Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Velké obléhání Malty 1565
Dějiny nám vyprávějí o slavných bitvách. Nuže, proč došlo k obležení Malty? Proč zahynuly na obou stranách tisíce statečných mužů, kteří k sobě jinak bezpochyby vůbec necítili nepřátelství? Proč zahynuly na obou stranách tisíce statečných mužů, kteří k sobě jinak bezpochyby vůbec necítili nepřátelství? Jak se obyvatelé Malty dívali na johanity, cizí vojáky na svém území, kteří útok Turků vysloveně provokovali?Kdo vlastně u nás rozhoduje, my nebo cizí žoldáci? Proč se má zásah proti nim odehrát na našem území? Když budeme stavět pevnosti na obranu, pak si tím potenciálního agresora skutečně znepřátelíme a sami si jeho válečnou reakci vyprovokujeme. Nestane se snad právě tahle stavba zcela logicky prvním cílem jeho útoku?
Záznamy se dochovaly. Prostých lidí se císař a papež pochopitelně neptal, těm vládnoucím se to pak vůbec nelíbilo. Většinou se ale obávali o vlastní moc a privilegia, ostatní zřejmě už nebylo tak důležité. Něco můžeme zodpovědět sami. Jistě, pevnost chránící přístav bude napadena jako první, ale bylo by snad lepší nechat jako první napadnout nechráněná města plná civilního obyvatelstva?
Celé obléhání bylo historicky mnohokrát zpracováno, vždycky ovšem pouze z pohledu dnešního křesanského světa. Kde se však berou nenápadné poznámky johanitů, že tohle či onohle z jejich akcí mimo Maltu jim sultán dlouho trpět nebude? Dovolte mi tedy udělat výjimku a dát slovo Sülejmanovi. Kdo byl Sulejman zde:
http://www.youtube.com/watch?v=FQxmBY-- ... re=related
"Já že jsem agresor? A kdopak to stále mele něco o nějakém osvobození svatého hrobu? Pevnosti jsou na obranu? Nebo aby se tam johanité stáhli po agresi na mé území? Musel jsem zaútočit na Rodos, abych se jich ve své blízkosti zbavil. (1522). Mohl jsem je tam všechny pobít, ale nechal je odtáhnout i s majetkem. Kdy se křížoví rytíři takhle šlechetně zachovali ve svaté zemi k muslimům? Sotva jsou na Maltě, jde to všechno znova."
Nato by johanité asi přiznali, že jejich politika není zdaleka tak defenzivní, jak si bude jednou křesanský svět povídat. Jistě by ale přidali, že co vlastně znamená území sultána? Vždy je to historicky všechno křesanská Byzantská říše, kterou on vojensky dobyl a zničil. Tím by ovšem měli pravdu taky až na tu maličkost, že ta byla zase od Římanů vojensky dobyté území.
Zůstává tedy jedna základní otázka! Byl by Sultán Sülejman napadnul Maltu, kdyby se na ni neusídlili johanité, kteří mu byli trnem v oku? Moje odpověď: možná později, ale docela určitě! Osmanská říše byla v tu dobu na vrcholu rozkvětu a neustále expandovala. Pokud platí pravidlo, že státy se udržují principy svého vzniku, pak sultán ani nemohl jednat jinak. V tu dobu už Turci dobyli a obsadili katalánské pobřeží (1542), města Niza (1544) a Tripolis (1551). Malta, nemohla uniknout jejich zájmu. Navíc nebyl vždy rozkaz sultána ani potřeba.
Velitelé turecké armády se často spojovali s piráty a drancovali středomoří do vlastní kapsy. V roce 1551 připlula takováto válečná flotila k Maltě. Její opevnění a přítomnost johanitů však kapitány od útoku odradily. Obrátili tedy k sousednímu ostrovu Gozo, který vyplenili a téměř veškeré obyvatelstvo, asi 6000 lidí, odvlekli do otroctví. Staří a nemocní, kteří byli ušetřeni, pak v příštích letech vymřeli hlady, protože neměli sílu zpustošená pole a zavodňování obnovit. Po této zkušenosti už nikdo nepřišel na myšlenku, že raději nebudeme potenciálního agresora dráždit nějakým obranným zařízením. Jestliže Malané o johanity nestáli, pak o Turky ještě méně a konečně si uvědomili, že sami se jim nikdy neubrání. Že tedy křesané ve středomoří musí táhnout společně za jeden provaz, pokud nechce každý na svém vlastním viset. Výstavba dalších pevností se urychlila.
Dne 18. května roku 1565 se na obzoru ostrova Malty objevuje turecká válečná flotila. 140 bojových galér, k tomu řada zásobovacích lodí, na nich 40 000 perfektně vyzbrojených osmanských válečníků. Jádro této armády tvoří v těch dobách obzvláště krutí janičáři. Rozkaz sultána Sülejmana zní jednoznačně: Dobýt pevnosti, zničit obranu, obsadit Maltu, naložit s obyvatelstvem běžným způsobem a ostrov začlenit do Osmanské říše jako strategicky důležitý pro další výboje. Sicílie leží pouhých 90 kilometrů severně.
Dne 19. května 1565 se Turci vylodili na Maltě a rozestavěli děla kolem pevnosti St. Elmo, která ležela na špici poloostrova, kde se dnes rozkládá hlavní město Valletta. 21. května započal útok. Denně dopadá na hradby asi 6000 dělových koulí. Několik metrů silné hradby odolávají, aspoň zatím. Občas se St. Elmo zatřese a zahalí kouřem. To děla pevnosti odpovídají.
Když Malané uviděli na obzoru válečnou flotilu, začali jednat podle připraveného a jistě vícekrát nacvičeného plánu. Zapomeňme nyní všechny slavné rytířské romány a pokusme se na tento den, 18 května 1565, podívat realisticky.
Bezpochyby tady vyděšeně stálo mnoho obyvatel, kteří se báli a byli by raději bezpodmínečně kapitulovali. Na druhé straně veslovali na galérách otroci, kteří přikovaní a pod bičem otrokářů hluboce litovali, že padli osmanským Turkům do rukou živí. Zatímco jejich ženy a děti jsou nyní zcela bezprávní otroci svých pánů, musí oni ještě vynaložit poslední sílu aby tento osud pomohli připravit svým dalším krajanům. Veslovat, než se tělo vyčerpá natolik, že bude sice ještě živé, ale pro otrokáře už nepotřebné hozeno s ostatními odpadky přes palubu.
V den napadení už není čas na nějaké referendum nebo diskuse, kdo měl kdy v čem pravdu. Povinnost obrany platí pro všechny a ti všichni můžou nyní jen doufat, že je jak a čím se bránit. Obyvatelé se stahují do pevností a citadel. Zapálí pole a domy, studny zamoří exkrementy. Mnoho Turků pak dostalo hned v příštích dnech úplavici. Další detaily raději zanechme. Skutečná válka si na šlechetné rytířské souboje moc nepotrpí. Turci mají od sultána rozkaz zvítězit a Malané vědí, co by znamenalo podlehnout. Účel tedy světí prostředky a to na obou stranách.
Johanité natáhli v zátokách řetězy a na březích kolem postavili palisády ze zašpičatělých kůlů. Pevnost St. Elmo na špici poloostrova, která měla tvar nepravidelné pěticípé hvězdy, byla však jako první pod palbou děl z lodí i pevniny.
Na pomoc Osmanům připlul za několik dní i slavný pirát Turgut Reis, zvaný Dragut, který měl s dobýváním pevností zkušenosti. Volání o pomoc johanitů však zůstalo ještě dlouho nevyslyšeno. Téměř po měsíci se podařilo útočníkům jeden roh opevnění prostřílet a tudy pak vedli další útok. Dne 23. června, více než po měsíci obléhání, padla pevnost St. Elmo a byla útočníky obsazena. Z 1500 obránců se Osmanům dostalo živých do ruky devět. Mustafa Paša jim nechal useknout hlavu, jejich těla přibít na kříže a hodit do moře, aby je proud odnesl k ostatním obráncům. Možná pro muslima běžný způsob zacházet s křesanským zajatcem, ale pokud tím snad ještě něco sledoval, pak mu to vyšlo.
Velmistr La Valette nechal nato usekat hlavy tureckým zajatcům a střílet je z kanónů na oblehatele. Nic nemohl Mustafa potřebovat více. Jestliže jeho vojáci zatím válčili pracovně, bez emocí a celkem se jim mohlo i hodit do krámu nechat se zajmout, nyní se dostavil ten pravý bojový duch. I oni bojovali se správnou nenávistí k nepříteli a do posledního dechu, i oni věděli co znamená padnout do zajetí křesanů. Týdny plynuly, na obou stranách se vraždilo z pomsty a dobíjeli zranění i nemocní, kteří už stejně nemohli výsledek války ovlivnit.
Jedna událost z této doby vešla do dějin Malty pod názvem "velký blaf". Jelikož byly všechny vojenské síly staženy na pobřeží, stálo hlavní město Mdina (čti Em-dyna) prakticky nechráněné.
To věděl Mustafa Paša a poslal jednoho generála s 1800y vojáky město obsadit. Velitel Mdiny se včas o nebezpečí dozvěděl, ale co mohl dělat? Neměl dost obránců ani prachu a dělových koulí. Použil tedy rafinovanou lest. Nechal všechny obyvatele města, starce a ženy obléci do uniforem, dal jim muškety nebo jejich atrapy a poslal je pózovat na hradbách. Když Turci zaútočili, nechal vypálit salvu ze všeho, co měl tak právě k dispozici. Turci překvapení počtem obránců si záměr rozmysleli a odtáhli. Turecký generál netušil, že tou jednou krásnou salvou město spotřebovalo veškerý prach a na druhou už nemělo. Blaf vyšel.
Po dobytí pevnosti St.Elmo přestavěli Turci baterie děl a ostřelovali Birgu (dnešní Vittoriosa), St. Angelo a Senglea. Útok po silné dělostřelecké přípravě podnikli 7. srpna, ale byli odraženi. Navíc kavalerie johanitů za jejimi zády vnikla do tureckého tábora, kde jezdci pobili koho našli. Boj se táhnul do nekonečna a bezvýsledně. Jen počet zbytečně padlých na obou stranách narůstal. 21. srpna podnikli Turci ještě poslední útok a pokusili se dobýt pevnosti Birgu a Senglea. Jejich síly už nato ale nestačily, byli znovu odraženi. K tomu jim přišla zpráva, že zásobovací loď, na kterou už dlouho toužebně čekají nikdy nepřipluje. Byla kdesi kýmsi přepadena a vydrancována.
Začátkem září zbývá z armády mocné Osmanské říše zhruba čtvrtina, ale Maltu brání už jen asi 800 vojáků. Tu konečně přichází pomoc křesanského světa. Ze Sicílie připlouvá armáda jménem Gran Soccorso a bere Turky pod palbu. Ti se ještě pokusí o souboj, ale už je jim celkem jasné, že tahle bitva je prohraná. Navíc generál Mustafa Paša neznal skutečný počet křesanské posily a netušil, že jich je pouze asi osm tisíc. Jeho zbylí vojáci jsou už dávno naprosto zdemoralizovaní a povětšinou nemocní. Dne 8. září 1565 se zruinovaný zbytek turecké armády obrací na útěk. Malta odolala.
převzato od: Gregor Moldavit - krásně zkráceno - téma na celou knihu
celý článek zde:
http://dalky.cz/cteni/c-velke-oblehani-malty.html
http://www.youtube.com/watch?v=NRvgGQL1 ... re=related
upoutávka na představení :
http://www.youtube.com/watch?v=Gje02H4T ... re=related
Záznamy se dochovaly. Prostých lidí se císař a papež pochopitelně neptal, těm vládnoucím se to pak vůbec nelíbilo. Většinou se ale obávali o vlastní moc a privilegia, ostatní zřejmě už nebylo tak důležité. Něco můžeme zodpovědět sami. Jistě, pevnost chránící přístav bude napadena jako první, ale bylo by snad lepší nechat jako první napadnout nechráněná města plná civilního obyvatelstva?
Celé obléhání bylo historicky mnohokrát zpracováno, vždycky ovšem pouze z pohledu dnešního křesanského světa. Kde se však berou nenápadné poznámky johanitů, že tohle či onohle z jejich akcí mimo Maltu jim sultán dlouho trpět nebude? Dovolte mi tedy udělat výjimku a dát slovo Sülejmanovi. Kdo byl Sulejman zde:
http://www.youtube.com/watch?v=FQxmBY-- ... re=related
"Já že jsem agresor? A kdopak to stále mele něco o nějakém osvobození svatého hrobu? Pevnosti jsou na obranu? Nebo aby se tam johanité stáhli po agresi na mé území? Musel jsem zaútočit na Rodos, abych se jich ve své blízkosti zbavil. (1522). Mohl jsem je tam všechny pobít, ale nechal je odtáhnout i s majetkem. Kdy se křížoví rytíři takhle šlechetně zachovali ve svaté zemi k muslimům? Sotva jsou na Maltě, jde to všechno znova."
Nato by johanité asi přiznali, že jejich politika není zdaleka tak defenzivní, jak si bude jednou křesanský svět povídat. Jistě by ale přidali, že co vlastně znamená území sultána? Vždy je to historicky všechno křesanská Byzantská říše, kterou on vojensky dobyl a zničil. Tím by ovšem měli pravdu taky až na tu maličkost, že ta byla zase od Římanů vojensky dobyté území.
Zůstává tedy jedna základní otázka! Byl by Sultán Sülejman napadnul Maltu, kdyby se na ni neusídlili johanité, kteří mu byli trnem v oku? Moje odpověď: možná později, ale docela určitě! Osmanská říše byla v tu dobu na vrcholu rozkvětu a neustále expandovala. Pokud platí pravidlo, že státy se udržují principy svého vzniku, pak sultán ani nemohl jednat jinak. V tu dobu už Turci dobyli a obsadili katalánské pobřeží (1542), města Niza (1544) a Tripolis (1551). Malta, nemohla uniknout jejich zájmu. Navíc nebyl vždy rozkaz sultána ani potřeba.
