Dobøe, žes tohoto králova milce pøipomnìl. Patøil asi mezi Jenštejnem nejvíce pøehlíženého a ten tuto pøezíravost oplácel primitivním a okázalým pøedvádìním své „všemocnosti“ pod ochranou krále. Jednalo se o již naznaèované porušování kanonického práva rychlým „odsouzením“ klerikù podle svìtského právního øádu.Przemysl de Nyestieyky wrote:...Já se naopak domnívám, že byl natolik naoèkován svými nohsledy (Hullerem aj.)...
V r. 1392 nechal podkomoøí Zikmund Huler stít nebohého studenta klerika, který byl pøistižen pøi krádeži v kostele, pozdìji nechal utopit(!) exekutora papežského mandátu o pùhonu a s arogancí sobì vlastní se v tomto antiklerikálním tažení vyžíval. Jeho excesy se dìly v rámci králem dùslednì prosazované vnitropolitické strategie podøízení moci církevní moci svìtské. Na tom by samo o sobì nebylo nic špatného, kdyby to nebylo provázeno oním flagrantním porušováním kanonického práva ze strany svìtské moci. Královský podkomoøí v tomto ohledu opravdu „vynikal“.
Huler byl nakonec pøedvolán pøed arcibiskupský soud a vykonavatelem pøíkazu byl povìøen no kdo jiný, než doktor dekretù Johánek z Pomuku. Abychom si dokázali pøedstavit, jaký respekt tento zatykaè u Hulera zpùsobil, ukazuje reakce podkomoøího. Vysmál se nastalé situaci tím, že k soudu se dostaví pouze s kopiníky v poètu 200. Vìdom si své královské ochrany z toho udìlal frašku, kterou povýšil ad absurdum, když následnì nechal upálit dalšího klerika z nám neznámého dùvodu. Jenštejn nad ním vyhlásil klatbu. A král? Pøikázal královským mìstùm, aby Hulerovi složila nový slib vìrnosti…