Ale lidstvo dospělo do takového uspořádání, že se může vzdělávat nejenom z toho, co je oficiálně dovoleno, ale z vědomostí všech kultur a myšlenkových proudů. Dospělo do stádia, kdy se dorůstající děcko ptá matky, "...a kde je můj otec, proč nežije s námi a kdo vůbec byl můj otec?" (Úmyslně nepíši otec s velkým "O").
Dnes mu již nikdo nebrání ptát se na otázky kterým nerozumí. Nikdo ho nepopraví za to, že vyřkne pochybnost. A přeci jen, dvě tisíciletí jsou příliš mnoho, abychom se neptali, kde se tu tak dlouhá doba vůbec vzala?
Bylo i nemálo křesanů (katolických farářů a jiných), kteří se ptali na to, co nepasovalo do sebe. Hledali cestu k pochopení nesrovnalostí, ale za jedněmi tmavými dveřmi s odepřeným přístupem se jejich životní pou stala tím posledním, co pro uspokojení své touhy vědět mohli udělat.
Tím jsem jen chtěl předznačit, že se na křesanství neptají jen katolíci nebo protestanti. Ptají se všichni (ateisté, historici...) a ne všichni chtějí slyšet pravdu jen prostřednictvím slov skrze unifikované verse Bible. Ptají se proto, že křesanství nežije jako alternativa vedle nás, ale my jí jsme ovlivněni, žijeme ve společnosti na křesanských základech, s křesanskými morálními kodexy...jsme možná všichni víceméně křesany různě znechucenými instituční církví. Mě, i kdybych byl katolík, by nevadilo, že by se našly důkazy kompromitující dosavadní učení. Já se totiž také domnívám, že je podstatnější pravdu hledat NEŽ JI NAJÍT. A navíc si nemyslím , že by "důkazy" byly natolik znemožňující, že by je soudný křesan nebyl schopen strávit. I když mi je jasné, že je pravda někdy natolik zarážející a nepochopitelná, že může odradit i největší její zastánce.
Z mého pohledu, ovlivněného do značné části genealogií, je právě toto ne úplně jasné. Tuto citaci jsem ale vytrhl, protože je krásně napsaná; přesto po celý středověk (i konec starověku?) bylo mužské následovnictví velice důležité a na čest a zachování rodu se někdy dbalo mnohem víc než na jiné zřetele. Ale i když Ježíš své učení předával svým spoludruhům, jedinou jistotu pokračování jeho "pokrevní pravdy" by zaručoval pouze potomek. A jistě ne nadarmo dokumentární historické závěry mírně přehodnocují úlohu Marie Magdalény. Neříkám, že šlo o manželství, ale zajímalo by mne, od kdy se historicky tradují tyto "radostné zvěsti" o Ježíši a Marii? Nejde o žádnou apokryfní tajnost, že Marie nebyla mezi učedníky příliš oblíbena. Mluví se o tom poměrně otevřeně. Už v tom, že jí Ježíš stavěl na roveň mužům, šel tak trochu proti zažitostem.Jiøí Motyèka píše:...věděl, že musí zemřít, své bližní příkladně miloval, a to víc něž sebe sama, a proto nechtěl tíhu svého úkolu rozložit ještě na manželku případně na děti...