Velitelé turecké armády se často spojovali s piráty a drancovali středomoří do vlastní kapsy. V roce 1551 připlula takováto válečná flotila k Maltě. Její opevnění a přítomnost johanitů však kapitány od útoku odradily. Obrátili tedy k sousednímu ostrovu Gozo, který vyplenili a téměř veškeré obyvatelstvo, asi 6000 lidí, odvlekli do otroctví. Staří a nemocní, kteří byli ušetřeni, pak v příštích letech vymřeli hlady, protože neměli sílu zpustošená pole a zavodňování obnovit. Po této zkušenosti už nikdo nepřišel na myšlenku, že raději nebudeme potenciálního agresora dráždit nějakým obranným zařízením. Jestliže Malané o johanity nestáli, pak o Turky ještě méně a konečně si uvědomili, že sami se jim nikdy neubrání. Že tedy křesané ve středomoří musí táhnout společně za jeden provaz, pokud nechce každý na svém vlastním viset. Výstavba dalších pevností se urychlila.
Dne 18. května roku 1565 se na obzoru ostrova Malty objevuje turecká válečná flotila. 140 bojových galér, k tomu řada zásobovacích lodí, na nich 40 000 perfektně vyzbrojených osmanských válečníků. Jádro této armády tvoří v těch dobách obzvláště krutí janičáři. Rozkaz sultána Sülejmana zní jednoznačně: Dobýt pevnosti, zničit obranu, obsadit Maltu, naložit s obyvatelstvem běžným způsobem a ostrov začlenit do Osmanské říše jako strategicky důležitý pro další výboje. Sicílie leží pouhých 90 kilometrů severně.
Dne 19. května 1565 se Turci vylodili na Maltě a rozestavěli děla kolem pevnosti St. Elmo, která ležela na špici poloostrova, kde se dnes rozkládá hlavní město Valletta. 21. května započal útok. Denně dopadá na hradby asi 6000 dělových koulí. Několik metrů silné hradby odolávají, aspoň zatím. Občas se St. Elmo zatřese a zahalí kouřem. To děla pevnosti odpovídají.
Když Malané uviděli na obzoru válečnou flotilu, začali jednat podle připraveného a jistě vícekrát nacvičeného plánu. Zapomeňme nyní všechny slavné rytířské romány a pokusme se na tento den, 18 května 1565, podívat realisticky.
Bezpochyby tady vyděšeně stálo mnoho obyvatel, kteří se báli a byli by raději bezpodmínečně kapitulovali. Na druhé straně veslovali na galérách otroci, kteří přikovaní a pod bičem otrokářů hluboce litovali, že padli osmanským Turkům do rukou živí. Zatímco jejich ženy a děti jsou nyní zcela bezprávní otroci svých pánů, musí oni ještě vynaložit poslední sílu aby tento osud pomohli připravit svým dalším krajanům. Veslovat, než se tělo vyčerpá natolik, že bude sice ještě živé, ale pro otrokáře už nepotřebné hozeno s ostatními odpadky přes palubu.
V den napadení už není čas na nějaké referendum nebo diskuse, kdo měl kdy v čem pravdu. Povinnost obrany platí pro všechny a ti všichni můžou nyní jen doufat, že je jak a čím se bránit. Obyvatelé se stahují do pevností a citadel. Zapálí pole a domy, studny zamoří exkrementy. Mnoho Turků pak dostalo hned v příštích dnech úplavici. Další detaily raději zanechme. Skutečná válka si na šlechetné rytířské souboje moc nepotrpí. Turci mají od sultána rozkaz zvítězit a Malané vědí, co by znamenalo podlehnout. Účel tedy světí prostředky a to na obou stranách.
Johanité natáhli v zátokách řetězy a na březích kolem postavili palisády ze zašpičatělých kůlů. Pevnost St. Elmo na špici poloostrova, která měla tvar nepravidelné pěticípé hvězdy, byla však jako první pod palbou děl z lodí i pevniny.
Na pomoc Osmanům připlul za několik dní i slavný pirát Turgut Reis, zvaný Dragut, který měl s dobýváním pevností zkušenosti. Volání o pomoc johanitů však zůstalo ještě dlouho nevyslyšeno. Téměř po měsíci se podařilo útočníkům jeden roh opevnění prostřílet a tudy pak vedli další útok. Dne 23. června, více než po měsíci obléhání, padla pevnost St. Elmo a byla útočníky obsazena. Z 1500 obránců se Osmanům dostalo živých do ruky devět. Mustafa Paša jim nechal useknout hlavu, jejich těla přibít na kříže a hodit do moře, aby je proud odnesl k ostatním obráncům. Možná pro muslima běžný způsob zacházet s křesanským zajatcem, ale pokud tím snad ještě něco sledoval, pak mu to vyšlo.
Velmistr La Valette nechal nato usekat hlavy tureckým zajatcům a střílet je z kanónů na oblehatele. Nic nemohl Mustafa potřebovat více. Jestliže jeho vojáci zatím válčili pracovně, bez emocí a celkem se jim mohlo i hodit do krámu nechat se zajmout, nyní se dostavil ten pravý bojový duch. I oni bojovali se správnou nenávistí k nepříteli a do posledního dechu, i oni věděli co znamená padnout do zajetí křesanů. Týdny plynuly, na obou stranách se vraždilo z pomsty a dobíjeli zranění i nemocní, kteří už stejně nemohli výsledek války ovlivnit.
Jedna událost z této doby vešla do dějin Malty pod názvem "velký blaf". Jelikož byly všechny vojenské síly staženy na pobřeží, stálo hlavní město Mdina (čti Em-dyna) prakticky nechráněné.
To věděl Mustafa Paša a poslal jednoho generála s 1800y vojáky město obsadit. Velitel Mdiny se včas o nebezpečí dozvěděl, ale co mohl dělat? Neměl dost obránců ani prachu a dělových koulí. Použil tedy rafinovanou lest. Nechal všechny obyvatele města, starce a ženy obléci do uniforem, dal jim muškety nebo jejich atrapy a poslal je pózovat na hradbách. Když Turci zaútočili, nechal vypálit salvu ze všeho, co měl tak právě k dispozici. Turci překvapení počtem obránců si záměr rozmysleli a odtáhli. Turecký generál netušil, že tou jednou krásnou salvou město spotřebovalo veškerý prach a na druhou už nemělo. Blaf vyšel.
Po dobytí pevnosti St.Elmo přestavěli Turci baterie děl a ostřelovali Birgu (dnešní Vittoriosa), St. Angelo a Senglea. Útok po silné dělostřelecké přípravě podnikli 7. srpna, ale byli odraženi. Navíc kavalerie johanitů za jejimi zády vnikla do tureckého tábora, kde jezdci pobili koho našli. Boj se táhnul do nekonečna a bezvýsledně. Jen počet zbytečně padlých na obou stranách narůstal. 21. srpna podnikli Turci ještě poslední útok a pokusili se dobýt pevnosti Birgu a Senglea. Jejich síly už nato ale nestačily, byli znovu odraženi. K tomu jim přišla zpráva, že zásobovací loď, na kterou už dlouho toužebně čekají nikdy nepřipluje. Byla kdesi kýmsi přepadena a vydrancována.
Začátkem září zbývá z armády mocné Osmanské říše zhruba čtvrtina, ale Maltu brání už jen asi 800 vojáků. Tu konečně přichází pomoc křesanského světa. Ze Sicílie připlouvá armáda jménem Gran Soccorso a bere Turky pod palbu. Ti se ještě pokusí o souboj, ale už je jim celkem jasné, že tahle bitva je prohraná. Navíc generál Mustafa Paša neznal skutečný počet křesanské posily a netušil, že jich je pouze asi osm tisíc. Jeho zbylí vojáci jsou už dávno naprosto zdemoralizovaní a povětšinou nemocní. Dne 8. září 1565 se zruinovaný zbytek turecké armády obrací na útěk. Malta odolala.
převzato od: Gregor Moldavit - krásně zkráceno - téma na celou knihu
celý článek zde:
http://dalky.cz/cteni/c-velke-oblehani-malty.html
http://www.youtube.com/watch?v=NRvgGQL1 ... re=related
upoutávka na představení :
http://www.youtube.com/watch?v=Gje02H4T ... re=related
Naposledy upravil(a) duli dne 09 pro 2008 17:13, celkem upraveno 4 x.
Všechno je jinak.
Poznávej cesty Páně.
Poznávej cesty Páně.
další okolnosti
Na začátku roku 1565 se podařilo řádovým galérám zajmout veslici, plnou mladých hochů a eunuchů, blízkých Sulejmanovu srdci. Rytíři je už nikdy Sulejmanovi nevrátili a nic se o nich neví.
Bojů se na turecké straně zúčastnilo 6300 janičářů, vybraných ze 40.000, tedy těch nejlepších. 9.000 spahiů, 9.000 jajalářů, což byli sebevražední útočníci (jako kamikaze). Útočili omámení hašišem, Oblečeni byli do zvířecích kůží a na hlavách měli pozlacené turbany. Měli jen štít a šavli.
janičáři:
http://www.youtube.com/watch?v=fI1fdhDx3FQ&NR=1
http://www.youtube.com/watch?v=-QKfDjGF ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=ackK2GP8 ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=8EnrH7PR ... re=related
(Janissary skupina Mehter Takımı je považována za nejstarší druh vojenského pochodového orchestru na světě)
Velmistr nechal studny v okolí otrávit konopím, výtažky z jedovatých bylin a fekáliemi.
Zátoku mezi dvěma pevnostmi uzavřel pověstný velký řetěz.
Draguta zasáhl za ucho kámen (byl ostřelován) a po několika dnech zemřel, jak si předpověděl, když na vedlejším ostrově Gozo zemřel před lety jeho bratr.
Na počest velmistra bylo založeno město, které po něm bylo pojmenováno - Valetta (Humilissima Civitas Vallettae). Tímto vítězstvím zachránili rytíři Řádu svatého Jana jižní Evropu a křesanství. Začal další rozvoj Malty a ostrova Gozo, rozvíjela se kultura, architektura a umění. Z tohoto období pochází mnoho cenných historických budov. Město Valletta bylo postaveno v pravoúhlém systému. Protože rytíři byli většinou velmi majetní, najali si ty nejlepší umělce k výstavbě celého města. Vznikly tady tak překrásné umělecké skvosty. Město mělo svůj vodovod a kanalizaci, což byl na tehdejší dobu úžasný pokrok.
Jean Parisot de Valette zemřel klidně roku 1568 před dokončením města. Je pohřben v katedrále svatého Jana Křtitele.
Here lies La Valette.
Worthy of eternal honour,
He who was once the scourge of Africa and Asia,
And the shield of Europe,
Whence he expelled the barbarians by his Holy Arms,
Is the first to be buried in this beloved city,
Whose founder he was (původní nápis je latinský, toto je překlad)
Později, když padla Osmanská říše se u členů Řádu vytratila disciplinovanost a schopnost tvrdě bojovat. Na to rytíři doplatili, když v roce 1798 připlul do Grand Harbour Napoleon a Malta se mu vzdala bez jediného výstřelu. Napoleon ukončil po 268 letech vládu Řádu rytířů Svatého Jana, nebo-li Maltézkých rytířů. Francouzská posádka kapitulovala v září roku 1800, ale britská vláda si příliš nevěděla rady s neočekávaným převzetím moci na Maltě.
Amienská smlouva podepsaná v březnu 1802 povolila návrat rytířů na ostrov, ale Malané se postavili proti této dohodě a požadovali, aby Británie i nadále spravovala ostrov. Jejich prosby však poté, co opět vypukla válka mezi Británií a Francií v květnu 1803, nebyly vyslyšeny a rytíři se vrátili zpět. Za války byly evropské přístavy blokovány britským obchodním lodím a Británie brzy změnila názor a uvědomila si strategickou polohu Malty. Ale rytíři zde zůstali.
Hymna řádu:
http://www.youtube.com/watch?v=J1Z4Ascd ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=yRM-Uou5 ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=Fq-8CiMb ... re=related
http://www.pooh.cz/pruvodce/a.asp?a=2004581&db=444
Bojů se na turecké straně zúčastnilo 6300 janičářů, vybraných ze 40.000, tedy těch nejlepších. 9.000 spahiů, 9.000 jajalářů, což byli sebevražední útočníci (jako kamikaze). Útočili omámení hašišem, Oblečeni byli do zvířecích kůží a na hlavách měli pozlacené turbany. Měli jen štít a šavli.
janičáři:
http://www.youtube.com/watch?v=fI1fdhDx3FQ&NR=1
http://www.youtube.com/watch?v=-QKfDjGF ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=ackK2GP8 ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=8EnrH7PR ... re=related
(Janissary skupina Mehter Takımı je považována za nejstarší druh vojenského pochodového orchestru na světě)
Velmistr nechal studny v okolí otrávit konopím, výtažky z jedovatých bylin a fekáliemi.
Zátoku mezi dvěma pevnostmi uzavřel pověstný velký řetěz.
Draguta zasáhl za ucho kámen (byl ostřelován) a po několika dnech zemřel, jak si předpověděl, když na vedlejším ostrově Gozo zemřel před lety jeho bratr.
Na počest velmistra bylo založeno město, které po něm bylo pojmenováno - Valetta (Humilissima Civitas Vallettae). Tímto vítězstvím zachránili rytíři Řádu svatého Jana jižní Evropu a křesanství. Začal další rozvoj Malty a ostrova Gozo, rozvíjela se kultura, architektura a umění. Z tohoto období pochází mnoho cenných historických budov. Město Valletta bylo postaveno v pravoúhlém systému. Protože rytíři byli většinou velmi majetní, najali si ty nejlepší umělce k výstavbě celého města. Vznikly tady tak překrásné umělecké skvosty. Město mělo svůj vodovod a kanalizaci, což byl na tehdejší dobu úžasný pokrok.
Jean Parisot de Valette zemřel klidně roku 1568 před dokončením města. Je pohřben v katedrále svatého Jana Křtitele.
Here lies La Valette.
Worthy of eternal honour,
He who was once the scourge of Africa and Asia,
And the shield of Europe,
Whence he expelled the barbarians by his Holy Arms,
Is the first to be buried in this beloved city,
Whose founder he was (původní nápis je latinský, toto je překlad)
Později, když padla Osmanská říše se u členů Řádu vytratila disciplinovanost a schopnost tvrdě bojovat. Na to rytíři doplatili, když v roce 1798 připlul do Grand Harbour Napoleon a Malta se mu vzdala bez jediného výstřelu. Napoleon ukončil po 268 letech vládu Řádu rytířů Svatého Jana, nebo-li Maltézkých rytířů. Francouzská posádka kapitulovala v září roku 1800, ale britská vláda si příliš nevěděla rady s neočekávaným převzetím moci na Maltě.
