Slovanské osídlení Čech a Moravy: České a Moravské kmeny

[Simplex]

---Palackýho jsem zmínil, protože ho beru jako faktický předěl mezi mýty a moderním přístupem k naším dějinám. Takové jednoduché a každému srozumitelné rozhraní. Taky mě v první chvíli samozřejmě napadl tzv. geograf bavorský, ale toho otec českého dějepisu asi znal. Upřímně netuším jestli ho znal i Kosmas? Já jsem taky Palackýho dějiny nikdy nečetl, ale mám doma pětidílné z konce 60. let, prý jsou nejlepší a dají se občas i levně sehnat. Žádná chyba ve vzdělání to není, jsme amatéři, tedy já určitě. Teď jsem zrovna znovu četl dvě benešovické studie G. Dykastové a s úžasem jsem si uvědomil, že nikdy neslyšela o Markvaticích ... A to publikuje v MHB a taky to očividně nikomu neva.
---Nevím jestli máš Novotnýho, ale z něho vyplývá, že ti Lemuzi patrně vznikly v době mezi Palackým a jím. Netuším, jak k tomu došli, protože na Teplicku žádný geografický název z něhož by to mohli odvodit není, dokonce není ani v databázy zaniklých vsí. Tohle není úplně moje téma, raději se věnuju rodu z Údrče, to se mi zdá přínosnější. Tedy alespoň pro mě

lemuzi.jpg

[Ingolf]

Teorii více českých kmenů propagoval Rudolf Turek a v jeho knize Čechy v raném středověku je na s. 40 mapa, kam ty Lemuze klade také na Teplicko.
Jinak na s. 42 uvádí přesně to pořadí Sedlčané -- Lučané -- Děčané -- Litoměřici -- Lemuzi, takže také nevím, proč dává Lemuze na mapě mezi Lučany a Děčany.

[Ingolf]

V roce 1160 král Vladislav dává míšeňskému biskupství ves Preske v kraji Budišín (Prezez dictam in pago Bvdessin). Tu donaci o pět let později potvrzuje císař Fridrich I. tu vesnici ale umisťuje do kraje Milčanů (in pago Milzana sitam). Takže evidentně v 12. století je Milčansko zhruba ekvivalentem Budyšínska.

Je to tak, Milčansko bylo Budyšínsko a Zhořelecko. Severně od něj byla Lužice - když bojoval na zač. 11. stol. Boleslav Chrabrý s Jindřichem II. a obsadil Lužici, tak se tím myslí jen tohle území. Lužice se taky nazývala jako Východní marka. a po ústupu Poláků ji drželi nejvíce Wettini.

Milčansko bylo předmětem sporu a po ústupu Poláků bylo připojeno k Míšeňské marce a centrum bylo přeneseno sem. Celá ta Míšeňská marka se skládala z Milčanska na V a na Z to byly mimo Míšně srbské kmeny Glomačů (dolní Sála) a Nižanů (u Drážďan), tedy hranicí bylo jednoduše řečeno Labe.
Míšeňskou marku chvíli drží Vratislav II. a dává ji jako léno Viprechtovi z Grojče. Král Lothar pak Míšeň bere Grojčským a dává lužickým Wettinům, takže plus mínus od té doby se Milčansko jmenuje i jako horní Lužice a původní Lužice jako dolní Lužice.

Tím to nekončí, když saský vévoda Jindřich Lev zažíval pád, tak kus V Saska i vévodský titul dostal jeho konkurent Albrecht Medvěd z rodu braniborských Askánců. Po vymření Askánců obdrží jejich dědictví včetně saského vévodského titulu (a dík tomu i kurfiřtského hlasu) právě Wettini. Ti zůstanou sídlit v Míšeňsku, ale s titulem saského vévody se tahle sousední část Čech začne nazývat Sasko a to trvá dodnes. A tohle už nemá nic společného s původním Saskem na S Německa.

[Ingolf]

Nejprve bych rozdělil Moravu na dvě až tři části a vztáhnul na ní jednu teorii, podle které nějaký kus území území tíhne tam, kam směřují řeky. Čechy podle toho tíhnou k německým zemím, protože jsou v povodí Labe, severní Morava a Slezsko pak k Polsku, protože tam teče Odra, a jižní Morava tíhne k Podunají, protože tam tečou řeky Morava nebo Dyje. Ten podunajský prostor definuje i Velkou Moravu, která zahrnovala dnešní jižní Slovensko a trochu severního Rakouska. Na Moravě je ještě oblast Hané s centrem v Olomouci, kudy protéká Morava na jih, ale nedaleko pramení Odra, a Olomouc je tak z hlediska komunikací napojená i na Polsko.

