Rzeczpospolita (1569-1795) a šlechtická demokracie

[jur]

A co znamená to Tobago a Gambie?

To je nejaka chyba na mape - kdo to tam primaloval? Pohledam nejakou jinou mapu.

[jur]

A co znamená to Tobago a Gambie?

Dobre pozorujes.
http://pl.wikipedia.org/wiki/Kurlandia_i_Semigalia
Kurladnia a Semigalia to je vice mene uzemi dnesniho Lotysska.
V roce 1561 Rad nemeckych rytiru (Zakon Kawalerów Mieczowych) se sekularizoval a slozil lenny hold Zygmuntowi Augustowi.
Toto lenno I. Rzeczypospolietj melo svoje kolonie na Tobago a v Gambii - tim padem i I. Rzplita se stala nejak neprimo kolonialnim statem.
P.S. To jsem nevedel. Vedel jsem, ze jsme meli svuj Divoky Vychod (Dzikie Pola), kde radili Kozaci, Tatari a ruzni dobrodruzi (popsane np. Sienkiewiczem), ale ze by zamorske kolonie ...

[jur]

Kratky film o Rzeczpospolitej : http://pl.youtube.com/watch?v=83hwEc7B9CI
Je to link ze strany http://www.hussar.com.pl/

[feefee]

ahoj, nebo cześć, jsem ráda, že jsem objevila takové pěkné forum, kde bych snad mohla být něco platná a kde bych se mohla něco nového dozvědět. Jinak tematika Rzeczpospolite, hlavně V 16. a 17. století mě hodně zajímá, ačkoli jsem spíš středověkář. Ale koukám, že tady jde spíš o takový polsko-český boj

[Ježek]

Ale koukám, že tady jde spíš o takový polsko-český boj

Tak zle zas nebude, jsou tu Poláci, ktzeří mluví plynule česky a Češi, kteří rozumí polsky - a mají odlišné pohledy na stejné věci. Vášnivě je snad jen ohledně Těšínska.

I RP jsem se nikdy nijak nezaobíral a netuším, co k tomu u nás je vydáno (kromě obecných dějin Normana Daviese). Na polskou literaturu se můžu zeptat, příští týden bych snad měl mít půjčený nějaký polský knihy o historii. Jur ale k tomuhle tématu má daleko víc.

[feefee]

I RP jsem se nikdy nijak nezaobíral a netuším, co k tomu u nás je vydáno (kromě obecných dějin Normana Daviese). Na polskou literaturu se můžu zeptat, příští týden bych snad měl mít půjčený nějaký polský knihy o historii. Jur ale k tomuhle tématu má daleko víc.

Díky moc, já jsem i pár polských sehnala. Ani u nás v Čechách to není zas tak marné, blbé je, když člověk zabývající se RP je z jižních Čech, to se toho moc nesežene ale chystám se robić zakupy w Polsce

[Ježek]

Díky moc, já jsem i pár polských sehnala. Ani u nás v Čechách to není zas tak marné, blbé je, když člověk zabývající se RP je z jižních Čech, to se toho moc nesežene ale chystám se robić zakupy w Polsce

Na UW mají levné kopírování - 10 grošů za stránku. A vždycky se najde někdo, na koho se ty knížky dají půjčit (takhle mám něco o husitech v Polsku) - takhle by to šlo taky udělat.

[feefee]

Na UW mají levné kopírování - 10 grošů za stránku. A vždycky se najde někdo, na koho se ty knížky dají půjčit (takhle mám něco o husitech v Polsku) - takhle by to šlo taky udělat.[/quote]
Tak to je super, zrovna jsem přemýšlela, jak něco takového udělat, btw, kdyby někdo potřeboval, mám zrovna pučenou knihu od M.R. Pauka - Działalność fundacyjna moźnowładztwa czeskiego, i jej uwarunkowania społeczne (XI-XIII wiek). Takže můžu naskenovat...

[Ježek]

Tak to je super, zrovna jsem přemýšlela, jak něco takového udělat, btw, kdyby někdo potřeboval, mám zrovna pučenou knihu od M.R. Pauka - Działalność fundacyjna moźnowładztwa czeskiego, i jej uwarunkowania społeczne (XI-XIII wiek). Takže můžu naskenovat...

Tohle jsem snad kdysi scháněl protože mne tam něco zajímalo - nějak jsem se skrz nějakou citaci k tomu dostal. Ty skeny by mne zajímaly, rozhodně ...

Ale jak už jsme šíleně mimo téma

[jur]

... jde spíš o takový polsko-český boj

Ve skutecnosti je to jen trochu temperamentnejsi vymena nazoru ...

[feefee]

... jde spíš o takový polsko-český boj

Ve skutecnosti je to jen trochu temperamentnejsi vymena nazoru ...

v tom případě v pořádku tak to se taky zapojím

[Saltzmann]

... jde spíš o takový polsko-český boj

Ve skutecnosti je to jen trochu temperamentnejsi vymena nazoru ...

v tom případě v pořádku tak to se taky zapojím

Doporučovat Josefa Macůrka je asi nošením sov do Atén, že? Zrovna čtu Dozvuky polského bezkráloví z roku 1587, příspěvek k osvětlení snah rodu habsburského o získání koruny polské v letech 1588-94. Praha 1929. A je to (docela) dost zajímavé...

[feefee]

mnoo, tak vzhledem k tomu, že Macůrek byl opravdu jeden z mála, ne-li jediný, kdo se u nás tímto tématem zaobíral, tak asi jo ale stejně moc díky

[Saltzmann]

mnoo, tak vzhledem k tomu, že Macůrek byl opravdu jeden z mála, ne-li jediný, kdo se u nás tímto tématem zaobíral, tak asi jo ale stejně moc díky

Možná ještě (zcela) novou věc, ale týkající se SLezska Kozák, Petr: Zrod stavovského Hlohovska 1. vydání, 2008, 394 s.
ISBN 978-80-7248-501-7

[Ježek]

http://wilanow-palac.pl/file/multimedia ... etyhorzec/

[Ingolf]

Polská Rzeczpospolita rámovaná lety 1569 – 1795 je z hlediska formy unií Polska a Litvy a významově znamená Rzeczpospolita doslovný překlad latinského res publica. Rzeczpospolita byla „republikou“, ve které spravovala věci veřejné šlechta.