Amienská smlouva podepsaná v březnu 1802 povolila návrat rytířů na ostrov, ale Malané se postavili proti této dohodě a požadovali, aby Británie i nadále spravovala ostrov. Jejich prosby však poté, co opět vypukla válka mezi Británií a Francií v květnu 1803, nebyly vyslyšeny a rytíři se vrátili zpět. Za války byly evropské přístavy blokovány britským obchodním lodím a Británie brzy změnila názor a uvědomila si strategickou polohu Malty. Ale rytíři zde zůstali.
Hymna řádu:
http://www.youtube.com/watch?v=J1Z4Ascd ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=yRM-Uou5 ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=Fq-8CiMb ... re=related
http://www.pooh.cz/pruvodce/a.asp?a=2004581&db=444
Naposledy upravil(a) duli dne 23 led 2009 14:18, celkem upraveno 15 x.
Všechno je jinak.
Poznávej cesty Páně.
Poznávej cesty Páně.
Řád v Čechách
Na začátku existence Řádu v Čechách stáli vyšehradský probošt a panovníkův kancléř Gervasius a jeho synovec podkancléř Martin, kteří věnovali své jmění na zřízení johanitské komendy na malostranském předmostí v Praze u tehdejšího Juditina mostu, předchůdce Karlova mostu . Panovník nadání potvrdil a přidal i pozemky v okolí mostu. Centrem vzniklého územího útvaru se stal chrám Matky Boží pod řetězem na konci mostu (sub catena in pede montis). Název ukazuje na uzavírání brány komendy v noci řetězem (pravděpodobně v místě dnešní Mostecké ulice) či ohraničení tehdy nezastavěného řádového území řetězem. V sousedství kostela vznikla řádová komenda se špitálem, který pečoval o poutníky a pocestné při vstupu do tehdejšího města.
Roku 1182 potvrdil papež Lucius III. vlastnictví Řádu sv. Jana. Třílodní románský chrám byl stavěn v letech 1158 až 1169 současně s budovou konventu a hospicem. Prvními členy Řádu byli v Praze pravděpodobně kněží - prvním známým převorem konventu je v roce 1181 převor Bernard.
V roce 1217 se však vedle převora Milhosta uvádí mistr Hugo, rytíř, mající pod svojí pravomocí tehdy již existující komendy v Čechách. Můžeme ho považovat za předchůdce pozdějších velkopřevorů. Řád byl podporován českými velmoži a tak postupně vznikala další sídla - v Manětíně, Stříbře, Kadani, Ploskovicích a zvláště ve Slezsku. Roku 1243 věnovali mocní Bavorové ze Strakonic Řádu hrad Strakonice, který se stal řádovým sídlem až do 20. století, kdy musel být z hospodářských důvodů prodán.
Ve 13. století vznikly další komendy v Mladé Boleslavi, Žitavě a ve Světlé pod Ještědem (dnešním Českém Dubu, kde byly zbytky řádové komendy nedávno odkryty).Současně s rozvojem Řádu v českých zemích ze svého pražského centra to byla řádová komenda v Mailbergu v Dolním Rakousku, rovněž založená v polovině 12. století, z níž se Řád šířil v Rakousku, a tak vzniká ve stejné době a souběžně základ pozdějšího společného Českého a rakouského velkopřevorství.
Ve 12. a 13. století se Řád také šíří ve Slezsku (Velký Týnec, rok 1170; Hrobníky, rok 1218; Kladsko, rok 1184; Makov a Opolí, rok 1224 a další).Úkolem řádového osídlování byla v tehdejší době nejen péče o nemocné a pocestné, ale také ochrana cest a stavba kostelů, spojená s jejich duchovní správou. Tak rovněž vznikají řádové fary, jichž se zachovala do našeho století celá řada. Typickými komendami s péčí o nemocné (tj. řádovými špitály) byly Strakonice, Mladá Boleslav, Brno a Opava. Komendou zbudovanou k ochraně důležité cesty, ale pravděpodobně spojenou se špitálem byl Český Dub, založený kolem roku 1260. Z různosti úkolů také vyplývá, že řádová sídla byla obsazována rytíři pro ochranu cest a hranic, kněžími pro duchovní službu v řádových kostelích a sloužícími bratry pro péči o nemocné.Ve 14. století působilo v pražském konventu již devatenáct kněží a deset rytířů, kteří společně pečovali o školu a starobinec.
Roku 1301 obdržel převor pražského kostela Panny Marie pod řetězem od papeže Bonifáce VIII. právo pontifikálií a od té doby je infulovaným převorem.V roce 1378 musela být již dokončena přestavba pražské románské baziliky v gotickou novostavbu, protože v ní bylo vystaveno tělo zemřelého císaře a krále Karla IV. a roku 1387 také zesnulá královna Johana, první cho Václava IV. Řádový konvent se v roce 1393 stal svědkem známé scény, kdy se na neutrální půdě sešli král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, na jehož hlavu se snesl králův hněv. Obětí tohoto hněvu se pak stal arcibiskupův generální vikář Jan Nepomucký, který zemřel jako mučedník. Také převor Řádu Markold později zemřel násilnou smrtí na Karlštejně.
Od konce 13. století stáli v čele zdejší řádové provincie cizinci, kteří však byli panskou opozicí proti králi Janu Lucemburskému zatlačeni, a od roku 1337 stojí v čele velkopřevorství téměř výhradně příslušníci českého panského stavu - Havel z Lemberka, Jan z Vartenberka, Jindřich z Hradce, později Wratislavové, Kolowratové, Lobkowicz, Sternberg a další.Rozvoj činnosti Řádu byl násilně přerušen husitskými bouřemi.
V roce 1420 byl pražský kostel i konvent vypálen a ústředním sídlem velkopřevorství se stává až do roku 1442 hrad Strakonice. Také další komendy byly zničeny (Manětín, Český Dub, Mladá Boleslav, Horažďovice, Kadaň a další). Velkopřevor Jindřich z Hradce padl v boji proti husitům, zatímco velkopřevor Jošt z Rožmberka, později kněz a biskup břeclavský, se snažil v řadě spisů o smír mezi znesvářenými stranami. Mnoho řádového majetku se také ztratilo zabavením zchudlou královskou komorou. Tehdy zůstaly aspoň dočasně oporou velkopřevorství komendy ve Slezsku, které zpočátku nebyly postiženy válkou a zachovaly si svoji aktivitu (Opava, Žitava).
V 16. století rovněž tam dochází ke ztrátám.Během 13. století došlo k podřízení slezských komend pražskému mistru a začátkem 14. století také rakouských, a vzniká tak společné Velkopřevorství české a rakouské se sídlem v Praze.
Teprve po konci Třicetileté války, během níž se osvědčili velkopřevoři Matouš Děpold z Lobkowicz (1591 - 1620) a Rudolf Colloredo (1637 - 1657), dochází k novému rozkvětu. Matouš Děpold z Lobkowicz jen šastnou náhodou a pro svůj věk a umírněnost unikl pražské defenestraci a Rudolf Colloredo jako císařský vojevůdce v roce 1648 hrdinně bránil Prahu proti Švédům. Jeho krásný pomník stojí v řádovém kostele. Převor Bernard de Witte obnovuje kostel Panny Marie pod řetězem a Ital Carlo Luragho mu dává dnešní barokní podobu. Roku 1621 vzniká řádová knihovna, z níž později řádový kněz František Smitmer (+ 1796), velký bibliofil, učiní knihovnu evropského významu, zachovanou do našich dnů. Karel Škréta maluje z pověření převora de Witte oltářní obraz u Panny Marie pod řetězem, znázorňující bitvu u Lepanta (1571) a účast řádových lodí.
Velkopřevor Gundakar Poppo Dietrichstein buduje v roce 1726 vedle řádového kostela nový velkopřevorský palác, jak jej dnes známe na stejnojmenném náměstí na pražské Malé Straně a jak připomíná jeho znak nad hlavním vchodem. Kněžský konvent dostává v roce 1731 novou budovu po boku kostela z druhé strany. velkopřevor Dietrichstein také zakládá pozoruhodnou obrazovou galerii, která se rovněž zachovala v majetku Řádu.
Řádové území na Malé Straně - tak zvaná Maltézská jurisdikce - představovalo v tehdejší době jakousi autonomní část Prahy s právy, která si zachovalo až do doby josefínské. Území zaujímalo kromě vlastních řádových budov padesát osm občanských domů, hostince, obchody a školu spravovanou Řádem. Převor František Taufer z Rovína (+ 1745) pečoval o kněžský dorost tak, že v 18. století žilo v konventu jedenáct řádových kaplanů a na farách působilo dalších osmnáct kněží. Vzhledem ke svým aktivitám přežil řádový konvent josefínské reformy a obdržel navíc do své správy kostel zrušeného kláštera karmelitánů v Praze, kostel Panny Marie Vítězné se světoznámou soškou Pražského Jezulátka.
Konvent působil až do roku 1950. kdy byl současně s ostatními církevními řády uzavřen. Tehdejší převor, Fra Antonín Voráček, zemřel v roce 1978 a jeho nástupcem se stal v roce 1994 Fra Josef Zlámal.Od roku 1626 používá představený Řádu v Čechách trvale titul velkopřevora (magnus prior) a podléhají mu komendy na Moravě, ve Slezsku a v rakouských zemích. velkopřevor zasedal na zemském sněmu, byl prvním zemským prelátem a přísedícím zemského soudu.
V 17. století vznikají nové komendy - místo zaniklých v době husitské - například v Měcholupech roku 1696, Dožicích roku 1747 a další.Kritickým údobím byla také éra napoleonské nadvlády nad většinou Evropy, kdy po ztrátě Malty roku 1789 a zániku dvaceti čtyř tehdejších velkopřevorství jedině České a rakouské velkopřevorství i se svým kněžským konventem přežívá a stává se tak jediným a nejstarším Velkopřevorstvím Řádu, které nikdy nepřerušilo svoji existenci. Nicméně dochází opět ke ztrátě dalších komend hlavně v protestantském pruském Slezsku a také ke značnému poklesu počtu profesních rytířů. Udržuje se však počet řádových kněží a tím také počet řádových far a přibývá množství čestných rytířů.
Dochází tak ke změně složení Řádu v důsledku změněných úkolů Řádu. Tradiční rytířská činnost, kdy čeští rytíři odcházeli na Rhodos či na Maltu, aby bojovali na řádových lodích proti Turkům, ale později také na uherských polích na obranu křesanství, skončila a původní služba trpícím se opět dostává na zasloužené první místo. Vzniká Dobrovolná sanitní služba jako předchůdce dnešní České maltézské pomoci a obdobných pomocných organizací Řádu v jiných zemích.Významnou osobností této doby byl velkopřevor Fra Othenio Lichnowsky-Werdenberg, kterého lze považovat za obnovitele slávy velkopřevorství. velké zásluhy si získal řádový rytíř prof. MUDr. Jaromír sv. p. Mundy (1822 - 1894), který navrhl a pak dal postavit sanitní vagony, které se již v letech 1878 až 1885 uplatnily při ošetřování raněných ve válce.
Během první světové války sanitní vlaky Českého a rakouského velkopřevorství převezly z fronty v osmi vlacích okolo tři sta padesáti tisíc nemocných a raněných a mimo to bylo udržováno devět polních nemocnic. Vlaky i nemocnice spravovali řádoví rytíři. Mundyho nemocniční vagony byly po první světové válce uloženy ve Strakonicích, kde je bylo možno ve dvacátých letech ještě spatřit.Z českého velkopřevorství rovněž vyšla iniciativa k vybudování kostela a nemocnice ve Svaté zemi v Tanturu (mezi Jeruzalémem a Betlémem), čímž se Řád opět po dlouhé době vrátil do míst svého vzniku. Velkopřevorství se o tato zařízení staralo až do druhé světové války.
V době vzniku republiky měl Řád v českých zemích ještě značný pozemkový majetek (Strakonice, Obytce, Horní Libchava, Březiněves, Měcholupy, Hrušky, Dožice), ale pozemková reforma a špatná hospodářská situace vedly ke ztrátě většiny tohoto majetku.
V roce 1938 se po připojení Rakouska k Německu oddělilo od českého velkopřevorství nově vzniklé rakouské velkopřevorství ve snaze o záchranu své existence za vlády nacismu. Tato snaha byla marná, nicméně dosavadní velkopřevor Ludwigstorff již zůstal ve Vídni a do čela českého velkopřevorství byl zvolen pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar. Po jeho smrti v roce 1941 k volbě velkopřevora pro potlačení Řádu nacisty již nedošlo a vedení velkopřevorství se ujal jako regent Karel kníže Schwarzenberg (1911 - 1986). Jeho zásluhou Řád u nás přežil i za komunistické totality a jeho aktivita byla zachována v nuceně omezené míře doma i v exilu. V roce 1981 byl po delší přestávce zvolen velkopřevorem Fra Karel Paar (1981 - 1988), jeho nástupcem v exilu je od roku 1988 Fra Cyril Toumanoff, žijící v Římě.
Po násilném ukončení činnosti katolických řádů v roce 1950 byl veškerý zbylý majetek Řádu odňat, jeho činnost zakázána, ale rytíři i kněží, navzdory věznění i sledování, pokračovali v činnosti a malá skupinka členů Řádu (prof. H. Rokyta, Jaromír sv. p. Hrubý z Gelenj, Dr.F. Skřivánek, P. J. Zlámal a další) udržovali kontakt se spolubratry a sestrami v zahraničí (hrab. Daisy Waldstein a její manžel hr. Berthold Waldstein, rakouský velvyslanec v Praze Dr. K. Petrlik se svojí chotí, Dr. Willy Lorenz, kulturní rada rakouského velvyslanectví v Praze a jiní) a organizovali s nimi dodávky léků a zakázané literatury z ciziny hlavně pro pronásledované kněze a řeholní sestry.
