Sjednocené Německo ukázalo, jak by to mohlo vypadat i v Rakousku, kdyby svoje prosadili němečtí liberálové. Německo bylo centralizovaným státem s jednotnou ekonomikou a jazykem. Ten jazyk byl samozřejmě německý, což uživatelé jednotlivých dialektů nechápali jako újmu. Jenže v Rakousku bylo množství národů a jazyků, které tu němčinu jako újmu chápaly.
Provázání ekonomiky a národního hnutí panovalo v Německu od počátku národního obrození. To se postavila železnice a když člověk cestoval po tříšti všech německých států a státečků, tak musel každou chvíli stát na nějaké hranici a za chvíli na hranici další, což bylo chápáno jako ztráta času. Obchodník navíc musel platit cla, prostě to působilo moc komplikovaně. Sjednocení Německa tohle odstranilo a ekonomiku dostatečně nastartovalo.
Tady už kdysi byla diskuse, nakolik je Evropská unie náhradou za Rakousko-Uhersko, když se otevírají hranice apod. To teď nechám stranou, ale tytéž komplikace, která bránily úplnému sjednocení Rakouska, brání právě dnes plnému sjednocení EU.
Pro vnitřní obchod bylo vhodné sjednotit míry. Pokud jeden loket řekněme v Brně měřil 0,47 metru a ve Vídni 0,54, tak to šlo při vzájemném obchodu špatně přepočítat. Takže Vídeň naléhala na jednotné míry metrické soustavy, čemuž se místní trhy usilovně bránily. Podobné to je dnes s jednotnou měnou, pokud nějaké zboží stojí v českých zemích 47 korun a v Maďarsku 54 forintů, tak se to zase špatně přepočítává. Ale i dnes se některé státy brání přijmout jednotné euro.
Pád vnitřních hranic (celních, posléze státních) a liberalizace znamená větší svobodu pohybu i obchodu, ale větší prostor znamená předání moci z více dosavadních center do jednoho centra, které je chápáno jako vzdálenější a cizí. Ta větší svoboda nese paradoxně pocit, že stát někdo z dálky ovládá, tudíž je to pro svobodu újma. Rakousko podle představ německých liberálů mělo být řízeno z Vídně, EU je řízena z Bruselu; oboje chápe část Čechů jako cizí moc.
K jednotnému ekonomickému, politickému i kulturnímu životu patří i jednotný jazyk. Pokud všechny strany obchodního styku ovládají jeden jazyk a nemusí shánět tlumočníky pro každého obchodního partnera, je to samozřejmě výhoda. Otázka je, který jazyk to má být.
Němečtí liberálové propagovali němčinu, jednak z důvodu vědomého nebo nevědomého národního cítění, ale hlavně z důvodů pragmatických. Německy mluvilo nejvíce obyvatel Rakouska, nejbližší vztahy mělo Rakousko s Německem. Dále němčina jako jazyk průmyslových velmocí byla schopná absorbovat jazykovou zásobu probíhající průmyslové revoluce.
To bylo důležité, protože se jako o jednotném jazyku uvažovalo třeba o latině – ta byla známá v podstatě po celé Evropě, rozhodně známá v habsburské říši. Jenže latina byla jazyk mrtvý, neuměla vytvářet nová slova odpovídající nové době. Psal jsem to už do jiného tématu, že stejný problém řešili židé v Izraeli, kde část židů chtěla za jazyk aktuální jidiš, kdežto jiná část chtěla vzkřísit hebrejštinu. Oponenti poukazovali na to, že si neumí představit, jak si v hebrejštině objednat jízdenku na vlak – ve starozákonní době nebyly ani vlaky, ani jízdenky. Když se na jedné izraelské škole neučila technika hebrejsky, uspořádali konzervativní židé protesty. V Izraeli se hebrejštinu oživiti nakonec povedlo, v Rakousku to s latinou vzdali.
Životaschopnost jazyka se skutečně odvíjí podle toho, jak je schopen reagovat na nové podněty a klidně přejímat nová slova. U českého národního obrození se připomínají pokusy o jazykový purismus, viz známá čistonosoplena místo kapesníku. Jenže ta životaschopnost se pozná podle toho, že čeština dnes přebírá anglické pojmy z oblasti počítačů – něco se dá přeložit (počítač z ang. Computer), něco se přebere úplně (internet), něco se dá hovorově přeložit (síť místo webu), něco počeštit (flashka). Za průmyslové revoluce takto reagovala němčina, čeština už méně.