Literatura:

Martin WIHODA a kol: Dějiny Polska. NLN, Praha 2017.

Jan KVĚTINA: Šlechtická demokracie; Parlamentarismus v polsko-litevském státě v 16.–17. století. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011. - http://www.pavelmervart.cz/kniha/slecht ... oleti-138/

Jan KVĚTINA: Mýtus republiky; Identita a politický diskurz raně novověké polské šlechty. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2020. - http://www.pavelmervart.cz/kniha/mytus- ... echty-643/

Rzeczpospolitě se v Dějinách Polska věnuje Miloš Řezník a dojem jsem měl rozpačitý. Na rozdíl od jiných období a vůbec jiných knih z edice dějin států se vůbec nevěnuje takovým politickým dějinám, jako který král nastoupil po kterém králi a co to znamenalo. Řezník hned přistupuje k výkladu toho, jaké procesy se v Rzeczpospolitě udály a nějaké krále jmenuje tehdy, pokud se jich to dotkne. Ale když jsem se tím prokousal a základní informace doplňoval odjinud, tak se mi právě to vysvětlování hodí.
Květina se věnuje republikánství Polska v obou knihách. Šlechtická demokracie je spíše deskriptivní, popisuje republikánské instituce a jejich chod. Mýtus republiky je více o mentalitách a polovina knihy se zbývá třemi významnými osobnostmi Rzeczpospolity. To byli Orzechowski, který obhajoval stávající systém včetně katolictví jako integrální součásti podstaty Polska; Modrzewski, který proti moci šlechty prosazoval větší moc měst a krále a který požadoval rozšíření svobody i pro bezprávné poddané; a Opalinski, který jako ideový předchůdce Thomase Hobbese požadoval silnou ústřední vládu jako prevenci chaosu.

---

Rzeczpospolita vycházela ze středověkého spojení Polska a Litvy. V Polsku r. 1370 vymřeli Piastovci a král Kazimír stihnul odkázat trůn uherským Anjouovcům. Králem se tak stal uherský král Ludvík z Anjou (1370-1382), který si více všímal Uher a polského a uherského vlivu na Rusi. Ludvík umírá bez synů, jeho dceru Marii si nakonec bere Zikmund Lucemburský a s ní získává uherský trůn. Poláci mají chvíli interregnum (1382-1384) a pak přijímají za svou královnu Ludvíkovu dceru Hedviku.
Korunovace Hedviky se účastnilo i litevské poselstvo a v únoru 1386 si Hedviku bere litevský kníže Jagello, který přijímá jméno Vladislav (1386-1434). Tím vstupuje na středoevropskou scénu dynastie Jagellonců.
Polsko a Litva jsou personální unií spojenou osobou panovníka. Zatímco na Litvě je velkoknížecí titul děděn, v Polsku je nový panovník volen. Zvolen byl s jakousi samozřejmostí králův potomek, ale dvakrát se epizodicky přihodilo, že Polsko a Litva měly vládce různé (v letech 1434-1447, 1492-1501). Roku 1501 byla přijata tzv. mělněnská unie, kde Poláci a Litevci dohodli společnou volbu krále a společnou měnu. Pro vnitřní politický život byla důležitá další akce r. 1505, kdy sejm přijal zásadu „Nihil novi“, tedy „Nic nového“. To znamenalo, že nové královy zákony mohly vstoupit v platnost až po schválení šlechtickou obcí.

Poslední jagellonský král Zikmund II. August (1548-1572) se r. 1564 nároků na dědičnost trůnu vzdal a zemřel bezdětný. Šlechta ke konci králova života r. 1569 vyhlásila tzv. Lublinskou unii, což je samotný počátek Rzeczpospolity. Polsko a Litva se touto unií stávají jedním státem, přičemž některé oblasti jižní Ukrajiny (např. Volyň) připadnou nyní přímo k Polsku.
Jagellonského dědictví se chtěli ujmout mj. Habsburkové, za něž jel orodovat Vilém z Rožmberka. Ten udělal takový dojem, že část Poláků nabídla korunu přímo jemu, což musel Vilém Habsburkům složitě vysvětlovat. Jako první král se prosadil Jindřich z Valois (1573-1575), bratr francouzského krále. Jenže po smrti svého bratra Jindřich prchá a stává se králem Francie. Pro Poláky to bylo samozřejmě zneuctění. Deset let pak vládne sedmihradský vévoda Štěpán Bathory (1576-1586) a pak Zikmund III. Vasa z rodu králů švédských. Švédsko ale bylo luteránské, nový polský král přestoupil na katolictví, čímž si znepřátelil původní vlast. Královské rodiny Polska a Švédska si pak kladly nároky na korunu toho druhého státu a Švédové vedení Gustavem II. Adolfem už za probíhající třicetileté války vytlačovali Poláky z Pobaltí a pustošili samotné Polsko. Švédové ale časem zjistili, že přepjali síly a byli z Pobaltí vytlačeni Rusy, kteří začali tlačit i na Poláky. Polsko se ocitlo v obklíčení reakčních monarchií Ruska, Pruska a Rakouska, což skončilo známým trojím dělením Polska ukončeným r. 1795, což je zároveň datum konce Rzeczpospolity. Chatrnou záminkou pro konečné dělení Polska bylo, že se vydalo cestou revoluční Francie. Polsko bylo plně obnoveno až po konci první světové války.