Po listopadovém převratu byla činnost velkopřevorství obnovena pod vedením Jaromíra sv. p. Hrubého z Gelenj, byli přijati noví členové a obnovena charitativní činnost Řádu organizováním zásilek léků, zdravotnického materiálu a přístrojů z ciziny. Byla založena Česká maltézská pomoc jako charitativní organizace mladých, přičleněná k Řádu.
Významným okamžikem bylo navázání diplomatických styků mezi Řádem a naší republikou dne 18. prosince 1991 a nástup velvyslance Řádu p. Maxe Turnauera, který si svou aktivitou ve prospěch velkopřevorství a celého Řádu (například významnou iniciativou při navázání diplomatických styků mezi Řádem a Ruskou federací) získal velké zásluhy.Velkopřevorství získalo zpět obě své budovy v Praze - velkopřevorský palác a budovu bývalého konventu. Obě budovy byly rekonstruovány a spolu se sousedním památným řádovým kostelem slouží Řádu při jeho snahách o plnění tradičních úkolů pomoci trpícím.
Výrazně zkráceno. Obsah je tak na dvě knihy.
Roku 1182 potvrdil papež Lucius III. vlastnictví Řádu sv. Jana. Třílodní románský chrám byl stavěn v letech 1158 až 1169 současně s budovou konventu a hospicem. Prvními členy Řádu byli v Praze pravděpodobně kněží - prvním známým převorem konventu je v roce 1181 převor Bernard.
V roce 1217 se však vedle převora Milhosta uvádí mistr Hugo, rytíř, mající pod svojí pravomocí tehdy již existující komendy v Čechách. Můžeme ho považovat za předchůdce pozdějších velkopřevorů. Řád byl podporován českými velmoži a tak postupně vznikala další sídla - v Manětíně, Stříbře, Kadani, Ploskovicích a zvláště ve Slezsku. Roku 1243 věnovali mocní Bavorové ze Strakonic Řádu hrad Strakonice, který se stal řádovým sídlem až do 20. století, kdy musel být z hospodářských důvodů prodán.
Ve 13. století vznikly další komendy v Mladé Boleslavi, Žitavě a ve Světlé pod Ještědem (dnešním Českém Dubu, kde byly zbytky řádové komendy nedávno odkryty).Současně s rozvojem Řádu v českých zemích ze svého pražského centra to byla řádová komenda v Mailbergu v Dolním Rakousku, rovněž založená v polovině 12. století, z níž se Řád šířil v Rakousku, a tak vzniká ve stejné době a souběžně základ pozdějšího společného Českého a rakouského velkopřevorství.
Ve 12. a 13. století se Řád také šíří ve Slezsku (Velký Týnec, rok 1170; Hrobníky, rok 1218; Kladsko, rok 1184; Makov a Opolí, rok 1224 a další).Úkolem řádového osídlování byla v tehdejší době nejen péče o nemocné a pocestné, ale také ochrana cest a stavba kostelů, spojená s jejich duchovní správou. Tak rovněž vznikají řádové fary, jichž se zachovala do našeho století celá řada. Typickými komendami s péčí o nemocné (tj. řádovými špitály) byly Strakonice, Mladá Boleslav, Brno a Opava. Komendou zbudovanou k ochraně důležité cesty, ale pravděpodobně spojenou se špitálem byl Český Dub, založený kolem roku 1260. Z různosti úkolů také vyplývá, že řádová sídla byla obsazována rytíři pro ochranu cest a hranic, kněžími pro duchovní službu v řádových kostelích a sloužícími bratry pro péči o nemocné.Ve 14. století působilo v pražském konventu již devatenáct kněží a deset rytířů, kteří společně pečovali o školu a starobinec.
Roku 1301 obdržel převor pražského kostela Panny Marie pod řetězem od papeže Bonifáce VIII. právo pontifikálií a od té doby je infulovaným převorem.V roce 1378 musela být již dokončena přestavba pražské románské baziliky v gotickou novostavbu, protože v ní bylo vystaveno tělo zemřelého císaře a krále Karla IV. a roku 1387 také zesnulá královna Johana, první cho Václava IV. Řádový konvent se v roce 1393 stal svědkem známé scény, kdy se na neutrální půdě sešli král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, na jehož hlavu se snesl králův hněv. Obětí tohoto hněvu se pak stal arcibiskupův generální vikář Jan Nepomucký, který zemřel jako mučedník. Také převor Řádu Markold později zemřel násilnou smrtí na Karlštejně.
Od konce 13. století stáli v čele zdejší řádové provincie cizinci, kteří však byli panskou opozicí proti králi Janu Lucemburskému zatlačeni, a od roku 1337 stojí v čele velkopřevorství téměř výhradně příslušníci českého panského stavu - Havel z Lemberka, Jan z Vartenberka, Jindřich z Hradce, později Wratislavové, Kolowratové, Lobkowicz, Sternberg a další.Rozvoj činnosti Řádu byl násilně přerušen husitskými bouřemi.
V roce 1420 byl pražský kostel i konvent vypálen a ústředním sídlem velkopřevorství se stává až do roku 1442 hrad Strakonice. Také další komendy byly zničeny (Manětín, Český Dub, Mladá Boleslav, Horažďovice, Kadaň a další). Velkopřevor Jindřich z Hradce padl v boji proti husitům, zatímco velkopřevor Jošt z Rožmberka, později kněz a biskup břeclavský, se snažil v řadě spisů o smír mezi znesvářenými stranami. Mnoho řádového majetku se také ztratilo zabavením zchudlou královskou komorou. Tehdy zůstaly aspoň dočasně oporou velkopřevorství komendy ve Slezsku, které zpočátku nebyly postiženy válkou a zachovaly si svoji aktivitu (Opava, Žitava).
V 16. století rovněž tam dochází ke ztrátám.Během 13. století došlo k podřízení slezských komend pražskému mistru a začátkem 14. století také rakouských, a vzniká tak společné Velkopřevorství české a rakouské se sídlem v Praze.
Teprve po konci Třicetileté války, během níž se osvědčili velkopřevoři Matouš Děpold z Lobkowicz (1591 - 1620) a Rudolf Colloredo (1637 - 1657), dochází k novému rozkvětu. Matouš Děpold z Lobkowicz jen šastnou náhodou a pro svůj věk a umírněnost unikl pražské defenestraci a Rudolf Colloredo jako císařský vojevůdce v roce 1648 hrdinně bránil Prahu proti Švédům. Jeho krásný pomník stojí v řádovém kostele. Převor Bernard de Witte obnovuje kostel Panny Marie pod řetězem a Ital Carlo Luragho mu dává dnešní barokní podobu. Roku 1621 vzniká řádová knihovna, z níž později řádový kněz František Smitmer (+ 1796), velký bibliofil, učiní knihovnu evropského významu, zachovanou do našich dnů. Karel Škréta maluje z pověření převora de Witte oltářní obraz u Panny Marie pod řetězem, znázorňující bitvu u Lepanta (1571) a účast řádových lodí.
Velkopřevor Gundakar Poppo Dietrichstein buduje v roce 1726 vedle řádového kostela nový velkopřevorský palác, jak jej dnes známe na stejnojmenném náměstí na pražské Malé Straně a jak připomíná jeho znak nad hlavním vchodem. Kněžský konvent dostává v roce 1731 novou budovu po boku kostela z druhé strany. velkopřevor Dietrichstein také zakládá pozoruhodnou obrazovou galerii, která se rovněž zachovala v majetku Řádu.
Řádové území na Malé Straně - tak zvaná Maltézská jurisdikce - představovalo v tehdejší době jakousi autonomní část Prahy s právy, která si zachovalo až do doby josefínské. Území zaujímalo kromě vlastních řádových budov padesát osm občanských domů, hostince, obchody a školu spravovanou Řádem. Převor František Taufer z Rovína (+ 1745) pečoval o kněžský dorost tak, že v 18. století žilo v konventu jedenáct řádových kaplanů a na farách působilo dalších osmnáct kněží. Vzhledem ke svým aktivitám přežil řádový konvent josefínské reformy a obdržel navíc do své správy kostel zrušeného kláštera karmelitánů v Praze, kostel Panny Marie Vítězné se světoznámou soškou Pražského Jezulátka.
Konvent působil až do roku 1950. kdy byl současně s ostatními církevními řády uzavřen. Tehdejší převor, Fra Antonín Voráček, zemřel v roce 1978 a jeho nástupcem se stal v roce 1994 Fra Josef Zlámal.Od roku 1626 používá představený Řádu v Čechách trvale titul velkopřevora (magnus prior) a podléhají mu komendy na Moravě, ve Slezsku a v rakouských zemích. velkopřevor zasedal na zemském sněmu, byl prvním zemským prelátem a přísedícím zemského soudu.
V 17. století vznikají nové komendy - místo zaniklých v době husitské - například v Měcholupech roku 1696, Dožicích roku 1747 a další.Kritickým údobím byla také éra napoleonské nadvlády nad většinou Evropy, kdy po ztrátě Malty roku 1789 a zániku dvaceti čtyř tehdejších velkopřevorství jedině České a rakouské velkopřevorství i se svým kněžským konventem přežívá a stává se tak jediným a nejstarším Velkopřevorstvím Řádu, které nikdy nepřerušilo svoji existenci. Nicméně dochází opět ke ztrátě dalších komend hlavně v protestantském pruském Slezsku a také ke značnému poklesu počtu profesních rytířů. Udržuje se však počet řádových kněží a tím také počet řádových far a přibývá množství čestných rytířů.
Dochází tak ke změně složení Řádu v důsledku změněných úkolů Řádu. Tradiční rytířská činnost, kdy čeští rytíři odcházeli na Rhodos či na Maltu, aby bojovali na řádových lodích proti Turkům, ale později také na uherských polích na obranu křesanství, skončila a původní služba trpícím se opět dostává na zasloužené první místo. Vzniká Dobrovolná sanitní služba jako předchůdce dnešní České maltézské pomoci a obdobných pomocných organizací Řádu v jiných zemích.Významnou osobností této doby byl velkopřevor Fra Othenio Lichnowsky-Werdenberg, kterého lze považovat za obnovitele slávy velkopřevorství. velké zásluhy si získal řádový rytíř prof. MUDr. Jaromír sv. p. Mundy (1822 - 1894), který navrhl a pak dal postavit sanitní vagony, které se již v letech 1878 až 1885 uplatnily při ošetřování raněných ve válce.
Během první světové války sanitní vlaky Českého a rakouského velkopřevorství převezly z fronty v osmi vlacích okolo tři sta padesáti tisíc nemocných a raněných a mimo to bylo udržováno devět polních nemocnic. Vlaky i nemocnice spravovali řádoví rytíři. Mundyho nemocniční vagony byly po první světové válce uloženy ve Strakonicích, kde je bylo možno ve dvacátých letech ještě spatřit.Z českého velkopřevorství rovněž vyšla iniciativa k vybudování kostela a nemocnice ve Svaté zemi v Tanturu (mezi Jeruzalémem a Betlémem), čímž se Řád opět po dlouhé době vrátil do míst svého vzniku. Velkopřevorství se o tato zařízení staralo až do druhé světové války.
V době vzniku republiky měl Řád v českých zemích ještě značný pozemkový majetek (Strakonice, Obytce, Horní Libchava, Březiněves, Měcholupy, Hrušky, Dožice), ale pozemková reforma a špatná hospodářská situace vedly ke ztrátě většiny tohoto majetku.
V roce 1938 se po připojení Rakouska k Německu oddělilo od českého velkopřevorství nově vzniklé rakouské velkopřevorství ve snaze o záchranu své existence za vlády nacismu. Tato snaha byla marná, nicméně dosavadní velkopřevor Ludwigstorff již zůstal ve Vídni a do čela českého velkopřevorství byl zvolen pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar. Po jeho smrti v roce 1941 k volbě velkopřevora pro potlačení Řádu nacisty již nedošlo a vedení velkopřevorství se ujal jako regent Karel kníže Schwarzenberg (1911 - 1986). Jeho zásluhou Řád u nás přežil i za komunistické totality a jeho aktivita byla zachována v nuceně omezené míře doma i v exilu. V roce 1981 byl po delší přestávce zvolen velkopřevorem Fra Karel Paar (1981 - 1988), jeho nástupcem v exilu je od roku 1988 Fra Cyril Toumanoff, žijící v Římě.
Po násilném ukončení činnosti katolických řádů v roce 1950 byl veškerý zbylý majetek Řádu odňat, jeho činnost zakázána, ale rytíři i kněží, navzdory věznění i sledování, pokračovali v činnosti a malá skupinka členů Řádu (prof. H. Rokyta, Jaromír sv. p. Hrubý z Gelenj, Dr.F. Skřivánek, P. J. Zlámal a další) udržovali kontakt se spolubratry a sestrami v zahraničí (hrab. Daisy Waldstein a její manžel hr. Berthold Waldstein, rakouský velvyslanec v Praze Dr. K. Petrlik se svojí chotí, Dr. Willy Lorenz, kulturní rada rakouského velvyslanectví v Praze a jiní) a organizovali s nimi dodávky léků a zakázané literatury z ciziny hlavně pro pronásledované kněze a řeholní sestry.
Po listopadovém převratu byla činnost velkopřevorství obnovena pod vedením Jaromíra sv. p. Hrubého z Gelenj, byli přijati noví členové a obnovena charitativní činnost Řádu organizováním zásilek léků, zdravotnického materiálu a přístrojů z ciziny. Byla založena Česká maltézská pomoc jako charitativní organizace mladých, přičleněná k Řádu.
Významným okamžikem bylo navázání diplomatických styků mezi Řádem a naší republikou dne 18. prosince 1991 a nástup velvyslance Řádu p. Maxe Turnauera, který si svou aktivitou ve prospěch velkopřevorství a celého Řádu (například významnou iniciativou při navázání diplomatických styků mezi Řádem a Ruskou federací) získal velké zásluhy.Velkopřevorství získalo zpět obě své budovy v Praze - velkopřevorský palác a budovu bývalého konventu. Obě budovy byly rekonstruovány a spolu se sousedním památným řádovým kostelem slouží Řádu při jeho snahách o plnění tradičních úkolů pomoci trpícím.
Výrazně zkráceno. Obsah je tak na dvě knihy.
Naposledy upravil(a) duli dne 06 úno 2009 14:26, celkem upraveno 3 x.
Všechno je jinak.
Poznávej cesty Páně.
Poznávej cesty Páně.
