Definovat soudy lásky by bylo velmi problematické, přesto lze zjednodušeně říci, že se jednalo o veřejné řešení prohřešků v lásce. Jejich podoba se pravděpodobně výrazně lišila s ohledem na kulturní prostředí. Protože se jednalo především o dvorskou záležitost, mívala podobu kratochvíle, při níž někdo urozené společnosti přednesl příběh lásky, která je zrazena, neoslyšena či zneužita. Společnost pak společně hodnotila jednotlivé aktéry, jejich chování a pohnutky, aby na závěr vynesla soud. Mohlo se jednat o oblíbené rytířské příběhy jako např. Píseň o Nibelunzích, Tristan a Isolda, artušovské legendy, atd., nebo naopak o soudobé historky (vztah královny Kunhuty a Záviše, královny Richenzy a Jindřicha z Lipé, Jindřicha Proba a tajemné dámy z turnaje…). Protože tato kratochvíle byla velmi oblíbená u „mládeže“, upřednostňovala se skutečná láska před dohodnutým sňatkem z rozumu (a proto býval nezřídka upřednostňován milenec před manželem, chytrá manželka před žárlivým manželem
). Byla to nejenom zábava, ale pravděpodobně i možnost vzájemného seznámení se s názory a pohledem obou pohlaví. Pánové tak třeba vyprávěli dívkám takové příběhy, aby si během nich ověřili, co zabere na tu dívku, která je uchvátila a naopak (některá kráska omdlévala při zmínkách o zpěvu pod balkonem, jiná zabírala na růže, další se těšila na dlouhé dvoření a dobývání …). Současně si ale mohl každý postěžovat na svého partnera, když svůj příběh osadil jinými jmény a změnil místo, kam byl příběh koncipován…
Nechybí nám dnes takové soudy lásky?