Dohledal jsem článek, odkud tato myšlenka pochází, jmenuje se Kam tečú naše rieky - https://standard.sk/45816/kam-tecu-nase ... Bxemy1PdaY

"Homzova kniha ústi do niekoľkých základných uzáverov. Poľsko a bývalé Uhorsko nikdy nepatrili do Nemeckej ríše, naproti tomu Čechy boli historicky tesnejšou alebo voľnejšou súčasťou ríše (český kráľ bol prvý ríšsky kurfirst). Slovenské rieky, s výnimkou Popradu, tečú na juh a hospodársky život orientujú na juh, české rieky, Vltava a Labe tečú na sever. Poľského a uhorského kráľa, predtým Svätopluka, ustanovil pápež, českého kráľa rímsko-nemecký cisár. Základná historická orientácia Poľska, Slovenska, Maďarska, balkánskych krajín je severo-južná, nie východo-západná. Nepozorujete vplyv tohto historického odkazu aj na súčasnú politiku a ekonomiku?"

[palo satko]

V tzv. Temnom storoči (900 až 1000) a ranne dejiny Uhorska su podobne dnešnej Ficovej politike "na všetky svetove strany.
Niekde na začiatku bolo vraj spojenectvo Čechov a starych Madarov pri zničeni moravskej vladnucej dynastie a po dočasnom nepriatelstve v časoch bitky na rieke Lech sa vratilo do podoby ked najmä Arpadovci z Nitry mali prepojenie na čekych vladcov, častejšie na ich moravskych spoluvladcov. Vtedy tiež existovalo prepojenie medzi vladcami Polska, Kyjeva a Byzancie. Na jednej strane to umožnili rodinne väzby a tiež jazykova pribuznosť a samozrejme geograficka blizkosť. Postupne sa to zmenilo po Mongolskom vpade do Ruska a vypade do Uhorska a Polska a po vymretí Arpadovcov.
Druhym faktom čo zmenil orientaciu Uhorska bol nastup tzv. silnych papežov, ktori cez legatov a priamym zasahovaním Ríma do riadenia uhorskych naboženskych pomerov a vnutornej a zahraničnej politiky Uhorska redukovali byvale spojenecke vztahy na čisto pragmaticku politiku až nepriatelstvo najmä s krajinami, ktore neboli rimsko katolicke: Srbsko, Bulharsko, Halič, Valašsko a Moldavsko
Napr. Martin Wihoda s počudovaním píše že kronikár Kosmas mal priaznymi nazor na Uhorsko ale bol nepriatelsky voči Polsku.
https://www.academia.edu/38685973/Hunga ... %A9cs_2019

[Ingolf]

Ono už to odbíhá mimo původní téma, tak jen k tomu severojižnímu směru -

Wihoda se středoevropských vztahů dotýká i v předmluvě k vydání polské kroniky Galla Anonyma - https://argo.cz/knihy/kronika-a-ciny-po ... -a-vladcu/ . Vidí spojitost mezi ukončením boje o investituru po smrti Jindřicha IV. r. 1106 a mezi sepsáním raných dějin v raných státech střední Evropy: „Wormský konkordát vnesl do středoevropských souřadnic potřebný klid. Pro tehdejší společnost naprosto zásadní vztah církevní a světské moci však neřešila jen kurie nebo rádcové sálských císařů. Stranou nemohly zůstat ani tři dědičné državy kolem východního okraje římsko-německé říše, totiž české země, uherské království a Polsko. Česká knížata se již z titulu lenních závazků tradičně zdržovala v blízkosti dvora sálských králů a císařů a nezřídka se přímo zapojila do říšského dění, naopak uherští králové a jejich piastovští sousedé zachovávali věrnost papeži. Všechny spojovalo naléhavé volání po silném příběhu, který by obhájil a vysvětlil ne zcela jasné dynastické pozice. Těžko se tedy divit, že právě na konci druhé dekády 12. století rozjímal v Praze nad „smyslem“ českých dějin děkan svatovítské kapituly Kosmas, možná ještě o něco dříve, za vlády krále Kolomana mezi lety 1095-1116 vznikla dnes bohužel ztracená Gesta Hunganorum a někdy kolem r. 1112 stanul za písařským pultem vzdělanec, jenž vstoupil do širšího povědomí jako Gallus Anonymus.“ (s. 5)