Re: Jean Parisot de la Valette
[quote="duli"]
Shodou okolností byl galejníkem u Draguta (Turgut Reis), toho pak zajal po osmi letech.A v roce 1554 byl zajat pirát, který ho zajal a šel k veslům. Byl tedy zakalený jak ocel..
Jejich největším protivníkem byl turecký admirál Dragut Reis, který v roce 1551 vpadl na ostrov Gozo a odvedl téměř veškeré obyvatelstvo (asi 5000 lidí), aby je prodal do otroctví.
Trocha a doplním. S Dragutom mal de la Valette zvláštny vzah, dalo by sa poveda, že sa vzájomne uznávali. Medzi iným si vzájomne aj pomáhali, keď boli na galejách. Dragut mal osobný záujem na dobytí Malty, pri ažení v 1554 padol na Gozo jeho brat, a jemu osobne vyveštili, že nájde na Malte smr. Splnilo sa.
Shodou okolností byl galejníkem u Draguta (Turgut Reis), toho pak zajal po osmi letech.A v roce 1554 byl zajat pirát, který ho zajal a šel k veslům. Byl tedy zakalený jak ocel..
Jejich největším protivníkem byl turecký admirál Dragut Reis, který v roce 1551 vpadl na ostrov Gozo a odvedl téměř veškeré obyvatelstvo (asi 5000 lidí), aby je prodal do otroctví.
Trocha a doplním. S Dragutom mal de la Valette zvláštny vzah, dalo by sa poveda, že sa vzájomne uznávali. Medzi iným si vzájomne aj pomáhali, keď boli na galejách. Dragut mal osobný záujem na dobytí Malty, pri ažení v 1554 padol na Gozo jeho brat, a jemu osobne vyveštili, že nájde na Malte smr. Splnilo sa.
O johanitoch sa vie, že bojovali v krížových výpravách, a potom možno ešte, že obhájili ostrov Maltu proti tureckej invázii.To už menej, že boli skvelými námorníkmi, ktorý ešte v 18.st učili kadetov anglického, francúzkeho i ruského námorníctva. V námornej bitke pri Chesepeak vo vojne o nezávislos USA anglickú flotilu porazila francúzka pod velením admirála grófa de Grasse. Bol johanitom od svojich 11 rokov...
V Stredomorí udržiavali rovnováhu voči berberským pirátom. Keď ich napokon Napoleon z ostrova vypudil, táto sa zosypala, a "poriadok musela zabezpeči začiatkom 19.st spoločná francúzko-anglicko-americká intervencia proti.....berberským pirátom.....
V Stredomorí udržiavali rovnováhu voči berberským pirátom. Keď ich napokon Napoleon z ostrova vypudil, táto sa zosypala, a "poriadok musela zabezpeči začiatkom 19.st spoločná francúzko-anglicko-americká intervencia proti.....berberským pirátom.....
Re: foto
Nie je comiti gróf ( hrabě) ?duli píše:Chtěla jsem sem dát foto, ale nejde mi po oskenování rozkliknout do nového okna a nevím, čím to je. Také mám super foto - panoramatické přístavu ve Valettě.....
Jmenoval se Francisco Sigismundo C(c ?)omiti de Thun. Moje latina na překlad celé desky nestačí. #-o
Na tohle latina stačí. František Zikmund ......Thun... promiň. Datum je 1707.
No nepomohla - comiti není kníže - asi je příslušný ..... ??? HELP !!! #-o
- Ježek
- Král
- Příspěvky: 4273
- Registrován: 01 lis 2005 19:01
- Bydliště: Železné Hory/Praha
- Has thanked: 178 times
- Been thanked: 45 times
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
K Johanitům u nás za vlády Lucemburků nově Jiří Mitáček, náš největší odborník na tento řád, v článeku Konflikt a smíření u voleb českých johanitských převorů v sborníku Rituál smíření. Všímá si tam především zasahování papežské kurie a českého krále do procesu volby českých převorů.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Viem, že debata o ráde rytierov sv. Jána Krstiteľa sa už otočila iným smerom, ale pridal by som ešte niekoľko poznámok ohľadom pôsobenia rádu v 16.st .
V prvom rade johaniti nemali vždy apriori zlý vzťah s muslimskými krajinami, ani Tureckom samotným. Do 16.st bojovali tak proti berberským, ako aj kresťanským pirátom (o čom sa hovorí menej).Keď však v 1521 mladý, (a na turecké pomery) rytiersky zmýšľajúci sultán Sulejman (turecky Šalamún, meno náhodne vybraté z Koránu ) dobyl hraničnú pevnosť Uhorska Belehrad, čoskoro napísal veľmajstrovi Adamovi Villiersovi d´Ille Adamovi kaligrafický list - v ktorom ho zdvorilo vyzval, aby... buď uznal zvrchovatosť Turecka, alebo mu bez boja Rhodos vydal. Veľmajster samozrejme odmietol, a horúčkovite začal hľadať podporu pre rád. Nepochodil, rád sa napokon (skoro ako na Malte) musel spoľahnúť na svoje sily. Je zaujímavým faktom, že francúzki "najkresťanskejší" panovníci boli v tom období tichými spojencami Sulejmana !!!Dokonca sa vyskytli i kuriózne situácie - už po strate Rhodosu, keď johanitské galeje, resp. rytieri francúzkeho jazyka sa museli zúčastniť akcií po boku Turkov ! Späť k Rhodosu - veľmajstrovi Villiersovi sa podarilo získať iba jednu významnú osobnosť, vojenského inžiniera, neposedného génia, benátčana messire Gabrielle Tadiniho, ktorý potom naozaj prispel k obrane i čestnému odchodu rádu levím dielom. Nejdem opisovať priebeh obliehania, o tom je dostupná literatúra (najviac Berthold Waldstein - Wartenberk: Řád johanitu ve středověku ), skôr by som chcel podotknúť, že odchod rádu bol skôr ako dobrým gestom sultána - kompromisom, výhodným pre obe strany. Turci boli navyknutý na letné kampane. Na zimu odchádzali domov. Rhodos bol blízko, preto mohli na ostrove zostať a pokračovať v kampani, ale jesenné dažďe zmenili turecké mínerské zákopy na blatovisko, zvlhol im pušný prach, a v radoch tureckého vojska sa šírili choroby i nepokoje. Sultán bol však osobne prítomný, a nezdar by ho mohol stáť prestíž a možno i trón a život. Nemohol si ho dovoliť.
O nič radostnejšie vyhliadky nemali ani johaniti a obyvatelia mesta. Mali už zúfalo málo zásob - jedla i streliva, a verdikt ohľadom messire Tadiniho ohľadom situácie hradieb bol nemilosrdný - mesto bolo neudržateľné.
Takto sa napokon zrodila dohoda o "čestnom odchode". Rád by som pripomenul,že podobnú metódu použil Sulejman viackrát, napr. niečo podobné navrhol aj obrancom hradu Koszeg (Kysak,Guns) pod velením chorvátskeho baróna Mikuláša Jurasicsa (Jurašič) v 1532.
Dobytím Rhodosu začala vlasne vojna o nadvládu nad kolískou európskej i blízkovýchodnej civilizácie Stredomorím.
V prvom rade johaniti nemali vždy apriori zlý vzťah s muslimskými krajinami, ani Tureckom samotným. Do 16.st bojovali tak proti berberským, ako aj kresťanským pirátom (o čom sa hovorí menej).Keď však v 1521 mladý, (a na turecké pomery) rytiersky zmýšľajúci sultán Sulejman (turecky Šalamún, meno náhodne vybraté z Koránu ) dobyl hraničnú pevnosť Uhorska Belehrad, čoskoro napísal veľmajstrovi Adamovi Villiersovi d´Ille Adamovi kaligrafický list - v ktorom ho zdvorilo vyzval, aby... buď uznal zvrchovatosť Turecka, alebo mu bez boja Rhodos vydal. Veľmajster samozrejme odmietol, a horúčkovite začal hľadať podporu pre rád. Nepochodil, rád sa napokon (skoro ako na Malte) musel spoľahnúť na svoje sily. Je zaujímavým faktom, že francúzki "najkresťanskejší" panovníci boli v tom období tichými spojencami Sulejmana !!!Dokonca sa vyskytli i kuriózne situácie - už po strate Rhodosu, keď johanitské galeje, resp. rytieri francúzkeho jazyka sa museli zúčastniť akcií po boku Turkov ! Späť k Rhodosu - veľmajstrovi Villiersovi sa podarilo získať iba jednu významnú osobnosť, vojenského inžiniera, neposedného génia, benátčana messire Gabrielle Tadiniho, ktorý potom naozaj prispel k obrane i čestnému odchodu rádu levím dielom. Nejdem opisovať priebeh obliehania, o tom je dostupná literatúra (najviac Berthold Waldstein - Wartenberk: Řád johanitu ve středověku ), skôr by som chcel podotknúť, že odchod rádu bol skôr ako dobrým gestom sultána - kompromisom, výhodným pre obe strany. Turci boli navyknutý na letné kampane. Na zimu odchádzali domov. Rhodos bol blízko, preto mohli na ostrove zostať a pokračovať v kampani, ale jesenné dažďe zmenili turecké mínerské zákopy na blatovisko, zvlhol im pušný prach, a v radoch tureckého vojska sa šírili choroby i nepokoje. Sultán bol však osobne prítomný, a nezdar by ho mohol stáť prestíž a možno i trón a život. Nemohol si ho dovoliť.
O nič radostnejšie vyhliadky nemali ani johaniti a obyvatelia mesta. Mali už zúfalo málo zásob - jedla i streliva, a verdikt ohľadom messire Tadiniho ohľadom situácie hradieb bol nemilosrdný - mesto bolo neudržateľné.
Takto sa napokon zrodila dohoda o "čestnom odchode". Rád by som pripomenul,že podobnú metódu použil Sulejman viackrát, napr. niečo podobné navrhol aj obrancom hradu Koszeg (Kysak,Guns) pod velením chorvátskeho baróna Mikuláša Jurasicsa (Jurašič) v 1532.
Dobytím Rhodosu začala vlasne vojna o nadvládu nad kolískou európskej i blízkovýchodnej civilizácie Stredomorím.
Naposledy upravil(a) Robert dne 31 led 2009 19:32, celkem upraveno 4 x.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Pozrime sa trocha na to, prečo sa tento obrovský konflikt rozpútal.
V prvom rade to bolo zapríčinené vznikom obrovských impérii. Samozrejme Turecká ríša, ktorá v tom období okrem Perzie pohltila prakticky celý islamský svet, Balkán i časti Uhorska a ohrozovala Viedeň.
Druhým impériom bola ríša Habsburgov, pod vládou cisára Karola V, so Španielskom (neskôr za Filipa II.i Portugalskom), Nemecko,Čechy, Rakúsko i Uhorsko. Práve v Uhorsku a v Stredomorí obe ríše hraničili.Okrem toho ríša mala zámorské kolónie, a tak nie náhodou o Karolovej ríši vznikol slogan, " že nad ňou slnko nezapadá "...
Ďalším faktorom boli charaktery oboch vládcov. Sulejman bol vášnivým obdivovateľon Caseara, chcel byť jeho moslimským nástupcom a jeho snom bolo podobiť si Rím....
Podobne bol Casear idolom aj Karola V, čo bolo ešte posilnené jeho túžbou ubrániť kresťanstvo ako proti islamu, tak proti protestantizmu. Karol V sníval o dobytí Konštantinopolu....
Konfliktu napomohlo niekoľko nasledujcich skutočností - hlavne na tureckej strane. Niekedy okolo r.1522 sultána navštívil istý Piri Reis (Reis=kapitán) a ukázal mu svoj famózny atlas, známy pod pojmom "mapy Piriho Reisa". Tento súbor máp síce obsahoval aj najnovšie objavy portugalských a španielskych moreplavcov ( určite nie veľmi presne ), ale -a čo bolo dôležitejšie, podrobne opisoval bezpečné kotviská, prístavy a rôzne ročné obdobia vrtošivého a veľmi nebezpečného Stredozemného Mora. Jednoducho bol základnou príručkou pre akékoľvek námorné operácie v čase mieru aj vojny.
Oslabením johanitov, "námornej polície" doby sa otvoril priestor aj berberským pirátom. Títo boli odvážni, výborní moreplavci, krutí.... Lenže v 16. st sa našli korzári, ktorí už snívali o vlastných ríšach. Takými boli bratia Oruch a Hayretin Barbarossa. Kým Orucha pomerne rýchlo zlikvidovali Španieli, Hayretin opäť dal dokopy menších korzárov, a čoskoro nielen, že svojho brata plne "nahradil" ale v mnohom ho aj predčil. Hayretin pochopil aj to, že sám ríšu nezaloží, preto ponúkol svoje služby tureckému sultánovi Sulejmanovi. Turecko tak razom získalo osvedčenú a skúsenú námornú flotilu, a sny Sulejmana sa zdali byť na dosah ruky...
V prvom rade to bolo zapríčinené vznikom obrovských impérii. Samozrejme Turecká ríša, ktorá v tom období okrem Perzie pohltila prakticky celý islamský svet, Balkán i časti Uhorska a ohrozovala Viedeň.
Druhým impériom bola ríša Habsburgov, pod vládou cisára Karola V, so Španielskom (neskôr za Filipa II.i Portugalskom), Nemecko,Čechy, Rakúsko i Uhorsko. Práve v Uhorsku a v Stredomorí obe ríše hraničili.Okrem toho ríša mala zámorské kolónie, a tak nie náhodou o Karolovej ríši vznikol slogan, " že nad ňou slnko nezapadá "...
Ďalším faktorom boli charaktery oboch vládcov. Sulejman bol vášnivým obdivovateľon Caseara, chcel byť jeho moslimským nástupcom a jeho snom bolo podobiť si Rím....
Podobne bol Casear idolom aj Karola V, čo bolo ešte posilnené jeho túžbou ubrániť kresťanstvo ako proti islamu, tak proti protestantizmu. Karol V sníval o dobytí Konštantinopolu....
