zmlátil přítelkyni a k nám jel na záchytku (Liberec tehdy záchytku neměl, takže ožralý a zfetovaný vozili na vystřízlivění do nemocnice). S pacientem jsem chodil po vyšetřeních, jestli si náhodou během opilosti neublížil, a pak mě na chirurgii přišel střídat tenhle kolega. A zatímco já s pacientem komunikoval lámanou němčinou a posunky, on na něho vypálil plynule anglicky. Pamatuju si doteď ty zaražený pohledy policistů. A tenhle kolega, zkušenější, jazykově i sociálně vybavenější než já, měl pouze minimální mzdu.
A do toho nám vedení začalo tvrdit, že nemocnice má lepší ekonomické výsledky, a že lepší výsledky se odrážejí mj. na lepších platech. A naše vrchní i staniční sestra nás začaly obcházet s tím, že chtějí podepsat podporu těhle kroků nemocničního vedení. A argumentovalo se zase, že vedení zajišťuje lepší platy, když má lepší ekonomické výsledky. Jenže tam byla ta disproporce, že lepší finanční výsledky nemocnice stály mj. na osekání platů - takže kdybych podepsal, že chci zachovat stávající praxi právě kvůli tomu, že budu mít větší plat, to bych se cítil asi tak, že podepisuju, že jsem debil. Do toho jsem musel poslouchat, že kdo nepodepíše, tak tam nemá co dělat.. Nic proti kapitalismu, ale ať ho nevedou bolševickými metodami. Ale celkový výraz byl ten, že vedení si podporu chce vydupat silou, nechce nebo neumí si získat autoritu přirozenou. Fico a populisti tohle naopak umí a pak jim procházejí daleko horší věci.. Ale kdyby ten ředitel nemocnice šel na jednu noční směnu a třeba by viděl příjem těch intoxikovaných pacientů, nepochybil by.