---

Sousloví „šlechtická demokracie“ je svým způsobem contradictio in adjecto, protimluv. Demo-kracie je vládou lidu, aristo-kracie je vládou urozených. Aby toho nebylo málo, tak v Rzeczpospolitě vládl král, kterého aristokracie korigovala, lze tedy mluvit i o stavovské monarchii. A protože šlechta v pozdní fázi dokázala svým právem veta paralyzovat průběh sejmu, někteří autoři hovoří o šlechtické anarchii..
Rzeczpospolita se vyjadřovala absolutní rovností v rámci šlechtického stavu a velkou nerovností šlechty vůči poddaným. Tak v 17. stol. byl přijat zákon, kterým se zakazuje užívat pojem nižší šlechta – každý šlechtic, i nemajetný, byl roven ostatním šlechticům. (MR, s. 248) Mezistavovská nerovnost o to více vynikne se srovnání s Benátkami, kde bezprávní lidé také nebyli připuštěni k jednání o zákonech, ale přijaté zákony se vztahovaly i na ně. V Polsku zůstával poddaný bezprávným objektem šlechtice bez ohledu na nějaký právní pokrok. A moderní doba jde do opačného pólu, když přijímá zákony právě na ochranu těch bezprávných, jako jsou zákony na ochranu dětí.
Květina se k tomu sousloví ve Šlechtické demokracii staví pozitivně. Není totiž podle něho absolutně dané, kdo všechno je lid. V liberální demokracii má volební právo každý dospělý svéprávný člověk, ale i tak jsou vyloučeni osoby nedospělé. Ve Švýcarsku neměly ženy volební právo až do r. 1971, přesto nikdo nezpochybňuje, že Švýcarsko bylo i do té doby demokracií. Pokud je onen lid omezen na šlechtickou část obyvatelstva, tak se ten systém dá teoreticky nazvat šlechtickou demokracií. Na druhou stranu Květina uvádí v poznámce protiargument, že pokud by se za lid prohlásilo politbyro komunistické strany, měl by se pak ten komunistický systém nazývat také demokracií, což už nesedí.
Poláci 18. století považovali Polsko a Benátky za jediné svobodné republiky, které navazovaly na antický republikánský Řím. (ŠD s. 29-30, MR s. 211)

V Mýtu republiky Květina zmírňuje a praví, že „ani po dočtení posledních stránek nebude patrně možné rozhodnout, zda polsko-litevské soustátí bylo, či nebylo republikou“ a bude se věnovat tomu, jak sami sebe vnímali Poláci tehdy. (s. 19-20)

Polská šlechta se ztotožňovala s ideou sarmatismu, tzn. polská šlechta a jen ona měla být potomky kmene Sarmatů, kteří ovládli zbylý polský lid. V rámci těchto Sarmatů by polští šlechtici byli vlastně jedinými skutečnými Poláky, a v rámci tohoto sarmatského= polského národa by rozhodoval všechen lid.

Většina polských myslitelů pak považovala Polsko za tzv. monarchia mixta, což byl harmonický stav vyvážené moci krále, bohaté šlechty (magnátů) a běžné šlechty/lidu. Převaha jednoho prvku pak ohrozila fungování společnosti – samotný král by zavedl tyranii, magnáti oligarchii a lid by zapříčinil chaos (např. MR, s. 168, Orzechowského názor na s. 389). Král je nejvyšším členem pospolitosti, ale nestojí nad pospolitostí (MR, s. 290); král také předsedá senátu, takže je i jeho součástí, senát pak není nějakým opozičním prvkem proti monarchii.
Orzechovski považoval republikánskou ideu za živoucí v probíhající praxi Rzeczpospolity, Modrzewski považoval republikánství za ideál, po kterém ale šlechta kvůli svému sobectví šlape. V současném chápání tvoří republika opak monarchie, ale v renesanci bylo podle Květiny takové chápání republiky nejvzácnější (s. 233). Jako smrtící pro republiku považovali aristokratický prvek humanisté z Nizozemí a někteří italští; za základ republiky považovali stav městský. (MR, s. 234)

Dnešní myšlení je tak trochu upřené na přesné definice (a s nimi na sympatizující, či antipatizující postoj k nim), což se týká i potřeby označit nebo neoznačit Rzeczpospolitu za republiku.
Když mi vyšel na našich stránkách článek o kořenech demokracie a rozesílal jsem odkaz po facebookových stránkách, dostal jsem myslím jednu soukromou zprávu a paní mi psala, že spíš čekala nějakou přesnou definici demokracie. Odepisoval jsem, že to je věc pro politology, mě zajímalo, z čeho všeho se dnešní demokracie vyvinula, popř. Z čeho všeho se spojila. A když se tohle pochopí, lépe se dá v demokracii orientovat, resp. ji pojmout a prožívat vědomě. Kdybych se dal přímo na hledání definice, vytratil by se z toho život.
Nebo ještě jinak. Můžeme najít skvělou, filosoficky vycizelovanou definici demokracie vybroušenou jako démant. Jenže definice, jakmile se jednou stanoví, zkamení, stane se klidně démantem, ale to je také nehybný, neživý kámen. A jakmile probíhá další vývoj, ten kámen/definice nepodléhá změnám, až je najednou zkamenělinou, fosilií, která už do světa nepatří. To je právě příklad švýcarské demokracie, která patří v mnoha ohledech mezi nejstarší v Evropě, ale která současně donedávna bránila volebnímu právu žen, což je v dnešním demokratickém světě absolutně mimo.. (I česká strana s názvem Švýcarská demokracie proti volební účasti žen nic nenamítá a na svých kandidátkách má také ženy).
U té Rzeczpospolity mi nejde o definici, nakolik byla nebo nebyla republikou nebo demokracií v dnešním slova smyslu. Jde mi o to zjistit, nakolik mohla přispět jako jeden ze zdrojů pro dnešní demokracii. A v širším záběru je to záminka ke zkoumání, nakolik k demokracii, tedy vládě lidu, přispěla právě aristokracie, tedy společensky přesně vymezená vláda urozených.