Konfliktu napomohlo niekoľko nasledujcich skutočností - hlavne na tureckej strane. Niekedy okolo r.1522 sultána navštívil istý Piri Reis (Reis=kapitán) a ukázal mu svoj famózny atlas, známy pod pojmom "mapy Piriho Reisa". Tento súbor máp síce obsahoval aj najnovšie objavy portugalských a španielskych moreplavcov ( určite nie veľmi presne ), ale -a čo bolo dôležitejšie, podrobne opisoval bezpečné kotviská, prístavy a rôzne ročné obdobia vrtošivého a veľmi nebezpečného Stredozemného Mora. Jednoducho bol základnou príručkou pre akékoľvek námorné operácie v čase mieru aj vojny.
Oslabením johanitov, "námornej polície" doby sa otvoril priestor aj berberským pirátom. Títo boli odvážni, výborní moreplavci, krutí.... Lenže v 16. st sa našli korzári, ktorí už snívali o vlastných ríšach. Takými boli bratia Oruch a Hayretin Barbarossa. Kým Orucha pomerne rýchlo zlikvidovali Španieli, Hayretin opäť dal dokopy menších korzárov, a čoskoro nielen, že svojho brata plne "nahradil" ale v mnohom ho aj predčil. Hayretin pochopil aj to, že sám ríšu nezaloží, preto ponúkol svoje služby tureckému sultánovi Sulejmanovi. Turecko tak razom získalo osvedčenú a skúsenú námornú flotilu, a sny Sulejmana sa zdali byť na dosah ruky...
Naposledy upravil(a) Robert dne 31 led 2009 19:38, celkem upraveno 3 x.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Odpoveď cisára Karola V. nedala na seba dlho čakať. Johantom dal ako léno za 2 maltských sokolov ročne Maltu, s tým, že majú ochraňovať aj brehy Alžíru. Pevnosť rádu v Afrike sa volala Tripoli. Do svojich služieb získal aj skvelého janovského admirála Andreu Dóriu, z rodu, ktorý bol johanitom tradične blízko. Na medzinárodnom poli sa tiež snažil o aliancu mocností v oblasti - to bola slávna Svätá Liga, ktorá spájala cisára, johanitov, Janov a Benátky. Liga však bol nestabilný útvar, obchodné republiky sa báli viac vzájomnej konkurencie, ako Turka (v skutočnosti Benátky informovali sultána o každom kroku ligy...) a tak spoločné akcie skončili väčšinou katastrofou.
Francúzko v tomto čase poskytovalo Turecko logistickú podporu i vojnový materiál. Piráti jednu zimu dokonca mohli používať juhofrancúzky prístav Toulon. Pre ich duchovné účely bol jeden kostol dočasne konvertovaný na mešitu !!!
Ofenzívne kroky síce priniesli spočiatku úspechy kresťanov, ale čoskoro sa karta obrátila v prospech Turkov. Liga pre vzájomnú nevraživosť Doriu a Benátok prehrala námornú bitku pri Prevezze (1538), postupne stratili aj africké pevnosti, Tripoli padlo v 1551. Frustráciu kresťanských síl zvýšila katastrofa na ostrove Djerba (1560-1561). Ostrov leží blízko afrických brehov, preto ho Španieli obsadili a rýchlo tu postavili pevnosť. Turut (Dragut) Reis však porazil ich loďstvo (v ktorom boli i johanitské lode), neboli schopní pevnosť zásobovať, a hoci sa posádka zúfalo bránila, napokon penosť dobyli. Turci ušetrili iba niekoľko aristokratických dôstojníkov pre výkupné, a pyramídu postavenú z lebiek Španielov bolo možné vidieť ešte aj v 19.st.
v 1547 Sulejman podpísal s kráľom Ferdinandom mier, v ktorom sa Ferdinand zaviazal sultánovi za časť Uhorska ovládaného ním, tzv."kráľovské Uhry" platiť tribút, t.j. bol de facto vazalom sultána !!!!
Situácia v prospech Európanov sa začala pomaly meniť až bojom o epicentrum Stredomoria, ostrov Maltu, kde po dlhej dobe rytierske rády johanitov i španielske ordo de Santiago zaskveli opäť v hlavnej úlohe....
Bude ešte nasledovať obdobie po Lepanto a úloha rádu v ňom, ale to už dakedy neskôr.
Francúzko v tomto čase poskytovalo Turecko logistickú podporu i vojnový materiál. Piráti jednu zimu dokonca mohli používať juhofrancúzky prístav Toulon. Pre ich duchovné účely bol jeden kostol dočasne konvertovaný na mešitu !!!
Ofenzívne kroky síce priniesli spočiatku úspechy kresťanov, ale čoskoro sa karta obrátila v prospech Turkov. Liga pre vzájomnú nevraživosť Doriu a Benátok prehrala námornú bitku pri Prevezze (1538), postupne stratili aj africké pevnosti, Tripoli padlo v 1551. Frustráciu kresťanských síl zvýšila katastrofa na ostrove Djerba (1560-1561). Ostrov leží blízko afrických brehov, preto ho Španieli obsadili a rýchlo tu postavili pevnosť. Turut (Dragut) Reis však porazil ich loďstvo (v ktorom boli i johanitské lode), neboli schopní pevnosť zásobovať, a hoci sa posádka zúfalo bránila, napokon penosť dobyli. Turci ušetrili iba niekoľko aristokratických dôstojníkov pre výkupné, a pyramídu postavenú z lebiek Španielov bolo možné vidieť ešte aj v 19.st.
v 1547 Sulejman podpísal s kráľom Ferdinandom mier, v ktorom sa Ferdinand zaviazal sultánovi za časť Uhorska ovládaného ním, tzv."kráľovské Uhry" platiť tribút, t.j. bol de facto vazalom sultána !!!!
Situácia v prospech Európanov sa začala pomaly meniť až bojom o epicentrum Stredomoria, ostrov Maltu, kde po dlhej dobe rytierske rády johanitov i španielske ordo de Santiago zaskveli opäť v hlavnej úlohe....
Bude ešte nasledovať obdobie po Lepanto a úloha rádu v ňom, ale to už dakedy neskôr.
Naposledy upravil(a) Robert dne 01 úno 2009 10:43, celkem upraveno 2 x.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
K Malte bolo v predchádzajúcich príspevkoch popísané vcelku dosť. Pridal by som niekoľko drobností.
1) Obranu San Elma prežil jediný rytier, talian Francesco Lafreducci. Prebil sa do kavaliera, oddelenej bašty na hrote penosti smerujúcej k moru, zapálil smolnú fakľu- signalizujúcu pád pevnosti a potom so svojimi druhmi utekali k moru. Tu sa vzdali Dragutovým pirátom. V nádeji na výkupné ho ušetrili, a naozaj o niekoľko rokov ho rád vykúpil, alebo vymenil. Kedže v centre pevnosti janičiari zmasakrovali všetkých, čo boli ešte nažive, brat rytier Francesco pôsobil v ráde ako zjavenie.
2) Turci chceli mesto Sengleu dobyť tak, že prepašovali cez vnútrozemie do zátoky lode a zaútočili odtiaľ. Plán bol však vyzradený prebehlíkom, vysokým dôstojníkom spáhijskej kavalárie Mehmed ben Davudom, v ktorom vraj hrdinská obrana San Elma vzbudila " túžbu po návrate do náruče svätej Matky Cirkvi ". Ben Davud sa narodil v Grécku ako princ Philip de Lascaris....meno známe z obdobia krížových výprav, tradične blízke johanitom... V neskorších fázach bojov Philip vraj hrdinsky bojoval na hradbách proti svojim bývalým druhom....James Bond 16.st ? Za svoje služby dostal Lascaris doživotnú rentu od veľmajstra, a jeden veľmajster rádu v 17. st sa potom volal Juan Lascaris-Castillo.Bol asi z inej vetvy rodu, ale minimálne to ilustruje blízkosť Lascarisovcov k johanitom. Holt, staré križiacke duše...
3) Často sa píše o meškaní posíl miestokráľa Sicílie, dona Garciu de Toleda. Problém však nebol u neho, ale u Filipa II, ktorý Toledovi dovolil poskytnúť posily, ale zakázal mu ohroziť (t.j. použiť!!!) lode. Napriek tomu ostrovu pomohol malý kontingent cca 800 vojakov pod vedením maršála johanitov Melchiora de Roblesa a rytierov (dôstojníkov) ordo de Santiago, ktorý údajne opustil Sicíliu bez vedomia dona Garciu. Hm....Don Garcia de Toledo bol rytierskym komtúrom Santiaga a zrejme najvyšší predstaviteľ rádu v oblasti.....Bez jeho vedomia ...? Podobne nie je jasné, či Filip II napokon povolil vyplávanie hlavných posíl, ktoré prišli v septembri a Turkov definitívne porazili. Je celkom možné, že ani nie. Don Garcia po Malte o svoju funkciu miestokráľa prišiel, a objavuje sa už iba ako poradca víťaza pri Lepante dona Juana d´Austriu, ktorý už tradične so svojím nevlastným bratom veľmi dobré vzťahy nemal....
1) Obranu San Elma prežil jediný rytier, talian Francesco Lafreducci. Prebil sa do kavaliera, oddelenej bašty na hrote penosti smerujúcej k moru, zapálil smolnú fakľu- signalizujúcu pád pevnosti a potom so svojimi druhmi utekali k moru. Tu sa vzdali Dragutovým pirátom. V nádeji na výkupné ho ušetrili, a naozaj o niekoľko rokov ho rád vykúpil, alebo vymenil. Kedže v centre pevnosti janičiari zmasakrovali všetkých, čo boli ešte nažive, brat rytier Francesco pôsobil v ráde ako zjavenie.
2) Turci chceli mesto Sengleu dobyť tak, že prepašovali cez vnútrozemie do zátoky lode a zaútočili odtiaľ. Plán bol však vyzradený prebehlíkom, vysokým dôstojníkom spáhijskej kavalárie Mehmed ben Davudom, v ktorom vraj hrdinská obrana San Elma vzbudila " túžbu po návrate do náruče svätej Matky Cirkvi ". Ben Davud sa narodil v Grécku ako princ Philip de Lascaris....meno známe z obdobia krížových výprav, tradične blízke johanitom... V neskorších fázach bojov Philip vraj hrdinsky bojoval na hradbách proti svojim bývalým druhom....James Bond 16.st ? Za svoje služby dostal Lascaris doživotnú rentu od veľmajstra, a jeden veľmajster rádu v 17. st sa potom volal Juan Lascaris-Castillo.Bol asi z inej vetvy rodu, ale minimálne to ilustruje blízkosť Lascarisovcov k johanitom. Holt, staré križiacke duše...
3) Často sa píše o meškaní posíl miestokráľa Sicílie, dona Garciu de Toleda. Problém však nebol u neho, ale u Filipa II, ktorý Toledovi dovolil poskytnúť posily, ale zakázal mu ohroziť (t.j. použiť!!!) lode. Napriek tomu ostrovu pomohol malý kontingent cca 800 vojakov pod vedením maršála johanitov Melchiora de Roblesa a rytierov (dôstojníkov) ordo de Santiago, ktorý údajne opustil Sicíliu bez vedomia dona Garciu. Hm....Don Garcia de Toledo bol rytierskym komtúrom Santiaga a zrejme najvyšší predstaviteľ rádu v oblasti.....Bez jeho vedomia ...? Podobne nie je jasné, či Filip II napokon povolil vyplávanie hlavných posíl, ktoré prišli v septembri a Turkov definitívne porazili. Je celkom možné, že ani nie. Don Garcia po Malte o svoju funkciu miestokráľa prišiel, a objavuje sa už iba ako poradca víťaza pri Lepante dona Juana d´Austriu, ktorý už tradične so svojím nevlastným bratom veľmi dobré vzťahy nemal....
Naposledy upravil(a) Robert dne 31 led 2009 15:19, celkem upraveno 1 x.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Johaniti sa v 16.st správali skoro presne tak, ako by sme čakali od templárov...Valette, Romegas, Le Mass,de Robles tvorili zohratý tím veľmi vzdelaných ľudí, ktorí nemali ani najmenšie ilúzie o svete okolo či v Európe, alebo v islamskom svete. Keď bolo treba, pre prežitie rádu urobili všetko - vrátane prepadnutia (Benátskych) kresťanských kolónií .Však Benátky oslávili pád San Elma ohňostrojom....čo im rád nikdy nezabudol, a vrátil aj s úrokmi. Ako prvý johanitský "majterštik" a posledný žartík starého lišiaka Valettu johaniti, tesne pred tureckou inváziou na Cyprus predali všetky svoje majetky na ostrove...
Rád pokračoval v svojej politike akú robil na Rhodose - podporoval obyvateľov Malty, a je zaujímavé, nemal problémy ani so židmi ani muslimským slobodným obyvateľstvom. Sú správy o tom, že slobodných muslimov pred útokom Turkov evakuovali na Sicíliu... Na rozdiel od kolónií Benátok, či iných talianskych obchodných republík, peniate neprúdili z Malty von - ale dnu. Marxizmom šmrcnutí historici často hovoria o kolonializme, veď moc mala v rukách malá zahraničná elita... Nuž, trocha divný kolonializmus - rád budoval na ostrove okrem opevnení a nemocníc (to je od špitálneho rádu samozrejmé), kostoly ale aj školy -, divadlá, zriadili tu univerzitu (medicínu, samozrejme) a podporoval obchod. Z Malty, holej skaly s chudobnými obyvateľmi, ktorých hlavným zdrojom obživy bol rybolov vhodne doplňovaný príležitostným pirátstvom urobil dôležité obchodné centrum napr. z bavlnou i iným tovarom. Počet obyvateľov sa počas ich vlády zniekoľkonásobil....Malťanom sa oplatilo za rád bojovať,a aj neskôr byť ich pod ich vládou. Štatistické údaje: v 1590 mali všetky tri mestá 7750 obyvateľov, v 1788 to už bolo 90 tisíc...
Podobne to zrejme bolo predtým aj na Rhodose, ktorý pod tureckou vládou upadal a na časy rytierov iba spomínal. V dobrom - Gréci rytierov vždy vítali....
