K turnajům v Praze - za Jana proběhli 2 a zpráv o nich je jako šafránu. první byl fiaskem pro neúčast evropských turnajských hvězd. Ač byl sezván kde kdo, z okolních zemí prakticky nikdo významný nedorazil - občas se mylně spojuje tato událost s turnajem v Hradci 1316, který ale byl soudním ordálem (a možná proběhl již 1315
) a proto prý do Prahy nikdo z velkých pánů nedorazil. ale zmíněné turnaje se časově míjely, takže jde o zjevný omyl.
Druhý pražský turnaj již pořádal Jan jako uznávaný válečník a turnajník v době, kdy se jeho manželství s Eliškou prakticky rozpadlo. byl během něho vážně zraněn a jeho život dle všeho visel na vlásku. Dokonce to obměkčilo pyšnou Elišku Přemyslovnu, která se vrátila na hrad, aby o něho pečovala. Jan se vykřesal a dokonce zplodil další dítě. Manželství se ale po čase opět rozpadlo, tentokráte již definitivně. O turnajích samých jsem našel jenom skromné zmínky v kronikách – jako že toho roku byly …
To že v Čechách neuspěl (nejenom na turnajích) nebylo vzhledem k pověsti českých pánů zase až tak hanbou. Kdo by se taky postavil do šraňků proti Plichtovi ze Žerotína, Jindřichovi z Lipé, Vilémovi z Landštejna, Vilému Zajíci z Valdeka, předtím ještě Janu z Michalovic a Ješkovi z Vartemberka? Jejich synové pak doprovázeli Jana po Evropě a šířili již tak fantastickou pověst českých rytířů. Lucemburští rytíři okolo Jana si také v rámci dobového pohledu na národnost s pýchou dávali říkat Češi. Těžko tak dnes rozlišíme, kdo vlastně v českém jménu plenil pařížský fraucimor po každém turnaji…Šla o nás pověst jako o nepřemožitelných a velmi dvorných pánech (zvláštní že Froissart pozdější „Bohemi“ za Karla IV. a Václava IV. považoval za burany – viz Kroniky bojů a lásek). Naše dnešní hodnocení Jana Lucemburského příliš nekoresponduje s tím dobovým. Dnes přejímáme hodnocení obrozenců a opatrně oponujeme, že Jan možná vlastně ani nebyl až tak…
Tak historky ze mě taháte? Co třeba námluvy Jana a Beatrix? Jan byl nejenom skvělý turnajník, ale i diplomat a s onou úspěšnou sňatkovou politikou, na kterou Karel navázal, začal již sám. Do Karlovi korunovace tak byl lucemburský dům 4x spřízněn s francouzskou korunou. Jan měl ve Francii tu nejlepší pověst: byl králem té tajemné stříbrné země, která rodila neporazitelné rytíře, byl tím, kdo hýbal korunami na hlavách evropských panovníků, byl miláčkem papeže (který se značně oprosti od vlivu francouzského krále), byl rytířským ideálem a dvorným mužem, který pro radost plnil přání dam. Byl tedy nejenom miláčkem dam a ozdobou všech soudů lásky, ale z pohledu mužů i obávaným svůdcem (což ostatně Karel IV. zdědil). Přesto byl výborným diplomatem, který prošel tvrdou českou školou (čeští páni mu dali každou chybu i ukvapenost pěkně sežrat). To k úvodu, ale zpět k námluvám. Když se tedy po tajných jednáních s francouzským králem rozhodl Jan pro nový sňatek (po smrti Elišky Přemyslovny), vybral si mladičkou (tuším 16-18 let) a půvabnou francouzskou princeznu Beatrix Bourbonskou. Její otec se začal přirozeně obávat, že jeho dcera se stane jenom další milenkou a tak je oba hlídal jako drak. Jan se nejprve rozhodl získat si Beatrix a až pak jejího otce. Lámal proto pro ni na turnajích kopí, aby o tom věděla „jenom“ ona a skutečně ji zcela okouzlil (což prý s jeho pověstí nebylo nijak těžké). Pak se dohodl se svým přítelem francouzským králem a dal se pozvat na lov mimo Paříž. Hostem byla i Beatrix a tedy i žárlivý otec. Ten se sice jistě snažil, ale dvojici neuhlídal a Jan s Beatrix se „ztratili“ ostatním lovcům. Když se po dlouhé projížďce sami vraceli za šera zpět, potkali na lesní cestě stařenku se dvěma dětmi. Beatrix se zželelo bosých