[Ingolf]

Šlechta a demokracie

Šlechta tvořila od svého prvopočátku elitu společnosti. To elitářství mohlo být původně prachobyčejně vojenské, náplní šlechty byl boj, profitovala alespoň částečně z kořisti apod. Ale svoje materiální bohatství dokázala přetavit do bohatství uměleckého a časem do bohatství duševního nebo duchovního. Kmenové elity starých Germánů nebo Slovanů tak přetavily hmotné bohatství do bohatství uměleckého, protože takový zlatý šperk vykládaný drahými kameny nebo jemně vypracovaný velkomoravský gombík byl elitářským, statusovým znamením. Časem se umění přelilo do architektury, vrcholilo to stavbou zámků, šlechta zaměstnávala vrcholné umělce, popř. od nich kupovala artefakty, které si nikdo jiný nemohl dovolit; a šlechta vůbec provozovala mecenášství. Šlechta sama se věnovala věcem, které nesouvisely přímo s obživou – vojenství, cestování, chovem koní, tanci apod. Sama se stávala hlavní nositelkou kultury.
Materiální bohatství šlechty nepocházelo primárně z vojenské expanze, nýbrž z vlastních zdrojů, tedy z vlastních statků a vlastních poddaných. Poddaní vytvářeli hmotné podmínky, které šlechta přetavovala na vyšší kulturu. Je tu na první pohled patrná disproporce, kde elita tvoří vyšší kulturu na úkor nižších vrstev, kterým bere prostředky, ze kterých by mohly pozvednout kulturu vlastní. Obrazně se to dá podat tak, že pokud se člověk chce odrazit výš, tak při odrazu zatlačí své okolí trochu více k zemi. Nebo když se skáče v tělocviku přes kozu, tak člověk před kozou skočí na desku, kterou zatlačí na chvíli k zemi, aby ho vymrštila výš. Člověk sám udělá velký výskok, ale okolí trochu zatlačí trochu níže.
K tomu jiný nedávný příklad z jiného prostředí, a to je bývalý ředitel TV NOVA Vladimír Železný. Železný si provozem komerční televize vydělal slušné peníze, které použil mj. na nákup sbírky obrazů. Nákupy podpořil nějakou vyšší kulturu, ale peníze na to dostal díky provozu televize, která zásobovala diváky telenovelami a nejhoršími americkými nekulturními splašky a kulturně je držela nízko, resp. je srážela.
Nebo nedávný komentář Miloše Čermáka popisuje, jak americká elita včetně správců internetových sítí dává svoje děti mj. do drahých waldorfských škol, kde jsou mobily a do 8. třídy zakázány. Technika totiž podle waldorfské pedagogiky člověku dokáže škodit a dětem ještě více. A aby byly peníze na školné do takové zdravé školy, tak rodiče přes v práci vymýšlejí, jak zaujmout jiné děti, aby trávily na mobilech a počítačích co nejvíce času, protože to provozovatelům sociálních sítí přináší zisk.. - https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... ilu-290167

Nastává přirozeně otázka, dokdy je nutná ta disproporce, kde elita rozvíjí kulturu na úkor vrstev nižších. Zvrat by měl přijít tehdy, kdy nižší vrstvy dokážou elitu zastoupit. V případě vysokého umění by asi nešlo v raném středověku čekat, že běžný rolník zaplatí zlatníkovi za šperk. Ale v moderní době už to lze, běžná rodina si může dovolit nějaký šperk koupit. A totéž se dá vztáhnout na vládu. Řídit raně středověký stát dokázala elita, řídit moderní stát dokáže společnost, která ze svého středu vygeneruje schopné politiky a úředníky.
Ten obrat v českých zemích přišel za revolučního roku 1848. To nebyla jen revoluce národní, nýbrž pro-demokratická. Na celostátní úrovni probíhal boj o Ústavu a o to, jestli ji sepíše volený sněm, nebo nevolený panovník. Na lokální úrovni pak došlo k nahrazení šlechtické správy správou státní. Jinými slovy právní a jiné záležitosti poddaného už neřešil šlechtic, nýbrž tyto věci občana řešil státní úředník. Úředník byl vítězem roku 1848 a přes všechnu pravicovou rétoriku mešťanských nebo občanských stran o potřebě zeštíhlit stát a omezit počet úředníků – úředník je naprostým základním prvkem demokratického státu. Poddaný spadá pod šlechtice, občan pod úředníka.
Rok 1848 považuji mimochodem za zlom i pro historické bádání. Do té doby lze studovat historii stejně jako pro středověk – kde vládla jaká šlechta, s kým se kdo oženil, kde koupil jaký majetek, jaké rody protěžoval panovník atd. Od r. 1848 se místo mocenského boje šlechtických klik dá studovat souboj politických proudů a nakonec politických stran.
Šlechta po r. 1848 tratila na vlivu. Tak město Jičín přešlo z poddanského stavu pod vlastní samosprávu a poslednímu vlastníkovi města z rodu Trauttmansdorffů bylo nabídnuto křeslo starosty. Ten to odmítl a odstěhoval se na soukromý statek do Horšovského Týna. Možná kontinuita nenastala. a celostátní úrovni přišla další rána šlechtě r. 1918, kdy řada států přešla od monarchie k republice.