Rád pokračoval v svojej politike akú robil na Rhodose - podporoval obyvateľov Malty, a je zaujímavé, nemal problémy ani so židmi ani muslimským slobodným obyvateľstvom. Sú správy o tom, že slobodných muslimov pred útokom Turkov evakuovali na Sicíliu... Na rozdiel od kolónií Benátok, či iných talianskych obchodných republík, peniate neprúdili z Malty von - ale dnu. Marxizmom šmrcnutí historici často hovoria o kolonializme, veď moc mala v rukách malá zahraničná elita... Nuž, trocha divný kolonializmus - rád budoval na ostrove okrem opevnení a nemocníc (to je od špitálneho rádu samozrejmé), kostoly ale aj školy -, divadlá, zriadili tu univerzitu (medicínu, samozrejme) a podporoval obchod. Z Malty, holej skaly s chudobnými obyvateľmi, ktorých hlavným zdrojom obživy bol rybolov vhodne doplňovaný príležitostným pirátstvom urobil dôležité obchodné centrum napr. z bavlnou i iným tovarom. Počet obyvateľov sa počas ich vlády zniekoľkonásobil....Malťanom sa oplatilo za rád bojovať,a aj neskôr byť ich pod ich vládou. Štatistické údaje: v 1590 mali všetky tri mestá 7750 obyvateľov, v 1788 to už bolo 90 tisíc...
Podobne to zrejme bolo predtým aj na Rhodose, ktorý pod tureckou vládou upadal a na časy rytierov iba spomínal. V dobrom - Gréci rytierov vždy vítali....
Naposledy upravil(a) Robert dne 31 led 2009 18:30, celkem upraveno 2 x.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Vráťme sa k boju o nadvládu o Stredomorie.Po tureckom ponižujúcom debakli na Malte Sulejman vyhlásil, že o nešťastnej výprave sa viac nebude hovoriť (Malta yok -Malta nie je), a že na rok osobne povedie útok na spupný ostrov. Nestalo sa tak. Malta určite dodala síl kresťanským bojovníkom, a chorý sultán mal obrovské problémy dobyť neveľkú pevnosť v močariskách na pomedzí Chorvátska a Uhorska -Szigetvár (Sihoť). Darmo zaplnili bažiny, hrad odolával. Ani keď sa Turkom podarilo vyhodiť do povetria baštu s pušným prachom, následkom čoho sa zrútila jedna celá strana štvorhranej pevnosti, ešte stále odolávali. Napokon poslední obrancovia vyrazili do samovražedného útoku na čele s veliteľom grófom Mikulášom Zrínyim (Zrínskym). Väčšina padla. Ani to však neurobilo Turkom radosť. Hrad predtým premenili na obrovskú pascu a keď sa dobyvatelia konečne dostali na nádvorie, to sa premenilo na jeden veľký ohňostroj. Sulejman o tomto už nevedel. Zomrel na svoje choroby v predvečer pyrrhovho víťazstva.( 1566 ) Jeho veľkovezír, pôvodne Srb Mehmed Sokollu však jeho smrť zatajil aby nezobral svojim vojakom chuť bojovať....
Nástupcom Sulejmana sa stal jeho najmenej podarený syn, Selim, ktorý po celý život zápasil so svojou závislosťou na alkohole... Nový sultán však musel pridať k ríši nové územie a Selim, v resp. Sokollu zvolil pohodlný cieľ - Cyprus. Tento katolícky ostrov v islamskom mori bol anachronizmom, bol príliš bohatý, príliš blízko...Benátčania síce Turkom platili tribút, ale aj tak občas poskytli útočisko kresťanským pirátom, či johanitom (z pohľadu Turkov v tom nebol rozdiel...). Signoria tušila, že sa niečo podobné chystá, preto dokonale opevnili hlavné mesto Nicosiu i prístav Famagustu... V kútiku duše však verili, že budú stačiť opäť iba peniaze....
Nestačili.Turci, ktorí sa vždy obávali zjednotenej odpovede kresťanského sveta urobili všetko preto, aby pozornosť svojich súperov odlákali inam. V Španielsku slovami, nejakými materiálom a pár odborníkmi podporili revoltu Moriscov, ktorým predtým kráľ zakázal aj posledné zvyšky ich zvykov (vrátane jazyka, kúpeľov a odevu....) Moriscovia už predtým neboli v závideniahodnej situácii - nech urobili hocičo, vždy to bolo v očiach vrchnosti i zvyšku obyvateľov zlé a zostával voči nim nevraživý postoj. ( Ako príslušník majoritou nepríliš obľúbenej menšiny viem, o čom hovorím...) Takže Španieli boli v šoku - muslimská revolta priamo na ich území !!!! Turci však v podstate pre Moriscov neurobili nič....
A tak, kým boli Španieli zaujatí Moriscami, Turci napadli pod velením Lalu Mustafu Cyprus. Benátčania sa bránili, Nicósia vďaka neschopnému veliteľovi Nicola Dandolovi padla za pár mesiacov, Kyrenia sa rýchlo vzdala tiež. Famagusta pod velenim schopného Antonia Bragadina odolávala, a jej odpor predĺžil príchod lodí Marca Queriniho so zásobami, a z lodí ostreľoval aj pozície Turkov na pobreží.
Boj o Cyprus oživil myšlienku Svätej Ligy. Nový pápež, Pius V, bývalý inkvizítor Michele Ghisleri (ktorého jeho predchoca, Pius IV nepovažoval za spôsobilého stolovať za jedným stolom s panstvom a ktorému Valette odmietol priať ponuku stať sa "veľkým" kardinálom a tým zatiahnuť rád do vojny s protestantmi.....) bol tiež nadšeným propagátorom myšlienky krížových výprav.Tentoraz sa zišli zasa všetci Gian Andrea Dória (synovec veľkého Andreu Dóriu) a Janov, španielskej armade velil sám don Juan d´Austria, johaniti na čele s Romegasom, a samozrejme Benátky. Napriek úsilu sa im Cyprus, v resp. Famagustu nepodarilo zachrániť, mesto v auguste 1571 kapitulovalo. Hoci Lala Mustafa pôvodne sľúbil obrancom voľný odchod, napokon pre zámienku, že Bragadin dal popraviť muslimských pútnikov (čo nebola pravda) dal veliteľov popraviť, a Bragadina zaživa zdrať z kože. Treba poznamenať, že viac ako akt pomsty išlo o demonštráciu sily umiernenejšej mocenskej klike Sokolluho.
Nástupcom Sulejmana sa stal jeho najmenej podarený syn, Selim, ktorý po celý život zápasil so svojou závislosťou na alkohole... Nový sultán však musel pridať k ríši nové územie a Selim, v resp. Sokollu zvolil pohodlný cieľ - Cyprus. Tento katolícky ostrov v islamskom mori bol anachronizmom, bol príliš bohatý, príliš blízko...Benátčania síce Turkom platili tribút, ale aj tak občas poskytli útočisko kresťanským pirátom, či johanitom (z pohľadu Turkov v tom nebol rozdiel...). Signoria tušila, že sa niečo podobné chystá, preto dokonale opevnili hlavné mesto Nicosiu i prístav Famagustu... V kútiku duše však verili, že budú stačiť opäť iba peniaze....
Nestačili.Turci, ktorí sa vždy obávali zjednotenej odpovede kresťanského sveta urobili všetko preto, aby pozornosť svojich súperov odlákali inam. V Španielsku slovami, nejakými materiálom a pár odborníkmi podporili revoltu Moriscov, ktorým predtým kráľ zakázal aj posledné zvyšky ich zvykov (vrátane jazyka, kúpeľov a odevu....) Moriscovia už predtým neboli v závideniahodnej situácii - nech urobili hocičo, vždy to bolo v očiach vrchnosti i zvyšku obyvateľov zlé a zostával voči nim nevraživý postoj. ( Ako príslušník majoritou nepríliš obľúbenej menšiny viem, o čom hovorím...) Takže Španieli boli v šoku - muslimská revolta priamo na ich území !!!! Turci však v podstate pre Moriscov neurobili nič....
A tak, kým boli Španieli zaujatí Moriscami, Turci napadli pod velením Lalu Mustafu Cyprus. Benátčania sa bránili, Nicósia vďaka neschopnému veliteľovi Nicola Dandolovi padla za pár mesiacov, Kyrenia sa rýchlo vzdala tiež. Famagusta pod velenim schopného Antonia Bragadina odolávala, a jej odpor predĺžil príchod lodí Marca Queriniho so zásobami, a z lodí ostreľoval aj pozície Turkov na pobreží.
Boj o Cyprus oživil myšlienku Svätej Ligy. Nový pápež, Pius V, bývalý inkvizítor Michele Ghisleri (ktorého jeho predchoca, Pius IV nepovažoval za spôsobilého stolovať za jedným stolom s panstvom a ktorému Valette odmietol priať ponuku stať sa "veľkým" kardinálom a tým zatiahnuť rád do vojny s protestantmi.....) bol tiež nadšeným propagátorom myšlienky krížových výprav.Tentoraz sa zišli zasa všetci Gian Andrea Dória (synovec veľkého Andreu Dóriu) a Janov, španielskej armade velil sám don Juan d´Austria, johaniti na čele s Romegasom, a samozrejme Benátky. Napriek úsilu sa im Cyprus, v resp. Famagustu nepodarilo zachrániť, mesto v auguste 1571 kapitulovalo. Hoci Lala Mustafa pôvodne sľúbil obrancom voľný odchod, napokon pre zámienku, že Bragadin dal popraviť muslimských pútnikov (čo nebola pravda) dal veliteľov popraviť, a Bragadina zaživa zdrať z kože. Treba poznamenať, že viac ako akt pomsty išlo o demonštráciu sily umiernenejšej mocenskej klike Sokolluho.
Naposledy upravil(a) Robert dne 31 led 2009 19:48, celkem upraveno 5 x.
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Lode sa začali zbiehať pri Messine, a napriek tomu, že sa povážlivo blížila nepokojná jeseň a s ňou aj koniec plavebnej sezóny, padlo rozhodnutie pokračovať v ťažení. Velitelia ešte o páde Cypru nevedeli, a potom všetci si boli vedomí, že druhýkrát sa možno nepodarí dať loďstvo ligy dokopy. Okrem toho udržať disciplínu v mnohonárodnej zmeske vojakov, námorníkov a vesliarov (otrokov i najatých slobodných ) bolo neuveriteľne ťažké, a tiež by sa to inokedy nemuselo podariť.
Turci sa na zhluk kresťanských lodí dívali s obavami i optimizmom. Verili, že sa im v námornej bitke ako toľkokrát predtým podarí zvíťaziť. Zvedovia na oboch stranách "úspešne" dezimformovali velenie o počte lodí i mužov protivníka. Jeden z nich, turecký korzár "kara hodja" (čierny kňaz), veterán z Malty, mal vskutku zaujímavú kariéru - začínal ako - dominkánsky mních....
Turci sa už chystali na ukončenie sezóny a preto väčšina ich lodí bola už v Korintskej zátoke ( Lepante ).Ich loďstvu velili Uluch Ali, guvernér Alexandrie, Schuluch Mehmed a námorný veľkovezír Ali pasha.
Bitka sa rozpútala 7. októbra 1571. Začali ju vlajkové lode "Real" dona Juana s poradcom Romegasom a "Sultana" Ali pashu.
Bitka bola veľmi krvavá. Na tureckej lodi Schuluch Mehmeda napr. vypukla vzbura galejníkov, skoncovali s posádkou a unikli na pobrežie. Ali pasha a Schuluh Mehmed padli. Johanitom tiež neprialo šťastie - asi v strede bitky už unavených ich prepadlo 6 lodí Uluch Aliho.V dlhej bitke rytieri bojovali do posledného muža, ale napokon Ali dobyl aj ich vlajkovú loď "San Giovanni" a zajal aj ťažko zraneného veliteľa priora Pietra Giustianiho. Pôvodne chcel Uluch Ali odtiahnuť San Giovanniho do Konštantinopola, ale keď videl, ako sa blížia iné kresťanské plavidlá, nechal ju svojmu osudu. Chviľu sa ešte snažil nájsť lode Giana Andeu Doriu, ale napokon sa z bojiska stiahol. Bol jediný z veľkých tureckých veliteľov, čo bitku prežil. Od sultána dostal titul "kilich" t.j. meč. San Giovanni napon zachránili a prežil aj prior Giustiani.
Bitka mala aj humorné situácie. Jedna turecká loď, keď už minula všetko strelivo (pušný prach i šípy) začala ohadzovať protivníka nákladom, t.j. pomarančmi.....
Bilancia: Za 4 hodiny padlo 40 000 mužov, okolo 100 tureckých lodí bolo potopených, 137 zajala Liga, zajatých bolo 3500 Turkov. Zo 40 000 mŕtvych bolo Turkov asi 25 000.Okolo 20 000 kresťanských otrokov sa podarilo oslobodiť.
Sen Turkov o nadvláde Stredomoria skončil. Flotilu síce do roka obnovili, ale prakticky nepoužitá zhnila v dokoch.
Don Juan sa k zajatým synom Aliho Pashu zachoval rytiersky. Jeden síce zomrel cestou do Španielska, ale druhého s bohatou odmenou prepustil na slobodu. Sláva z Lepanta mu osobné šťastie nepriniesla - zomrel na chorobu počas neúspešného ťaženia proti rebelujúcemu protestatskému Holandsku.
Lepanto oslavovali rovnako katolíci i protestanti, víťazstvo znamenalo, že sila tureckého impéria slabne.... Lepanto znamenalo prakticky aj koniec vojny o Stredomorie. Konflikt bol asi jedným z najneľútostnejších v dejinách ľudstva. Počtom obetí, utrpením civilných obyvateľov i bojovníkov znesie porovnanie až s 1ww osvieteného 20.st... Rád johanitov z tohoto inferna však vyšiel s prestížou a posilnený. Podarilo sa mu uchrániť si svoje bytie (proti Turkom) i nezávislosť (hlavne proti Habsburgom...) Kým veľká armada sa napokon rozbila pri brehoch Británie, moc španielskych Habsburgov i ich rivala, turecké impérium potopila inflácia (vďaka mexickému zlatu) i rozmáhajúca sa ekonomika protestantských krajín, rád silnel..V nasledujúcom storočí si s tureckými loďami vedela poradiť aj aliancia Benátok a johanitov..Začiatkom 18 st. potom veľmajster Emmanuel Pinto da Fonseca vyhlásil suverenitu rádu. Pápež si na Malte otvoril nunciát....