Ten tlak na zavedení němčiny nebyl za Rakouska veden z nacionálních pozic, nýbrž z těch liberálních, což je něco jiného. Jednotný jazyk měl menším národům pomoci se zapojit do širšího společenského života. Ještě markantnější než u Čechů to bylo u Lužických, kteří by se znalostí pouze vlastního jazyka nikam nevyvíjeli. Richard Andree z cestopisu z r. 1874 Srbům :“Přál to nejlepší – aby se všechno, co je mezi nimi schopné, „obrátilo ke slunci němectví“, kde se každý může uplatnit. Jakou slávu by také mohl získat u svého malého vendického lidu, jaký význam by mělo dílo sepsané v jeho řeči?“ … „ Jistě by se podivil nad tím, že ho po mnoha letech označil český malíř Ludvík Kuba za nepřítele Lužických Srbů.“ (Libuše Hrabová – Stopy zapomenutého lidu, s. 278) Liberál prosazuje svobodu pohybu, obchodu a svobodu individuální, ale nebere v potaz svobodu národní a Andree je myslím čistý příklad. Jenom bokem: „Zavádění srbštiny do škol pokládal Andree za zbytečné, protože každý Srb zná němčinu a všechny úřední vyhlášky i záznamy jsou německé.“ Přesně tohle používali Češi proti praxi dvoujazyčnch nápisů v českém Slezsku po r. 1989, „jako argument proti polským nápisům se tradičně objevuje tvrzení, že Poláci přece češtině rozumí“. (Dějiny Polska, s. 616)
Německé liberály v Rakousku-Uhersku předčili liberálové uherští. Ti se r. 1848 bránili vídeňskému centralismu a následné ruské invazi vedené z reakčních pozic, ale slovanským národům národní práva nepřiznávali. To přibližuje Jan Rychlík v knize Češi a Slováci ve 20. století - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... eti-121952 : „Maďaři hodlali přeměnit mnohonárodnostní Uhersko v moderní uherský stát. Tato snaha by neměla být viděna zorným úhlem nějakých protimaďarských předsudků. Z hlediska maďarského byla zcela logická, stejně jako byl ostatně logický i požadavek německého sjednocení u rakouských Němců. Maďarská liberální šlechta a mladá buržoazie se pokouší v Uhrách vlastně o totéž, co s úspěchem již o šedesát let dříve realizovala revoluce ve Francii: i ta totiž přeměnila etnicky různorodý stát na stát alespoň navenek čistě francouzský.. Není ostatně jistě náhodou, že právě jakobíni se nejzuřivěji stavěli na odpor jakýmkoli federalizačním snahám ve Francii a odmítali např. i jazykovou autonomii Bretonců či Katalánců.“ (s. 31)
Klasický nacionalismus, jak ho Češi mohli zažívat od nacistů, vyhlásí svůj národ za cennější a členům jiného národa zabrání v asimilaci. Nacionalismus francouzského typu je státní, tedy asimiluje všechna etnika a národy, vezme jim jejich identitu a přisoudí novou, státní, aniž by se jich ptalo.
Pokud liberálové sjednotí nějaký stát a zavedou tam jednotný státní jazyk, tak ten jazyk je většinou jazykem těch liberálů. V Rakousku bylo nejvíc Němců, tudíž měli největší politickou sílu, tudíž němečtí liberálové automaticky horovali za němčinu. To ale přináší nacionální pnutí, pokud ne nějaké skryté nebo otevřené už od těch liberálů, tak rozhodně od menších národů, které se brání už pod nacionálním praporem. Evropská unie užívá jako jazyk angličtinu a je to docela štěstí, protože kdyby se užívala němčina nebo francouzština, chápaly by to menší státy jako důkaz nadvlády Německa nebo Francie nad ostatními státy EU.
). Opakovat pak prosbu v několika větách mi také není potřeba, abych tam nehledal pro změnu tón ironický, stačí se bavit "normálně".
A taky tím nechci zaplevelovat tohle téma, ať v tom Ježkovi neděláme bordel.