Demokracie dokáže fungovat bez šlechtické elity, ale přesto může existovat nějaká symbióza, např. právě v Polsku po r. 1918: „Třeba v rezortu zahraničních věcí dominovali příslušníci šlechtických rodů. K diplomatické kariéře je často předurčovalo nejenom kvalitní vzdělání (nezřídka dosažené v zahraničí, odkud si přinášeli znalost cizích jazyků), ale také mezinárodní kontakty vyplývající z rodinných vazeb.“ (Dějiny Polska, s. 443).
Ty znalosti cizích jazyků nemusely vycházet přímo ze studií. Šlechtické rody se běžně větvily do zahraničí, takže šlechtic vyrůstal od dětství ve vícejazyčném prostředí. Další vzdělání bylo takřikajíc „společenské“, kdy se šlechtic učil urozenému chování nebo zálibám. Je to podobné významu svobodných umění ve středověku, kde výraz svobodný znamenal, že učivo není určeno přímo k výkonu povolání, ale ke zdokonalení sebe sama. Šlechtic se nepotřeboval učit k obživě, protože jeho statky už mu obživu poskytují.
V dnešní době je tlak přizpůsobit vzdělání ekonomice, tedy vyučit automechanika místo vzdělat budoucího filosofa. Ale humanitní vědy pomáhají člověku orientaci v mezilidských vztazích a diplomaté potřebují disponovat nějakým osobním šarmem a společenskými schopnostmi. Tak pokud aktuálně chtěl finský prezident Alexander Stubb zapůsobit na amerického prezidenta Trumpa, učinil tak na golfu... Golf je sportem pro bohaté, neučí se na učilištích a v diplomacii se evidentně může hodit. Na Trumpa pak jiným způsobem působila britská královská rodina, protože počítala s tím, že Trump se vzhlíží v královském lesku (sám se v prvních dnech aktuálního prezidentského období se nechal znázorňovat jako král – no vzhledem k republikánskému zázemí USA by z něj mohl být třeba nový Napoleon).

Diplomacie a kosmopolitismus šlechty se prolínal ještě v jedné věci. Šlechtické rody měly větve po více zemích Evropy a byly věrné tomu státu, kde zrovna ta která větev pobývala. A tak se ve válkách občas stalo, že rodové větve stály proti sobě na opačných stranách fronty. A tady se tato rodová provázanost užívala k diplomacii, ale k takové té neformální. Pokud některé státy spolu rovnou zrušily diplomatické styky a vypověděly si diplomaty, i tak nastaly situace, kdy bylo potřeba komunikovat. A tady nastupovaly ty šlechtické větve, které se vzájemně dobře znaly.
Jeden typický případ nastal za první světové války za tzv Sixtovy aféry. Aféra je málo známá, i když podle mě je to zcela zásadní moment, od kterého se vyvíjel jak výsledek války, tak poválečná mezinárodní politika. Rakouský císař Karel. I. měl za manželku Zitu Bourbonskou. Její bratr Sixtus byl důstojnkem v belgické armádě, tedy to byl protivník Rakouska. A právě přes Sixta proběhla tajná jednání, kdy Karel nabídl možnost separátního míru, kdy by Rakousko-Uhersko vystoupilo z války a za to by mělo zaručenu územní integritu. Rakouský ministr zahraničí Czernin o jednání nevěděl, a když se diplomaticky napadal s Francouzi, tak se jim vysmíval, že Francie je na tom tak špatně, že bude žádat o mír. Clemenceau tedy zveřejnil, že o mír žádají Habsburkové. Byl z toho skandál, Karel musel osobně za němekým císařem do belgických lázních Spa slíbit věrnost a boj po boku Němců (je to nazýváno jako druhá Canossa). Když v této chvíli Dohoda zjistila, že R-U bude bojovat nadále, rozhodla se ho rozbít zevnitř, takže začala podprovat separatistické směry a národům slíbila právo na sebeurčení.
To se také stalo a byla to i rána pro šlechtický kosmopolitismus. Šlechtic se stával členem státu tehdy, když si zakoupil panství a slíbil státu věrnost. Takový šlechtic se cítil Čechem ve smyslu böhmisch, i když nebyl etnicky Čechem ve smyslu tscheschisch. Po vyhlášení Československa už pro identitu böhmisch přestalo být místo nebo pochopení. I ten ministr Czernin, který zachoval věrnost svému císaři, měl zakázán vstup do republiky, protože podle českého národního pojetí byl zrádcem české věci, ač rod Černínů byl původem skutečně etnicky českým.
Počátky Černínů sahají do 13. stol. a jeden Černín byl komorníkem Přemysla Otakara I. za dob jeho míšeňského exilu. Černín prosazoval nároky Vratislava, syna Přemysla a Adléty Míšeňské, i když ho Přemysl v nové situaci odepsal. Další Černín nechal postavit na Hradčanech Černínský palác, symbolicky sídlo české diplomacie, tedy českého ministerstva zahraničí. Současný Tomáš Černín působí v politice a je senátorem za TOP 09, takže inklinace k politice mezi šlechtici je patrná stále.

Kosmopolitismus šlechty znamenal loajalitu svému státu a současně respekt šlechtě státu jiného, pakliže se i ona držela zásad věrnosti. Pokud se tato šlechta musela účastnit války, byl to i boj jaksi „sportovní“, než že by tam hrála roli nenávist. V další válce se z protivníka mohl stát spojenec a naopak. Do toho od vrcholného středověku vyznávala šlechta zásady rytířství, kam spadá i čestně vedený boj. Čestný boj je mimochodem další princip, který šlechta předávala dalším vojákům, ale to teď nechám být.
Tenhle princip šlechtické loajality a respektu mi naskočil v době kolem Karla Schwarzenberga. Nejprve to byla fotka, kde v Lánech opéká buřty s prezidentem Zemanem (on to měl do Lán blízko ze svého lesního statku v Dřevíči). Zeman na Schwarzenberga v předvolebním boji nebyl úplně čestný, ale kníže tohle přešel a účastnil se akce s hlavou státu. To je věc loajality. Když Schwarzenberg zemřel, tak se Václav Klaus odmítl účastnit jeho pohřbu s tím, že k sobě neměli blízko a že to byli oponenti. Jenže jak si Klaus mohl vyslechnout kritiku, politik se má účastnit pohřbu takového politika právě proto, že to byl oponent. Občan tím dostává najevo, že politici spravují jako celek republiku, ne že politik kope za zájmy jedné skupiny občanů proti jiné. Tady bolestně schází respekt vůči oponentovi, který uměla projevovat právě šlechta.
Na druhou stranu respekt k Schwarzenbergovi vyjadřovali jiní politici a Klaus zaujal spíše jako výjimka. A vzpomínám na jednu přednášku o jednom českém vlastenci žijícím v Liberci, tehdejším centru německého nacionalismu (jméno vlastence s jistotou nevím, asi Václav Šamánek). A když tento vlastenec zemřel, tak tamní noviny německých nacionálů napsaly, že odešel čestný soupeř..
V postkomunistickém Polsku vznikla rivalita mezi Lechem Walesou a Aleksandrem Kwasniewským, ale i tak se oba nechali vyfotit, jak si podávají ruce ve Vatikánu na pohřbu papeže Jana Pavla II. (Dějiny Polska, s. 577) Zájmy státu nebo národa tu stojí nad zájmy politickými.