Zdroje: Roger Crowley: Empires of the Sea -The Final Battle for the Mediterranean (1521-1580)
Tim Picless/Christa Hook - Malta 1565 - Last Battle of the Crusades
Jonathan Riley-Smith - Hospitallers - The History of the Order of St. John
Stephen Turnbull - The Ottoman Empire 1326 - 1699
Turci sa na zhluk kresťanských lodí dívali s obavami i optimizmom. Verili, že sa im v námornej bitke ako toľkokrát predtým podarí zvíťaziť. Zvedovia na oboch stranách "úspešne" dezimformovali velenie o počte lodí i mužov protivníka. Jeden z nich, turecký korzár "kara hodja" (čierny kňaz), veterán z Malty, mal vskutku zaujímavú kariéru - začínal ako - dominkánsky mních....
Turci sa už chystali na ukončenie sezóny a preto väčšina ich lodí bola už v Korintskej zátoke ( Lepante ).Ich loďstvu velili Uluch Ali, guvernér Alexandrie, Schuluch Mehmed a námorný veľkovezír Ali pasha.
Bitka sa rozpútala 7. októbra 1571. Začali ju vlajkové lode "Real" dona Juana s poradcom Romegasom a "Sultana" Ali pashu.
Bitka bola veľmi krvavá. Na tureckej lodi Schuluch Mehmeda napr. vypukla vzbura galejníkov, skoncovali s posádkou a unikli na pobrežie. Ali pasha a Schuluh Mehmed padli. Johanitom tiež neprialo šťastie - asi v strede bitky už unavených ich prepadlo 6 lodí Uluch Aliho.V dlhej bitke rytieri bojovali do posledného muža, ale napokon Ali dobyl aj ich vlajkovú loď "San Giovanni" a zajal aj ťažko zraneného veliteľa priora Pietra Giustianiho. Pôvodne chcel Uluch Ali odtiahnuť San Giovanniho do Konštantinopola, ale keď videl, ako sa blížia iné kresťanské plavidlá, nechal ju svojmu osudu. Chviľu sa ešte snažil nájsť lode Giana Andeu Doriu, ale napokon sa z bojiska stiahol. Bol jediný z veľkých tureckých veliteľov, čo bitku prežil. Od sultána dostal titul "kilich" t.j. meč. San Giovanni napon zachránili a prežil aj prior Giustiani.
Bitka mala aj humorné situácie. Jedna turecká loď, keď už minula všetko strelivo (pušný prach i šípy) začala ohadzovať protivníka nákladom, t.j. pomarančmi.....
Bilancia: Za 4 hodiny padlo 40 000 mužov, okolo 100 tureckých lodí bolo potopených, 137 zajala Liga, zajatých bolo 3500 Turkov. Zo 40 000 mŕtvych bolo Turkov asi 25 000.Okolo 20 000 kresťanských otrokov sa podarilo oslobodiť.
Sen Turkov o nadvláde Stredomoria skončil. Flotilu síce do roka obnovili, ale prakticky nepoužitá zhnila v dokoch.
Don Juan sa k zajatým synom Aliho Pashu zachoval rytiersky. Jeden síce zomrel cestou do Španielska, ale druhého s bohatou odmenou prepustil na slobodu. Sláva z Lepanta mu osobné šťastie nepriniesla - zomrel na chorobu počas neúspešného ťaženia proti rebelujúcemu protestatskému Holandsku.
Lepanto oslavovali rovnako katolíci i protestanti, víťazstvo znamenalo, že sila tureckého impéria slabne.... Lepanto znamenalo prakticky aj koniec vojny o Stredomorie. Konflikt bol asi jedným z najneľútostnejších v dejinách ľudstva. Počtom obetí, utrpením civilných obyvateľov i bojovníkov znesie porovnanie až s 1ww osvieteného 20.st... Rád johanitov z tohoto inferna však vyšiel s prestížou a posilnený. Podarilo sa mu uchrániť si svoje bytie (proti Turkom) i nezávislosť (hlavne proti Habsburgom...) Kým veľká armada sa napokon rozbila pri brehoch Británie, moc španielskych Habsburgov i ich rivala, turecké impérium potopila inflácia (vďaka mexickému zlatu) i rozmáhajúca sa ekonomika protestantských krajín, rád silnel..V nasledujúcom storočí si s tureckými loďami vedela poradiť aj aliancia Benátok a johanitov..Začiatkom 18 st. potom veľmajster Emmanuel Pinto da Fonseca vyhlásil suverenitu rádu. Pápež si na Malte otvoril nunciát....
Zdroje: Roger Crowley: Empires of the Sea -The Final Battle for the Mediterranean (1521-1580)
Tim Picless/Christa Hook - Malta 1565 - Last Battle of the Crusades
Jonathan Riley-Smith - Hospitallers - The History of the Order of St. John
Stephen Turnbull - The Ottoman Empire 1326 - 1699
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Okopírovala jsem část z Mongolské invaze, protože tématicky patří sem. (Pokrátím mezery.)
Ja doteraz ( aj s podobnými týpkami tu v Uk ) rozjímam, v čo rytierske rády verili....Už o nich vieme všeličo, ale v čo verili... Nad tými najstaršími rádmi ako templári, johaniti snáď aj lazariáni sa bude vždy vznášať podozrenie, že boli - aspoň čiastočne gnostikmi. S východnými kresťanmi sa snažili o ekumenu. Proste - aspoň v živote sa správali ako synkretici. Proste skutočnosť v tejto veci asi nezistí už nikto.
ned úno 01, 2009 5:19 pm
Michal
Kníže
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
Robert píše:
Michal píše:
Pravda, že pokud jde o (ne)věrnost, šlo jen o evropské křesťany, Arméni, Gruzínci a jiní "starokřesťani" mezi ně nepatřili. "Starokřesťan" věděl, že reinkarnace je realita.
Ja doteraz ( aj s podobnými týpkami tu v Uk ) rozjímam, v čo rytierske rády verili....Už o nich vieme všeličo, ale v čo verili... Nad tými najstaršími rádmi ako templári, johaniti snáď aj lazariáni sa bude vždy vznášať podozrenie, že boli - aspoň čiastočne gnostikmi. S východnými kresťanmi sa snažili o ekumenu. Proste - aspoň v živote sa správali ako synkretici. Proste skutočnosť v tejto veci asi nezistí už nikto.
Legrace je, že tyto řády šli původně šířit na východ civilizaci. Docela dost ale nechápu, proč byly tak nesmiřitelné vůči třeba muslimům, kteří mnohdy měli víc tolerance než by se čekalo. Pokud znali nějaké tajné pravdy, bylo to z jejich strany pokrytecké.
_________________
"Bůh je všude, proto je i ve mně, stejně jako v Tobě"
Robert
Rytíř
Registrován: pon led 05, 2009 10:04 pm
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
Michal píše:
Legrace je, že tyto řády šli původně šířit na východ civilizaci. Docela dost ale nechápu, proč byly tak nesmiřitelné vůči třeba muslimům, kteří mnohdy měli víc tolerance než by se čekalo. Pokud znali nějaké tajné pravdy, bylo to z jejich strany pokrytecké.
No oni s muslimmi vcelku vychádzali dobre. Ak si videl Arna II, scénka kde bojuje so zlým križiakom sa naozaj stala - talianski križiaci napadli nevinných arabských sedliakov na panstve johanitov, ale o chvíľu už bojovali s rytiermi osobne. Mám dojem, že pre nich neskončila iba výprava. Rády boli niečím - aspoň by sme ich snáď za čosi podobné mohli považovať- ako ochrancovia svojej civilizácie. Muslimskí vládcovia boli pre nich figúrkami moci a tak sa k nim aj správali. Ostatne aj kresťanskí, ale tí boli "ich".
Michal
Kníže
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
To ano, jenže proti muslimům bojovali dost krutě a nesmiřitelně a pokud se dostali do zajetí, většinou dopadli blbě, právě pro svou nesmiřitelnost, na rozdíl od světských dobrodruhů, kterým šlo o kořist a kteří byli mnohdy ušetřeni, právě pro svůj pragmatismus.
_________________
"Bůh je všude, proto je i ve mně, stejně jako v Tobě"
Robert
Rytíř
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
Michal píše:
To ano, jenže proti muslimům bojovali dost krutě a nesmiřitelně a pokud se dostali do zajetí, většinou dopadli blbě, právě pro svou nesmiřitelnost, na rozdíl od světských dobrodruhů, kterým šlo o kořist a kteří byli mnohdy ušetřeni, právě pro svůj pragmatismus.
Rytierske rády boli účinné organizácie a svoje záväzky (dnes by sme povedali, že biznis) brali vážne. Aj s dôsledkami. Inak sa nič dobre robiť nedá. Okrem toho vládcovia (v tom by sa asi tí kresťanskí a muslimskí určite zasa zhodli ) ich nemali v láske. Johanitom nik nepomohol ani pri Rhodose a veľmi ani pri Malte, Ešte aj tie posily si možno zorganizovali cez bratský rád sami. Ale o tom som písal včera pri johanitoch.
Ja doteraz ( aj s podobnými týpkami tu v Uk ) rozjímam, v čo rytierske rády verili....Už o nich vieme všeličo, ale v čo verili... Nad tými najstaršími rádmi ako templári, johaniti snáď aj lazariáni sa bude vždy vznášať podozrenie, že boli - aspoň čiastočne gnostikmi. S východnými kresťanmi sa snažili o ekumenu. Proste - aspoň v živote sa správali ako synkretici. Proste skutočnosť v tejto veci asi nezistí už nikto.
ned úno 01, 2009 5:19 pm
Michal
Kníže
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
Robert píše:
Michal píše:
Pravda, že pokud jde o (ne)věrnost, šlo jen o evropské křesťany, Arméni, Gruzínci a jiní "starokřesťani" mezi ně nepatřili. "Starokřesťan" věděl, že reinkarnace je realita.
Ja doteraz ( aj s podobnými týpkami tu v Uk ) rozjímam, v čo rytierske rády verili....Už o nich vieme všeličo, ale v čo verili... Nad tými najstaršími rádmi ako templári, johaniti snáď aj lazariáni sa bude vždy vznášať podozrenie, že boli - aspoň čiastočne gnostikmi. S východnými kresťanmi sa snažili o ekumenu. Proste - aspoň v živote sa správali ako synkretici. Proste skutočnosť v tejto veci asi nezistí už nikto.
Legrace je, že tyto řády šli původně šířit na východ civilizaci. Docela dost ale nechápu, proč byly tak nesmiřitelné vůči třeba muslimům, kteří mnohdy měli víc tolerance než by se čekalo. Pokud znali nějaké tajné pravdy, bylo to z jejich strany pokrytecké.
_________________
"Bůh je všude, proto je i ve mně, stejně jako v Tobě"
Robert
Rytíř
Registrován: pon led 05, 2009 10:04 pm
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
Michal píše:
Legrace je, že tyto řády šli původně šířit na východ civilizaci. Docela dost ale nechápu, proč byly tak nesmiřitelné vůči třeba muslimům, kteří mnohdy měli víc tolerance než by se čekalo. Pokud znali nějaké tajné pravdy, bylo to z jejich strany pokrytecké.
No oni s muslimmi vcelku vychádzali dobre. Ak si videl Arna II, scénka kde bojuje so zlým križiakom sa naozaj stala - talianski križiaci napadli nevinných arabských sedliakov na panstve johanitov, ale o chvíľu už bojovali s rytiermi osobne. Mám dojem, že pre nich neskončila iba výprava. Rády boli niečím - aspoň by sme ich snáď za čosi podobné mohli považovať- ako ochrancovia svojej civilizácie. Muslimskí vládcovia boli pre nich figúrkami moci a tak sa k nim aj správali. Ostatne aj kresťanskí, ale tí boli "ich".
Michal
Kníže
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
To ano, jenže proti muslimům bojovali dost krutě a nesmiřitelně a pokud se dostali do zajetí, většinou dopadli blbě, právě pro svou nesmiřitelnost, na rozdíl od světských dobrodruhů, kterým šlo o kořist a kteří byli mnohdy ušetřeni, právě pro svůj pragmatismus.
_________________
"Bůh je všude, proto je i ve mně, stejně jako v Tobě"
Robert
Rytíř
Odpovědět s citací
Příspěvek Re: Mongolská invaze a české země
Michal píše:
To ano, jenže proti muslimům bojovali dost krutě a nesmiřitelně a pokud se dostali do zajetí, většinou dopadli blbě, právě pro svou nesmiřitelnost, na rozdíl od světských dobrodruhů, kterým šlo o kořist a kteří byli mnohdy ušetřeni, právě pro svůj pragmatismus.
Rytierske rády boli účinné organizácie a svoje záväzky (dnes by sme povedali, že biznis) brali vážne. Aj s dôsledkami. Inak sa nič dobre robiť nedá. Okrem toho vládcovia (v tom by sa asi tí kresťanskí a muslimskí určite zasa zhodli ) ich nemali v láske. Johanitom nik nepomohol ani pri Rhodose a veľmi ani pri Malte, Ešte aj tie posily si možno zorganizovali cez bratský rád sami. Ale o tom som písal včera pri johanitoch.
Všechno je jinak.
Poznávej cesty Páně.
Poznávej cesty Páně.
- Zany
- Vévoda
- Příspěvky: 1178
- Registrován: 07 říj 2007 19:37
- Bydliště: Praha
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 2 times
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Tohle plz nech na správcích, ti to mohou udělat mnohem elegantněji včetně zachování původních příspěvků a jejich autorů.duli píše:Okopírovala jsem část z Mongolské invaze, protože tématicky patří sem. (Pokrátím mezery.)
- Ježek
- Král
- Příspěvky: 4273
- Registrován: 01 lis 2005 19:01
- Bydliště: Železné Hory/Praha
- Has thanked: 178 times
- Been thanked: 45 times
Re: Johanité - rytířský řád svatého Jana Jeruzalémského
Tak, tak - ono z těch MOngolů spousta věcí půjde jinam - musíme se domluvit kam ...Zany píše:Tohle plz nech na správcích, ti to mohou udělat mnohem elegantněji včetně zachování původních příspěvků a jejich autorů.duli píše:Okopírovala jsem část z Mongolské invaze, protože tématicky patří sem. (Pokrátím mezery.)
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
-
- Podobná témata
- Odpovědi
- Zobrazení
- Poslední příspěvek
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Applebot, Common Crawl Bot a 1 host