děcek, apkajících v lese a tak Jan bez zaváhání seskočil z koně a obě děti na něj vysadil. Protože začalo být chladno, daroval jim svůj hedvábný pláš. Kůň se dětem líbil, tak jim ho daroval taky (ten kůň měl cenu několika vesnic, nepočítaje v to drahocenné sedlo a uzdění). Nakonec oba podarovali stařenku nějakými šperky, protože ani jeden z nich s sebou neměl peníze. Na lovecký zámeček dorazili až v noci a proklouzli Bourbonskými strážemi, číhajícími na Jana. Zatímco se šla Beatrix nenápadně uložit, vyslal Jan své sluhy za stařenkou, aby vykoupili darované šperky (které by druhý den Beatrix chyběli a jejího otce by to asi přivedlo k infarktu, protože by se domýšlel co asi…) a důrazně upozornili rychtáře oné vesnice, aby se nepokoušel zpochybňovat stařenčin nově nabytý majetek a že ona i děti jsou pod ochranou českého krále. Petr Bourbonský druhý den samozřejmě zuřil a stěžoval si králi na Jana. No a Jan? Na následné večerní hostině přede všemi požádal Beatrix o ruku, přísahal jí věrnost a zavázal se jí sloužit i v případě, že bude odmítnut. Ona samozřejmě přijala a její otec okamžitě obvinil Jana, že mu nejde o jeho dceru, ale o její věno (které ještě nebylo stanoveno). Jan dal okamžitě bez mrknutí oka přinést vyhotovená darování na všechen svůj majetek ve Francii (a nebylo ho málo) pro Beatrix. Hrdě odmítl věno s tím, že on žádá dámu o ruku z lásky, nikoli ze ziskuchtivosti, její láska je prý nad všechny poklady světa. Současně složil veřejnou přísahu, že se věna své paní vzdává… Nu a nebohý Petr Bourbonský, kterému Jan vyrazil zbraně se sňatkem samozřejmě souhlasil a samozřejmě se nemohl zachovat jako škrt a Beatrix své věno dostala
A takových historek prý Jan páchal 10 do roka. U nás ho šlechta nenáviděla a Kutná Hora se před ním třásla, ale Evropa ho milovala ...
Nakolik to byl politický kalkul dnes těžko zjistíme, ale o jejich lásce se zpívali písně, viz Guillaume de Machaut. Zmíněná historka vychází z Mahautovi písně Soud českého krále (Guillaume de Machaut byl osobním sekretářem krále Jana, jeho věrným přítelem, důvěrníkem a proslulým trubadůrem. Složil také Janovi po smrti krásný epitaf, viz. Guillaume de Machaut – Mé srdce pokorné). Jan byl považován za mimořádně krásného muže a Beatrix byla údajně krasavicí, které nebylo široko daleko rovno. Oba spolu velmi dobře vycházeli a Beatrix s Janem prožila i těžké roky jeho slepnutí (stejnou zkouškou osudu údajně neprošli Karel IV. a Anna Falcká). Z jejich svazku s zrodil syn Václav, vévoda Brabanstký a Lucemburský, který oba své rodiče miloval. Sám se stal mimo jiné proslaveným trubadůrem a jeho učitelem byl de Machaut. Jan na sklonku svého života (před kampaní 1346) přinutil svého syna Karla IV. k přísaze že na zemi svého nevlastního bratra Václava nesáhne a bude mu vždy oporou – a Karel své přísaze dostál.
Jestli si Lhotský i dál vede v tomto duchu, tak já můžu jít psát o Rejčce a Jindřichovi...
A hledala si jinou zabavu, protoze se drzim hesla, cemu nerozumis, do toho nekecej a co neumis, to nedelej. I kdyz nekdy se neco i snazim ucit, treba - jazyky. Ovsem ty povetsinou s nulovym vysledkem.
, nebot se uplne nedarilo ani v praci ani doma. Ted snad bude lip, tak prestanu "blbnout" a budu normalne pokracovat v diskusi(ch).. 
K tem nemeckym historikum: nevim, zda jsou hloupi (asi ne), ale urcite jsou zaujati. Ten protislovansky trend tam byl dosti dlouho patrny a vzhledem k tomu, ze Jan Lucembursky se do Cech pouze prizenil, jinak mel francouzskou vychovu i predky ( aspon nektere zajiste), tak to nebude trend pouze protislovansky. Ja jen tu jejich zaujatost hodnotim hlavne dle Premysla Otakara II.
dělal Čechám v západní Evropě velmi solidní reklamu