---

Ke kulturnímu transferu od elity k dalším vrstvám jeden příklad. Taková blbá otázka - co všechno znamená slovo dvůr? V raném středověku byl dvůr prostranství u velmožského domu, kde velmož svolával svou družinu. Jedno takové prostranství je na Vyšehradě, jak jsou sochy Záboje apod., to bylo prostranství u sídla knížete Vratislava II. Dvůr se vyvíjel a od vrcholného středověku bylo dvořanstvo suitou v paláci krále. Mimo vojáků už to byli úředníci nebo služebnictvo nebo fraucimor královny. Jenže na vsi takový vývoj neproběhl a dvůr je prostranství u domu před vchodem. Takže dvůr Ludvíka XIV. ve Versailles a dvorek na vsi, kde babička sype zrní slepicím, má tentýž původ.. Na vsi ten význam zůstává víc původní, elita ten význam dokázala dost výrazně změnit.
Ta změna je vidět na významu dalšího slova. Totiž chování, které pochází z-dvora, je z-dvořilé. Zdvořilost je respektuplné a uctivé chování, které zavedla jako svůj standart elita a které pak přešlo jako kulturní transfer k nižším vrstvám.

Šlechtická elita vymýšlí nové a vyšší standarty chování a života a předává je dál. A to se může týkat paradoxně i té demokracie. Šlechta dokáže mezi sebou fungovat relativně rovnocenně a rozhodovat „demokraticky“, tedy diskusí a hlasováním. A nižší vrstvy tímto v podstatě učí, jak se to dělá.
Vztah šlechty a neprivilegovaných vrstev bývá chápán podle dějů Francouzské revoluce antagonisticky, když francouzská šlechta ve valné většině vystupovala reakčně proti republice a za návrat monarchie. Ale jsou tu další možnosti, kde šlechta a demokraté nacházejí symbiózu nebo kde šlechta tvoří vzor až předstupeň samotné demokracie. A výrazem tohoto předstupně je právě Rzeczpospolita, kde počet šlechty dosahoval skoro k 10% obyvatel, kde k rozhodování byla přizvána všechna šlechta včetně nemajetné (tzv. bosá šlechta), kde menší sněmy vysílaly delegáty na hlavní sejm (projev zastupitelské demokracie), kde náplní republiky (=věci veřejné) je veřejné blaho – ne partikularismus, ale soudržná společnost (to pak rozeberu blíž). A tento zájem o blaho skutečně každého je vyjádřen právem veta, které může podat každý šlechtic.

K té symbióze a předání zkušeností dva postřehy.

• Kdysi jsem četl rozhovor s jedním šlechticem, který se vrátil do Česka po pádu komunismu (jméno bohužel nevzpomenu, možná že Šternberk). Mluvil o svém životě na Západě, o tom, jak tam podnikal a přišla řeč na to, že jeho zaměstnanci mají odbory. To bylo v době, kdy odbory byly v českém povědomí spjaty s komunismem, takže dehonestované (chcete snad zpátky lágry?), popř. se zmiňovalo, že ROH rozdávalo v prosinci vánoční kolekce (jakože vtip). Ale šlechtic vysvětloval, že odbory potřebuje ke komunikaci se zaměstnanci, že chce vědět, co jim zaměstnancům vadí a problémy chce přes odbory řešit.
  Tady učí šlechtic demokracii tam, kde bych to jinak nečekal, tedy v potřebě začleňování demokratické levice do společnosti.

• Demokraté dokáží aristokraty také přijmout. Tomáš Velímský má v předmluvě k Pánům ze Svojšína dedikaci: „Když jsem v roce 2002 řadu šlechtických rodů Čech, Moravy a Slezska Hrabišici, Páni z Rýzmburka zahajoval, deklaroval jsem se jako plebejec a republikán. Na tomto mém postoji se nic nezměnilo … Přesto (nebo spíše právě proto) bych tuto knihu … chtěl dedikovat současnému držiteli hradu Orlík, který pro mě představuje neméně silnou osobnost, jakou byl jeho někdejší předchůdce Petr Zmrzlík ze Svojšína. Takže panu Karlu Schwarzenbergovi, občanovi a člověku, s respektem a sympatiemi!“ (s. 11-12) - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... ina-166941

[Ingolf]

Politická struktura

Hlavní politickou institucí Rzcezpospolity byl sejm. Ten svolával král jednou za dva roky a datum dával vědět s předstihem. Šest týdnů před sejmem se konaly sejmíky, tedy lokální sejmy. Sejmíky pak vyslaly delegáty na generální sejmík, který pak vyslal delegáty na sejm. Ve Velkopolsku a Malopolsku vysílaly sejmíky své delegáty přímo na sejm. Roku 1569 byl počet sejmíků 69 – 43 v Polsku, 24 na Litvě a jeden v Livonsku (dnes v Lotyšsku).
Účastnit sejmíku se mohl každý dospělý šlechtic. Nemajetný šlechtic může volit, ale nesmí být volen. (Oproti tomu účast měst byla prakticky nulová, takže ji nebudu ani rozebírat, stejně jako vynechám zastoupení Prus).
Sejmíky vyjadřují stanoviska, se kterými delegáti odjíždějí na sejm. Tato stanoviska musela být přijata jednomyslně, zatímco volba delegáta mohla proběhnout většinově (podle precedentu z r. 1598). Pokud bylo stanovisko jednomyslné, tak stejně bylo jedno, kdo ho odprezentuje, tam ta jednomyslnost potřeba nebyla.