Kosmas německé krále respektuje, rozebíral jsem to ve vláknu o Kosmově kronice. Polák v oblibě nemá vůbec, ale i Uhry považuje spíš za konkurenty. K sesazení Bořivoje II. r. 1107 píše, že z toho mohou mít radost jen „uherští sýčkové nebo polští hadrníci s neobřezanými pysky“.

Mocenský boj koalic říše + Čechy versus Uhry + Polsko byl takový tradiční. Jeden doklad má samotný Gallus: „Mezi uherským králem Kolomanem a polským knížetem Boleslavem byla uzavřena přísaha, že pokud císař vstoupí na území jednoho z nich, bude ten druhý zatím ohrožovat Čechy. Když tedy císař vstoupil do Uher, také Boleslav, aby dostál přísaze, svedl uprostřed lesů bitvu. Jako vítěz držel v šachu Čechy, kde po tři dny a noci zakládáním požárů zničil tři provincie a jedno podhradí.“ (II., 46)
Ten polský protitah z r. 1108 se skutečně povedl. Kníže Svatopluk po zprávě o vpádu Poláků stáhnul vojsko od Uher a vrátil se do východních Čech, kde obvinil Vršovce sídlící na Libici z toho, že skrze své příbuzné v polském azylu provedli zradu, a následovalo konečné vyvraždění Vršovců (a druhé vyvraždění Libice).
Koalice říše a Čechů proti Uhrám sahala do starších dob, v podstatě k bitvě na Lešském poli. V českém povědomí jsou populární dvě bitvy, kde český kníže odrazil říšský vpád – r. 1040 kníže Břetislav I. u Brůdku a r. 1126 Soběslav I. u Chlumce. Jenže i přes výhru následně česká knížata uzavřela s říší mír, protože říšský král plánoval tažení právě do Uher a česká pomoc se hodila..

Čechy byly vázané na říši, v boji o investituru stály na straně Jindřicha IV. Uhry a Polsko stály na straně papeže a papežský vliv se skutečně promítal i ve vrcholném středověku. Papež Bonifác VIII. pomáhal do Uher instalovat samotnou anjouovskou dynastii, resp. její sicilskou větev, protože Sicilané bojovali ve Středozemí proti islámu; a protože Uhry byly v kontaktu s pravoslavím, islámem i herezemi, tak tam chtěl instalovat dynastii oddanou katolické věci. Nakonec po vymření Piastovců r. 1370 nastoupil na polský trůn právě uherský král Ludvík z Anjou.
Trochu jiný přístup panoval v případě Polska. Lyonský koncil r. 1245 reagoval na mongolskou hrozbu z Východu a na islámskou hrozbu z více směrů. Bylo tedy rozhodnuto podpořit na východních okrajích Evropy síť křesťanských království. Takže papež nechal korunovat Michala Haličského a litevského knížete Mendoga (ten pak odpadl), zatímco Poláci zůstali stranou (i když na vině mohly být vnitřní spory o trůn). Z nedávné doby ukazuje na spojení Polska a Říma pontifikát Jana Pavla II., ale to už je hodně volná asociace.

[palo satko]

Syn uhorského krála Onfreja II. Koloman bol prvym korunovaným haličšskym kralom. Jehp vlada mala ale kratke trvanie. O korunovácii sa píše v listine pápeža Honoria III. z roku 1222. Korunováciu vykonal ostrihomský arcibiskup s požehnaním Svätej stolice. Oficialny titul Kolomana bol “nos Colomannus, Dei gratia Ruthenorum Rex, et largitate gloriosi patris nostri Andree, Hungarorum regis, dux Dalmatie atque Croatie” Koloman z Božej milosti kral haličsky a z milosti svojho otca Ondreja, uhorskeho kraľa, vojvoda Dalmacie a Chorvatska.

[palo satko]

Vyšiel članok, všeobecno popularny o slovanskej expanzii je tam spomenuta aj Morava.
https://www.l-iz.de/bildung/forschung/2 ... opa-632750