Sejm se skládá z dolní a horní sněmovny. Dolní sněmovnu tvoří delegáti vyslaní ze sejmíků. Dolní sněmovna si volí maršálka, který zasedání sejmu vede; stejně si ho volí i sejmíky. Horní polovinu tvoří senát, jehož členy jmenuje král a král také senátu zasedá. Senátoři dostávají funkci fakticky na doživotí. Časem se vydělí skupina 16 senátorů jako stálých rezidentů na královském dvoře. Tam plní funkci rádců a současně krále kontrolují.
Na zasedání sejmu tlumočí senátoři královy postoje v dolní sněmovně. Dolní sněmovna pak postoje přijímá, nebo nepřijímá, a podle zásady Nihil novi z r. 1505 nemůže král provádět změny v právním systému bez souhlasu sejmu. Dolní sněmovna také navrhuje novinky a chodí s nimi do senátu. Protože instrukce ze sejmíků mohou být různé, musí najít zasedání dolní sněmovny nějakou shodu.
Při zasedání sejmu je vyžadována jednomyslnost, takže jsou známy případy, kdy senátoři zvou delegáty k sobě a působí na nátlakem, dokonce i fyzickou inzultací. Účastníci sejmu často hledají spojence pro silnou koalici, než aby hledali konsenzus. Pakliže je nějaký postoj ve výrazné menšině, jeho držitelé zpravidla ustupují (dokud nepřevážilo striktní uplatňování práva veta, které sejmy paralyzovalo).
Po skončení sejmu následují relační sejmíky, kde jsou lidem tlumočeny závěry sejmu.

---

Šlechtická obec volí nového krále. Volby se opět může účastnit každý šlechtic, roku 1573 jich bylo na 40 000. Král je první mezi rovnými, jeho legitimita pochází od lidu = šlechty. Polský král nepatří mezi krále, kteří mají legitimitu díky Boží milosti, kterou na ně Bůh seslal. A jako takový je král lidu odpovědný, zatímco král dosazený Bohem je odpovědný pouze jemu.

[Ježek]

Rzeczpospolitě se v Dějinách Polska věnuje Miloš Řezník a dojem jsem měl rozpačitý. Na rozdíl od jiných období a vůbec jiných knih z edice dějin států se vůbec nevěnuje takovým politickým dějinám, jako který král nastoupil po kterém králi a co to znamenalo. Řezník hned přistupuje k výkladu toho, jaké procesy se v Rzeczpospolitě udály a nějaké krále jmenuje tehdy, pokud se jich to dotkne. Ale když jsem se tím prokousal a základní informace doplňoval odjinud, tak se mi právě to vysvětlování hodí.

Tohle je úplně mimo - ta kniha má být základní až pokročilejší seznámení především z politickými, ale i kulturními, hospodářskými dějinami. Tahle kapitola je odborná studie o dějinách mentalit, která předpokládá, že čtenář základy všeho ostatního už má. Takže je u nás stále prostor pro publikaci o základech polských dějin v raném novověku.

V Mýtu republiky Květina zmírňuje a pra ... (s. 19-20) Ne, no. Nebyla to demokracie ani republika - oboje počítá s tím, že na správě věcí veřejných, politickém a volební procesu se mohou podílet (téměř) všechny skupiny obyvatelstva, kteří mají (ideálně) stejná práva. Novověké Polsko je něco jiného - rovnost mezi příslušníky privilegiované vrstvy, šlechty - bohatý magnát má podobná práva jako jaho nemajetný klient. S tím souvisí i z našeho pohledu zvláštní procesní věci - k přijetí zákona je potřeba jednomyslnost, jedinec byl schopen blokovat. Šlechta se ale o moc nedělí - omezuje panovníka a nezapojuje ani města.

Šlechtická elita vymýšlí nové a vyšší standarty chování a života a předává je dál. A to se může týkat paradoxně i té demokracie. Šlechta dokáže mezi sebou fungovat relativně rovnocenně a rozhodovat „demokraticky“, tedy diskusí a hlasováním. A nižší vrstvy tímto v podstatě učí, jak se to dělá.

Jenže vyšší standarty chování, jiná "vznešená" morálka je jeden ze způsobů, jak se šlechta odlišuje od nešlechty, uzavírá se do sebe, aby zřetelně ukázala privilegiované postavení (a potvrdila podíl na moci). Podobně jako sňatková endogamie nebo okázalá spotřeba - všechno to je jen vyjádření politické a ekonomické převahy.

Šlechta ale tohle neučí jiné vrstvy - jiné vrstvy aspirují, aby se staly součástí šlechty nebo získaly také podíl na moci - takže měšťani se oblékají stejně jako šlechta, nosí meče, kupují si erby a hrady.

I když se původ naších demokracie hledá v antickém Řecku, ve skutečnosti ale vznikla zapojováním dalších vrstev do rozhodovacího procesu prostřednictvím sněmu - za husitství v Čechách města, ale jen přechodně, zapojení všech je až důsledkem Francouzské revoluce a dále, buď revoluční nebo evoluční cestou (u nás poslední léta před 1 sv. válkou, definitivně po válce).

[Ingolf]

Tohle je úplně mimo - ta kniha má být základní až pokročilejší seznámení především z politickými, ale i kulturními, hospodářskými dějinami. Tahle kapitola je odborná studie o dějinách mentalit, která předpokládá, že čtenář základy všeho ostatního už má. Takže je u nás stále prostor pro publikaci o základech polských dějin v raném novověku.

V té knize je v předmluvě úvaha, jak psát nějakou syntézu, a právě tam píšou, že nejde jen o přehled dějin, ale i nějaký výklad. A když jsem četl kapitolu od Řezníka, tak mi bylo jasný, že se to vztahuje na ní.
Předtím jsem četl do konce od Ivo Budila Dějiny Skandinávie a to byl úplná opak. To byly politické dějiny, přesná chronologie, kdo kdy vládnul a jak se dostal na trůn, kdo o trůn bojoval s bratrem, kdo si koho pak vzal atd. A protože švédské dějiny jsou spojeny s válkami s Polskem a na polský trůn nastoupili i švédští Vasovci, tak o polských dynastických dějinách znám víc z toho Budila. A u Budila mi chyběly právě nějaké myšlenky, protože když už nějaké napsal, tak byly k věci. Třeba u třicetileté války mám zafixované, že katolíci válčili s protestantským Dánskem a pak protestantským Švédskem. A to dělá dojem, že Sever byl lutersky jednotný. Jenže nebyl, Dánsko a Švédsko si nárokovaly vůdčí pozici a Dánsko vstoupilo do války, aby pozici potvrdilo a nedovolilo ji získat Švédsku, Jenže přesně to se stalo, Dánsko vyšlo poražené (Valdštejn došel až na sever Jutska). Švédi pak po skončení války v Polsku rázně nastoupili do třicetileté války a stali se hlavní silou Severu. Oproti tomu Řezník začne hned s těmi mentalitami a třeba udá, že nějaký zákon vznikl za Vladislava IV. Ale kdo byl Vladislav, to už nenapíše.

Mně se líbí dějiny států, jak je píšou někteří čeští autoři. Dějiny Rakouska nebo Albánie mají 600 stran a je to od pravěku po dnešek. Navazuje to na sebe, je to příběh. Oproti tomu Dějiny Británie začínají předmluvou, proč se nebudou zabývat právě Brity, tedy těmi keltskými, kteří dali Británii jméno.. Prostě ze zkušenosti kde je předmluva, která něco metodicky vysvětluje, tak bude něco špatně..

Nebyla to demokracie ani republika - oboje počítá s tím, že na správě věcí veřejných, politickém a volební procesu se mohou podílet (téměř) všechny skupiny obyvatelstva, kteří mají (ideálně) stejná práva.

To je právě jedna z věcí, kde se dnešní pohled aplikuje na minulost, ale minulost to vnímala jinak. K tomu jsem si nechal zatrženo: „Weinstock v této souvislosti upozorňuje, že je třeba si uvědomit, nakolik humanističtí autoři vycházeli převážně z antického pojetí republiky, jež v římském politickém diskurzu neodkazovalo k formě vlády či státního zřízení, nýbrž ke spravedlivé obci, jejíž antonymum v podobě tyranie nebylo chápáno jako samovláda, nýbrž jako stát, v němž se občanům nedostává spravedlnosti. …
Pro to, aby římští občané mohli hovořit o svém státě jako o republice i pod císařským žezlem tak bylo klíčové, aby mohl každý římský občan disponovat principy libertas a ius, tedy svobodou a spravedlností ve smyslu jistoty, že s ním nebude zacházeno svévolně.“ (Mýtus republiky, s. 73)

Naopak k demokracii renesanční republikáni cítili odpor: „Tento problém se v prvé řadě týká například snahy interpretovat polské politické myšlení raného novověku v kategoriích demokratického uvažování, ačkoli pojem demokracie byl na základě platónských a aristotelských konotací v dobovém humanistickém prostředí chápán pejorativně a první pozitivní ztotožnění polského zřízení s demokratickým typem vlády lze zaznamenat až v roce 1774.“ (s. 218)

Třeba v USA jak jsou hlavní politické strany Demokratická a Republikánská, tak nám to může znít synonymně, ale zřejmě není. Ač to je v knize jen naznačeno, tak američtí Republikáni jsou podle mě skutečně podobní tomu elitně chápanému republikánství renesance nebo antiky, kdežto Demokrati zapojují všechny společenské vrstvy včetně menšin. Ale rozebráno to úplně není a náleží k jednomu paradoxu amerických dějin, že Demokratická strana fungovala po americké občanské válce jako strana Jihu, tedy bílé většiny, kdežto Republikáni byli stranou Severu, který válčil mj. za zrušení otroctví. V té době nikdo asi netipoval, že první černošský prezident USA bude kandidátem Demokratů, ty obě strany si ohledně vztahu k černošské menšině prohodily role.

Jenže vyšší standarty chování, jiná "vznešená" morálka je jeden ze způsobů, jak se šlechta odlišuje od nešlechty, uzavírá se do sebe, aby zřetelně ukázala privilegované postavení (a potvrdila podíl na moci). Podobně jako sňatková endogamie nebo okázalá spotřeba - všechno to je jen vyjádření politické a ekonomické převahy.
Šlechta ale tohle neučí jiné vrstvy - jiné vrstvy aspirují, aby se staly součástí šlechty nebo získaly také podíl na moci - takže měšťani se oblékají stejně jako šlechta, nosí meče, kupují si erby a hrady.

Ano, pokud si zbohatlík koupil erb, tak ho stará šlechta ani tak nevzala mezi sebe, nedala mu svou dceru za manželku. Podobně zbohatlík nemusel chápat věci, které byly nepsané a předávaly se jaksi samozřejmě od dětství – to se může týkat té okázalé spotřeby, šlechtic to je schopen to dělat jaksi distingovaně.
Šlechta nemusí přímo vyučovat ani vést, ono právě stačí, že nastaví určité standarty, kterých se snaží nižší vrstvy dosáhnout. Tak třeba to zdvořilé chování se týká vztahu k ženám. Žena je slabší a v přírodě je ženské pohlaví podřízeno mužskému. Ne tak na dvoře, kde se působí trubadúři nebo minnesängři. Šlechtická kultura pak znamená mj. že mužská síla se užívá na ochranu ženy (a král se zavazuje chránit ženy, sirotky a lidi stižené bezprávím). A zdvořilé chování nižších vrstev se manifestuje klasicky puštěním ženy do dveří. Možná by tahle věc nastala časem i bez šlechty, ale když se koukneme na islámskou kulturu, kde první vchází muž, tak to mohlo i v Evropě vypadat doteď stejně.